Zatímco Jan Hamáček s Jiřím Zimolou usilovně pracují na vytvoření dvoj/trojkoalice s ANO a komunisty, jiní významní sociální demokraté s vývojem hrubě nesouhlasí. Až se začalo mluvit o rozhádanosti funkcionářů ČSSD. To jsou trochu komické, a zároveň sebedestruktivní poměry. Vždyť si činovníci Lidového domu na „psí uši a kočičí svědomí“ přísahali, že už se nikdy nesmí opakovat nejednota strany. Nebude se „prát špinavé prádlo na veřejnosti“ a nezopakují se půtky, jaké provázely špatné šéfování Bohuslava Sobotky. Za něj se nejvíce cenila supervěrnost předsedovi a odpor k Zemanovi i jeho spojencům (včetně bývalého jihočeského hejtmana), kdežto osobní politické schopnosti nebyly tak důležité. Což je vlastně jádro pudla stávajícího partajního konfliktu.

Hlavní tváří „opozice“, které předseda Hamáček „nerozumí“ a první místopředseda Zimola shledává „odtrženou od reality“, se totiž paradoxně stal předseda senátu Milan Štěch. Někdejší dělník, posléze odborářský boss a nyní veterán horní komory parlamentu, kde prodlévá nepřetržitě od jejího ustavení roku 1996. Druhou nejvyšší ústavní funkci zastává po mnoho let pracovitě, ale s programovou osobní bezvýrazností. Za neustálého „nasliňování prstu“ dle politického větru…

Aparátnictví přesně odpovídá také jeho předchozí zákonodárné kariéře, jíž perfektně ilustruje následující skutečnost. Když si Štěch konečně tak trochu vyseděl druhou nejvyšší ústavní funkci, tiskové oddělení Valdštejnského paláce dlouho hledalo byť jedinou fotografii z akce, kde by se dotyčný vážně angažoval. Byl slabý intelektuálně i rozhledem, avšak pomýšlel dokonce výš. Vedle odborářské minulosti při tom spoléhal na svou masku bezbarvosti a nekonfliktnosti, stejně jako na prvotřídní loajalitu k aktuálnímu stranickému předsedovi.

Teď však přišla ostrá změna! Štěch, jenž náležel do Sobotkova klanu a byl jím dokonce navrhován na prezidenta, povstal. Jeho dlouho opatrná kritika vládnutí s podstatně silnějším Babišem se – po expremiérově politickém konci – ostře rozjela. Opírá se o stále ještě nejpočetnější senátorský klub ČSSD, jehož „ne“ je vůči ANO skoro jednolité. Ba i senátor Jiří Dienstbier, kterého předseda horní komory nikdy neměl rád pro jeho individualistickou vzpurnost, se při organizování partajního vzdoru náhle hodí.

Opozice vůči rozhodnutí předsednictva strany nebo mimořádného sjezdu má ve zmatené sociáldemokracii nepochybně více příčin. Včetně logické obavy z dalšího tenčení elektorátu (což se může projevit už v letošních senátních volbách (!)), neřkuli z úplné likvidace České strany sociálně demokratické.

Mocichtivému Štěchovi, který se o úpadek nejstarší partaje přímo zasloužil např. vícenásobnou podporou protizemanovských kandidátů či osočováním OSVČ, o obranu levicových ideálů rozhodně nejde. Na své poměry vystupuje hodně, hodně výstředně. Zčásti to bude nepochybně tím, že letošní podzim s vysokou pravděpodobností na čele senátu skončí a nemá, co ztratit. Ovšem nejspíše svůj vliv na ostatní uplatňuje najmě proto, že Babišovi nezapomněl jeho výhrůžky, urážky a pohrdání při minulém koaličním rokování. Ačkoliv na sjezdu vykřikoval, že není mstivý člověk. Že to prostě není osobní…


Text je rozšířenou verzí komentáře zveřejněného iDNES