Neplivejme na ně, všichni přece rádi vyděláváme. Dokud na daném trhu panuje konkurence, je marže prodávajících vždy společným výsledkem chování prodávajících a kupujících. Pokud se nám zdá, že pumpaři coby nabídková strana nasazují příliš vysoké ceny, pak je to jen proto, že my coby poptávková strana jsme jim to naším chováním dovolili.

Pro mnohé z nás, zejména pro lidi žijící na venkově nebo třeba s tělesným postižením, je časté používání auta zásadně důležité. Nedávné prudké zdražení pohonných hmot je v takových případech pro rodinné rozpočty velkým průšvihem. Navíc je zde obava, že ropa a další energetické suroviny budou drahé i do budoucna. Ve veřejné debatě byla proto navrhována různá řešení. Například, že by stát měl začít regulovat marže pumpařů.
Návrh vychází z pocitu, že chamtiví čeští pumpaři situaci skandálně zneužili: zvýšili ceny paliv výrazně více, než činil růst cen ropy, a tím si přifoukli své marže na nepřiměřeně vysokou úroveň.
Věcně vzato: oproti ropě bylo zdražení ještě výraznější u elektřiny, která je k výrobě benzinu a nafty z ropy nutná; a taky dost oslabila koruna. Marže čerpadlářů tudíž narostly nejspíš daleko míň (pokud vůbec), než se zdá.
Ale to je úplně jedno. Do skutečné výše pumpařových vstupních nákladů a do jeho marže nám ostatním totiž nic není. A je zcela správně, že provozovatelé čerpacích stanic odmítli udělat veřejně svůj finanční striptýz. Znamená to, že si mohou nasazovat ceny, jak se jim zlíbí? Ale vůbec ne! Tlak, aby se s cenami mírnili, tady určitě musí být, stejně jako na jakémkoli jiném trhu. Nicméně ten tlak musí mít určitou logiku.
Pokud je na daném trhu na straně poptávky nebo nabídky monopol, jako je tomu třeba u distributorů vody nebo plynu, pak ten tlak musí přicházet ze strany státní regulace. Monopolista v podstatě udělá onen výše zmíněný finanční striptýz, na jehož základě mu regulační úřad natvrdo přikáže, že cena má být tolik a tolik, aby si monopolista vydělal cosi jako „přiměřený zisk“; ani víc, ani míň.
Úplně jinak je to na trhu, kde namísto monopolu panuje konkurence, to jest, na trhu je mnoho hráčů, kteří mezi sebou nemají tajné dohody. V těchto případech je nejefektivnějším drábem tlačícím tržní cenu na rozumnou úroveň právě samotná konkurence. Konkurence ostatních zaručuje, že každý nabízející je nucen jít s cenou jím poptávanou dolů a každý poptávající je nucen jít s cenou pro něj přijatelnou nahoru tak dlouho, až se v rámci celotržního handrkování postupně vyloupne ta správná cena.
Je to cena, při které si trochu vydělá každý prodejce, i ten s nejvyššími náklady, se kterými bylo možné si za daných okolností aspoň trochu vydělat, a při které je trochu spokojený každý zákazník, i ten s nejhlubší kapsou, se kterou ještě měl šanci být aspoň trochu spokojený. (Schopnost konkurence dovést celý trh k tomu nejlepšímu cenovému kompromisu je naprosto klíčovým poznatkem celé moderní ekonomie. Za její matematický důkaz byly dokonce uděleny Nobelovy ceny.)
Volání po regulaci pumpařských marží tedy odpovídá představě, že síť čerpacích stanic má blíž spíš k monopolu než ke konkurenci. A tedy že je třeba pumpařům jejich svobodu v navrhování prodejních cen vzít a namísto ní jim nařídit ceny regulované, které jejich nehorázné zisky sníží na nějakou přiměřenou úroveň.
Posuzování konkurenčnosti kteréhokoli konkrétního trhu ovšem v praxi vůbec není legrace. A tak si na tuto práci z našich daní už léta platíme experty z Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Pokud teď ministerstvo financí kontroluje pumpařské marže, vlastně tak práci lidí z ÚOHS zdvojuje (a lehce zpochybňuje její dosavadní kvalitu). Mimochodem - prvotní analýza dat z této kontroly podle ministra Stanjury "neprokázala (...) podezření na kartelovou dohodu na úkor motoristů".
