Dermatologové i dermagogové
Fyziologické změny, ke kterým dochází v lidském organismu, se stávají pro mnohé lidi a zejména celebrity nepřekonatelným problémem. Proto existuje celá řada kosmetických center a salónů, které nabízejí invazivní nebo neinvazivní metody umožňující zakrýt stárnoucí vzezření, vrásky a věk. Minulost však nemá jen biologicko-psychologický rozměr, ale i politicko-morální.

Rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana udělit herečce Jitce Frantové, která v období 1960 až 1967 vědomě a úzce spolupracovala s StB, státní vyznamenání je dokladem, že se v souvislosti s reflexí minulosti prezidentský úřad stává spíše politicko-morálním kosmetickým salónem, neboť používá zvláštních neinvazivních (mediálních) metod, jejichž smyslem je zakrýt morální profil nejrůznějších celebrit.

Stejně jako dermatologové, i političtí dermagogové si uvědomují, že je třeba uměle udržovat morální vzhled celebrity a v případě nějakého politického selhání je třeba mravně ochablou tvář opět napnout za pomoci účinného politicko-morálního faceliftingu.

Některá státní vyznamenání tak v postkomunistické éře plní funkci jakési StB-terapie a prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček se stává reklamním agentem neinvazivního mediálního byznysu.

Zemano-Ovčáčkův politický facelifting se řídí jednoduchou zásadou: máte morálně-politické problémy? Pak si nedělejte žádné vrásky, neboť náš úřad nabízí mediálně-politické zpevnění vaší mravně pochybené tváře! Prezidentský salón nabízí časově nenáročné ošetření morálně pochybné či poškozené tváře. Je třeba přitom vzbudit dojem, že průběh samotného zákroku bude krátký a emocionálně bezbolestný.

Političtí dermagogové vycházejí ze skutečnosti, že tuto postkomunistickou metodu v minulosti využily takové celebrity, jako spisovatel Milan Kundera, v současnosti vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš a celá řada dalších lidí.

Obnažená a bědná tvář

Francouzský filosof Emmanuel Lévinas říká, že setkání s tváří druhého člověka je především záležitost etická, nikoliv fenomenologická, tedy ne politická v tom smyslu, co se nám jen jeví. Tvář je vždy obnažená a je v ní i něco bědného, byť se ji snažíme nejrůznějšími způsoby maskovat – pózami, chováním, nebo morálním a politickým faceliftingem.

Po prvotním mlčení se herečka Jitka Frantová v reakci na zveřejnění své spolupráce s StB rozhodla, ve zjevné spolupráci s prezidentským politicko-kosmetickým salónem, vyjádřit v deníku Právo. Je patrné, že se snaží svou již už tak dosti vypnutou tvář ještě více vyliftovat. Rozhodla se ze svého selhání vylhat a okatě a nelogicky obvinila média, novináře a opoziční politiky, jako by oni mohli za její spolupráci, která se odehrála před půl stoletím. Podle její konstrukce se dokonce jedná o „pomstu“ za to, že podpořila Miloše Zemana v jeho úspěšné prezidentské kampani.

V jejím prohlášení je však nejdůležitější poslední věta, kdy říká, že se jedná o „nedoložené báchorky estébáků“.

StB-terapie

Co vlastně znamená tato StB-terapie?

Z filosofického hlediska je její vyjádření dokladem strachu člověka z vlastní tváře – z její „nahosti a bědnosti“. Herečka Jitka Frantová s krycím jménem „Helena“ nemá tvář hrdinky jako disidentka Vlasta Chramostová, která ve své autobiografii v roce 1999 našla svou tvář právě tím, že dokázala popsat svoje selhání v souvislosti se spoluprací s tajnou policií, kdy získala krycí jméno „Klára“ a „Herec“.

Jen člověk, který ví, že naše tvář je neustále nahá a obnažená, může najít odvahu popsat svou spolupráci se Státní bezpečností slovy: „Je strašně těžké vidět svou blbost a naivní vychytralost, která si myslí, že obelstí Mefista.“

Bývalá disidentka popisuje vnitřní zápas člověka, který se vyrovnává s poznáním vlastní tváře. Jenže právě tímto procesem se stává člověkem vědoucím a vidoucím, neboť si dokáže přiznat, že se jako člověk „nerada smiřuje s narušenou mravní bezúhonností a vlastní omylností, byť dávnou a mladou. Protože je to těžké.“

Vlasta Chramostová mohla taky použít dobový politicko-morální facelifting, tak jak ho použil například spisovatel Milan Kundera, který ve chvíli, kdy se veřejnost dozvěděla, že jako student udal na policii agenta-chodce Miroslava Dvořáčka (odseděl si 14 let komunistického kriminálu), se rozhodl i s pomocí prezidenta Václava Havla udržovat morální vzhled celebrity.

Bývalá disidentka se však vydala cestou vnitřního hrdinství, za které se žádné státní vyznamenání neuděluje. Nechala v sobě promluvit vlastní tvář.

Zemanovská maska a role zombie

Herečka Jitka Frantová se autentickému setkání s vlastní tváří rozhodla naopak okázale vyhnout a schovala se za zemanovskou masku politicko-morálního faceliftingu, a raději se rozhodla zahrát si roli politicko-mravní zombie.

Co však znamená tento politický facelifting?

Je evidentní, že dvacet pět let po pádu totalitního režimu je příliš dlouhá doba, a proto je dnes možné tvrdit to, co po roce 1989 nebylo možné z důvodu živé paměti, z politických a mravních důvodů.

Současný politický facelifting je výrazem rozsáhlých společenských změn a nového politického paradigmatu, v němž je „normální“ například tvrdit, že „Milada Horáková se přiznala ke své činnosti” (Marta Semelová, KSČM), že „dnešní doba se na zvací akt dívá různými pohledy” (Vojtěch Filip, KSČM), že „žádná totalita od roku ‛68 do roku ‛89 nebyla ” (Lubomír Zaorálek, ČSSD, Michal Uhl a Lukáš Jelínek – oba jsou členové Rady ÚSTR) nebo že „disent až do roku 1988 nebo 1989 nehrál téměř žádnou úlohu” (Michal Pullmann, historik).

Politický facelifting je sice unikátní metoda, která se snaží vyhladit politicky a morálně deformující se tvář a hluboké vrásky naší vlastní minulosti, ale nedokáže zakrýt hluboké rozpory a společenské kontradikce.

Pokud by měla pravdu Jitka Frantová, že se jedná o pouhé „báchorky estebáků“, potom ale připodobňuje vliv a moc tajné komunistické policie podle svého ženského vidění k pavlačové bábě. Jenže proč se této neškodné báby skoro půl století obávala celá společnost a po jistou dobu i sama komunistická strana?

Báchorky estebáků, nebo Jitky Frantové?

Konfrontujme proto údajné „báchorky estebáků“ s tím, co tvrdí Jitka Frantová v deníku Právo.

„K divadlu Rokoko jen toto: byli jsme tehdy v Rokoku všichni velmi mladí a bylo příznačné, a dokonce výjimečné, že nikdo nikomu neubližoval. Byli jsme skvělá parta a drželi jsme pohromadě, i když doba to byla velmi těžká. Četla jsem už několikrát o údajné spolupráci členů souboru Rokoka s StB. Ale jen jsem se tomu zasmála, protože jsem si jistá, že nikdo nikomu neškodil.“

V zachovaných dokumentech ministerstva vnitra se v jejím spise vedeném pod krycím názvem „Helena“ (dříve „Barborka“) nachází například Prohlášení ze dne 8. října 1960 podepsané Jitkou Frantovou, ve kterém se zavazuje, že zachová „v naprosté tajnosti všechny skutečnosti, o kterých bylo se mnou orgány Státní bezpečnosti jednáno. Jsem si vědoma, že tyto skutečnosti tvoří součást státního tajemství, o čemž jsem byla řádně poučena.“

Po tomto poučení o pár dnů později 19. října 1960 předává pracovníkům tajné policie čtyřstránkovou detailní zprávu z několikadenního zájezdu divadla Rokoko do Berlína:

„Frantová po návratu z Berlína podala velmi podrobnou a vyčerpávající zprávu o chování členů souboru ROKOKO a zajímavé poznatky. Z celého jejího jednání vyplývá, že je možno jí důvěřovat a počítat s ní jako s event. typem pro spolupráci.“

V této zprávě, kdy ještě není ani agentem, popisuje, co její kolegové a kolegyně dělají, s kým se stýkali, kam šli a kdo z nich „namazal“ (lidově řečeno opil). Zmiňuje například jazzového basistu, pianistu a skladatele Karla Vejvodu, saxofonistu Eugena Jegorova, Hanu Hegerovou, Libuši Freslovou, ředitele Rokoka Dareka Vostřela, herce Šůru, Štěpánka aj. Popisuje, s jakými cizinci se kdo sešel (Gisela, Kristina Panim). Kdo si s kým dopisuje nebo že se sešla s operní zpěvačkou Soňou Červenou, Sergejem Machoninem a dalšími. Popsala ve zprávě pro ministerstvo vnitra podrobně, kdo byl a kdo nebyl navštívit tehdy ještě neobezděný kapitalistický Západní Berlín. I jaké měla styky se zahraničními osobami (Klaus Wischnewski, Hagenmuller-Stahl).

Pracovníci ministerstva vnitra byli zaskočeni důkladností její zprávy, která v žádném případě nepůsobí jako „báchorka estebáků“, ale naopak jako ambiciózně vypracovaná zpráva s informacemi, o kterých mohla vědět jenom ona sama.

I na dalších schůzkách podávala Jitka Frantová podrobné informace nejen o poměrech v Rokoku, ale i v dalších divadlech, jako byla Laterna magika, Městská divadla pražská, ABC, kde znala J. Zímu, J. Bohdalovou, Píchovou, Kostelku, Lackoviče aj. Poskytovala informace i o divadle Na zábradlí, kde znala Vyskočila, Haška, Nedělu.

Chytrá Židovka, která dokáže proplout každým režimem

Právě informace o „situaci v divadlech“ se stávaly podkladem pro „zvláštní agenturní zprávy“:

„Při obědě mi sdělila některé zajímavé zprávy z divadla Na zábradlí, Rokoka a Semaforu. Při rozhovoru o činohře divadla Na zábradlí mi řekla, že je pozvaná k herečce Ljubě Hermanové a že by toho mohla využít a pohovořit s ní o situaci v divadle, zejména po neúspěšné hře Smutné vánoce. Rozhovořili jsme se o této hře i o jejím tvůrci Ivanu Vyskočilovi. Frantová mi říkala, že je to divný člověk, příliš se utápí ve svém psychologizování, což se projevuje v jeho hrách i povídkách. V této souvislosti jsme hovořili o Vyskočilově povídce Sen Alberta Kyšky, která byla otištěna v časopise Kultura. Frantová se mě ptala, kdy mně může podat zprávu o výsledku rozhovoru s Hermanovou. Řekl jsem jí, že to stačí příští týden.“

Toto napsal operativní pracovník kontrarozvědky po skončení druhé schůzky s herečkou Jitkou Frantovou, kdy hodnotila například Ljubu Hermanovou jako „velmi chytrou Židovku, která se nijak neprojevuje a drží se na veřejnosti stranou, protože nechce přijít do zbytečného maléru. Dovede proplout každým režimem.“

Na další schůzku přinesla řídícímu pracovníku do hotelu Jalta první „seznam uměleckých pracovníků, které zná v pražských divadlech, rozhlasu a televizi (křížky označila stupeň, jak se s každým dobře a důvěrně zná).“

V souvislosti s Ljubou Hermanovou zaúkolovala tajná policie Jitku Frantovou, aby zjistila názory členů divadla Rokoko na jejich plánovaný zájezd do SSSR, neboť po minulém zájezdu se o této zemi vyjadřovali pejorativně jako o „Asii“.

Werich, Čeřovská, Šafránková, Hegerová, Kačírkové a další

Ve svém vyjádření pro deník Právo herečka Jitka Frantová dále tvrdí:

„A že jsem donášela na Wericha? Směšné! Já ho v životě neviděla. Byla jsem s jeho dcerou krátce v angažmá, a to je všechno.“

Dokumenty však přinášejí jiné informace. Na otázku, zda se stýká s Werichem, odpověděla spolupracovníkovi tajné policie, že dochází k nim do rodiny. Podle ní „Werich je v poslední době velmi zatrpklý, pěstuje jen kytičky a jezdí na ryby. Vyhýbá se v práci v rozhlase, v televizi i na jevišti“. Na deváté schůzce „hovořila o Janu Werichovi, který je velmi vážně nemocen a podrobí se tento týden operaci krku (snad rakovina).“

Jitka Frantová také podala ústní zprávu týkající se Judity Čeřovské (agenturní zpráva č. 4). Dále informace k Haně Hegerové, Ireně Kačírkové, Jiřímu Lírovi, herečce Marii Vášové, Vladimíru Krškovi, Václavu Voskovi a Mileně Šafránkové a režiséru Václavu Hudečkovi, tehdejšímu režiséru Městských divadel pražských. Dále k Jánu Roháčovi, a zkoumala též ohlasy kolegů na tehdejší sjezd československých divadelníků.

Na schůzce 18. ledna 1961 řekla o Janě Werichové, že to není příliš nadaná herečka a že se v Praze zkazila, poté co přešla z kolínského divadla a nedovede si vážit peněz.

Byla bych v trapné situaci před svými kolegy

Na desáté schůzce předala zprávu o židovské rodině Goldschmidtů, neboť se stýkala či sešla s Barbarou Goldschmidt a její dcerou Brigittou Pierre Frottier-Duché. Dále tajnou policii zajímaly pověsti o útěku malíře, herce a scenáristy Jiřího Sehnala v roce 1961 do Německa a Janu Werichovi. Frantová byla také úkolována ohledně herce Líra po jeho návratu z Londýna.

Podle zachovaných dokumentů jí tehdy bylo předáno agenturní telefonní číslo, probrána otázka konspirace a utajení. V dokumentu se říká: „Sama říkala, že si je vědoma toho, že by v případě neutajení neměla pro nás cenu a že také by byla v dosti trapné situaci před svými kolegy.“

Jitka Frantová dnes zatajuje i to, že byla krátkodobě vysazena do Rakouska do emigrantských kruhů a že v jedné akci byla úkolována jako „svazkový agent“ v zahraničí. Byla úkolována nejen II. ale i I. správou ministerstva vnitra. StB měla od ní seznam s celou „řadou styků mezi cizinci – kulturními pracovníky“, například v Rakousku to byl D. Bertleff a další. Při krátkém vysazení do Rakouska v roce 1962 byla úkolována na Lídu Matouškovou a jejího manžela Jaroslava Steina. Měla se zaměřit na sokolský slet a „proniknout do emigrantských kruhů“.

Když se vrátila z Rakouska, osobně řešila s pracovníky I. správy možnost trvalého vysazení do Rakouska a Západního Německa. Rozvědka dostala v roce 1963 i seznam jejích styků v zahraničí, který vypracovala pro kontrarozvědku.

Lze obelstít Mefista?

Teprve seznámení a pozdější sňatek s „nomenklaturním pracovníkem, poslancem Národního shromáždění“ Jiřím Pelikánem vedl k ukončení její spolupráce jako agentky. Dne 7. července 1964 jí bylo na tajné schůzce se řídícím orgánem pplk. JUDr. Vladimírem Helískem vysvětleno, „proč ji nemůžeme dále úkolovat do akcí“. Komunistická nomenklatura se tak chránila před vlastní tajnou službou.

Přesto spolupráce s ní byla znovu obnovena v lednu 1965 v akci „Centrál“ a „Kapoun“ a podle vyhodnocení nadále podávala zprávy informativního charakteru z oblasti kultury až do roku 1967 jako „důvěrník“. Zprávy byly založené převážně „na její iniciativě“.

Tvrzení herečky Jitky Frantové „byli jsme skvělá parta a drželi jsme pohromadě“ má jednu vadu na kráse. Bývalá spolupracovnice StB nepochopila, že před minulostí ji neochrání žádná forma faceliftingu, neboť čas má paradoxní povahu – minulost je neustále před námi.

Mefisto podstrčil mladé herečce Vlastě Chramostové čtvrtku čistého papíru a půjčil plnící pero, aby mohla podepsat vázací akt. Zdá se, že u Jitky Frantové si byl tak jistý, že jí možná ani nemusel nic podstrčit a půjčovat. Jako by tušil, že zatímco Vlasta Chramostová si bude chtít i po podpisu podržet svou tvář, u druhé herečky si byl jakoby jistý, že ona si pomůže třeba i politickým faceliftingem.