Na rozdíl od prakticky (z našeho pohledu) nevyzbrojené a statečně bojující Ukrajiny už dnes vlastní Západ násobně více prostředků, které by stačily k likvidaci všeho živého na této planetě. Overkill je smutná realita teď a tady. Kolik dalších nových overkillů je potřeba, abychom se cítili bezpečně, když zbraně používáme převážně k „verbálnímu“ odstrašení těch, kterých se bojíme?
Co když je válka na Ukrajině hlavně produktem strachu (na všech stranách)?

Před nějakými 15 lety si jistý americký ekonom (tuším Robert Reich) položil otázku, jestli objem amerických výdajů na zbrojení již nedosáhl bodu nenávratu: kdy už podstatná logika a účely národního hospodářství jsou řízeny hlavně zájmy a potřebami vojenského průmyslu, vývoje a výzkumu, a jsou odkláněny od účelů produktivních, člověku více potřebných. Od té doby výdaje dál poměrně razantně stoupaly.

Byli bychom ochotni za okamžité ukončení bezprostředního lidského utrpení, všech bojů a stažení Ruska z Ukrajiny nabídnout de facto víc, než co Putin žádá? Bezpečnost a uklidnění celému světu? Co neutrálnější svět jako takový? Prostě méně nebezpečný svět? Konkrétně mám na mysli snížení zbrojení o plnou ¼ stávajících výdajů. Něco skutečně radikálního, citelného, aby to znamenalo výraznou změnu současného stavu vyděšenosti, pouštění hrůzy a zastrašování. Přijal by něco takového? Pojďme se o tom přesvědčit jednoznačně. Celou dobu mluví „Rusko“, prakticky pořád dokola (nevěříme mu, ale také jsme nic nenabízeli), že chtějí neutrální Ukrajinu, že nechtějí systémy a zbraně NATO za svým prahem.
Nejprve si ale sami musíme ujasnit, co chceme, jistěže.
Odpověď taková nebo maková (nás i jejich) pomůže projasnit situaci. Tímto krokem nemůžeme ve skutečnosti vůbec nic ztratit, ale mnohé získat. Srdce dalších Rusů například. Nové cesty k rozuzlení katastrofální situace...

Nebo je libo nové kolo overkillního zbrojení?
Pokud má být výsledkem (zdá se) jakéhokoli konce této války, tentokrát na evropské půdě, další zvýšení overkillního zbrojení členských států největšího a nejsilnějšího vojenského uskupení, které kdy na světě existovalo, pak bychom měli náš stav mysli klasifikovat nejspíš jako jednu z nezávažnějších civilizačních chorob lidské mysli.

Co první věci člověka?
Tvoření, stavění, kultura těla a ducha, starost a péče o potřebné, důstojné stáří, zdravé mezilidské vztahy, infrastruktura, občanská vybavenost, moderní vzdělávací systém, výborné zdravotnictví, špičkový (mírový) výzkum a vývoj, inovativní firmy?

A to ani nemluvím o našem místu k životu. Zapomeňme na to, že bude v naší mysli prostor (a budeme hledat prostředky) pro něco takového jako narovnání vztahů s přírodou nebo zhojení již dnes tíživých sociálních problémů a zmírnění vyostřených názorových bouří a uzdravování rozklížené společnosti, pokud se už nyní rozhodujeme, že se vydáme tou nejhorší myslitelnou cestou po skončení konfliktu na Ukrajině. Budeme žít utvrzováním se ve svých bublinách strachu a přípravami na další a další války. Tento cyklus musíme rozetnout. Protože o nic takového jsme se dosud opravdu nepokusili.

Jestliže něco existuje, pak je to možné
Už dvě země (Kostarika a Panama) zrušily svou stálou armádu (1949 a 90. léta minulého století). Je tolik jiných podstatných a prvních věcí člověka, na které bychom mohli upřít svou pozornost a duševní a fyzické síly. Jejich příklad je hodný následování. Tyto země by měly být naší nadějí a aspirací v dlouhodobém horizontu.