ÚOHS v minulých dnech přispěchal s prohlášením, že nemá „indicie, které by naznačovaly, že se na růstu cen podílí i jiné faktory než pouze vývoj na světových trzích s ropou“. Jinak řečeno, podle ÚOHS je tento trh konkurenční.
Z toho ovšem plyne pro někoho možná nepohodlný závěr: pokud se nám zdá, že pumpaři coby nabídková strana nasazují příliš vysoké ceny, pak je to jen proto, že my coby poptávková strana jsme jim to naším chováním dovolili. Málo jsme se handrkovali: málo jsme hledali pumpy, kde ceny tak vysoké nejsou, a pokud se nám zdály vysoké úplně všude, tak jsme málo nechávali pumpaře „vycukat“ tím, že bychom načas aspoň částečně začali využívat jiné způsoby dopravy.
V zájmu efektivního fungování naší ekonomiky dopřejme kterémukoli pumpaři (a vůbec kterémukoli obchodníkovi na každém konkurenčním trhu) plné právo nasadit svou cenu vysoko nad své náklady, takže pokud mu na to některý zákazník skočí, výsledkem bude „nepřiměřeně vysoká“ marže. A dopřejme kterémukoli zákazníkovi právo na tento trik neskočit, nýbrž s nákupem počkat nebo nakoupit u levnější konkurence a tím onoho vykutáleného prodejce donutit, aby cenu – a tedy i svou marži – snížil.
Jinak řečeno: je absurdní plivat na pumpaře za to, že „zneužili“ strachu motoristů a tváří v tvář frontám na pumpách „neférově“ zdražili benzin a naftu. Stejně jako by bylo absurdní plivat na statisíce z nás za to, že v minulých letech „zneužili“ touhy zejména mladých rodin po vlastním bydlení a tváří v tvář frontám v realitních kancelářích „neférově“ zdražili své byty a domy. A stejně absurdní by bylo i plivat na miliony z nás za to, že v minulých letech „zneužili“ personální tísně mnoha českých firem a tváří v tvář dlouhým seznamům volných pracovních míst „neférově“ zvýšili své mzdové požadavky.
Stížnosti na nepřiměřenost čerpadlářských marží přicházely i z firemního sektoru. Což je docela zvláštní. Dnes totiž stát pod tlakem veřejnosti kvůli vysokým cenám PHM zkoumá "přiměřenost" marží pumpařů, zítra může například kvůli vysokým cenám potravin (potraviny rychle zdražují a kvůli nedostatku úrody z Ukrajiny budou nejspíš dál rychle zdražovat) ve stejné logice zkoumat marže potravinářských firem; nebo může začít zkoumat marže výrobců/prodejců automobilů (viz loňský nárůst zisku Škody Auto o závratných 43 %, jakkoli ani tím se zisk firmy zdaleka nevrátil na předcovidovou úroveň); atd.
Pokud chceme využívat přínosy tržní ekonomiky, musíme zkrátka být ochotni na konkurenčním trhu za svoje zájmy bojovat – a přiznat lidem na opačné straně trhu právo dělat totéž. V tomto smyslu je marže přiměřená vlastně vždy: je přiměřená relativní bojovnosti poptávky a nabídky.
Celá výše popsaná obrana pumpařů stojí a padá s předpokladem, že trh s benzinem a naftou skutečně je konkurenční. Bude jen dobře, když se to prošetří. Jen mně není jasné, proč se na to vrhlo ministerstvo financí, namísto aby se toho ujal úřad tomu příslušný, tedy ÚOHS. (Podobné šetření provedl naposled v roce 2016, a to se závěrem, že trh je „velmi konkurenční“.)
Nicméně i kdyby pumpaři své marže nakrásně snížili až na nulu, k návratu cen pohonných hmot na loňské úrovně by to nestačilo. Diskuse o řešení tohoto problému je ale už na jinou kapitolu.

(zkrácená verze vyšla v Hospodářských novinách)