27. 06.

Nové studně a vrty občany rizikových lokalit před nedostatkem vody nespasí

Petr Havel Přečteno 1214 krát Přidat komentář

Stejně jako už pravidelně v předchozích letech zasáhlo i letos naší zemi období sucha, respektive několik dní za sebou bez větších dešťových srážek provázených teplotami kolem 30 stupňů Celsia nad nulou. To vybudilo některé naše politiky a prakticky všechna média ke zvýšené komunikaci na téma předcházení rizikům sucha do budoucnosti, což by bylo veskrze pozitivní, kdyby ovšem stejně tak, jako v minulosti, nezůstalo nakonec jen u slov. Případně u projektů, které na první pohled vypadají dobře, protože se jejich prostřednictvím rozdávají občanům peníze, což samozřejmě s nadšením kvitují. Jenže podstata problému – stav naší krajiny, se tím neřeší.
Podstata totiž netkví v tom, že by měli občané naší zemi oproti současnému stavu výrazně šetřit vodou. Již dnes patří ČR k zemím s nejnižší spotřebou vody ve vyspělém světě, oproti EU je zhruba poloviční a oproti USA dokonce třetinová. Ne že by u nás žádné rezervy neexistovaly, jenže například úspory spotřeby vody v rámci populárního programu Dešťovka mohou dosáhnout jen zlomku procenta z celkové spotřeby vody v ČR, a i když to třeba některým zahrádkářům pomůže, v celku se tato úspora prakticky vůbec neprojeví. Nehledě na riziko kontaminace veřejných vodovodů a kanalizací při neodborném vyvedení vody zachycené ve studních a sudech pod okapy do veřejných sítí.
Také využití lokálních (místních) zdrojů vody v podobě studní nebo nových vrtů, jejichž cílem má být zajištění zdrojů pitné vody pro suchem trpící obce a regiony není systémovým řešením, a možná ani řešením dočasným. Málokterá země na světě je tak dobře hydrogeologicky prozkoumána, jako ta naše, takže představa, že bude možné někde narazit na zatím utajené a dostatečně vydatné zdroje pitné vody, je z podstaty naivní. Samozřejmě to nelze nikdy stoprocentně vyloučit, ale i když se nějaký nový pramen objeví, rozhodně to neznamená, že tím bude problém zásobování příslušného místa nebo jedince pitnou vodou do budoucna vyřešen. Prakticky ze všech vyjádření odborníků, hydrometeorologů a hydrogeologů opakovaně plyne, že suchem nejvíce ohrožené jsou takzvané mělké vrty, z nichž voda nejdříve zmizí. Za mělké vrty lze přitom považovat drtivou většinu soukromých studní i značnou část plánovaných vrtů, které mají zajistit vodu v nějaké lokalitě. Pokud tak chce stát takové projekty podporovat, bylo by vhodné vědět, že se tím jednak budou využívat podzemní zdroje vody, které ale chce tentýž stát prostřednictvím zvýšených poplatků za jejich odběr chránit. Ještě důležitější ale je, že hlubší vrty představují riziko narušení stávajících podzemních zdrojů pitné vody, takže zajištění vody formou vrtů pro jednoho může vyústit ke ztrátám zdrojů vody pro jiného. Podzemní voda je navíc často uložena v několika vrstvách nad sebou, a ne každá je vhodným zdrojem vody pitné. Teze, podle níž se využije „první voda“, která se ve vrtu objeví, je gruntu mylná. Vrty kromě toho podléhají poměrně přísné legislativě, a samozřejmě platí, že čím je vrt hlubší, tím je dražší. Stometrový vrt (ale i méně hluboký, záleží na hornině a prostředí, ve kterém se vrtá) představuje milionové náklady, další náklady a byrokratické komplikace pak představuje zmiňované dodržování platných zákonů a získání příslušných povolení. Právní rámec ostatně docela dobře rozebrala kancelář veřejného ochránce práv v září loňského roku, takže kdo se chce do budování studně nebo k provedení vrtu za účelem nalezení zdrojů pitné vody pustit, měl by si tento materiál přečíst.
Najdete ho na: https://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/chcete-si-stezovat/zivotni-situace-problemy-a-jejich-reseni/studny-vrty-vodovodni-pripojky/
Jasné ale je, že ani studně a vrty k trvalému zabezpečení zdrojů pitné vody nevedou. Jediným systémovým řešením je tak postupné napojování oblastí, kde tomu tak ještě není, na veřejné vodovody. A to pokud možno do sítí již existujících vodárenských společností, které mohou také vytvářet potřebné finanční zdroje na takové investice a ve výsledku principem solidarity dotovat ceny vody v malých obcích (aglomeracích) z poplatků vybraných ve městech, protože pokud by se mělo napojení několika obyvatel financovat jen z místních poplatků za vodu, příslušní spotřebitelé by se nedoplatili.
Jak už bylo ale řečeno, základní řešení ale není v dešťovce, studních, vrtech, ba ani v omezení občanského komfortu v podobě sprchování, a dokonce ani ve fenoménu letního napouštění zahradních bazénů, kterých je u nás nejvíc na obyvatele na světě. Řešení je totiž v krajině, ve zvýšení její schopnosti zadržovat vodu, čehož lze dosáhnout kombinací změn v podmínkách zemědělského hospodaření, hnojením statkovými hnojivy a cíleným využíváním lokalit „brownfiels“, místo dalších a dalších záborů více nebo méně kvalitní zemědělské půdy. Především je ale nutné zvýšit pestrost krajiny a rozčlenit naše velké širé rodné lány na menší celky, s terénními překážkami, mokřady, rybníky a dalšími prvky, v nichž by se dešťová voda mohla zachytit a postupně vsáknout. Dnes končí ve vodních tocích a nádržích miliony tun zeminy splavené z polí vodní erozí, přičemž roční objem takto splavené půdy činí neuvěřitelných 30,4 miliony tun. Na skále nebo tenké vrstvě zeminy se ale voda z dešťů neudrží a nemůže tak fakticky doplňovat ani vodu ve studních, ani vodu z vrtů. Respektive, může se tak dít jen v omezené míře, a jak již bylo řečeno, často jen dočasně.
Bohužel v současné době nastavené podmínky zemědělského hospodaření ani podmínky regulující stavební činnost stav krajiny nezlepšují, naopak, podle statistik se stav naší krajiny zhoršuje. Míček je především na straně ministerstva zemědělství, ale zdaleka ne jen toho. Pokud se přitom stávající přístup veřejnosti, politiků a zacílení dotačních programů a toků peněz týkající se hospodaření s vodou a jejími zdroji oproti současnému stavu nezmění, bude ještě hůř.

13. 06.

Za každý rok odkladu řešení v Heřminovech zaplatíme všichni více peněz

Petr Havel Přečteno 1162 krát Přidat komentář

Zdánlivě téměř dvacet let se táhne spor o způsob protipovodňové ochrany obcí na řece Opavě, symbolizovaný plánovanou přehradou v Nových Heřminovech. Ve skutečnosti je ale kauza stará 111 let, a již tehdy bylo ideově rozhodnuto o tom, že přehrada v této obci je vhodná.
Právě genezi plánů na přehradu v Heřminovech proto není na škodu si připomenout, neboť i díky její neznalosti zaznívají dnes v emotivních diskusích sdělení, která nejsou pravdivá, protože mnozí z aktérů na realitu zapomněli nebo u ní nebyli. Tak například není pravda, že studie Václava Čermáka z roku 2005, která argumentuje proti výstavbě přehrady, nebyla nikdy zpochybněna. Je to naopak, zpochybněna byla, a to dokonce opakovaně, a to i posudkem Ministerstva životního prostředí (MŽP) z roku 2006. Ministerstvo ovšem svůj posudek oficiálně nezveřejnilo. Na druhou stranu je ovšem také pravda, že další z mnoha studií, dokonce jednu z prvních, kterou zpracovala již v roce 1997 Unie pro řeku Moravu, vláda při rozhodování o výstavbě nádrže vůbec neměla k dispozici, což samozřejmě rozhodování o přehradě usnadnilo. Tak či tak je zřejmé, že „kauzu Heřminovy“, jak už to ostatně v našich krajích bývá, provázely po celou dobu rozhodování o protipovodňové ochraně lokality četné manipulace, a to na obou stranách názorového spektra.
Zpět ale k avizované genezi. První zmínka o možné výstavbě přehrady pochází již z roku 1906, a současná kauza tak není ani zdaleka výmyslem dnešních úředníků. První řešení protipovodňové ochrany Heřminov a okolí vypracoval již v roce 1997, kdy obec postihly katastrofální povodně, Výzkumný ústav vodohospodářský (VÚV) T.G.Masaryka, tedy instituce, která dnes spadá pod MŽP. Jinými slovy, i orgány ochrany přírody se k výstavbě nádrže od počátku oficiálně klonily. Další již zřejmě neznámou skutečností je fakt, že sama obec Nové Heřminovy si v roce 2001 zadala studii, která jako řešení navrhla malou vodní nádrž, v červnu roku 2003 pak schválilo výstavbu velké nádrže vedení Moravskoslezského kraje. Protipovodňovou ochranou se následně zabývala opakovaně i vláda, a to nejprve v květnu 2006 (ustavení pracovní skupiny k nalezení řešení), v březnu 2007 (zpracování studie menší nádrže), v dubnu 2008 (rozhodnutí o menší nádrži), v únoru 2011 (kladné stanovisko EIA) a v dubnu 2014 (pokračování v přípravě realizace nádrže). Z toho mimo jiné vyplývá, že obecní referendum, které v roce 2008 výstavbu přehrady odmítlo, přišlo tak trochu s křížkem po funuse.
Tak či tak je zřejmé, že výstavbě přehrady v současné době již nelze zabránit, neboť již bylo do přípravných prací investováno mnoho peněz, včetně výkupů potřebných pozemků, a bylo by tak žádoucí poctivě a natvrdo konstatovat, že současné vedení obce Nové Heřminovy vydírá svým postojem stát a všechny daňové poplatníky. Každým rokem, ba každým měsícem odkladů se budoucí stavba jen více a více prodražuje, což ve finále zaplatíme všichni.
Je přitom zřejmě zbytečné rozebírat místní geologickou situaci, která je pro stavbu nějaké protipovodňové hráze veskrze optimální. Důležitější je spíše to, že jak výstavba přehrady, tak na přehradu navázané turistické a další služby mohou přinést tamním obyvatelům nové a atraktivní pracovní příležitosti, což v kraji se stále vysokým podílem nezaměstnanosti není nevýznamné. Pokud se přitom zastavíme u často citované Čermákovy studie, která je mantrou odpůrců přehrady, pak snad jen dvě poznámky. Jednak, že tato studie v praxi jen posílá problém s velkou vodou dále po proudu, takže hájí zájem Nových Heřminov na úkor dalších obcí v regionu. A také, že ve studii uvažovaný rozliv řeky do šířky mimo její koryto generuje fakticky úplně stejný problém, jako výstavba přehrady – totiž nutnost vykupovat příslušné pozemky, v tomto případě ale od řádově více vlastníků, než tomu je v případě přehrady, což v praxi znamená další jednání, další průtahy a další nesouhlasy. Velmi intenzivní zástavba podél toku navíc moc lokalit k rozlivu neskýtá, takže výsledkem by bylo jen velmi mírně snížené riziko dopadu povodní, ovšem za hodně peněz a za hodně dlouhou dobu.

22. 03.

Dnes je světový den vody, příležitost dozvědět se o ní víc, než víme

Petr Havel Přečteno 1335 krát Přidat komentář

Kdyby se vybranému vzorku respondentů dnes na ulici položila otázka, jaké výročí připadá na 22. březen, nebylo by myslím mnoho těch, kteří by věděli, že jde o Světový den vody. Přestože se ve světě i u nás slaví od roku 1993, poté, co se na tomto svátku vody dohodlo Valné shromáždění OSN v roce 1992 v brazilském Rio de Janeiru.
Hlavním smyslem tohoto kroku bylo upozornit na důležitost vody, zachování zdrojů pitné vody a nakládání s vodou ve všech významech tohoto slova. Téměř čtvrt století poté se ale v zásadě přezíravý vztah k vodě, alespoň v české společnosti, moc nezměnil, také proto, že u nás opticky problémy s vodou nejsou.
Není to ale tak úplně pravda. Právě v naší zemi se stává stále větším problémem klesající schopnost krajiny zadržovat vodu (retence vody v krajině), a výsledkem je v současné době již téměř třetina území republiky, která je ohrožena suchem. Faktickým projevem je pokles hladiny spodních vod, zejména z takzvaných „mělkých vrtů, do nichž lze zahrnout studánky i privátní studny, v nichž voda buď už zcela chybí, nebo je ve větší hloubce. Problémy mají i někteří zemědělci, třeba pěstitelé chmele, protože hlavní chmelařské oblasti u nás leží ve srážkovém stínu Krušných hor.
Podstatné ale je, že stále neměníme vzorce svého dosavadního chování. V naší zemi jsou stále „velké širé rodné lány“, tedy dlouhé nepřerušované plochy polí, z nichž přívalové deště odplavují ornici a snižují tak kvalitu naší půdy a do budoucna konkurenceschopnost našich zemědělců. Nastavení dotací velké zemědělské podniky, jimž velké lány polí vyhovují, dokonce podporuje. Kvalitní zemědělskou půdu nadále zabíráme ve prospěch stavebních činností a průmyslových areálů, čímž schopnost krajiny zadržet vodu dále snižujeme. Stavíme svá sídla nadále v záplavových oblastech, a následně chceme takový majetek chránit výstavbou přehrad.
Jakoby žádný problém nebyl, protože voda z kohoutků v drtivé většině našich domácností teče, takže základním tématem ve společnosti je její cena. Pro její obhajobu nebo kritiku se ovšem většinou používají politicky nebo lobisticky motivovaná sdělení, a slovo „sdělení“ jsem zvolil zcela úmyslně – o argumenty totiž obvykle nejde. ČR má za všech evropských zemí nejvíc roztříštěnou strukturu vlastníků vodárenského majetku – přesto se zejména v posledních letech vytváří aktivistický tlak na to, aby byla ještě roztříštěnější. I když se k tomu používá mnohých sdělení, nemělo by uniknout, že primárním důvodem je lidská snaha vládnout si sám na svém vlastním písečku, tedy mocenské a osobní ambice jednotlivců. Výsledkem ale musí být nakonec dražší voda, byť atomizátoři slibují opak. V naší zemi je přitom voda přímo či nepřímo zdaněna nejvíc v celé EU – je-li tak nějaká cesta k omezování růstu její ceny, pak je to změna legislativy a daňové politiky – například snížením DPH na vodu. O tom se sice konečně také začíná mluvit, je však otázkou, zdali náhlý zájem politiků není dán především blížícími se volbami.
Mluví se také o „zpackané privatizaci“ našeho vodárenství, jenže trochu v jiném rozměru, než by se mluvit mělo. Po více než čtvrtstoletí si totiž málokdo vzpomene nebo si vzpomenout chce, že obce a města, která v privatizaci dostala „do vínku“ vybydlenou a podinvestovanou síť vodovodů a kanalizací, neměla na její opravy a obnovu potřebné peníze a ani zkušenosti. Ty naopak měli zahraniční investoři, kteří se tohoto úkolu ujali. Jistě ne vždy ideálně, což bylo ale dáno hlavně smluvními podmínkami, které ovšem uzavírali právě tehdejší představitelé obcí a měst, kteří nicméně většinou vodu neprodali, ale pouze pronajali „trubky“. V řadě míst ale nebylo jiné řešení. Co přitom stát skutečně udělat neměl, byla privatizace páteřní vodohospodářské sítě, tedy systémů meziregionálních přivaděčů a převaděčů vody. Především proto, že stát zároveň privatizoval pozemky, na nichž tyto velké trubky leží. I ty potřebují opravu a údržbu, ale domluvit se se stovkami vlastníků najednou je obvykle velký oříšek.
Chceme-li tak s vodou skutečně odpovědně nakládat, udržet jí v krajině a ve vysoké kvalitě také ve vodovodních trubkách, musíme si stejně jako v mnoha jiných oblastech především přestat lhát. Ze špatných předpokladů totiž vždy vznikají špatné závěry, což je vlastně logické.
V rámci oslav Světového dne vody otevírají každoročně vodohospodářské společnosti i správci vodních toků – státní podniky Povodí, své provozy pro veřejnost. Navštívit tak lze některé běžně nepřístupné přehrady, čistírny odpadních vod nebo úpravny vody, a na místě je možné se z úst odborníků dozvědět zajímavosti o vodě, zdrojích vody, čištění vody či její úpravě. Na některých z mnoha „Dnů otevřených dveří,“ které se většinou uskuteční v sobotu 25. února 2017, se provádí bezplatné nebo zlevněné rozbory vody ze studní nebo z kohoutků, kterou si návštěvníci donesou. Přehled nejvýznamnějších akcí spojených se Světovým dnem vody najdete například na:
http://www.nase-voda.cz/svetovy-den-vody-2017-kdy-kam-se-muzete-podivat/
Není proto zas tak úplně od věci některou z akcí navštívit. O vodě bychom měli jistě vědět více, než co o ní víme.

26. 02.

Stavební zákon: Poslanci odmítají údržbu drobných protipovodňových staveb

Petr Havel Přečteno 1731 krát Přidat komentář

Je-li naše země v něčem na posledním místě na světě v rychlosti rozhodování, pak jsou to nepochybně procesy spojené se stavebním řízením. O tom, že je jednou z klíčových legislativních priorit tato řízení zjednodušit a zkrátit, se mluví již mnoho let.
Jistou šancí by přitom mohla být novela stavebního zákona, která je aktuálně v legislativním procesu, je však otázkou, zdali bude v citlivém předvolebním období vůle k nějakým zásadním změnám za situace, kdy se v oboru střetá množství protichůdných lobbistických zájmů. Současnou dikci podmínek územního plánování a stavebních řízení by totiž bylo nejlepší „zguntu“ přepsat. Což nebude jednoduché, zejména v souvislosti s EIA (posuzování vlivů na životní prostředí) i potřebnou změnou pozic a kompetencí jednotlivých povolovacích orgánů a dotčených organizací. Jinými slovy, k vytvoření skutečně funkčního mechanismu stavebních řízení je nutná dobrá příprava a čas.
Minimálně v některých oblastech je ale možná změna jednoduchá, žádoucí a navíc společensky prospěšná. Jde o uvolnění možnosti opravovat rozpadající se drobné protipovodňové stavby, o jejichž údržbu se (nepříliš dobře) starala bývalá Zemědělská vodohospodářská správa (ZVHS). Jen pro představu o rozměru tohoto problému jde v praxi zhruba o 10 000 staveb typu sypané hráze vodních děl, ochranné hráze podél vodních toků, vodohospodářské meliorace, plavební kanály či náhony, a to na 38 000 kilometrech potoků a bystřin, které měla původně ZVHS v gesci.
Základní problém spočívá v tom, že uvedených zhruba 10 000 drobných protipovodňových staveb stojí na privátních pozemcích, což zakládá povinnost vlastníků těchto pozemků tyto stavby udržovat. Na to však nemají vlastníci potřebné finanční prostředky ani motivaci, nehledě na to, že tyto liniové stavby jsou na pozemcích mnoha, často i stovek vlastníků pozemků, přičemž dohoda mezi vlastníky je v drtivé většině případů zhola nemožná. Výsledkem je stav, kdy drobná protipovodňová opatření chátrají a roste tak riziko ohrožení státního, obecního i privátního majetku, přestože poměrně jednoduché řešení existuje.
Stačilo by totiž, aby byla do novely stavebního zákona včleněna definice liniových staveb, a aby nebyly tyto stavby součástí pozemku. V takovém případě by mohly stavby opravovat státní podniky Povodí a Lesy České republiky, které správu drobných vodních toků převzaly od roku 2011 od zrušené ZVHS. Dnes je opravovat nemohou, protože by tato státní podniky zhodnocovaly privátní majetek na privátních pozemcích, což není možné. Pokud by ale stavby nebyly součástí pozemku (a takové příklady existují, například vodovodní a kanalizační potrubí, což je hodně podobný případ), opravy, a to doslova ve veřejném zájmu, by možné byly.
Pozměňovací návrh, který byl v tomto duchu k novele zákona předložen, ale poslanci zatím odmítli. Podle všeho proto, že jim není vůbec znám rozměr problému (viz výše), a možná ani netuší, že existovalo něco jako ZVHS a co po ní zbylo. Neochota zákonodárců je samozřejmě ve fatálním rozporu s dnes a denně hlásanými tezemi o potřebě přizpůsobovat se stále četnějším extrémním projevům počasí generující vyšší rizika povodní nebo sucha. Alespoň část z těchto rizik by byla nižší, pokud by byla možnost opravovat a udržovat díla, která vznikla převážně v letech 1950 až 1990 v době, kdy se problém privátních pozemků neřešil, protože půda patřila všem. Dnes ale privátní půda existuje a minimálně část ze staveb na ní v minulosti postavených k protipovodňové prevenci i prevenci rizik sucha přispívá. Je to našim poslancům jedno, nebo prostě „jenom nevědí, která bije?“

14. 02.

Soumrak biopaliv první generace… a co dál?

Petr Havel Přečteno 6313 krát Přidat komentář

Ambiciózní, byť to správné přídavné jméno by mělo být spíše „lobistický“ projekt EU prosadit jako povinnou alternativu klasických pohonných hmot biopaliva mizí, byť velmi pozvolně, v propadlišti dějin. Původní závazek členských zemí EU dosáhnout do roku 2020 desetiprocentního podílu biopaliv na trhu pohonných hmot byl již před několika lety redukován na sedm procent (10 procent tedy již není povinných, jak se mylně domnívají některá média), tím ale redukce neskončila. Koncem minulého roku navrhla Evropská Komise snížení podílu biopaliv na 3,8 procenta do roku 2030, a byť se zdá tento časový horizont ještě docela vzdálený, zas tak moc času na změny není. Není to totiž jen o tom, přestat pěstovat řepku a další plodiny, které jsou zdrojem surovin pro výrobu biopaliv první generace, ale zejména o technologickém přezbrojení výrobců alternativních pohonných hmot a řadu dalších kroků souvisejících s doprovodným průmyslem, ale i legislativou. I když se již přitom stávající výrobci biopaliv první generace proti záměru EU ohradili, je nasnadě, i díky veřejnému mínění, že první generace biopaliv nemá dlouhodobě jako náhrada benzínu a ropy šanci.
Tu by naopak prý měla mít produkce biopaliv druhé generace (a dalších generací), která by k výrobě pohonných hmot nevyužívala plodiny primárně určené k výrobě potravin, ale jiných obnovitelných zdrojů energie, například odpadní dřevní biomasy. To je ovšem stejná hloupost jako využití řepky, cukrovky nebo obilí, neboť negativní důsledky by byly modelově stejné, jenom by postihly jinou část životního prostředí a deformovaly trh v jiné komoditě. V prvé řadě bychom – obrazně řečeno, místo bochníků chleba proháněli motory automobilů košíky hub a keře malin. To proto, že by nepochybně došlo stejně jako například při navyšování ploch řepky k technickému využití buď k cílenému pěstování a následnému kácení rychlerostoucích dřevin, nebo ještě daleko spíše k cílenému kácení lesních porostů, aby byla příslušná odpadní surovina k dispozici. Výsledkem by bylo snížení vegetačního pokryvu půdy a další růst rizik nadměrných důsledků povodní a sucha, neboť lesy například oproti zemědělské půdě lépe zadržují vodu.
Zdroje (suroviny) tu přitom jsou. Oproti převažujícímu názoru veřejnosti, že v ČR lesů neustále ubývá, je naopak realitou, že dřevní hmoty v našich lesích i samotných ploch lesů u nás přibývá, takže by bylo biopaliva druhé generace u nás skutečně z čeho vyrábět. To je však třeba kategoricky odmítnout. Dřevo (respektive odpad ze zpracovaného dřeva, aby mě někdo nechytal za slovo) z našich lesů by nemělo být nikdy surovinou pro biopaliva druhé a jakékoli další generace, a myšlenky na jakékoli využití biomasy (třeba mořských řas) na produkci pohonných hmot by měly být definitivně zatraceny. Všechny takové projekty by totiž měly v konečném důsledku negativní dopad do životního prostředí, ať již na polích, v lesích nebo v mořích.
Jiná věc je ovšem vyšší využití dřeva z našich lesů k výrobě spotřebních předmětů, nábytku nebo zejména ve stavebnictví. Zpracování dřeva v ČR trpí totiž stejným neduhem, jako zpracování zemědělských surovin, tedy malou přidanou hodnotou projevující se v tom, že z ČR spíše vyváží dřevní surovina a dováží finální výrobky ze dřeva. Tento stav by bylo žádoucí změnit, a i když by biopaliva ze dřeva jistou přidanou hodnotu měla, cesta to není.
Upřímně řečeno, žádná biopaliva nepředstavují cestu ke snižování emisí a oxidu uhličitého v atmosféře, pokud se vezmou v úvahu všechny kroky spojená s jejich produkcí. Pokud tak existuje politický a veřejný zájem na lepším stavu ovzduší, je třeba vsadit na úplně jiné technologie a zdroje pohánějící naše automobily.

13. 01.

Myšlenka vlastnického propojení zemědělců a zpracovatelů je správná, ale drahá

Petr Havel Přečteno 2263 krát Přidat komentář

Jednou ze specifik našeho agropotravinářského trhu je skutečnost, že zemědělci nevlastní žádné významné zpracovatelské kapacity – tedy podniky, které z jimi vyprodukovaných surovin vyrábějí příslušné potraviny. Díky tomu nemohou dostatečně efektivně ovlivňovat ani ceny, ale ani odbyt své produkce a ani strukturu vyráběných potravinářských výrobků. V zahraničí je přitom docela běžné, že tamní zemědělci některé mlékárny, jatka nebo pekárny vlastní, takže snahy o to mít takové podniky i u nás jsou logické a objevují se po celé polistopadové období. Nejnověji je oživil v posledních dnech Zemědělský svaz ČR, který deklaroval úmysl zemědělců postavit si v ČR svou mlékárnu, případně koupit některou z těch zhruba čtyřicítky stávajících.
Myšlenka je to obecně strategicky správná, mimo jiné proto, že by výsledkem byla výroba prokazatelně českých potravin z prokazatelně českých surovin, neboť by nedávalo logiku, aby zemědělci zásobovali svůj vlastní podnik produkcí ze zahraničí. Bylo by také zřejmé, že v takovém případě by na území naší země zůstala veškerá přidaná hodnota vytvářená při výrobě potravin, což je mimochodem přetrvávající a spíše rostoucí problém našeho zemědělství a potravinářství – ČR stále více vyváží zemědělské suroviny a stále více dováží zpracované výrobky v podobě potravin. S dostatkem mléčné suroviny by navíc nebyl žádný problém – ČR je v produkci syrového mléka, zůstaneme-li u této komodity, dlouhodobě přebytková, takže mléka vyrábí více, než spotřebuje. A konečně, jak už bylo řečeno, vlastnictví mlékárny (nebo potenciálně jakéhokoli potravinářského podniku) by bylo standardním prvkem v rámci struktury podniků vyrábějící potraviny obdobně, jako v jiných zemích EU nebo třeba v USA.
Základní otázkou ale je, kolik by vybudování takového zemědělsko -zpracovatelského podniku mělo stát. Aby měl totiž takový projekt pro skupinu zemědělců nějaký odbytový význam, muselo by jít podle nich minimálně o středně velkou až velkou mlékárnu s kapacitou denně zpracovat nejméně milion, spíše však ještě více litrů mléka denně. To ovšem obnáší investice v řádu jednotek miliard, což je částka, kterou těžko dají naši zemědělci dohromady. Vzhledem k tomu pak, že se ziskovost v mlékárenství pohybuje zhruba mezi 4 až 5 procenty, byla by návratnost takového projektu nejméně čtvrt století. A na to dá zase těžko nějaká banka úvěr. Vůbec největším rizikem je ale rozpor mezi zájmy zemědělců a zpracovatelů – zemědělec chce logicky za co nejvyšší cenu prodat, mlékárna ale potřebuje kvůli své konkurenceschopnosti naopak za co nejméně nakoupit. Pokud by tak mělo být primárním cílem zemědělců – vlastníků mlékárny, dostat více peněz za prodej mléka, výsledkem by byla neprodejnost nebo obtížná prodejnost v takovém podniku vyráběných potravin.
Jak je tedy možné, že v zahraničí zemědělci skutečně mlékárny vlastní a že takové podniky prosperují? Inu proto, že tam jde o menší, maximálně středně velké mlékárny, které netvoří páteř mlékárenské produkce, ale vítaný doplněk mlékárenského trhu. Takové mlékárny přitom už ale existují i u nás, jejich vlastníky jsou ale jednotlivé zemědělské podnikatelské subjekty. Bylo by přitom zřejmě možné, aby se dalo dohromady více producentů mléka a společně vybudovali nějakou mlékárnu (nebo pekárnu atd.) tak, jak vznikaly takové podniky v minulosti hlavně za oceánem na bázi družstevnictví (tzv. kooperativy). Vzhledem k častým komunikačním bariérám v našem zemědělství včetně mlékárenství by ale bylo spíše praktické rozšiřovat počet minimlékáren a malých mlékáren, které kromě toho, že také splňují žádoucí parametr výroby českých potravin z českých surovin, představují navíc bonus v podobě speciálních, identických a regionálních výrobků, což je to, co část spotřebitelů stále více žádá a co je také v zájmu obecného rozvoje venkova, ale i zlepšení stavu životního prostředí. Když se příslušný potravinářský výrobek prodá v místě nebo v blízkosti místa své výroby, sníží se výrazně spotřeba pohonných hmot k jeho transportům.

05. 01.

Současné přívaly sněhu pomáhají naší krajině víc než politici

Petr Havel Přečteno 3880 krát Přidat komentář

Nejen lyžaři a provozovatelé zimních skiareálů a služeb s nimi spojených, ale i zemědělci, zahrádkáři nebo vodohospodáři by se měli radovat ze současných přívalů sněhu. A vůbec nejvíc naše krajina, která by podle všeho mohla v době budoucího tání současných přívalů sněhu doplnit zásoby podzemních vod, především mělčích zdrojů, které jsou v posledních letech nejvíce postiženy suchem.
Z porovnání dat o zásobách vody ve sněhu, které publikuje v zimním období pravidelně Český hydrometeorologický ústav vyplývá, že letos je situace mnohem příznivější, než například loni, a to nebyl loňský rok ten nejhorší. Vzhledem k tomu navíc, že sněhová nadílka bude následována alespoň dočasně mrazivým počasím, lze předpokládat, že sníh, zejména na horách, se opravdu nějakou dobu udrží. Škoda jen, že stejně jako v případě dešťových srážek jsou i ty sněhové nejnižší v nejsušších oblastech ČR – na jižní Moravě a ve srážkovém stínu Krušných hor – na Žatecku či Rakovnicku.
Přesto je vhodné zapamatovat si, že je to opět především příroda, která naší krajinu a zdroje vody v ČR zachraňuje, přestože by se z nesčetných vyjádření zejména našich politiků mohlo zdát, že krajinu zachraňují oni. Vzpomenout si na to bude dobré hlavně v létě, protože lze očekávat (jistě, je to trochu předčasné), že se, zejména z pohledu těch podzemních vod, neprojeví případné sušší období v následujícím průběhu letošního roku tak negativně, jako tomu bylo v předchozích dvou letech. Tato skutečnost bude, i vzhledem k blížícím se volbám, zcela jistě také interpretována tak, že se začínají pozitivně projevovat dotační programy a rozhodnutí ministerských úředníků, vedoucí ke zlepšení obecně značně nevyhovujícího stavu zdrojů vody či kvality půdy v ČR. Není to ale pravda.
Naopak, jak konstatuje například zpráva Institutu pro evropskou environmentální politiku (IEEP) z konce loňského roku, opatření, která podmiňují vyplácení 30 procent dotací do zemědělství v rámci plateb na plochu šetrným hospodařením (takzvaný greening) se v praxi ukazují jako zcela nefunkční, a nemají prakticky žádný vliv ani na zvýšení biodiverzity, ani obecně na zlepšení životního prostředí, což zahrnuje mimo jiné také kvalitu půdy a zdrojů vody. Specielně v ČR je navíc greening ve prospěch průmyslového zemědělského hospodaření modifikován ještě o poznání benevolentněji, než je tomu ve většině zemí EU, takže u nás jsou podmínky dotací a programy deklarované jako projekty na pomoc krajině (v oblasti zemědělství) či přírodě neúčinné totálně. Zemědělci (nejen u nás) prostě do přírody pumpují stále nadměrné množství chemie a dotační programy zase zacházejí do takových detailů, že je není možné v praxi uplatňovat plošně, takže v určitých podmínkách fungovat sice mohou, ale jen o kousek dál vůbec ne. Zprávu IEEP bychom proto měli mít v paměti vždy, až se bude například ministerstvo zemědělství (ale i třeba ministerstvo životního prostředí) chlubit tím, jak se mu daří pod současným vedením zlepšit stav krajiny.
Předpoklad, že na tom bude díky rostoucím zásobám vody ve sněhu naše země letos z pohledu vodních zdrojů lépe, má však i svou stinnou stránku. Jak je totiž v našich krajích zvykem, pokud není nějaký problém ryze aktuální a nekoukají-li z toho politické body (a to by nekoukaly, protože v zájmu krajiny musí být prakticky vždy omezena nějaká skupina lidí – a to jsou voliči), potřebná řešení se odloží, například s odkazem, že na něj nejsou peníze. I když teď zrovna by při přebytkovém rozpočtu byly – a ke cti ministra zemědělství slouží, že by alespoň část z nich chtěl využít na investice mimo jiné do vodohospodářské oblasti. Ještě daleko důležitější je ale jeho snaha zabránit záborům zemědělské půdy k výstavbě rozličných průmyslových areálů, jejichž vliv na možnost zadržet vodu v krajině (a tedy na stav krajiny jako takový) byl, je a vždy bude negativní. Kombinace pozitivních i negativních přístupů ministerstva zemědělství se přitom opravdu obtížně klíčuje, neboť z nich není zřetelná základní, vpravdě nadresortní strategie, která jediná je ale pro nápravu stavu naší krajiny možná. Naše krajina je tak stále v sevření dvou zcela rozdílných filosofií – přílišné ochrany před člověkem (který je ale její součástí) v podání ministerstva životního prostředí, a na druhé straně přílišné devastace od člověka zdaleka nejen v podání zemědělců, ale hlavně stavební a obecně průmyslové lobby. Za těchto okolností tak můžeme opravdu spoléhat jen na přírodu samotnou a možná nejlepší strategií je příliš se jí do toho neplést. Již mnohokrát v historii si totiž dokázala dobře poradit sama – a zatímní průběh letošní zimy je jedním z mnoha milionů důkazů, že je toho ještě schopna i nadále.

14. 12.

Trhy na Jiřáku v současné podobě končí. Tak vypadá podpora českých potravin v praxi

Petr Havel Přečteno 7507 krát Přidat komentář

Jednou z mála systémových a celostátně v praxi využitelných možností, jak podpořit existenci a ekonomiku drobných českých a moravských zemědělců a výrobců potravin, představují zcela nepochybně farmářské trhy. Ke spotřebitelům se díky nim dostávají produkty, které v běžných maloobchodních sítích většinou nekoupí, protože malí chovatelé, pěstitelé a potravináři nedokáží velké prodejny plynule zásobovat – celkově malý objem nabízeného zboží jim to ani neumožňuje. Jedinou možností, jak takové výrobky spotřebiteli nabídnout, je tak kromě prodeje ze dvora (v tom případě ale musí spotřebitel za farmářem) prodej na tržištích, respektive na veřejných prostranstvích, na nichž je prodej upravován tržními řády obcí, měst nebo jejich částmi.
Pro farmáře a malé potravináře je přitom optimální prodej ve větších městech, v nichž je více spotřebitelů ochotných si připlatit za čerstvost výrobků a jejich skutečně český původ. Takové předpoklady však splňují jen některá tržiště, reálnou garanci představuje v praxi pouze Asociace farmářských tržišť ČR (AFT), jejíž členové se řídí etickým kodexem. Ten mimo jiné ukládá organizátorům farmářských trhů prodávat na tržnicích AFT zboží, z něhož musí tvořit alespoň 90 procent potraviny, a tyto potraviny musí být vyrobeny z 90 procent z tuzemských surovin, což organizátoři trhů kontrolují přímo u producenta prodávaného zboží a pořizují k tomu příslušnou dokumentaci.
Zakládajícím členem AFT je Spolek Archetyp, který v Praze provozuje dvě farmářská tržiště – na Náplavce a na náměstí Jiřího z Poděbrad, lidově „na Jiřáku“. Z rozhodnutí městské části Prahy 3 ale farmářské trhy na Jiřáku v současné podobě končí. Praha 3 totiž vypsala na provozovatele Jiřáku výběrové řízení (nic jí k tomu ale podle zákona nenutilo, smlouva s Archetypem spadala do kategorie takzvaných podlimitních zakázek), které vyhrála teprve v průběhu letošního října překoupená společnost a bez zkušeností s organizací farmářských trhů. Samotné výběrové řízení je navíc hodnoceno jako netransparentní, verdikt sám byl učiněn na základě subjektivního hodnocení a bez požadavků na odbornou způsobilost budoucího provozovatele. Radní navíc akceptovali nabídku nadstandardních služeb, které v minulosti nabízel i Spolek Archetyp, avšak v jeho případě akceptovány nebyly. I když je ještě předčasné hodnotit, s jakým spektrem zboží se na Jiřáku v příštím roce návštěvníci setkají, je z výše uvedených indicií jasně patrné, že se na Jiřák dostanou kamarádi kamarádů a že záruka tuzemského původu prodávaného zboží nebude nijak garantována. Nový provozovatel samozřejmě členem AFT není, takže jej ke struktuře a garantovanému původu prodávaného zboží nic nezavazuje. Není to přitom první příklad v Praze, který prostřednictvím farmářských trhů hází klacky pod nohy českým maloproducentům. Na sklonku letošního léta upozornil v TV Stream Jan Tuna na případ místostarosty Prahy 5, který na stánku své firmy na pražském Andělu vydával německé a polské jahody za české, přičemž uvedený pořad také poukázal na korupční praktiky, které boj o lukrativní místa k prodeji „českých potravin“ v Praze (a v jiných velkých městech to zřejmě nebude o moc lepší) provázejí. Mimochodem i Náplavka, která nyní Spolku Archetyp v Praze zbyla, měla být před pár lety z pozice farmářského trhu vytlačena. Tehdy se ale Náplavky zastal mimo jiné stávající ministr zemědělství Marian Jurečka.
Všechny (a jistě i jiné) uvedené případy lze jednoznačně charakterizovat jako preferenci byznysu pro kamarády a vyvolené před skutečnou podporou menších tuzemských zemědělců a potravinářů, a obecně i malých tuzemských výrobců a producentů čehokoli. Líbivá slova politiků jsou tak v naprostém rozporu s činy, a z pohledu podpory malého a středního podnikání, o které všichni mluví, jde až na výjimky o populistické kecy.
Jedním z možných řešení je přitom revize stávajících, výše zmíněných tržních řádů, které nepokrytě nahrávají jarmarečním prodejcům a často ryze marketingovým akcím spojených s prezentací zahraniční produkce. Ve vyspělých zemích, třeba v sousedním Německu, je přitom zcela běžné, že například prodej čerstvého ovoce a zeleniny – typické to složce farmářských trhů, podléhá zvýhodněné sazbě nájmu za prodejní prostor, a to několikanásobně. To mimo jiné povzbuzuje pěstitele na prodejní místo přijet a prodávat, zkracuje cestu od producenta ke spotřebiteli a zvyšuje tak čerstvost prodávaného zboží, a také přihlíží ke skutečnosti, že ovoce, zelenina nebo například pečivo představuje vyšší nároky na objem (a přepravu), než je tomu třeba v případě prodejců hodinek či brýlí nebo, abychom zůstali u potravin, například čokolády, kterou z technologických důvodů žádný malovýrobce nevyrábí.
Naprosto zásadní je ale celkový filosofický přístup k využívání veřejných prostranství, tržišť i menších obchůdků zejména v turisticky atraktivních městech a místech. Právě taková prostranství by měla být prioritně využívána k prezentaci šikovnosti našich lidí, k představení identity, lokálních i národních specialit nebo právě lokálních producentů potravin. Místo toho se ale v Praze, u symbolu naší historie u Karlova mostu s výhledem na Hradčany prodávají ruské bábušky. Byznys prostě poráží lokální patriotismus a eroduje společnou a společenskou hrdost. Jestli je něco třeba v naší zemi od základů postupně změnit, je to právě tohle.

13. 12.

Voda nemusí být zdrojem konfliktů, ale spolupráce

Petr Havel Přečteno 2073 krát Přidat komentář

Jen málokteré publikaci o vodě se dostalo při jejím uvádění na český trh tak rozsáhlé mediální podpory a publicity, jako knize „Budiž voda“, jejímž autorem je americký právník a aktivista Seth M. Siegel. Nepochybně k tomu přispěla i osobní účast autora jak při oficiálním křtu knihy, tak především na celé řadě diskusních seminářů na téma vody, které proběhly jak za účasti odborné, tak laické veřejnosti.
Přestože se přitom drtivá většina informací o akcích spojených s prezentací publikace „Budiž voda“ soustředila na poselství, které lze shrnout jako varování před blížící se světovou krizí plynoucí z předpokládaného nedostatku pitné vody pro stále rostoucí lidskou populaci, je evidentně důležitějším poselstvím jak knihy samotné, tak jejího autora opakované zdůrazňování skutečnosti, že voda nemusí být zdrojem konfliktů, ale naopak možností, jak na občanské, národní i mezinárodní úrovni spolupracovat v prevenci rizik možného nedostatku vody a výměně know-how a inovací vedoucí k šetření s vodou. Inspirativním příkladem je stát Izrael (o jehož zkušenosti se zajištěním pitné vody na poušti fakticky celá kniha vypráví), který díky šíření vlastních zkušeností v nakládání s vodou a také poskytováním vody zemím, s nimiž nebyl a není v přátelských vztazích, dokázal výrazně zmírnit napětí ve svém bezprostředním i vzdálenějším okolí a omezit, nebo alespoň neprohlubovat rizika válečných konfliktů.
Jedním ze sloganů, pravidelně se objevující v souvislosti s možným nedostatkem pitné vody pro lidstvo v budoucnosti, je takzvaný „boj o vodu“, často doprovázený údajnými příklady z historie, v níž měla být voda zdrojem válečných konfliktů. Skutečností ale je, a v některých svých dřívějších přednáškách to připomínal například hydrolog Českého hydrometeorologického ústavu Jan Daňhelka, že přímo o vodu se v historii zatím žádná válka nevedla a možnost získat válečnými konflikty nové zdroje vody byly tak v praxi jen vedlejším produktem vítězných bitev. Není proto sebemenšího důvodu, aby byl „boj o vodu“ stigmatem budoucnosti, již proto, že v takové „válce“ by nebylo žádných vítězů, ale samí poražení. Jestli je tedy něco aktuální inspirací z uvedené publikace pro naši zemi tady a teď, pak to není "boj o vodu", ale potřeba spojovat síly v prevenci dopadů klimatických jevů, projevující se tu přebytkem, stále častěji ale nedostatkem vody.
I když i u nás existují pozitivní příklady spolupráce, symbolizované například existencí meziresortní pracovní skupiny VODA-SUCHO, které pracuje na národní strategii omezení dopadů klimatických vlivů zejména na zdroje vody v ČR, je naše společnost v posuzování kroků týkajících se nakládání s vodou, zajištění zdrojů vody i rizik dopadající na zdroje a kvalitu vod spíše rozdělena díky tomu, že značná část spasitelů společnosti nabízí pouze extrémní řešení bez ohledu na celek a alternativní možností. Proti sobě tak bojují zastánci přírodně blízkých opatření na zadržování vody v krajině se zastánci takzvaných technických řešení – tedy staveb (což nemusí být nutně přehrady), jejichž cílem je totéž, jen jinými prostředky. Zejména velké vodohospodářské společnosti jsou terčem populistické kritiky poukazující obvykle na zdražování vody, ačkoli naše země potřebuje obnovit tisíce kilometrů vodovodních a kanalizačních sítí, které jsou na hranici (spíše za hranicí) životnosti a které se obnovují především z vybraných poplatků za vodu. Část zemědělců má obavy z opětného ukládání kalů z čistíren odpadních vod na zemědělské půdě, ačkoli v minulosti tvořily tyto kaly obohacení půdy o organickou hmotu a zcela běžně se k takovému účelu využívaly, což opět naše země potřebuje za situace, kdy je k tomuto účelu nedostatek klasických statkových hnojiv. Severní Čechy se (zřejmě oprávněně) děsí narušení režimu podpovrchových vod rozšiřováním polského dolu Turów, zatímco výstavba našich dálnic a průmyslových areálů všeho druhu v ČR představuje obdobná rizika, ale to nás do doby, než se vynoří nějaký problém (třeba dálnice D8) nezajímá. Ministr zemědělství Marian Jurečka dokonce musí bránit kvalitní zemědělskou půdu před výstavbou dalších průmyslových areálů a center, o nichž nikdo neví, jak dlouho (spíše krátce) budou existovat, zatímco zastavěné pozemky budou například i pro účely zadržování vody nenávratně ztraceny. A tak dále…
Jinými slovy, v naší zemi jde zatím skutečně o „boj o vodu“ na všech možných úrovních. Nebylo by tak vůbec od věci, kdyby si publikaci „Budiž voda,“ byť je to opravdu tlustá kniha o 424 stranách, přečetlo co nejvíce lidí – a trochu se nad ní také zamysleli. Jistě – ČR není Izrael, ale principy řešení (snad kromě odsolování) nedostatku vody a především přístup k vodě je tím, co by naší společnost mohlo a mělo inspirovat.

23. 11.

Extrémy nejsou řešením, jen impulsem

Petr Havel Přečteno 2152 krát Přidat komentář

Není jen českou tradicí, že se k řešení problémů velmi často přistupuje až ve chvíli, kdy dojde k nějakému extrému. Systémová prevence rizik povodní se tak začala řešit až poté, co naší zemi opakovaně povodně skutečně postihly, byť odborníci, vědci a výzkumníci poukazovali na toto riziko již mnoho let dopředu. Stejně tak opatření k prevenci rizik sucha se začala hledat a formulovat až poté, co se díky nedostatku sněhu ve dvou po sobě jdoucích zimách výrazně snížily hladiny podzemních vod, mnoha lidem se ztratila voda ze studní a zahrádkáři nemohli zalévat své zahrádky. Také o rizicích sucha se přitom roky dopředu vědělo, nehledě na dokumenty z historie dokazující, že období povodní i such již naše země v minulosti zažila.
Zdá se tak, že extrémní projevy počasí jsou žádoucím impulsem k tomu, aby se nastartovaly procesy, které by měly důsledky těchto projevů minimalizovat. Bohužel se tak ale často děje na základě extrémně pojatých východisek rozdělující občanskou, politickou, municipální i částečně odbornou veřejnost. V případě rizik dopadů klimatických vlivů proti sobě stojí zvláště nesmiřitelné tábory: Na jedné straně zastánci přírodě blízkých opatření, na straně druhé pak zastánci opatřeních technických, což jsou například retenční nádrže a především přehrady. Problém je, že ani jedna metoda není stoprocentně použitelná univerzálně, a pokud chce ČR stabilizovat zdroje pitné vody a vody jako takové do budoucnosti, není možné kategoricky vylučovat dopředu ani jeden ze zmiňovaných přístupů.
Pochopitelně, že je většinově lepším řešením zvyšovat pestrost krajiny, budovat nové tůně, rybníky, mokřady, nebo udržovat a rozšiřovat ty stávající. Jistě je třeba zemědělsky hospodařit tak, aby se snižovalo riziko vodní a větrné eroze, stejně tak jako je správné vysazovat v krajině (nejen v lese) a ve městech pestřejší skladbu dřevin a zvyšovat plochy zeleně. Žádoucí je také omezit zábory zemědělské nebo lesní půdy za účelem výstavby dopravní infrastruktury, průmyslových areálů nebo výstavby domů a bytů. Zároveň je ale také nutné smířit se s myšlenkou, že se tu či onde na území ČR může v budoucnosti postavit nějaké vodní dílo, ať již větší rybník, suchý poldr nebo přehrada. A to ze dvou důvodů – jako prevence proti povodním (nebo suchu), nebo jako zdroj pitné vody. Obecně důležitější je spíše důvod první, nicméně za situace, kdy je polovina obyvatel ČR zásobena ze zdrojů povrchové vody, a takové ministerstvo životního prostředí tlačí na to, aby byla povrchová voda využívána více na úkor zdrojů z vod podzemních (což ale často není v praxi možné), nelze vyloučit možnou výstavbu přehrad i jako zdrojů pitné vody. Jak se totiž v současné době ve vodohospodářských kruzích často konstatuje (a je to pravda), z mokřadů se prostě člověk nenapije.
Je tak kontraproduktivní stavět mokřady a přehrady proti sobě, protože obé je součástí téhož komplexního řešení. Platí navíc, že lokality zařazené do takzvaného Generelu lokalit pro akumulaci povrchových vod (LAPV) nemusí nutně reálnou výstavbu přehrad znamenat. Ač si to málokdo uvědomuje, je takové zařazení dokonce ve prospěch přírody a biodiverzity, což je jistý paradox za situace, kdy proti zařazení nějakého území do LAPV nejvíce protestují právě ochránci přírody. Skutečností přitom je, že zařazení do LAPV fakticky znamená ochranu před potenciální průmyslovou výstavbou, která je v LAPV zcela zakázána, právě proto, aby nedošlo k narušení kvality možných budoucích vodních zdrojů. Zařazení do Generelu je tak pro krajinu, přírodu, ale i dotčené obyvatele spíše pozitivní, což ale většina z nich, včetně například vlastníků příslušných pozemků, neví…..

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy