31. 07.

Předčasná zpráva o zpožděných žních

Petr Havel Přečteno 1393 krát Přidat komentář

Předpokládaný meziročně nižší letošní objem tuzemské úrody hlavních obilovin a pomalejší postup sklizně sice není kvůli všudypřítomného koronaviru tradiční hlavní náplní zpráv v průběhu žní, pokud se ale na téma dostane, bývá obojí hodnoceno negativně a se závěrem, že důsledkem bude růst cen chleba a pečiva.

K tomu sice dojít může, ale spíše z jiných důvodů, než budou vlastní výsledky žní. V prvé řadě je asi vhodné připomenout, že ani výrazně nižší než očekávaná úroda by neznamenala pro naší zemi zásadní problém, neboť v produkci potravinářského obilí je ČR trvale vysoce přebytková a každoročně tak je spíše větším problémem vyprodukovaný přebytek z naší země vyvézt. Celoroční potřeba obilí na potravinářské účely přitom nedosahuje ani jednoho milionu tun, o něco více obilí se využije na výrobu krmných směsí, i tak ale každoročně dost zbývá. Kromě toho je hlavním důvodem nižší (ale stále dobré) sklizně pokles osevních ploch na našich polích dominantních plodin (zejména pšenice a řepky) a je tak celkem pochopitelné, že se z menší plochy sklidí méně. A navíc – a to je veskrze pozitivní, plochy uvedených dominantních plodin nahradily jiné hospodářské rostliny (opticky viditelný je zejména mák, jehož plochy meziročně vzrostly o 12,5 procenta), čímž je o něco zlepšila pestrost naší krajiny, po níž se oprávněně volá.

Pokud se pak týká postupu sklizně, pak ani letošní zpoždění, ba ani časté dešťové srážky, které žňové práce brzdí, nepředstavují žádný zásadní problém. Národní dožínky, které letos koronavirus spolu s výstavou Země živitelka v Českých Budějovicích odložil, se pravidelně konají v poslední srpnové dekádě, a úplně všude vše ani v minulosti nebylo vždy sklizeno. Letošní termín a průběh žní je přitom logickým důsledkem vývoje počasí v průběhu vegetační sezóny a ve své podstatě jde o ještě nedávno běžný stav, na který jsme v posledních horkých a suchých letech poněkud zapomněli. Nic neobvyklého kromě toho nepředstavuje ani déšť v průběhu žní, zemědělci dobře znají termín „mokré žně“, a umí si s ním poradit. Potřeba úrodu dosušit ovšem skutečně představuje zvýšení nákladů a nutnost eliminace vyššího rizika napadení plísněmi, ani to ale není důvod například k růstu cen chleba a pečiva.

Mnohem vyšší tlak na růst cen nejen pekárenské produkce představují totiž výrazně rostoucí náklady na pracovní sílu, a to ve všech patrech výrobní vertikály – v zemědělství, potravinářství i v maloobchodu. Ačkoli se o tom příliš nemluví, další vícenáklady si vyžádala a ještě vyžádají koronavirová opatření, například potřeba on-line dezinfekce, nákupů ochranných pomůcek nebo střídání pracovníků ve směnných provozech, které navýšily podle odhadu samotných pekařů náklady na výrobu zhruba o 8 procent. Obvykle se v souvislosti s koronavirem mluví o negativním dopadu nedostatku zahraničních pracovníků na rukodělné práce (především v některých oblastech zemědělství, jako je ovocnářství, zelinářství, chmelařství nebo třeba vinařství), jenže ani na různé pomůcky, dezinfekce a čas lidí, který je k příslušným úkonům zapotřebí a který někde chybí, by se nemělo zapomínat.

Teze o tom, jak se růst cen obilí zásadně promítá do cen pekárenské produkce, jsou přitom už léta překonané – ostatně už před deseti lety konstatoval tehdejší šéf Zemědělského svazu ČR Miroslav Jirovský, že se zdražení tuny obilí o 1 000 korun promítne do ceny rohlíku deseti haléři. A překonané jsou i teze o potřebě co nejvyšší úrody obilovin. Ty by měly smysl za situace, kdy by se v ČR zvýšily stavy hospodářských zvířat, což by generovalo vyšší potřebu výroby krmných směsí. Stavy hospodářských zvířat ale nerostou.

Každoročně lze samozřejmě cíleně nalézt regiony i konkrétní zemědělce, jimž se z různých důvodů, nejen kvůli počasí, neurodí tolik, kolik by si přáli, a kolik by potřebovali pro alespoň nějaký, přiměřeně kladný hospodářský výsledek. To samozřejmě platí i letos. Pokud si ale někdo dá dohromady před pár dny zveřejněnou Zprávu o stavu zemědělství v ČR za rok 2019 a přečte si, že naše zemědělství loni dosáhlo nejvyšší hodnoty produkce za posledních pět let, a zároveň se rozpomene na nekonečné množství loňských zpráv o budoucí neúrodě, zjistí, že bychom měli být ke katastrofickým sdělením obezřetnější. Ta totiž obvykle neplatí plošně, a to ani z hlediska plodin na polích, ani z hlediska jednotlivých komodit. Tak tomu bude i letos, což ovšem neznamená nějakou stabilizaci cen potravin – ty jsou cenou zemědělských surovin a jejich produkcí v naší zemi ovlivňovány čím dál, tím méně.

Petr Havel

03. 06.

Komu vadí vodácké tábory?

Petr Havel Přečteno 1299 krát Přidat komentář

Jednou z mnoha nelogických regulací v souvislosti s pandemií koronaviru je stále trvající „zákaz“ putovních vodáckých táborů, a to i poté, co již bylo povoleno téměř vše, včetně společenských akcí v počtu do 500 lidí. Jde tak o jeden z mnoha důkazů odtrženosti vládních kroků od reality nebo minimálně o nesprávné vstupní informace o tom, jak vodácké tábory fungují.

Podle statistik sjede ročně nějakou řeku v ČR zhruba 800 000 lidí, což je nepochybně skutečně velké množství. Putovní vodácký tábor ovšem čítá v průměru 30 jedinců (tedy řádově méně), a navíc jde o oblíbenou prázdninovou aktivitu pro děti. Vzhledem k tomu, že letošní dovolenou stráví v naší zemi mnohem více obyvatel ČR, je otázkou, nakolik budou schopné poptávku naplnit tuzemské ubytovací kapacity tento zájem. Lze jen připomenout, že vodácké putovní tábory žádné ubytovací kapacity nepotřebují. Což ovšem mimo jiné také znamená nižší riziko kontaktů s dalšími lidmi. Vodácké putovní tábory jsou naopak žádoucím pobytem na vzduchu, v přírodě, a tedy formou přirozeného posilování imunity.

Situace je o to nesmyslnější, že přímý zákaz putovních vodáckých táborů vydán nebyl. Epidemiologové nicméně jejich pořádání „důrazně nedoporučují“, což organizátory těchto akcí logicky odrazuje. Například pro oddíly vodních skautů je ale nemožnost pořádat vodácký putovní tábor téměř likvidační. „Je to podstata činnosti oddílu, vyvrcholení celoroční práce. Když o tuto akci přijdeme, děti nemusejí již v září do oddílu nastoupit,“ říká David Svoboda, kapitán vodních skautů. „Je důležité se ptát, jestli není lepší, pokud budou děti izolované na řece a v přírodě pod dohledem několika vedoucích, kde budou mít náplň volného času, nebo jestli budou bez dozoru v nákupních centrech, kinech nebo doma na počítačích. Nemluvě o psychohygieně z mnoha měsíců trvající karantény a ztráty kontaktu s kamarády. Mnohé děti mají vodácký oddíl jako jediný koníček,“ připomíná i předseda Asociace vodní turistiky a sportu Petr Ptáček.

Paradoxem navíc je, že splouvání řek dětí s rodiči je povoleno. Pokud by se přitom porovnávalo epidemiologické riziko vodáckých „part“ a putovních vodáckých táborů pro děti, je evidentní, že je u vodáckých táborů, právě kvůli omezení rizika dalších mezilidských kontaktů, mnohem nižší. A kromě toho jsou povoleny klasické dětské tábory, příměstské tábory a další akce, kde je opět epidemiologické riziko vyšší, než „na vodě“. Komu tedy vadí vodáci?
Petr Havel

20. 05.

Hry s čísly

Petr Havel Přečteno 1815 krát Přidat komentář

Podle bohužel již etablovaného sloganu, že je letos v naší zemi největší sucho za posledních 500 let, by se zřejmě měly přepisovat kroniky, neboť o suchu v roce 1520 (před 500 lety) není zatím nikde žádná zmínka. V uvedeném roce sice postihla Země koruny České morová epidemie (možná ze sucha?) a také se začal razit jáchymovský tolar, ale jinak kromě dat narození některých význačných osobností toho o uvedeném roce asi zřejmě nic nevíme.

Samozřejmě – člověk chápe, že se „musí“ nějak atraktivně popsat stav, s nímž se společnost potýká, a dostatečně vysoké zapamatovatelné číslo se hodí. Katastrofy a strach jsou ostatně, jak jsme poznali a ještě poznáváme v „době koronavirové“ velmi účinné nástroje, jak něco prosadit či jak dosáhnout žádoucí disciplíny. A ta by byla asi v potřebě změnit přístup člověka ke krajině žádoucí. Otázkou ale je, jak bude společnost reagovat, až si na podobná sdělení zvykne a přestane je brát vážně. Zvláště, když se stále „přikládá pod kotel“.

Například včerejším sdělením, že se „podle dat z minulého týdne rozšířilo zemědělské sucho na 98 procent území České republiky“. No, asi jezdím jinou krajinou, než autoři těchto informací. Ne že by sucho nehrozilo, a ne že by v některých regionech nebylo. Konstatuji ovšem, že jsem za posledních 14 dní projel určitě více než 2 procenta naší krajiny, na kterých roste a přirůstá tráva, zelenají se stromy, v místních mokřadech je voda a v mnoha tocích také teče. Možná je proto vhodné uvést, že není jen zemědělské sucho, ale také hydrologické a sociální. To první rozhodně nezasahuje 98 procent území země (a kdo ví, jestli tomu tak vůbec někdy bylo – možná snad v roce 1520), to druhé je ovšem skutečně plošné, neboť se (zjednodušeně) týká nízkých hladin podzemních vod, a třetí aktuálně nehrozí ani náhodou, protože to bychom my, jako lidé, neměli co pít.

Možná je také v této souvislosti vhodné alespoň poopravit teze, podle nichž čelíme nebývale (historicky) dlouhému období sucha. Za nejdelší suchou periodu bylo totiž do současnosti považováno období mezi lety 1856 až 1876, byť se v něm vyskytlo i několik povodní, ale také rok 1866 s celkem 60 dny bez jakýchkoli srážek. Takže další námět na přepisování historie…Jistě, tehdy byly jiné podmínky, krajina nebyla tak urbanizovaná, pole byla menší, a nebylo tak teplo. Takže současná situace skutečně moc optimismu neskýtá. Přesto by se neměly používat manipulativní a marketingově pojaté nesprávné údaje, už i proto, že z nich vychází při svém rozhodování, mimo jiné, naši zemědělci.

Na eskalaci katastrofických zpráv jsou totiž možné jen dvě základní reakce: Buď se před nimi obrnit apatií, nebo se na zemědělskou produkci vykašlat, když přece stejně všechno uschne. A ještě jim (zemědělcům) ani nikdo neopylí hospodářské plodiny, když máme tak málo včel. Jenže po zimě pravidelně 10 až 15 včelstev uhyne, letošních 20 procent je sice vyšší číslo, ale je třeba vědět, že ČR je druhou nejzavčelenější zemí světa (první je Řecko), což je mimochodem také jedním z důvodů úbytku včel – ne všichni včelaři se o svá včelstva zodpovědně starají. Včely ovšem "opylují 20 000 druhů rostlin", jak se lze také dozvědět. Škoda, v ČR totiž roste jen zhruba 3 500 druhů…. A tak je to bohužel skoro se vším…

Petr Havel

11. 05.

Přehrady dále a zbytečně rozdělují společnost

Petr Havel Přečteno 2178 krát Přidat komentář

Ministerstvo zemědělství dnes oficiálně zveřejnilo seznam míst, jimiž by mohl být doplněn stávající „Generel lokalit pro akumulaci povrchových vod – Generel LAPV“), tedy kde by mohly (ale zdaleka nemusely) vzniknout v budoucnosti nové přehrady. A znovu tak rozpoutalo diskusi o potřebnosti přehrad a jiných cest, jak lépe zadržet vodu z dešťů v naší krajině.

Možná výstavba přehrad přitom již léta a trochu nesmyslně rozděluje veřejnost. Jedni je zcela nebo téměř zcela odmítají, druzí občas nekriticky obhajují, příkopy mezi oběma tábory se ovšem bohužel spíše prohlubují. Přestože je jasné, a zaznělo to už nesčetněkrát, že pro lepší zadržování vody na území naší země jsou nutná jak opatření v přírodě (především pak větší pestrost krajiny), tak v určité míře i technické stavby, což jsou zmiňované přehrady. Ne vždy se ale zmiňují všechny souvislosti.

Není proto na škodu si připomenout, že zařazení nějaké lokality do Generelu automaticky neznamená, že v takovém místě přehrada skutečně vznikne. A pokud ano, stane se tak odhadem nejdříve za 20 let, neboť současná legislativa a zejména pak délka stavebního řízení dřívější realizaci ani neumožňuje. Nikdo ale neví, jaké počasí za 20 let bude, takže zařazení do Generelu je vlastně jen prevence. A dokonce, což ne každý ví, jde o určitou formu ochrany příslušného území, kde nelze – právě s ohledem na možné narušení tamních zdrojů vody – stavět průmyslové areály, liniové stavby a podobně, se všemi negativními jevy z toho vyplývajícími. Pro občany, ale i pro krajinu je to tedy veskrze akt pozitivní.

I proto, že se kromě několika již dříve schválených menších vodních nádrží v různém stupni „rozpracovanosti“ jen tak nedočkáme, je samozřejmě aktuálně i obecně důležitější zlepšit strukturu (pestrost) naší krajiny. Není ale úplně pravda, že se v tomto duchu nic neděje. Jen za poslední dva roky vznikly na území ČR stovky míst, v nichž se obnovily tůně, vysadily stromy, rozčlenila pole nebo se rozvolnila koryta toků. Mnohé z nich jsou však na místech, kam málokdo zavítá, a proto má většina lidí pocit, že se nic nemění. V ploše naší krajiny je to ale málo, a platí také, že ne všechna díla skutečně plní roli zadržování vody. I dnes se ještě v některých lokalitách zpevňují břehy malých toků, místo aby se vodě umožnil rozliv nebo meandrování. Faktem ale je, že se celkový pohled na naši krajinu opticky moc nemění – protože se téměř nemění převažující model zemědělského hospodaření. I v něm je ale leccos jinak, než je obvykle prezentováno.

Například, co se týká meliorací. Veřejnost má sice zafixováno, že meliorace rovná se odvodnění, to ale tak úplně neplatí. I meliorace mohou totiž zadržovat vodu v krajině, pokud se použijí záslepky nebo přehrážky, jinými slovy, pokud se vodě zabrání z pole odtéci. Problém meliorací spočívá spíše v tom, že podle zákona jsou součástí vlastnictví pozemků, jenže většina vlastníků ani neví, kde se takové zařízení nachází, i proto, že k těmto stavbám mnohdy už neexistuje dokumentace. Také často zmiňovaný milion hektarů odvodněné zemědělské půdy je poněkud zavádějící. Vzhledem k tomu, že valná většina těchto zařízení je porušená, odvedou vodu jen „kousek“, a na místě přerušení meliorací naopak odváděná voda vystoupí na povrch a vytvoří dočasný místní mokřad. Což zemědělcům komplikuje podnikání, ale ne díky odvodnění – spíše naopak.

Právě zemědělci jsou považováni za největší viníky nežádoucího stavu krajiny, a často je to pravda. Jsou to ale také města a obce, která prodávají půdu developerům, kteří pak na ní postaví stavby s neprostupnými povrchy působící navíc jako tepelné ostrovy, které zvyšují výpar vody a ta, co zbude, se nemá kam vsáknout. I nejhůře obdělávaná zemědělské půda zadrží vody více, než beton a asfalt. Jsou to také města a obce, které se zdráhají využít na svém území chodníky propouštějící vodu (zámková dlažba a jiné), takže voda, která naprší, končí bezúčelně v kanalizacích. A jsou to také některé obce, které vidí jako cestu k zajištění pitné vody vrty a studny, které ovšem odčerpávají zdroje podzemních vod, jejichž hladiny stále klesají a při tomto způsobu zajištění pitné vody dále klesat budou.

Cílem několika uvedených příkladů je přitom ukázat, že nic není jednoznačné, a v přírodě zejména. Budeme-li cíleně preferovat jen některá řešení a cesty ke zlepšení vodní bilance naší země, utopíme se (tedy spíše uschneme) v nekonečných sporech. Jasně že je základ prevence v krajině a především v přístupu k hospodaření, nejen ale zemědělskému. Je však také třeba vědět, že zatímco voda v krajině je nezbytnou podmínkou existence v přírodě žijících organismů, voda v přehradách (zdroje podzemní vody bychom měli mnohem více než dosud šetřit) je podmínkou zdrojů pitné vody pro člověka. Potřebujeme obojí. Hlavně ale potřebujeme, aby se říkala celá pravda, a ne jen ta, která tomu či onomu vyhovuje.

Petr Havel

25. 02.

Atomizace vodárenství začíná generovat rizika

Petr Havel Přečteno 1807 krát Přidat komentář

Snaha mít vše pod vlastní kontrolou je minimálně pro ambiciózní jedince jednou z metod kariérního i vlivového růstu a nezávislosti na rozhodování jiných. Ne vždy ale musí být takový postoj ku prospěchu věci. To je i případ stále pokračujícího osamostatňování se některých obcí, případně svazků menších obcí v oblasti vodohospodářství, které je vedeno ambicí ve vlastní režii dodávat do určitého spádového území tamním obyvatelům pitnou vodu, čistit odpadní vodu a spravovat příslušné vodovodní a kanalizační řady a s nimi související zařízení, jako jsou vodojemy, čistírny odpadních vod, technologie na likvidaci kalů a další.

Na takovém osamostatnění postavilo svou kariéru v minulosti mnoho politiků i lobistů, které v mnoha případech lákaly poplatky za vodné a stočné a možnosti jejich využití pro jiné než vodohospodářské účely. Výsledkem je ovšem stav, kdy je v ČR v současné době celkem 6 932 vlastníků „trubek“ a 2 941 provozovatelů vodohospodářských služeb, což jsou především zmiňované dodávky pitné vody a její čištění. Ačkoli přitom odborníci na rizika taková atomizace oboru dlouhodobě poukazovali, ukazují se v praxi v plné výši až nyní, respektive, teprve v poslední době je zaznamenali centrální politici. Jak představitelé Ministerstva zemědělství, do jehož gesce vodohospodářství spadá, tak ale také ministerstev životního prostředí, financí i zdravotnictví stále častěji hovoří o neudržitelném stavu, jehož další eskalaci je nutné zabránit. Jak přitom zaznělo na loňské konferenci „Provoz vodovodů a kanalizací“, už v současné době neplní své zákonné povinnosti při obnově sítí 75 procent trhu. Riziky atomizace vodárenství se pak s obdobným hodnocením zabývala i konference „Financování vodárenské infrastruktury“ počátkem letošního února, a do třetice proběhl 18. února v parlamentu seminář „Cena, kvalita a dostupnost pitné vody“, na němž kromě dalších vystoupení zazněl i příspěvek vedoucího Národního referenčního centra pro pitnou vodu Státního zdravotního ústavu Františka Kožíška poukazující na reálné důsledky atomizace.

Tedy vlivem tohoto procesu na zdraví lidí a kvalitu jimi používané pitné vody. Například v roce 2018 platil podle SZÚ alespoň pro část roku zákaz použití vody jako pitné u 21 menších vodovodů zásobujících celkem 3 293 osob. V loňském roce musela být udělena výjimka z požadované kvality vody spojená s omezeným užitím například pro kojence a těhotné ženy u 108 vodovodů, nadlimitní obsah pesticidů se týkal 80 vodovodů zásobujících celkem 96 000 osob, nadlimitní obsah dusičnanů pak 22 vodovodů zásobujících zhruba 5 000 osob. Problémy jsou přitom dominantně u malých vodárenských společností.

To vše je ovšem jen pomyslným vrcholem ledovce. Nároky na úpravu pitné vody nebo čištění odpadních vod rostou a porostou, neboť se jednak zpřísňují zákony, jednak se v přírodě vyskytuje stále více rizikových látek, a kromě toho roste i počet takových látek, jejichž množství ve vodě se pravidelně sleduje. K výrobě kvalitní pitné vody jsou tak nutné stále modernější technologie, nehledě na to, že je nutné investovat nemalé prostředky na obnovu stávajících sítí. Na to ovšem nemohou vygenerovat samostatně působící obce nebo menší vodohospodářské společnosti z vybraného vodného a stočného peníze. Z dosavadních analýz přitom vyplývá, že čistírna odpadních vod (ČOV), která dokáže v určitých případech vytvořit z vybraných poplatků prostředky na svou obnovu, by měla obsluhovat více než 1 500 obyvatel (v odborné terminologii „ekvivalentních obyvatel" – EO), plné udržitelnosti však taková ČOV dosáhne až při obsluze necelých 13 000 EO. Vodohospodářský majetek, který je nutné ze zákona udržovat, však zdaleka nepředstavuje jen ČOV.

Po celé polistopadové období se u nás vede emotivní a mnoha mýty zatížená diskuse o „prodeji naší vody do zahraničí“, jinými slovy o nevýhodnosti pronájmu „trubek“ zahraničním společnostem. Nebo ještě jinak – o rizicích takzvaného provozního modelu (což je obvykle za účasti oněch zahraničních společností, kdy trubky vlastní obce a služby provozuje jiná společnost), a výhodách vlastnického modelu (kdy trubky vlastní a služby – dodávky vody a její čištění - zajišťuje v obou případech obec). I díky tomu došlo v minulosti k řadě zcela zbytečných investic, které budou v budoucnosti chybět. Každopádně je střet mezi provozním a vlastnickým modelem zcela scestná rovina problému, neboť jak provozní, tak vlastnický model může fungovat nebo fungovat nemusí. Záleží totiž – jako vždy – na lidech a odborné způsobilosti příslušných vodohospodářů. Ta správná rovina problému je přitom jinde – ve velikosti vodárenských podniků, respektive v počtu obyvatel, které podniky VaK (vodovody a kanalizace) obsluhují. Pokud je nebo bude jejich spádová oblast malá, problémky s kvalitou pitné vody budou narůstat a pocítí to zejména místní občané. Ostatně, již se tak děje.

Pokud má někdo trpělivost, může si data o kvalitě vody prostudovat v rozsáhlých souborech, které jsou každoročně předmětem „Zprávy o kvalitě pitné vody v ČR“. Všechny zprávy od roku 2014 jsou dostupné na: http://szu.cz/tema/zivotniprostredi/monitoring-pitne-vody

Petr Havel

20. 01.

Co brzdí přijetí protierozní vyhlášky?

Petr Havel Přečteno 1736 krát Přidat komentář

Už zhruba dva roky měla platit stále odkládaná protierozní vyhláška k zákonu o ochraně zemědělského půdního fondu, ve skutečnosti ale nebude platit ani letos. Poslední její verze totiž předpokládá účinnost až od poloviny příštího roku.

Přijetí vyhlášky sice oficiálně „blokuje“ Ministerstvo zemědělství, to ale proto, že s její navrhovanou podobou nesouhlasí zemědělci napříč celým názorovým spektrem a podnikatelským statutem. Tedy jak podniky právnických osob, tak fyzických osob, tedy chcete-li, soukromí zemědělci. Také ale vlastníci půdy, v jejichž zájmu by teoreticky mělo přijetí vyhlášky být, neboť vodní a větrná eroze snižuje hodnotu jejich majetku tím, že z polí mizí nejcennější svrchní část zeminy. Při tak široké shodě na nepřijetí navrhované podoby protierozní vyhlášky by logicky stálo za to zamyslet se nad tím, proč tomu tak je, a neházet vinu za průtahy jen na zemědělce. Mnozí z nich, včetně vlastníků, totiž s myšlenkou protierozní vyhlášky souhlasí a podporují jí, vadí jim ale, jak je návrh vyhlášky Ministerstvem životního prostředí (MŽP), které je oficiálním předkladatelem dokumentu, napsán.

Základním problémem je už samotná filosofie vyhlášky. Ta totiž fakticky předpokládá, že erozi způsobuje úplně každý zemědělec na všech svých obhospodařovaných pozemcích, a z toho důvodu ukládá každému vypočítávat podle daného vzorce, zdali pozemky erozí ohrožené jsou. To samozřejmě znamená nemalou administrativní zátěž, neboť mnozí zemědělci obhospodařují velký počet pozemků. Zároveň ale také mnozí z nich provádějí různá protierozní opatření, často nad rámec pravidel Dobrého zemědělského a environmentálního stavu (DZEZ), a jejich pozemky erozí ohroženy nejsou. Přesto by i ti měli matematicky deklarovat, že půda z jejich polí mizí vyhláškou stanoveným přijatelným způsobem. Vyhláška totiž určitou míru eroze připouští, není to tedy tak, že by jakékoli erozi zamezila, což ani v praxi nejde. Na diskuzi je nicméně i samotná míra přípustné eroze.

To ale není vše – stávající, léty doplňovaný a zemědělci k mnoha účelům využívaný systém elektronické evidence půdních bloků, takzvaný LPIS, neumožňuje v současné podobě praktikovat požadavky, které na LPIS klade připravovaná vyhláška. Bohužel, jediným „argumentem“ odpovědných pracovníků na MŽP je konstatování, „že to jde“, ačkoli tvůrci LPIS tvrdí, že to v aktuální verzi nejde. Je přitom zcela zřejmé, že systému mnohem lépe rozumí ti, co ho vytvářeli, provozují a aktualizují, než úředníci, kteří s ním nepracují. Což je docela ilustrativní nejen v procesu přijímání (nejen) protierozní vyhlášky – totiž, že teoretici mají nějakou představu, jak problém řešit, ačkoli praktici na konkrétních příkladech dokazují, že navrhovaná cesta je nefunkční.

Vlastníci půdy navíc ještě připomínají, že ani zdokumentované erozní události v ČR nebyly a nejsou prakticky vůbec trestány, ačkoli právě u nich je doložený nesprávný způsob hospodaření i bez existence vyhlášky. I sami vlastníci ale mohou k prevenci rizik eroze významně přispět, pokud by měli s hospodařícími zemědělci uzavřenu kvalitní pachtovní (ne tedy „jen“ nájemní) smlouvu, v níž mohou a měli by zemědělce obhospodařující jejich pozemky zavázat k takovému způsobu hospodaření, který by, jak již bylo řečeno, nesnižoval hodnotu jejich majetku. Uzavírat pachtovní smlouvy přitom umožnila už novela občanského zákoníku v roce 2010, v současné době má ale takové smlouvy uzavřeno jen velmi málo vlastníků, a kromě toho je množství, i uzavřených smluv natolik vágních, že hospodařící zemědělce k protierozním aktivitám fakticky nijak nezavazuje.

