Rozprava o inverzní demokracii - chci slyšet šplouchnutí vlastní krve

17. 03. 2019 | 15:19
Přečteno 2104 krát
V prosinec roku 2016 jsem napsal tento text, který vyjde letos ve sborníku Centra pro dokumentaci totalitních režimů (CDTR) pod názvem Minulost je před námi. Text reflektoval i skutečnost, jak ústavní právník a prorektor Univerzity Karlovy (UK) Aleš Gerloch šokoval ústavní soudce, když v reprezentativních prostorách Vlasteneckého sálu pražského Karolina prohlásil, že do ústavy by se měl vrátit národ jako základní pojem státnosti. Aleš Gerloch začínal svou politickou kariéru v nechvalně politicky známé normalizaci jako syn politického pracovníka, a do komunistické strany vstoupil již jako osmnáctiletý, aby už v osmadvaceti letech mohl být odborným asistentem katedry teorie státu a práva na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V té době však sdílel jiný světonázor názor – marxleninistický – podle něhož je „národ produkt éry kapitalismu“.

Inverze poprvé - fašistoidní objektivizace

Dle průzkumu agentury Focus vyplynulo koncem roku 2016, že téměř každý čtvrtý obyvatel Slovenska by současný parlamentní systém nahradil diktaturou a na 40 procent Slováků navíc očekává „příchod silného vůdce".1

Jaký nabízí obraz česká společnost v kontextu nárůstu nacionalismu a extremistických postojů?

Podle serveru Lidovky.cz Městský soud v Praze zrušil pokutu advokátovi Petru Kočímu za to, že při obhajobě členky ultrapravicové Dělnické strany sociální spravedlnosti Lucie Šlégrové v roce 2012 upozornil na údajný židovský původ soudního znalce na extremismus Michala Mazla. Kočí proto žádal vyloučení Mazla z procesu, protože měl být kvůli svému původu podjatý. Michal Mazel po soudu s Lucií Šlégrovou ukončil svou praxi a současné rozhodnutí Městského soudu v Praze okomentoval příznačně: „Věci, co byly před třemi lety přinejmenším považovány za divné, jsou dnes už tak nějak normální. Ušli jsme slušný kus cesty.“2

Podle serveru novinky.cz ústavní právník a prorektor Univerzity Karlovy (UK) Aleš Gerloch šokoval ústavní soudce, když v reprezentativních prostorách Vlasteneckého sálu pražského Karolina prohlásil, že do ústavy by se měl vrátit národ jako základní pojem státnosti.3

Podle České televize režisér Vít Klusák v připravovaném dokumentárním filmu Svět podle Daliborka zachycuje fanoušky skupiny Ortel při hajlování a frontmana bývalé neonacistické skupiny, který zpívá text: „Zvláštní dar/ byl nám dán/ že následujem vůdce.“4

Jakou jsme to ušli cestu, o níž hovoří bývalý soudní znalec Michal Mazel? Jakou společenskou proměnou dlouhodobě prochází i česká společnost a jaké jsou charakteristické znaky této proměny v kontextu uvedených zpráv? Ačkoliv by se našla celá řada možná více varujících příkladů, pozastavme se u tří citovaných.


Inverze podruhé - vyloučení osob se zvýšenou citlivostí

Jestliže podle argumentace Petra Kočího bylo nutno vyloučit znalce Michala Mazela ze soudního jednání z důvodů podjatosti a neobjektivnosti, protože je osobou židovského původu a „jako řada dalších soukmenovců má tendenci reagovat se zvýšenou citlivostí“ na problematiku holokaustu a německého nacionálního socialismu, pak je evidentní, že jedním znakem současné společenské proměny je fašistoidní objektivizace, která má charakter určité společenské praxe prosazující předtotalitní řád.

Argumentace Petra Kočího je jen inovovanou starototalitární logikou, podle níž je třeba vyloučit člověka již na základě třídního původu, rasy nebo etnického původu.
Herman Broch napsal v jednom eseji5 po druhé světové válce, že totalitní řád, ať už fašistický nebo marxistický, vzniká ve chvíli, kdy lidé přestanou respektovat „lidskou důstojnost druhého“ a kdy lidská práva nejsou pošlapávána jenom vládní mocí, ale činí tak sami občané a dělají to často velmi důkladně.

V důsledku této fašistoidní právní logiky je ale třeba vyloučit z důvodů podjatosti i všechny soudkyně, neboť jako ženy, jak dokladují nejrůznější výzkumy a studie, mohou při projednávání domácího násilí také „reagovat se zvýšenou citlivostí“.

A kdyby se před českým soudem ocitl člen německé extremistické scény, hajlující na koncertě spřízněné české neonacistické skupiny, pak ve stejné logice by mohl nějaký jeho německý advokát vznést obdobnou námitku vůči podjatosti, a to vůči všem českým soudcům, protože jako řada dalších soukmenovců mají z historických příčin (okupace Československa hitlerovským Německem roku 1939), tendenci reagovat na problematiku se „zvýšenou citlivostí“.


Inverze potřetí - předtotalitní řád v nás

Švýcarský myslitel Max Picard ve své knize Hitler v nás6 zkoumal fenomén totalitního systému a ukázal, jak se z předhitlerovského státu pomalu a postupně skládal stát totalitní i v rovině justice.
Například na začátku 30. let se soudní proces proti jednomu z nejhorších sériových vrahů historie Německa (Peterovi Kürtenovi, který byl deviantní v oblasti žhářství, pedofilie, zoofilie a nekrofilie a zavraždil 11 žen), změnil nikoliv na vražednický proces před soudem, ale jakýsi kriminalistický seminář, kde se diskutovalo o psychologických teoriích a psychiatrických tezích.

Argumentace Petra Kočího, která spoluzakládá diskurs, podobný jako při soudním procesu ve 30. let v Německu, v němž nejde o „cenu lidského života“, ale o platnost nejrůznějších objektivizací (třídních, rasových, národních, psychiatrických, psychologických, pohlavních, etnických,atd.), je součástí vytváření předtotalitního řádu.

Součástí tohoto řádu je i návrh ústavního právníka a prorektora Univerzity Karlovy (UK) Aleše Gerlocha, že by se měl do ústavy vrátit národ jako základní pojem státnosti. Aleš Gerloch začínal svou politickou kariéru v nechvalně politicky známé normalizaci jako syn politického pracovníka, a do komunistické strany vstoupil již jako osmnáctiletý, aby už v osmadvaceti letech mohl být odborným asistentem katedry teorie státu a práva na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V té době však sdílel jiný světonázor názor – marxleninistický – podle něhož je „národ produkt éry kapitalismu“.
Podle Gerlocha údajně stačí vložit do ústavy jedinou větu: „ČR je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin a entit, které jsou s ním spjaty“. Jinými slovy je třeba předem vyloučit „jiné“, tedy všechny ty, kteří nejsou dost objektivně spjati s národem.

To, co mohlo některé ústavní soudce, jako Pavla Rychetského, Tomáše Lichovníka nebo Romana Fialu v reprezentativních prostorách Vlasteneckého sálu pražského Karolina šokovat, však není obrat v oblasti teorie státu a práva, ale spíše návrat k novému předtotalitnímu státu, jehož určujícím znakem je fašistoidní objektivizace a inverze demokratických hodnot.

Podle Gerlocha „jsme v období zásadních změn světa, které se budou dotýkat i naší ústavnosti, fungování státu. Jsou to procesy stejně významné jako v roce 1990, ne-li zásadnější.“
Jestliže podle Gerlocha jsou současné změny, jako například nutnost ústavního zakotvení národa, „zásadnější“ věcí než pád totalitarismu, potom titul Picardovy knihy napovídá, že určujícím problémem české společnosti je totalitarismus v nás.


Inverze počtrté - rocková maškaráda vůdcovství a metafyzika fašismu

Max Picard také upozorňuje, že myšlenka vůdcovství se připravovala dávno před Hitlerem. V tomto kontextu je možno rozumět i aktuálnímu textu skupiny Ortel, jejíž frontman v minulosti působil v neonacistické skupině Conflict 88: „Zvláštní dar, byl nám dán, že následujem vůdce“. Jak napsal Picard: „maškaráda vůdcovství o sobě a vůdcovství mládeže – to byl hitlerovský způsob“.

Podle švýcarského myslitele kvalitativní rozdíl mezi diktátorem renesance a hitlerovským byl však v tom, že první bojoval a znásilňoval společnost, která byla jiná, zatímco novodobý diktátorský vůdce nebyl jiný nežli lidé, které chtěl masově ovládat. Skupina Ortel jen pokoutně vyjadřuje Hitlerovu myšlenku „daru“ - být politicky ovládán v národní pospolitosti na základě totalitní jednoty.

V díle „Můj boj“ jeho pisatel Adolf Hitler na téma vůdcovství napsal, že pouze „svobodná volba vůdce“ s jeho závazkem plně převzít veškerou odpovědnost za své konání může být skutečnou národní demokracií, v které však „neexistuje žádné hlasování majority o jednotlivých otázkách, nýbrž rozhodování jediného člověka“.7

Idea vůdcovství je inverzní proměnou demokratického politična v jehož centru se nachází „nejednoznačný démos“.8

To je skutečný význam „daru“ a poselství skupiny Ortel, jenž je ornamentem doplňujícím současnou kulturní praxi formování předtotalitního řádu.

Podobným kulturně-politickým ornamentem vycházejícího z předtotalitního řádu jsou i názory rockového zpěváka Aleše Brichty, který obhajuje frontmana skupiny Ortel, a který byť nevědomky, zato bezskrupulósním způsobem obhajuje Gerlochovu potřebu vrátit do ústavy národ jako základní pojem státnosti: „Česká republika je naše země, a naopak o ty, kteří si jí neváží a nejsou ochotni jí bránit, tady nikdo nestojí. Seberte se a běžte někam, kde šukají domácí zvířata a předávají si pohlavní choroby, pokud je to váš ideál. Nikdo vám nebrání. Seberte se a vypadněte. Budeme rádi."9

Rocker Aleš Brichta, aktivní účastník protiislámských demonstrací, dnes vystupuje jako ochránce národního státu, a příslib předtotalitního řádu ani nemaskuje, když druhým lidem otevřeně říká: „Seberte se a vypadněte.“


Inverze popáté – metafyzika fašismu

Právě takové vylučování je základem metafyziky fašismu, kterou genocidním způsobem naplňoval Adolf Hitler: „Pro vytvoření a udržení státu je nejpodstatnějším předpokladem pocit sounáležitosti na základě jedné podstaty a stejného druhu, jakož i připravenosti zasadit se o to všemi prostředky.“ Podle něho součástí této sounáležitosti nemohl být například městský „rasový konglomerát“ či „protivná celá ta směsice národů: Češi, Poláci, Maďaři, Rusíni, Srbové, Chorvati atd.“

Rozdíl mezi předtotalitním a totalitním řádem je pouze v doslovném naplnění poslední věty – v připravenosti zasadit se o sounáležitost jedné národní podstaty „všemi prostředky“. Tedy i za cenu plynových komor a pracovních gulagů.

Ačkoliv Brichta kritizuje multikulturalismus, sám zosobňuje jeden z jeho hlavních problémů, a to tím, že prosazuje typ agresivní identity dominantní skupiny, která má tendenci nastolit hegemonii ve snaze vštěpovat druhým obraz podřízenosti. Tak nahlíží na problém multikulturalismu a nutnosti politiky uznání například kanadský sociolog Charles Taylor.10

Aleš Brichta asi zapomněl, že právě pro svou kosmopolitní kulturní filosofii se už v polovině 80. let dostal do hledáčku tajné komunistické tajné policie. Agenti sloužící totalitárnímu systému pak na něj psali nejrůznější hlášení: například, že zpívá nebo napodobuje anglický jazyk, když se stylizuje do britské heavymetalové skupiny Motörhead, že na koncertech pomlouvá českou hudební aparaturu národního podniku Tesla, že v jedné skladbě nejenže frekventovaně používá slovo USA, ale že dokonce vyprovokoval posluchače v sále k tomu, aby výraz USA skandovali s ním, dále že někteří členové skupiny měli přebarveny a učesány vlasy do subkulturního punkového stylu, a že vlastně ani nedosahuje kvalit undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe nebo Pražského výběru.
Zdá se, že nejen Aleši Brichtovi se zastesklo po době, kdy nosil na výslechy StB texty skupiny Arakain z důvodů jejich kulturní nezávadnosti, ale že i značná část české společnosti pošilhává po předtotalitním řádu, neboť ve chvíli, kdy jsou lidská práva pošlapávána mocenskými politickými elitami, jako občané svou xenofobií popírají například Ženevskou úmluvu o uprchlících.

Možná by některým vyhasínajícím rockerům pomohlo, kdyby se navrátili do historie stylu hard & heavy a poslechli si Immigrant Song od Roberta Planta a Jimi Page, který je metaforou o multikulturním putování k novým zemím.


Inverze pošesté - prosazování demokracie formou zpochybňující její principy

Bylo by mylné se však domnívat, že předtotalitní řád vyrůstá jen z extremních pravicových snah, protože dlouhou dobu prorůstá českou společností jak z některých levicových, tak i pravicových stran. Džina tohoto řádu dlouhodobě vypouštěly zejména politické levicové strany a seskupení. Latentně je přítomen i na akademické scéně, stejně jako na ústavní půdě, protože průvodním jevem předtotalitního řádu je inverze hodnot.

Předtotalitní řád se vyznačuje produkcí převráceného hodnotového systému a pro aktivní představitele je příznačná snaha budovat demokracii způsobem, který zpochybňuje její samotné principy. Například pro pseudoobjektivitu soudního procesu s neonacisty je veřejně požadováno vyloučení osoby židovského původu. Obdobným způsobem byl na základě levicového inverzivního výkladu minulosti v roce 2013 v Ústavu pro studium totalitních režimů zbaven funkce tehdejší ředitel Daniel Herman.

Mladí levicově orientovaní politici (politologové Jan Bureš a Lukáš Jelínek, spřízněni s ČSSD, a neomarxista Michal Uhl) a další zainteresované osoby (exdisidentka Petruška Šustrová, archivářka Emilie Benešová a evangelický farář Zdeněk Bárta), byli za silného angažmá Jiřího Dienstbiera ml. navoleni do Rady Ústavu levicovým Senátem Parlamentu ČR, aby podle politického inverzního vidění provedli personální čistky, hromadné propouštění zaměstnanců a odvolali Daniela Hermana. Nikoliv však pro jeho židovský původ, ale pro jeho osobní zkušenost z totalitním režimem. Ideologie české levice totiž nepřipouští existenci totalitního režimu pro období 1948 až 1989 – pouze s velkými pochybnostmi je ochotna připustit takový režim pro krátké období v 50. letech.

Znakem inverzní demokracie je snaha zbavovat se osob, které mají „tendenci reagovat se zvýšenou citlivostí“. Jejím markantním znakem je ale i pravicová snaha legalizovat na obranu demokracie například mučení. V popkultuře může být inverzním znakem i pouhý potlesk při udílení hudební ceny Český slavík 2016 bývalému zpěváku neonacistické skupiny, aktuálně propagujícího myšlenku vůdcovství jako „daru“.

Na ústavní úrovni se politická inverze projevila zejména v podobě společného prohlášení nejvyšších ústavních činitelů České republiky z 18. října 2016, podepsaného prezidentem České republiky Milošem Zemanem, předsedou Senátu Parlamentu České republiky Milanem Štěchem, předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Janem Hamáčkem a předsedou vlády České republiky Bohuslavem Sobotkou, jako reakce na setkání ministra kultury Daniela Hermana a tibetského duchovního vůdce dalajlámy.

Pokud je nutno na duchovní setkání reagovat inverzně, tedy politickou ústavní proklamací, potom demokratický systém zpochybňuje vlastní principy, neboť absolutizuje veškeré jednání jako nebezpečně politické.

Daniel Herman byl na základě inverzní levicové akce zbaven v roce 2013 funkce ředitele ÚSTR. Následně se rozhodl vstoupit do vysoké politiky a v roce 2014 se stal ministrem kultury. Když se v roce 2016 setkal s tibetským duchovním vůdcem, tak jak KSČM, tak i prezident Miloš Zeman, ale i část sociální demokracie začala volat po jeho ministerské resignaci. Tato inverzní snaha byla důkazem, že česká levice se nezbavila totalitní snahy zbavovat se osob, které se vyznačují „tendencí reagovat se zvýšenou citlivostí“.

Jednání levice v sobě dlouhodobě obsahuje komplex z duchovního člověka a podobným komplexem se vyznačoval i komunistický režim v případě disidenta Václava Havla, což byl jen důsledek hodnotového inverzního charakteru komunistického režimu.


Inverze posedmé – filosofické i undergroundové přízemní hodnoty

Jako při klimatické inverzi vzniká vysoká koncentrace škodlivin v nehybné přízemní vrstvě, špatně se dýchá a překračují se škodlivé limity, obdobně při inverzní demokracii se nedá svobodně dýchat, a ve společnosti se prosazují přízemní hodnoty, jako je politická obscénnost, vulgarita, xenofobie, sexismus, kterými se vyznačuje i prezident Miloš Zeman.

Součástí přízemního systému a kultury je i inverzní jazyk, který vyprodukoval příznačné politické označování druhých, sloužící jako nadávka: sluníčkář, provdoláskař, dobrožer nebo multikulty.
Kulturní inverze neproniká jen do popkultury a hudební soutěže Český slavík, ale i do undergroundového sklepení, a jejím důkazem je nejen spor členů hudební skupiny The Plastic People of the Universe, jež se rozdělila na dvě formace a její členové vedou spor o právo používat název kapely, ale i současné názory dřívějšího undergroundového aktivisty Františka Stárka Čuňase, propagujícího na obranu demokracie nutnost zřídit evropskou obdobu Guantánama.

V inverzní hře funguje šovinistický populismus a jeho příznačnou osobností se stal filosof ,zosobňují intelektuální inverzi par excellence: Václav Bělohradský. V knize Proč jsme Západ11 hovoří například o pokryteckém žvástu lidských práv, loupežných výprav finančních euromocí nebo rozpínavé slitině institucí jako je Evropská unie. Chybí už jen fašistoidní výrazy z Mein Kampfu o „parlamentní žvanírně“.

Také v genderových studiích12 která zkoumají život žen za komunismu, se prosazují inverzní názory. Například socioložky Libora Oates-Indruchová a Hana Havelková docházejí k tomu, že komunistický stát, který popravil Miladu Horákovou, zlikvidoval feministické hnutí, zachoval jejich ženský hlas formou jakéhosi „vyvlastnění“, a lingvistka Dana Hůlková Nývltová se snaží rehabilitovat komunistické stalinistky absurdním tvrzením, že vlastně byly praktickými feministkami.13

I v odborných publikacích zaměřených na teorii demokracie14 se prosazuje inverzní logika a jazyk, když se například paušálně tvrdí, že stávající artikulace vztahu liberalismu a demokracie se vyčerpaly.


Inverze poosmé - je třeba vystoupat vysoko, aby člověk spatřil slunce

Jiné expertní publikace, jež mapují krizi a proměny současného světa15, nám například prostřednictvím právníka Karla Havlíčka, který je šéfredaktorem časopisu Soudce a zakladatel projektu právnických diskuzí Pražský právnický podzim, přináší novou filosofickou koncepci současného „ohraničeného“ světa: „Prvním skutečně sofistifikovaným organizačním činem člověka je uvědomělé vytvoření hranic (hraničení).“

Inverzním způsobem se tak proměnilo filosofické či duchovní paradigma doby. Už to není „otvírání se sobě, světu a jsoucnu vůbec“, jak o této prvotní ontologické zkušenosti hovořil Husserl, Heidegger, Patočka, Scheler, Lévinas a další, protože dnes je v módě inverzní idea: „bez hraničení je lidská společnost nemyslitelná, neboť by se utopila ve společenském chaosu.“16

Tato filosofická naivita však ignoruje elementární postmoderní poznatek o bifurkaci: chaos je nejvíce přítomen právě na hranicích, neboť právě tam se systém dostává na rozcestí a chaoticky se větví jako hraniční spor členů skupiny The Plastic People of the Universe o užití undergroundového jména.

Pokud jsme inspirováni klimatickou metaforikou, pak je důležité zdůraznit, že když je při inverzi v nížinách zatažená obloha, je nutno vystoupat hodně vysoko, aby člověk spatřil slunce.

Inverzní systém se totiž vyznačuje děsivou sebedestruktivností, kterou příznačně vyjádřil výše zmíněný Peter Kürten. Jeho poslední slova, než mu dle soudního ortelu gilotina odřízla hlavu, byla: „Chci slyšet šplouchnutí vlastní krve". A inverzní společnost, tíhnoucí k předtotalitnímu řádu, nebo dokonce k totalitárnímu státu, se vyznačuje obdobnou potřebou: chce slyšet katastrofické šplouchnutí politického systému.



1) Každý čtvrtý Slovák by si přál návrat diktatury. 15. 12. 2016, viz https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/423789-kazdy-ctvrty-slovak-by-si-pral-navrat-diktatury.html (citováno k 16.12.2016).
2) Je to Žid, zaútočil advokát členky DSSS na znalce. Soud mu zrušil pokutu. 7. 12. 2016, viz http://www.lidovky.cz/soud-zrusil-pokutu-advokatu-kocimu-dbz-/zpravy-domov.aspx?c=A161206_130423_ln_domov_jho (citováno k 16. 12. 2016).
3) Ústavní právník Gerloch chce vrátit do ústavy národ. 14. 11. 2016, viz https://www.novinky.cz/domaci/420565-ustavni-pravnik-gerloch-chce-vratit-do-ustavy-narod.html (citováno k 16. 12. 2016)
4) Nacistická hesla a hajlování. Dokumentarista Vít Klusák natočil koncert Ortelu. 6. 12. 2016, viz http://www.ceskatelevize.cz/ct24/1973023-nacisticka-hesla-a-hajlovani-dokumentarista-vit-klusak-natocil-koncert-ortelu (citováno k 16. 12. 2016).
5) Broch, Hermann: Eseje – logika rozpadajícího se světa. Dauphin 2016 s. 99.
6) Picard, Max: Hitler v nás. Nakladatelství Universum, Praha 1948.
7) Hitler, Adolf: Můj boj. Nakladatelství Otakar II., Michal Zítko, Praha 2000, s. 71.
8) Laclau, Ernesto: Emancipace a radikální demokracie. Univerzita Karlova v Praze, 2013, s. 194.
9) Fišer, Jiří: Dopis Aleši Brichtovi. 28. 12. 2015, viz https://www.facebook.com/jiri.fiser.165/posts/10201438075310796 (citováno k 16.12. 2016).
10) Taylor, Charles: Multikulturalismus – zkoumání politiky uznání. Filosofia 2001 Praha.
11) Proč jsme Západ? Češi, Evropa a Západ mezi minulostí a budoucností. Václav Bělohradský, Petr Hlaváček, Martin C. Putna, Michael Romancov a kol. Filozofická fakulta Univerzity Karlovi, Praha 2016.
12) Havelková, Hana – Oates-Indruchová, Libora (eds.): Vyvlastněný hlas. Proměny genderové kultury české společnosti. SLON, Praha 2015.
13) Hůlková Nývltová, Dana: Femme fatale české avantgardy. Marie Majerová – česká komunistka ve víru feminismu. Akropolis, Praha 2011.
14) Znoj, Milan, Bíba, Jan, Vargovčíková, Jana: Demokracie v postliberální konstelaci. Karolinum Praha 2015.
15) Bárta, Miroslav, Kovář, Martin, Foltýn, Otakar: Na rozhraní - krize a proměny současného světa. Vyšehrad Praha 2016.
16) Tamtéž, s. 133.



Prosinec 2016 - text vyšel na stránkách CDTR

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy