Rozvaha, znalost a odpovědnost. To jsou odvěké požadavky na státní představitele při výkonu jejich funkce. Je nejen smutné, ale i nebezpečné, když u těchto představitelů převládne potřeba intelektuální provokace nad povinnostmi, které jsou ve výkonu jejich povolání prvořadé.
Václav Klaus se nebál označit jednoznačného viníka v tak komplikovaném konfliktu, jakým je spor mezi Ruskem, Jižní Osetií a Gruzií. Postavil se tak za jednu ze znepřátelených stran, za Rusko. Rozvaha přitom říká, že věci jsou vždy složitější, než se zdají být. Obzvláště na Kavkaze. V podobných případech je nutné zachovat si nestranný pohled a objektivitu. Protože jinak nepřispíváme k mírovému vypořádání, ale stáváme se nástrojem jedné ze stran.
„Je alarmující a smutné, když vidíme, že zahraniční angažovanost nesleduje řešení útrap místního obyvatelstva, ale své vlastní strategické cíle,“ napsal Václav Klaus. Pokud onou „zahraniční angažovaností“ myslel využití eskalace násilí v Jižní Osetii Ruskou federací k bombardování gruzínského území, k pokusu o svržení gruzínské vlády nebo k vyslání jasného signálu ostatním státům ve sféře svého zájmu, pak nelze než souhlasit. Angažovanost západního světa se zatím "nezmohla" na nic jiného než na vyslání humanitární pomoci. Ta se ovšem díky ruské blokádě stejně nemůže dostat ke všem potřebným. Znalost říká, že za každým konfliktem je dlouhá historie vzájemných animozit, protikladných nároků, mocenských zájmů a širších implikací, se kterými je třeba se podrobně seznámit dřív, než vyslovíme jakýkoli soud.
Václav Klaus píše, že díky Kosovu „získalo Rusko ospravedlnění pro svou akci“ v Gruzii. Kosovo ale nelze považovat za precedens, neboť v jeho případě šlo o střet dvou rovnocenných principů mezinárodního práva. Nakonec převážil princip sebeurčení nad principem teritoriální integrity. Rovnocennost obou principů však platí i nadále a v posuzování jednotlivých unikátních případů se bere v potaz i chování zainteresovaných aktérů a postoj mezinárodní komunity. Odpovědnost velí domýšlet důsledky každých výroků a akcí s přihlédnutím k roli, kterou hrajeme a k zájmům těch, které zastupujeme.
Česká republika je reprezentant EU a NATO. Evropská unie má tradiční zájem na mírovém řešení všech konfliktů, zvláště těch „zamrzlých“ (to je i případ Gruzie). Rusko má zájem na udržení statu quo. Získává tím roli arbitra a hlavní slovo v dané oblasti. To ale není žádoucí. Není nadále možné, aby Rusko (za asistence Severní Osetie, tedy svého území) sehrávalo v Jižní Osetii roli "mírového zprostředkovatele", jako tomu bylo od roku 1992. Politický formát řešení tohoto konfliktu musí být vyvážený a měl by zahrnovat více partnerů, např. EU nebo OSN. Mezitím je nutné, aby nezávislé komise posoudily ztráty na životech a škody způsobené válkou, aby se humanitární pomoc dostala všude, kde je potřeba, a aby obě strany plnily beze zbytku požadavky mírového plánu vypracovaného EU.
Především aby stáhly své bojové jednotky minimálně na pozice před eskalací konfliktu.
Tu a tam se mně nebo mým kolegům na ministerstvu dostávají na stůl stížnosti rodičů a žáků týkající se nedostatečné výuky poválečných dějin na českých školách. Není jich mnoho, ale občas se vyskytnou. V jednom takovém dotazu třeba stálo: „Kamarád mi tvrdí, že v současné době na základním stupni neprobíhá výuka dějin po roce 1948... Existují vůbec osnovy pro toto období?“ A že prý tam, kde se výuce soudobých dějin věnují, je to spíš taková „partyzánština“, která nemá oporu v oficiální filosofii výuky dějepisu.
Ve skutečnosti je to právě naopak. Dějiny 20. století patří v současné době v rámci výuky dějepisu k absolutním prioritám. To může vidět každý, kdo si prolistuje závazné vzdělávací dokumenty (Rámcové vzdělávací programy), podle kterých se na základních školách učí od září loňského roku. Mnohem většího prostoru než v minulosti se tu dostává zejména období nesvobody po roce 1948. „Partyzánština“ je tedy spíše stav, kdy některý učitel dějepisu této části naší historie nevěnuje dostatečnou pozornost, nebo ji pod záminkou nedostatku času či informací (!) vynechá. Bylo by chybou zastírat, že k takovým případům dochází, i když jich určitě není většina. Česká školní inspekce je tu právě od toho, aby na ně upozorňovala a vynucovala si jejich nápravu. Je-li totiž učitel či učitelka dějepisu odhodlán(a) věnovat se ve svých hodinách letem 1948-1989 s důrazem, který předpokládají Rámcové vzdělávací programy, musí to zvládnout. Málokterá etapa našich dějin je zpracována tak pečlivě.
Svůj význam však jistě má (hlavně pro středoškoláky) i reflexe historických událostí v médiích. První podmínkou je, aby byla poučená. Letos ale máme „osmičkový“ rok, a to se o dějinách rád rozepíše kdekdo (včetně mě). Na téma osudovosti této číslovky pro českou historii přitom byla publikována řada zasvěcených esejů a přinejmenším jedna kvalitní kniha, je dostupné ohromné množství dokumentů. Nemluvě už vůbec o tom, že velká část populace srpen 1968 prožila. Určitě tedy je odkud čerpat. Přesto v tisku občas vycházejí texty, jejichž úroveň je mírně řečeno diskutabilní a závěry nepodložené.
Za pár dní bude smutné výročí vstupu vojsk států Varšavské smlouvy na naše území. Nechci samozřejmě srovnávat vliv, který na školní mládež může mít jeden novinový článek s dopadem hodin dějepisu. A už vůbec nemám v úmyslu komukoliv radit, jak má vykládat období pražského jara. Koneckonců nejsem pamětník. Můj osobní názor však je, že jsme se od těsně polistopadové adorace všech, kdo měli něco společného s reformním vedení tehdejší KSČ, posunuli k mnohdy přehnanému a paušalizujícímu kriticismu, který nebere ohled na dobové souvislosti.
Pražské jaro 1968 pro mě neznamená jen úsilí skupiny reformních komunistů ve vedení KSČ o demokratizaci strany a státu (přičemž podle mě nelze těmto lidem upřít přinejmenším dobrou vůli a řadě z nich i odvahu). Pražské jaro 1968, to byly především naděje nejširší veřejnosti na lepší, svobodnější život. KSČ byla tehdy jediná reálná síla s alespoň teoretickou šancí vytvořit k tomu podmínky. Proto se k Dubčekovi a jeho spojencům ve vedení strany upíraly naděje velké většiny občanů. Někteří z představitelů tzv. obrodného procesu později selhali, jiní ne. Zjednodušující pohled na jejich činnost je každopádně nespravedlivý.