Na pozadí společenských problémů týkající se absence paměťové kultury a nového historického materialismu, je zkoumána aktuální otázka, jak institucionalizovat historický čas, když její proces je vždy určován proměnlivými rámci společenského času? Autor uvádí některé důvody, proč musí existovat možnost pojetí dějin jako zjevení.

Genderový diskurs pavlačových drbů


Za pětiletou existenci Ústavu pro studium totalitních režimů se ještě nestalo, aby se víc jak polovina zaměstnanců obrátila otevřeným dopisem na Radu Ústavu, v němž potažmo kritizovali kroky nového vedení této instituce. Petenti požadovali, aby Rada zachovala zdrženlivost ve věci změny organizační struktury Ústavu a delimitace desítek zaměstnanců. Vzhledem k připravované volbě nového ředitele se podle nich jedná o nepřípustné ovlivňování a zasahování do výběrového řízení a navíc je prováděno dočasnou ředitelkou Pavlou Foglovou, která nebyla jmenovaná ani na základě výběrového řízení a její mandát vyprší během pár měsíců.

Dopis se stal podnětem k vyjádření mnoha poslanců včetně klubu KDU-ČSL a KSČM. Posledně jmenovaný klub prostřednictvím Miroslava Grebeníčka zareagoval stranicky konzistentním a nadčasovým způsobem: demonstroval, že komunisté se nezajímají o aktuální dění, ale pouze o vlastní nadčasovou ideologii, která stvrzuje jejich nadčasové pravdy. Díky této nadčasovosti byli „vykopnuti z dějin jak opilec z hospody po zavírací hodině“. (http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/politici-volicum/KSCM-M-Grebenicek-odpovida-na-dopis-reditelu-odboru-USTR-295060)

Politici i sympatizanti sociální demokracie se staví k problému tradiční politiky, která činí rozdíl mezi legitimitou a legalitou, schizofrenně. Na jedné straně tvrdí, že aktivity prezidenta Zemana nebo Rusnokovy vlády mají problém s „legitimitou“, na druhé straně v praxi provádí a obhajují podobně „nelegitimní“ pochybnou politiku ve vztahu k Ústavu.

Zatímco místopředseda Senátu Přemysl Sobotka v souvislosti s dopisem napsal, že informace zaměstnanců považuje za „velmi závažné“ a upozornil ředitelku, že jakékoliv organizační změny by měly být realizovány právně řádným způsobem a řádně jmenovaným ředitelem, Rada Ústavu při veřejném projednání dopisu navázala na mocenský nástroj komunistické propagandy, aby za pomoci informačního filtru ocejchovala signatáře dopisu.

Předsedkyně Rady, archivní lobbistka Emílie Benešová nominovaná do Rady za stranu TOP 09, se při projednávání zmíněného dopisu nechala unést žánrem propagandistického špinění natolik, že pozapomněla, že je úřední osobou vystupující na veřejném zasedání a v duchu genderových stereotypů, blízké jejímu pohlaví, se oddala řečem jakoby byla mezi „svými“ na pavlači: „Ještě si dovoluju podotknout, sice je to drb, co se ke mně doneslo, jakým způsobem se ta petice jaksi podepisovala, jo – že už se to rovnalo až vyhrožování, že prostě přišel někdo za někým a řekl: „Buď to podepíšeš, nebo!“ Archivářka si jakoby na chvíli uvědomila, že struktura vztahů sexuální nadvlády je povahy spíše mužské a pochlapeně proto prohlásila: „pokud se to lidem nelíbí, tak ať odejdou“. Nakonec si ale přece jen žensky povzdychla: „takhle se nedá pracovat“. (viz zvukový záznam z 13. jednání Rady na http://www.ustrcr.cz/cs/rada-ustavu)

Jestliže někteří noví členové rady a následně i dočasná ředitelka Pavla Foglová do své koncepce zapracovali potřebu zohledňovat genderovou problematiku, pak „kultura pavlačových drbů“ je zajímavá nejen jako zvláštní pohlavní forma špinění, ale možná i více je výrazem strachu a ohrožení.

K pavlačovému extempore se přidal i člen rady Jan Bureš (nominovaný za ČSSD), který při putování za politologickým věděním zakotvil nejdříve v KDU-ČSL, aby v roce 2004 doputoval na Dobříšskou radnici, kde si v roli zastupitele za ČSSD prohloubil odbornost a stal se propagátorem teze o „přirozenosti spojení KSČM a ČSSD“. Zjevně stranicky nezaujatý politolog pak s bohorovností sobě vlastní hovořil na adresu zaměstnanců o jejich „svévolnosti“, „politizaci problémů“, „škodlivé medializaci“ a „poškozování jména instituce“.

Přítomný náměstek Zdeněk Hazdra a člen TOP 09 stranicky podpořil Emilii Benešovou v propagandistickém stylu nejdříve tím, že zpochybnil dopis zaměstnanců prohlášením o jeho nicotnosti: „Ani bych to nenazýval peticí“, a zároveň se rozhodl transgenderově zapojit do pokleslé kultury pavlačových drbů: „Vím už o několika kolezích, kteří se v posledních dnech na mě obrátili s tím že, kdyby věděli, co se s tím prohlášením udělá, tak by ho nikdy nepodepsali“.

V reakci na dezinformační propagandu, jejímž smyslem byla manipulace a klamání, se představitelé tří odborových organizací obrátili opětovně na Radu Ústavu a vyzvali ji, aby se při veřejných jednáních zdržela projevů, které zasahují do práv zaměstnanců zaručených Ústavou ČR.


Neonormalizační jazyk a problém paměťové kultury


Dlouhodobý spor mezi zaměstnanci a vedením i Radou Ústavu se může navenek jevit jako společensky okrajová banální událost.

Jenže mezi 63 signatáři dopisu jsou lidé, které komunistický režim dlouhodobě věznil nebo jinak pronásledoval (Petr Hauptmann, Petr Placák, František Stárek – Čuňas a další). Jejich společná zkušenost, historická senzibilita a paměť, tvořící historické vědomí, je v souvislosti s propagandistickým primitivním stylem Rady Ústavu a jeho vedení konfrontována se vzpomínkami z normalizačních 70. let. Tito signatáři si živě pamatují jak v dobových červených komunistických brožurkách s názvem „Ve jménu socialismu a šťastného života - proti rozvratníkům a samozvancům“ byla běžně používána podobná propaganda: „Když se jim to u nás nelíbí, tak klidně mohou odejít“ nebo „společnost odsuzuje pokus rušit naši klidnou přítomnost a práci“. Obdobně si pamatují i na antichartistické mediální drby typu: „kdyby druzí věděli, co se s tím prohlášením udělají, určitě by ho nepodepsali“. (Ve jménu socialismu a šťastného života - proti rozvratníkům a samozvancům. Připravilo oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ ve spolupráci s Ústavem marxismu-leninismu ÚV KSČ, Svoboda Praha 1977)

Politická kultura vylučování, neexistence hlasu druhého, kult práce, vyzdvihování nedějinnosti klidu atd., to vše naznačuje neonormalizační styl současného vedení Ústavu. Nejde však jen o absenci určité paměťové kultury, ale o hlubší politizaci Ústavu, která probíhá formou širší společenské inkarnace minulosti v přítomnosti, jejíž součástí je politika, která nečiní rozdíl mezi legitimitou a legalitou.

Dlouhodobé spory kolem samotného vzniku, existence a směřování Ústavu ukazují nikoliv na partikulární spor týkající se jedné státní instituce, ale na celospolečenský problém, jehož základní otázka zní: jak institucionalizovat historický čas, když její proces je vždy určován proměnlivými rámci společenského a politického času?

Zatímco jedni by historický čas chtěli udržet mimo dosah státního rámce, druzí si uvědomují, že společnost ho potřebuje institucionalizovat, neboť sama je tvořena nejrůznějšími institucemi - od formálních norem a pravidel až po působení žitých psychických a společenských skutečností . A historický čas je součástí tohoto procesu.


Problematický diskurs expertů


Snaze držet historický čas mimo dosah státního rámce odpovídá i známá mezinárodní Výzva z Blois z roku 2008. Apel podepsaný předními historiky, chce sice připomínat evropským politikům, že politické autority nemají právo na zpětnou moralizaci historie nebo definovat historickou pravdu, jenže varování před takovými politickými přehmaty v éře, kterou výrazně určuje problematický diskurs expertů, je sporné. Samozřejmost s jakou je výzva formulovaná je kamenem úrazu právě v tom, že se automaticky předpokládá, že patent na historickou pravdu o společnosti mají jen experti – historici, sociologové, politologové atd.

Karikaturou této pravdy je ale samotná „historie historiografie“ i její dlouhodobý ideologický nárok, že jí jde jen „o pravdu, pouze o pravdu“. Ve skutečnosti pohled do moderní galerie tzv. historiografických pravd nabízí velice neútěšný obrázek: jednou tato „pravda“ bere na sebe diskursivní povahu nacionálních příběhů, podruhé vizi třídního determinismu, potřetí mlčení pod rouškou apolitičnosti atd. Není náhodné, že Výzva z Blois byla pod rouškou apolitičnosti přilepena jako příloha k Závěrečné zprávě z odborné činnosti Ústavu, kterou vypracovala její Vědecká rada. (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/vedecka-rada/2013/evaluace/priloha-b.pdf)

Historik Dušan Kováč nepřímo poukázal na ideologičnost této výzvy, když upozornil, že si ji na Slovensku povšimli především popírači holocaustu a apologeti Tisova režimu.

Výzva z Blois je ideologická i tím, že v otázce politických rizik, přicházejících z minulosti, nemůže být nikdo expert.

Politolog, expertní poradce a do nedávna člen ČSSD Lukáš Jelínek, který na jedné straně kritizuje nelegitimní aktivity prezidenta Zemana nebo Rusnokovy vlády a na druhé odmítá rozdíl mezi legitimitou a legalitou, v případě Ústavu napsal v roce 2008: „Sociálně demokratičtí poslanci si například stěžovali na zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Souhlasím s názorem, že jde o instituci pochybnou a zbytečnou, když nám v České republice již funguje celá řada historických pracovišť. Stejně tak se vědomostem politologa vzpírá paušální popis období 1948 - 1989 coby totality...“. (ceska-media.cz, 5.2. 2008)

Podle něho bude Ústav pro studium totalitních režimů „rejdištěm historiků, jeho špičky bude pravděpodobně volit Senát. Poslancům se to nelíbilo, pročež si vyvzdorovali alespoň kompetenci kolegům v horní komoře navrhovat kandidáty k výběru. Minulost tak získá politickou záštitu, ba interpretaci. Objektivita výstupů ústavu je tudíž předem zpochybněna.“ (ceska-media.cz, 15.5.2007)

Pro expertního politického analytika, stranického konzultanta v oblasti public relations a občasného přispěvatele prokomunisticky profilovaného deníku Haló noviny, je třetí odboj pouze „estráda“. (http://www.rozhlas.cz/_zprava/442841)

Přesto v roce 2012 byl Lukáš Jelínek, převážně levicovým Senátem, zvolen do Rady Ústavu. Co se stalo, že nejen jemu, ale i levicovým stranám najednou přestalo vadit, že se stal se členem „politického orgánu“ zcela „pochybné a zbytečné“ instituce, kde „minulost získala politickou záštitu, ba interpretaci“, aby schvaloval „estrádní“ výstupy pracoviště, které je obyčejným „rejdištěm historiků“?

Bylo by poněkud zavádějící zdůrazňovat, že funkce člena rady je honorovaná a že jde jen o pověstnou „trafiku“. Poradce místopředsedy ČSSD Lubomíra Zaorálka mohl konečně začít prosazovat v rámci ideologického zápasu o institucionalizaci historického času nový historický materialismus a s ním i Zaorálkův názor, že za normalizace tu žádná totalita nebyla a kdo tvrdí, že byla, rozdmychává ve společnosti primitivní antikomunismus. (LN 25.8. 2013)


Disidentská travestie


Za dlouhodobými výpady proti ÚSTR, kde „minulost získala politickou záštitu“ nebo spory o interpretaci „zločinné doby“ či jak nakládat se specifickými informacemi (dokumenty a archiváliemi) z doby „totalitní nesvobody“ se vyjevuje však společensky ještě něco podstatnějšího: nestabilita historického času, který se rozpíná, je otevřený a durkheimovsky diskontinuitní, neboť každá společnost si nejen vytváří vlastní čas, ale zároveň historický čas přetváří za pomoci aktuálního politického času.

Za výpady stojí nová forma společenského vědomí, které si určité společenství samo o sobě teprve vytváří jako projekt jiné budoucnosti. Například formou nového historického materialismu a teze M. Pullmanna, že reálný socialismus nebyl „zavrženíhodný a nemorální“. Navazuje se tak „vědecky“ novým způsobem na minulost, aby se jiným způsobem rozvázala. Protence do budoucnosti se uskutečňuje za pomoci této paradoxní diskontinuity.

Tato dekompozice historického času sebou přináší různé společenské otázky: co s historickým časem, který má podobnou jazykovou funkci a je tudíž ohrožen jako jazyky, které se přestávají používat? Co s demokratickým problémem, kdy většina potlačuje pluralitu a výjimky z historického času a vytěsňuje menšinový disidentský čas a ne-populární zkušenost žité rezistence? Co s časovou optikou dějinného prostoru, který se mění již samotnou změnou prostoru?

Příkladem projektu jiné budoucnosti minulosti a vytěsňování politických menšin z historického času jsou texty národohospodářského výše zmíněného historika Michala Pullmanna, který razí nejen teze, že reálný socialismus nebyl zavrženíhodný a nemorální, ale který líčí disidenty pozdní komunistické éry neonormalizačním slovníkem. Pro něho se jedná o elitní „skupinu podivínů s partikulárními zájmy a tajemnými vazbami na Západ“, která „nereprezentovala“ většinu obyvatelstva a jejich „podíl na zhroucení státního socialismu byl minimální“. (Pullmann, Michal, Konec experimentu, Scriptorium 2011)

Když M. Pullmann zkoumá v duchu nového historického materialismu určité historické fenomény například perestrojku, zkoumá ji jako určitou formu materiální základny, v níž se mu disent jeví okrajovou, „nadstavbovou“ záležitostí, podobně jako u marxistů byla mravnost, náboženství nebo umění. Nikoliv zmíněné teze, ale především jazyk je explicitním vyjádřením současného ideologického zápasu o budoucí institucionalizaci historického času.

Pomineme-li Pullmannovo prostoduché pojetí „reprezentace“ a esencialistické pojetí disentu, pak i když lze konstatovat, že podíl malé „skupiny podivínů“ na zhroucení státního socialismu z hlediska ekonomického chodu společnosti byl minimální, existují daleko podstatnější kritéria, na jejichž základě nelze přehlédnout, že například sociálně-politická funkce „podivínů“ byla maximální, protože disent vyprovokoval výměnu znakových funkcí v totalitně střeženém komunikačním prostoru.

Byla to právě „skupina podivínů“, která si začala osvojovat jazyk veřejné promluvy, do té doby spojený jen s vládnoucí komunistickou „reprezentací“ a právě tato komunikační výměna sehrála v listopadovém převratu rozhodující roli. Mimo jiné narušila dělbu jazykové moci dané vševládnoucí komunistickou stranou, aktem „svévolných“ řečí, vystoupení a rezistencí. Příslušníci tajné i veřejné policie se občas museli uchylovat i k fyzickému přenášení, vláčení a odvlékání těl disidentů (L. Hejdánek, S. Devátý, P. Wonka atd.) na veřejnosti, kteří odmítli hrát podřízenou komunikační roli. Disidentské „NE!“ bylo nejen metaforicky, ale doslova fyzicky přenášeno výkonnými nositeli totalitní moci. Pohled na tuto novou subversivní formu zvláštní tělesné znakové travestie naznačoval proměňující se scénu politického, sémiotického prostoru.

„Skupina podivínů“ odhaluje různé dynamiky v tehdejší společnosti a hlavně svou existencí zavádí do historického času moment náhody a diskontinuity. Právě proto mnozí politologové, historici a sociologové v touze po revizi minulosti prosazují „vědečtější“, tedy pozitivistickou, objektivizační koncepci historického času, která má oslabit například menšinový „subjektivistický“ čas disidentské diachronie v dějinách. Tato „skupina podivínů“, totiž vnímala čas jiným způsobem než člověk, který byl „vězněm“ kontinuální normalizační každodennosti a jejích rituálů.


Nový historický materialismus


V Pullmannově pojetí nového historického materialismu nedošlo k zhroucení komunismu proto, že by společnost byla oslovena například ideou práva a spravedlnosti, sílícím náboženským hnutím, existencí disentu nebo explozí nezávislé kultury, nýbrž proto, že politické síly se dostaly do příkrého rozporu s oním způsobem moci, který představovala perestrojka.

Podle něho režim už nemohl zaručit lidem „stabilizační funkci“ poskytovanou v rámci výhodné „jistoty o klidném“ a „spokojeném životě v socialismu“. Jestliže v klasickém historickém materialismu jsou dějiny ovládány nepsanými zákony, pak v novém pojetí jsou takovými zákony například „stabilizační funkce“ totalitního režimu. (Pullmann, Michal, Konec experimentu, Scriptorium 2011)

Řečeno inovativně s Marxem: „Není to vědomí lidí, které určuje jejich existenci, nýbrž jsou to naopak sociální funkce, které určují jejich vědomí.“

Současný neonormalizační slovník, ať je provozován pavlačovým nebo „vědečtějším“ stylem není náhodný: je konjunkturální součástí společenského zápasu o moc nad historickým časem. Je výrazem snahy prosadit za pomoci bídy historicismu proti diskontinuitnímu pojetí minulosti „vědečtější“ pohled, za pomoci „objektivizace“, „historické syntézy“, delegitimizovat určitý jazyk času (například komunistického vzdoru a odporu) buď jako „estrádu“ nebo moralizující výklad minulosti.

Historik Vítězslav Sommer kritizuje „vlivné pamětnické skupiny“ (politické vězně z padesátých let), proto, že se podílely na konceptu protikomunistického odboje, který se jako „výsostně politické a pamětnické výkladové schéma“ dostalo do světa odborného dějepisectví za pomoci „moralizujících výkladů minulosti“, „emocionálního zaujetí“ společenských témat a bez „hodnotové neutrality“. (Sommer, Vítězslav, Cesta ze slepé uličky „třetího odboje“, Soudobé dějiny XIX/1, 4/2012)

Jeho historické pokrytectví korespondující s novým historickým materialismem spočívá v tom, že by se neodvážil tvrdit, že například židovští vězni ze čtyřicátých let formovali výsostně politické a pamětnické výkladové schéma, které se dostalo do světa odborného dějepisectví, nemluvě o tom, že by kritizoval obdobné „nadstavbové“ moralizující výklady minulosti a emocionální zaujetí.

Ideologické zneužití historie nespočívá jak tvrdí politická levice, archivářská lobby nebo „experti-revizionisté“ v již samotné existenci instituce Ústavu, kde „minulost získala politickou záštitu“ (tu mají i učebnice dějepisu na školách), ale ve snaze „znormalizovat“ nahodilost, diskontinuitu, absurditu a subjektivnost historického času. Pod rouškou „vědecké objektivizace“, „stabilizační funkce“ a kontinuity s dějinami nostalgizující „každodennosti“ se prosazuje politicky stabilní „demokratický“ koncept, vytěsňující diskontinuitní menšiny z historického času a delegitimizuje jazyk například komunistického vzdoru a odporu.

Pokud je již samotná existence Ústavu vnímaná jako něco institucionálně podivného, výjimečného a diskontinuitního, pak je z hlediska struktury historického času chápaná de facto ideologicky správně.

Vliv marxismu je v současné společnosti stále zřetelnější, dokladem je nejen přežívající subjekt-objektové schéma, ale snaha o vědecky celistvé pochopení historické epochy, v které se pro historické zkoumání vyhledávají různé neosobní mechanismy, funkce, zákonitosti (stabilita, každodennost) a politické determinace (perestrojka). Současná historie se tak stává výrazem nového vědeckého materialismu a politické praxe překonávající předcházející (polistopadovou) etapu dějin.

M. Pullmann je neformálně považován za vůdčího představitele mladé komunity historiků, propagující revizionistický výklad komunistické diktatury. To ilustruje velmi nízkou úroveň současné historiografie, neboť čtvrt století po zhroucení komunismu se i pouhé ignoranství (úmyslná nedbalost, opomíjení faktů, překrucování) vůči historicitě žitého času může prezentovat jako revizionismus (metoda přezkoumávání za účelem změny).

Bída současného historicismu se vyznačuje snahou o vědeckou kontrolu historického času, což je, jak připomněl už před půl stoletím Karl Popper, sebevražedný počin. Obdobně působí i Výzva z Blois svou snahou povyšovat historii na úkor jiných diskursů a věd. Nemluvě o tom, že v rámci samotné historiografie existuje kritičtější pohled na takové snahy. Od 70. let minulého století jsou tyto sebekritické tendence spojeny například se jmény Paul Veyne nebo Hayden White, kteří historii upírají vědecký charakter.

O čem tedy vypovídá skutečnost, když z této samozřejmé pozice anachronické „vědeckosti“ je soustavně podnikán útok proti Ústavu, a to nejen ze strany politiků nebo exdisidentů jako jsou bývalí trockisté Petr Uhl a Petruška Šustrová, ale i ze strany expertních vzdělanců jako je např. historik Jiří Pernes, antropolog Michal Uhl, politolog Lukáš Jelínek, Jan Bureš a další? Vypovídá nejen o novém historickém materialismu, ale především o strachu z dějin: z jejich spontánnosti, absurdity a nesmyslnosti, chaotičnosti a rizika z lidské svobody, kdy jsou opuštěny například sociální archetypy a rituály každodennosti a kdy se do dějin prolamují často osamělá gesta a znaky jako zjevení.


Dějiny jako epifánie


Foucaltovsky řečeno: historickou roli malých „podivných skupin“ není možno nahlížet prizmatem nějaké objektivizující, ať již bukolické či nostalgizující historie normalizační každodennosti, determinované uspořádaností společenských kauzalit, nacházejících se ve stínu svobodného řádu, ale prizmatem historického žitého času, kde stěžejní roli hraje princip diskontinuity.

Smrt Jana Palacha, Jana Patočky nebo Pavla Wonky, zrození undergroundu, vznik základní prohlášení Charty 77 nebo listopadové události roku 1989 jsou součástí tvořivého historického „smyslu přeryvu“, „epistemologického řezu“ či dokonce něčeho, co by se dalo označit jako „epifánie“ (zjevení) něčeho nesamozřejmého ve smyslu obecně sdílených dobových událostí, postojů a přesvědčení. Takovým historickým „zjevením“ může být ale i obnažení země poté, co jeho obyvatelstvo bylo vyhnáno a autor takové zjevení zažil, když v 60. letech poprvé navštívil bývalé Sudety.

Právě náboženský termín známý například z rané řecké kulturní a náboženské doby eleusínských mystérií, které se odehrávaly často v noci a jejichž vyvrcholením bylo „zjevení“ bohyně na náhle osvětlené scéně nebo jako pojem křesťanské teologie znamenající „náhlé objevení a zase zmizení“ božstva, nám může být svou diskursivní jinakostí nápomocný k tomu, abychom porozuměli jakým podivným způsobem se ustavují žité a tvořivé dějiny například v oblasti mravnosti, náboženství nebo umění.

V roce 1993 filosof a bývalý mluvčí Charty 77 Bohumír Janát napsal, že „to, co se odehrálo v závěru roku 1989 nebyla revoluce, nýbrž revelace, a že to, co následovalo, bylo opětné odstoupení a skrytí se pravdy, z části i naše vlastní uzavření a zmaření veliké šance“.
(Janát, Bohumír, Myslet proti duchu doby. Listy 3/1993)

Myšlenka revelace či epifánie dějin je známá spíše teologům a filosofům než historikům, sociologům nebo politologům. Koncept náhlého objevení a mizení, ať už v rovině existenciální, estetické, společenské, politické, atd. narušuje běžná epistemologická (a historiografická) schémata svou singularitou, nahodilostí a diskontinuitou. Tyto smysly přeryvu či epistemologické řezy jsou podobně ignorované jako byly patriarchální společností přehlíženy bohyně na náhle osvětlené scéně. Jenže místa „podivného“ politického odporu jsou převážně místy historické diskontinuity, kde vyřčené buď chybí a nebo nehovoří jazykem linearity, kontinuity a každodennosti.

Navíc historická a obecně humanitní vědecká vyprávění trpí zlozvykem zvyšovat stupeň organizovanosti, který ve skutečných, tedy spíše chaotických dějinách chybí. Epifanie naopak jednoduchou transformaci převyprávění podrývá, neboť je podobna neorganizované struktuře snu.

Proto musí existovat možnost pojetí dějin jako zjevení, nejen jako odstoupení a skrytí pravdy, ale s ní i tvořivá historie jako vsunutí smyslu nesamozřejmého. Někdy přízračně (i temně) snového, jindy zázračného.