01. 08.

Výklady podmínek dotací popírají jejich účel i zdravý selský rozum

Petr Havel Přečteno 982 krát Přidat komentář

Ačkoli slýcháme dnes a denně z úst našich státních úředníků teze o potřebě snižovat neustále bující byrokracii v oblasti zemědělství, realita je zcela opačná. Přeborníkem ve vytváření nesmyslných podmínek pro čerpání dotací do zemědělství je přitom již delší dobu Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), který již v minulosti získal od Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ) anticenu „Byrokrat roku“. Vedení SZIF se však nejenže od té doby nepoučilo, ale naopak ještě více a naprosto nesmyslně nadále komplikuje zemědělcům život, což samozřejmě nejvíc dopadá na menší a střední podnikatele, podnikající především na bázi rodinných farem.

Přímo na rodinné farmy přitom míří nejnovější „kreativní“ výklad SZIF týkající se nákupů zvířat nebo třeba strojů „od osoby blízké či osoby majetkově nebo personálně propojené“. Ten totiž fakticky zakazuje mladým začínajícím zemědělcům nakoupit si základní vybavení pro svůj start do podnikání, například zvířata ze statku svých rodičů bez toho, aniž by bylo na takový nákup vypsáno veřejné výběrové řízení. To je naprostým popřením nejen principu rodinných farem, ale také opatřením, které je přímo namířeno proti obecnému rozvoji venkova, potřebné generační výměně a proti smyslu evropských dotací. A dokonce i proti pohodě zvířat (animal welfare), neboť možným důsledkem plnění podmínky SZIF může být přesun zvířat ze známého do neznámého prostředí, podle toho, kdo „cizí“ výběrové řízení vyhraje. Kromě toho takové opatření nahrává kapitálově silnějším subjektům typu AGROFERT, které si mohou dovolit nabídnout poptávaná zvířata nebo stroje pod cenou, a administrativně je tak vnutit začínajícím zemědělcům. Že je to další nástroj k posilování vlivu průmyslových zemědělců na rodinné farmy, je nasnadě.

Nejde o jediné nastavování pravidel v podání SZIF podle toho, jak to velkým průmyslovým, nejen zemědělským korporacím vyhovuje. Dalším z aktuálních příkladů je povinnost vyhlašovat výběrová řízení na nákup vybavení agropenzionů v režimu „funkční celek“, což mimochodem neumožňuje nakoupit část takového vybavení přímým nákupem od místních podnikatelů. Respektive umožňuje, ale na každou část by bylo třeba vypsat samostatné výběrové řízení, což je při spektru potřebných předmětů byrokratická vražda, pokud ovšem jedinec nekoupí „funkční celek“ v rámci příslušného výběrového řízení v nadnárodních sítích, jako je třeba IKEA. To přitom žadatelům o dotace bezostyšně radí sami úředníci SZIFu. To ovšem v praxi znamená, že SZIF se snaží aktivně vyloučit z výběrových řízení místní drobné a stření podnikatele, a tedy administrativně omezovat základní principy rozvoje venkova.

Dlužno dodat, že od podobných výkladů se v minulosti distancovala i některá regionální pracoviště SZIF i samo ministerstvo zemědělství, což ovšem ukazuje na skutečnost, že pachatelem byrokracie je vedení SZIF. To si na svou obranu nechalo zpracovat metodiku, jejíž principy zveřejnilo v tiskové zprávě, a úředníky vymyšlené nesmyslné podmínky jsou tak závazné pro všechny. To je ovšem zcela nepřijatelné, protože úřednické metodiky nemohou jít z podstaty věci nad rámec zákonů, neřku-li podmínek čerpání evropských dotací a jejich smyslu. Jako možné řešení se tak nabízí podnět k Evropské Komisi nebo DG AGRI poukazující na diskriminaci menších a středních zemědělců v ČR na bázi rodinných farem a obecně menších a středních nezemědělských podniků na českém a moravském venkově.

Ilustrativní je, že pojmem diskriminace naši zemědělci, především ti z Agrární komory ČR, ve vztahu k zemědělcům v zahraničí velmi často operují. O tom, jak naše vlastní platební agentura (SZIF) aktivně diskriminuje rodinné farmy, se ale nikde nemluví. Bylo by proto načase, aby se tak stalo. Stejně tak by bylo žádoucí žádat veřejné vysvětlení SZIFu ke zvoleným výkladům, ke kterým ho žádný evropský ani tuzemský předpis nenutí, a výslednou odpověď SZIF prezentovat v Bruselu. Ostatně i zákon o veřejných zakázkách v §30 písm. i) uvádí, že „zadavatel není povinen zadat v zadávacím řízení podlimitní veřejnou zakázku, jejímž předmětem je pořízení zvířete za účelem chovu nebo plemenitby“. Téměř u všech zakázek zadávaných mladými zemědělci nicméně nejde o podlimitní zakázky, ale o zakázky malého rozsahu, které zákon neupravuje. Bohužel právě to dává úředníkům SZIF prostor pro vytváření svých vlastních byrokratických pravidel prostřednictvím zmíněné metodiky.

Dlužno nicméně dodat, že přeprodej zvířat nebo strojů mezi jednotlivými majetkově a personálně propojenými subjekty, nebo nákup ve velkém s nejasnými bonusy a podmínkami může být skutečně problém - avšak pro úplně jiný typ hospodářství, než jsou rodinné farmy. I tak je ale třeba říci, že veřejná výběrová řízení se mají principiálně nařizovat pouze v případech, kdy jde o čerpání veřejných (státních, evropských, obecních) finančních prostředků, a ne v případě, kdy jde o obchod mezi dvěma nebo více soukromými subjekty. Pakliže vedení SZIF do takových obchodů hodlá svévolně zasahovat, jde o porušení principu svobody podnikání, což je třeba také podnět pro Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Zároveň je to ale také podnět pro tuzemské soudy, včetně Ústavního, neboť svoboda podnikání je jedním z práv zaručených i naší Ústavou. Možná by si jí měli úředníci SZIF přečíst - není zas tak dlouhá.

29. 06.

Restituční tečka

Petr Havel Přečteno 1170 krát Přidat komentář

V pořadí již druhý verdikt Ústavního soudu ČR (ÚS) rušící takzvanou restituční tečku, po níž by měli mít zemědělští restituenti (v terminologii zákona oprávněné osoby) na vypořádání svých pozemkových nároků šanci už jen prostřednictvím finančních kompenzací, je z právního a obecného hlediska zcela správný krok. Z praktického hlediska však ÚS téměř 30 let trvající proces zemědělských restitucí neurychlí, neboť stát nemá dostatek náhradních pozemků, které by mohl restituentům nabídnout.

Ne že by vůbec žádné pozemky nebyly, jde však především o pozemky v takových lokalitách, v nichž nebyl v polistopadové minulosti o pozemky zvláštní zájem a nebude o ně z řad restituentů ani v budoucnosti. Většina oprávněných osob žije totiž úplně jinde, než kde jim stát pozemky nabízí, takže se nezájmu nelze divit. I kdyby se ale zájem zvýšil, pozemků i tak nebude dost.

Hlavní příčinou současného stavu je přitom zbytečně rozsáhlá privatizace státní půdy, po níž státu zbyla jen nepatrná pozemková rezerva. O tom však v souvislosti s restituční tečkou nikdo nemluví. Na to, že se stát zbavuje pozemků, které měl nejen kvůli restitucím, ale z celé řady dalších strategických důvodů držet, přitom upozorňovali odborníci po řadu let, a i já sám jsem na to téma publikovat desítky článků. Apely ale nebyly vyslyšeny, neboť dlouhodobé strategické uvažování je něco, co drtivé většině politiků a státních úředníků v ČR chybí nejen dnes, ale bylo tomu tak i v nedávné minulosti. Dostatečné státní rezerva půdy, odhadem alespoň 200 000 hektarů, je totiž důležitá, kromě uspokojování restitučních nároků, také třeba jako náhrada za půdu, o kterou se sníží výměra pozemků některým vlastníkům při komplexních pozemkových úpravách. Také ale při budování páteřních komunikací a liniových staveb, při vyhlašování nových lokalit pro zvláště chráněná území nebo pro rozvojové plány obcí. K zachování dostatečné rezervy ale nebyla politická vůle, i kvůli obcím nebo zemědělcům, kteří dostali při získávání původně státní půdy přednost před restituenty. To hodně vypovídá o přetrvávajícím přezíravém vztahu naší společnosti a politiků k vlastníkům, v tomto případě půdy, kteří, ačkoli měli být při vydávání náhradních pozemků první, byli ve skutečnosti až poslední. Byť měli a stále mají podle zákona absolutní přednost - jenže na pozemky, které nikdo nechce, zatímco ty, o které zájem byl, byly a jsou pro restituenty v zásadě nedosažitelné.

Pokud tak má být proces zemědělských restitucí alespoň s částečně vztyčenou hlavou státu urychlen a dokončen, což je nenajíš žádoucí, musí se při uspokojování restitučních nároků stejně počítat s finančními kompenzacemi. Ne však v cenách z dob restitučních zákonů a nároků z počátku 90. let minulého století, ale v hodnotě blízké současné tržní ceně nárokovaných náhradních pozemků. Pro řadu restituentů, ale i pro stát, by to bylo vysvobozením, neboť správa restitučních nároků je drahá a oprávněné osoby patří spíše mezi důchodovou generaci, které by se přilepšení nějakou finanční částkou hodilo, a u nichž stejně nelze očekávat, že by navrácené pozemky tito lidé nějak využívali, zejména ne zemědělsky. Dá se tak předpokládat, že by je stejně buď obratem prodali, nebo pronajali, což dokonce může být i jistým rizikem, neboť důvěřivost starších lidí v naší zemi je pověstná, a snadno by tak mohli při prodeji nebo pronájmu navrácených pozemků podlehnout nějakému podvodníkovi. Má-li tedy být nějaká restituční tečka, pak na základě valorizace finančních kompenzací, což by v praxi znamenalo novelizaci restitučních zákonů nebo specifický zákon, který by ostudně dlouho trvající proces skutečně ukončil. Jinak se v této věci i nadále téměř nepohneme z místa.

23. 06.

Antiglobalizační trendy v obchodu mohou mít někdy i logiku

Petr Havel Přečteno 1062 krát Přidat komentář

Hned na úvod by bylo správné konstatovat, že na obchodních válkách, které mezi sebou vedla a vedou různé ekonomická teritoria, ve finále většinou prodělá spotřebitel. Omezení zahraniční konkurence totiž logicky umožňuje národním výrobcům bez takové konkurence vyšší možnost uplatnit se na vlastním trhu a také zvýšit ceny svých produktů. Proto také většina ekonomů jakékoli regulace zahraničního obchodu kritizuje a odsuzuje, a obecně mají pravdu. Trochu se ale přitom zapomíná na poněkud specifickou oblast zemědělství a potravinářství, v níž nemusí totální liberalizace přinášet vždy jen „samá pozitiva“ a kde tak úplně neplatí teze o zlém Trumpovi a hodné a logicky se bránící EU.

I když se v „obchodní válce“ mezi USA a EU mluví především v souvislosti s průmyslovými produkty, je to zejména oblast zemědělství a potravinářství, v níž EU klade americké produkci po desítky let mnohé netarifní i tarifní překážky při vstupu na evropský trh. Známý je především odpor EU vůči potravinám (nebo krmivům) vyrobených z GMO (geneticky modifikovaných organismů), které jsou v Evropě považovány za rizikové, nicméně celý svět s nimi obchoduje a používá je. EU také v soudních sporech u WTO (Světová obchodní organizace) všechny soudy týkající se zákazu dovozů GMO na své území prohrála, jako netarifní překážku obchodu ale fakticky zákaz uplatňuje dál. To může někdo považovat za pozitivní a jiný za negativní stav, ale uvedený příklad ukazuje, že například na tuto oblast nelze vztahovat černobílé vidění. Naopak nepříliš známou skutečností je, že EU uplatňuje v zásadě astronomická cla na dovoz třinového cukru, typické to komoditě severní a jižní Ameriky. Uvedená cla dosahovala v minulosti i více než 300 procent, v poslední době se sice mírně snížila, ale i tak jde o výraznou celní obranu EU před dovozy této komodity. Trochu se také již zapomnělo na dlouho připravovanou dohodu TTIP (Transatlantické strategické a obchodní partnerství), která nebyla dokončena právě kvůli kapitole zemědělství a potravinářství, a to zejména z iniciativy EU. Příkladů z této oblasti, kdy sama EU liberalizaci zahraničního obchodu cíleně blokuje, je ale celá řada. Tak trochu pak není divu, že v jiných oblastech se o to nyní snaží i USA a EU na tu hru docela ráda přistoupí.

Zůstaneme-li v oblasti zemědělství a potravinářství, je třeba připomenout si také stále trvající rizika, provázející dovoz takových produktů na území EU i ČR ze zemí, které nedisponují moderními pěstebními, výrobními a kontrolními technologiemi, přičemž výsledkem jsou produkty obsahující nadlimitní množství pro člověka rizikových látek. I když se u nás diskutuje hlavně o rizicích polské produkce, statisticky jsou mnohem častější dovozy takových potravin a pochutin z asijských zemí, například (ale nejen) z Číny. V současném světě charakterizovaném nebývalým rozvojem alergií všeho druhu je také na místě připomenout, že vyšší alergenní rizika představují výrobky ze surovin, které nepochází z prostředí spotřebitele, a jeho organismus tak vůči nim nemá obranné látky. A konečně z pohledu ekologie a stavu životního prostředí Země se nezdá zrovna rozumné dovážet zemědělské suroviny a potraviny z opačného konce planety, zvláště v těch případech, kdy jde o produkty, které lze vyrobit buď na vlastním území, nebo prostě „někde blíž“.

Na začátku jsem konstatoval, že na obchodních válkách prodělá většinou spotřebitel. Ano, většinou, především ale z hlediska cen, za které „obchodně neliberalizované“ produkty kupuje, tedy z pohledu ekonomického. Ve hře jsou ale i jiné faktory, které lze označit jako „antiglobalizační trendy“, a které začínají hrát stále větší roli. Není to přitom tak fatálně negativní, jak by se mohlo na první pohled zdát - například i proto, že svět vždy byl a měl by zůstat pestrý, což mimo jiné představuje možnost zachovat si jedinečnost a identitu. Dát si tak třeba na Aljašce, v Praze nebo v Sydney stejný hamburger zřejmě není to, po čem člověk při návštěvě té či které destinace touží, což svým způsobem platí i na globálně stejné trubky z hliníku. Jinými slovy, ať se to komu líbí nebo ne, zdá se, že období globální liberalizace obchodu spěje ke svému konci, a nemusí to být vždy jen prohra.

14. 06.

Voda může být dočasně levnější, ale asi ne na dlouho

Petr Havel Přečteno 780 krát Přidat komentář

Naděje na snížení nebo alespoň stagnaci cen vodného a stočného poté, co Vláda ČR schválila snížení daně z přidané hodnoty (DPH) na některé služby, což se týká i vodného a stočného, nemusí splnit očekávání veřejnosti.

Stále rostoucí požadavky na čistotu vody totiž vytvářejí a budou vytvářet tlaky na růst cen vodného a stočného, což ovšem politici poněkud opomíjejí veřejnosti sdělit. V praxi tak mohou ceny přechodně klesnout, ale již po několika málo letech zase vzrůst. Hodně přitom napoví připravovaná novelizace Nařízení vlády 401 „o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech“, které je účinné teprve od počátku roku 2016, ale v současnosti se už připravují další změny.

Impuls k růstu cen vody také představuje nové zpoplatnění odlehčovaných vod na čistírnách odpadních vod (ČOV), kterou prosadilo Ministerstvo životního prostředí (MŽP) v nedávno přijaté novele vodního zákona. Uvedené opatření přijde vodohospodáře podle kvalifikovaných odhadů navíc na 300 milionů korun, to je však jen marginální položka ve srovnání s možným zpřísněním limitů na obsah fosforu v odpadních vodách u stávajících ČOV, jak to požadují některé kraje. Požadavek je to svým způsobem logický, mimo jiné proto, aby se snížilo riziko množení sinic ve vodních nádržích a tocích, jeho naplnění ale samozřejmě nebude zadarmo. V případě menších ČOV do 2000 ekvivalentních obyvatel tím vzrostou náklady na nákup srážedel fosforu, v případě zpřísnění stávajících limitů pro velké ČOV nad 2 000 obyvatel bude nutná instalace dalšího stupně čištění. K tomu lze jen dodat, že v současné době již zdaleka nejsou zdrojem fosforu (a jiných látek) ve vodách bodové zdroje znečištění, mezi které patří mimo jiné ČOV. Hlavním zdrojem je totiž zemědělství, které se podílí na množství (nejen) fosforu ve vodě 70 procenty. Také na budoucí politice Ministerstva zemědělství proto bude proto záležet, jaké náklady budou spojené s čištěním vod a tedy, kolik budeme za tyto služby platit.

Jak se budou ceny vodného a stočného vyvíjet, záleží tak především na podobě tuzemské legislativy, zejména ale podmínek, které nastavuje a nastaví MŽP. Snížení DPH je krok správným směrem, ve hře ale je a bude celá řada dalších opatření, která budou působit opačným směrem, a je otázka, zdali legislativou vyvolané budoucí vícenáklady na čištění vod možný pokles cen vody prostřednictvím snížení DPH nepřeváží.

05. 06.

Preference průmyslového zemědělství je realitou

Petr Havel Přečteno 3038 krát Přidat komentář

Nepřehledná houšť zemědělských dotací obsahující pilíře, programy, podprogramy, bodovací kritéria, výzvy nebo kritéria podmíněnosti vytvořila stav, kdy může cíle, oprávněnost či naopak zbytečnost prakticky jakékoli podpory zpochybnit nebo obhajovat každý - a může mít ze svého pohledu pravdu. Tím je ovšem prakticky paralyzována diskuse o tom, co vhodné a je a co vhodné není, zdali dotace zlepšují nebo naopak zhoršují konkurenceschopnost našeho zemědělství nebo potravinářství a především, co je zásadní a co je vedlejší.

Jak složité je vyznat se v dotačním koglomerátu, ukázaly nedávné výsledky kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) týkající se poskytování dotací v rámci Programu rozvoje venkova (PRV) v několika předcházejících letech a reakce médií i politiků na tyto výsledky. V první řadě je k tomu vhodné poznamenat, že NKÚ kontroloval poměrně netypický dotační program, jeden z mála zaměřený na potravinářství, konkrétně na inovace, skrývající se pod kódem 16.2.2., který ve svých základních parametrech nerozlišuje podniky na malé a velké, a protože výrobu potravin v ČR dominantně zajišťují průmysloví výrobci, je také celkem logické, že z programu čerpají více peněz. Výhrady, která vznesla vůči interpretacím výsledků NKÚ Potravinářská komora ČR, jsou tak - ať se to komu líbí nebo ne, docela oprávněné.

To ovšem neplatí pro nastavení podmínek dotací v rámci PRV jako celku. Podmínky PRV totiž fandí průmyslovému zemědělství zcela nepokrytě, přičemž generálním důkazem je krok bývalého ministra zemědělství Mariana Jurečky, který zvýšil horní hranici jednoho projektu v rámci PRV na pětinásobek původní hranice, konkrétně z 30 milionů korun na 150 milionů. Lze jen připomenout, že se tak stalo poprvé od vstupu ČR do EU. Tento krok samozřejmě znamenal, že se prostor pro objem dotací pro malé a střední zemědělské podnikatele zásadně snížil, neboť jeden projekt pro velkého znamenal v praxi „vyluxování“ peněz na 100 až 200 projektů pro podporu malých. Na ty nejmenší navíc PRV původně ani nemyslel - teprve po zásahu Asociace soukromého zemědělství ČR se z programů PRV vydělily programy na dotace do částky jednoho milionu korun, které alespoň nějakým způsobem vycházely vstříc subjektům, kterých je v našem zemědělství 30x více, než velkých průmyslových aglomerátů.

Je také třeba připomenout, jak Ministerstvo zemědělství obhajovalo „spravedlnost“ dotací v PRV - totiž tím, že spravedlnost spočívá ve stejných podmínkách pro všechny. Jenže právě to je nespravedlivé, protože se splněním podmínek dotací, spočívajících v řadě evidencí, formulářů, povolení a vyjádření má samozřejmě podnik typu rodinná farma mnohem více práce, než průmyslová firma, neboť ta má na takové účely vyčleněné zaměstnance, případně si najme na žádosti specializovanou firmu. Sedlák na farmě to ale vše musí udělat sám, čímž ztrácí díky byrokracii čas, který by měl primárně věnovat zemědělství. I díky tomu část malých farmářů o některé typy dotací ani nežádá - a opět - tím více zbude na ty velké.

To však zdaleka není vše. Velké projekty v rámci PRV zajišťují dodavatelsky a technologicky velké firmy, například společnost Farmtec, která shodou okolností patří po portfolia Holdingu Agrofert. Dotace pro velké průmyslové zemědělce jsou tak zároveň dotacemi pro průmyslové podniky se zemědělstvím spojené, což má ovšem se skutečným rozvojem venkova pramálo společného. Peníze totiž nekončí tam, kam měly být původně, ostatně i podle názvu PRV, směrovány - tedy na venkov. To ovšem stále není vše. Velké zemědělské podniky hospodaří - celkem logicky z podstaty věci, na velkých lánech polí, které jsou kromě zastavování zemědělské půdy hlavní příčinou zemědělského sucha, neboť na širých lánech se nemá voda z dešťů kde zachytit, zastavit a vsáknout. Nasměrování podpor v rámci PRV je tak nepřímou příčinou extrémnějších projevů měnícího se počasí, jehož výsledkem je nedostatek vody v půdě, vodní eroze a zvýšení rizika povodní z přívalových dešťů. Ani to ale není vše. Stále klesající schopnost zemědělské krajiny zadržovat vodu se svým dílem podepisuje také na vysychání našich lesů, a tedy na riziku expanzí kůrovce, protože, jak si každý z pohledů na naši krajinu jistě vybaví, lesní porosty většinou sousedí s polem a naopak. To v praxi znamená omezení zásob vody v podpovrchové vrstvě půdy v lese sousedícím s vyprahlým polem. Na skutečnost, že dnes hojně diskutovaný problém kůrovce musí ČR řešit nejen v samotných lesích, ale i na vedlejších polích, přitom zatím nikdo ze spasitelů naší krajiny neupozornil.

Mimochodem, ani dnes zkratkovité dělení zemědělců na zlé velké a hodné malé tak úplně nefunguje - správně by se mělo rozlišovat na zodpovědné a nezodpovědné, a právě podle toho nastavovat pravidla dotací, když už se tedy bez nich neobejdeme. Logickým principem by přitom měla být vyšší odměna za vyšší zajištění veřejného zájmu, kterým ale není potravinová soběstačnost, ale udržení produkčního potenciálu zemědělské půdy a dostatečných zdrojů vody. Pro zabezpečení obého zmiňovaného jsou přitom - a to je známo z celého světa, vyspělého i rozvojového, zásadně vhodnější menší souvislé plochy polí, které lépe odolávají klimatickým vlivům. Právě proto EU prosazuje a prosadí zastropování (krácení dotací největším průmyslovým zemědělcům). Nejde tedy o „diskriminaci velkých“, ale zajištění primárního opodstatnění zemědělských dotací, což je onen veřejný zájem, který lze popsat i tak, že by naše generace neměla vybydlovat přírodu generacím následujícím.

Nakonec ještě jedna poznámka - totiž, že EU podporuje integraci zemědělců, a s tím že je tedy krácení dotací velkým v rozporu. Slovně ano, fakticky ale ne - ona integrace evropských zemědělců totiž spočívá ve spojování hospodářství o ploše pěti, deseti, nebo dvaceti hektarů, což ovšem ČR svými lány a podniky obhospodařující stovky a tisíce hektarů mnohonásobně a ke škodě naší krajiny už dávno v praxi splnila a překročila.

28. 05.

Elektrárny lobují za své zájmy nesprávnými údaji

Petr Havel Přečteno 1002 krát Přidat komentář

Novelu vodního zákona, která je v současné době v legislativním procesu, provází celá řada pozměňovacích návrhů, přičemž argumentace pro a proti je docela modelovou ukázkou, jak se v naší zemi nakládá s daty. Například s těmi, s nimiž pracuje Hospodářská komora ČR (HK) a také předkladatel novely, kterým je Ministerstvo životního prostředí (MŽP). Základním principem totiž je, že prezentovaná data jsou správná, jenže vůbec neodpovídají realitě.

Příslušné údaje přitom poskytli politikům provozovatelé malých vodních elektráren (MVE) především proto, aby demonstrovali možné ztráty při byznysu s obnovitelnými energiemi v případě, že by se zvýšily takzvané minimální zůstatkové průtoky na některých českých řekách. To naopak požadují vodáci reprezentující zhruba čtvrt milionu občanů každoročně splouvajících naše řeky, přičemž vodáci v uvedené novele nechtějí nic jiného, než aby se do jednoho z paragrafů vtělila formulace, podle které slouží řeky také právě k rekreačnímu splouvání.

Proti tomu ovšem vystartovala lobby MVE, která se obává, že by více vody v korytech řek znamenalo méně vody pro jejich elektrárny, a představitelé MVE proto hbitě vypočítali ekonomickou újmu, který jim z toho vznikne. Ani jediný údaj, který MVE politikům poskytli, ale neodpovídá realitě. Takzvaný „kvalifikovaný odhad“ MVE pracuje s počtem 773 elektráren, kterým by mohla újma vzniknout. Ve skutečnosti se ale požadavek vodáků týká jen 58 elektráren, a to pouze těch, které jsou na řekách pravidelně vodáky splouvanými, a které zároveň patří mezi derivační elektrárny, což jsou takové, k nimž vede mimo koryto řeky speciální náhon, kterým je voda z řeky odkloněna na zařízení vyrábějící energii. I ten nejhloupější člověk musí uznat, že mezi čísly 773 a 58 je skutečně velký rozdíl. V naší zemi se to ale zřejmě zdá předkladatelům novely a HK jako zcela srovnatelné.

Ekonomickým nesmyslem, i v obecném slova smyslu, je pak teze, podle které se má újma elektrárníků počítat z instalovaného výkonu, což je ovšem veličina, kterou není téměř nikdy možné v praxi dosáhnout. Kromě toho je újma z instalovaného výkonu vztažena na celých 24 hodin a na celý rok, ačkoli vodáci nejezdí v noci a kromě toho se počítá s maximálním využitím MVE za plného průtoku, ačkoli reálný výkon elektrárny například v létě, kdy jsou díky suchu a teplému počasí nižší průtoky vody, činí v praxi 20 procent. A kromě toho vodáci nejezdí v zimě. Skutečnost je tedy taková, že zatímco instalovaný výkon je 13 MWh, reálný výkon, kde by mohlo dojít k újmě díky tomu, že poteče více vody na úkor MVE v některých řekách, je 2,6 MWh. Možné ztráty, které jsou ale i tak hypotetické, tak mohou dosáhnout zhruba 1,5 milionu korun za rok, zatímco každoroční obrat aktivit spojených s vodáckým sportem činí 2 až 3 miliardy.

Nejen ekonomická kritéria ale mluví ve prospěch vodáků. Zcela jistě ještě pádnějším argumentem pro možné zvýšení minimálních zůstatkových průtoků přes jezy na řekách na území naší země je prostý fakt, že díky tomu může být v řekách více vody, a díky tomu může v řece a v jejím okolí žít více živočichů a rostlin. Jinými slovy, vyšší průtoky jsou pozitivní pro stav životního prostředí. Je tak opravdu otázkou, proč překladatel novely, tedy MŽP, nehájí zájmy životního prostředí, ale elektrárenské lobby.

18. 05.

Obsazení postu ministra zemědělství Tomanem je aktuálně nejlepší řešení

Petr Havel Přečteno 1596 krát Přidat komentář

Dlouhodobý nepříliš velký zájem politických stran v naší zemi o problémy, výzvy, rizika a potřeby našeho zemědělství vyústil do paradoxní situace - prakticky žádná ze stran nemá ve svých řadách člověka, který by mohl s nějakou koncepční vidinou vést resort zemědělství. Nestraník Miroslav Toman, který již jednou Ministerstvo zemědělství vedl, je tak prakticky jedinou možností, jak post ministra zemědělství aktuálně smysluplně obsadit.

Ať se to přitom komu líbí nebo ne, není to zas tak špatná volba. Zejména v současném období, kdy na půdě EU vrcholí jednání o podobě Společné zemědělské politiky EU (SZP) na dobu po roce 2020 a kdy bude třeba značného úsilí, aby se do priorit Unie české zemědělství „vešlo“, aby tak nepřišlo o část evropských dotací, na nichž je nebezpečně hodně závislé. Toman přitom bude muset napravovat, pokud se skutečně ministrem stane, strategické chyby svých předchůdců právě ve vztahu k EU, a vzhledem k tomu, že vyjednávání o SZP značně pokročila, nemusí se mu to nakonec podařit. Jisté předpoklady ale pro to má, i díky tomu, že má s bruselskými úředníky své zkušenosti a disponuje také znalostí prostředí v zemědělství USA, neboť v minulosti také za oceánem působil. Výhodou je i Tomanova znalost samotného ministerstva i lidí v něm, kteří na ministerstvu působili ještě za jeho vedení - a není jich málo.

V prostředí naší země je pak bonusem skutečnost, že Toman není zemědělec, ale potravinář - ostatně vede v současné době Potravinářskou komoru ČR. Lze tak předpokládat, že nebude tak, jako jakýkoli jiný zástupce zemědělců, tolik podléhat různým komoditním a regionálním zemědělským lobby, což je zase předpokladem pro komplexní pohled na řešení problémů zemědělství jako celku. Kromě toho - a to je v ČR také důležité, má respekt značné části potravinářské i zemědělské veřejnosti. A také - a to se moc neví, vnímá klíčový problém naší krajiny i zemědělství samotného - rizika sucha a stability vodního režimu v zemi. To za jeho působení na postu ministra zemědělství vznikla pracovní komise „Voda“, která se stala inspirací pro vznik obdobné komise na Ministerstvu zemědělství s názvem „Sucho“, aby se pak obě komise spojily za účasti dalších resortů v nadresortní komisi Voda/Sucho, která zpracovala pro vládu strategii pro předcházení dopadů změn počasí na ČR, byť poněkud obecnější podobě, než by si realita vyžadovala.

Miroslav Toman je na druhou stranu zastáncem produkčního zemědělství a spíše větších než menších zemědělských podniků. V rámci možností ale dokáže vyjít i se stavovskou organizací sedláků sdružených v Asociaci soukromého zemědělství ČR, která patrně jeho angažmá na Těšnově s potěšením nepřivítá. Přesto i sedláci mohou na zvoleném řešení profitovat, pokud bude v EU Toman úspěšný. Bylo by to žádoucí pro naše zemědělství jako celek, které zdaleka není v tak špatné kondici, jak se to snaží veřejnosti a médiím prezentovat jeho někteří představitelé, čímž jednak degradují výsledky své práce a jednak odrazují od vstupu do oboru potenciální nové zájemce, které ale naše zemědělství potřebuje jako sůl. Což Toman - ví.


16. 05.

Za kůrovcovou kalamitu nemůže jen počasí

Petr Havel Přečteno 1965 krát Přidat komentář

Hledání viníka hrozící plošné kůrovcové kalamity v našich lesích, které se stalo tento týden dominantním zemědělsko-lesnicko-environmentálním mediálním a politickým tématem, je typickým příkladem „řešení“ problému, který jednoznačné a jednoduché řešení nemá. A nelze jej tak odůvodňovat ani odpovědností jednoho člověka, ba ani jednoho podnikatelského subjektu (kterým mají být Lesy České republiky - Lesy ČR) a dokonce ani jednoho vedení odpovědného resortu, tedy Ministerstva zemědělství.

Situace do současného stavu dozrávala dlouho, a jako obvykle musíme její kořeny hledat již v poměrně hluboké historii, v cíleném zalesňování naší země smrkovými monokulturami ještě před vznikem Československé republiky. Dalším kamínkem do mozaiky bylo pak - opět cílené - odvodňování krajiny a na řadě míst brutální narušení životního prostředí průmyslovými stavbami za předlistopadového režimu. Teprve na pomyslném třetím místě je pojetí lesnického hospodaření v polistopadovém období v kombinaci s měnícím se počasím, na které - a to je třeba zdůraznit - nereagovalo dostatečně operativně žádné vedení Ministerstva zemědělství od Bohumila Kubáta a Josefa Luxe až po Jiřího Milka. Odvolání Daniela Szóráda je tak ryze pokrytecký krok současného ministra, stejně tak je ale pokrytecká obhajoba předchozího ministra Mariana Jurečky, že se o řešení snažil, ale mnoho toho neprosadil. Zůstaneme-li u Jurečky, pak to byl jako první v polistopadové historii právě on, který se zasadil o převedení postupně nakumulovaného zisku Lesů ČR do státního rozpočtu, aby tak získal nástroj pro posílení rozpočtu Ministerstva zemědělství a „lesnické peníze“ utratil v zemědělství.

Lesnictví je ostatně už dlouho v rámci rozpočtu resortu chudou Popelkou, ačkoli lesy zaujímají třetinu území ČR a státní podnik Lesy ČR, jehož je ministerstvo zakladatelem a fakticky „šéfem“, obhospodařují zhruba polovinu všech lesních porostů v zemi. Přesto jdou z rozpočtu ministerstva do lesů řádově jednotky procent v porovnání se zemědělstvím. Což je také jednou z příčin, proč lidé starající se o lesy nejsou dobře zaplaceni, a tomu také odpovídá úroveň odpovědnosti i odborného vzdělání. Sporná je také struktura našich lesů, nejen v druhové skladně porostů, ale v hospodářském pojetí, které vyhovuje velkým těžařským firmám a velkým zpracovatelům. Za těchto okolností se vytrácí z hospodaření zdravý selský rozum a znalost místního prostředí ve prospěch byznysu, na úkor přírody a zdraví stromů. To ovšem nezmění žádný krizový manažer, ani deset krizových manažerů. Změnit je třeba celý systém, za účasti tisíců skutečně odpovědných lesníků a také, mimo jiné, za podpory obnovení existence menších lokálních pil, z nichž mnohé díky nastavenému systému zkrachovaly. Stručně řečeno - změnit je třeba téměř vše, a to nepůjde lehce ani rychle.

I když nějaké pozitivní změny, například v parametrech opětovného zalesňování vytěžených území, mohou přinést plánované změny v legislativě, nelze příliš spoléhat ani na ně. Zvláště v přeregulovaném prostředí, kterým naše lesnictví, stejně jako zemědělství, oplývá, a zvláště na základě zkušenosti, že nová spasitelská řešení v podání našich politiků obvykle znamenají ještě větší regulaci. Procesy v přírodě ale lidskými zákony regulovat nelze, jediným smysluplným principem je operativně se přizpůsobovat změnám, které v přírodě probíhají a posilovat ve společnosti a u těch, kteří v interakci s přírodou pracují, povědomí o porozumění těmto procesům. Zní to určitě hodně obecně a téměř filosoficky, ale bez zmíněného selského rozumu ve vztahu k lesnímu hospodaření to nepůjde. Měnit myšlení lidí je ovšem samozřejmě složitější, ne-li nemožné, než měnit zákony a vyhlášky. To vyhovuje především úředníkům, vytváří prostor pro navyšování jejich počtu a k vyššímu vlivu státu, což je ale přesně to, co naše lesy nepotřebují. Ty totiž potřebují spíše vyšší počet těch, kteří nepracují s lejstry, ale s živým organismem, kterým les je. A zdaleka najde jen o stromy.

07. 04.

Jak dál s biopalivy? Nejlépe nijak

Petr Havel Přečteno 4156 krát Přidat komentář

Naše probouzející se česká krajina již brzo tradičně zežloutne velkými lány řepky olejné, což bude jistě, stejně jako v letech předchozích, impulsem k textům a vyjádřením na téma biopaliva. Tedy biopaliva první generace vyráběná z hospodářských plodin.
Jejich další existenci přitom pod tlakem lobby producentů biopaliv a dodavatelů příslušných surovin - zemědělců, podpořil počátkem letošního roku Evropský parlament s tím, že podíl biopaliv v dopravě nesmí přesáhnout 7 procent a členské země už nesmí produkci biopaliv z hospodářských plodin zvyšovat. Což ovšem v zásadě znamená zachování současného stavu, byť Evropská Komise navrhovala snížit jejich podíl do roku 2030 na 3,8 procenta. To vše za situace, kdy už jsou několik let známa negativa první generace biopaliv, například, že pěstování vhodných plodin, jako je kukuřice nebo právě řepka, provází uvolňování oxidu dusného, který je 300x horší než oxid uhličitý a produkce skleníkových plynů prostřednictvím biopaliv také znamená oproti fosilním palivům jejich až o 70 procent vyšší produkci. Nebo že k produkci litru biopaliva je třeba 2 500 litrů vody, nebo že množství suroviny potřebné k výrobě takového množství pohonné hmoty, které by naplnilo jednu nádrž automobilu, představuje objem potravy pro jednoho člověka na celý rok. Nejen to je v naprostém rozporu s nadějemi a pozitivy, jimiž byla veřejnost manipulována k podpoře biopaliv první generace.
Také proto se stále častěji mluví o biopalivech druhé generace, případně třetí generace, přičemž i v tomto případě jsou ve veřejnosti vzbuzována pozitivní očekávání, především ale z pohledu ekonomiky jejich produkce. Stejně ale jako v případě první generace ale nezaznívá to podstatné - totiž, že jakákoli cílená, nebo dokonce dotovaná produkce energie z biomasy jakéhokoli druhu, ať už je to dřevní odpad nebo řasy, musí vést logicky ke zhoršování stavu životního prostředí. Je totiž obrovský rozdíl, je-li produkce energie z biomasy pouze doplňkovou aktivitou (například zemědělců) a mezi tím, jde-li o politicky vyžadovanou povinnost, která vede k průmyslové výrobě energie z přírodních zdrojů. Kdyby EU nestanovila v minulosti povinný podíl biopaliv na trhu pohonných hmot do roku 2020 na 10 procent (který je nyní redukován na 7 procent), nic zásadního by se s plochami a cenami řepky, kukuřice nebo cukrovky (k výrobě etanolu) nestalo, protože by nebyl politicky garantován jejich odbyt na technické účely.
Úplně to samé platí, byť si to mnozí neuvědomují (neboť v myslích zastánců výroby biopaliv z biomasy nedošlo k „poučení z krizového vývoje“), také v případě využití dřevní hmoty nebo zmiňovaných řas. V okamžiku, kdy získá využití dřevní hmoty trh a podporu, dojde zcela logicky k nadměrné a cílené produkci této suroviny k technickému zpracování na biopaliva, což se projeví například ve vyšší těžbě dřeva, případně ve snaze využít veškerou dřevní hmotu z lesů („uklizené lesy“), která tam po těžbě zůstává a podporuje biodiverzitu. Schematicky řečeno - místo polí začneme drancovat lesy. Obdobně při průmyslové produkci řas na biopaliva dojde logicky k vytváření průmyslových pěstíren řas, a pokud se tak bude dít v moři, bude pro změnu důsledkem narušení alespoň některých ploch mořského ekosystému, které už nyní dostávají díky produktům civilizace pořádně zabrat. „Továrny na řasy“ nicméně nemusí být v moři, ale na souši. Voda bude ale samozřejmě zapotřebí, a i když se tak může dít prostřednictvím recirkulačních systémů, čili s nízkou její spotřebou, bude průmyslová produkce řas zatížena všemi doprovodnými civilizačními negativy, jako je transport vstupní a výstupní suroviny či využívanými technologiemi, například genetickou modifikací (GM). Ačkoli proti GM dlouhodobě ochránci přírody a environmentálně zaměřené organizace dlouhodobě vystupují, GM řasy, s nimiž jako surovinou pro výrobu energie počítá společnost Synthetic Genomics, ve spasitelských plánech při produkci biopaliv třetí generace (tak se obvykle označují biopaliva z řas) jim tato biotechnologie nevadí. Důležité tak pro někoho zřejmě je, že tyto řasy mají údajně produkovat sedminásobné množství energie, než biopaliva první generace. I kdyby ale zdrojem suroviny pro výrobu energie nebyly GM řasy, ale „normální“ řasy, negativní dopad na životní prostředí by se příliš nezměnil. Nehledě na to, že běžné řasy by možná nebyly tak energeticky efektivní.
Výroba energie z biomasy je tak, ať si to chce někdo přiznat nebo ne, slepá ulička, což by bylo žádoucí uvědomit si dřív, než se do nových generací biopaliv začne masivně investovat. Čím vyšší totiž investice budou, tím obtížnější bude couvat z takových záměrů zpět, jak to ostatně dokazuje odpor výrobců biopaliv první generace v současné praxi. Snaha poslanců Evropského parlamentu podpořit produkci biopaliv druhé generace od roku 2021 je tak stejně chybná, jako někdejší snaha o „omezení závislosti na ropě a zlepšení životního prostředí“ prostřednictvím biopaliv první generace. Jediné, co může mít určitý smysl, je produkce biopaliv druhé generace z odpadních živočišných tuků (označované jako FAME), kterou se u nás zabývá například společnost Temperatior. Takovou produkci lze v zásadě zahrnout do oblasti likvidace odpadů, tedy jakési uklízení po produktech nás samotných lidí. Ani taková výroba ale nesmí být nařízena politicky, neřku-li nějakými kvótami, neboť i zde by se projevila „neviditelná ruka trhu“. V tomto případě cíleně nadměrná produkce vhodného odpadu, k tomu, aby bylo možné a konkurenceschopné FAME dlouhodobě vyrábět. Nejlepší tak je na biopaliva první, druhé, třetí a další generace co nejdříve zapomenout.

19. 02.

Naše lesy mají mnohem větší problém než přemnožené divočáky

Petr Havel Přečteno 2895 krát Přidat komentář

I když se v poslední době objevují informace o riziku ohrožení lesních porostů v naší zemi kůrovcem, řeší se ve společnosti spíše téma ohrožení zemědělské půdy (a půdy obecně) vodní erozí a z toho vyplývající rizika sucha či povodní. To je jistě žádoucí, přesto je ale třeba konstatovat - lesní porosty jsou na tom v současné době mnohem hůř než zemědělská půda, a je pouze a jen otázkou času, kdy u nás vypukne plošná (ne pouze místní, například v Moravskoslezském kraji) kůrovcová kalamita. Je navíc docela dobře možné, že se tak stane už letos, pokud přijde na jaře a v létě teplejší počasí bez dostatečných dešťových srážek.
Mediálně nejviditelnějším problémem našich lesů je již několik měsíců hrozba afrického moru prasat, mimo jiné díky přemnožení černé zvěře a možnému dopadu do domácích chovů prasat, které by musely být likvidovány. Jenže v našich lesích je také přemnožena i vysoká zvěř, a navíc nepůvodní jelen sika, který se kříží s tím naším. Nejen smrky, ale již i borovice v lesních porostech usychají, poškození listů (defoliaci) čelí na řadě míst i mnohé listnaté dřeviny a kůrovec se množí tempem, které bylo v minulosti stěží představitelné. Minimálně v odborné veřejnosti proto panují z kumulace všech uvedených vlivů velké obavy, a proto se také stále intenzivněji diskutuje o opatřeních, které by stávající trendy zastavily, ideálně pak odvrátily. K tomu je mimo jiné nutné novelizovat současné předpisy, které hospodaření v lesích upravují, což (správně) konstatoval i ministr zemědělství v demisi Jiří Milek. Je však zjevné, že i urychlená novelizace legislativy situaci pravděpodobně nezachrání.
Naše lesnictví totiž trpí tím, čím trpí i naše zemědělství - totiž „velkými, širými, rodnými lesy“. Podstatou všech problémů jsou totiž příliš rozsáhlé lesní celky, které nejsou efektivně a odborně kontrolovatelné lesníky a lesními hospodáři se vztahem ke konkrétní lokalitě a vybavených údaji o kontinuitě vývoje místního lesa. Na rozsáhlých územích lze jen těžko dohledat všechny rizikové souše, vývraty či poškození každého stromu parazity, houbovými chorobami a další rizikové faktory, jejichž důsledkem je mimo jiné přemnožení kůrovce, ale i další zvěře a narušení stabilizované biodiverzity. Skutečně systémovou prevencí dobrého zdravotního stavu našich lesů je tak redukovat plochu lesů spadajících do jedné takzvané smluvní územní jednotky (SÚJ), která je předmětem tendrů státního podniku Lesy české republiky (LČR) na lesnické práce. To samé ale musí udělat i privátní vlastníci lesů, respektive, musí být navýšen počet správců lesních porostů, a také jejich odborná způsobilost.
Ta díky tomu, že se do lesnictví zrovna moc pracovníků nehrne, stále klesá, a klesá také odborná způsobilost odpovědných pracovníků na referátech životního prostředí v krajích či na obcích s rozšířenou působností. Nevyhovující je také znění rostlinolékařského zákona povolující výsadbu určitých druhů dřevin při prvotním zalesňování holin (tzv. „náhradní dřeviny“), samostatnou kapitolou je pak znění mysliveckého zákona a v něm zakotvené nevyhovují kompetence vlastníků lesních pozemků a nájemců z řad honebních společenstev.
Při možném řešení lesního hospodářství v ČR do budoucna přitom nelze vystačit se zavedenými přístupy či aktuálně nabízenými recepty. Není například tak úplně pravda, že za vše mohou smrkové monokultury vysazované v předminulém století, které do naší krajiny nepatří. Například v takovém Národním parku Šumava existuje řada lokalit, z nichž nejznámější je okolí Plešného jezera, kde stojí smrky až tisíc let staré, které tam rozhodně nebyly vysazeny za časů Schwarzenberků. Tedy: Jen druhová skladba lesních porostů za vše nemůže, i když je zřejmé, že pestřejší než současná skladba je žádoucí. Ostatně, stejně jako v tom zemědělství, byť ani tam není všespasitelné střídání plodin, ale právě a zejména zmenšení ničím nepřerušovaných ploch „velkých širých rodných lánů“. Zlepšení stavu našich lesů nepomůže ani ochránci přírody prosazovaný ekologický certifikát FSC, neboť odpovědnou péči o les nezajistí „odpovědný certifikát“, ale odpovědný člověk. Zmiňovaný certifikát naopak opatření k prevenci šíření kůrovce omezuje, což je ovšem na samostatný materiál. Tak či tak, v současné době tvoří lesní porosty třetinu území naší země, je ale třeba říci: Zatím. Doba, kdy značná část našich lesů uschne a na další významné části si pochutná kůrovec, je totiž mnohem blíž, než se většina veřejnosti domnívá.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy