Prezident Zeman překrucuje rozsudek Soudního dvora EU o kvótách
Prezident reagoval na rozsudek Soudního dvora EU („SDEU“) ze 6. září 2017, který zamítl žalobu Slovenska a Maďarska proti migračním kvótám slovy: „Evropská unie pod výhrůžkou, že nám zastaví dotace, nás bude nutit, abychom na naše území přijali v první fázi několik tisíc muslimských migrantů. Myslím si, že se nesmíme hrbit, že bychom si neměli nechat vyhrožovat. A teď řeknu něco, co se někomu nebude líbit, že kdyby bylo nejhůř, je vždycky lépe vzdát se evropských dotací, než sem pustit migranty,“ (Zemanovy údajné výroky zde, tisková zpráva Soudu zde, celý rozsudek zde). Pokud prezident toto řekl, pak se mýlí ve třech ohledech. Nejde o dotace, nejde o jakékoliv migranty a nejde jen o muslimy. Oč tu tedy jde?
Zaprvé, nejde o zastavení dotací. Komentovaný rozsudek je sice důležitý pro odhad toho, jak by SDEU rozhodl v případě, že by Komise nebo jiný členský stát zažalovaly Česko kvůli nenaplnění rozhodnutí o kvótách. Bezprostředně z něj – kromě obecné právní závaznosti – pro Česko nic nevyplývá. Nutno také podotknout, že již před dvěma roky jsem radil nepřipojovat se k žalobě Slovenska a Maďarska (např. zde), protože všechny argumenty byly slabé a předem určené k zamítnutí.
Prezident nicméně propojuje tento rozsudek s řízením o porušení evropského práva, konkrétně porušení rozhodnutí o kvótách, která proti Česku nedávno zahájila Komise. Toto řízení však probíhá následovně: Komise napřed zašle členskému státu upozornění, v němž mu stanoví rozumnou lhůtu k splnění závazku. Pokud se členský stát nepodřídí, zašle mu Komise podrobnější stanovisko formální povahy včetně nové lhůty k nápravě. Pokud se ani tehdy členský stát se svým závazkem nevyrovná, může (ale nemusí) Komise podat na členský stát žalobu k SDEU. Jeho výsledkem je však v nejhorším případě rozhodnutí o tom, že došlo k porušení. Nepodřídí-li se členský stát tomuto rozsudku, Komise pravděpodobně podá novou žalobu k SDEU, tentokrát pro nerespektování předchozího rozsudku SDEU. Teprve nyní může SDEU na návrh Komise odsoudit porušující členský stát i k finanční sankci, která ale s dotacemi nemá co dělat. Tato sankce může spočívat v jednorázové pokutě ale i k opakovanému penále. Jejich výše závisí na závažnosti i délce porušení a významu porušovaného závazku, stejně jako na výši HDP daného státu, každopádně jde o miliony eur. Ale nejde o čerpání dotací.
Zadruhé, nejde o jakékoliv migranty. Jde „jen“ o uprchlíky, o osoby, které jasně mají nárok na azyl podle Ženevské úmluvy 1951, jejíž je Česko signatářem. Tedy nejde o ekonomické migranty, ale o čisté uprchlíky. Navíc si tyto osoby předem prověřují a vybírají naše české státní orgány a jde o nízký počet osob (přibližně 2000). Vzhledem k tomu, že naše přijímací zařízení zejí prázdnotou, střílíme se, jak se říká, do vlastní nohy. Podle statistik Frontexu, Česko z toho malého množství žádostí o azyl vyhoví jen 7 %. Máme tedy přísný výběr. Proč ne, ale průměr v EU je přibližně 30-40 % kladných vyřízení. 13 % žadatelů dokážeme vyhostit, ale 80 % se vypaří a my jen doufáme, že mimo území ČR. Argument, že si sami musíme rozhodnout o tom, kdo bude na našem území přebývat, je sám o sobě správný, ale v kontextu rozsudku jde o osoby, které naši bezpečnostní specialisté vyberou.
Zatřetí, nejde o jen o uprchlíky – muslimy. Jde i o křesťany nebo nevěřící. Premiér Sobotka sice nedávno prohlásil, že už tu další muslimy nechceme. Jeho ministr vnitra však zamezil poskytnutí pomoci i prchajícím křesťanům z Iráku, kteří byli již prověřeni českými bezpečnostními orgány (a celá akce nebyla financována státem), čímž jasně ukázal, že u nás nechceme ani křesťany. Můžeme si vybrat, že nechceme uprchlíky – muslimy, ale pak bychom museli opustit princip náboženské neutrality, a tím bychom porušili řadu vnitrostátních i mezinárodních předpisů (což u nás málokoho zajímá). I když by šlo o diskriminaci na základě vyznání, pořád by to bylo lepší – vzhledem k výše uvedenému porovnání nákladů a výnosů současné politiky – než nepřijímat nikoho.
Jaký rozdíl proti prezidentu Havlovi, v jehož době jsme okolo r. 1995 přijali cca 18.000 muslimů z Balkánů a nikdo si toho ani nevšiml.
Když o to nejde, oč tedy jde? Aktuálně jde tedy o to, že pokud nejsme populisté, musíme vnímat že situace se rozsudkem zásadně změnila. Rozsudek je obecně závazný (netýká se jen žalujících států), takže teď už to není o kvótách, ale o tom, zda sdílíme hodnotu právního státu, podle níž se pravomocná rozhodnutí soudů respektují. To je možná problém prezidenta Zemana, který s respektováním rozhodnutí soudu má, jak víme, vážný problém. EU však stojí jen na předpisech a jejich dodržování, nějaké účinné vynucovací mechanismy nemá. Ignorování či zpochybňování rozsudku by se tedy rovnalo podrývání základů unijní spolupráce.
Co dál? Jelikož podstatou rozsudku jsou osoby, které mají jasný nárok na azyl (nejde o ekonomické migranty, ale o čisté uprchlíky). Nejedná se tedy jen o muslimy. Navíc si tyto osoby vybírají přímo naše české státní orgány a jde o jejich nízký počet. Platnost rozhodnutí kvótách končí již 26. září 2017 a naše přijímací zařízení stále zejí prázdnotou. Nebylo by tedy moudré a pragmatické se rozhodnutí podřídit, přijmout nějaký počet uprchlíků, nejlépe křesťanů, a využívat politický kapitál na něco pro Česko více pozitivního, než na tuto záležitost?
Zaprvé, nejde o zastavení dotací. Komentovaný rozsudek je sice důležitý pro odhad toho, jak by SDEU rozhodl v případě, že by Komise nebo jiný členský stát zažalovaly Česko kvůli nenaplnění rozhodnutí o kvótách. Bezprostředně z něj – kromě obecné právní závaznosti – pro Česko nic nevyplývá. Nutno také podotknout, že již před dvěma roky jsem radil nepřipojovat se k žalobě Slovenska a Maďarska (např. zde), protože všechny argumenty byly slabé a předem určené k zamítnutí.
Prezident nicméně propojuje tento rozsudek s řízením o porušení evropského práva, konkrétně porušení rozhodnutí o kvótách, která proti Česku nedávno zahájila Komise. Toto řízení však probíhá následovně: Komise napřed zašle členskému státu upozornění, v němž mu stanoví rozumnou lhůtu k splnění závazku. Pokud se členský stát nepodřídí, zašle mu Komise podrobnější stanovisko formální povahy včetně nové lhůty k nápravě. Pokud se ani tehdy členský stát se svým závazkem nevyrovná, může (ale nemusí) Komise podat na členský stát žalobu k SDEU. Jeho výsledkem je však v nejhorším případě rozhodnutí o tom, že došlo k porušení. Nepodřídí-li se členský stát tomuto rozsudku, Komise pravděpodobně podá novou žalobu k SDEU, tentokrát pro nerespektování předchozího rozsudku SDEU. Teprve nyní může SDEU na návrh Komise odsoudit porušující členský stát i k finanční sankci, která ale s dotacemi nemá co dělat. Tato sankce může spočívat v jednorázové pokutě ale i k opakovanému penále. Jejich výše závisí na závažnosti i délce porušení a významu porušovaného závazku, stejně jako na výši HDP daného státu, každopádně jde o miliony eur. Ale nejde o čerpání dotací.
Zadruhé, nejde o jakékoliv migranty. Jde „jen“ o uprchlíky, o osoby, které jasně mají nárok na azyl podle Ženevské úmluvy 1951, jejíž je Česko signatářem. Tedy nejde o ekonomické migranty, ale o čisté uprchlíky. Navíc si tyto osoby předem prověřují a vybírají naše české státní orgány a jde o nízký počet osob (přibližně 2000). Vzhledem k tomu, že naše přijímací zařízení zejí prázdnotou, střílíme se, jak se říká, do vlastní nohy. Podle statistik Frontexu, Česko z toho malého množství žádostí o azyl vyhoví jen 7 %. Máme tedy přísný výběr. Proč ne, ale průměr v EU je přibližně 30-40 % kladných vyřízení. 13 % žadatelů dokážeme vyhostit, ale 80 % se vypaří a my jen doufáme, že mimo území ČR. Argument, že si sami musíme rozhodnout o tom, kdo bude na našem území přebývat, je sám o sobě správný, ale v kontextu rozsudku jde o osoby, které naši bezpečnostní specialisté vyberou.
Zatřetí, nejde o jen o uprchlíky – muslimy. Jde i o křesťany nebo nevěřící. Premiér Sobotka sice nedávno prohlásil, že už tu další muslimy nechceme. Jeho ministr vnitra však zamezil poskytnutí pomoci i prchajícím křesťanům z Iráku, kteří byli již prověřeni českými bezpečnostními orgány (a celá akce nebyla financována státem), čímž jasně ukázal, že u nás nechceme ani křesťany. Můžeme si vybrat, že nechceme uprchlíky – muslimy, ale pak bychom museli opustit princip náboženské neutrality, a tím bychom porušili řadu vnitrostátních i mezinárodních předpisů (což u nás málokoho zajímá). I když by šlo o diskriminaci na základě vyznání, pořád by to bylo lepší – vzhledem k výše uvedenému porovnání nákladů a výnosů současné politiky – než nepřijímat nikoho.
Jaký rozdíl proti prezidentu Havlovi, v jehož době jsme okolo r. 1995 přijali cca 18.000 muslimů z Balkánů a nikdo si toho ani nevšiml.
Když o to nejde, oč tedy jde? Aktuálně jde tedy o to, že pokud nejsme populisté, musíme vnímat že situace se rozsudkem zásadně změnila. Rozsudek je obecně závazný (netýká se jen žalujících států), takže teď už to není o kvótách, ale o tom, zda sdílíme hodnotu právního státu, podle níž se pravomocná rozhodnutí soudů respektují. To je možná problém prezidenta Zemana, který s respektováním rozhodnutí soudu má, jak víme, vážný problém. EU však stojí jen na předpisech a jejich dodržování, nějaké účinné vynucovací mechanismy nemá. Ignorování či zpochybňování rozsudku by se tedy rovnalo podrývání základů unijní spolupráce.
Co dál? Jelikož podstatou rozsudku jsou osoby, které mají jasný nárok na azyl (nejde o ekonomické migranty, ale o čisté uprchlíky). Nejedná se tedy jen o muslimy. Navíc si tyto osoby vybírají přímo naše české státní orgány a jde o jejich nízký počet. Platnost rozhodnutí kvótách končí již 26. září 2017 a naše přijímací zařízení stále zejí prázdnotou. Nebylo by tedy moudré a pragmatické se rozhodnutí podřídit, přijmout nějaký počet uprchlíků, nejlépe křesťanů, a využívat politický kapitál na něco pro Česko více pozitivního, než na tuto záležitost?