Anne Spoerry, první „létající lékařka“ v Africe, která našla obdivovatele po celém světě. Za takřka padesát let, co žila a pracovala v Africe, co létala za svými pacienty i na vzdálenost několika stovek kilometrů, (vy)léčila tisíce dětí a dospělých. Žila skromně, díky rodinnému finančnímu zajištění se zřekla platu, a několika africkým rodinám dokonce léta hradila náklady nejen na léčbu, ale i pozdější studia potomků. Výrazně přispěla k proočkování většiny kontinentu proti tuberkulóze a jiným nemocem. Udivovala svou houževnatostí, nezdolností, efektivitou vyšetření, diagnostickou zběhlostí, bystrým úsudkem, velkorysostí. Stala se miláčkem Afričanů – přezdívali jí Mama Daktari. Život, který žila v Africe, však byl ve skutečnosti její druhý život.

Pocházela z dobře situované švýcarské rodiny, která se počátkem 20. století usadila ve Francii. Během 2. světové války se se starším bratrem zapojila do francouzského odboje. Zbýval jí rok do završení studia lékařství. Pak jejich podzemní síť rozprášilo gestapo, Anne uvěznili, vyslýchali a mučili. Po dvou letech skončila v Ravensbrücku. A do té chvíle statečnou ženu zlomil dříve nepoznaný strach, převládl u ní pud sebezáchovy za každou cenu, poslední zábrany pomohl prolomit nejspíš i její první (tehdy ještě tabuizovaný) vztah s nesprávnou osobou – privilegovanou antisemitskou vězeňkyní bez skrupulí a morálky, Carmen Morou. Na bloku 10 se z ní, po jejím boku, stala obávaná „Dr. Claude“. Spolu s Carmen rozhodovaly o osudu „hospitalizovaných“. Koncentrák přežily obě. A také řada svědkyň – tedy i Annina nepochopitelně krutého chování během části jejího nuceného pobytu v koncentračním táboře (ne však po celou dobu). Po návratu z koncentráku se znovu setkala se svým bratrem a vyslechla si užasle jeho hrdinský příběh v zajetí, rozdíl v postoji nemohl být větší – uprostřed zmaru a beznaděje zvolil jinou cestu, pro mentální vzpruhu kreslil ostatním vězňům obrázky s jejich představami o budoucím životě na vytoužené svobodě.


Netrvalo dlouho a někdejší členka francouzského odboje byla po válce hnána k odpovědnosti, byla předvolána před neveřejný (polovojenský) soud odbojářů, kterým byla jednomyslně morálně odsouzena a vyzvána k vyhnanství, k tomu, aby na 25 let (některé zdroje říkají až 40 let) opustila Francii a v cizině věnovala veškeré své síly k napravení svého nesmírného lidského selhání (je selhání vůbec příhodné slovo?). Jen se štěstím a pouze díky rodinným konexím a majetku se Anne Spoerry vyhnula Norimberskému tribunálu. Studium lékařství sice již nedokončila, zato se jí podařilo utéct do zahraničí – zamířila do Afriky, kde se krátce po válce ani nikdy poté už nikdo nezajímal o její neexistující doktorský titul. (John Heminway, In Full Flight, Vydavatelství Alfred A. Knopf, 2018)


O trestu v pravém slova smyslu ani o odčinění zločinů nemůže být řeč

My si můžeme už jen položit nejspíš nerozhodnutelnou otázku, zda v celkovém úhrnu v jejím životě alespoň převážilo to dobré, co pro druhé vykonala. Můžeme přemýšlet, zda by bylo bývalo v každém případě lepší a záhodno, aby byla souzena v Norimberku s ostatními. Zda byla zosobněním zla, nebo jen ze slabosti dočasně konala zlé věci, zda potom svého selhání litovala. Jak jinak si totiž vysvětlit až horečnou snahu do posledních chvil života pomáhat druhým? Celou tu dobu musela žít ve strachu, že někdo její minulost odhalí. Nebo ani ne? Byla to jen zbabělá nula? A napravovala si obrázek sebe před sebou samou?


Jedna z přeživších z koncentráku Ravensbrück, která o někdejší privilegované vězeňkyni po desetiletí nenašla dobrého slova, měla údajně na sklonku života pronést (poté, co se po smrti Spoerryové doslechla o Annině životě v Africe), že by se s ní přece jen bývala ráda setkala a promluvila s ní, podle ní musela Spoerry prožívat muka a bylo jistě úctyhodné, co v Africe dokázala. Je možné, že byla pohnuta k jakémusi odpuštění? Že tato bývalá oběť pocítila určitý záchvěv soucitu i se zrůdou, jak ji dřív označovala? Měla zpětně, s velikým odstupem času soucit se slabým člověkem v nelidských podmínkách? To už se nikdy nedozvíme.



Byla v nějakém smyslu přece naplněna spravedlnost?



Jenže minulost už nezměníme, i kdyby spravedlnost naplněna nebyla. Známe jen zhruba to, co se stalo. Představme si teď ale jinou formu naplnění spravedlnosti. Co kdyby po Anniných stopách vyrazili nějací morálně rozhořčení cizí lidé, kteří sice nebyli ani příbuznými obětí, trpících či přímo postižených, během světové války nezažili ani koncentrák, ani neprokázali nijak zvláštní statečnost, ovšem ani se nezapletli, avšak hluboce je zasáhla ona zrůdnost a temná hlubina zla, které se v koncentráku muselo dít, a tak by vzali spravedlnost do vlastních rukou a tuto konkrétní pachatelku zločinů proti lidskosti v Africe vypátrali a na místě (někde v savaně a stranou davů) usmrtili, nebo dokonce zlynčovali k smrti. A byli by na to patřičně hrdí. Zamlouvá se nám tohle více?


Už se nikdy nedozvíme, jaký trest by nad A. S. býval vynesl Norimberský tribunál; a zda by našel a připustil polehčující okolnosti (Carmen Mora byla v Norimberku odsouzena k smrti oběšením a trest i vykonán). Anne se takovému trestu záměrně vyhnula. Před jejím (řekněme) normálně dožitým a završeným životním osudem (což byla do velké míry záležitost privilegia majetku) zůstává člověk v koncích s rozumem a nabízejí se vlastně jen otázky. Je v tom individuálním příběhu vůbec nějaké obecné poučení pro nás? My přece nikdy nejsme v situaci, že bychom mohli znát budoucnost, mohli vědět, jak se bude kdo chovat a jak vůbec smýšlí o svých činech, jaké má vůbec úmysly – zda napravit své činy, nebo jen utéct spravedlnosti. A přesto...

Jaká spravedlnost?

Jakou spravedlnost hledáme – a zvlášť dneska? Mnohdy, zdá se mi, si buď neumíme nebo nechceme zatěžovat hlavu zkoumáním padesáti různých odstínů zločinu a zločinců. Samozřejmě nemluvím za přímo postižené, protože u nich je pochopitelná prakticky jakákoli reakce. Mluvím o nás, co jsme kolem, co jsme jen nepřímými svědky... Vypadá to, že bychom si nejraději představovali jen čiré a absolutní zlo na jedné straně a ryzí a absolutní dobro na straně druhé. Úplně zapomínáme, že každý soud v právním státě (i ten mezinárodní) musí pečlivě uvážit a zohlednit i jakékoli polehčující okolnosti (dokonce i v případě Putina by soud toto musel zvažovat, a ne jen naoko, což by mělo být v zájmu každého demokrata, v zájmu právního státu i mezinárodního právního pořádku – a je v našem zájmu vytvořit pro takový soud důstojné podmínky a ovzduší). Soud, pravda, nemusí žádné polehčující okolnosti nalézt, nemusí předloženým skutečnostem dávat stejnou váhu a posuzovat je tak jako obhajoba, ale rozhodně nesmí být a priori slepý.

Stává se dokonce, že i obžalovaný doufá u soudu ve spravedlnost (proti křivému obvinění), případně v jisté pochopení pro složité rozhodování, v kterém se jedinec špatně rozhodl, a je si toho vědom.

Jenže v případě absolutního zla prostě žádné polehčující okolnosti nejsou – je to tak úlevné, není-liž pravda? Připadá mi, jako bychom toužili po jednoduché, rychlé spravedlnosti – pro ty, co především z hloubi duše nenávidíme. Nejen že nehodláme mluvit s těmi, které nenávidíme, ale my dokonce budeme pohrdat i těmi, kdo nejsou jednoznačně a bezvýhradně s námi (a s naší nenávistí).


Jen tak si dokážu vysvětlit pro mne nepochopitelný postoj těch, kdo volají po novém, speciálním mezinárodním soudu pro Ukrajinu; soudu vytrženém z kontextu dosavadního vývoje mezinárodního práva. Protože tím mimo jiné udržujeme své privilegium nepostižitelnosti u již existujícího soudu. Nechceme žádný jeden stálý mezinárodní soud s předvídatelným výkonem práva vůči komukoli, tedy i vůči demokraciím, tedy i vůči někomu, kdo se třeba sám původně oprávněně bránil proti agresi (zákony mnoha států světa přece trestají i nepřiměřenou sebeobranu).


Už jen tato skutečnost by měla hluboce otřást svědomím každého z nás. A bohužel i důvěrou v právo a spravedlnost. Fakt, že na 40 států na světě (mezi nimi všechny velmoci, ale také Indie, Izrael a jiní) o takový soud nestojí ani náhodou, je smutně výmluvný. O nic systematického, co by – nedej bůh – zahrnovalo i nás samotné, čemu bychom se museli podřídit. Sami sebe vydělujeme, o sobě nepochybujeme, jako bychom již z podstaty byli „skrz naskrz dobří“. Soudit je třeba ty druhé.


A k tomu nám dopomáhej naše horlivá nenávist – ke zlu. My, veskrze dobří, nedovolíme těm bezcitným, lhostejným, těm, co ztratili svou sociální tvář či se odcizili sobě - lidem - i společnosti, těm zlým, co se dobrovolně stali nelidmi, aby měli jakýkoli podíl na budoucnosti, i třeba jen tím, že bychom ztráceli čas a drahocennou energii zkoumáním zla, jeho podstaty a okolnosti, za nichž se může projevovat. Pochybovat můžete v liberální demokracii o čemkoli možném, o zlu však nikoli. A navíc, na absolutní zlo netřeba brát ohledy, je radno s ním tady a teď bez milosti skoncovat, nezaplétat se s ním. A ještě lépe, v rámci ochrany se naučit expertně zachycovat i ty nejslabší první signály přicházejícího absolutního zla od druhých – a uštípávat je v zárodku.



S takovou logikou opravdu není (žádná smysluplná) prevence možná

V duchu naší logiky prevence není možná, protože absolutnímu zlu nelze nijak předejít, je přece naprosto nepředvídatelné a iracionální, lze ho jen důsledně odhalovat a zastavovat, nebo zamezovat horším škodám.

Otázka je, co s námi tahle běloskvoucí jednostrannost dělá?


Existuje zlo pouze mimo nás, v čiré podobě, jsou ke zlu předurčeni jen někteří z nás, nebo se v každém z nás nachází (od)stín zlého, který může v jistou chvíli zatemnit city a rozum člověka až k nepříčetnosti?

A pokud to poslední, nemohl by mít pravdu Jung, že tím jazýčkem na vahách mezi naším světlem a temnotou je vnitřní dialog a smír? „Současnost nám ukazuje s děsivou ostrostí, jak málo jsme my lidé schopni popřát sluchu argumentům druhých, ačkoli tato schopnost je zásadní a nepostradatelnou podmínkou jakéhokoli lidského společenství. Každý, kdo se snaží dojít vnitřního smíru, musí počítat i s tímto základním oříškem. Neboť v míře, v jaké si nepřipouštíme validitu druhého člověka, upíráme zároveň právo na existenci tomu „druhému“ uvnitř sebe samých – a naopak. Schopnost vnitřního dialogu je prubířským kamenem vnější objektivity (Jung 1981, [CW 8, para. 187]).