V ekonomice svobodného typu platí, že jakmile se v nějakém oboru změní výrobní podmínky nebo když spotřebitelé začnou preferovat jiné, efektivnější a levnější výrobky, musí podnikatel, který se nedokáže přizpůsobit, odejít z trhu. Pokud ale má výhodu dotace nebo daňové úlevy, na trhu se udrží, zboží produkuje neefektivně a lapidárně řečeno zabírá místo, dokud může pobídky čerpat. Což jasně deformuje trh a jeho neviditelnou ruku. Udílení privilegií představuje ve své podstatě centrální plánování, které je pro ekonomiku škodlivé. Jsem přesvědčen, že by investiční pobídky měly být eliminovány a že by namísto pomoci pro vybrané „privilegované“ investory měla být zavedena nízká a nejspíše také rovná daň pro všechny. Svá tvrzení prokážu na právě probíhající „fotovoltaické hysterii“ a pro mne neuvěřitelně nemravné diskusi o zdražení elektrické energie.

Hřích první: dotace, dotace a dotace
Joseph Heller v románu Hlava XXII. popisuje farmáře, který nejvíce vydělával na tom, že mu vláda platila za každý metrák vojtěšky, který nevypěstoval. Čím více vojtěšky farmář nesklidil, tím více peněz od vlády dostal, a každý haléř, který si takto vydělal, vynakládal na nákup dalších pozemků, aby mohl množství nesklizené vojtěšky stalé zvyšovat. V podobně absurdní situaci se nacházel i český spotřebitel, který měl platit za každou „nezelenou“ kWh elektrické energie, kterou nespotřebuje. Čím více by do sítě přitékalo energie z tzv. obnovitelných zdrojů, tím více jsme za to měli všichni platit.

Schválení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů z roku 2005, který předkládali ministři Ambrozek (KDU-ČSL) a Urban (ČSSD), podle všech dostupných informací pod „odbornou“ supervizí budoucího ministra životního prostředí Martina Bursíka, opravdu připomínal pověstnou hlavu XXII, která - jak se následně ukázalo - mohla mít a částečně také má pro českou ekonomiku katastrofální důsledky. A potvrzuje mou tezi, že každá nesystémové podpora deformuje trh a přináší více škody než užitku. Státní dotace pro fotovoltaické elektrárny i garance zisku pro výrobce „zelené“ či spíše „žluté“ energie považuji za nemravnost, ekonomický hřích a z dnešního pohledu nároků na státní rozpočet i těžko zpochybnitelný zločin. Mimochodem, je to krok nejenom proti lidem, ekonomice, ale také přírodě.

Hřích druhý: nemravné vydírání ČEZem
Považuji za nemravné chování polostátního elektrárenského gigantu ČEZ, který v čase hospodářské krize vyhrožuje tím, že pokud nedojde k regulaci fotovoltaického průmyslu, bude nucen zvednout cenu energie o dvojciferný počet procent. Jak je možné, že jiné elektrárenské společnosti na druhou stranu uvádějí, že dochází k poklesu ceny elektrické energie a tak případné zdražování z důvodu dotací na tzv. „zelenou“ energii pokryjí nákupem levnější „nezelené“ elektrické energie a ke zdražování tedy prakticky nebudou nuceni přistupovat? Je to obzvláště nemravné v čase, kdy se dozvídáme, že ČEZ má v důsledku snižující se ceny energií 15% propad čistého zisku, který dosahuje za 3 kvartály roku 2010 „pouhých“ 40,2 miliardy. Znamená to, že se bude „hojit“ na odběratelích zdražením ceny energií? Nezavání to nejenom nemravností, ale ještě navíc vydíráním? Protože dovedete si představit popularitu vlády, která připustí 18%, resp. 13% zdražení ceny elektrické energie?

Hřích třetí: fotovoltaický „fíkový list“
Kladu si hypotetickou otázku. Jak by se líbilo českým zákonodárcům, kdyby s nimi majitel bytu uzavřel nájemní smlouvu na dobu určitou deseti let a po dvou letech by se rozhodl jí zkrátit bez jakékoliv náhrady na pouhé 3 roky? Je možné v českém právním řádě pracovat v principu retroaktivity? Je možné jednu nemravnost či zločin řešit jinou nemravností či zločinem? Máme se tedy všichni chovat tak, že pokud nám někdo ukradne krávu, tak ji ukradneme jinému? Je normální v demokratické společnosti s jasným právním řádem uplatňovat princip retroaktivního vytloukání klínu jiným klínem? Takový princip je prostě neobhajitelný. A to i přesto, že na počátku byla jiná taková nemravnost, hřích či zločin. Koneckonců, stále mezi námi chodí spousta těch, kteří si pamatují, kam až může vést zpochybnění minulého právního řádu a jeho nahrazení nějakým „vyšším“, „spravedlivějším“.

Nemravnost čtvrtá: střet mezi „slunečními cary“ a malými či středními podnikateli
Ve své přirozenosti jsem proti jakékoliv nadstandardní podpoře ze strany státu. Nicméně když už stát přistoupí k nějaké formě deformace trhu, tak je podle mého obhajitelnější, je-li zaměřena na podporu menších a středních podnikatelů a nikoliv velkých spekulantů. To, že Topolánkova vláda v roce 2009, potažmo ministr Bursík, zvýšili dobu, po kterou mohou sluneční elektrárny užívat daňových úlev ze strany státu, vedlo k protržení stavidel. Na trh přicházeli spekulanti (chci věřit, že nejenom) a jejich zájem o fotovoltaickou energii vedl k tomu, že díky dovozu z Číny došlo ke 40 – 50% poklesu ceny vstupů při výstavbě slunečných elektráren. Nicméně fotovoltaičtí „pionýři“, většinou malí a střední podnikatelé, kteří vstupovali na trh v průběhu roku 2007 a 2008, kdysi nakoupili technologie dráž a jejich investiční návratnost se pohybovala okolo 14 až 15 let. „Sluneční caři“ však svým masivním zájmem docílili toho, že jejich návratnost se díky čínským komponentům zkrátila o polovinu na 6 až 7 let. Kdo tedy bude nejvíce bit na současné „nápravě“ nemravností a zločinu předešlé politické reprezentace? Právě malí a střední investoři, kteří vstoupili na trh na jeho začátku. Měli jiné startovací podmínky a je nejvíce zasáhne současná legislativní změna. Otázkou zůstává, zda by právě středopravicová vláda neměla bránit malé a střední podnikatele na úkor spekulantů a „makroinvestorů“. Vždyť přece právě ODS generovala a generuje největší část svého elektorátu z řad menších a středních podnikatelů. A upřímně řečeno, právě na nich stojí ekonomické zdraví naší země.

Zločin pátý: když se kácí les, tak létají třísky
Ovšem za jeden z největších hříchů a nesmyslů považuji fakt, že do balíku k zákonu, kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, přibyla díky pozměňovacímu návrhu poslance za moji vlastní stranu také změna zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Tím vznikla situace, že pokud dojde k navýšení odvodů za vyjmutí pozemků za účelem výstavby fotovoltaických elektráren, zároveň dojde k navýšení odvodů v případě výstavby dopravní infrastruktury, průmyslových zón či obyčejných rodinných domů. Což způsobí v konečném důsledku prodražení staveb a další omezení investiční výstavby. Ministr životního prostředí sám uvádí, že se hledá krizové řešení, jak nevyhodit více peněz při výkupu pozemků pro naplánované dopravní stavby!

Hřích šestý: nečinnost českých zákonodárců
Jak je možné, že členové Poslanecké sněmovny v roce 2008 nereagovali na připomínky Energetického regulačního úřadu, který jim doporučoval, aby zákon upravili, tak, aby bylo možné stanovenou cenu energie snižovat o více než pět procent a předcházet tak skokovému nárůstu cen elektrické energie? Jak je možné, že sám Energetický regulační úřad dopředu neupozorňoval na klesající ceny vstupů při výstavbě solárních elektráren? A jak mohl dopustit nekontrolovatelný boom právě v této oblasti? Konečně, kdo má teď vlastně máslo na hlavě a zasloužíme si my, poslanci současné Poslanecké sněmovny PČR a vláda sama vůbec pochvalu, když pouze nekoncepčně hasíme to, co jsme před časem v nikoliv úplně odlišném politickém složení způsobili?

Hřích sedmý: nedozírné následky možných arbitráží
Česká republika má na poli mezinárodních soudních sporů pověst nejvíce žalovaného státu. Nevěříte? Stačí si vzpomenout na spor České republiky s Nomurou či na prohranou arbitráž s Diag Human a škodu ve výši 9 miliard korun, kterou bude muset český stát zaplatit. Otázka arbitráží je obecně naprosto nevyzpytatelná a nedá se jednoduše vyloučit, že po změně pravidel i skokovém zhoršení podmínek a uplatnění principu retroaktivity výrazně nevzroste počet arbitráží vedených s Českou republikou. Už teď se dají hrozící škody vyčíslit v řádu desítek miliard Kč.

Tyto a mnohé další argumenty prakticky ilustrují, jak původní státní zásah do ekonomiky působí další a další problémy, které jsou bohužel řešeny dalšími a dalšími státními zásahy. Po vzoru kapky, která na vodní hladině vytvoří sled vln, původní státní zásah způsobí dalekosáhlé pokřivení trhu. Nehledě na to, jakým způsobem je deformován vzhled naší krajiny. Místo zelené louky či obdělaného pole odporné haraburdí, které do přirozené krajiny nepatří. Obávám se, že v obou případech vznikly škody téměř nevratné. Otázkou zůstává, kdo je viníkem celé této situace? Čeští zákonodárci, kteří v roce 2005 pro zákon zvedli ruku? Bezpochyby ano. Dozajista mají zcela konkrétní jména. Pro zajímavost – byli to poslanci ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, US-DEU (s výjimkou 3poslanců). ODS hlasovala proti. Evropská unie? Rozhodně, byla to EU, kdo si vynutil podmínku zvýhodňování tzv. „zelených“ zdrojů energie. Poučení pro nás, že až „osvícená Evropa“ přijde s dalším takovým nápadem, bude lépe dopřát sluch odborníkům „klasikům“, anebo třeba vlastnímu prezidentovi. Média? Jejich podíl na této situaci je neoddiskutovatelný. Byla to přece média, která oslavovala rozvoj nových a „zdravých“ zdrojů a technologií a pomalu ušlapávala cestičku pro spekulanty, kteří jen využili státním zásahem deformovaného trhu. Dva páni ministři a tým poradců, který zákon připravil, následně ve vládě a ve sněmovně prosadil? Stoprocentně ano. I oni mají jméno a příjmení. A vůbec není těžké je dohledat. Že to je puntičkářství? Vůbec ne. Je to pouze a jenom snadno měřitelná věcná a politická odpovědnost za nemravnosti, hříchy a bohužel i zločiny.