Pavel Kopecký

30. 01.

Geopolitické siločáry: od Sýrie po Kosovo

Pavel Kopecký Přečteno 2295 krát

O tom, že se ve válčící Sýrii hraje bezohledně, není pochyb. Ve výhodě je jako obvykle ten, kdo se neštítí ničeho. Že se dle obdobných pravidel hraje o Sýrii také na mezinárodním (diplomatickém) poli, je snad rovněž každému nad blízkovýchodní slunce jasné. A nabíledni při tom leží, jak se při tom překreslují geopolitické siločáry.

Hlavně v 90. letech neotřesitelné tahy americké ruky se zvolna mění v nejisté, roztřesené, vlastními spojenci kritizované klikyháky. Pax Americana je nenávratně pryč. Do hry se kupříkladu postupně vrátila Ruská federace s ambiciózním projektem Eurasijského svazu, jenž ji teď mimo jiné přináší mohutnící kritiku za porušování práv homosexuálů nebo národnostních menšin. Zjevně mají pravdu ti, co říkají, že Moskva holt s olympiádami nemívá štěstí. Zvlášť když se bojuje o strategické regiony…

Stále větší sebevědomí – speciálně stran vývoje Sýrie – promítají do své politiky také „kurdofóbní“ Turci nebo tmářští Saúdové. Nemluvě o ajatolláhy formovaných Íráncích a dalších a dalších, kteří se přinejmenším vzájemně ostražitě sledují. A to, i když mají náhodou spřízněné zájmy, neboť prostředí zjitřené změnami nabízí prostor k rozehrání nových odvážných partií.

Syrská arabská republika si tyhle (nad)regionální turbulence mimořádně „vychutnala“. Bojuje se tři roky, padlých či zavražděných přibývá, ale vyústění není v dohledu. Minimální efekt, jestli vůbec, přinese rokování o míru. Výrazný průlom je pak téměř vyloučen.

Jednat se mělo ve Švýcarech již jednou. Sešlo z toho, stávající jednání má proto bizarní název Ženeva II. Kdo tam zastupuje syrské vládní zájmy, víme, horší to je s reprezentanty povstalců. V reálu tvořenými různě do krve znepřátelenými skupinami, z nichž některé „diskutují“ výhradně skrze své zahraniční zbraně. Tvoří je nezřídka cizinci (především z nejrůznějších arabských zemí nebo protiruského Kavkazu), což zase nahrává jednostranné agitaci syrských vládních struktur. Zdůrazňujících, že se na straně vzbouřenců angažují militanti z víc než osmdesáti států, pročež konflikt tak nemůže být ničím jiným, než součástí zápasu lidstva s globálním terorismem…

Pokud by však někdo přece zůstával optimistou ve věci syrského usmíření, měl by si napřed znovu prohlédnout mediální ukázky z 11 000 snímků údajných obětí Asadova režimu. Jako kdyby vyskočily z fotodokumentace nacistických lágrů a na veřejnost pronikly těsně před tím, než si obě „mírové“ delegace začaly přes prostředníky nadávat.

Nechci dělat ďáblova advokáta, jedno je však hodně povědomé: o věrohodnosti kompromitujícího materiálu se veřejně nediskutuje a takřka nikomu to nevadí. Dost to připomíná nedávný sarin na kraji Damašku, ale ještě výrazněji zločinnou válku o Kosovo. Ta se stala zdrojem trvalého mezinárodního napětí.

Článek vychází z textů zveřejněných deníkem E15 a webem Sekuriťáci.cz

21. 01.

Hrátky s ohněm

Pavel Kopecký Přečteno 5491 krát

Právě se opět hojně, až poněkud rituálně mluvilo na téma „odkaz dlouho zamlčovaného sebeupálení Jana Palacha“. Pravda, moc už se o dotyčném idealistovi „nesluší“ říkat, že byl de facto politicky nalevo od KSČ, žádný odpůrce systému. Nicméně alespoň se o něm, i když notně zkresleně, mluví. Ovšem například po jiném muži, který roku 1992 totožným způsobem protestoval proti většinou obyvatel odmítanému, nicméně nakonec zase strpěnému vývoji, rozbití ČSFR, ani pes neštěkne.

Na něj, Slováka jménem Jozef Aszmongyi, se „zapomnělo“ ihned – a vlastně dokonale. Tak schválně: kdo si jeho čin vybaví? Kdo o něm tehdy, v rámci klausovsko-mečiarovského budování svobodných a demokratických poměrů, slyšel někde jinde než v tiskovém orgánu komunistické strany, v Haló novinách?

Co dodat. Snad jen, že za tehdejší hrátky s ohněm platí naše společnost podnes…

Zveřejnily Britské listy

17. 01.

Olomouc - modří holubi se vracejí

Pavel Kopecký Přečteno 3246 krát

Na Slovensku čerstvě zanikla Mečiarova ĽS-HZDS, jeden z hlavních konstruktérů protiústavního dělení československé federace počátku 90. let.

Perspektivy někdejšího českého souputníka Mečiarovy „státostrany“, ódéesky, nepůsobí takhle definitivně, ale valné nejsou. Strana nefunguje, změnila se v holubník. Přitom také ODS bývala pojmem, a jakým! „ODS is the best“ hlásaly plakáty. „Doleva, nebo s Klausem“ demagogicky křičely jiné. Takzvané modrobolševictví bylo po léta vhodnou společenskou normou, výtahem k úspěchům všeho druhu a protestovat proti počinům „Jánského vršku“ znamenalo dostat a priori nálepku antidemokrata, tmáře, zpátečníka, no ano, bolševika. Dnes už, doufám, konečně netřeba rozvádět a dokazovat.

Občanská demokracie vznikla stejně jako orwellovsky pojmenované Hnutí za demokratické Slovensko roku 1991. Bylo to na sjezdu v Olomouci, kde pod Klausovým vedením mohutně nabrala dech a strmě stoupala ke hvězdám. Jenže léta běží, vážení, a aktuálně tam má byt kongresem resuscitována, jelikož po dechu sotva lapá. Smečka se v zoufalství 7,7 procent vrací k rodovému ohništi. Postrádá vlastně všechno. Nosná politická témata, nezprofanované tváře, i to nejdůležitější – sebevědomí.

Má to své jasné důvody. Vývoj po odchodu „Taťky Šmouly“ na Hrad je dostatečně znám. Hlavně na poslední léta shodou okolností pasuje názor funkcionáře ĽS-HZDS o příčinách rozkladu jeho partaje: ustrnula a ztratila dynamiku.

Nechme však minulost a zaměřme se na budoucnost. Občanští demokraté byli založeni i vedeni zatraceně pevnou rukou, takže reformovat „vždyreformní“ stranu bude zřejmě možné jen a jen shora. Jako na manu nebeskou tak čekají řídnoucí řady ódéesáků na nového předsedu. Úmyslně užívám mužský rod, jelikož ani Miroslava Němcová si nemůže vážně myslet, že by snad obstála. A protikandidát Edvard Kožušník, europoslanec, známý politickou cyklistikou či pobíháním, je čistokrevná stafáž, která se opět snaží zviditelnit. Lacině, ale za účelem zisku.

Populistickým křiklounům typu senátora Jaroslava Kubery se to nemusí líbit, nicméně zvítězí profesor politologie Petr Fiala, k němuž není alternativa. Kádrové rezervy došly a čerstvou krev do žil má vlít další profesor. Ale jiný než Klaus, Fiala s ním není jedné krve.

Tato naděje v lepší příští ODS je jejím dlouholetým sympatizantem a teprve čerstvým straníkem. Dříve výborným rektorem Masarykovy univerzity, posléze v poměrech Nečasovy vlády solidním ministrem školství. S neobvyklou přidanou hodnotou skutečně přesných informací o vývoji v Unii…

Méně se o Fialovi ví, že je přesvědčený křesťan a k Občanské demokratické straně měl nejprve na hony daleko. Začínal na pozicích prohabsburského monarchisty, což je v Česku vpravdě unikum. Vydatné kontakty vždy udržoval s konzervativními akademickými kruhy v Německu a pamětníci se rozpomínají, že po Listopadu „visel na rtech“ klanu Bendových. Hodnotově tudíž dlel daleko blíž KDS než ODS, jež ji ale nakonec pohltila.

Tady někde by se dalo předpokládat ideové těžiště bezesporu odvážného pokusu o oživení „modrých ptáků“. Posun ke konzervativnějším hodnotám, dejme tomu plán stát se novou Občanskou demokratickou aliancí. Nechme bokem, že ODA byla svatouškovský spolek, jenž svedl chirurgicky přesně odlišovat proklamované morální hodnoty následovníků Krista od hodnot hmotnější podstaty. Zásadní je, že se pravidelně stylizovala do role intelektuálnější, serióznější, pravicové alternativy k „bezuzdným“ klausovcům. Třeba nakonec občanští demokrati vyrazí mnohokrát vyzkoušenou cestou. Cestou do Canossy. Zkrátka přilezou ke křížku s nevyřčeným heslem „odpadlické“ Unie svobody: „Nejsme jako my“.

Na realitu jsem hodně zvědavý. Při obvyklém nedostatku občanskodemokratické sebereflexe je výrazným pokáním již to, že pozvánku na olomoucký kongres nedostali titáni Topolánek s Nečasem. Fialu čeká moře práce s nejistým výsledkem. Už proto, že mu něco zásadního končí. Nemůže zůstat sympatizujícím politologem, jak je z jeho slov stále slyšet, ale musí se definitivně změnit v profesionálního politika. Krizového manažera.

Publikováno v Britských listech

16. 01.

Černobíle po česku

Pavel Kopecký Přečteno 3628 krát

Mnohokrát jsem politiku Miloše Zemana kritizoval, ovšem když nadešlo druhé kolo prezidentských voleb, jeho vítězství jsem považoval za společensky vhodnější, než kdyby triumfoval Karel Schwarzenberg. Mimo jiné proto, neboť bylo zjevné, že s jeho usazením na Pražském hradu by prohnilý, neschopný a skomírající kabinet Petra Nečase získal pádnou podporu shůry. Dirigovanou navíc z Ministerstva financí.

Byla to volba mezi dvěma zly, na kterých visel hrozen až fanatických obdivovatelů. První množina byla hojně spojena s mediálně-snobskou masáží o „lidovém knížeti“, jež dala krom dalšího štempl pověstem, jaký vliv si ve sdělovacích prostředcích vybudoval „chemický Mirek“. Druhá skupina se zase upnula k naivnímu sebeklamu lidového ochránce chudých a utlačovaných.

Ti první – včetně některých lidí „od novin“ – se napořád nedokáží smířit s tím, že neuspěli, případně že nemají takový vliv „na masy“, jaký si představovali. Tudíž Zemanovi vyčítají i náhlou průtrž mračen v Kardašově Řečici, přičemž legračně litují, že místo aristokrata dostali plebeje.

Jejich odpůrci si zase na „svého tatíčka“ nenechají za živého boha ani koncem prstu sáhnout a s vděčností naslouchají prezidentovým proklamacím o vlastní levicovosti. Aniž by vzpomněli, kterými cestami se kdysi prodral do vedení České strany sociálně demokratické, anebo jestli náhodou nesleduje záměr oddělit příslušného voliče od stávajících lídrů ČSSD. S nimi má sám problém skoro na život a na smrt.

Oba přístupy jsou v podstatě z jednoho hnízda. Mnohdy se prolínají, takže nepochybně v budoucnosti opět zkříží zbraně. Leckdy obsahují akcent nesnášenlivosti či obraznosti omezené na manicheistickou polaritu Dobro versus Zlo. A mívají ještě jeden nápadný atribut, který je tolik příznačný pro svět akcentovaného individualismu a osobní odpovědnosti. Nutkání těsně se navěsit na výraznou osobnost, do níž se lze projektovat a spoléhat na její „božské“ zásahy shůry. Mít nad sebou snadno a rychle ochranná křídla. Právě takové perutě, jaké nabízí slibotechna nejpopulárnějšího politika dneška, Tomia Okamury.

Glosa vyšla v Britských listech

13. 01.

Miloš Zeman: lev a velký šéf?

Pavel Kopecký Přečteno 4009 krát

Miloš Zeman není, čím býval. Jako ve staré trampské písni Wabiho Daňka se marně kasá, už není „lev a velký šéf“. I když navenek by to nikdy nepřipustil. Místo toho nepřestajně vynalézá způsoby, jak odměnit „věrné“ čili ty, kteří ho – i kdyby jen z vypočítavosti – podporují, a jak se pomstít „zrádcům“ čili těm, kdo stojí proti němu. To je jeho prvořadý cíl, a jestli se s tím třeba „spláchne“ také Česká republika, ho patrně tolik nezajímá. Jedná vysloveně na hraně a své mnohdy kontroverzní kroky či výroky vydatně „gumuje“ faktem, že se zasloužil o pád Nečasovy pravicové koalice. Což valná většina národa přijala podobně jako „zasloužil se o stát“.

Jeho charakteristické vlastnosti se s věkem umocňují. Přibývají mu léta, přičemž se ozývají důsledky netajené, někdy až bizarně obhajované nestřídmosti, ale svaly jeho exhibicionismu, ješitnosti a zakomplexované mstivosti hypertrofují. Myšlenkově nepřichází s ničím zrovna novým a nynějšími taktikami nejvýš obratně variuje triky, na něž si zájemci od fochu dobře pamatují z jeho zlaté éry.

Začala rokem 1989, tudíž bylo zábavné slyšet prezidentovo přeřeknutí, že premiérem jmenuje předsedu vítězné sociální demokracie Sobotku dne 17. listopadu. To by mu jistě vyhovovalo, na Úřadu vlády totiž zasedá „kabinet odborníků“. S Hradem úzce provázaný spolek přátel a ctižádostivců Miloše Zemana, kteří již hezkých pár pátků fungují „svobodní od parlamentní důvěry“.

Hlava země se bude muset spokojit s „pouhým“ sedmnáctým lednem, ale i tak už protáhla vlastní výjimečnou roli v soukolí republiky na maximum. Předčasné volby řádně proběhly v říjnu, jenže standardní kabinet stále není.

Naivní lidé předpokládali, že hlava země postupně ustoupí rostoucímu veřejnému tlaku a dá si konečně říct. Ozřejmili hlubokou neznalost de facto jednoduchého jedince, jakým je pan Zeman. Ten zvolil nejpřímější taktiku: vyšel z vychytralého záměru neposkytnout záminku ke kompetenční žalobě u Ústavního soudu tím, že by vysloveně zdržoval formování nového kabinetu. Veřejně však ihned ponížil několik ministerských nominantů a o čas dál hraje skrze personální licitace. Chce si zvát jednotlivé uchazeče k pohovorům, na kobereček. Ergo kladívko taktizovat a rozeštvávat dávno písemně stvrzenou, ovšem vnitřně hodnotově nesourodou koalici. Vzniklou, připomínám, v konjunkci křesťansko-konzervativních lidovců, bezbarvého hnutí velkokapitalisty Babiše a vnitřně oslabené, sedmi hubenými lety vyhladovělé občanské levice. S nejsilnější opozicí v komunistické straně, jejíž předáky si první občan naklonil.

Na každý pád míní český prezident své nepřátele, včetně „protopremiéra“ Sobotky, alespoň ponížit. Také kvůli tomu, jelikož po špatně vyhraných volbách odrazili pokus jím dirigované páté kolony o převrat v ČSSD. Na kvalitě aktérů mu tehdy pochopitelně nezáleželo, takže prapodivná vysokoškolská studia zdůrazňuje pouze u politika, který při dané příležitosti včas přeběhl a má se za to stát členem kabinetu.

Jeho předpokládané složení prostě Zemanovi nevoní. Argumentuje okrajovými právnickými názory a neví, co by ještě vymyslel, aby konečně nezačal hrát druhé, byť prakticky neodvolatelné housle. Dokonce na světlo světa vytáhl nápad, jenž měl raději zůstat v temnotách mysli. Nevšedně vychválil sobě nejvěrnější členy dosluhující Rusnokovy vlády a navrhl je pro vládu novou. Pohladil tím ego především sobě, jenže zároveň nepřímo sdělil, jak moc si od původní koncepce jejich fungování sliboval.

Miloš Zeman vždy zachovával úzké vztahy s Václavem Klausem. Na svého předchůdce v premiérském i prezidentském křesle dodnes pravidelně odkazuje. Jsou si stále podobnější, až se může zdát, že stávající hlava Česka začala tam, kde předchozí skočila.

Vyšlo ve slovenském deníku Pravda.

Archiv článků: leden 2014

Geopolitické siločáry: od Sýrie po Kosovo

Hrátky s ohněm

Olomouc - modří holubi se vracejí

Černobíle po česku

Miloš Zeman: lev a velký šéf?

Blogeři abecedně