10. 08.

V českých lesích se rozhořel (nesmyslný) boj o certifikaci dřeva

Petr Havel Přečteno 1194 krát Přidat komentář

Že je byznys v českém lesnictví „poslední neohlodaná kost“, zaznívalo v minulosti především v souvislosti s tendry státního podniku Lesy České republiky (LČR) a souboji těžařských společností o podmínky těchto tendrů. Teď je tu ale (již částečně ohlodaná) kost znovu, a to v podobě souboje o byznys spojený s certifikací dřeva. I když je problém zatím pod rozlišovací schopnosti veřejnosti i médií, hraje se v něm o tisíce pracovních míst, mnoho milionů korun a dlouhodobý vliv na způsob hospodaření v lesích v naší zemi.
Certifikace je jedním z projevů zelené politiky, jejímž cílem je v tomto případě garantovat, že výrobek ze dřeva, který někdo prodává a jiný kupuje, pochází z lesů, které jsou obhospodařovány přírodě blízkým způsobem, a tedy nejsou plundrovány průmyslovými lobby. Původním a správným cílem bylo přitom zabránit devastaci deštných pralesů, postupně se ale stal z certifikace prostředek obchodního střetu mezi dvěma hlavními certifikačními systémy, a to mezi plošně používanějším PEFC (Programme for the Endorsement of Forest Certification Schemes) a takzvaně ekologičtějším FSC (Forest Stewardship Council). FSC je přitom podporován především ekologickými aktivisty, kteří se snaží jeho prostřednictvím získat kromě peněz také vyšší strategický vliv. Bohužel k tomu používají zastrašování lidí a problému neznalých politiků, přičemž výsledkem budou dříve či později, jak už to v zelené ekonomice bývá, pro občany a spotřebitele dražší výrobky z „biodřeva“. Hodně srovnatelnou oblastí jsou v tomto směru biopotraviny, které jsou také dražší než konvenční potraviny, přičemž skutečným jejich přínosem není jejich zásadně vyšší kvalita, ale způsob jejich produkce. U certifikace dřeva je to ale přece jen trochu jinak.
Nejen na polích, ale samozřejmě i v lesích je samozřejmě správné hospodařit tak, abychom nevybydlovali již tak dost vybydlenou naší krajinu a přírodu budoucím generacím. To má zvláště u nás, kde lesy tvoří třetinu území státu, významný vliv také na prevenci rizik sucha a povodní, což je již aktuálně, a ještě více bude v budoucnosti, jeden z největších problémů naší země. Na první pohled tak působí tlak na označování dřeva z našich lesů certifikátem FSC logicky, na což poněkud naivně naskočila i Hospodářská komora ČR. Jenže konkurenční „neekologický“ certifikát PEFC garantuje udržitelné hospodaření v lesích také, a navíc je podstatně častěji používán ve vyspělých evropských i neevropských zemích, zatímco metodou FSC jsou v ČR označována jen dvě procenta dřeva. Skutečnost, že oba certifikáty poskytují záruku správného (udržitelného) hospodaření v lesích, oficiálně potvrdily všechny k tomu kompetentní organizace, jako Světový fond na ochranu přírody či Světové spotřebitelské fórum, a na půdě EU Evropská Komise, Evropský parlament a Evropská obchodní komora. Mělo by tak být věcí volby, kdo a kde bude jaký certifikát používat. To ale zastánci FSC nerespektují.
K posílení svých pozic dokázali dokonce přesvědčit nadnárodní koncern IKEA, aby veřejně vyhlásil, že od roku 2020 bude v Česku akceptovat jen FSC certifikát, přestože se u nás téměř nepoužívá. Problém se už také stal součástí předvolebního politického boje, neboť strana Zelených zorganizovala petici, podle které má ministr zemědělství Marian Jurečka zabránit tomu, aby „těžaři dál ničili české lesy“. Za tím je ovšem především snaha, aby k certifikátu úřednickým rozhodnutím přistoupily LČR, což je mnohem snadnější metoda, než přemlouvat k certifikaci FSC tisíce drobných vlastníků lesů, když o ni nijak zvlášť nestojí. Jednou ranou by se tak mohl stát FSC na území ČR dominantní, protože LČR společně s Vojenskými lesy a statky obhospodařují v naší zemi přes polovinu lesních porostů.
Ministerstvo zemědělství naštěstí zatím těmto tlakům nepodléhá, a za to je třeba ministra Jurečku pochválit. Je totiž zřejmé, že recertifikací by vznikly podnikatelům v lesním hospodářství v ČR nemalé a zbytečné náklady a na tak již dosti nabitém konkurenčním prostředí v EU by poklesla jejich konkurenceschopnost. Především je to ale zbytečné, protože tuzemská lesnická legislativa patří k nejpřísnějším na světě, takže k udržitelnému lesnickému hospodaření by u nás nebyl třeba fakticky žádný certifikát a stačilo by jen dodržovat zákony. Pokud se ale spasitelé lidstva a přírody domnívají, že je certifikát nutný, stačí, jak již bylo řečeno, systém PEFC, případně je možné zvyšovat plochy FSC postupně – a hlavně dobrovolně.
I proto, že systémem FSC je v současné době označováno dřevo především z východu, například z Ruska, Ukrajiny a obecně postsovětských zemí, zatímco PEFC se používá dominantně ve většině zemí EU, kromě Polska. FSC přitom zdaleka neposkytuje takovou záruku ekologického hospodaření, jak tvrdí jeho zastánci a autoři. Onen „ekologický“ systém se totiž řídí v různých zemích různými standardy, a například jeho aplikace v Rusku v praxi znamená, že součástí ekologicky obhospodařovaných lesních porostů jsou holiny o ploše desítek hektarů, což by bylo v ČR i bez jakéhokoli certifikátu porušením zákona. Pokrytecky se ostatně chová i samotná IKEA – zatímco v Česku chce vyžadovat certifikát FSC, v sousedním Slovensku si nechala v prosinci loňského roku zaregistrovat pro ni v ČR nepřijatelný certifikát PEFC. Což znamená, že úmysly IKEA nejsou zas tak ryze ekologické, ale spíše pragmaticky obchodní. Stejně jako Zelených a zastánců FSC. Jenom ta příroda v tom trochu chybí – vztah k ní se totiž nevybuduje certifikáty, ale lidským přístupem se selským rozumem.

19. 07.

Bilance ministra zemědělství trochu jinak

Petr Havel Přečteno 1363 krát Přidat komentář

Z dosud prezentovaných informací týkající se bilance činnosti ministra zemědělství Mariana Jurečky musí mít našinec nutně dojem, že se po posledních parlamentních volbách usídlil na ministerstvu zemědělství žádoucí spasitel zemědělství, venkova, občanů, planety i vesmíru. Reálně se přitom ministru zemědělství skutečně leccos podařilo, ale podle sloganu „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ toho také dost zkazil. Ministr zemědělství je totiž skutečně pracovitý člověk.
Jak to tedy je s bilancí ministra zemědělství v souvislostech? Je skutečností, že se Jurečkovi podařilo dostat do resortu více peněz než jeho předchůdcům, což je zřejmě základní důvod, proč jej mnozí chválí. Naše zemědělství i venkov jsou totiž na dotacích stále více závislé, rozhodně mnohem víc, než je tomu u původních členských zemí, což ale není dobrá zpráva pro budoucnost. Jednak proto, že peněz, minimálně z EU, bude už brzy podstatně méně, jednak je zemědělství a venkov tímto závislejší na rozhodnutí politiků a státních úředníků a ztrácí tak prostor ke svobodnému rozhodování (a také k oponentním názorům). Je také třeba vědět, že zvýšení dotací do zemědělství je dáno částečně projídáním budoucnosti, neboť k posílení státního rozpočtu a potažmo i zemědělství se v tomto volebním období využilo i téměř 22 miliard korun ze zisků státního podniku Lesy České republiky a národního podniku Budějovický Budvar, které do té doby sloužily jako rezerva uložená v bankovních institucích.
Zvýšení dotací do zemědělství bohužel ale nepřineslo ani zvýšení podílu českých potravin na českém trhu, ani lepší bilanci agroobchodu, ani nárůst konkurenceschopnosti našeho zemědělství a potravinářství a ani zlepšení stavu naší krajiny. Za poslední čtyři roky se naopak zvýšil splach kvalitní půdy z našich polí ze zhruba 21 milionů tun ročně na 31 milionů tun ročně, což zhoršuje, a ne zlepšuje, prevenci vůči povodním a suchu. Za uvedené období se také zvýšily dovozy potravin ze zahraničí do ČR a zhoršila se soběstačnost ČR ve výrobě vepřového masa, ovoce či zeleniny, tedy oněch citlivých či strategických komodit, na jejichž podporu šlo skutečně více peněz, ale bez reálného výsledku. Pakliže většina lidí chápe ochranu spotřebitele jako omezení dovozů potravin ze zahraničí, pak v tomto smyslu se ochrana spotřebitelů zhoršila. Téměř žádný vliv na to nemá takzvaná dvojí kvalita potravin, letos mimořádně medializované téma, které se však týká jen zlomku, v zásadě několika desítek druhů potravin se stejným obalem (on mimochodem úplně do detailů obal stejný není) a různým obsahem v různých zemích. Podíl takových potravin na trhu není ani zdaleka jedno procento, a hlavně – za současné podoby legislativy EU to není považováno za klamání, neboť nápisy na obalu souhlasí s obsahem. Není taky tak úplně pravda, že to je už i pro EU téma – například z jednání za účasti zástupců Evropské komise (EK) ze dne 20. června letošního roku vyplynulo, že „důkazy, které EK obdržela z celkem 21 členských států, neprokazují žádné závažné anomálie na trhu, jakými mohou být např. rozdíly ve struktuře výrobků, nižší kvalita výrobků či horší výživové hodnoty potravin v zemích východní Evropy“. To se však spotřebitel v ČR nedozvěděl a ministr to obezřetně neřekl. A ještě jedna poznámka – šlo o podněty z 21 zemí, tedy ne jen ze čtyř, jak opakovaně tvrdí naše eurokomisařka Věra Jourová, podle níž se proto musí zadat další studie a analýzy. Ale budiž – problém to je, ale zdaleka ne tak velký, jaký je jeho obraz v médiích.
Zůstaneme-li o ochrany spotřebitele, pak to zajišťují dozorové orgány, ne ministr – a ty skutečně pracují dobře. Za aktivitu ministra lze považovat značku „Česká potravina“ v novele zákona o potravinách, což by byl príma nápad, kdyby ovšem tou dobou již 15 let neexistovala značka KLASA, do níž stát investoval téměř dvě miliardy korun, a i když to moc efektu nepřineslo, alespoň byl pojem KLASA mezi spotřebiteli znám a dalo se s ním pracovat. Současný ministr ale raději obohatil tuzemský trh českých značek všeho druhu svou vlastní značkou, čímž situaci spíše znepřehlednil, byť tvrdí, že trh se „vyčistil“: Není zřejmé od čeho, žádná z konkurenčních značek neohlásila odchod ze scény.
Ještě ale k prevenci rizik sucha a programům, které ministerstvo zemědělství zpracovalo. To je pravda – zpracovalo – nicméně třeba taková podpora obnovování a realizace drobných vodních ploch v krajině – rybníků, vázne v mnoha případech na složitém stavebním řízení, takže se nikdo do budování rybníků moc nehrne. Ale program je. Daleko podstatnější je ovšem neustálé prohlubování rizik již zmiňované vodní eroze na zemědělských pozemcích. Je přitom iluzí, jak papouškují naše média, že ke zlepšení stavu napomohou přísnější osevní postupy. Daleko důležitější je rozčlenit krajinu na menší plochy (samozřejmě ne na tak malé, aby se na nich nedokázali zemědělci otočit se svou technikou). V tom se však neudálo vůbec nic, jsme spíše svědky další koncentrace, i když tedy spíše vlastnické, než nájemní. A jsme-li ještě u krajiny - rozpočet pro oblast vodního hospodářství a lesního hospodářství na ministerstvu zemědělství poklesl, ačkoli jde o dva odbory, které mají na stav krajiny zásadní vliv. Samozřejmě – ministerstvo ve spolupráci se svými organizacemi vytvořilo protierozní kalkulačku, modelová hospodářství, ministr osobně se zasadil o to, aby se nestavělo v některých případech na zemědělské půdě. To vše jsou ale spíše méně významné detaily (stejně jako dvojí kvalita potravin), ale podstata řešení uniká.
Z hlediska budoucnosti zemědělství je navíc nejpodstatnější diskuse o podobě Společné zemědělské politiky (SZP) EU po roce 2020, která odstartovala letos v únoru. Buď všechny země EU, nebo její jednotliví reprezentanti přitom již představili své představy o prioritách, přičemž nejspíš už tisíckrát zaznělo, že budou kráceny dotace velkým zemědělským podnikům. ČR společně se Slovenskem ale tvrdošíjně trvá na tom, že by šlo o diskriminaci velkých a je zcela zřejmé, že taková pozice bude (a už je) neprůchodná. To v praxi znamená, že české zemědělství přijde o desítky miliard korun dotací, pakliže Brusel nepřesvědčí, že krácené dotace (to by ovšem musela ČR krácení akceptovat) využije pro zemědělství, krajinu, zaměstnanost a generační výměnu jiným způsobem, než prostřednictvím přímých plateb. O riziku současného postoje ministerstva zemědělství samozřejmě nepadlo v bilanci ani slovo, nezajímá to ani média, ačkoli jde o nepředstavitelné peníze.
Politikou současného ministra se navíc naše zemědělství stále více odchyluje od takzvaného evropského modelu zemědělství, které je založeno na rodinných farmách. A ať se to komu líbí nebo ne, chce-li ČR z Bruselu peníze, musí se mu alespoň v nějaké míře přizpůsobit. To ale znamená nastavovat již dnes podmínky dotací tak, aby bylo možné po zmiňovaném roce 2020 toky financí jen mírně modifikovat. To ale bude těžko možné. ČR jako jedna z mála zemí nevyužila pod vedením současného ministra takzvané redistribuce, což je zvýšená sazba dotace na první hektary, což by pomohlo menším a středním zemědělcům a částečně by takový krok podpořil i ony citlivé komodity, které se obvykle pěstují na menších výměrách. Ministerstvo zemědělství také pětinásobně!!! zvýšilo horní hranici na čerpání dotací na jeden projekt v rámci programu rozvoje venkova, konkrétně na 150 milionů korun z původních 30 milionů. Pokud se týká krácení dotací, které je v menší míře povinné již dnes, pak ČR krátí dotace velkým podnikům pouze v nezbytně povinné míře, nejméně z celé EU, i včetně Slovenska. Jako součást koalice se také ministerstvo zemědělství podílelo na přijetí nových regulací, povinností a evidencí, včetně EET, což zásadně zkomplikovalo život menším a středním podnikům, nejen zemědělským, na českém a moravském venkově. Mnohé z nich už také zanikly a další jsou před zánikem. To vše v praxi znamená cílenou preferenci velkoprůmyslového a velkoplošného zemědělství, v zásadě návrat k jeho předlistopadovému pojetí, což je možná pro některé představitele oboru radostné zjištění, ale pro krajinu, venkov a společnost je to cesta do pekel.
Celkem chápu, že s výše sepsaným textem bude vysloven značný a emotivní nesouhlas – praví se v něm totiž, že téměř vše je reálně úplně opačně, než jak se v mainstreamových médiích prezentuje. To je celkem logické za situace, kdy se otrocky opisují tiskové zprávy ministerstva, aniž by někdo uvažoval o tom, jestli je v nich všechno pravda. A když ano, pak z jakého pohledu. Je ale těžké se k pravdě a podstatě dobrat, když čelní představitelé země (včetně pana premiéra, jemuž kdosi napsal do projevu, že prší méně, ačkoli méně neprší) nejsou schopni prezentovat informace, které by jim mohly ubrat politické body. Co na tom, že jde o polopravdy, čtvrtpravdy a někdy, možná i neúmyslné, lži. Pokud si ale nepřestaneme lhát, těžko budeme schopni přijímat správná řešení. Ta totiž musí vycházet z relevantních údajů, a těch je dnes méně než pověstného šafránu.
Svým způsobem je to fenomén doby a Marian Jurečka nedělá nic jiného, než co dělají i ostatní. Což je říkat veřejně to, co chce společnost slyšet. Ministr to dělá navíc velmi dobře – nikdo z dosavadních polistopadových ministrů zemědělství nebyl tak mediálně obratný a aktivní, jako on, takže společnost se o zemědělství a venkovu za poslední roky dozvěděla určitě mnohem více, než za jakékoli roky předtím. O to důležitější je ale najít alespoň občas odvahu k nepopulárním krokům a vyjádřením, čehož ovšem nejen ministr zemědělství téměř není schopen. Za tohoto stavu společnosti nám ale asi naši potomci nespíš moc nepoděkují.
A úplně na závěr: Určitě se dá najít mnoho příkladů, kde ministr Jurečka vykonal záslužnou práci, stejně tak ale i mnoho příkladů opačného gardu. Popisované příklady jsou tak jen vrcholky dvou ledovců, přičemž hlavní masa je bohužel pod rozlišovací schopnosti většiny lidí, neb jde o problematiku složitou, vzájemně se prolínající a průřezovou i napříč resorty. Nic není černobílé, ani ministr Jurečka. Jde spíš o ten odstín šedi...

27. 06.

Nové studně a vrty občany rizikových lokalit před nedostatkem vody nespasí

Petr Havel Přečteno 1939 krát Přidat komentář

Stejně jako už pravidelně v předchozích letech zasáhlo i letos naší zemi období sucha, respektive několik dní za sebou bez větších dešťových srážek provázených teplotami kolem 30 stupňů Celsia nad nulou. To vybudilo některé naše politiky a prakticky všechna média ke zvýšené komunikaci na téma předcházení rizikům sucha do budoucnosti, což by bylo veskrze pozitivní, kdyby ovšem stejně tak, jako v minulosti, nezůstalo nakonec jen u slov. Případně u projektů, které na první pohled vypadají dobře, protože se jejich prostřednictvím rozdávají občanům peníze, což samozřejmě s nadšením kvitují. Jenže podstata problému – stav naší krajiny, se tím neřeší.
Podstata totiž netkví v tom, že by měli občané naší zemi oproti současnému stavu výrazně šetřit vodou. Již dnes patří ČR k zemím s nejnižší spotřebou vody ve vyspělém světě, oproti EU je zhruba poloviční a oproti USA dokonce třetinová. Ne že by u nás žádné rezervy neexistovaly, jenže například úspory spotřeby vody v rámci populárního programu Dešťovka mohou dosáhnout jen zlomku procenta z celkové spotřeby vody v ČR, a i když to třeba některým zahrádkářům pomůže, v celku se tato úspora prakticky vůbec neprojeví. Nehledě na riziko kontaminace veřejných vodovodů a kanalizací při neodborném vyvedení vody zachycené ve studních a sudech pod okapy do veřejných sítí.
Také využití lokálních (místních) zdrojů vody v podobě studní nebo nových vrtů, jejichž cílem má být zajištění zdrojů pitné vody pro suchem trpící obce a regiony není systémovým řešením, a možná ani řešením dočasným. Málokterá země na světě je tak dobře hydrogeologicky prozkoumána, jako ta naše, takže představa, že bude možné někde narazit na zatím utajené a dostatečně vydatné zdroje pitné vody, je z podstaty naivní. Samozřejmě to nelze nikdy stoprocentně vyloučit, ale i když se nějaký nový pramen objeví, rozhodně to neznamená, že tím bude problém zásobování příslušného místa nebo jedince pitnou vodou do budoucna vyřešen. Prakticky ze všech vyjádření odborníků, hydrometeorologů a hydrogeologů opakovaně plyne, že suchem nejvíce ohrožené jsou takzvané mělké vrty, z nichž voda nejdříve zmizí. Za mělké vrty lze přitom považovat drtivou většinu soukromých studní i značnou část plánovaných vrtů, které mají zajistit vodu v nějaké lokalitě. Pokud tak chce stát takové projekty podporovat, bylo by vhodné vědět, že se tím jednak budou využívat podzemní zdroje vody, které ale chce tentýž stát prostřednictvím zvýšených poplatků za jejich odběr chránit. Ještě důležitější ale je, že hlubší vrty představují riziko narušení stávajících podzemních zdrojů pitné vody, takže zajištění vody formou vrtů pro jednoho může vyústit ke ztrátám zdrojů vody pro jiného. Podzemní voda je navíc často uložena v několika vrstvách nad sebou, a ne každá je vhodným zdrojem vody pitné. Teze, podle níž se využije „první voda“, která se ve vrtu objeví, je gruntu mylná. Vrty kromě toho podléhají poměrně přísné legislativě, a samozřejmě platí, že čím je vrt hlubší, tím je dražší. Stometrový vrt (ale i méně hluboký, záleží na hornině a prostředí, ve kterém se vrtá) představuje milionové náklady, další náklady a byrokratické komplikace pak představuje zmiňované dodržování platných zákonů a získání příslušných povolení. Právní rámec ostatně docela dobře rozebrala kancelář veřejného ochránce práv v září loňského roku, takže kdo se chce do budování studně nebo k provedení vrtu za účelem nalezení zdrojů pitné vody pustit, měl by si tento materiál přečíst.
Najdete ho na: https://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/chcete-si-stezovat/zivotni-situace-problemy-a-jejich-reseni/studny-vrty-vodovodni-pripojky/
Jasné ale je, že ani studně a vrty k trvalému zabezpečení zdrojů pitné vody nevedou. Jediným systémovým řešením je tak postupné napojování oblastí, kde tomu tak ještě není, na veřejné vodovody. A to pokud možno do sítí již existujících vodárenských společností, které mohou také vytvářet potřebné finanční zdroje na takové investice a ve výsledku principem solidarity dotovat ceny vody v malých obcích (aglomeracích) z poplatků vybraných ve městech, protože pokud by se mělo napojení několika obyvatel financovat jen z místních poplatků za vodu, příslušní spotřebitelé by se nedoplatili.
Jak už bylo ale řečeno, základní řešení ale není v dešťovce, studních, vrtech, ba ani v omezení občanského komfortu v podobě sprchování, a dokonce ani ve fenoménu letního napouštění zahradních bazénů, kterých je u nás nejvíc na obyvatele na světě. Řešení je totiž v krajině, ve zvýšení její schopnosti zadržovat vodu, čehož lze dosáhnout kombinací změn v podmínkách zemědělského hospodaření, hnojením statkovými hnojivy a cíleným využíváním lokalit „brownfiels“, místo dalších a dalších záborů více nebo méně kvalitní zemědělské půdy. Především je ale nutné zvýšit pestrost krajiny a rozčlenit naše velké širé rodné lány na menší celky, s terénními překážkami, mokřady, rybníky a dalšími prvky, v nichž by se dešťová voda mohla zachytit a postupně vsáknout. Dnes končí ve vodních tocích a nádržích miliony tun zeminy splavené z polí vodní erozí, přičemž roční objem takto splavené půdy činí neuvěřitelných 30,4 miliony tun. Na skále nebo tenké vrstvě zeminy se ale voda z dešťů neudrží a nemůže tak fakticky doplňovat ani vodu ve studních, ani vodu z vrtů. Respektive, může se tak dít jen v omezené míře, a jak již bylo řečeno, často jen dočasně.
Bohužel v současné době nastavené podmínky zemědělského hospodaření ani podmínky regulující stavební činnost stav krajiny nezlepšují, naopak, podle statistik se stav naší krajiny zhoršuje. Míček je především na straně ministerstva zemědělství, ale zdaleka ne jen toho. Pokud se přitom stávající přístup veřejnosti, politiků a zacílení dotačních programů a toků peněz týkající se hospodaření s vodou a jejími zdroji oproti současnému stavu nezmění, bude ještě hůř.

13. 06.

Za každý rok odkladu řešení v Heřminovech zaplatíme všichni více peněz

Petr Havel Přečteno 1315 krát Přidat komentář

Zdánlivě téměř dvacet let se táhne spor o způsob protipovodňové ochrany obcí na řece Opavě, symbolizovaný plánovanou přehradou v Nových Heřminovech. Ve skutečnosti je ale kauza stará 111 let, a již tehdy bylo ideově rozhodnuto o tom, že přehrada v této obci je vhodná.
Právě genezi plánů na přehradu v Heřminovech proto není na škodu si připomenout, neboť i díky její neznalosti zaznívají dnes v emotivních diskusích sdělení, která nejsou pravdivá, protože mnozí z aktérů na realitu zapomněli nebo u ní nebyli. Tak například není pravda, že studie Václava Čermáka z roku 2005, která argumentuje proti výstavbě přehrady, nebyla nikdy zpochybněna. Je to naopak, zpochybněna byla, a to dokonce opakovaně, a to i posudkem Ministerstva životního prostředí (MŽP) z roku 2006. Ministerstvo ovšem svůj posudek oficiálně nezveřejnilo. Na druhou stranu je ovšem také pravda, že další z mnoha studií, dokonce jednu z prvních, kterou zpracovala již v roce 1997 Unie pro řeku Moravu, vláda při rozhodování o výstavbě nádrže vůbec neměla k dispozici, což samozřejmě rozhodování o přehradě usnadnilo. Tak či tak je zřejmé, že „kauzu Heřminovy“, jak už to ostatně v našich krajích bývá, provázely po celou dobu rozhodování o protipovodňové ochraně lokality četné manipulace, a to na obou stranách názorového spektra.
Zpět ale k avizované genezi. První zmínka o možné výstavbě přehrady pochází již z roku 1906, a současná kauza tak není ani zdaleka výmyslem dnešních úředníků. První řešení protipovodňové ochrany Heřminov a okolí vypracoval již v roce 1997, kdy obec postihly katastrofální povodně, Výzkumný ústav vodohospodářský (VÚV) T.G.Masaryka, tedy instituce, která dnes spadá pod MŽP. Jinými slovy, i orgány ochrany přírody se k výstavbě nádrže od počátku oficiálně klonily. Další již zřejmě neznámou skutečností je fakt, že sama obec Nové Heřminovy si v roce 2001 zadala studii, která jako řešení navrhla malou vodní nádrž, v červnu roku 2003 pak schválilo výstavbu velké nádrže vedení Moravskoslezského kraje. Protipovodňovou ochranou se následně zabývala opakovaně i vláda, a to nejprve v květnu 2006 (ustavení pracovní skupiny k nalezení řešení), v březnu 2007 (zpracování studie menší nádrže), v dubnu 2008 (rozhodnutí o menší nádrži), v únoru 2011 (kladné stanovisko EIA) a v dubnu 2014 (pokračování v přípravě realizace nádrže). Z toho mimo jiné vyplývá, že obecní referendum, které v roce 2008 výstavbu přehrady odmítlo, přišlo tak trochu s křížkem po funuse.
Tak či tak je zřejmé, že výstavbě přehrady v současné době již nelze zabránit, neboť již bylo do přípravných prací investováno mnoho peněz, včetně výkupů potřebných pozemků, a bylo by tak žádoucí poctivě a natvrdo konstatovat, že současné vedení obce Nové Heřminovy vydírá svým postojem stát a všechny daňové poplatníky. Každým rokem, ba každým měsícem odkladů se budoucí stavba jen více a více prodražuje, což ve finále zaplatíme všichni.
Je přitom zřejmě zbytečné rozebírat místní geologickou situaci, která je pro stavbu nějaké protipovodňové hráze veskrze optimální. Důležitější je spíše to, že jak výstavba přehrady, tak na přehradu navázané turistické a další služby mohou přinést tamním obyvatelům nové a atraktivní pracovní příležitosti, což v kraji se stále vysokým podílem nezaměstnanosti není nevýznamné. Pokud se přitom zastavíme u často citované Čermákovy studie, která je mantrou odpůrců přehrady, pak snad jen dvě poznámky. Jednak, že tato studie v praxi jen posílá problém s velkou vodou dále po proudu, takže hájí zájem Nových Heřminov na úkor dalších obcí v regionu. A také, že ve studii uvažovaný rozliv řeky do šířky mimo její koryto generuje fakticky úplně stejný problém, jako výstavba přehrady – totiž nutnost vykupovat příslušné pozemky, v tomto případě ale od řádově více vlastníků, než tomu je v případě přehrady, což v praxi znamená další jednání, další průtahy a další nesouhlasy. Velmi intenzivní zástavba podél toku navíc moc lokalit k rozlivu neskýtá, takže výsledkem by bylo jen velmi mírně snížené riziko dopadu povodní, ovšem za hodně peněz a za hodně dlouhou dobu.

22. 03.

Dnes je světový den vody, příležitost dozvědět se o ní víc, než víme

Petr Havel Přečteno 1462 krát Přidat komentář

Kdyby se vybranému vzorku respondentů dnes na ulici položila otázka, jaké výročí připadá na 22. březen, nebylo by myslím mnoho těch, kteří by věděli, že jde o Světový den vody. Přestože se ve světě i u nás slaví od roku 1993, poté, co se na tomto svátku vody dohodlo Valné shromáždění OSN v roce 1992 v brazilském Rio de Janeiru.
Hlavním smyslem tohoto kroku bylo upozornit na důležitost vody, zachování zdrojů pitné vody a nakládání s vodou ve všech významech tohoto slova. Téměř čtvrt století poté se ale v zásadě přezíravý vztah k vodě, alespoň v české společnosti, moc nezměnil, také proto, že u nás opticky problémy s vodou nejsou.
Není to ale tak úplně pravda. Právě v naší zemi se stává stále větším problémem klesající schopnost krajiny zadržovat vodu (retence vody v krajině), a výsledkem je v současné době již téměř třetina území republiky, která je ohrožena suchem. Faktickým projevem je pokles hladiny spodních vod, zejména z takzvaných „mělkých vrtů, do nichž lze zahrnout studánky i privátní studny, v nichž voda buď už zcela chybí, nebo je ve větší hloubce. Problémy mají i někteří zemědělci, třeba pěstitelé chmele, protože hlavní chmelařské oblasti u nás leží ve srážkovém stínu Krušných hor.
Podstatné ale je, že stále neměníme vzorce svého dosavadního chování. V naší zemi jsou stále „velké širé rodné lány“, tedy dlouhé nepřerušované plochy polí, z nichž přívalové deště odplavují ornici a snižují tak kvalitu naší půdy a do budoucna konkurenceschopnost našich zemědělců. Nastavení dotací velké zemědělské podniky, jimž velké lány polí vyhovují, dokonce podporuje. Kvalitní zemědělskou půdu nadále zabíráme ve prospěch stavebních činností a průmyslových areálů, čímž schopnost krajiny zadržet vodu dále snižujeme. Stavíme svá sídla nadále v záplavových oblastech, a následně chceme takový majetek chránit výstavbou přehrad.
Jakoby žádný problém nebyl, protože voda z kohoutků v drtivé většině našich domácností teče, takže základním tématem ve společnosti je její cena. Pro její obhajobu nebo kritiku se ovšem většinou používají politicky nebo lobisticky motivovaná sdělení, a slovo „sdělení“ jsem zvolil zcela úmyslně – o argumenty totiž obvykle nejde. ČR má za všech evropských zemí nejvíc roztříštěnou strukturu vlastníků vodárenského majetku – přesto se zejména v posledních letech vytváří aktivistický tlak na to, aby byla ještě roztříštěnější. I když se k tomu používá mnohých sdělení, nemělo by uniknout, že primárním důvodem je lidská snaha vládnout si sám na svém vlastním písečku, tedy mocenské a osobní ambice jednotlivců. Výsledkem ale musí být nakonec dražší voda, byť atomizátoři slibují opak. V naší zemi je přitom voda přímo či nepřímo zdaněna nejvíc v celé EU – je-li tak nějaká cesta k omezování růstu její ceny, pak je to změna legislativy a daňové politiky – například snížením DPH na vodu. O tom se sice konečně také začíná mluvit, je však otázkou, zdali náhlý zájem politiků není dán především blížícími se volbami.
Mluví se také o „zpackané privatizaci“ našeho vodárenství, jenže trochu v jiném rozměru, než by se mluvit mělo. Po více než čtvrtstoletí si totiž málokdo vzpomene nebo si vzpomenout chce, že obce a města, která v privatizaci dostala „do vínku“ vybydlenou a podinvestovanou síť vodovodů a kanalizací, neměla na její opravy a obnovu potřebné peníze a ani zkušenosti. Ty naopak měli zahraniční investoři, kteří se tohoto úkolu ujali. Jistě ne vždy ideálně, což bylo ale dáno hlavně smluvními podmínkami, které ovšem uzavírali právě tehdejší představitelé obcí a měst, kteří nicméně většinou vodu neprodali, ale pouze pronajali „trubky“. V řadě míst ale nebylo jiné řešení. Co přitom stát skutečně udělat neměl, byla privatizace páteřní vodohospodářské sítě, tedy systémů meziregionálních přivaděčů a převaděčů vody. Především proto, že stát zároveň privatizoval pozemky, na nichž tyto velké trubky leží. I ty potřebují opravu a údržbu, ale domluvit se se stovkami vlastníků najednou je obvykle velký oříšek.
Chceme-li tak s vodou skutečně odpovědně nakládat, udržet jí v krajině a ve vysoké kvalitě také ve vodovodních trubkách, musíme si stejně jako v mnoha jiných oblastech především přestat lhát. Ze špatných předpokladů totiž vždy vznikají špatné závěry, což je vlastně logické.
V rámci oslav Světového dne vody otevírají každoročně vodohospodářské společnosti i správci vodních toků – státní podniky Povodí, své provozy pro veřejnost. Navštívit tak lze některé běžně nepřístupné přehrady, čistírny odpadních vod nebo úpravny vody, a na místě je možné se z úst odborníků dozvědět zajímavosti o vodě, zdrojích vody, čištění vody či její úpravě. Na některých z mnoha „Dnů otevřených dveří,“ které se většinou uskuteční v sobotu 25. února 2017, se provádí bezplatné nebo zlevněné rozbory vody ze studní nebo z kohoutků, kterou si návštěvníci donesou. Přehled nejvýznamnějších akcí spojených se Světovým dnem vody najdete například na:
http://www.nase-voda.cz/svetovy-den-vody-2017-kdy-kam-se-muzete-podivat/
Není proto zas tak úplně od věci některou z akcí navštívit. O vodě bychom měli jistě vědět více, než co o ní víme.

26. 02.

Stavební zákon: Poslanci odmítají údržbu drobných protipovodňových staveb

Petr Havel Přečteno 1851 krát Přidat komentář

Je-li naše země v něčem na posledním místě na světě v rychlosti rozhodování, pak jsou to nepochybně procesy spojené se stavebním řízením. O tom, že je jednou z klíčových legislativních priorit tato řízení zjednodušit a zkrátit, se mluví již mnoho let.
Jistou šancí by přitom mohla být novela stavebního zákona, která je aktuálně v legislativním procesu, je však otázkou, zdali bude v citlivém předvolebním období vůle k nějakým zásadním změnám za situace, kdy se v oboru střetá množství protichůdných lobbistických zájmů. Současnou dikci podmínek územního plánování a stavebních řízení by totiž bylo nejlepší „zguntu“ přepsat. Což nebude jednoduché, zejména v souvislosti s EIA (posuzování vlivů na životní prostředí) i potřebnou změnou pozic a kompetencí jednotlivých povolovacích orgánů a dotčených organizací. Jinými slovy, k vytvoření skutečně funkčního mechanismu stavebních řízení je nutná dobrá příprava a čas.
Minimálně v některých oblastech je ale možná změna jednoduchá, žádoucí a navíc společensky prospěšná. Jde o uvolnění možnosti opravovat rozpadající se drobné protipovodňové stavby, o jejichž údržbu se (nepříliš dobře) starala bývalá Zemědělská vodohospodářská správa (ZVHS). Jen pro představu o rozměru tohoto problému jde v praxi zhruba o 10 000 staveb typu sypané hráze vodních děl, ochranné hráze podél vodních toků, vodohospodářské meliorace, plavební kanály či náhony, a to na 38 000 kilometrech potoků a bystřin, které měla původně ZVHS v gesci.
Základní problém spočívá v tom, že uvedených zhruba 10 000 drobných protipovodňových staveb stojí na privátních pozemcích, což zakládá povinnost vlastníků těchto pozemků tyto stavby udržovat. Na to však nemají vlastníci potřebné finanční prostředky ani motivaci, nehledě na to, že tyto liniové stavby jsou na pozemcích mnoha, často i stovek vlastníků pozemků, přičemž dohoda mezi vlastníky je v drtivé většině případů zhola nemožná. Výsledkem je stav, kdy drobná protipovodňová opatření chátrají a roste tak riziko ohrožení státního, obecního i privátního majetku, přestože poměrně jednoduché řešení existuje.
Stačilo by totiž, aby byla do novely stavebního zákona včleněna definice liniových staveb, a aby nebyly tyto stavby součástí pozemku. V takovém případě by mohly stavby opravovat státní podniky Povodí a Lesy České republiky, které správu drobných vodních toků převzaly od roku 2011 od zrušené ZVHS. Dnes je opravovat nemohou, protože by tato státní podniky zhodnocovaly privátní majetek na privátních pozemcích, což není možné. Pokud by ale stavby nebyly součástí pozemku (a takové příklady existují, například vodovodní a kanalizační potrubí, což je hodně podobný případ), opravy, a to doslova ve veřejném zájmu, by možné byly.
Pozměňovací návrh, který byl v tomto duchu k novele zákona předložen, ale poslanci zatím odmítli. Podle všeho proto, že jim není vůbec znám rozměr problému (viz výše), a možná ani netuší, že existovalo něco jako ZVHS a co po ní zbylo. Neochota zákonodárců je samozřejmě ve fatálním rozporu s dnes a denně hlásanými tezemi o potřebě přizpůsobovat se stále četnějším extrémním projevům počasí generující vyšší rizika povodní nebo sucha. Alespoň část z těchto rizik by byla nižší, pokud by byla možnost opravovat a udržovat díla, která vznikla převážně v letech 1950 až 1990 v době, kdy se problém privátních pozemků neřešil, protože půda patřila všem. Dnes ale privátní půda existuje a minimálně část ze staveb na ní v minulosti postavených k protipovodňové prevenci i prevenci rizik sucha přispívá. Je to našim poslancům jedno, nebo prostě „jenom nevědí, která bije?“

14. 02.

Soumrak biopaliv první generace… a co dál?

Petr Havel Přečteno 6442 krát Přidat komentář

Ambiciózní, byť to správné přídavné jméno by mělo být spíše „lobistický“ projekt EU prosadit jako povinnou alternativu klasických pohonných hmot biopaliva mizí, byť velmi pozvolně, v propadlišti dějin. Původní závazek členských zemí EU dosáhnout do roku 2020 desetiprocentního podílu biopaliv na trhu pohonných hmot byl již před několika lety redukován na sedm procent (10 procent tedy již není povinných, jak se mylně domnívají některá média), tím ale redukce neskončila. Koncem minulého roku navrhla Evropská Komise snížení podílu biopaliv na 3,8 procenta do roku 2030, a byť se zdá tento časový horizont ještě docela vzdálený, zas tak moc času na změny není. Není to totiž jen o tom, přestat pěstovat řepku a další plodiny, které jsou zdrojem surovin pro výrobu biopaliv první generace, ale zejména o technologickém přezbrojení výrobců alternativních pohonných hmot a řadu dalších kroků souvisejících s doprovodným průmyslem, ale i legislativou. I když se již přitom stávající výrobci biopaliv první generace proti záměru EU ohradili, je nasnadě, i díky veřejnému mínění, že první generace biopaliv nemá dlouhodobě jako náhrada benzínu a ropy šanci.
Tu by naopak prý měla mít produkce biopaliv druhé generace (a dalších generací), která by k výrobě pohonných hmot nevyužívala plodiny primárně určené k výrobě potravin, ale jiných obnovitelných zdrojů energie, například odpadní dřevní biomasy. To je ovšem stejná hloupost jako využití řepky, cukrovky nebo obilí, neboť negativní důsledky by byly modelově stejné, jenom by postihly jinou část životního prostředí a deformovaly trh v jiné komoditě. V prvé řadě bychom – obrazně řečeno, místo bochníků chleba proháněli motory automobilů košíky hub a keře malin. To proto, že by nepochybně došlo stejně jako například při navyšování ploch řepky k technickému využití buď k cílenému pěstování a následnému kácení rychlerostoucích dřevin, nebo ještě daleko spíše k cílenému kácení lesních porostů, aby byla příslušná odpadní surovina k dispozici. Výsledkem by bylo snížení vegetačního pokryvu půdy a další růst rizik nadměrných důsledků povodní a sucha, neboť lesy například oproti zemědělské půdě lépe zadržují vodu.
Zdroje (suroviny) tu přitom jsou. Oproti převažujícímu názoru veřejnosti, že v ČR lesů neustále ubývá, je naopak realitou, že dřevní hmoty v našich lesích i samotných ploch lesů u nás přibývá, takže by bylo biopaliva druhé generace u nás skutečně z čeho vyrábět. To je však třeba kategoricky odmítnout. Dřevo (respektive odpad ze zpracovaného dřeva, aby mě někdo nechytal za slovo) z našich lesů by nemělo být nikdy surovinou pro biopaliva druhé a jakékoli další generace, a myšlenky na jakékoli využití biomasy (třeba mořských řas) na produkci pohonných hmot by měly být definitivně zatraceny. Všechny takové projekty by totiž měly v konečném důsledku negativní dopad do životního prostředí, ať již na polích, v lesích nebo v mořích.
Jiná věc je ovšem vyšší využití dřeva z našich lesů k výrobě spotřebních předmětů, nábytku nebo zejména ve stavebnictví. Zpracování dřeva v ČR trpí totiž stejným neduhem, jako zpracování zemědělských surovin, tedy malou přidanou hodnotou projevující se v tom, že z ČR spíše vyváží dřevní surovina a dováží finální výrobky ze dřeva. Tento stav by bylo žádoucí změnit, a i když by biopaliva ze dřeva jistou přidanou hodnotu měla, cesta to není.
Upřímně řečeno, žádná biopaliva nepředstavují cestu ke snižování emisí a oxidu uhličitého v atmosféře, pokud se vezmou v úvahu všechny kroky spojená s jejich produkcí. Pokud tak existuje politický a veřejný zájem na lepším stavu ovzduší, je třeba vsadit na úplně jiné technologie a zdroje pohánějící naše automobily.

13. 01.

Myšlenka vlastnického propojení zemědělců a zpracovatelů je správná, ale drahá

Petr Havel Přečteno 2408 krát Přidat komentář

Jednou ze specifik našeho agropotravinářského trhu je skutečnost, že zemědělci nevlastní žádné významné zpracovatelské kapacity – tedy podniky, které z jimi vyprodukovaných surovin vyrábějí příslušné potraviny. Díky tomu nemohou dostatečně efektivně ovlivňovat ani ceny, ale ani odbyt své produkce a ani strukturu vyráběných potravinářských výrobků. V zahraničí je přitom docela běžné, že tamní zemědělci některé mlékárny, jatka nebo pekárny vlastní, takže snahy o to mít takové podniky i u nás jsou logické a objevují se po celé polistopadové období. Nejnověji je oživil v posledních dnech Zemědělský svaz ČR, který deklaroval úmysl zemědělců postavit si v ČR svou mlékárnu, případně koupit některou z těch zhruba čtyřicítky stávajících.
Myšlenka je to obecně strategicky správná, mimo jiné proto, že by výsledkem byla výroba prokazatelně českých potravin z prokazatelně českých surovin, neboť by nedávalo logiku, aby zemědělci zásobovali svůj vlastní podnik produkcí ze zahraničí. Bylo by také zřejmé, že v takovém případě by na území naší země zůstala veškerá přidaná hodnota vytvářená při výrobě potravin, což je mimochodem přetrvávající a spíše rostoucí problém našeho zemědělství a potravinářství – ČR stále více vyváží zemědělské suroviny a stále více dováží zpracované výrobky v podobě potravin. S dostatkem mléčné suroviny by navíc nebyl žádný problém – ČR je v produkci syrového mléka, zůstaneme-li u této komodity, dlouhodobě přebytková, takže mléka vyrábí více, než spotřebuje. A konečně, jak už bylo řečeno, vlastnictví mlékárny (nebo potenciálně jakéhokoli potravinářského podniku) by bylo standardním prvkem v rámci struktury podniků vyrábějící potraviny obdobně, jako v jiných zemích EU nebo třeba v USA.
Základní otázkou ale je, kolik by vybudování takového zemědělsko -zpracovatelského podniku mělo stát. Aby měl totiž takový projekt pro skupinu zemědělců nějaký odbytový význam, muselo by jít podle nich minimálně o středně velkou až velkou mlékárnu s kapacitou denně zpracovat nejméně milion, spíše však ještě více litrů mléka denně. To ovšem obnáší investice v řádu jednotek miliard, což je částka, kterou těžko dají naši zemědělci dohromady. Vzhledem k tomu pak, že se ziskovost v mlékárenství pohybuje zhruba mezi 4 až 5 procenty, byla by návratnost takového projektu nejméně čtvrt století. A na to dá zase těžko nějaká banka úvěr. Vůbec největším rizikem je ale rozpor mezi zájmy zemědělců a zpracovatelů – zemědělec chce logicky za co nejvyšší cenu prodat, mlékárna ale potřebuje kvůli své konkurenceschopnosti naopak za co nejméně nakoupit. Pokud by tak mělo být primárním cílem zemědělců – vlastníků mlékárny, dostat více peněz za prodej mléka, výsledkem by byla neprodejnost nebo obtížná prodejnost v takovém podniku vyráběných potravin.
Jak je tedy možné, že v zahraničí zemědělci skutečně mlékárny vlastní a že takové podniky prosperují? Inu proto, že tam jde o menší, maximálně středně velké mlékárny, které netvoří páteř mlékárenské produkce, ale vítaný doplněk mlékárenského trhu. Takové mlékárny přitom už ale existují i u nás, jejich vlastníky jsou ale jednotlivé zemědělské podnikatelské subjekty. Bylo by přitom zřejmě možné, aby se dalo dohromady více producentů mléka a společně vybudovali nějakou mlékárnu (nebo pekárnu atd.) tak, jak vznikaly takové podniky v minulosti hlavně za oceánem na bázi družstevnictví (tzv. kooperativy). Vzhledem k častým komunikačním bariérám v našem zemědělství včetně mlékárenství by ale bylo spíše praktické rozšiřovat počet minimlékáren a malých mlékáren, které kromě toho, že také splňují žádoucí parametr výroby českých potravin z českých surovin, představují navíc bonus v podobě speciálních, identických a regionálních výrobků, což je to, co část spotřebitelů stále více žádá a co je také v zájmu obecného rozvoje venkova, ale i zlepšení stavu životního prostředí. Když se příslušný potravinářský výrobek prodá v místě nebo v blízkosti místa své výroby, sníží se výrazně spotřeba pohonných hmot k jeho transportům.

05. 01.

Současné přívaly sněhu pomáhají naší krajině víc než politici

Petr Havel Přečteno 4058 krát Přidat komentář

Nejen lyžaři a provozovatelé zimních skiareálů a služeb s nimi spojených, ale i zemědělci, zahrádkáři nebo vodohospodáři by se měli radovat ze současných přívalů sněhu. A vůbec nejvíc naše krajina, která by podle všeho mohla v době budoucího tání současných přívalů sněhu doplnit zásoby podzemních vod, především mělčích zdrojů, které jsou v posledních letech nejvíce postiženy suchem.
Z porovnání dat o zásobách vody ve sněhu, které publikuje v zimním období pravidelně Český hydrometeorologický ústav vyplývá, že letos je situace mnohem příznivější, než například loni, a to nebyl loňský rok ten nejhorší. Vzhledem k tomu navíc, že sněhová nadílka bude následována alespoň dočasně mrazivým počasím, lze předpokládat, že sníh, zejména na horách, se opravdu nějakou dobu udrží. Škoda jen, že stejně jako v případě dešťových srážek jsou i ty sněhové nejnižší v nejsušších oblastech ČR – na jižní Moravě a ve srážkovém stínu Krušných hor – na Žatecku či Rakovnicku.
Přesto je vhodné zapamatovat si, že je to opět především příroda, která naší krajinu a zdroje vody v ČR zachraňuje, přestože by se z nesčetných vyjádření zejména našich politiků mohlo zdát, že krajinu zachraňují oni. Vzpomenout si na to bude dobré hlavně v létě, protože lze očekávat (jistě, je to trochu předčasné), že se, zejména z pohledu těch podzemních vod, neprojeví případné sušší období v následujícím průběhu letošního roku tak negativně, jako tomu bylo v předchozích dvou letech. Tato skutečnost bude, i vzhledem k blížícím se volbám, zcela jistě také interpretována tak, že se začínají pozitivně projevovat dotační programy a rozhodnutí ministerských úředníků, vedoucí ke zlepšení obecně značně nevyhovujícího stavu zdrojů vody či kvality půdy v ČR. Není to ale pravda.
Naopak, jak konstatuje například zpráva Institutu pro evropskou environmentální politiku (IEEP) z konce loňského roku, opatření, která podmiňují vyplácení 30 procent dotací do zemědělství v rámci plateb na plochu šetrným hospodařením (takzvaný greening) se v praxi ukazují jako zcela nefunkční, a nemají prakticky žádný vliv ani na zvýšení biodiverzity, ani obecně na zlepšení životního prostředí, což zahrnuje mimo jiné také kvalitu půdy a zdrojů vody. Specielně v ČR je navíc greening ve prospěch průmyslového zemědělského hospodaření modifikován ještě o poznání benevolentněji, než je tomu ve většině zemí EU, takže u nás jsou podmínky dotací a programy deklarované jako projekty na pomoc krajině (v oblasti zemědělství) či přírodě neúčinné totálně. Zemědělci (nejen u nás) prostě do přírody pumpují stále nadměrné množství chemie a dotační programy zase zacházejí do takových detailů, že je není možné v praxi uplatňovat plošně, takže v určitých podmínkách fungovat sice mohou, ale jen o kousek dál vůbec ne. Zprávu IEEP bychom proto měli mít v paměti vždy, až se bude například ministerstvo zemědělství (ale i třeba ministerstvo životního prostředí) chlubit tím, jak se mu daří pod současným vedením zlepšit stav krajiny.
Předpoklad, že na tom bude díky rostoucím zásobám vody ve sněhu naše země letos z pohledu vodních zdrojů lépe, má však i svou stinnou stránku. Jak je totiž v našich krajích zvykem, pokud není nějaký problém ryze aktuální a nekoukají-li z toho politické body (a to by nekoukaly, protože v zájmu krajiny musí být prakticky vždy omezena nějaká skupina lidí – a to jsou voliči), potřebná řešení se odloží, například s odkazem, že na něj nejsou peníze. I když teď zrovna by při přebytkovém rozpočtu byly – a ke cti ministra zemědělství slouží, že by alespoň část z nich chtěl využít na investice mimo jiné do vodohospodářské oblasti. Ještě daleko důležitější je ale jeho snaha zabránit záborům zemědělské půdy k výstavbě rozličných průmyslových areálů, jejichž vliv na možnost zadržet vodu v krajině (a tedy na stav krajiny jako takový) byl, je a vždy bude negativní. Kombinace pozitivních i negativních přístupů ministerstva zemědělství se přitom opravdu obtížně klíčuje, neboť z nich není zřetelná základní, vpravdě nadresortní strategie, která jediná je ale pro nápravu stavu naší krajiny možná. Naše krajina je tak stále v sevření dvou zcela rozdílných filosofií – přílišné ochrany před člověkem (který je ale její součástí) v podání ministerstva životního prostředí, a na druhé straně přílišné devastace od člověka zdaleka nejen v podání zemědělců, ale hlavně stavební a obecně průmyslové lobby. Za těchto okolností tak můžeme opravdu spoléhat jen na přírodu samotnou a možná nejlepší strategií je příliš se jí do toho neplést. Již mnohokrát v historii si totiž dokázala dobře poradit sama – a zatímní průběh letošní zimy je jedním z mnoha milionů důkazů, že je toho ještě schopna i nadále.

14. 12.

Trhy na Jiřáku v současné podobě končí. Tak vypadá podpora českých potravin v praxi

Petr Havel Přečteno 7665 krát Přidat komentář

Jednou z mála systémových a celostátně v praxi využitelných možností, jak podpořit existenci a ekonomiku drobných českých a moravských zemědělců a výrobců potravin, představují zcela nepochybně farmářské trhy. Ke spotřebitelům se díky nim dostávají produkty, které v běžných maloobchodních sítích většinou nekoupí, protože malí chovatelé, pěstitelé a potravináři nedokáží velké prodejny plynule zásobovat – celkově malý objem nabízeného zboží jim to ani neumožňuje. Jedinou možností, jak takové výrobky spotřebiteli nabídnout, je tak kromě prodeje ze dvora (v tom případě ale musí spotřebitel za farmářem) prodej na tržištích, respektive na veřejných prostranstvích, na nichž je prodej upravován tržními řády obcí, měst nebo jejich částmi.
Pro farmáře a malé potravináře je přitom optimální prodej ve větších městech, v nichž je více spotřebitelů ochotných si připlatit za čerstvost výrobků a jejich skutečně český původ. Takové předpoklady však splňují jen některá tržiště, reálnou garanci představuje v praxi pouze Asociace farmářských tržišť ČR (AFT), jejíž členové se řídí etickým kodexem. Ten mimo jiné ukládá organizátorům farmářských trhů prodávat na tržnicích AFT zboží, z něhož musí tvořit alespoň 90 procent potraviny, a tyto potraviny musí být vyrobeny z 90 procent z tuzemských surovin, což organizátoři trhů kontrolují přímo u producenta prodávaného zboží a pořizují k tomu příslušnou dokumentaci.
Zakládajícím členem AFT je Spolek Archetyp, který v Praze provozuje dvě farmářská tržiště – na Náplavce a na náměstí Jiřího z Poděbrad, lidově „na Jiřáku“. Z rozhodnutí městské části Prahy 3 ale farmářské trhy na Jiřáku v současné podobě končí. Praha 3 totiž vypsala na provozovatele Jiřáku výběrové řízení (nic jí k tomu ale podle zákona nenutilo, smlouva s Archetypem spadala do kategorie takzvaných podlimitních zakázek), které vyhrála teprve v průběhu letošního října překoupená společnost a bez zkušeností s organizací farmářských trhů. Samotné výběrové řízení je navíc hodnoceno jako netransparentní, verdikt sám byl učiněn na základě subjektivního hodnocení a bez požadavků na odbornou způsobilost budoucího provozovatele. Radní navíc akceptovali nabídku nadstandardních služeb, které v minulosti nabízel i Spolek Archetyp, avšak v jeho případě akceptovány nebyly. I když je ještě předčasné hodnotit, s jakým spektrem zboží se na Jiřáku v příštím roce návštěvníci setkají, je z výše uvedených indicií jasně patrné, že se na Jiřák dostanou kamarádi kamarádů a že záruka tuzemského původu prodávaného zboží nebude nijak garantována. Nový provozovatel samozřejmě členem AFT není, takže jej ke struktuře a garantovanému původu prodávaného zboží nic nezavazuje. Není to přitom první příklad v Praze, který prostřednictvím farmářských trhů hází klacky pod nohy českým maloproducentům. Na sklonku letošního léta upozornil v TV Stream Jan Tuna na případ místostarosty Prahy 5, který na stánku své firmy na pražském Andělu vydával německé a polské jahody za české, přičemž uvedený pořad také poukázal na korupční praktiky, které boj o lukrativní místa k prodeji „českých potravin“ v Praze (a v jiných velkých městech to zřejmě nebude o moc lepší) provázejí. Mimochodem i Náplavka, která nyní Spolku Archetyp v Praze zbyla, měla být před pár lety z pozice farmářského trhu vytlačena. Tehdy se ale Náplavky zastal mimo jiné stávající ministr zemědělství Marian Jurečka.
Všechny (a jistě i jiné) uvedené případy lze jednoznačně charakterizovat jako preferenci byznysu pro kamarády a vyvolené před skutečnou podporou menších tuzemských zemědělců a potravinářů, a obecně i malých tuzemských výrobců a producentů čehokoli. Líbivá slova politiků jsou tak v naprostém rozporu s činy, a z pohledu podpory malého a středního podnikání, o které všichni mluví, jde až na výjimky o populistické kecy.
Jedním z možných řešení je přitom revize stávajících, výše zmíněných tržních řádů, které nepokrytě nahrávají jarmarečním prodejcům a často ryze marketingovým akcím spojených s prezentací zahraniční produkce. Ve vyspělých zemích, třeba v sousedním Německu, je přitom zcela běžné, že například prodej čerstvého ovoce a zeleniny – typické to složce farmářských trhů, podléhá zvýhodněné sazbě nájmu za prodejní prostor, a to několikanásobně. To mimo jiné povzbuzuje pěstitele na prodejní místo přijet a prodávat, zkracuje cestu od producenta ke spotřebiteli a zvyšuje tak čerstvost prodávaného zboží, a také přihlíží ke skutečnosti, že ovoce, zelenina nebo například pečivo představuje vyšší nároky na objem (a přepravu), než je tomu třeba v případě prodejců hodinek či brýlí nebo, abychom zůstali u potravin, například čokolády, kterou z technologických důvodů žádný malovýrobce nevyrábí.
Naprosto zásadní je ale celkový filosofický přístup k využívání veřejných prostranství, tržišť i menších obchůdků zejména v turisticky atraktivních městech a místech. Právě taková prostranství by měla být prioritně využívána k prezentaci šikovnosti našich lidí, k představení identity, lokálních i národních specialit nebo právě lokálních producentů potravin. Místo toho se ale v Praze, u symbolu naší historie u Karlova mostu s výhledem na Hradčany prodávají ruské bábušky. Byznys prostě poráží lokální patriotismus a eroduje společnou a společenskou hrdost. Jestli je něco třeba v naší zemi od základů postupně změnit, je to právě tohle.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy