09. 04.

Teze o zlepšení stavu krajiny omezením biopaliv jsou naivní

Petr Havel Přečteno 1333 krát Přidat komentář

Oblíbené jarní téma řepky letos o něco předběhlo dobu, kdy na našich polích rozkvetou její žluté lány a upozorní tak vizuálně na problém, který je evergreenem naší politické a mediální scény - totiž existence a podpory biopaliv první generace z potravinářských plodin. Stalo se tak díky novele zákona o ochraně ovzduší, v níž se navrhuje upustit od povinnosti přimíchávat biopaliva do pohonných hmot. Cílem má být omezení ploch řepky v ČR a zlepšení stavu krajiny. Jenže to by se ani při přijetí novely (kterou ale vláda zamítla) nestalo.

Je to totiž naivní za situace, kdy stále trvá závazek ČR a všech zemí EU do roku 2020 snížit emise v dopravě o 10 procent, což měla původně zajistit právě biopaliva, byť se na něm mají biopaliva první generace podílet už pouze ze 7 procent a Evropská Komise dokonce neúspěšně navrhovala redukci na 3,8 procenta. To totiž v praxi znamená, že odbyt pro nepotravinářské využití řepky je i nadále zajištěn, a především je pro její pěstitele zajištěna její příznivá cena. Pokud by měla mít legislativa na pěstování řepky skutečně nějaký vliv, musely by být podmínky závazku snižování emisí v rámci EU naprosto přehodnoceny a musely by být také jiným způsobem nastaveny zemědělské dotace, byť řepka jako taková speciálně dotována není. Naivní představou je však také teze, podle které by se na úkor biopaliv první generace prosadila biopaliva druhé generace, tedy ze surovin, jako jsou kafilerní tuky, použité oleje nebo dřevní biomasa, tedy nepotravinářské suroviny. V první řadě proto, že jich není dostatek, a stejně tak nejsou v rámci celé EU technologické celky na jejich zpracování. Vzhledem ke kůrovcové kalamitě je sice aktuálně (a ještě nějakou dobu bude) dostatek dřeva a odpadu z něj, na tom se však nedá stavět dlouhodobě. To by spíš dřív zkrachoval lesnický a dřevařský průmysl.

Řepku (ale i kukuřici) lze navíc nadále používat k potravinářským účelům, k výrobě rostlinného jedlého oleje, který je především ve střední Evropě nutričně plnohodnotnou (v některých parametrech dokonce lepší) alternativou jihoevropského olivového oleje. Bude-li odbyt pro řepkový olej, ale i řepkové pokrutiny a další produkty z této plodiny, její plochy neklesnou, pouze se, jak reálně předpokládá Ministerstvo zemědělství, změní struktura využití řepky. Mýtem jsou přitom teze, že řepka poškozuje půdu - tato rostlina naopak zanechává díky své mohutnosti a rozsáhlému kořenovému balu v půdě množství biomasy a její vlastnosti tak spíše zlepšuje, než zhoršuje. Problém je jen (ale to je problém zásadní) v tom, že především řepku je třeba po dobu její vegetace intenzivně chemicky ošetřovat, a splach z polí s sebou zbytky chemických látek odnáší do vodních zdrojů. Řepka tedy není nebezpečím pro půdu, ale spíš pro vodu.

Zpět ale k existenci biopaliv jako takových. Jejich produkce je od počátku existence zatížena celou řadou manipulací, a zdá se, že tento proces jen tak neskončí. Jak správně připomněl v diskusi v České televizi Václav Loula z České asociace petrolejářského průmyslu, původním smyslem biopaliv měla být alternativa k rostoucím cenám ropy (ty činily i 125 USD za barel) a pomoc zemědělcům, ochránci přírody a ekologičtí aktivisté k tomu ovšem přidali tezi o nižším množství emisí a ochranu životního prostředí. Jenže celková stopa biopaliv první generace je při započtení všech úkonů k jejich výrobě horší než ropy. Dnes dávají zelení aktivisté od podpory biopaliv první generace ruce pryč, byli to ale oni, kdo ovlivnil politická rozhodnutí v jejich prospěch.

A jsou to opět oni, kteří našli řešení v biopalivech druhé a dalších generací, což je stejně slepá ulička, jako potravinářská biopaliva. Je totiž zcela zřejmé, že cílená produkce surovin pro další generace biopaliv, bude-li zdrojem biomasa, s sebou vždy ponese stejné efekty za situace, kdy bude zajištěn odbyt pro jakýkoli typ biomasy v rámci nahrazování nějaké části konvenčních pohonných hmot. Místo ploch řepky v rámci biopaliv první generace se tak v druhé generaci budou cíleně vysazovat a následně kácet stromy (produkce kafilérií a spol. absolutně nemůže stačit), a ve třetí generaci budou farmy na pěstování řas zatěžovat moře. Myšlenku biopaliv je prostě třeba opustit jako celek. Třeba proto, že pěstování surovin na biopaliva provází uvolňování oxidu dusného, který je 300x horší než oxid uhličitý a produkce skleníkových plynů prostřednictvím produkce biopaliv je oproti fosilním palivům až o 70 procent vyšší.

Snižovat emise (ovšem měřených jen na koncovce, což nepostihuje celý produkční řetězec) lze prostě i jinak, než využitím biomasy (a to jakékoli). Ani v elektromotorech to ale nejspíš nebude, pokud i do nich započteme všechny úkony související s jejich výrobou, cenou a zajištěním potřebné logistiky pro provoz elektro automobilů.
Petr Havel


06. 03.

Kůrovec: Dílčí změny zákonů ani složení porostů naše lesnictví nespasí

Petr Havel Přečteno 1290 krát Přidat komentář

Největší kůrovcová kalamita v novodobých dějinách naší země, o jejíchž důsledcích se v poslední době, také v souvislosti s blížícím se jarem, opět intenzivně diskutuje, může být startovací plochou k zásadním změnám v našem lesnictví. Bude-li k tomu ale dostatek politické vůle, a nejen té.

Vzhledem k tomu, že by se v pojetí lesnictví mělo - obrazně řečeno - změnit téměř všechno, budou důležitou součástí potřebných změn také správné vize a z lesnického pohledu i potřebná osvěta veřejnosti, především pak na základě srozumitelných argumentů. I když se už pár let nějaké ty osvětové akce, především v podání státního podniku Lesy České republiky, konají, jsou obvykle zaměřeny na poměrně úzký okruh zájemců, buď z řad dětí (což je dobře), nebo jen těch, které to zajímá. I proto v myslích lidí léta přetrvával pocit, že v naší zemi se více dřeva těží, než jej v lesích přibývá, ačkoli to nebyla pravda. Díky loňským těžbám to už ale (dočasně) pravda je, a výzvou doby je, aby se to díky (nejen) kůrovci nestalo pravidlem.

Jinak je ale lesnictví stále velmi uzavřeno do svých vlastních problémů, což se mimo jiné projevuje i návrhy řešení a argumentací, jak a proč by měl stát lesníkům a majitelům lesních porostů pomoci. K tomuto účelu se spojily všechny lesnické organizace, což je pozitivní, a také se zdá, že budou se svými požadavky na zvýšení podpor lesnictví úspěšní. Vize ale chybí. Například základní argument, že lesy zadržují vodu, a jejich existence (lesy zaujímají třetinu plochy naší země) je tak zásadní podmínkou udržení vodní bilance Česka, zdrojů a zásob vody a zachycování dešťových srážek v krajině. To přitom zaznívá jen okrajově, ačkoli zrovna téma sucha a jeho rizik rezonuje v naší politice i v naší veřejnosti velmi mocně a skutečně přímo souvisí se stavem a hlavně budoucím stavem lesních porostů v ČR. V komentářích k tématu lesnictví ovšem spíše rezonují pojmy jako "selhání", „nečinnost“, „zisk“, „klimatická změna“, tedy pojmy hledající viníky současného stavu v minulosti, místo aby se pozornost soustředila do vizí a strategií pro budoucnost.

Jen velmi „mírným pokrokem v mezích zákona“ je přitom aktuální novela lesního zákona, kterou má v současnosti „na stole“ parlament, naopak o poznání větším pokrokem je pak doporučení Ministerstva zemědělství netěžit suché stromy, které již nepředstavují potravu pro kůrovce, a tedy rezignovat na takové těžby dřeva, které na rozvoj kůrovce nemají vliv. Ve zmiňované novele je mimo jiné zakotven záměr zpřesnit činnost odborných lesních hospodářů, kteří jsou zodpovědní za lesní hospodářské plány, což je chvályhodné za situace, kdy tato činnost nijak specifikována není a kdy lze i v rezervách této činnosti spatřovat kamínek do mozaiky příčin ne zrovna optimálního stavu našich lesů. Jenže další záměr - povinnost vlastníků lesů vést hospodářskou evidenci (když má u nejmenších vlastníků hospodářskou činnost v lese v kompetenci odborný lesní hospodář) je nadbytečnou evidenční, byrokratickou a vlastníky fakticky šikanující povinností, jejímž důsledkem (a možná i záměrem) nepochybně bude, že se malí vlastníci budou zbavovat lesních pozemků.

Důležité je však jedno: Všechny dosavadní a plánované změny zákonů a pravidel, byť mohou k řešení problémů našich lesů a množení kůrovce přispět, lze hodnotit v zásadě jako kosmetické úpravy systému, který je ale nutné změnit jako celek. Například jednotlivá území (takzvané smluvní územní jednotky - SÚJ) spravovaná státem se musí zmenšit, lesní porosty musí mít nejen pestřejší skladbu dřevin, ale také i různá věková a výšková patra (což znamená těžit alespoň na části území probírkovým způsobem), spektrum dřevin se musí rozšířit i o takové druhy, které jsou odolnější vůči probíhajícím změnám počasí (tedy i o druhy nepůvodní), část těžeb v nepřístupných terénech musí místo harvestorů zajistit koně a k přírodě šetrnější techniky, a především se musí na venkov opět navrátit místní malé pily a zpracovatelé dřeva.

To ovšem novely a navrhované změny neřeší, a nevyřeší to ani požadavek Pirátů na „analýzu příčin“ současného stavu. Jednak se na něm podílí celá řada faktorů, v různých lokalitách různým způsobem, takže žádná analýza nemůže příčiny objektivně popsat, jednak neznamená žádná analýza řešení do budoucna, ale maximálně tak schematický popis minulosti. Inflace požadavků na různé analýzy lze tak považovat za alibi neschopnosti navrhovat řešení a naopak vytváření alibi ke kritice „těch před námi“. Bohužel i u Pirátů se tento postup stává základním politickým (a populistickým) přístupem. Stejně tak populistická jsou ale požadavky na plošnou výměnu zbylých smrkových porostů za listnaté dřeviny, přestože i listnáče mají své „kůrovce“ a existence takových porostů samozřejmě není zárukou, že je nikdy nenapadne žádný škůdce. Výkřiky o potřebě změnit způsob zadávání veřejných zakázek podnikem Lesy České republiky sice možná racionální jádro mají, řešit jej ale pouhým odkazem na to, že hlavním kritériem nemá být pouze cena, je velké zjednodušení. V minulosti to ostatně byli sami politici i dnešní kritici situace v lesním hospodářství, kteří považovali vícekriteriální zakázky za „tendry šité na míru“ vyvoleným společnostem. V principu přitom samozřejmě nemá jít o „šití na míru“, ale o posilování vztahu společností pracujících v lesích k místu, kde podnikají, což ovšem nesouvisí s více kritérii, ale právě se zmenšením SÚJ, obnovou místních pil a vytvářením vyšší přidané hodnoty k dřevní surovině na území ČR.

A také s vodními zdroji, a tedy například s potřebou urychleně zalesnit po kůrovcových těžbách vytvořené holiny. Nu ano, nejsou sazenice. Jenže recept navrhovaný politiky, totiž prodloužit povinnost opětovného zalesnění z dosavadních dvou na pět let je rozhodnutí, které bude mít v řadě lokalit na vodní bilanci negativní vliv. Možná by tak bylo lepší nakoupit sazenice v zahraničí, ale to by přišli tuzemští producenti sazenic o byznys a také by to nebyly „ty pravé sazenice“…..

O lesnictví by se dalo psát hodně dlouho, i proto, že se až na souboje firem o státní zakázky v minulosti o tomto odvětví prakticky dlouhodobě nic jiného nepsalo. Jasné je ale jedno - lesnictví v ČR se musí, a nejen kvůli kůrovci, zásadně změnit. Řešení ale zatím nikdo nenabízí, neboť to, co se za řešení vydává, skutečným řešením není. A mimochodem - zdaleka to není jen o lesnících - ti v rámci zákonů a nastavených pravidel často dělají, co mohou. Problém je totiž o pár pater výše.
Petr Havel

03. 02.

Rizikové potraviny nepochází jenom z Polska

Petr Havel Přečteno 2834 krát Přidat komentář

Současná kauza kolem polského hovězího masa, která odstartovala zdokumentovanou praxí na polských jatkách, odkud bylo bez patřičné kontroly uvolněno maso do tržní sítě, plní již týden stránky tuzemských médií. Je ale vhodné připomenout, že případy klamání spotřebitele, nedodržování zákonů i záchyty potenciálně rizikových potravin kontrolními orgány se zdaleka netýkají jen produkce polské, byť je právě na polskou produkci naše spotřebitelská, především ale podnikatelské veřejnost obzvláště citlivá. Prostě proto, že se do ČR z Polska vozí opravdu značné množství potravin a zemědělských surovin.

Díky tomu je samozřejmě pravděpodobnost pochybení vyšší, což ovšem vede k tomu, že také zacílení kontrol na zboží, které neposkytuje vždy záruku bezzávadnosti, je četnější. K tomu bohužel zavdává polská strana sama důvody a je a bude to také polská strana, pro kterou bude současná kauza představovat největší ztráty. O to citelnější, že významná část polského exportu míří do Velké Británie a blížící se brexit nepochybně vzájemný obchod neposílí. Polsko však neexportuje potravin jen k nám nebo do Velké Británie, ale do všech zemí EU (jak ostatně kauza hovězí také ukázala), a i když čelila polská produkce v minulosti i jiným kauzám, spotřebitelé v EU polské potraviny nezavrhli. Také proto, že patrně nečelí tak intenzivně komunikovaným kauzám, jako ti naši.

Aniž bych chtěl přitom situaci na polských jatkách a úroveň polského veterinárního dozoru zlehčovat, nezdá se být pravděpodobné, že by k podobným (byť ne tak dobře zdokumentovaným) případům docházelo jen v Polsku a jen v případě porážky hovězího dobytka (vzpomeňme jen na klecové chovy kuřat, ať již byly natočeny kdekoli). A i když se díky intenzitě veterinárního dozoru v ČR blíží pravděpodobnost podobné praxe u nás nule, nelze jí stoprocentně vyloučit. Jaká je pak porážková praxe v zemích typu Rumunsko, to už bych nechal skoro bez komentáře…

Důležité je především, jaká jsou možná zdravotní rizika konzumace potravin nebo zemědělských surovin, při jejichž výrobě nebyly dodrženy zákony, a zdali jde o pochybení jednotlivce nebo jednotlivců, o náhodu, nebo o systém. K tomu je třeba říci, že Polsko stejně jako ostatní země EU musí dodržovat evropskou veterinární legislativu, přičemž její dodržování ve všech zemích EU kontrolují opakovaně inspektoři EU. Kdyby tak šlo v Polsku o skutečně systémové selhání, bylo by zřejmě již v minulosti odhaleno. V ČR je mimochodem veterinární dozor přísnější, než to ukládá EU, první příjemci zboží živočišného, ale i rostlinného původu v ČR musí o zásilkách informovat kontrolní orgány. Díky tomu lze poměrně snadno dohledat, kde a kdy jaké zboží skončilo, což se ukazuje v tomto případě jako praktické. EU nicméně kvůli tomu ČR žaluje, polský případ ale poskytl našim kontrolorům argumentaci, že to zase tak úplně od věci není.

Zpět ale k rizikovým potravinám nebo zboží, které se do ČR dovezlo odjinud než z Polska v poslední době. Je toho hodně, například čaj z Číny s pesticidy, kapie z Maďarska s obsahem stimulátorů nebo doplňky ze Švýcarska neobsahující deklarované vitamíny. Což je jen vrcholek ledovce, spíše modelově dokazující, že stoprocentně bezchybná není žádné země, včetně obdivovaného Švýcarska. Kromě posledního případu (neexistující vitamíny) šlo přitom pokaždé o produkty, které mohou mít negativní účinky na lidské zdraví (platí to samozřejmě i pro polská jablka z loňského roku), zatímco u polského hovězího se o jeho negativním vlivu zatím spekuluje. I když to ze záběrů tak nevypadalo, nemuselo být maso nutně zdravotně závadné, a pokud se týká antibiotik, tak ta se k léčení zvířat používají všude, přičemž při porážce zvířete již nesmí v tělech jatečného skotu být, k čemuž slouží ochranné lhůty (doba, kdy nejpozději může být před porážkou zvířeti podán lék).

Každopádně, z dlouhodobých statistik Státní zemědělské potravinářské inspekce vyplývá, že obecně vyšší riziko potravin nebo zemědělských surovin, které nesplňují požadavky evropské nebo naší legislativy (a z toho vyplývajících možných rizik), představuje dovoz takových výrobků ze zemí mimo EU. Statisticky šlo podle posledních celoročně zpracovaných dat za rok 2017 o 27,6 procenta šarží výrobků ze třetích zemí (mimo EU), zatímco u potravin původem z EU (včetně Polska) nevyhovělo 17 procent kontrolovaných výrobků a v případě potravin tuzemského původu nevyhovělo 9,9 procenta. Což ovšem zase neznamená, že více než čtvrtina zboží ze zemí mimo EU je zdravotně riziková, protože i v tomto případě se kontrolní orgány soustředí především na rizikovější komodity nebo země, takže potravin bez závad je pochopitelně víc. Což ale platí i pro Polsko.
Petr Havel

03. 12.

Maximální plocha monokultur je krok správným směrem

Petr Havel Přečteno 1643 krát Přidat komentář

Je-li nějaké opatření vedoucí k prevenci rizik sucha a eroze na zemědělské půdě pro naší krajinu skutečně zásadní, pak je to nížení rozsáhlých nepřerušovaných ploch polí, na kterých se pěstuje pouze jen druh plodiny. Tedy monokultur.

Skutečnost, že nyní navrhuje ministr zemědělství Miroslav Toman maximální výměru monokultur na erozí středně a mírně ohrožených pozemcích (tzv. SEO a MEO) na 30 hektarů, je tak mnohem systémovějším opatřením, než je třeba střídání tří nebo čtyř (nebo třeba šesti) plodin na příslušných pozemcích. Na nutnosti zmenšit naše „velké, širé, rodné lány“ se až na zástupce velkoprůmyslových zemědělců shodují všichni, od vodohospodářů, meteorologů, soukromých zemědělců, vědeckých a výzkumných pracovníků, ochránců přírody až po akademickou sféru.

Opatření není však jen v zájmu krajiny, která na rozčleněných pozemcích může lépe zadržovat a vsakovat vodu, ale i v zájmu všech, tedy i velkých zemědělců. Dešťové srážky, zvláště ty přívalové, se totiž na rozsáhlých nepřerušovaných plochách nemají kde zastavit a i v mírném svahu nabírá voda na síle, takže ze zemědělských pozemků splachuje nejsvrchnější a nejcennější svrchní část ornice, jejíž mocnost a kvalita rozhoduje o výši a kvalitě úrody. Sami zemědělci by tak měli svá pole ve vlastním zájmu zmenšovat, i bez zákonů a nařízení.

I zmiňovaných 30 hektarů monokultur je přitom stále ještě velká plocha, pokud uvážíme, že průměrná velikost farem v rámci EU je 16,6 hektaru, přičemž je zřejmé, že tamní zemědělci určitě nepěstují na celé obhospodařované výměře jednu plodinu. Pokud by někdo chtěl v této souvislosti operovat velkými nepřerušovanými půdními bloky například v USA nebo Austrálii, pak je třeba vědět, že tam taková území nejsou ani náhodou tak hustě osídlena, jako je tomu v EU, a navíc má ČR po Francii vůbec nejhustší osídlení i v rámci Evropy. To zároveň znamená, že splach (bahno) z polí končí u nás často na zahrádkách obyvatel obcí pod svažitými pozemky (i pod velmi mírně svažitými pozemky), nebo dokonce v podsklepených bytových prostorách, takže snížení rizik eroze formou maximální výměry monokultur je zároveň také opatřením na ochranu privátního, obecního i státního majetku.

Záměr Ministerstva zemědělství se kromě toho týká jen 600 000 hektarů půdy, tedy zdaleka ne veškeré zemědělské půdy v ČR, která je zhruba 3,5 milionu hektarů. Lze jej tak hodnotit pozitivně, ale ne jako konečné řešení. To by mělo spočívat v rozčlenění zemědělské krajiny na ještě menší plochy, obdobně, jako je tomu ve většině zemí EU, což může každý porovnat při pohledu z letadla. Menší plochy polí přitom rozhodně nepředstavují nižší konkurenceschopnost zemědělců. Je tomu spíše naopak, jinak by neměla celá řada zemědělců hospodařících na desítkách, ale i jen jednotkách hektarů pokrytých monokulturami vyšší hektarové výnosy, než je tomu na mnohých našich velkých, širých rodných lánech, které navíc ani v potřebné míře pro správný vývoj hospodářských plodin nezadrží vodu. Nebo právě proto.

05. 10.

Likvidace kůrovce jako nástroj k další likvidaci soukromého podnikání

Petr Havel Přečteno 1673 krát Přidat komentář

O kůrovcové kvalitě toho bylo v posledních měsících napsáno tolik, že by se mohlo zdát, že jakékoli další texty s tímto tématem jsou doslova nošením dříví do lesa. Problém ale je, že řada údajů ohledně skutečných příčin, mezi něž zdaleka nepatří jen sucho, ale i důsledků a širších souvislostí, zas tak často publikována nebyla.

Nepochybně nejdůležitější „širší souvislostí“ je přesah kůrovcové kalamity do odolnosti naší krajiny vůči erozi a její schopnosti zadržovat vodu. Je totiž zcela zřejmé a doložitelné, že i špatně obhospodařovaný les dokáže zadržet více vody než zemědělská půda - pokud ovšem stojí. Když ale budou (a již jsou) vykáceny tisíce hektarů lesa jakožto metoda k zamezení dalšího šíření kůrovce, výrazně se sníží celkový potenciál krajiny zadržovat vodu. To v praxi povede do stavu, kdy drobné vodní toky napájené z lesů vyschnou, nemluvě o riziku dalšího poklesu hladin spodních vod v krajině i v soukromých studních. Samozřejmě se také na velkém území zvýší riziko eroze, protože stromy (les) svým, oproti jiným rostlinám rozsáhlým kořenovým systémem, dokáží erozi efektivněji čelit.

Paradoxní je, že zatímco zemědělci dostávají pravidelně, a dostanou i letos, finanční kompenzace za újmu způsobenou suchem, vlastníci lesních pozemků a lesničtí hospodáři nedostanou z tohoto pohledu nic, přestože dosud vyčíslené ztráty, také způsobené primárně suchem, činí podle vlastníků lesů prakticky stejnou částku, o jaké mluví zemědělci. Tedy asi 12 miliard korun. Možná je to jistou ideovou bariérou, podle níž je vlastník v myšlení společnosti „ten bohatý, který peníze nepotřebuje“, zatímco zemědělec, u nás obvykle hospodařící na pronajatých pozemcích, je „ten chudý, který živí národ“. Minimálně v náhledu na sanaci kůrovcové kalamity je ale nanejvýš třeba se od takového přístupu oprostit a finančně pomoci i vlastníkům lesa.

Podle platných zákonů musí vlastník po vykácení lesa a vzniku holiny toto území nejpozději do dvou let zalesnit, jinak se vystavuje sankcím. Jenže zalesnit se dá jen poté, co vlastník nakoupí nové sazenice, na které ale díky propadu tržeb za prodej dřeva nemá v současné době peníze. Urychlené zalesnění je přitom, z důvodů výše popsaných (eroze, retenční schopnost) v zájmu celé společnosti, dokonce i zemědělců, právě kvůli snížení rizik zemědělského sucha. Kompenzace ekonomické újmy pro vlastníky lesa je tak v tomto případě velmi žádoucí.

Již na začátku bylo řečeno, že sucho nebylo a není jedinou příčinou současného stavu našich lesů. Na problému se totiž také podílí dlouhodobá lesnická politika státu, která postupně více a více sázela na byznys a vytváření co největšího zisku státního podniku Lesy České republiky (Lesy ČR), a to na politické zadání. Maximalizaci zisků Lesů ČR zahájil už někdejší jejich generální ředitel Svatopluk Sýkora, pokud se pak týká politického zadání, tak tam má největší odpovědnost exministr Marian Jurečka, z jehož popudu se jednak rozpustila léty vytvářená rezerva Lesů ČR čítající mnoho miliard korun a z jehož popudu také putoval zisk Lesů ČR do státního rozpočtu, aby tak měl ministr Jurečka důvod požadovat po ministru financí posílení rozpočtu Ministerstva zemědělství (MZe). Což se po celou dobu předchozího volebního období dělo.

Posílení rozpočtu MZe ale odbor lesního hospodářství vůbec nepocítil a naopak rozpočtová kapitola lesnictví se neustále tenčila. V návrhu na příští rok je pro lesnictví vyčleněno ubohých 650 milionů korun, zatímco na dotace do zemědělství zhruba 44 miliard korun. Od stávajícího ministra Miroslava Tomana mají sice lesníci přislíbeno navýšení na 1,2 miliardy korun, což lze kvitovat s povděkem, ale samozřejmě to nestačí. Z nízkého základu se ovšem špatně navyšuje…

To ale stále není to nejdůležitější. Zásadní totiž je, že propad tržeb z cen dřeva a nemožnost generovat finanční prostředky na opětovné zalesňování může vést, a v některých případech už vede, do zásadních ekonomických problémů jak vlastníků lesů, tak menších a středních firem podnikajících v lesním hospodářství. Tedy v tom samém oboru, do kterého vstoupil již před několika lety také Holding Agrofert (AGF), který v něm od té doby stále expanduje. Vzhledem ke své kapitálové vybavenosti přitom firmy AGF nedostatek provozního kapitálu „přežijí“ - avšak na úkor menších a středních privátních firem a lesních společností. Třeba i tím, že dokáží dočasně přeplatit potřebné zaměstnance, nebo nabídnout výhodnější cenu třeba za budování oplocení, i za asistence Lesů ČR. Lze přitom připomenout, že lesní hospodářství je nejvíce rozvinuto v nejchudších oblastech a místy je jedinou pracovní příležitostí v lokalitě. Pokud na trhu skončí malé firmy, menší vlastníci a obecně venkovské podniky spojené s lesnictvím, bude to další zásah do zaměstnanosti na venkově, rozvoje venkova, a zejména do podnikatelského sektoru v naší zemi. Kůrovcová kalamita má tak i své rozměry sociální a ideově podnikatelské, což možná není na první pohled tak vidět, ze střednědobého a dlouhodobého hlediska jde ale o zásadní dopad, jehož důsledky ještě velmi negativně pocítíme.

27. 08.

V prevenci rizik sucha se konečně připravují správné kroky

Petr Havel Přečteno 2153 krát Přidat komentář

Na první pohled se zdá, že stále ještě probíhající nejdůležitější tuzemská zemědělská výstava Země živitelka v Českých Budějovicích se zabývá zejména bilancí letošní úrody a ztrát. Důležitější ale je, že se na ní domlouvají konkrétní kroky, jak snížit dopady projevů sucha.

Více »

01. 08.

Výklady podmínek dotací popírají jejich účel i zdravý selský rozum

Petr Havel Přečteno 1701 krát Přidat komentář

Ačkoli slýcháme dnes a denně z úst našich státních úředníků teze o potřebě snižovat neustále bující byrokracii v oblasti zemědělství, realita je zcela opačná. Přeborníkem ve vytváření nesmyslných podmínek pro čerpání dotací do zemědělství je přitom již delší dobu Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), který již v minulosti získal od Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ) anticenu „Byrokrat roku“. Vedení SZIF se však nejenže od té doby nepoučilo, ale naopak ještě více a naprosto nesmyslně nadále komplikuje zemědělcům život, což samozřejmě nejvíc dopadá na menší a střední podnikatele, podnikající především na bázi rodinných farem.

Přímo na rodinné farmy přitom míří nejnovější „kreativní“ výklad SZIF týkající se nákupů zvířat nebo třeba strojů „od osoby blízké či osoby majetkově nebo personálně propojené“. Ten totiž fakticky zakazuje mladým začínajícím zemědělcům nakoupit si základní vybavení pro svůj start do podnikání, například zvířata ze statku svých rodičů bez toho, aniž by bylo na takový nákup vypsáno veřejné výběrové řízení. To je naprostým popřením nejen principu rodinných farem, ale také opatřením, které je přímo namířeno proti obecnému rozvoji venkova, potřebné generační výměně a proti smyslu evropských dotací. A dokonce i proti pohodě zvířat (animal welfare), neboť možným důsledkem plnění podmínky SZIF může být přesun zvířat ze známého do neznámého prostředí, podle toho, kdo „cizí“ výběrové řízení vyhraje. Kromě toho takové opatření nahrává kapitálově silnějším subjektům typu AGROFERT, které si mohou dovolit nabídnout poptávaná zvířata nebo stroje pod cenou, a administrativně je tak vnutit začínajícím zemědělcům. Že je to další nástroj k posilování vlivu průmyslových zemědělců na rodinné farmy, je nasnadě.

Nejde o jediné nastavování pravidel v podání SZIF podle toho, jak to velkým průmyslovým, nejen zemědělským korporacím vyhovuje. Dalším z aktuálních příkladů je povinnost vyhlašovat výběrová řízení na nákup vybavení agropenzionů v režimu „funkční celek“, což mimochodem neumožňuje nakoupit část takového vybavení přímým nákupem od místních podnikatelů. Respektive umožňuje, ale na každou část by bylo třeba vypsat samostatné výběrové řízení, což je při spektru potřebných předmětů byrokratická vražda, pokud ovšem jedinec nekoupí „funkční celek“ v rámci příslušného výběrového řízení v nadnárodních sítích, jako je třeba IKEA. To přitom žadatelům o dotace bezostyšně radí sami úředníci SZIFu. To ovšem v praxi znamená, že SZIF se snaží aktivně vyloučit z výběrových řízení místní drobné a stření podnikatele, a tedy administrativně omezovat základní principy rozvoje venkova.

Dlužno dodat, že od podobných výkladů se v minulosti distancovala i některá regionální pracoviště SZIF i samo ministerstvo zemědělství, což ovšem ukazuje na skutečnost, že pachatelem byrokracie je vedení SZIF. To si na svou obranu nechalo zpracovat metodiku, jejíž principy zveřejnilo v tiskové zprávě, a úředníky vymyšlené nesmyslné podmínky jsou tak závazné pro všechny. To je ovšem zcela nepřijatelné, protože úřednické metodiky nemohou jít z podstaty věci nad rámec zákonů, neřku-li podmínek čerpání evropských dotací a jejich smyslu. Jako možné řešení se tak nabízí podnět k Evropské Komisi nebo DG AGRI poukazující na diskriminaci menších a středních zemědělců v ČR na bázi rodinných farem a obecně menších a středních nezemědělských podniků na českém a moravském venkově.

Ilustrativní je, že pojmem diskriminace naši zemědělci, především ti z Agrární komory ČR, ve vztahu k zemědělcům v zahraničí velmi často operují. O tom, jak naše vlastní platební agentura (SZIF) aktivně diskriminuje rodinné farmy, se ale nikde nemluví. Bylo by proto načase, aby se tak stalo. Stejně tak by bylo žádoucí žádat veřejné vysvětlení SZIFu ke zvoleným výkladům, ke kterým ho žádný evropský ani tuzemský předpis nenutí, a výslednou odpověď SZIF prezentovat v Bruselu. Ostatně i zákon o veřejných zakázkách v §30 písm. i) uvádí, že „zadavatel není povinen zadat v zadávacím řízení podlimitní veřejnou zakázku, jejímž předmětem je pořízení zvířete za účelem chovu nebo plemenitby“. Téměř u všech zakázek zadávaných mladými zemědělci nicméně nejde o podlimitní zakázky, ale o zakázky malého rozsahu, které zákon neupravuje. Bohužel právě to dává úředníkům SZIF prostor pro vytváření svých vlastních byrokratických pravidel prostřednictvím zmíněné metodiky.

Dlužno nicméně dodat, že přeprodej zvířat nebo strojů mezi jednotlivými majetkově a personálně propojenými subjekty, nebo nákup ve velkém s nejasnými bonusy a podmínkami může být skutečně problém - avšak pro úplně jiný typ hospodářství, než jsou rodinné farmy. I tak je ale třeba říci, že veřejná výběrová řízení se mají principiálně nařizovat pouze v případech, kdy jde o čerpání veřejných (státních, evropských, obecních) finančních prostředků, a ne v případě, kdy jde o obchod mezi dvěma nebo více soukromými subjekty. Pakliže vedení SZIF do takových obchodů hodlá svévolně zasahovat, jde o porušení principu svobody podnikání, což je třeba také podnět pro Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Zároveň je to ale také podnět pro tuzemské soudy, včetně Ústavního, neboť svoboda podnikání je jedním z práv zaručených i naší Ústavou. Možná by si jí měli úředníci SZIF přečíst - není zas tak dlouhá.

29. 06.

Restituční tečka

Petr Havel Přečteno 1919 krát Přidat komentář

V pořadí již druhý verdikt Ústavního soudu ČR (ÚS) rušící takzvanou restituční tečku, po níž by měli mít zemědělští restituenti (v terminologii zákona oprávněné osoby) na vypořádání svých pozemkových nároků šanci už jen prostřednictvím finančních kompenzací, je z právního a obecného hlediska zcela správný krok. Z praktického hlediska však ÚS téměř 30 let trvající proces zemědělských restitucí neurychlí, neboť stát nemá dostatek náhradních pozemků, které by mohl restituentům nabídnout.

Ne že by vůbec žádné pozemky nebyly, jde však především o pozemky v takových lokalitách, v nichž nebyl v polistopadové minulosti o pozemky zvláštní zájem a nebude o ně z řad restituentů ani v budoucnosti. Většina oprávněných osob žije totiž úplně jinde, než kde jim stát pozemky nabízí, takže se nezájmu nelze divit. I kdyby se ale zájem zvýšil, pozemků i tak nebude dost.

Hlavní příčinou současného stavu je přitom zbytečně rozsáhlá privatizace státní půdy, po níž státu zbyla jen nepatrná pozemková rezerva. O tom však v souvislosti s restituční tečkou nikdo nemluví. Na to, že se stát zbavuje pozemků, které měl nejen kvůli restitucím, ale z celé řady dalších strategických důvodů držet, přitom upozorňovali odborníci po řadu let, a i já sám jsem na to téma publikovat desítky článků. Apely ale nebyly vyslyšeny, neboť dlouhodobé strategické uvažování je něco, co drtivé většině politiků a státních úředníků v ČR chybí nejen dnes, ale bylo tomu tak i v nedávné minulosti. Dostatečné státní rezerva půdy, odhadem alespoň 200 000 hektarů, je totiž důležitá, kromě uspokojování restitučních nároků, také třeba jako náhrada za půdu, o kterou se sníží výměra pozemků některým vlastníkům při komplexních pozemkových úpravách. Také ale při budování páteřních komunikací a liniových staveb, při vyhlašování nových lokalit pro zvláště chráněná území nebo pro rozvojové plány obcí. K zachování dostatečné rezervy ale nebyla politická vůle, i kvůli obcím nebo zemědělcům, kteří dostali při získávání původně státní půdy přednost před restituenty. To hodně vypovídá o přetrvávajícím přezíravém vztahu naší společnosti a politiků k vlastníkům, v tomto případě půdy, kteří, ačkoli měli být při vydávání náhradních pozemků první, byli ve skutečnosti až poslední. Byť měli a stále mají podle zákona absolutní přednost - jenže na pozemky, které nikdo nechce, zatímco ty, o které zájem byl, byly a jsou pro restituenty v zásadě nedosažitelné.

Pokud tak má být proces zemědělských restitucí alespoň s částečně vztyčenou hlavou státu urychlen a dokončen, což je nenajíš žádoucí, musí se při uspokojování restitučních nároků stejně počítat s finančními kompenzacemi. Ne však v cenách z dob restitučních zákonů a nároků z počátku 90. let minulého století, ale v hodnotě blízké současné tržní ceně nárokovaných náhradních pozemků. Pro řadu restituentů, ale i pro stát, by to bylo vysvobozením, neboť správa restitučních nároků je drahá a oprávněné osoby patří spíše mezi důchodovou generaci, které by se přilepšení nějakou finanční částkou hodilo, a u nichž stejně nelze očekávat, že by navrácené pozemky tito lidé nějak využívali, zejména ne zemědělsky. Dá se tak předpokládat, že by je stejně buď obratem prodali, nebo pronajali, což dokonce může být i jistým rizikem, neboť důvěřivost starších lidí v naší zemi je pověstná, a snadno by tak mohli při prodeji nebo pronájmu navrácených pozemků podlehnout nějakému podvodníkovi. Má-li tedy být nějaká restituční tečka, pak na základě valorizace finančních kompenzací, což by v praxi znamenalo novelizaci restitučních zákonů nebo specifický zákon, který by ostudně dlouho trvající proces skutečně ukončil. Jinak se v této věci i nadále téměř nepohneme z místa.

23. 06.

Antiglobalizační trendy v obchodu mohou mít někdy i logiku

Petr Havel Přečteno 1750 krát Přidat komentář

Hned na úvod by bylo správné konstatovat, že na obchodních válkách, které mezi sebou vedla a vedou různé ekonomická teritoria, ve finále většinou prodělá spotřebitel. Omezení zahraniční konkurence totiž logicky umožňuje národním výrobcům bez takové konkurence vyšší možnost uplatnit se na vlastním trhu a také zvýšit ceny svých produktů. Proto také většina ekonomů jakékoli regulace zahraničního obchodu kritizuje a odsuzuje, a obecně mají pravdu. Trochu se ale přitom zapomíná na poněkud specifickou oblast zemědělství a potravinářství, v níž nemusí totální liberalizace přinášet vždy jen „samá pozitiva“ a kde tak úplně neplatí teze o zlém Trumpovi a hodné a logicky se bránící EU.

I když se v „obchodní válce“ mezi USA a EU mluví především v souvislosti s průmyslovými produkty, je to zejména oblast zemědělství a potravinářství, v níž EU klade americké produkci po desítky let mnohé netarifní i tarifní překážky při vstupu na evropský trh. Známý je především odpor EU vůči potravinám (nebo krmivům) vyrobených z GMO (geneticky modifikovaných organismů), které jsou v Evropě považovány za rizikové, nicméně celý svět s nimi obchoduje a používá je. EU také v soudních sporech u WTO (Světová obchodní organizace) všechny soudy týkající se zákazu dovozů GMO na své území prohrála, jako netarifní překážku obchodu ale fakticky zákaz uplatňuje dál. To může někdo považovat za pozitivní a jiný za negativní stav, ale uvedený příklad ukazuje, že například na tuto oblast nelze vztahovat černobílé vidění. Naopak nepříliš známou skutečností je, že EU uplatňuje v zásadě astronomická cla na dovoz třinového cukru, typické to komoditě severní a jižní Ameriky. Uvedená cla dosahovala v minulosti i více než 300 procent, v poslední době se sice mírně snížila, ale i tak jde o výraznou celní obranu EU před dovozy této komodity. Trochu se také již zapomnělo na dlouho připravovanou dohodu TTIP (Transatlantické strategické a obchodní partnerství), která nebyla dokončena právě kvůli kapitole zemědělství a potravinářství, a to zejména z iniciativy EU. Příkladů z této oblasti, kdy sama EU liberalizaci zahraničního obchodu cíleně blokuje, je ale celá řada. Tak trochu pak není divu, že v jiných oblastech se o to nyní snaží i USA a EU na tu hru docela ráda přistoupí.

Zůstaneme-li v oblasti zemědělství a potravinářství, je třeba připomenout si také stále trvající rizika, provázející dovoz takových produktů na území EU i ČR ze zemí, které nedisponují moderními pěstebními, výrobními a kontrolními technologiemi, přičemž výsledkem jsou produkty obsahující nadlimitní množství pro člověka rizikových látek. I když se u nás diskutuje hlavně o rizicích polské produkce, statisticky jsou mnohem častější dovozy takových potravin a pochutin z asijských zemí, například (ale nejen) z Číny. V současném světě charakterizovaném nebývalým rozvojem alergií všeho druhu je také na místě připomenout, že vyšší alergenní rizika představují výrobky ze surovin, které nepochází z prostředí spotřebitele, a jeho organismus tak vůči nim nemá obranné látky. A konečně z pohledu ekologie a stavu životního prostředí Země se nezdá zrovna rozumné dovážet zemědělské suroviny a potraviny z opačného konce planety, zvláště v těch případech, kdy jde o produkty, které lze vyrobit buď na vlastním území, nebo prostě „někde blíž“.

Na začátku jsem konstatoval, že na obchodních válkách prodělá většinou spotřebitel. Ano, většinou, především ale z hlediska cen, za které „obchodně neliberalizované“ produkty kupuje, tedy z pohledu ekonomického. Ve hře jsou ale i jiné faktory, které lze označit jako „antiglobalizační trendy“, a které začínají hrát stále větší roli. Není to přitom tak fatálně negativní, jak by se mohlo na první pohled zdát - například i proto, že svět vždy byl a měl by zůstat pestrý, což mimo jiné představuje možnost zachovat si jedinečnost a identitu. Dát si tak třeba na Aljašce, v Praze nebo v Sydney stejný hamburger zřejmě není to, po čem člověk při návštěvě té či které destinace touží, což svým způsobem platí i na globálně stejné trubky z hliníku. Jinými slovy, ať se to komu líbí nebo ne, zdá se, že období globální liberalizace obchodu spěje ke svému konci, a nemusí to být vždy jen prohra.

14. 06.

Voda může být dočasně levnější, ale asi ne na dlouho

Petr Havel Přečteno 1419 krát Přidat komentář

Naděje na snížení nebo alespoň stagnaci cen vodného a stočného poté, co Vláda ČR schválila snížení daně z přidané hodnoty (DPH) na některé služby, což se týká i vodného a stočného, nemusí splnit očekávání veřejnosti.

Stále rostoucí požadavky na čistotu vody totiž vytvářejí a budou vytvářet tlaky na růst cen vodného a stočného, což ovšem politici poněkud opomíjejí veřejnosti sdělit. V praxi tak mohou ceny přechodně klesnout, ale již po několika málo letech zase vzrůst. Hodně přitom napoví připravovaná novelizace Nařízení vlády 401 „o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech“, které je účinné teprve od počátku roku 2016, ale v současnosti se už připravují další změny.

Impuls k růstu cen vody také představuje nové zpoplatnění odlehčovaných vod na čistírnách odpadních vod (ČOV), kterou prosadilo Ministerstvo životního prostředí (MŽP) v nedávno přijaté novele vodního zákona. Uvedené opatření přijde vodohospodáře podle kvalifikovaných odhadů navíc na 300 milionů korun, to je však jen marginální položka ve srovnání s možným zpřísněním limitů na obsah fosforu v odpadních vodách u stávajících ČOV, jak to požadují některé kraje. Požadavek je to svým způsobem logický, mimo jiné proto, aby se snížilo riziko množení sinic ve vodních nádržích a tocích, jeho naplnění ale samozřejmě nebude zadarmo. V případě menších ČOV do 2000 ekvivalentních obyvatel tím vzrostou náklady na nákup srážedel fosforu, v případě zpřísnění stávajících limitů pro velké ČOV nad 2 000 obyvatel bude nutná instalace dalšího stupně čištění. K tomu lze jen dodat, že v současné době již zdaleka nejsou zdrojem fosforu (a jiných látek) ve vodách bodové zdroje znečištění, mezi které patří mimo jiné ČOV. Hlavním zdrojem je totiž zemědělství, které se podílí na množství (nejen) fosforu ve vodě 70 procenty. Také na budoucí politice Ministerstva zemědělství proto bude proto záležet, jaké náklady budou spojené s čištěním vod a tedy, kolik budeme za tyto služby platit.

Jak se budou ceny vodného a stočného vyvíjet, záleží tak především na podobě tuzemské legislativy, zejména ale podmínek, které nastavuje a nastaví MŽP. Snížení DPH je krok správným směrem, ve hře ale je a bude celá řada dalších opatření, která budou působit opačným směrem, a je otázka, zdali legislativou vyvolané budoucí vícenáklady na čištění vod možný pokles cen vody prostřednictvím snížení DPH nepřeváží.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy