09. 10.

Vodní nádrže 2017: Rozpor mezi realitou a mediálním obrazem problémů

Petr Havel Přečteno 1082 krát Přidat komentář

Vzhledem k tomu, jak často se v tuzemských médiích řeší v současné době problematika sucha, klimatických změn a možného nedostatku vody v naší zemi v budoucnosti je docela škoda, že naši novináři alespoň občas nenavštíví některou z četných odborných vodohospodářských a s vodou spojených akcí. Například konferenci Vodní nádrže 2017, která se minulý týden uskutečnila v Brně, v hotelu Holiday Inn, už proto, že jde o konferenci, která se koná jednou za dva roky. Nejde tedy o nějaký okrajový seminář, kterých je v současné době po celém území ČR plno, neboť téma vody „táhne“.
Právě proto by ale bylo vhodné, aby veřejnost zajímající se o zajištění zdrojů vody v ČR v dalším období měla prostřednictvím médií objektivní a výzkumy podložené informace. Ty se totiž často dost zásadně liší od údajů, které se z médií dovídá. Například o tom, jak naše společnost kategoricky odmítá výstavbu přehrad. Pravda to jistě v určité míře je, jak ale vyšlo ze dvou na sobě nezávislých prezentací na uvedené konferenci, zas tak moc lidí přehrady neodmítá. Ty vyplynulo především z průzkumu veřejného mínění, které provádělo na vzorku 1 310 respondentů ve věku 18 až 69 let Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy v Praze, čili celkem renomovaná instituce. Podle výzkumu přitom přehradě striktně odmítá zhruba jen 5 procent populace, více než polovině respondentů chybí k jasnému názoru více informací, ale v zásadě výstavbu přehrad neodmítají, výstavbu velkých víceúčelových nádrží pak přímo podporuje 38 procent dotázaných. Což je v praxi úplný opak postojů veřejnosti, než jak jej prezentují média. Zajímavostí výzkumu byly i další dvě věci - jednak, že větší obavu mají lidé z projevů sucha, než z povodní, a za druhé, že lidé jsou ochotni se na snížení rizik sucha finančně podílet - kumulativně až částkou 40 miliard ročně, pokud by se odpovědi zobecnily na veškerou populaci. Jistěže jsou výzkumy veřejného mínění často ošidné, a samozřejmě také záleží na tom, o jakou jde lokalitu. Jak je ale vidno, tak výstavbu přehrad odmítají vlastně jen ti, kterých se to týká, a byť je názor z místa důležitý a měl by být brán vážně, jde každopádně o postoj menšiny.
Nejen média, ale i zemědělci by se na konferenci dozvěděli zajímavé, a ne příliš optimistické údaje. Jak totiž ve své prezentaci uvedl Miroslav Trnka z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR, spásou proti rizikům sucha nemusí a ani nebudou v sušších letech závlahy, na které hospodáři spoléhají a do jejichž obnovy nebo nové výstavby v současné době investují. Již v současné době nepokrývají zdroje vody teoretickou potřebu závlah na 10 procentech území, v suchých letech pak tyto zdroje klesnou na polovinu a nároky na vodu právě v oblastech, kde je potřeba závlah nejvyšší (povodí Dyje a oblast Rakovnicka a Lounska), nebude možné podle Trnky zajistit. Otázkou tak je, zdali není budování závlah vyhazováním peněz. To samé platí i pro opětovnou výsadbu lesních porostů. I v současné době, jak na konferenci také zaznělo, se především z ekonomických důvodů vysazuje více smrkových porostů, než by bylo vhodné, přestože se druhová skladba našich lesů postupně mění ve prospěch listnáčů. Přesto se smrk sází i v místech, o nichž „každý lesák ví, že na takové stanoviště nepatří,“ konstatoval Jaroslav Rožnovský Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) v Brně. Jinými slovy, půjde-li to takhle dál, budou nám zřejmě lesy usychat rychleji a více, než dosud.
Konference Vodní nádrže 2017 nebyla přitom, jak by se z názvu akce i z úvodu článku mohlo zdát, zdaleka ne jen o přehradách. Naopak, jednotící linkou byla dnes již všeobecně známá priorita zadržet vodu v krajině, také v lesích, ale především v zemědělské půdě. Situace se totiž stále zhoršuje, navzdory politickým prohlášením, jak se problém řeší. Jak to ale dopadá v praxi, demonstroval mimo jiné opět Rožnovský na příkladu jižní Moravy, kde se podle dat ČMHÚ snížila jen od ledna do července letošního roku zásoba využitelné vody v půdě pod 10 procent. To vše je ovšem jen malý výsek z dat, která na konferenci zazněla.
Sečteno a podtrženo - politici i novináři by měli mnohem více naslouchat odborníkům a výsledkům vědy a výzkumu. Například i tím, že alespoň občas navštíví akce typu „Vodní nádrže 2017“, kterou sice pořádá Povodí Moravy, ale která svými výstupy a dosahem rozhodně toto Povodí, ale i celou problematiku povodí v širším slova smyslu přesahuje.

15. 09.

Máme se bát mikroplastů v pitné vodě?

Petr Havel Přečteno 1259 krát Přidat komentář

Všudypřítomné igelitové pytlíky na cokoli vyskytující se kdekoli, stejně tak jako časté záběry na moře a oceány, v nichž značná část výrobků z plastů končí, dávají tušit, že kontaminace životního prostředí takovými produkty je značná. Plasty jsou všude kolem nás.
Kardinální otázkou tak je, kolik je už plastů v nás, a jakými cestami se do našich organismů dostávají, například v podobě takzvaných „mikroplastů“ ve vodě. Na toto téma vyšlo v našich médiích v poslední době několik článků, tématu se ve svém vysílání věnovalo i vysílání České televize, a laická veřejnost, nebo alespoň část z ní, může mít z těchto údajů dojem, že by snad ani neměla pít vodu z kohoutku. Na místě je tak proto poněkud doplnit katastrofické vize, kterým je veřejnost vystavena, zvláště za situace, kdy se ani ministerstvo zemědělství, ani ministerstvo životního prostředí, a ani ministerstvo zdravotnictví, které má parametry kvality pitné vody ve své gesci, dosud nevyjádřily.
Hned na začátku je třeba říci, že mikroplasty ve vodě určitě současným a zejména budoucím problémem jsou a budou. K tomu je ale nutné okamžitě dodat, že zrovna pitná voda, alespoň v podmínkách naší země, představuje ze všech verzí vody nejnižší, fakticky v praxi žádné riziko. O rizicích mikroplastů informovala americká aktivistická novinářská společnost Orb Media, a to na základě pozorování „kuliček mikroplastů“ pod mikroskopem. Což zas tak úplně skutečné mikroplasty nejsou, a především, tak velké objekty, které jsou pod mikroskopem viditelné, by samozřejmě neprošly žádnou filtrací v úpravnách nebo čistírnách odpadních vod (ČOV). To je velmi důležité, protože to fakticky znamená, že se v tomto smyslu netýká kontaminace mikroplasty pitné vody, alespoň v zemích, kde se filtrace a ČOV používají - tedy i u nás. V interpretaci novinářského článku Orb Media se přitom hovoří o „analýzách mikroplastů“, což je ovšem v praxi věc zcela nemožná, protože fakticky nelze analyzovat celou rozsáhlou skupinu látek, ale jen jednotlivé složky. Článek také nepopisuje, jakými technologiemi, jakou metodou a v jakých vodách byly vzorky „analyzovány“, což poskytuje možnost k tomu, aby bylo možné za „pravdu“ vydávat jakékoli tvrzení, o nichž jsou šiřitelé přesvědčeni, že u veřejnosti „zaberou“.
Kontaminace vod, a především vody pitné, přitom zajímá samozřejmě každého, aby však měl takový údaj vypovídací hodnotu, je také třeba vědět, o jak vysoké koncentrace jde. Minimálně v pitné vodě ale (v mořích a částečně povrchových vodách je ale situace jiná a podstatně horší) nejsou zcela evidentně mikroplasty v takovém množství, aby stávající laboratorní metody signalizovaly nějaký fatální problém. Například proto, že vodovodní a kanalizační potrubí, které se v současné době používá a je z plastů, (v minulosti se navíc plasty vůbec nepoužívaly), je vyrobeno ze speciálně tvrzených plastů, které se ve vodě nerozpouštějí, na rozdíl například od igelitových pytlíků, které jsou z měkčích a do okolního prostředí, třeba do potravin, pronikat skutečně po nějaké době mohou. Možnou přítomnost mikroplastů ve vodě by navíc signalizovala vyšší mikrobiální kontaminace pitné vody. Pro mnohé mikroorganismy jsou totiž mikroplasty živinou, takže by se přítomnost plastů poznala při mikrobiologických rozborech. Tyto rozbory jsou standardní a pravidelnou součástí laboratorních rozborů a nic takového nesignalizují. Současné technologie jsou navíc oproti minulosti na velmi vysoké úrovni a jejich rozlišovací schopnost za několik posledních let významně vzrostla. To umožňuje sledovat mnohem širší okruh látek v řádově nižších koncentracích, než dříve, takže řada „nových“ látek byla ve vodě i dříve, jen jsme je neuměli odhalit. Kdo chce, může si výsledky laboratorních rozborů vyhledat třeba v takzvané „Modré zprávě“ (Zpráva o stavu vodního hospodářství), kterou každoročně aktualizuje a vydává ministerstvo zemědělství.
Suma sumárum - pitné vody netřeba se bát. Globální plastové kontaminace planety ale určitě ano, takže by vůbec nebylo od věci se tomuto problému věnovat a například stanovit metodiku detekce těchto látek tak, aby bylo možno porovnávat porovnatelné. Nejde totiž „jen“ o lidi, ale také o organismy, které ve vodě žijí. A nejde „jen“ o plasty, ale také o antibiotika, hormony, pesticidy a další chemické a farmaceutické tikající bomby v životním prostředí, kde žijeme. Když už jsme před těmi volbami, mohlo by to být pro některé z uchazečů o řízení státu docela téma. Ale zatím není.

10. 09.

Ekologický certifikát našich lesů přijde vlastníky nejméně na miliardu

Petr Havel Přečteno 1464 krát Přidat komentář

Když jsem zhruba před měsícem poukázal na tomto blogu na souboj o vliv nad českými lesy prostřednictvím certifikace, zvedla se velmi agresivní vlna mediálních aktivit zastánců takzvaného ekologického certifikátu FSC, kteří na základě šíření katastrofických scénářů a emocí usilují o plošnou certifikaci lesních porostů „svým“ certifikátem. To samo o sobě vypovídá, jak je pro ně možnost získat vliv nad lesním hospodařením v ČR lákavá, neboť by tím fakticky ovládli třetinu území našeho státu, protože o to jim jde. Což je první podstatné sdělení.

Certifikát FSC, stejně tak ale certifikát PEFC, který je na našem území používán v 70 procentech lesních porostů (zatímco FSC je na 2 procentech), garantuje takzvané trvale udržitelné hospodaření (TUH) v lesích, jinými slovy zabraňuje například nadměrné těžbě, tvorbě holin a „devastaci lesa“. Pokud z takových praktik osočují zastánci FSC konkurenční systém PEFC, je to vyslovená lež, protože kdyby tomu tak bylo, neuznávali by certifikát PEFC jako systém zajišťující TUH všechny nadnárodní instituce, například Ekonomická komise OSN pro Evropu, mezinárodní Organizace pro výživu a zemědělství, Evropský parlament, Evropská komise, Světové spotřebitelské fórum a řada dalších mezinárodních institucí. To v praxi znamená, že změna současného systému garancí na FSC není v žádném případě potřebná. Což je druhé podstatné sdělení.

Pro ty, jimž se zdá celá problematika poněkud nepřehledná, bude nicméně zřejmě nejdůležitější opustit emoce a soustředit se především na ekonomické argumenty, protože „o peníze jde až v prvé řadě“. A v tom je třetí, nejdůležitější sdělení, totiž, že plošné zavedení certifikace FSC by znamenala pro vlastníky lesů v ČR náklady ve výši nejméně jedné miliardy korun. Jak přitom vyplývá z předchozího odstavce, zcela zbytečné.

Předběžnou kalkulaci nákladů na zavedení FSC už zpracoval státní podnik Lesy České republiky (LČR), který obhospodařuje lesní porosty na ploše 1,2 milionu hektarů, přičemž pro LČR by to znamenalo vícenáklady v částce nejméně 411 milionů korun. Plocha lesních porostů v ČR činí přitom zhruba 2,6 milionu hektarů, takže odhad nárůstu nákladů spojených s plošným přechodem na FSC ve výši jedné miliardy korun je pouze na spodní hranici zbytečných výdajů. Další vícenáklady by totiž vznikly zpracovatelům dřeva ze systému FSC, neboť podmínky TUH je nutné deklarovat v celém výrobním řetězci, tedy také u výrobců, poskytovatelů doprovodných služeb i při prodeji v maloobchodu. Na to právě tlačí nábytkářský koncern IKEA, který by tak za peníze vlastníků lesů a tuzemských podnikatelů rád zlepšil svou ve světě pošramocenou image. Je to však značně pokrytecké, protože dřevo certifikované FSC si může IKEA dovézt z Polska, nebo využívat dřevo z našich národních parků, které, což zapomínají zastánci FSC říkat, v režimu ekologického certifikátu nepracují, až na KRNAP. Když už by se měly nějaké lesní porosty recertifikovat na systém FSC, bylo by logické, aby se začalo právě v národních parcích. Ty ovšem ekologičtí aktivisté již pod kontrolou mají, takže tam je „ekologický“ certifikát nezajímá.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že české dřevo je výrazným exportním artiklem (samozřejmě je otázkou, proč vyvážet surovinu a nezpracovat jí ve větší míře na území ČR), přičemž rozhodující odběratelé českého dřeva jsou Rakousko (49 procent) a Německo (40 procent), kde jsou lesy certifikovány i u nás dominantním systémem PEFC. Není tedy, a nejen z tohoto důvodu pravda, že nepřijetím certifikace FSC hrozí ztráta pracovních míst v tuzemském lesnictví, ale je tomu přesně naopak. Přechodem na dražší systém FSC by se zvýšily ceny dřeva, a tím i jeho odbyt, včetně výrazného snížení exportních možností tuzemského dřeva do zahraničí.

Výše zmiňované náklady vlastníků lesních porostů v ČR nejsou jedinými náklady spojené s přechodem na systém FSC. Především v souvislosti s pokračujícími změnami klimatu a rostoucími teplotami roste každoročně riziko přemnožení invazivních škůdců lesních porostů, především pak kůrovce (příkladem je i letošní rok). Systém FSC ale používání některých ochranných prostředků zakazuje, a tím roste a poroste riziko škod při zdolávání kůrovcových i jiných kalamit. Tím se znehodnotí majetek vlastníků lesních porostů a vzniknou další, nepochybně nemalé, hospodářské ztráty. Další náklady spojené s FSC představují audity systému (1 000 eur za audit) či inspekce „Policie FSC“ ASI (Accreditation Services International) v ceně od 7 000 do 10 000 eur za návštěvu, které se mohou uskutečnit klidně i jen na udání. Nic z toho (a mnoho dalšího) ale zastánci recertifikace našich lesů veřejnosti nesdělují, a naopak se snaží využít neznalosti politiků k tomu, aby je o svém úmyslu přesvědčili prostřednictvím lobistických akcí. Jedna z nich proběhne už v úterý 12. září v Poslanecké sněmovně, a to seminář „Řešení nedostatku dřeva FSC pro nábytkářský průmysl“, na kterém nebylo v rozesílané pozvánce umožněno ani vystoupení zástupců ministerstva zemědělství, do jehož gesce lesní hospodářství spadá, a jehož řečníci jsou voleni tak, aby jednoznačně podporovali systém FSC. Tuto manipulaci nemůže zakrýt ani fakt, že je na akci dovoleno promluvit zástupcům státních lesů. Manipulační už je i samotný název akce, protože žádný nedostatek dřeva FSC není, a pokud jde o IKEA, lze jen zopakovat, že si těch svých několik stovek tisíc kubíků může dovézt z Polska.

Ačkoli to díky agresivní mediální kampani na první pohled vypadá, že každý, kdo se pohybuje na trhu s dřevem v ČR, podporuje FSC, skutečností je pravý opak. Jeho zastánci jsou v menšině, naopak zachování současného stavu nebo možnost svobodného výběru vlastníků lesů a podnikatelů v lesním hospodářství mezi oběma systémy podporují například Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR, Agrární komora ČR, Společenstvo státních podniků spravujících lesy ve vlastnictví státu, Lesnicko-dřevařská komora ČR, Společenstvo dřevozpracujících podniků v ČR, Odborový svaz pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v ČR, Česká asociace podnikatelů v lesním hospodářství, Česká asociace zaměstnavatelů v lesním hospodářství či Unie zaměstnavatelských svazů České republiky. Když už je to předvolební období, mohli by si naši zákonodárci alespoň spočítat, kolik jim který systém přinese hlasů.

04. 09.

ČR by měla akceptovat změny v zemědělské politice EU

Petr Havel Přečteno 1263 krát Přidat komentář

Nejsem si zcela jist, zda je tak hodně důležitou součástí hodnocení ministrů ČR podle toho, jak jsou schopni díky nastavení svých dotačních programů a administrativy čerpat dotace z EU. Faktem ale je, že se rychlým čerpáním většina z nich chlubí, a pokud čerpání drhne, cudně o tom mlčí. Tak či tak se nicméně peníze z Bruselu hodí, byť jsou často směrovány na aktivity, která zas tak velký prospěch nepřinášejí.
To se mimo jiné týká evropských dotací do zemědělství, které v současné podobě možná pomáhají některých zemědělským podnikům a produkci některých zemědělských komodit, bohužel ale škodí naší krajině a venkovu. Splach cenné půdy z polí i díky tomu nadále pokračuje, problém se prohlubuje, zemědělství se ocitá ve stále větších problémech, zásobování tuzemského trhu potravinami, které lze v ČR vyrobit, klesá, a negativní bilance agrárního zahraničního obchodu se zvyšuje. Nejen uvedené nežádoucí trendy budou ale zřejmě pokračovat, pokud ministerstvo zemědělství nezmění alespoň v některých parametrech dokument s názvem „Hlavní teze ČR při vyjednávání SZP po roce 2020“, který dnes předkládá na jednání vládního kabinetu. Uvedený dokument totiž, pokud by jej bylo možné stručně charakterizovat, hodlá současný stav a nastavení dotací, které nahrávají velkoplošnému průmyslovému zemědělství, zachovat i po roce 2020.
Taková strategie se ale nepotkává se změnami, s nimiž Společná zemědělská politika EU (SZP) po roce 2020 počítá. Respektive s těmi, s nimiž počítají všechny členské země, až na ČR a Slovensko. To v praxi znamená, že naše zemědělství svou deklarovanou podporu velkým zemědělským podnikům (odmítáním krácení dotací pro velké) téměř jistě neobhájí, a díky tomu přijde naše zemědělství o nemalé finanční prostředky. Velké průmyslové zemědělské podniky totiž na některé formy dotací nedosáhnou, o pokud se budou snažit pravidla čerpání peněz nějak obejít, můžeme očekávat stovky kauz na bázi Čapích hnízd.
Naše zemědělství, venkov a hlavně naše krajina ale nemusí o peníze z Bruselu přijít, pokud by ČR na myšlenku krácení dotací velkým podnikům přistoupila, ale zároveň v EU předložila dobře zargumentovaný plán, jak tyto krácené prostředky využít právě ve prospěch venkova a krajiny. To by pomohlo i velkým podnikům, protože jednou ze změn v SZP má být vyšší podpora na adaptační opatření vůči změnám klimatu, vyšší podpora malým a středním podnikům, vyšší podpora pro mladé začínající farmáře či vyšší dotace na rozvoj venkova a zaměstnanost v něm. Pokud by ČR vytvořila a obhájila programy, které s takovými prioritami budou v souladu, peníze na tyto účely získá. A nepochybně část z nich (záleží na konkrétním nastavení dotací) mohou pak čerpat i ony velké zemědělské podniky, které by byly předtím zkráceny na dotacích z titulu své velikosti. Podpory, které by šly na zlepšení stavu krajiny, by navíc pomohly nejvíce hlavně velkým průmyslovým zemědělcům. Právě velké nepřerušované plochy polí jsou základním problémem naší krajiny, protože se na nich nemá kde zadržet voda, které pak z polí odplavuje půdu, a tím snižuje konkurenceschopnost pěstitelů hospodářských plodin a následně i chovatelů hospodářských zvířat. Zmenšení půdních bloků je tak největší výzvou pro naší krajinu, přičemž je zcela nesmyslným "argumentem", že by se na menších polích nemohli zemědělci otáčet se svými velkými zemědělskými stroji. Na tak malá pole nikdo zmenšovat současné lány nechce - ostatně průměrná výměra polí v ČR je téměř desetkrát větší, než v EU, přičemž evropští zemědělci používají stejné stroje a samozřejmě se s nimi na poli otočí.
Bohužel lze očekávat, že vláda materiál ministerstva zemědělství posvětí. Tím však pravděpodobně posvětí i riziko, že naše zemědělství přijde o peníze z EU. Jak za to kdo bude hodnocen, se ale zřejmě nedočkáme - rok 2020 je ještě daleko a do té doby se jistě zapomene, kdo byl propadu potenciálních dotací strůjcem. V takových případech zapomínáme v naší zemi velmi rádi.

10. 08.

V českých lesích se rozhořel (nesmyslný) boj o certifikaci dřeva

Petr Havel Přečteno 1384 krát Přidat komentář

Že je byznys v českém lesnictví „poslední neohlodaná kost“, zaznívalo v minulosti především v souvislosti s tendry státního podniku Lesy České republiky (LČR) a souboji těžařských společností o podmínky těchto tendrů. Teď je tu ale (již částečně ohlodaná) kost znovu, a to v podobě souboje o byznys spojený s certifikací dřeva. I když je problém zatím pod rozlišovací schopnosti veřejnosti i médií, hraje se v něm o tisíce pracovních míst, mnoho milionů korun a dlouhodobý vliv na způsob hospodaření v lesích v naší zemi.
Certifikace je jedním z projevů zelené politiky, jejímž cílem je v tomto případě garantovat, že výrobek ze dřeva, který někdo prodává a jiný kupuje, pochází z lesů, které jsou obhospodařovány přírodě blízkým způsobem, a tedy nejsou plundrovány průmyslovými lobby. Původním a správným cílem bylo přitom zabránit devastaci deštných pralesů, postupně se ale stal z certifikace prostředek obchodního střetu mezi dvěma hlavními certifikačními systémy, a to mezi plošně používanějším PEFC (Programme for the Endorsement of Forest Certification Schemes) a takzvaně ekologičtějším FSC (Forest Stewardship Council). FSC je přitom podporován především ekologickými aktivisty, kteří se snaží jeho prostřednictvím získat kromě peněz také vyšší strategický vliv. Bohužel k tomu používají zastrašování lidí a problému neznalých politiků, přičemž výsledkem budou dříve či později, jak už to v zelené ekonomice bývá, pro občany a spotřebitele dražší výrobky z „biodřeva“. Hodně srovnatelnou oblastí jsou v tomto směru biopotraviny, které jsou také dražší než konvenční potraviny, přičemž skutečným jejich přínosem není jejich zásadně vyšší kvalita, ale způsob jejich produkce. U certifikace dřeva je to ale přece jen trochu jinak.
Nejen na polích, ale samozřejmě i v lesích je samozřejmě správné hospodařit tak, abychom nevybydlovali již tak dost vybydlenou naší krajinu a přírodu budoucím generacím. To má zvláště u nás, kde lesy tvoří třetinu území státu, významný vliv také na prevenci rizik sucha a povodní, což je již aktuálně, a ještě více bude v budoucnosti, jeden z největších problémů naší země. Na první pohled tak působí tlak na označování dřeva z našich lesů certifikátem FSC logicky, na což poněkud naivně naskočila i Hospodářská komora ČR. Jenže konkurenční „neekologický“ certifikát PEFC garantuje udržitelné hospodaření v lesích také, a navíc je podstatně častěji používán ve vyspělých evropských i neevropských zemích, zatímco metodou FSC jsou v ČR označována jen dvě procenta dřeva. Skutečnost, že oba certifikáty poskytují záruku správného (udržitelného) hospodaření v lesích, oficiálně potvrdily všechny k tomu kompetentní organizace, jako Světový fond na ochranu přírody či Světové spotřebitelské fórum, a na půdě EU Evropská Komise, Evropský parlament a Evropská obchodní komora. Mělo by tak být věcí volby, kdo a kde bude jaký certifikát používat. To ale zastánci FSC nerespektují.
K posílení svých pozic dokázali dokonce přesvědčit nadnárodní koncern IKEA, aby veřejně vyhlásil, že od roku 2020 bude v Česku akceptovat jen FSC certifikát, přestože se u nás téměř nepoužívá. Problém se už také stal součástí předvolebního politického boje, neboť strana Zelených zorganizovala petici, podle které má ministr zemědělství Marian Jurečka zabránit tomu, aby „těžaři dál ničili české lesy“. Za tím je ovšem především snaha, aby k certifikátu úřednickým rozhodnutím přistoupily LČR, což je mnohem snadnější metoda, než přemlouvat k certifikaci FSC tisíce drobných vlastníků lesů, když o ni nijak zvlášť nestojí. Jednou ranou by se tak mohl stát FSC na území ČR dominantní, protože LČR společně s Vojenskými lesy a statky obhospodařují v naší zemi přes polovinu lesních porostů.
Ministerstvo zemědělství naštěstí zatím těmto tlakům nepodléhá, a za to je třeba ministra Jurečku pochválit. Je totiž zřejmé, že recertifikací by vznikly podnikatelům v lesním hospodářství v ČR nemalé a zbytečné náklady a na tak již dosti nabitém konkurenčním prostředí v EU by poklesla jejich konkurenceschopnost. Především je to ale zbytečné, protože tuzemská lesnická legislativa patří k nejpřísnějším na světě, takže k udržitelnému lesnickému hospodaření by u nás nebyl třeba fakticky žádný certifikát a stačilo by jen dodržovat zákony. Pokud se ale spasitelé lidstva a přírody domnívají, že je certifikát nutný, stačí, jak již bylo řečeno, systém PEFC, případně je možné zvyšovat plochy FSC postupně – a hlavně dobrovolně.
I proto, že systémem FSC je v současné době označováno dřevo především z východu, například z Ruska, Ukrajiny a obecně postsovětských zemí, zatímco PEFC se používá dominantně ve většině zemí EU, kromě Polska. FSC přitom zdaleka neposkytuje takovou záruku ekologického hospodaření, jak tvrdí jeho zastánci a autoři. Onen „ekologický“ systém se totiž řídí v různých zemích různými standardy, a například jeho aplikace v Rusku v praxi znamená, že součástí ekologicky obhospodařovaných lesních porostů jsou holiny o ploše desítek hektarů, což by bylo v ČR i bez jakéhokoli certifikátu porušením zákona. Pokrytecky se ostatně chová i samotná IKEA – zatímco v Česku chce vyžadovat certifikát FSC, v sousedním Slovensku si nechala v prosinci loňského roku zaregistrovat pro ni v ČR nepřijatelný certifikát PEFC. Což znamená, že úmysly IKEA nejsou zas tak ryze ekologické, ale spíše pragmaticky obchodní. Stejně jako Zelených a zastánců FSC. Jenom ta příroda v tom trochu chybí – vztah k ní se totiž nevybuduje certifikáty, ale lidským přístupem se selským rozumem.

19. 07.

Bilance ministra zemědělství trochu jinak

Petr Havel Přečteno 1450 krát Přidat komentář

Z dosud prezentovaných informací týkající se bilance činnosti ministra zemědělství Mariana Jurečky musí mít našinec nutně dojem, že se po posledních parlamentních volbách usídlil na ministerstvu zemědělství žádoucí spasitel zemědělství, venkova, občanů, planety i vesmíru. Reálně se přitom ministru zemědělství skutečně leccos podařilo, ale podle sloganu „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ toho také dost zkazil. Ministr zemědělství je totiž skutečně pracovitý člověk.
Jak to tedy je s bilancí ministra zemědělství v souvislostech? Je skutečností, že se Jurečkovi podařilo dostat do resortu více peněz než jeho předchůdcům, což je zřejmě základní důvod, proč jej mnozí chválí. Naše zemědělství i venkov jsou totiž na dotacích stále více závislé, rozhodně mnohem víc, než je tomu u původních členských zemí, což ale není dobrá zpráva pro budoucnost. Jednak proto, že peněz, minimálně z EU, bude už brzy podstatně méně, jednak je zemědělství a venkov tímto závislejší na rozhodnutí politiků a státních úředníků a ztrácí tak prostor ke svobodnému rozhodování (a také k oponentním názorům). Je také třeba vědět, že zvýšení dotací do zemědělství je dáno částečně projídáním budoucnosti, neboť k posílení státního rozpočtu a potažmo i zemědělství se v tomto volebním období využilo i téměř 22 miliard korun ze zisků státního podniku Lesy České republiky a národního podniku Budějovický Budvar, které do té doby sloužily jako rezerva uložená v bankovních institucích.
Zvýšení dotací do zemědělství bohužel ale nepřineslo ani zvýšení podílu českých potravin na českém trhu, ani lepší bilanci agroobchodu, ani nárůst konkurenceschopnosti našeho zemědělství a potravinářství a ani zlepšení stavu naší krajiny. Za poslední čtyři roky se naopak zvýšil splach kvalitní půdy z našich polí ze zhruba 21 milionů tun ročně na 31 milionů tun ročně, což zhoršuje, a ne zlepšuje, prevenci vůči povodním a suchu. Za uvedené období se také zvýšily dovozy potravin ze zahraničí do ČR a zhoršila se soběstačnost ČR ve výrobě vepřového masa, ovoce či zeleniny, tedy oněch citlivých či strategických komodit, na jejichž podporu šlo skutečně více peněz, ale bez reálného výsledku. Pakliže většina lidí chápe ochranu spotřebitele jako omezení dovozů potravin ze zahraničí, pak v tomto smyslu se ochrana spotřebitelů zhoršila. Téměř žádný vliv na to nemá takzvaná dvojí kvalita potravin, letos mimořádně medializované téma, které se však týká jen zlomku, v zásadě několika desítek druhů potravin se stejným obalem (on mimochodem úplně do detailů obal stejný není) a různým obsahem v různých zemích. Podíl takových potravin na trhu není ani zdaleka jedno procento, a hlavně – za současné podoby legislativy EU to není považováno za klamání, neboť nápisy na obalu souhlasí s obsahem. Není taky tak úplně pravda, že to je už i pro EU téma – například z jednání za účasti zástupců Evropské komise (EK) ze dne 20. června letošního roku vyplynulo, že „důkazy, které EK obdržela z celkem 21 členských států, neprokazují žádné závažné anomálie na trhu, jakými mohou být např. rozdíly ve struktuře výrobků, nižší kvalita výrobků či horší výživové hodnoty potravin v zemích východní Evropy“. To se však spotřebitel v ČR nedozvěděl a ministr to obezřetně neřekl. A ještě jedna poznámka – šlo o podněty z 21 zemí, tedy ne jen ze čtyř, jak opakovaně tvrdí naše eurokomisařka Věra Jourová, podle níž se proto musí zadat další studie a analýzy. Ale budiž – problém to je, ale zdaleka ne tak velký, jaký je jeho obraz v médiích.
Zůstaneme-li o ochrany spotřebitele, pak to zajišťují dozorové orgány, ne ministr – a ty skutečně pracují dobře. Za aktivitu ministra lze považovat značku „Česká potravina“ v novele zákona o potravinách, což by byl príma nápad, kdyby ovšem tou dobou již 15 let neexistovala značka KLASA, do níž stát investoval téměř dvě miliardy korun, a i když to moc efektu nepřineslo, alespoň byl pojem KLASA mezi spotřebiteli znám a dalo se s ním pracovat. Současný ministr ale raději obohatil tuzemský trh českých značek všeho druhu svou vlastní značkou, čímž situaci spíše znepřehlednil, byť tvrdí, že trh se „vyčistil“: Není zřejmé od čeho, žádná z konkurenčních značek neohlásila odchod ze scény.
Ještě ale k prevenci rizik sucha a programům, které ministerstvo zemědělství zpracovalo. To je pravda – zpracovalo – nicméně třeba taková podpora obnovování a realizace drobných vodních ploch v krajině – rybníků, vázne v mnoha případech na složitém stavebním řízení, takže se nikdo do budování rybníků moc nehrne. Ale program je. Daleko podstatnější je ovšem neustálé prohlubování rizik již zmiňované vodní eroze na zemědělských pozemcích. Je přitom iluzí, jak papouškují naše média, že ke zlepšení stavu napomohou přísnější osevní postupy. Daleko důležitější je rozčlenit krajinu na menší plochy (samozřejmě ne na tak malé, aby se na nich nedokázali zemědělci otočit se svou technikou). V tom se však neudálo vůbec nic, jsme spíše svědky další koncentrace, i když tedy spíše vlastnické, než nájemní. A jsme-li ještě u krajiny - rozpočet pro oblast vodního hospodářství a lesního hospodářství na ministerstvu zemědělství poklesl, ačkoli jde o dva odbory, které mají na stav krajiny zásadní vliv. Samozřejmě – ministerstvo ve spolupráci se svými organizacemi vytvořilo protierozní kalkulačku, modelová hospodářství, ministr osobně se zasadil o to, aby se nestavělo v některých případech na zemědělské půdě. To vše jsou ale spíše méně významné detaily (stejně jako dvojí kvalita potravin), ale podstata řešení uniká.
Z hlediska budoucnosti zemědělství je navíc nejpodstatnější diskuse o podobě Společné zemědělské politiky (SZP) EU po roce 2020, která odstartovala letos v únoru. Buď všechny země EU, nebo její jednotliví reprezentanti přitom již představili své představy o prioritách, přičemž nejspíš už tisíckrát zaznělo, že budou kráceny dotace velkým zemědělským podnikům. ČR společně se Slovenskem ale tvrdošíjně trvá na tom, že by šlo o diskriminaci velkých a je zcela zřejmé, že taková pozice bude (a už je) neprůchodná. To v praxi znamená, že české zemědělství přijde o desítky miliard korun dotací, pakliže Brusel nepřesvědčí, že krácené dotace (to by ovšem musela ČR krácení akceptovat) využije pro zemědělství, krajinu, zaměstnanost a generační výměnu jiným způsobem, než prostřednictvím přímých plateb. O riziku současného postoje ministerstva zemědělství samozřejmě nepadlo v bilanci ani slovo, nezajímá to ani média, ačkoli jde o nepředstavitelné peníze.
Politikou současného ministra se navíc naše zemědělství stále více odchyluje od takzvaného evropského modelu zemědělství, které je založeno na rodinných farmách. A ať se to komu líbí nebo ne, chce-li ČR z Bruselu peníze, musí se mu alespoň v nějaké míře přizpůsobit. To ale znamená nastavovat již dnes podmínky dotací tak, aby bylo možné po zmiňovaném roce 2020 toky financí jen mírně modifikovat. To ale bude těžko možné. ČR jako jedna z mála zemí nevyužila pod vedením současného ministra takzvané redistribuce, což je zvýšená sazba dotace na první hektary, což by pomohlo menším a středním zemědělcům a částečně by takový krok podpořil i ony citlivé komodity, které se obvykle pěstují na menších výměrách. Ministerstvo zemědělství také pětinásobně!!! zvýšilo horní hranici na čerpání dotací na jeden projekt v rámci programu rozvoje venkova, konkrétně na 150 milionů korun z původních 30 milionů. Pokud se týká krácení dotací, které je v menší míře povinné již dnes, pak ČR krátí dotace velkým podnikům pouze v nezbytně povinné míře, nejméně z celé EU, i včetně Slovenska. Jako součást koalice se také ministerstvo zemědělství podílelo na přijetí nových regulací, povinností a evidencí, včetně EET, což zásadně zkomplikovalo život menším a středním podnikům, nejen zemědělským, na českém a moravském venkově. Mnohé z nich už také zanikly a další jsou před zánikem. To vše v praxi znamená cílenou preferenci velkoprůmyslového a velkoplošného zemědělství, v zásadě návrat k jeho předlistopadovému pojetí, což je možná pro některé představitele oboru radostné zjištění, ale pro krajinu, venkov a společnost je to cesta do pekel.
Celkem chápu, že s výše sepsaným textem bude vysloven značný a emotivní nesouhlas – praví se v něm totiž, že téměř vše je reálně úplně opačně, než jak se v mainstreamových médiích prezentuje. To je celkem logické za situace, kdy se otrocky opisují tiskové zprávy ministerstva, aniž by někdo uvažoval o tom, jestli je v nich všechno pravda. A když ano, pak z jakého pohledu. Je ale těžké se k pravdě a podstatě dobrat, když čelní představitelé země (včetně pana premiéra, jemuž kdosi napsal do projevu, že prší méně, ačkoli méně neprší) nejsou schopni prezentovat informace, které by jim mohly ubrat politické body. Co na tom, že jde o polopravdy, čtvrtpravdy a někdy, možná i neúmyslné, lži. Pokud si ale nepřestaneme lhát, těžko budeme schopni přijímat správná řešení. Ta totiž musí vycházet z relevantních údajů, a těch je dnes méně než pověstného šafránu.
Svým způsobem je to fenomén doby a Marian Jurečka nedělá nic jiného, než co dělají i ostatní. Což je říkat veřejně to, co chce společnost slyšet. Ministr to dělá navíc velmi dobře – nikdo z dosavadních polistopadových ministrů zemědělství nebyl tak mediálně obratný a aktivní, jako on, takže společnost se o zemědělství a venkovu za poslední roky dozvěděla určitě mnohem více, než za jakékoli roky předtím. O to důležitější je ale najít alespoň občas odvahu k nepopulárním krokům a vyjádřením, čehož ovšem nejen ministr zemědělství téměř není schopen. Za tohoto stavu společnosti nám ale asi naši potomci nespíš moc nepoděkují.
A úplně na závěr: Určitě se dá najít mnoho příkladů, kde ministr Jurečka vykonal záslužnou práci, stejně tak ale i mnoho příkladů opačného gardu. Popisované příklady jsou tak jen vrcholky dvou ledovců, přičemž hlavní masa je bohužel pod rozlišovací schopnosti většiny lidí, neb jde o problematiku složitou, vzájemně se prolínající a průřezovou i napříč resorty. Nic není černobílé, ani ministr Jurečka. Jde spíš o ten odstín šedi...

27. 06.

Nové studně a vrty občany rizikových lokalit před nedostatkem vody nespasí

Petr Havel Přečteno 2042 krát Přidat komentář

Stejně jako už pravidelně v předchozích letech zasáhlo i letos naší zemi období sucha, respektive několik dní za sebou bez větších dešťových srážek provázených teplotami kolem 30 stupňů Celsia nad nulou. To vybudilo některé naše politiky a prakticky všechna média ke zvýšené komunikaci na téma předcházení rizikům sucha do budoucnosti, což by bylo veskrze pozitivní, kdyby ovšem stejně tak, jako v minulosti, nezůstalo nakonec jen u slov. Případně u projektů, které na první pohled vypadají dobře, protože se jejich prostřednictvím rozdávají občanům peníze, což samozřejmě s nadšením kvitují. Jenže podstata problému – stav naší krajiny, se tím neřeší.
Podstata totiž netkví v tom, že by měli občané naší zemi oproti současnému stavu výrazně šetřit vodou. Již dnes patří ČR k zemím s nejnižší spotřebou vody ve vyspělém světě, oproti EU je zhruba poloviční a oproti USA dokonce třetinová. Ne že by u nás žádné rezervy neexistovaly, jenže například úspory spotřeby vody v rámci populárního programu Dešťovka mohou dosáhnout jen zlomku procenta z celkové spotřeby vody v ČR, a i když to třeba některým zahrádkářům pomůže, v celku se tato úspora prakticky vůbec neprojeví. Nehledě na riziko kontaminace veřejných vodovodů a kanalizací při neodborném vyvedení vody zachycené ve studních a sudech pod okapy do veřejných sítí.
Také využití lokálních (místních) zdrojů vody v podobě studní nebo nových vrtů, jejichž cílem má být zajištění zdrojů pitné vody pro suchem trpící obce a regiony není systémovým řešením, a možná ani řešením dočasným. Málokterá země na světě je tak dobře hydrogeologicky prozkoumána, jako ta naše, takže představa, že bude možné někde narazit na zatím utajené a dostatečně vydatné zdroje pitné vody, je z podstaty naivní. Samozřejmě to nelze nikdy stoprocentně vyloučit, ale i když se nějaký nový pramen objeví, rozhodně to neznamená, že tím bude problém zásobování příslušného místa nebo jedince pitnou vodou do budoucna vyřešen. Prakticky ze všech vyjádření odborníků, hydrometeorologů a hydrogeologů opakovaně plyne, že suchem nejvíce ohrožené jsou takzvané mělké vrty, z nichž voda nejdříve zmizí. Za mělké vrty lze přitom považovat drtivou většinu soukromých studní i značnou část plánovaných vrtů, které mají zajistit vodu v nějaké lokalitě. Pokud tak chce stát takové projekty podporovat, bylo by vhodné vědět, že se tím jednak budou využívat podzemní zdroje vody, které ale chce tentýž stát prostřednictvím zvýšených poplatků za jejich odběr chránit. Ještě důležitější ale je, že hlubší vrty představují riziko narušení stávajících podzemních zdrojů pitné vody, takže zajištění vody formou vrtů pro jednoho může vyústit ke ztrátám zdrojů vody pro jiného. Podzemní voda je navíc často uložena v několika vrstvách nad sebou, a ne každá je vhodným zdrojem vody pitné. Teze, podle níž se využije „první voda“, která se ve vrtu objeví, je gruntu mylná. Vrty kromě toho podléhají poměrně přísné legislativě, a samozřejmě platí, že čím je vrt hlubší, tím je dražší. Stometrový vrt (ale i méně hluboký, záleží na hornině a prostředí, ve kterém se vrtá) představuje milionové náklady, další náklady a byrokratické komplikace pak představuje zmiňované dodržování platných zákonů a získání příslušných povolení. Právní rámec ostatně docela dobře rozebrala kancelář veřejného ochránce práv v září loňského roku, takže kdo se chce do budování studně nebo k provedení vrtu za účelem nalezení zdrojů pitné vody pustit, měl by si tento materiál přečíst.
Najdete ho na: https://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/chcete-si-stezovat/zivotni-situace-problemy-a-jejich-reseni/studny-vrty-vodovodni-pripojky/
Jasné ale je, že ani studně a vrty k trvalému zabezpečení zdrojů pitné vody nevedou. Jediným systémovým řešením je tak postupné napojování oblastí, kde tomu tak ještě není, na veřejné vodovody. A to pokud možno do sítí již existujících vodárenských společností, které mohou také vytvářet potřebné finanční zdroje na takové investice a ve výsledku principem solidarity dotovat ceny vody v malých obcích (aglomeracích) z poplatků vybraných ve městech, protože pokud by se mělo napojení několika obyvatel financovat jen z místních poplatků za vodu, příslušní spotřebitelé by se nedoplatili.
Jak už bylo ale řečeno, základní řešení ale není v dešťovce, studních, vrtech, ba ani v omezení občanského komfortu v podobě sprchování, a dokonce ani ve fenoménu letního napouštění zahradních bazénů, kterých je u nás nejvíc na obyvatele na světě. Řešení je totiž v krajině, ve zvýšení její schopnosti zadržovat vodu, čehož lze dosáhnout kombinací změn v podmínkách zemědělského hospodaření, hnojením statkovými hnojivy a cíleným využíváním lokalit „brownfiels“, místo dalších a dalších záborů více nebo méně kvalitní zemědělské půdy. Především je ale nutné zvýšit pestrost krajiny a rozčlenit naše velké širé rodné lány na menší celky, s terénními překážkami, mokřady, rybníky a dalšími prvky, v nichž by se dešťová voda mohla zachytit a postupně vsáknout. Dnes končí ve vodních tocích a nádržích miliony tun zeminy splavené z polí vodní erozí, přičemž roční objem takto splavené půdy činí neuvěřitelných 30,4 miliony tun. Na skále nebo tenké vrstvě zeminy se ale voda z dešťů neudrží a nemůže tak fakticky doplňovat ani vodu ve studních, ani vodu z vrtů. Respektive, může se tak dít jen v omezené míře, a jak již bylo řečeno, často jen dočasně.
Bohužel v současné době nastavené podmínky zemědělského hospodaření ani podmínky regulující stavební činnost stav krajiny nezlepšují, naopak, podle statistik se stav naší krajiny zhoršuje. Míček je především na straně ministerstva zemědělství, ale zdaleka ne jen toho. Pokud se přitom stávající přístup veřejnosti, politiků a zacílení dotačních programů a toků peněz týkající se hospodaření s vodou a jejími zdroji oproti současnému stavu nezmění, bude ještě hůř.

13. 06.

Za každý rok odkladu řešení v Heřminovech zaplatíme všichni více peněz

Petr Havel Přečteno 1384 krát Přidat komentář

Zdánlivě téměř dvacet let se táhne spor o způsob protipovodňové ochrany obcí na řece Opavě, symbolizovaný plánovanou přehradou v Nových Heřminovech. Ve skutečnosti je ale kauza stará 111 let, a již tehdy bylo ideově rozhodnuto o tom, že přehrada v této obci je vhodná.
Právě genezi plánů na přehradu v Heřminovech proto není na škodu si připomenout, neboť i díky její neznalosti zaznívají dnes v emotivních diskusích sdělení, která nejsou pravdivá, protože mnozí z aktérů na realitu zapomněli nebo u ní nebyli. Tak například není pravda, že studie Václava Čermáka z roku 2005, která argumentuje proti výstavbě přehrady, nebyla nikdy zpochybněna. Je to naopak, zpochybněna byla, a to dokonce opakovaně, a to i posudkem Ministerstva životního prostředí (MŽP) z roku 2006. Ministerstvo ovšem svůj posudek oficiálně nezveřejnilo. Na druhou stranu je ovšem také pravda, že další z mnoha studií, dokonce jednu z prvních, kterou zpracovala již v roce 1997 Unie pro řeku Moravu, vláda při rozhodování o výstavbě nádrže vůbec neměla k dispozici, což samozřejmě rozhodování o přehradě usnadnilo. Tak či tak je zřejmé, že „kauzu Heřminovy“, jak už to ostatně v našich krajích bývá, provázely po celou dobu rozhodování o protipovodňové ochraně lokality četné manipulace, a to na obou stranách názorového spektra.
Zpět ale k avizované genezi. První zmínka o možné výstavbě přehrady pochází již z roku 1906, a současná kauza tak není ani zdaleka výmyslem dnešních úředníků. První řešení protipovodňové ochrany Heřminov a okolí vypracoval již v roce 1997, kdy obec postihly katastrofální povodně, Výzkumný ústav vodohospodářský (VÚV) T.G.Masaryka, tedy instituce, která dnes spadá pod MŽP. Jinými slovy, i orgány ochrany přírody se k výstavbě nádrže od počátku oficiálně klonily. Další již zřejmě neznámou skutečností je fakt, že sama obec Nové Heřminovy si v roce 2001 zadala studii, která jako řešení navrhla malou vodní nádrž, v červnu roku 2003 pak schválilo výstavbu velké nádrže vedení Moravskoslezského kraje. Protipovodňovou ochranou se následně zabývala opakovaně i vláda, a to nejprve v květnu 2006 (ustavení pracovní skupiny k nalezení řešení), v březnu 2007 (zpracování studie menší nádrže), v dubnu 2008 (rozhodnutí o menší nádrži), v únoru 2011 (kladné stanovisko EIA) a v dubnu 2014 (pokračování v přípravě realizace nádrže). Z toho mimo jiné vyplývá, že obecní referendum, které v roce 2008 výstavbu přehrady odmítlo, přišlo tak trochu s křížkem po funuse.
Tak či tak je zřejmé, že výstavbě přehrady v současné době již nelze zabránit, neboť již bylo do přípravných prací investováno mnoho peněz, včetně výkupů potřebných pozemků, a bylo by tak žádoucí poctivě a natvrdo konstatovat, že současné vedení obce Nové Heřminovy vydírá svým postojem stát a všechny daňové poplatníky. Každým rokem, ba každým měsícem odkladů se budoucí stavba jen více a více prodražuje, což ve finále zaplatíme všichni.
Je přitom zřejmě zbytečné rozebírat místní geologickou situaci, která je pro stavbu nějaké protipovodňové hráze veskrze optimální. Důležitější je spíše to, že jak výstavba přehrady, tak na přehradu navázané turistické a další služby mohou přinést tamním obyvatelům nové a atraktivní pracovní příležitosti, což v kraji se stále vysokým podílem nezaměstnanosti není nevýznamné. Pokud se přitom zastavíme u často citované Čermákovy studie, která je mantrou odpůrců přehrady, pak snad jen dvě poznámky. Jednak, že tato studie v praxi jen posílá problém s velkou vodou dále po proudu, takže hájí zájem Nových Heřminov na úkor dalších obcí v regionu. A také, že ve studii uvažovaný rozliv řeky do šířky mimo její koryto generuje fakticky úplně stejný problém, jako výstavba přehrady – totiž nutnost vykupovat příslušné pozemky, v tomto případě ale od řádově více vlastníků, než tomu je v případě přehrady, což v praxi znamená další jednání, další průtahy a další nesouhlasy. Velmi intenzivní zástavba podél toku navíc moc lokalit k rozlivu neskýtá, takže výsledkem by bylo jen velmi mírně snížené riziko dopadu povodní, ovšem za hodně peněz a za hodně dlouhou dobu.

22. 03.

Dnes je světový den vody, příležitost dozvědět se o ní víc, než víme

Petr Havel Přečteno 1536 krát Přidat komentář

Kdyby se vybranému vzorku respondentů dnes na ulici položila otázka, jaké výročí připadá na 22. březen, nebylo by myslím mnoho těch, kteří by věděli, že jde o Světový den vody. Přestože se ve světě i u nás slaví od roku 1993, poté, co se na tomto svátku vody dohodlo Valné shromáždění OSN v roce 1992 v brazilském Rio de Janeiru.
Hlavním smyslem tohoto kroku bylo upozornit na důležitost vody, zachování zdrojů pitné vody a nakládání s vodou ve všech významech tohoto slova. Téměř čtvrt století poté se ale v zásadě přezíravý vztah k vodě, alespoň v české společnosti, moc nezměnil, také proto, že u nás opticky problémy s vodou nejsou.
Není to ale tak úplně pravda. Právě v naší zemi se stává stále větším problémem klesající schopnost krajiny zadržovat vodu (retence vody v krajině), a výsledkem je v současné době již téměř třetina území republiky, která je ohrožena suchem. Faktickým projevem je pokles hladiny spodních vod, zejména z takzvaných „mělkých vrtů, do nichž lze zahrnout studánky i privátní studny, v nichž voda buď už zcela chybí, nebo je ve větší hloubce. Problémy mají i někteří zemědělci, třeba pěstitelé chmele, protože hlavní chmelařské oblasti u nás leží ve srážkovém stínu Krušných hor.
Podstatné ale je, že stále neměníme vzorce svého dosavadního chování. V naší zemi jsou stále „velké širé rodné lány“, tedy dlouhé nepřerušované plochy polí, z nichž přívalové deště odplavují ornici a snižují tak kvalitu naší půdy a do budoucna konkurenceschopnost našich zemědělců. Nastavení dotací velké zemědělské podniky, jimž velké lány polí vyhovují, dokonce podporuje. Kvalitní zemědělskou půdu nadále zabíráme ve prospěch stavebních činností a průmyslových areálů, čímž schopnost krajiny zadržet vodu dále snižujeme. Stavíme svá sídla nadále v záplavových oblastech, a následně chceme takový majetek chránit výstavbou přehrad.
Jakoby žádný problém nebyl, protože voda z kohoutků v drtivé většině našich domácností teče, takže základním tématem ve společnosti je její cena. Pro její obhajobu nebo kritiku se ovšem většinou používají politicky nebo lobisticky motivovaná sdělení, a slovo „sdělení“ jsem zvolil zcela úmyslně – o argumenty totiž obvykle nejde. ČR má za všech evropských zemí nejvíc roztříštěnou strukturu vlastníků vodárenského majetku – přesto se zejména v posledních letech vytváří aktivistický tlak na to, aby byla ještě roztříštěnější. I když se k tomu používá mnohých sdělení, nemělo by uniknout, že primárním důvodem je lidská snaha vládnout si sám na svém vlastním písečku, tedy mocenské a osobní ambice jednotlivců. Výsledkem ale musí být nakonec dražší voda, byť atomizátoři slibují opak. V naší zemi je přitom voda přímo či nepřímo zdaněna nejvíc v celé EU – je-li tak nějaká cesta k omezování růstu její ceny, pak je to změna legislativy a daňové politiky – například snížením DPH na vodu. O tom se sice konečně také začíná mluvit, je však otázkou, zdali náhlý zájem politiků není dán především blížícími se volbami.
Mluví se také o „zpackané privatizaci“ našeho vodárenství, jenže trochu v jiném rozměru, než by se mluvit mělo. Po více než čtvrtstoletí si totiž málokdo vzpomene nebo si vzpomenout chce, že obce a města, která v privatizaci dostala „do vínku“ vybydlenou a podinvestovanou síť vodovodů a kanalizací, neměla na její opravy a obnovu potřebné peníze a ani zkušenosti. Ty naopak měli zahraniční investoři, kteří se tohoto úkolu ujali. Jistě ne vždy ideálně, což bylo ale dáno hlavně smluvními podmínkami, které ovšem uzavírali právě tehdejší představitelé obcí a měst, kteří nicméně většinou vodu neprodali, ale pouze pronajali „trubky“. V řadě míst ale nebylo jiné řešení. Co přitom stát skutečně udělat neměl, byla privatizace páteřní vodohospodářské sítě, tedy systémů meziregionálních přivaděčů a převaděčů vody. Především proto, že stát zároveň privatizoval pozemky, na nichž tyto velké trubky leží. I ty potřebují opravu a údržbu, ale domluvit se se stovkami vlastníků najednou je obvykle velký oříšek.
Chceme-li tak s vodou skutečně odpovědně nakládat, udržet jí v krajině a ve vysoké kvalitě také ve vodovodních trubkách, musíme si stejně jako v mnoha jiných oblastech především přestat lhát. Ze špatných předpokladů totiž vždy vznikají špatné závěry, což je vlastně logické.
V rámci oslav Světového dne vody otevírají každoročně vodohospodářské společnosti i správci vodních toků – státní podniky Povodí, své provozy pro veřejnost. Navštívit tak lze některé běžně nepřístupné přehrady, čistírny odpadních vod nebo úpravny vody, a na místě je možné se z úst odborníků dozvědět zajímavosti o vodě, zdrojích vody, čištění vody či její úpravě. Na některých z mnoha „Dnů otevřených dveří,“ které se většinou uskuteční v sobotu 25. února 2017, se provádí bezplatné nebo zlevněné rozbory vody ze studní nebo z kohoutků, kterou si návštěvníci donesou. Přehled nejvýznamnějších akcí spojených se Světovým dnem vody najdete například na:
http://www.nase-voda.cz/svetovy-den-vody-2017-kdy-kam-se-muzete-podivat/
Není proto zas tak úplně od věci některou z akcí navštívit. O vodě bychom měli jistě vědět více, než co o ní víme.

26. 02.

Stavební zákon: Poslanci odmítají údržbu drobných protipovodňových staveb

Petr Havel Přečteno 1915 krát Přidat komentář

Je-li naše země v něčem na posledním místě na světě v rychlosti rozhodování, pak jsou to nepochybně procesy spojené se stavebním řízením. O tom, že je jednou z klíčových legislativních priorit tato řízení zjednodušit a zkrátit, se mluví již mnoho let.
Jistou šancí by přitom mohla být novela stavebního zákona, která je aktuálně v legislativním procesu, je však otázkou, zdali bude v citlivém předvolebním období vůle k nějakým zásadním změnám za situace, kdy se v oboru střetá množství protichůdných lobbistických zájmů. Současnou dikci podmínek územního plánování a stavebních řízení by totiž bylo nejlepší „zguntu“ přepsat. Což nebude jednoduché, zejména v souvislosti s EIA (posuzování vlivů na životní prostředí) i potřebnou změnou pozic a kompetencí jednotlivých povolovacích orgánů a dotčených organizací. Jinými slovy, k vytvoření skutečně funkčního mechanismu stavebních řízení je nutná dobrá příprava a čas.
Minimálně v některých oblastech je ale možná změna jednoduchá, žádoucí a navíc společensky prospěšná. Jde o uvolnění možnosti opravovat rozpadající se drobné protipovodňové stavby, o jejichž údržbu se (nepříliš dobře) starala bývalá Zemědělská vodohospodářská správa (ZVHS). Jen pro představu o rozměru tohoto problému jde v praxi zhruba o 10 000 staveb typu sypané hráze vodních děl, ochranné hráze podél vodních toků, vodohospodářské meliorace, plavební kanály či náhony, a to na 38 000 kilometrech potoků a bystřin, které měla původně ZVHS v gesci.
Základní problém spočívá v tom, že uvedených zhruba 10 000 drobných protipovodňových staveb stojí na privátních pozemcích, což zakládá povinnost vlastníků těchto pozemků tyto stavby udržovat. Na to však nemají vlastníci potřebné finanční prostředky ani motivaci, nehledě na to, že tyto liniové stavby jsou na pozemcích mnoha, často i stovek vlastníků pozemků, přičemž dohoda mezi vlastníky je v drtivé většině případů zhola nemožná. Výsledkem je stav, kdy drobná protipovodňová opatření chátrají a roste tak riziko ohrožení státního, obecního i privátního majetku, přestože poměrně jednoduché řešení existuje.
Stačilo by totiž, aby byla do novely stavebního zákona včleněna definice liniových staveb, a aby nebyly tyto stavby součástí pozemku. V takovém případě by mohly stavby opravovat státní podniky Povodí a Lesy České republiky, které správu drobných vodních toků převzaly od roku 2011 od zrušené ZVHS. Dnes je opravovat nemohou, protože by tato státní podniky zhodnocovaly privátní majetek na privátních pozemcích, což není možné. Pokud by ale stavby nebyly součástí pozemku (a takové příklady existují, například vodovodní a kanalizační potrubí, což je hodně podobný případ), opravy, a to doslova ve veřejném zájmu, by možné byly.
Pozměňovací návrh, který byl v tomto duchu k novele zákona předložen, ale poslanci zatím odmítli. Podle všeho proto, že jim není vůbec znám rozměr problému (viz výše), a možná ani netuší, že existovalo něco jako ZVHS a co po ní zbylo. Neochota zákonodárců je samozřejmě ve fatálním rozporu s dnes a denně hlásanými tezemi o potřebě přizpůsobovat se stále četnějším extrémním projevům počasí generující vyšší rizika povodní nebo sucha. Alespoň část z těchto rizik by byla nižší, pokud by byla možnost opravovat a udržovat díla, která vznikla převážně v letech 1950 až 1990 v době, kdy se problém privátních pozemků neřešil, protože půda patřila všem. Dnes ale privátní půda existuje a minimálně část ze staveb na ní v minulosti postavených k protipovodňové prevenci i prevenci rizik sucha přispívá. Je to našim poslancům jedno, nebo prostě „jenom nevědí, která bije?“

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy