14. 02.

Soumrak biopaliv první generace… a co dál?

Petr Havel Přečteno 5743 krát Přidat komentář

Ambiciózní, byť to správné přídavné jméno by mělo být spíše „lobistický“ projekt EU prosadit jako povinnou alternativu klasických pohonných hmot biopaliva mizí, byť velmi pozvolně, v propadlišti dějin. Původní závazek členských zemí EU dosáhnout do roku 2020 desetiprocentního podílu biopaliv na trhu pohonných hmot byl již před několika lety redukován na sedm procent (10 procent tedy již není povinných, jak se mylně domnívají některá média), tím ale redukce neskončila. Koncem minulého roku navrhla Evropská Komise snížení podílu biopaliv na 3,8 procenta do roku 2030, a byť se zdá tento časový horizont ještě docela vzdálený, zas tak moc času na změny není. Není to totiž jen o tom, přestat pěstovat řepku a další plodiny, které jsou zdrojem surovin pro výrobu biopaliv první generace, ale zejména o technologickém přezbrojení výrobců alternativních pohonných hmot a řadu dalších kroků souvisejících s doprovodným průmyslem, ale i legislativou. I když se již přitom stávající výrobci biopaliv první generace proti záměru EU ohradili, je nasnadě, i díky veřejnému mínění, že první generace biopaliv nemá dlouhodobě jako náhrada benzínu a ropy šanci.
Tu by naopak prý měla mít produkce biopaliv druhé generace (a dalších generací), která by k výrobě pohonných hmot nevyužívala plodiny primárně určené k výrobě potravin, ale jiných obnovitelných zdrojů energie, například odpadní dřevní biomasy. To je ovšem stejná hloupost jako využití řepky, cukrovky nebo obilí, neboť negativní důsledky by byly modelově stejné, jenom by postihly jinou část životního prostředí a deformovaly trh v jiné komoditě. V prvé řadě bychom – obrazně řečeno, místo bochníků chleba proháněli motory automobilů košíky hub a keře malin. To proto, že by nepochybně došlo stejně jako například při navyšování ploch řepky k technickému využití buď k cílenému pěstování a následnému kácení rychlerostoucích dřevin, nebo ještě daleko spíše k cílenému kácení lesních porostů, aby byla příslušná odpadní surovina k dispozici. Výsledkem by bylo snížení vegetačního pokryvu půdy a další růst rizik nadměrných důsledků povodní a sucha, neboť lesy například oproti zemědělské půdě lépe zadržují vodu.
Zdroje (suroviny) tu přitom jsou. Oproti převažujícímu názoru veřejnosti, že v ČR lesů neustále ubývá, je naopak realitou, že dřevní hmoty v našich lesích i samotných ploch lesů u nás přibývá, takže by bylo biopaliva druhé generace u nás skutečně z čeho vyrábět. To je však třeba kategoricky odmítnout. Dřevo (respektive odpad ze zpracovaného dřeva, aby mě někdo nechytal za slovo) z našich lesů by nemělo být nikdy surovinou pro biopaliva druhé a jakékoli další generace, a myšlenky na jakékoli využití biomasy (třeba mořských řas) na produkci pohonných hmot by měly být definitivně zatraceny. Všechny takové projekty by totiž měly v konečném důsledku negativní dopad do životního prostředí, ať již na polích, v lesích nebo v mořích.
Jiná věc je ovšem vyšší využití dřeva z našich lesů k výrobě spotřebních předmětů, nábytku nebo zejména ve stavebnictví. Zpracování dřeva v ČR trpí totiž stejným neduhem, jako zpracování zemědělských surovin, tedy malou přidanou hodnotou projevující se v tom, že z ČR spíše vyváží dřevní surovina a dováží finální výrobky ze dřeva. Tento stav by bylo žádoucí změnit, a i když by biopaliva ze dřeva jistou přidanou hodnotu měla, cesta to není.
Upřímně řečeno, žádná biopaliva nepředstavují cestu ke snižování emisí a oxidu uhličitého v atmosféře, pokud se vezmou v úvahu všechny kroky spojená s jejich produkcí. Pokud tak existuje politický a veřejný zájem na lepším stavu ovzduší, je třeba vsadit na úplně jiné technologie a zdroje pohánějící naše automobily.

13. 01.

Myšlenka vlastnického propojení zemědělců a zpracovatelů je správná, ale drahá

Petr Havel Přečteno 1595 krát Přidat komentář

Jednou ze specifik našeho agropotravinářského trhu je skutečnost, že zemědělci nevlastní žádné významné zpracovatelské kapacity – tedy podniky, které z jimi vyprodukovaných surovin vyrábějí příslušné potraviny. Díky tomu nemohou dostatečně efektivně ovlivňovat ani ceny, ale ani odbyt své produkce a ani strukturu vyráběných potravinářských výrobků. V zahraničí je přitom docela běžné, že tamní zemědělci některé mlékárny, jatka nebo pekárny vlastní, takže snahy o to mít takové podniky i u nás jsou logické a objevují se po celé polistopadové období. Nejnověji je oživil v posledních dnech Zemědělský svaz ČR, který deklaroval úmysl zemědělců postavit si v ČR svou mlékárnu, případně koupit některou z těch zhruba čtyřicítky stávajících.
Myšlenka je to obecně strategicky správná, mimo jiné proto, že by výsledkem byla výroba prokazatelně českých potravin z prokazatelně českých surovin, neboť by nedávalo logiku, aby zemědělci zásobovali svůj vlastní podnik produkcí ze zahraničí. Bylo by také zřejmé, že v takovém případě by na území naší země zůstala veškerá přidaná hodnota vytvářená při výrobě potravin, což je mimochodem přetrvávající a spíše rostoucí problém našeho zemědělství a potravinářství – ČR stále více vyváží zemědělské suroviny a stále více dováží zpracované výrobky v podobě potravin. S dostatkem mléčné suroviny by navíc nebyl žádný problém – ČR je v produkci syrového mléka, zůstaneme-li u této komodity, dlouhodobě přebytková, takže mléka vyrábí více, než spotřebuje. A konečně, jak už bylo řečeno, vlastnictví mlékárny (nebo potenciálně jakéhokoli potravinářského podniku) by bylo standardním prvkem v rámci struktury podniků vyrábějící potraviny obdobně, jako v jiných zemích EU nebo třeba v USA.
Základní otázkou ale je, kolik by vybudování takového zemědělsko -zpracovatelského podniku mělo stát. Aby měl totiž takový projekt pro skupinu zemědělců nějaký odbytový význam, muselo by jít podle nich minimálně o středně velkou až velkou mlékárnu s kapacitou denně zpracovat nejméně milion, spíše však ještě více litrů mléka denně. To ovšem obnáší investice v řádu jednotek miliard, což je částka, kterou těžko dají naši zemědělci dohromady. Vzhledem k tomu pak, že se ziskovost v mlékárenství pohybuje zhruba mezi 4 až 5 procenty, byla by návratnost takového projektu nejméně čtvrt století. A na to dá zase těžko nějaká banka úvěr. Vůbec největším rizikem je ale rozpor mezi zájmy zemědělců a zpracovatelů – zemědělec chce logicky za co nejvyšší cenu prodat, mlékárna ale potřebuje kvůli své konkurenceschopnosti naopak za co nejméně nakoupit. Pokud by tak mělo být primárním cílem zemědělců – vlastníků mlékárny, dostat více peněz za prodej mléka, výsledkem by byla neprodejnost nebo obtížná prodejnost v takovém podniku vyráběných potravin.
Jak je tedy možné, že v zahraničí zemědělci skutečně mlékárny vlastní a že takové podniky prosperují? Inu proto, že tam jde o menší, maximálně středně velké mlékárny, které netvoří páteř mlékárenské produkce, ale vítaný doplněk mlékárenského trhu. Takové mlékárny přitom už ale existují i u nás, jejich vlastníky jsou ale jednotlivé zemědělské podnikatelské subjekty. Bylo by přitom zřejmě možné, aby se dalo dohromady více producentů mléka a společně vybudovali nějakou mlékárnu (nebo pekárnu atd.) tak, jak vznikaly takové podniky v minulosti hlavně za oceánem na bázi družstevnictví (tzv. kooperativy). Vzhledem k častým komunikačním bariérám v našem zemědělství včetně mlékárenství by ale bylo spíše praktické rozšiřovat počet minimlékáren a malých mlékáren, které kromě toho, že také splňují žádoucí parametr výroby českých potravin z českých surovin, představují navíc bonus v podobě speciálních, identických a regionálních výrobků, což je to, co část spotřebitelů stále více žádá a co je také v zájmu obecného rozvoje venkova, ale i zlepšení stavu životního prostředí. Když se příslušný potravinářský výrobek prodá v místě nebo v blízkosti místa své výroby, sníží se výrazně spotřeba pohonných hmot k jeho transportům.

05. 01.

Současné přívaly sněhu pomáhají naší krajině víc než politici

Petr Havel Přečteno 3116 krát Přidat komentář

Nejen lyžaři a provozovatelé zimních skiareálů a služeb s nimi spojených, ale i zemědělci, zahrádkáři nebo vodohospodáři by se měli radovat ze současných přívalů sněhu. A vůbec nejvíc naše krajina, která by podle všeho mohla v době budoucího tání současných přívalů sněhu doplnit zásoby podzemních vod, především mělčích zdrojů, které jsou v posledních letech nejvíce postiženy suchem.
Z porovnání dat o zásobách vody ve sněhu, které publikuje v zimním období pravidelně Český hydrometeorologický ústav vyplývá, že letos je situace mnohem příznivější, než například loni, a to nebyl loňský rok ten nejhorší. Vzhledem k tomu navíc, že sněhová nadílka bude následována alespoň dočasně mrazivým počasím, lze předpokládat, že sníh, zejména na horách, se opravdu nějakou dobu udrží. Škoda jen, že stejně jako v případě dešťových srážek jsou i ty sněhové nejnižší v nejsušších oblastech ČR – na jižní Moravě a ve srážkovém stínu Krušných hor – na Žatecku či Rakovnicku.
Přesto je vhodné zapamatovat si, že je to opět především příroda, která naší krajinu a zdroje vody v ČR zachraňuje, přestože by se z nesčetných vyjádření zejména našich politiků mohlo zdát, že krajinu zachraňují oni. Vzpomenout si na to bude dobré hlavně v létě, protože lze očekávat (jistě, je to trochu předčasné), že se, zejména z pohledu těch podzemních vod, neprojeví případné sušší období v následujícím průběhu letošního roku tak negativně, jako tomu bylo v předchozích dvou letech. Tato skutečnost bude, i vzhledem k blížícím se volbám, zcela jistě také interpretována tak, že se začínají pozitivně projevovat dotační programy a rozhodnutí ministerských úředníků, vedoucí ke zlepšení obecně značně nevyhovujícího stavu zdrojů vody či kvality půdy v ČR. Není to ale pravda.
Naopak, jak konstatuje například zpráva Institutu pro evropskou environmentální politiku (IEEP) z konce loňského roku, opatření, která podmiňují vyplácení 30 procent dotací do zemědělství v rámci plateb na plochu šetrným hospodařením (takzvaný greening) se v praxi ukazují jako zcela nefunkční, a nemají prakticky žádný vliv ani na zvýšení biodiverzity, ani obecně na zlepšení životního prostředí, což zahrnuje mimo jiné také kvalitu půdy a zdrojů vody. Specielně v ČR je navíc greening ve prospěch průmyslového zemědělského hospodaření modifikován ještě o poznání benevolentněji, než je tomu ve většině zemí EU, takže u nás jsou podmínky dotací a programy deklarované jako projekty na pomoc krajině (v oblasti zemědělství) či přírodě neúčinné totálně. Zemědělci (nejen u nás) prostě do přírody pumpují stále nadměrné množství chemie a dotační programy zase zacházejí do takových detailů, že je není možné v praxi uplatňovat plošně, takže v určitých podmínkách fungovat sice mohou, ale jen o kousek dál vůbec ne. Zprávu IEEP bychom proto měli mít v paměti vždy, až se bude například ministerstvo zemědělství (ale i třeba ministerstvo životního prostředí) chlubit tím, jak se mu daří pod současným vedením zlepšit stav krajiny.
Předpoklad, že na tom bude díky rostoucím zásobám vody ve sněhu naše země letos z pohledu vodních zdrojů lépe, má však i svou stinnou stránku. Jak je totiž v našich krajích zvykem, pokud není nějaký problém ryze aktuální a nekoukají-li z toho politické body (a to by nekoukaly, protože v zájmu krajiny musí být prakticky vždy omezena nějaká skupina lidí – a to jsou voliči), potřebná řešení se odloží, například s odkazem, že na něj nejsou peníze. I když teď zrovna by při přebytkovém rozpočtu byly – a ke cti ministra zemědělství slouží, že by alespoň část z nich chtěl využít na investice mimo jiné do vodohospodářské oblasti. Ještě daleko důležitější je ale jeho snaha zabránit záborům zemědělské půdy k výstavbě rozličných průmyslových areálů, jejichž vliv na možnost zadržet vodu v krajině (a tedy na stav krajiny jako takový) byl, je a vždy bude negativní. Kombinace pozitivních i negativních přístupů ministerstva zemědělství se přitom opravdu obtížně klíčuje, neboť z nich není zřetelná základní, vpravdě nadresortní strategie, která jediná je ale pro nápravu stavu naší krajiny možná. Naše krajina je tak stále v sevření dvou zcela rozdílných filosofií – přílišné ochrany před člověkem (který je ale její součástí) v podání ministerstva životního prostředí, a na druhé straně přílišné devastace od člověka zdaleka nejen v podání zemědělců, ale hlavně stavební a obecně průmyslové lobby. Za těchto okolností tak můžeme opravdu spoléhat jen na přírodu samotnou a možná nejlepší strategií je příliš se jí do toho neplést. Již mnohokrát v historii si totiž dokázala dobře poradit sama – a zatímní průběh letošní zimy je jedním z mnoha milionů důkazů, že je toho ještě schopna i nadále.

14. 12.

Trhy na Jiřáku v současné podobě končí. Tak vypadá podpora českých potravin v praxi

Petr Havel Přečteno 6734 krát Přidat komentář

Jednou z mála systémových a celostátně v praxi využitelných možností, jak podpořit existenci a ekonomiku drobných českých a moravských zemědělců a výrobců potravin, představují zcela nepochybně farmářské trhy. Ke spotřebitelům se díky nim dostávají produkty, které v běžných maloobchodních sítích většinou nekoupí, protože malí chovatelé, pěstitelé a potravináři nedokáží velké prodejny plynule zásobovat – celkově malý objem nabízeného zboží jim to ani neumožňuje. Jedinou možností, jak takové výrobky spotřebiteli nabídnout, je tak kromě prodeje ze dvora (v tom případě ale musí spotřebitel za farmářem) prodej na tržištích, respektive na veřejných prostranstvích, na nichž je prodej upravován tržními řády obcí, měst nebo jejich částmi.
Pro farmáře a malé potravináře je přitom optimální prodej ve větších městech, v nichž je více spotřebitelů ochotných si připlatit za čerstvost výrobků a jejich skutečně český původ. Takové předpoklady však splňují jen některá tržiště, reálnou garanci představuje v praxi pouze Asociace farmářských tržišť ČR (AFT), jejíž členové se řídí etickým kodexem. Ten mimo jiné ukládá organizátorům farmářských trhů prodávat na tržnicích AFT zboží, z něhož musí tvořit alespoň 90 procent potraviny, a tyto potraviny musí být vyrobeny z 90 procent z tuzemských surovin, což organizátoři trhů kontrolují přímo u producenta prodávaného zboží a pořizují k tomu příslušnou dokumentaci.
Zakládajícím členem AFT je Spolek Archetyp, který v Praze provozuje dvě farmářská tržiště – na Náplavce a na náměstí Jiřího z Poděbrad, lidově „na Jiřáku“. Z rozhodnutí městské části Prahy 3 ale farmářské trhy na Jiřáku v současné podobě končí. Praha 3 totiž vypsala na provozovatele Jiřáku výběrové řízení (nic jí k tomu ale podle zákona nenutilo, smlouva s Archetypem spadala do kategorie takzvaných podlimitních zakázek), které vyhrála teprve v průběhu letošního října překoupená společnost a bez zkušeností s organizací farmářských trhů. Samotné výběrové řízení je navíc hodnoceno jako netransparentní, verdikt sám byl učiněn na základě subjektivního hodnocení a bez požadavků na odbornou způsobilost budoucího provozovatele. Radní navíc akceptovali nabídku nadstandardních služeb, které v minulosti nabízel i Spolek Archetyp, avšak v jeho případě akceptovány nebyly. I když je ještě předčasné hodnotit, s jakým spektrem zboží se na Jiřáku v příštím roce návštěvníci setkají, je z výše uvedených indicií jasně patrné, že se na Jiřák dostanou kamarádi kamarádů a že záruka tuzemského původu prodávaného zboží nebude nijak garantována. Nový provozovatel samozřejmě členem AFT není, takže jej ke struktuře a garantovanému původu prodávaného zboží nic nezavazuje. Není to přitom první příklad v Praze, který prostřednictvím farmářských trhů hází klacky pod nohy českým maloproducentům. Na sklonku letošního léta upozornil v TV Stream Jan Tuna na případ místostarosty Prahy 5, který na stánku své firmy na pražském Andělu vydával německé a polské jahody za české, přičemž uvedený pořad také poukázal na korupční praktiky, které boj o lukrativní místa k prodeji „českých potravin“ v Praze (a v jiných velkých městech to zřejmě nebude o moc lepší) provázejí. Mimochodem i Náplavka, která nyní Spolku Archetyp v Praze zbyla, měla být před pár lety z pozice farmářského trhu vytlačena. Tehdy se ale Náplavky zastal mimo jiné stávající ministr zemědělství Marian Jurečka.
Všechny (a jistě i jiné) uvedené případy lze jednoznačně charakterizovat jako preferenci byznysu pro kamarády a vyvolené před skutečnou podporou menších tuzemských zemědělců a potravinářů, a obecně i malých tuzemských výrobců a producentů čehokoli. Líbivá slova politiků jsou tak v naprostém rozporu s činy, a z pohledu podpory malého a středního podnikání, o které všichni mluví, jde až na výjimky o populistické kecy.
Jedním z možných řešení je přitom revize stávajících, výše zmíněných tržních řádů, které nepokrytě nahrávají jarmarečním prodejcům a často ryze marketingovým akcím spojených s prezentací zahraniční produkce. Ve vyspělých zemích, třeba v sousedním Německu, je přitom zcela běžné, že například prodej čerstvého ovoce a zeleniny – typické to složce farmářských trhů, podléhá zvýhodněné sazbě nájmu za prodejní prostor, a to několikanásobně. To mimo jiné povzbuzuje pěstitele na prodejní místo přijet a prodávat, zkracuje cestu od producenta ke spotřebiteli a zvyšuje tak čerstvost prodávaného zboží, a také přihlíží ke skutečnosti, že ovoce, zelenina nebo například pečivo představuje vyšší nároky na objem (a přepravu), než je tomu třeba v případě prodejců hodinek či brýlí nebo, abychom zůstali u potravin, například čokolády, kterou z technologických důvodů žádný malovýrobce nevyrábí.
Naprosto zásadní je ale celkový filosofický přístup k využívání veřejných prostranství, tržišť i menších obchůdků zejména v turisticky atraktivních městech a místech. Právě taková prostranství by měla být prioritně využívána k prezentaci šikovnosti našich lidí, k představení identity, lokálních i národních specialit nebo právě lokálních producentů potravin. Místo toho se ale v Praze, u symbolu naší historie u Karlova mostu s výhledem na Hradčany prodávají ruské bábušky. Byznys prostě poráží lokální patriotismus a eroduje společnou a společenskou hrdost. Jestli je něco třeba v naší zemi od základů postupně změnit, je to právě tohle.

13. 12.

Voda nemusí být zdrojem konfliktů, ale spolupráce

Petr Havel Přečteno 1413 krát Přidat komentář

Jen málokteré publikaci o vodě se dostalo při jejím uvádění na český trh tak rozsáhlé mediální podpory a publicity, jako knize „Budiž voda“, jejímž autorem je americký právník a aktivista Seth M. Siegel. Nepochybně k tomu přispěla i osobní účast autora jak při oficiálním křtu knihy, tak především na celé řadě diskusních seminářů na téma vody, které proběhly jak za účasti odborné, tak laické veřejnosti.
Přestože se přitom drtivá většina informací o akcích spojených s prezentací publikace „Budiž voda“ soustředila na poselství, které lze shrnout jako varování před blížící se světovou krizí plynoucí z předpokládaného nedostatku pitné vody pro stále rostoucí lidskou populaci, je evidentně důležitějším poselstvím jak knihy samotné, tak jejího autora opakované zdůrazňování skutečnosti, že voda nemusí být zdrojem konfliktů, ale naopak možností, jak na občanské, národní i mezinárodní úrovni spolupracovat v prevenci rizik možného nedostatku vody a výměně know-how a inovací vedoucí k šetření s vodou. Inspirativním příkladem je stát Izrael (o jehož zkušenosti se zajištěním pitné vody na poušti fakticky celá kniha vypráví), který díky šíření vlastních zkušeností v nakládání s vodou a také poskytováním vody zemím, s nimiž nebyl a není v přátelských vztazích, dokázal výrazně zmírnit napětí ve svém bezprostředním i vzdálenějším okolí a omezit, nebo alespoň neprohlubovat rizika válečných konfliktů.
Jedním ze sloganů, pravidelně se objevující v souvislosti s možným nedostatkem pitné vody pro lidstvo v budoucnosti, je takzvaný „boj o vodu“, často doprovázený údajnými příklady z historie, v níž měla být voda zdrojem válečných konfliktů. Skutečností ale je, a v některých svých dřívějších přednáškách to připomínal například hydrolog Českého hydrometeorologického ústavu Jan Daňhelka, že přímo o vodu se v historii zatím žádná válka nevedla a možnost získat válečnými konflikty nové zdroje vody byly tak v praxi jen vedlejším produktem vítězných bitev. Není proto sebemenšího důvodu, aby byl „boj o vodu“ stigmatem budoucnosti, již proto, že v takové „válce“ by nebylo žádných vítězů, ale samí poražení. Jestli je tedy něco aktuální inspirací z uvedené publikace pro naši zemi tady a teď, pak to není "boj o vodu", ale potřeba spojovat síly v prevenci dopadů klimatických jevů, projevující se tu přebytkem, stále častěji ale nedostatkem vody.
I když i u nás existují pozitivní příklady spolupráce, symbolizované například existencí meziresortní pracovní skupiny VODA-SUCHO, které pracuje na národní strategii omezení dopadů klimatických vlivů zejména na zdroje vody v ČR, je naše společnost v posuzování kroků týkajících se nakládání s vodou, zajištění zdrojů vody i rizik dopadající na zdroje a kvalitu vod spíše rozdělena díky tomu, že značná část spasitelů společnosti nabízí pouze extrémní řešení bez ohledu na celek a alternativní možností. Proti sobě tak bojují zastánci přírodně blízkých opatření na zadržování vody v krajině se zastánci takzvaných technických řešení – tedy staveb (což nemusí být nutně přehrady), jejichž cílem je totéž, jen jinými prostředky. Zejména velké vodohospodářské společnosti jsou terčem populistické kritiky poukazující obvykle na zdražování vody, ačkoli naše země potřebuje obnovit tisíce kilometrů vodovodních a kanalizačních sítí, které jsou na hranici (spíše za hranicí) životnosti a které se obnovují především z vybraných poplatků za vodu. Část zemědělců má obavy z opětného ukládání kalů z čistíren odpadních vod na zemědělské půdě, ačkoli v minulosti tvořily tyto kaly obohacení půdy o organickou hmotu a zcela běžně se k takovému účelu využívaly, což opět naše země potřebuje za situace, kdy je k tomuto účelu nedostatek klasických statkových hnojiv. Severní Čechy se (zřejmě oprávněně) děsí narušení režimu podpovrchových vod rozšiřováním polského dolu Turów, zatímco výstavba našich dálnic a průmyslových areálů všeho druhu v ČR představuje obdobná rizika, ale to nás do doby, než se vynoří nějaký problém (třeba dálnice D8) nezajímá. Ministr zemědělství Marian Jurečka dokonce musí bránit kvalitní zemědělskou půdu před výstavbou dalších průmyslových areálů a center, o nichž nikdo neví, jak dlouho (spíše krátce) budou existovat, zatímco zastavěné pozemky budou například i pro účely zadržování vody nenávratně ztraceny. A tak dále…
Jinými slovy, v naší zemi jde zatím skutečně o „boj o vodu“ na všech možných úrovních. Nebylo by tak vůbec od věci, kdyby si publikaci „Budiž voda,“ byť je to opravdu tlustá kniha o 424 stranách, přečetlo co nejvíce lidí – a trochu se nad ní také zamysleli. Jistě – ČR není Izrael, ale principy řešení (snad kromě odsolování) nedostatku vody a především přístup k vodě je tím, co by naší společnost mohlo a mělo inspirovat.

23. 11.

Extrémy nejsou řešením, jen impulsem

Petr Havel Přečteno 1518 krát Přidat komentář

Není jen českou tradicí, že se k řešení problémů velmi často přistupuje až ve chvíli, kdy dojde k nějakému extrému. Systémová prevence rizik povodní se tak začala řešit až poté, co naší zemi opakovaně povodně skutečně postihly, byť odborníci, vědci a výzkumníci poukazovali na toto riziko již mnoho let dopředu. Stejně tak opatření k prevenci rizik sucha se začala hledat a formulovat až poté, co se díky nedostatku sněhu ve dvou po sobě jdoucích zimách výrazně snížily hladiny podzemních vod, mnoha lidem se ztratila voda ze studní a zahrádkáři nemohli zalévat své zahrádky. Také o rizicích sucha se přitom roky dopředu vědělo, nehledě na dokumenty z historie dokazující, že období povodní i such již naše země v minulosti zažila.
Zdá se tak, že extrémní projevy počasí jsou žádoucím impulsem k tomu, aby se nastartovaly procesy, které by měly důsledky těchto projevů minimalizovat. Bohužel se tak ale často děje na základě extrémně pojatých východisek rozdělující občanskou, politickou, municipální i částečně odbornou veřejnost. V případě rizik dopadů klimatických vlivů proti sobě stojí zvláště nesmiřitelné tábory: Na jedné straně zastánci přírodě blízkých opatření, na straně druhé pak zastánci opatřeních technických, což jsou například retenční nádrže a především přehrady. Problém je, že ani jedna metoda není stoprocentně použitelná univerzálně, a pokud chce ČR stabilizovat zdroje pitné vody a vody jako takové do budoucnosti, není možné kategoricky vylučovat dopředu ani jeden ze zmiňovaných přístupů.
Pochopitelně, že je většinově lepším řešením zvyšovat pestrost krajiny, budovat nové tůně, rybníky, mokřady, nebo udržovat a rozšiřovat ty stávající. Jistě je třeba zemědělsky hospodařit tak, aby se snižovalo riziko vodní a větrné eroze, stejně tak jako je správné vysazovat v krajině (nejen v lese) a ve městech pestřejší skladbu dřevin a zvyšovat plochy zeleně. Žádoucí je také omezit zábory zemědělské nebo lesní půdy za účelem výstavby dopravní infrastruktury, průmyslových areálů nebo výstavby domů a bytů. Zároveň je ale také nutné smířit se s myšlenkou, že se tu či onde na území ČR může v budoucnosti postavit nějaké vodní dílo, ať již větší rybník, suchý poldr nebo přehrada. A to ze dvou důvodů – jako prevence proti povodním (nebo suchu), nebo jako zdroj pitné vody. Obecně důležitější je spíše důvod první, nicméně za situace, kdy je polovina obyvatel ČR zásobena ze zdrojů povrchové vody, a takové ministerstvo životního prostředí tlačí na to, aby byla povrchová voda využívána více na úkor zdrojů z vod podzemních (což ale často není v praxi možné), nelze vyloučit možnou výstavbu přehrad i jako zdrojů pitné vody. Jak se totiž v současné době ve vodohospodářských kruzích často konstatuje (a je to pravda), z mokřadů se prostě člověk nenapije.
Je tak kontraproduktivní stavět mokřady a přehrady proti sobě, protože obé je součástí téhož komplexního řešení. Platí navíc, že lokality zařazené do takzvaného Generelu lokalit pro akumulaci povrchových vod (LAPV) nemusí nutně reálnou výstavbu přehrad znamenat. Ač si to málokdo uvědomuje, je takové zařazení dokonce ve prospěch přírody a biodiverzity, což je jistý paradox za situace, kdy proti zařazení nějakého území do LAPV nejvíce protestují právě ochránci přírody. Skutečností přitom je, že zařazení do LAPV fakticky znamená ochranu před potenciální průmyslovou výstavbou, která je v LAPV zcela zakázána, právě proto, aby nedošlo k narušení kvality možných budoucích vodních zdrojů. Zařazení do Generelu je tak pro krajinu, přírodu, ale i dotčené obyvatele spíše pozitivní, což ale většina z nich, včetně například vlastníků příslušných pozemků, neví…..

03. 11.

Hrozba EET generuje i nové a pozitivní přístupy

Petr Havel Přečteno 1814 krát Přidat komentář

Staré známé úsloví praví, že všechno zlé může být k něčemu dobré. Platí to kupodivu i ohledně postupně se rozjíždějící elektronické evidence tržeb (EET), byť administrativní negativa či potenciální rizika možného zneužití získávaných dat převažují nad pozitivy. Jak velká rizika to budou, ukáže čas, a jak se prostřednictvím EET naplní státní pokladna, ukáže čas také. Současné komplikace týkající se třeba formátu a nedostatku účtenek mohou být nakonec jen banalitami v porovnání s tím, co se bude ve skutečnosti dít.
Něco se ale děje už teď, například pro zachování dalšího provozu restaurací, které zvažují ukončení své činnosti. Cestu se snaží prošlápnout třeba přerovský pivovar Zubr prostřednictvím takzvaných „nájemních hospod“. Jde o to, že Zubr nabízí majitelům nemovitostí, v nichž restaurace jsou, jejich převzetí do pronájmu, jehož součástí je i osvěta v čepování a udržování kvality piva. Především ale představuje takový pronájem pro majitele nemovitosti minimalizaci rizika neočekávatelného krachu či neplacení nájemného za situace, kdy EET nebude personál zvládat nebo pokud povede kumulace regulací týkající se provozů restaurací k ekonomickým problémům. Svým způsobem jde o „pivní verzi“ již existujících četných firemních potravinářských prodejen, které mají sami výrobci „pod kontrolou“, a mohou je mimo jiné využívat k testování nových produktů a jejich uvádění na trh pro své spotřebitele. Rozdíl je jen v tom, že podnikové prodejny výrobcům potravin často patří, zatímco „nájemní hospody“ jsou součástí nemovitostí, které pivovaru nepatří.
Blížící se „ostré“ zavedení EET ale také inspirovalo řadu výrobců technologií a software spojeného s vyžadovanou evidencí. Na trhu se jich objevila celá řada, což je ale na druhou stranu trochu problém zejména pro ty hospodské, kteří nedokáží kvalitu v kombinaci s cenou věrohodně posoudit. Za všechny inspirační možnosti je nicméně možné jmenovat například systém zvaný „Rychlá pokladna“, který mimo jiné umožňuje takzvanou „inventuru vážením“. Systém umí v praxi odlišit váhu jednotlivých tekutin a lahví přímo v lahvi, což v praxi znamená, že si hostinští například při předávání služby nemusí odlévat nedopité lahve do odměrných válců a z nich odečítat objem vypité tekutiny, ale udělá to za ně příslušný přístroj. Netřeba dodávat, že je to kromě minimalizace rizik mikrobiální kontaminace také cesta ke skutečně přesné evidenci aktuálního stavu lihovin a v restauraci prodávaných tekutin. Podobných příkladů inovací jak z pohledu technologií, tak systému provozování hospod by se jistě našlo víc, podstatné ale je, aby EET nevedla v důsledku k významnějšímu poklesu počtu restaurací v naší zemi.
I když se totiž životní styl, zejména ve městech, postupně a neustále mění, mají hospody, restaurace či „knajpy“ v naší zemi stále nenahraditelnou roli, dnes především na venkově a v malých sídlech. I dnes stejně jako dříve je hospoda lokální společenské, kulturní, obchodní, intelektuální i do jisté míry politické centrum, bez jehož existence je život v obci ochuzen. Ne nadarmo se říká, že vesnice bez hospody je v podstatě mrtvá vesnice. Pokud by se přitom nenašel dostatek možností, jak hospodám umožnit přežít (a zdaleka to není jen o snížení daní na pivo – to je poněkud naivní představa), stala by se EET velmi podstatným likvidátorem procesu, kterému se ne zcela přesně říká „rozvoj venkova“. Kdyby se tak ale stalo, byla by to pro naši zemi nejen společenská ztráta, ale v důsledku i ztráta ekonomická, včetně tolik vzývaného státního rozpočtu, jehož deklarované nabobtnání má také díky EET vést společnost ke světlým zítřkům. Bez hospod to bude naopak.

22. 10.

Zelená nafta podruhé: Bouře ve sklenici vody

Petr Havel Přečteno 1367 krát Přidat komentář

Jednoho už pomalu přestává překvapovat, jak velký prostor se v našich médiích a politických kruzích věnuje marginálním problémům, zatímco témata opravdu klíčová pozornosti unikají. I tak je ale vhodné připomenout, že diskuse týkající se schválení takzvané zelené nafty (vratky části spotřební daně z pohonných hmot spotřebovaných při zemědělských činnostech) jsou modelovým příkladem „bouře ve sklenici vody“.
Celková daňová úleva, fakticky jedna z podob dotací do oblasti zemědělství, by měla podle odhadu ministerstva zemědělství činit ročně zhruba 400 milionů korun, což je v porovnání s celkovou roční dotační podporou zemědělství, která převyšuje 50 miliard korun, skutečně směšná částka. Zelená nafta tak představuje ani ne jedno procento z podpory našich zemědělců a v praxi téměř „nestojí za řeč“. Pokud by se někdo chtěl opravdu věnovat kritickému rozboru zemědělských podpor, musel by se pustit do úplně jiných dotací – třeba nastavení podmínek Programu rozvoje venkova (PRV), v nichž vedení ministerstva zemědělství zvýšilo strop na JEDEN projekt z původních 30 milionů na 150 milionů korun. To je skutečný příklad podpory velkých podniků, neboť v porovnání s celkovou částkou 400 milionů na zelenou naftu, kterou mohou využít všichni zemědělci v ČR, stačí na vyčerpání stejného objemu peněz „dva a kousek projektu“ z PRV. Další prostor k rozborům a revizím pak představuje třeba jednotná platba na plochu, což obnáší skoro 19,5 miliardy korun, přičemž tyto peníze mají zásadní význam pro strukturu plodin pěstovaných na zemědělské půdě, mimo jiné na tolik kritizované lány řepky, a na schopnost naší krajiny zadržovat vodu. To je však, zdá se, nad síly politiků i médií.
V souvislosti se zelenou naftou je přitom třeba připomenout, že tento způsob podpory čerpají zemědělci prakticky ve všech zemí EU – a to pouze zemědělci, ne jiná odvětví, jak v tomto případě správně podotýká ministr zemědělství Marian Jurečka. Kritizovat vratku je tak sice možné, ale ne zas tak účelné – zejména, když se po letech faktické diskriminace zemědělců podnikajících v živočišné výrobě, lesnictví a rybářství, kteří neměli na zelenou naftu nárok, rozprostřela tato podpora napříč celým zemědělským spektrem. Tedy za situace, kdy je stávající návrh podpory spravedlivější, než systém zelené nafty u nás uplatňovaný v minulosti.
Samozřejmě, že i toto opatření také nahrává velkým zemědělským podnikům. Jednak při své činnosti spotřebují více pohonných hmot, a na vratce více ušetří. Především ale mají aparát na s vratkou spojenou byrokracii spočívající ve vyplňování řady kolonek při hlášení o spotřebě nafty. Samozřejmě také obecně platí, že výjimky z daňových pravidel s sebou nesou vždy možnost zneužití, a v tomto případě zvlášť, protože na spotřebu nafty v terénu má vliv celá řada okolností, jako je počasí, profil pozemků, druh půdy, různý počet polních či lesních prací, a podobně. Někdo tedy může ušetřit víc, jiný méně, a co se pak děje s ušetřenou spotřebou, to ví jen ten, který jí nějak využije nebo zneužije. Přes veškerá tato rizika ale přesto nepředstavuje zelená nafta nějaký zásadní dotační, ani strukturální zásah do podnikání v zemědělství, a důkazem mimo jiné je, že ani v zahraničí, ale ani u nás tento způsob podpory ti nejmenší zemědělci často nevyužívají, i když v tomto případě mohou slevu na dani využít všichni. Zelená nafta je tak – pro odpůrce dotací – podstatně menším zlem, než jiné formy podpory zemědělců, a jak již bylo řečeno, jde o nástroj, který není specifický, ale v EU obvyklý, čímž přispívá ke srovnatelným podmínkám zemědělců v ČR a Evropě.

06. 09.

Provozování vodohospodářských služeb má svá rizika

Petr Havel Přečteno 1998 krát Přidat komentář

Již několikrát a také ve svém posledním příspěvku jsem konstatoval, že téma vody se v ČR prezentuje velmi často jednostranným způsobem a zcela bez znalosti historických souvislostí. Právě to je pak vodou na mlýn vodohospodářským spasitelům, kteří nabízejí řešení na první pohled líbivá, ba dokonce i možná, avšak ne vždy a všude. Především pak tezi, podle níž si mají vodovody a kanalizace, úpravny vod a vlastně celou takzvanou vodohospodářskou infrastrukturu provozovat vlastníci tohoto majetku, tedy města a obce. Jejich představitelé ale o problematice, její historii a především o rizicích spojených s takovým krokem nic nebo skoro nic nevědí, což může v některých případech ústit buď do zásadního nárůstu zadluženosti obcí, nebo pro jejich obyvatele k zásadnímu růstu cen vodného a stočného.
Na začátek je třeba vrátit se do historie, do počátku 90. let minulého století, kdy proběhla privatizace vodárenství v ČR. V souladu se všemi kritiky současného stavu jsem přesvědčen, že tato privatizace byla skutečně špatná, ale z jiných důvodů, než se v kraji říká. Stát si totiž měl ve svém vlastnictví a správě ponechat páteřní vodohospodářskou síť propojující regiony s přebytkem a nedostatkem vody, což se nestalo. Novelizací Ústavy pak došlo k vyjmutí vodohospodářství ze síťových oborů, jako je například energetika. Výsledkem byla stávající atomizace vlastníků i vodohospodářských společností a subjektů poskytujících tyto služby je dnes skoro na tři tisíce.
Podstatné na celé věci je, že stát dal fakticky od vody ruce pryč, a obce a města, kterým podle podílového výpočtu dle počtu obyvatel vodohospodářský majetek formou akcií připadl, neměla ani na jeho potřebnou obnovu, ani nedisponovala, až na vzácné výjimky, potřebným odborným zázemím pro vodohospodářské služby. Je také třeba připomenout, že o majetkový vstup do vodohospodářství neprojevil zájem žádný český subjekt, takže fakticky jediným východiskem byl vstup strategických zahraničních investorů. Ti skupovali akciové podíly obcí a postupně koncentrovali spádová území, na kterých vodohospodářské služby následně provozovali. Obcím ani městům takový postup nikdo nenařizoval, záleželo tedy na osvícenosti starostů měst a obcí, jak s vodohospodářským majetkem naloží a jakou zvolí strategii.
Není přitom pravda, že model „obec vlastní, jiný subjekt provozuje“ je špatný (nebo ideální, jak tvrdí provozovatelé), stejně tak není pravda, že optimální je vlastnictví a provozování stejným subjektem (obcí či městem). Rozdílné modely fungují i v zahraničí, stejně tak jako jsou i v zahraničí mezi městy a obcemi uzavírány dlouholeté, třeba i dvacetileté smlouvy. Není pravda ani to, že nám EU odmítla financovat obnovu vodohospodářského majetku, pokud jde o dvacetileté smlouvy a jde tedy o zakázanou podporu privátních subjektů. Tento limit jsme si vystavili při jednání s EU sami v konkretizovaných podmínkách podpory investic, zejména do výstavby čistíren odpadních vod. Sousední Slovensko nebo Polsko takové limity nemá.
Není pravda ani to, že pouze nadnárodní vodohospodářské společnosti vytvářejí z poplatků za vodné a stočné zisk, ten samozřejmě vytvářejí i společnosti, kde vodohospodářské služby provozují obce. Není také pravda, že jde o zisky nadměrné, neboť cena vody je v ČR stále cena regulovaná (přesně řečeno věcně usměrňovaná), a například pro loňský rok činil podle věstníku ministerstva financí „přiměřený zisk“ 7 procent. Důležité je také vědět, že zejména u větších společností nepředstavuje celkový zisk pouze zisk z vody, ale také z celé řady dalších činností, například stavebních. Vytvářet zisk je přitom nutné právě k obnově vodohospodářského majetku – z jiných zdrojů to není možné, a proto musí zisk vytvářet všichni. Důležité ale je, aby tyto finanční prostředky na obnovu stačily.
To je celkem bez problémů možné u všech větších měst, minimálně u těch s počtem obyvatel kolem 100 000, i u nás existují ale i příklady menších aglomerací, v nichž lze na obnovu vygenerovat dostatek peněz (Mladá Boleslav, Uherské Hradiště). Obecně však platí, že pod zhruba 30 000 obyvatel (neřku-li 1 000 a méně obyvatel) není z příjmů za stočné a vodné obnova možná. Právě to představuje zásadní riziko neuváženého osamostatňování obcí a měst s cílem převzít kontrolu nad vodohospodářskými službami.
Pro ilustraci jen pár obecných čísel, například týkající se obnovy majetku. Za situace, kdy činí náklady na položení jednoho metru kapacitnějšího potrubí do země zhruba 13 000 korun (včetně výkopových a projektantských prací a poplatků za zábory půdy) a kdy je průměrná životnost potrubí 50 let, činí roční náklady (odpisy) na údržbu kilometru potrubí v průměru asi 250 000 korun. Pokud by města a obce přebírala vodohospodářské služby, musela by zaměstnat stávající pracovníky vodohospodářských společností a náklady na jejich mzdy hradit ze svých rozpočtů. Pokud by navíc přejímala k výkonu takových služeb nutné technologie, včetně vozového parku, laboratoří a veškerých s provozem souvisejících technologií, činily by jednorázové náklady na takovou investici v případě města o 30 000 obyvatelích řádově stamiliony korun. Další jednorázové náklady by obcím vznikly nutností zaplatit stávajícím provozovatelům několikanásobný roční zisk, neboť jde o předmět podnikání, který zisk generuje, a ten by byl v budoucnosti příjmem nových provozovatelů vodohospodářských služeb z řad obcí a měst. Kromě toho by se obce a města stala vlastníky se všemi z tohoto statutu vyplývajícími povinnostmi, jako jsou různá hlášení a evidence, což sice musí činit i nyní, jenomže tyto povinnosti za vlastníky obvykle vykonávají vodohospodáři.
Samozřejmě, že se tohle vše dá zvládnout. Ne každý ale na to má, jak by řekl někdejší premiér, a zdaleka nejde jen o peníze. Pokud se tedy chtějí obce a města osamostatnit, odejít ze stávajících svazků a smluv a „udělat se pro sebe“, mohou tak učinit, ale s vědomím uvedených rizik, která jsou navíc různá v různých lokalitách.
Na závěr ještě pár slov o bojovníkovi za vodu, který je v posledních několika letech dodavatelem informací o vodohospodářství v ČR pro všechna myslitelná média, a je tak fakticky tvůrcem názoru veřejnosti na tuto problematiku. Že se mu to podařilo, za to jistě klobouk dolů. Je však třeba vědět, že jde o člověka, jehož praktiky a historii popisuje článek z listopadu 2014, týkající se současného soudního sporu ohledně VaK Zlín. Z uvedeného článku dvě citace:
První…..
„V devadesátých letech patřil k nezbytnému koloritu valných hromad nově vzniklých akciových společností fenomén minoritního „akcionáře – škodiče“. Šlo o praxi, kdy někteří podnikavci nebo firmy založili svůj obchodní model na vydírání většinových akcionářů nebo potenciálních investorů prostřednictvím obstrukcí na nekonečných valných hromadách, hrozeb, žalob a komplikováním právních procedur v dané společnosti. Škodiči využívali komplikovanost a nepružnost legislativy, případně neznalost některých majitelů akcií.“
…a druhá….
„Podobně je tomu i v případě Zlína. Celá kauza sahá zpět až k roku 2002, kdy podle kritiků mělo město Zlín laicky řečeno porušit formální evidenční povinnost, v důsledku čehož by, pokud to nebude soudem vyvráceno, měla být neplatná jednání všech dalších valných hromad společnosti. Tím, kdo město Zlín napadá, je společnost Compas Capital Consult, která se už ve vodárenství v minulosti podobným způsobem angažovala. Tato firma vlastní kromě menšinového podílu ve VaK Zlín akcie i v řadě dalších vodárenských společností po celé České republice. V roce 2005 byl její jednatel Radek Novotný členem vodohospodářské komise ministerstva financí. Poté, co Česká televize odvysílala reportáž s nahrávkou schůzky, na níž zazněla vůči představitelům společností Penta a Veolia žádost o úplatek 50 milionů a když vyšlo najevo, že jako „nezávislý odborník“ je zároveň akcionářem několika vodohospodářských firem, musel z komise okamžitě odejít a ta byla nakonec rozpuštěna“.
Samozřejmě, jak to tak v našich zemích chodí, nemusí být všechno dáno, co je psáno. Nicméně závěr ať si každý udělá podle svého vědomí s vědomí sám.

17. 08.

Diskuse o cenách vody jsou důkazem o fatální neznalosti problému

Petr Havel Přečteno 3078 krát Přidat komentář

Jediné, s čím lze v postojích politiků a komentářích komentátorů ohledně aktuálního tématu zvýšení cen vody souhlasit, je to, že se téma vody stalo součástí předvolebního boje. I to je ale důvodem, proč jsou téměř všechny „argumenty“ pro či proti zdražení vody v zásadě mimo mísu.
Zásadní informací totiž je, že možný růst cen vody nebude primárně způsoben novelou vodního zákona a růstem poplatků za odběr podzemních vod, ale v podstatně vyšší míře novelami vyhlášek a nařízení vlády, které neodůvodnitelně a nad rámec legislativy EU zpřísňují požadavky na čištění povrchových vod, odpadních vod a devítinásobně (ne tedy „jen“ trojnásobně, jako je tomu o odběrů podzemních vod) zvyšují poplatky za objem vypouštěných vod. Tyto požadavky ovšem nemíří na konečného spotřebitele, a navíc jsou politikům nesrozumitelné (například jaký je maximální možný limit fosforu nebo dusíku ve vodě), takže si jako téma vybrali to nejjednodušší - růst poplatků za odběr podzemních vod. Tedy opatření, které se do cen vody, konkrétně vodného, promítne víceméně marginálně, a to ještě ne pro všechny, protože podzemními zdroji pitné vody je zásobována jen polovina obyvatel ČR. Plošné jsou naopak zmiňované požadavky na čistotu vod, které se prostřednictvím stočného promítnou do cen pro všechny, kteří stočné platí.
Uvedené požadavky jsou převážně dílem ministerstva životního prostředí, avšak i jiné resorty se svými kroky podílejí na růstu nákladů na výrobu pitné vody či její čištění. Příkladů je celá řada, mimo jiné zákaz ukládání sítí pod povrchy komunikací (což se mimo jiné týká také vodovodních a kanalizačních sítí), nebo neschopnost ČR notifikovat v Bruselu podporu pro rekonstruované malé vodní elektrárny, z jejichž zisku je v některých případech dotována cena povrchových vod. Většina plátců stočného také netuší, že ve stočném platí náklady za čištění dešťových vod z komunikací ve vlastnictví obcí, měst, krajů či státu. Ne každý také ví, že při opravách vodovodních a kanalizačních sítí musí společnosti opravující tuto vodohospodářskou infrastrukturu (jak se souborně kanalizacím, vodovodům, čistírnám odpadních vod, úpravnám vod, vodojemům či přivaděčům vod říká), platit za zábory pozemků, na nichž opravy probíhají, nemalé peníze, ačkoli jde o veřejný zájem. To vše jsou ovšem náklady na výrobu a čištění vody, které v důsledku zaplatí spotřebitel.
Naprosto mylné údaje přitom zaznívají i v doprovodných údajích k tématu zdražování vody. Například, že z potrubí v ČR uniká 50 procent vody. Ve skutečnosti ale činí ztráty na potrubní síti v ČR v průměru 18 procent, a toto číslo se stále snižuje – podmínkou k ještě nižším ztrátám jsou ovšem investice do rekonstrukce vodovodů a kanalizací, které se převážně generují z vybraného vodného a stočného. Na území naší země jsou pochopitelně i lokality, kde takové vysoké ztráty vody (ba i vyšší – až 60 procent) jsou, jde ale o výjimky způsobené neschopností, nemožností nebo neochotou do obnovy „trubek“ investovat.
Naprostým mýtem jsou pak údaje, podle nichž se obce a města zbavila vlastnictví vodovodů a kanalizací a obecně oné infrastruktury, a díky tomu nemají vliv ani na obnovu tohoto majetku, ani na ceny vody, což tvrdil například ve vysílání České televize místopředseda lidovců Jan Bartošek nebo v deníku Právo Lukáš Jelínek. Ve skutečnosti vlastní obce a města téměř 90 procent veškerého vodohospodářského majetku v ČR, a podle zákona jsou v režimu věcně usměrňované (tedy regulované) ceny vody spolutvůrcem těchto cen. I to je jeden z důvodů, proč jsou ceny vody v ČR značně rozdílné, protože vedení některých obcí nebo měst dotuje ceny vody z jiných kapitol svých rozpočtů, protože „levná voda je dobrá politika“.
Velmi sporným řešením, jehož se (opět většinou populisticky, bez znalosti problému) chytají někteří zastupitelé (i naznačují někteří komentátoři – například Ivan Hoffman v Deníku), je v této souvislosti teze „vymanit se z vlivu provozovatelů z řad nadnárodních společností“ a provozovat (ale také ale opravovat, což se moc nezdůrazňuje) vodovodní a kanalizační sítě ve vlastní režii. Obvykle se tak děje poukazem na „zpackanou privatizaci“ vodohospodářské infrastruktury v minulosti, která nadnárodním společnostem otevřela prostor pro stávající provozování sítí.
K tomu je třeba uvést několik poznámek. Jednak, že smlouva o provozování vodohospodářského majetku měst a obcí byla aktem dvou svéprávným subjektů, takže nevýhodné podmínky vyjednali sami někdejší představitelé municipalit. Za druhé – a některé nevýhodné smlouvy jsou toho přímým důkazem – je vhodné uvědomit si, že ve vedení obcí a měst nejsou obvykle vodohospodářští odborníci, takže by si na vodohospodářské služby musela města a obce najmout celou sérii zaměstnanců, placených z rozpočtu příslušných obcí a měst, kteří by tyto služby (a zdaleka nejde jen o dopravu vody z jejího zdroje až ke kohoutku spotřebitele) zajišťovali. K tomu by bylo nutné nakoupit potřebné technologie, a jak již bylo naznačeno, operativně obnovovat postupně stárnoucí majetek. Ne, že by to nebylo možné, pozitivní příklady i u nás existují. Není ale pravda, že je tento model typu sám vlastním a sám provozuji jediným, který je správný. Například veškeré menší, ale i větší obce by v takovém modelu nedokázaly vygenerovat peníze na nutnou obnovu, takže po nějaké době by neřešily otázku, jak drahá nebo levná voda v příslušné lokalitě bude, ale jestli tam vůbec bude. Ostatně i dnes vydělávají menší obce, pokud je provozovatelem tamních vodovodů a kanalizací větší společnost, na sociální solidaritě velkých s malými, a voda je tak v menších obcích levnější, než by byla v případě vlastní správy sítí. Jinými slovy – problém provozování vodohospodářských sítí není v systému, ale v jednotlivých, více či méně osvícených lidech, a to na obou stranách pomyslného břehu, tedy jak na straně vlastníků, tak provozovatelů.
To samé přitom platí o legislativě spojené s tvorbou cen vody. Pokud bude například ministerstvo životního prostředí uvážlivější v tlaku na zvyšování nákladů na výrobu a čištění vody, nemusí to občany nijak zvlášť bolet. Bez problémů by přitom lidí mohli „zkousnout“ i „mediálně slavné“ zvyšování poplatků za odběr podzemních vod, neboť je jednak rozložené v čase, jednak je docela správné více chránit cennější zdroje podzemních vod, a to z principu. Že by se ale míra využívání podzemních vod novelou nějak zásadně snížila, není příliš reálné – již dnes je v ČR jedna z nejnižších spotřeb vody v rámci celého vyspělého světa, a snižování spotřeby je tak v praxi možné zejména prostřednictvím zavádění úsporných technologií, k čemuž dochází i bez navyšování poplatků. Vodohospodářství u nás ale jinak skutečně potřebuje, stejně jako řada jiných oblastí, zásadní restrukturalizaci – ale především administrativní a daňovou. O poplatky přitom (skoro) vůbec nejde.

Blogeři abecedně

A Alvarová Alexandra · Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bednář Miloslav · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bezděk Vladimír · Bezděková Iva · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Boudal Jiří · Brom Zdeněk · Burian Jan · Bursík Martin C Candole James de · Cimburek Ludvík · Cvrček Václav · Cyrani Pavel Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra E Ehl Martin F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gattermayer Josef · Gazdík Petr · Gregor Kamil H Haas Tomáš · Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hesová Zora · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Hollan Matěj · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honsová Dagmar · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubatka Miloslav · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hudema Marek · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janouch František · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kalhousová Irena · Kalousek Miroslav · Kania Ondřej · Karfík Filip · Kasl Jan · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepal Jakub · Klíma Vít · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Krnáčová Adriana · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Lešenarová Hana · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Liška Ondřej · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Matoušek Karel · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Mihulka Stanislav · Michalčák Ján · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mládek Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel · Musil Aleš N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Opatrný Martin P Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pírko Štěpán · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Polák Milan · Potměšilová Hana · Potůček Martin · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Rezková Alice · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sokol Tomáš · Soukenka Petr · Sportbar · Spurný Matěj · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Suchardová Michaela · Sůva Lubomír · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Škop Michal · Šmíd Milan · Špidla Vladimír · Špinková Martina · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip T Tejc Jeroným · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tutter Jiří U Uhl Petr · Urban Jan · Urban Václav V Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek · Vondráček Ondřej W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy