Prezident a jeho vzpoura davů

02. 12. 2015 | 11:01
Přečteno 5938 krát
O demokratické nevůli po spravedlnosti v letech 1989-2015

Mýtus listopadové revoluce

V časopise Respekt (9. 11. 2015) vyjádřil Martin M. Šimečka názor, že v současné střední Evropě probíhá demokratická kontrarevoluce. Menšina (ke které se implicitně hlásí), stále trvá na idejích revoluce z roku 1989, jenže demokratickou většinu neoslovuje ani evropská idea míru, která se zrodila po druhé světové válce ve snaze překonat destruktivní nacionalismus. Podle něho minorita, která se hlásí k revolučním idejím z roku 1989, připadá dnešní demokratické většině komicky a šíleně, jenže ještě více šíleně se chová majorita, která začíná tančit do rytmu dunících válečných bubnů.

Šimečka vyjadřuje překvapení z politiky zapomnění, kterou vyznává demokratická většina. Není však takové překvapení spíše dílem nerozumu?

Kriticky smýšlejícímu subjektu je od pádu komunismu zřejmé, že to, co se po roce 1989 eufemisticky a popmediálně prosadilo jako „sametová revoluce“, ve skutečnosti žádnou revolucí nebylo.

Profesor Jaroslav Krejčí (mimochodem v 50. letech odsouzený za vlastizradu, po propuštění z vězení emigroval v srpnu 1968 do Anglie, kde vyučoval na universitě Lancasteru), ve své knize Dějiny a revoluce přesvědčivě ukazuje, že základní podmínkou revoluce musí být „zřetelný přeryv v kontinuitě vývoje“, a to nejen v politické organizaci, sociální struktuře nebo hospodářské vlastnictví, ale i v institucích jako je právo.

Pokud platí jeho reflexivní typologie revolucí, podle níž rok 1948 byl z hlediska technického provedení puč, ale důsledky byly revoluční, neboť se jednalo o „hybridní revoluci“ podobnou v nacistickém Německu, potom polistopadová právní kontinuita s komunistickým řádem vylučuje, aby se o polistopadových politických změnách mohlo seriózně hovořit jako o revoluci.

Tím, že nedošlo ke zřetelnému přeryvu v kontinuitě institucí práva, který je základním znakem revoluce, tím se ale zároveň vylučuje rozprava o „kontrarevoluci“.

Zlom nebo kontinuita?

Ostatně historicky první rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (19/93Sb.), které se týkalo stížnosti komunistických poslanců ve věci Zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, potvrdilo problém kontinuity práva, protože nový režim inkorpoval komunistické zákony a převzal i mezinárodně právní závazky.

Přestože komunistické právo a pořádek byly totalitní revoluční povahy, podstata právního státu po roce 1989 byla naopak ne-revoluční a ne-kotrarevoluční povahy.

V novém společenském zřízení byla přímo systémově inkorpována nejen nemožnost vypořádat se s komunistickou minulostí, zejména v rovině trestněprávní, ale zejména nemožnost konstituovat typ diskontinuitního právního státu. Je příznačné, že například Ivan Martin Jirous se domohl zrušení rozsudku, dle něhož byl poprvé odsouzen do vězení v letech 1973-1974 až pár měsíců před svou smrtí v roce 2011. Většina se spravedlnosti nikdy nedočkala.

Polistopadový politický kompromis vystihuje zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu právě v tom, že tato instituce explicitně odmítla trestně právní povahu odpovědnosti, o které hovoří Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tedy jakékoliv trestné činy, které se stali v minulosti je nutno posuzovat z hlediska totalitního práva.

Zrada filosofie disensu

Přední disidenti, kteří vstoupili po Listopadu 1989 do vysoké politiky abdikovali na filosofii disentu podle níž spravedlnost nemůže být vázána na legalistický koncept legitimity a systém formálního práva. Zradili filosofii disensu jejímž výrazem je hledání a potvrzování diskontinuity systému, ať už v podobě paralelní polis nebo undergroundu. Nešlo o to utopisticky prosadit spravedlnost za pomoci práva, ale negativně řečeno, pouze zamezit kontinuitě systému založeného na státním násilí.

Této skutečnosti či spíše národního do očí bijícího rozporu si ve své knize Češi a jejich komunismus povšimla francouzská historička a socioložka Françoise Mayer. Hovoří o potřebě Čechů si v postkomunistické éře zakládat mýtus o zániku komunismu, ale tento „národ“ je jediný ve střední Evropě, který si na svém kolbišti ponechal komunistkou stranu: „Co znamenají zákony odsuzující určitou minulost, ale zároveň dovolují, aby se k ní její dědicové otevřeně hlásili? Jde o zlom, nebo o kontinuitu?“

Michel Foucault, ve své přednášce nazvané Řád diskursu, navrhoval vypracovat teorii diskontinuitních systematičností. Tato teorie by nám mohla pomoci zažehnat dominantní politickou historii, která „vypráví kontinuální odvíjení se jakási ideální nutnosti“. Součástí této teorie je i obohacení politického slovníku o klíčový pojem a otázku vztahující se na problém diskontinuity.

Kontinuita politické demokratické nevůle

Po druhé světové válce byla evropská idea míru podpořena instituty jako Norimberský mezinárodní soudní tribunál, který stíhal politické zločiny a zločiny proti lidskosti. Idea míru v postkomunistických zemích však nebyla podpořena žádným výrazným právním institutem, pouze morálním. Proto může v České republice kontinuálně působit komunistická strana, která je v podstatě stalinistickou stranou s typy politiků jako je Marta Semelová (KSČM), která nepřímo schvaluje politické komunistické vraždy: „Milada Horáková se přiznala ke své činnosti”.

Demokratická většina, kterou neoslovuje evropská idea míru, se nezrodila až s přílivem uprchlíků z válečných zón v roce 2015, ale už v době kdy Václav Havel, Petr Pithart, Zdeněk Jičínský, Pavel Rychetský, Jiří Dienstbier a další spoluutvářeli podmínky, aby nový demokratický stát poskytl totalitnímu státu a jeho právu generální pardon v rovině právní kontinuity, s ním i pardon systematickému a dlouhodobému porušování lidských práv ze strany jeho komunistických představitelů. Intermezzo těchto dvou vzdálených pokroucených demokratických stavů zachycuje výstižně Havlův jazyk doby - „humanitární bombardování“.

Po roce 1989 demokratické většině nevadilo, že za komunistického režimu se statisíce spoluobčanů ocitlo mimo „vlast“ práva na život, svobodu a osobní bezpečnost. Obdobně jí dnes nezajímá člověk prchající ze své vlasti, kde probíhá válečný konflikt nebo občanská válka, a který má oprávněné obavy před pronásledováním.

Politická demokratická nevůle soudit po roce 1989 komunistické zločiny proti lidskosti souvisí s demokratickou nevůlí po lidskosti roku 2015 poskytnout právo asylu dle článku 14 Všeobecné deklarace lidských práv. (Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam asylu.)

Cynismus politického demokratického systému


Filmový dokument historika Pavla Palečka Vrahem z povolání – utrpení soudce Karla Vaše (2013), pojednává o agentu NKVD, prokurátorovi a soudci vykonstruovaných soudních procesů. Tento člověk organizoval deportace čsl. občanů do sovětských Gulagů a je odpovědný za smrt tisíc lidí v Postoloprtech. Umřel nepotrestán, z důvodů promlčení trestných činů.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, jehož otec Josef Rychetský hájil v roce 1956 Karla Vaše, v dokumentu tvrdí, že potrestání minulých zločinů nemá nic společného s politickou zodpovědností představitelů nového režimu po roce 1989, vše je věcí nezávislých soudů.

Bývalý komunisté a právníci jako Zdeněk Jičínský, Pavel Rychetský, kteří přesvědčili i Václava Havla o nezbytnosti kontinuity práva, si z ideologických důvodů nikdy nepřipustí, že princip kontinuity byl politickou diskurzivní praktikou, která umožnila nejen inkorpovat komunistické zákony, ale především vytvořit zákonné podmínky, aby v polistopadovém demokratickém systému založeném na principu kontinuity neexistovala možnost potrestat komunistické zločiny.

Jestliže zneužití moci Karla Vaše spočívalo například v tom, že v případu politické vraždy generála Heliodora Píky fungoval nejdříve jako žalobce a následně jako soudce, pak politik Pavel Rychetský nejdříve prosadil diskurs kontinuity práva, aby následně jako soudce rozhodoval podle inkorpované kontinuity s komunistickými zákony a přitom se tvářil, že soudce jedná zcela nezávisle na politice.

Pavel Rychetský je prototypem cynického politického systému, kdy se za pomoci politických rozhodnutí stvoří nejdříve nestvůra politické praxe, která povede k bezzubosti soudnictví, aby se nakonec bezmocnost nápravy přičetla na vrub údajné ústavní nezávislosti soudů.

Tento ústavní činitel je představitel politicky cynického demokratického systému, který v soudcovském taláru vytváří iluzi jako by existovala možnost si potřísněné ruce politickým hlasováním umýt údajně nezávisím soudcovským zvedáním rukou.

Polistopadový cynický rozum vytvořil nejen iluzi, že platnost práva a rozhodovací procedury jsou nezávislé na politickém konsensu, ale i Šimečkovu dějinnou periodizaci oscilující mezi revolucí a kontrarevolucí.

Prezident a jeho vzpoura davů


Martin M. Šimečka má v jedné věci pravdu, byť ji explicitně nevyslovuje. Změnila se role disentu, který byl po polistopadovém historickém kompromisu chvíli na politickém výsluní, než byl postupně šedou zónou a majoritou vytěsněn tam, kam patří – na okraj společnosti.

Disent tak stojí před novým úkolem a možná i nulovým bodem. Musí reflektovat vlastní chyby a formulovat nové postoje. Žít z mýtu zlatého věku listopadové národní shody, která byla založena na idejích revoluce z roku 1989 je fikce. Disens se může zrodit jenom z kritického pohledu na vlastní minulost.

Je třeba znovu studovat polozapomenuté knihy jako je Vzpoura davů od José Ortega y Gasseta, která formovala disens za normalizace. Tuto knihu například doporučoval Jiří Němec k prostudování i Václavu Havlovi. Španělský sociolog a filosof charakterizoval davového vulgárního člověka jako někoho, pro kterého žít znamená neznat mezí a necítit v sobě intimitu nutnosti uznávat něco mimo sebe, nějaké pravidlo, které jej přesahuje, převyšuje a limituje. Do Listopadu 1989 toto pravidlo určovalo podmínky existence Charty 77 i postoje Václava Havla. Tato základní poloha však současnému disensu chybí, levicovému i pravicovému.

Je veřejným tajemstvím, že plebejský a vulgární prezident Miloš Zeman je přežilým asistentem vzpoury davů. Na něho se vztahuje i postřeh Eliase Canettiho, který v knize Masa a moc popisuje mechanismus strachu, který vytváří masu lidí ochotnou naslouchat heslům. Masu, která „chtěla vzniknout rychle a udržet se jako jednota“ (dnes protiislámská) a která je ve stavu... (a zde můžeme navázat na vizi Martina M. Šimečky),... očekávání rozkazu, aby mohla tančit do rytmu začínajících dunících válečných bubnů.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy