Vedoucí Střediska bezpečnostní politiky Univerzity Karlovy nedávno napsal: „Evropa je konfrontována s geopolitickou revolucí. Spojené státy přestaly být za Donalda Trumpa stabilním spojencem Evropy a naopak se přeměnily ve zdroj nestability. Jejich politika jde proti evropským zájmům v řadě oblastí. Aktuálně lze připomenout nátlakovou americkou politiku vůči Íránu se sankcemi poškozujícími evropské firmy a podněcující další nestabilitu na Blízkém východě nebo obchodní válku s Čínou, která může rozkolísat jak čínskou, tak i globální ekonomiku.“

S tím nelze nesouhlasit. Prezident Trump se pokouší vysloveně „svůjsky“ reagovat na rychlé změny v mezinárodním řádu, ale nejvíce připomíná pověstného slona v porcelánu. Leč ať jsme spravedliví, docílil i některých úspěchů. Sousední Mexiko a Kanadu nátlakem donutil k přebudování základů dosavadní zóny NAFTA a skrze novou úmluvu se bude snažit o snížení deficitu zahraniční obchodní výměny Spojených států. O což ostatně humpolácky usiluje i ve vztahu se stále obávanější ČLR. Jí však přitom výrazně uvolnil prostor v Asii, když odvolal klíčovou americkou účast na tamějším projektu mezinárodní obchodní zóny.

Americký první občan zneplatnil také jiné dosavadní aktivity USA a občas mluví jako král ve věhlasné pohádce Pyšná princezna: „Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.“ Obojí se vztahuje k již zmíněnému blízkovýchodnímu prostoru. Příklad? Na území tolik let krvavě válčící Sýrie se chystal zrušit nezákonnou vojenskou přítomnost svých vojsk, ale zřejmě pod vlivem spojenců v regionu zase tuhle prohlásil, že Američané odejdou, až odejde Írán.

Vůči Íránské islámské republice vystupuje vůbec notně agresivně. Anuloval mírovou smlouvu s Teheránem, protože co jiného byla úmluva o íránském jádru z r. 2015. Potěšil tím hlavně Izrael, jemuž Arabové sarkasticky přezdívají „detašované území Spojených států amerických“. Jeruzalém totiž inkriminovanou dohodu od počátku ostře napadal. Tvrdil, že Íráncům dává „povolení zabíjet“.

Ve věci ostře obnoveného nepřátelství s ambiciózní regionální velmocí se Bílý dům dopustil školácké chyby, pokud snad předpokládal, že by mohla být vyjednána nová, pro USA a jejich blízké příhodnější smlouva. Írán není Severní Korea, nemůže si dovolit ustupovat supervelmoci, proti jejímuž poručníkování také roku 1979 úspěšně revoltoval. Americký prezident svým jednáním vlastně posílil tamější antiamerikanismus a mimořádně znesnadnil pozici ostatních signatářů. Členů Rady bezpečnosti OSN (Velká Británie, Francie, Ruska, ČLR) a Německa, co si v tekuté současnosti – jen tak mimochodem – stále víc ujasňuje potřebu normalizovat vztahy s Moskvou. Kdežto u nás cesta předsedy Sněmovny do Moskvy bohužel vyvolává až rituální pohoršení…

Představitelé zemí, jež se cítí v íránské záležitosti poškozeny, mají těžkou hlavu. Věc se fakticky přímo dotýká bezpečnosti Evropy i dalších areálů. Trumpovy výhrůžky na adresu šíitské teokracie jsou skutečně nerozumné. Nicméně obavy z její rozpínavosti, jež je zvlášť zjevná v Iráku a proasadovské Sýrii (změněné ve faktické rusko-íránské kondominium), převládly. Ostatně pravidelné výpady Izraele na suverénní území vedlejšího státu hovoří za vše. Netýkají se ruských, nýbrž (pro)teheránských jednotek. Ty se samozřejmě nechystají ani po konci všech bojů v zemi odejít a mohou být pro židovský stát vážným rizikem.

O to zajímavější (i nebezpečnější) je, že se v jejich prospěch nově angažuje Rusko, jež má s Izraelci dosti solidní vztahy. Nedostatečná komunikace jejich štábů, co vedla ke zničení ruského letounu tzv. přátelskou palbou, přiměla Kreml jednat. Dodal nové protiraketové technologie. Možná též proto, aby podtrhnul vlastní autoritu v regionu. V zemi, kde se hraje mocenská koncovka.


Obdobný článek publikoval slovenský deník Pravda