Supermarket veřejných služeb v Praze - Škodův palác
„Praha nechce platit nájem za palác, jejž zařídil Bém“
MFD, 6. února 2013


Mladá Fronta Dnes opět lže, jak když tiskne. 6. února přinesla pod titulkem „Praha nechce platit nájem za palác, jejž zařídil Bém“ neuvěřitelné množství mystifikací a lží. Dovolím si je probrat od začátku:
1. Lež č. 1: „Praha zažaluje majitele Škodova paláce, kde sídlí magistrátní úředníci. Nájemné je podle magistrátu nemravně vysoké. Vyjde ročně na 200 milionů. Smlouvu podepsal exprimátor Bém“.
Realita je poněkud odlišná. Smlouvu nepodepsal Bém, ale ředitel magistrátního úřadu. Výběr Nové radnice ve Škodově paláci probíhal otevřeným a transparentním výběrovým řízením, ve kterém zcela v souladu s českými zákony a s potvrzením Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, zvítězila firma COPA Retail. Rada hlavního města Prahy v roce 2006 (včetně exprimátora Béma) měla pouze 2 zákonné možnosti: buď nabídku přijmout anebo výběrové řízení zrušit. Rada se rozhodla pro první variantu z logických věcných a ekonomických důvodů:
a) do Škodova paláce se sestěhovalo několik desítek úřadů z celé Prahy – vzniklo tak pro Pražany komfortní a unikátní pracoviště veřejné správy pod jednou střechou (a to také bylo hlavním cílem) Škodův palác je budovou ideální. Všechna pracoviště se vejdou na jedno místo. Jsou dopravně dostupné, v centru Prahy. Úřad je otevřený, nabízí komplexní servis – včetně veřejně přístupného internetu, fotoateliéru, občerstvení, květinářství, dětského koutku atd. Poskytuje to, co jsme si přáli: moderní supermarket veřejných služeb;
b) provoz a pronájem původních prostor stál ročně HMP 230 mil. Kč;
c) vysoutěžený nájem, ale také provoz (!) nového centralizovaného pracoviště ve Škodově paláci byl skutečně 200 mil. Kč – ekonomická úspora v rozpočtu města tedy činila 30 mil. Kč.

2. Lež č. 2: „Nájemné je nemravně vysoké a dvojnásobné než tržní“.
Nejedná se pouze o nájemné, ale také provozní náklady. Tyto náklady v roce 2006 nebyly dvojnásobně vysoké než tzv. „tržní“. Rada Hlavního města Prahy se rozhodovala na základě znaleckých posudků.

3. Lež č. 3: „V roce 2002 mělo město možnost palác koupit asi za 1,2 miliardy Kč“.
Hlavní město Praha nemělo možnost v roce 2002 palác koupit. Taková možnost je totiž vždy dána elementární shodou mezi nabídkou a poptávkou. Škodův palác sice skutečně na trhu k prodeji byl, ale hlavní město jej nehledalo ani nepoptávalo, protože mělo úplně jiné starosti. V srpnu 2002 postihla Prahu největší živelná pohroma v jejích tisíciletých dějinách. Povodňové škody dosáhly výše téměř 30 miliard Kč, přes 30 000 občanů přišlo o střechu nad hlavou, městská infrastruktura byla naprosto zdevastována a v té samé době činil dluh veřejných financí Prahy téměř 35 miliard Kč. Nelze si představit zodpovědného primátora, radního či zastupitele, který by v takové situaci investoval 1,2 miliardy do nákupu nemovitosti (!). Navíc, zastupitelé Prahy se zabývaly v této době úplně jinými prioritami než organizačními aspekty administrativního fungování města (stěhování úřadu). To, co je nejméně podstatné, nicméně pravdivé: Praha nevyužila předkupního práva ke koupi Škodova paláce už v roce 2001, tedy před nástupem exprimátora Béma do funkce.

4. Lež č. 4: „Současný magistrát navíc netuší, komu vlastně peníze každý měsíc posílá“.
Škodův palác je zapsán jako každá nemovitost v katastru nemovitostí. Ten je veřejně přístupnou databází. Navíc se jedná o nemovitou kulturní památku. Tato nehorázná lež má nicméně půvabný podtext. Ukazuje totiž, že současná nezodpovědnost a manažerské diletantství v řízení Prahy je tak velké, že ani tak významné smlouvy s objemem ročních nákladů 200 mil. Kč nestojí politickému vedení Prahy za pozornost. Jak jinak by totiž mohl pan radní Richter vyslovit větu o „tajuplném pánovi s anglickým pasem“, který má údajně takto významného partnera města reprezentovat?

5. Závěr:
Stranou nechávám komentáře k inflační doložce, která je zcela standardní, zákonnou a „normální a mravnou“ součásti běžných dlouhodobých nájemních smluv k nemovitostem. Míra hlouposti a tendenčnosti ve zmíněném článku je nehorázná a obtížně uvěřitelná. Zvláště pak, když si uvědomíme, že se jedná o rozhodnutí téměř osm let staré a v médiích snad tisíckrát propírané a také argumentačně podložené. Svědčí o několika skutečnostech.

Za prvé o tom, že deník MFD slouží jako hlásná trouba současného vedení Prahy, které se tváří jako „spravedlivé“, ale přitom svoji nečinností a liknavostí městu nepomáhá, a dokonce v aktivních destrukčních krocích škodí. Je to patrné na chodu samotného úřadu, na rozkladu systému územního rozvoje či plánování anebo na fungování klíčových městských organizací jako je Dopravní podnik HMP. Proč to MFD dělá je mi záhadou. Když pominu hypotézu o „zkorumpovaných médiích“, pak zůstává ve hře neprofesionalita, ideologické předsudky, politická manipulace ve prospěch něčeho a někoho.

Za druhé, za znovu resuscitovanou kritikou stěhování magistrátních odborů na jedno místo – do Škodova paláce - nelze nevidět opakovanou snahu současného vedení Prahy zastřít svou nekompetentnost, neschopnost a pokus odpoutat pozornost od nejenom svého „nicnedělání“, ale možná také od dramatičtějších kauz, které už snesou právní kvalifikaci spáchaných trestných činů. Soustavné poukazování na to, co bylo špatně, je z tohoto pohledu pouze kouřovou clonou. Zatím to tak bylo při všech velkých malérech současné politické reprezentace Prahy: „puči či převratu“ v roce 2011 i zatýkání na magistrátu v roce 2012. Co nám asi přinese za zprávy o našem hlavním městě únor 2013?