Chránit životní prostředí by bylo nade vše snadné, kdyby neexistoval problém obecních pastvin. Jenže bohužel vzduch, čistotu vody ani bohatství živočišných a rostlinných druh zprivatizovat nejde, a tak se o ně musíme dělit. Tím jsme odsouzeni k neustálému řešení problému, který se v různých variantách objevuje již celá tisíciletí.

Jak to zařídit, aby v mořích zůstaly vůbec nějaké tresky, když se rybáři v konkurenčním boji snaží vylovit jich co nejvíc, dříve než tak učiní ti druzí? Jak přesvědčit znečišťovatele ovzduší, aby omezili exhalace, když pro ně samotné to znamená minimální přínos, ale zato citelné náklady?
Trh zde selhává, protože neexistuje způsob, jak by se mohli znečišťovatelé dohodnout s těmi, kterým znečištění ubližuje.

Nařízení a zákazy vlád situaci částečně řeší, avšak tento způsob část naráží na svou malou oblíbenost a leckdy na zpoždění způsobené tím, že se úředníci včas nedokáží zorientovat v nových technologiích.

Vraťme se ještě jednou k zastáncům libertariánského paternalismu Richardu H. Thalerovi a Causu R. Sunsteinovi. Ti vidí krok vpřed v obchodování s povolenkami a v dostatečném poskytování informací. Pak bude na daném podniku, zda se rozhodne pro exhalaci, či pro výdělek z prodeje povolenek, stejně jako bude na každém spotřebiteli, zda se spokojí se „žravým“ automobilem a neúspornými spotřebiči v domácnosti.

Úspěšným příkladem je systém obchodování s emisemi, jehož cílem bylo omezení kyselých dešťů ve Spojených státech a na kterém se v roce 1990 shodli demokraté s republikány. Trh s povolenkami se rychle rozhýbal a fungoval výrazně laciněji než systém zákazů a kontrol. Odhaduje se, že systém zabránil 10 000 předčasných úmrtí ročně.

Vedle obchodování hrají důležitou úlohu informace. Vytvoření Registru toxických látek nebylo spojeno s žádným zákazem, a přesto vedlo ke snížení vypouštění toxických odpadů. Největší provinilci byli totiž vystaveni tlaku ze strany ekologických skupin a médií, a to je vedlo k opatřením, díky kterým opustili čelo žebříčku.

Ukázkou matoucího informování je americká zvyklost udávání spotřeby u aut. Údaj o počtu kilometrů ujetých na litr vede k zavádějícím závěrům, proto je vhodnější v Evropě obvyklá hodnota v počtech litrů na 100 kilometrů (pokud mi nevěříte, přečtěte si slavnou knihu Myšlení rychlé a pomalé psychologa Daniela Kahnemana).

Problémem komplikujícím ochranu životního prostředí je velmi pomalá a nezřetelná zpětná vazba. Zde mohou zafungovat drobné nápady. Ve Švédsku navržený elektrický kabel vysílá tím jasnější světelné pulsy, čím déle jím prochází proud. Automobilka Nissan nabízí auto s plynovým pedálem, který tlačí zpět tím silněji, čím více se řidič snaží zrychlit. Zájemci si mohou vybrat, zda chtějí mít auto s tímto pedálem či bez něj. Ti první ušetří 5-10% paliva.

Všechny uvedené příklady mají jedno společné – nechávají na rozhodnutí tržních subjektů, zda se zapojí, či nikoli. Nejsou zde přítomny zákazy ani nucené regulace.


Publikováno na ipoint.cz