Spisovatelka Naomi Kleinová patří mezi nejvlivnější ženy světa. Její kniha Bez loga sklidila aplaus od kritiků korporací a globalizace, méně již od příznivců volného trhu. Ovšem kapitalismus lidi jako je Kleinová nutně potřebuje.

Tržní hospodářství je zdaleka nejrychlejší cestou a zřejmě i nezbytnou podmínkou k dosažení současného blahobytu. Země komunistického bloku poskytly dostatečně výmluvný (a zároveň žalostný) výsledek experimentu, jak se ekonomika vyvíjí v podmínkách státního plánování a striktně státního vlastnictví výrobních prostředků. Tím spíše je tržní hospodářství uznáváno coby prostředek k obecnému zlepšení životního standardu. Avšak stále zůstává prostředkem. Je chybou vidět v něm hodnotu samu o sobě. Odsud je jen krůček k jeho uctívání a k odmítání jakékoli zmínky o jeho nedokonalosti. Naomi Kleinová v knize Bez loga ukazuje, jak mohou v některých případech soukromé firmy přispět k omezení osobní svobody (student Mike Cameron navštěvoval školu sponzorovanou Coca-Colou; ve slavnostní den nejen odmítl přijít v reklamním tričku této firmy, ale dokonce si oblékl tričko konkurenční Pepsi-Coly, a byl na den vyloučen), v určitých oblastech udržovat chudobu (podmínky ve výrobnách třetího světa) a expandovat pomocí lží (o kvalitě výrobků, či o dodržování sociálních standardů ve třetím světě).

Kapitalismus první poloviny 19. století se již sotva někdy vrátí. Mění se používané technologie i společenské vztahy a mění se podoba kapitalismu. Kritika volného trhu je jistě mnohdy neoprávněná, příliš emotivní či nepodložená. Ale jsou případy, kdy je dobře vyargumentovaná (což je případ knihy Kleinové). Rozhodně je nutná, protože katalyzuje změny, nutí tržní subjekty k reflexi a hledání nových cest (a především k přijetí faktu, že staré, zdánlivě lety prověřené, postupy přestávají fungovat).



To platí obecně. Podobně jako volný trh má svou Naomi Kleinovou, sociální stát má svého Thea Sarrazina. Tento bývalý německý politik přispěl svým bestsellerem Německo páchá sebevraždu k diskusi o udržitelnosti německé vstřícnosti k přistěhovalcům. I on se stal terčem silné kritiky. Přesto právě jemu by měly být zastánci sociální politiky vděční stejně jako by zastánci trhu měli být vděční Naomi Kleinové. Jejich role „ďáblova advokáta“ narušuje jednomyslné skupinové myšlení, group-think, který je lákavý, ale který nás od reality nevyhnutelně vzdaluje. Naslouchání kritikům je mnohem smysluplnější než naslouchání charismatickým „přesvědčovatelům přesvědčených“.


Publikováno na ipoint.cz.