Petr Havel

05. 12.

Expanze moru prasat je šancí na vyšší soběstačnost ve vepřovém

Petr Havel Přečteno 1476 krát Přidat komentář

Jestli je nějaké téma evergreenem zemědělských témat spojených s tuzemskou produkcí zemědělských surovin a soběstačnosti ČR v nich, pak je to nepochybně produkce vepřového masa. A jestli je nějaká šance na změnu tohoto stavu, pak je to právě v současné době. A to nejen v souvislosti s nákupem vepřového masa na vánoční řízky, které v mnohých domácnostech nahradily i na Štědrý den kdysi tradičního kapra.

Postupně eskalující globální krize na trhu s vepřovým masem se sice zatím v naší zemi příliš neprojevila, vše ale nasvědčuje tomu, že se v první fázi nárůstem cen a v další fázi nedostatkem vepřového již brzy projeví. Důvodem je africký mor prasat (AMP), který se šíří nejen v Číně, ale i v dalších asijských zemích a také postupně i po Evropě. Především v Asii je přitom situace horší, než jak je oficiálně prezentována, a světlo na konci tunelu, tedy likvidace AMP nebo alespoň jeho utlumení, není v dohledu. Také proto, že kontakt divokých prasat a domácích prasat chovaných na maso je v Asii velmi častý a běžný, což ovšem vede k dalším nakažení a vybíjení chovů domácích prasat. Mor sice není přenosný na člověka, ale mezi prasaty ano. Čína už také vykupuje vepřové maso v EU, která není zatím AMP plošně postižena, a to ve velkém množství. To v praxi znamená, že naši zpracovatelé vepřového nemohou nakoupit surovinu v zahraničí, jak se v minulosti běžně dělo, a tuzemští chovatelé prasat a producenti vepřového téměř jistě ještě dost dlouho nebudou muset čelit zahraniční konkurenci. Přichází tedy vhodná, v zásadě optimální chvíle na navýšení tuzemské produkce a rozšíření chovů prasat v ČR.

Zdali se tak stane, to je nyní na samotných chovatelích. Ti se samozřejmě obávají, že současná situace je jen dočasná, a investice do rozšíření chovů mohou přijít vniveč. Dočasnost ale zřejmě zas tak krátká nebude. Z informací z odborných kruhů totiž vyplývá, že naděje vkládané do vývoje vakcíny proti AMP se minimálně na několik let odkládají, neboť dosavadní vývoj skončil ve slepé uličce a s vývojem nové vakcíny se musí začít od začátku. To ovšem není záležitostí na několik měsíců, ale na několik let, třeba i na deset. Reálnější je ale zhruba poloviční doba (pět let), protože vývoj vakcíny je v takto důležité komoditě strategickou celosvětovou prioritou. I tak je ale zřejmé, že nedostatek vepřového a výrazně nižší potenciál dovozu vepřového do ČR ze zahraničí bude trvat dostatečně dlouho, aby se mohli naši producenti vepřového ve vyšší míře vrátit na vlastní trh, zvláště za situace, kdy se v minulých letech podařilo ČR zatím jako jediné zemi na světě hrozbu šíření AMP na svém území odvrátit.

Pro zlepšení soběstačnosti ČR ve vepřovém tak aktuálně platí heslo „kdy jindy, když ne teď“. Pokud se k tomu ani za současné situace naše země a hlavně chovatelé neodhodlají, budou v budoucnosti další nářky nad klesající produkcí vepřového jistým pokrytectvím. Šance na změnu nyní existuje a možná se už nikdy nebude opakovat.
Petr Havel

26. 08.

Problém ČR není nedostatek deště, ale rozložení srážek

Petr Havel Přečteno 1816 krát Přidat komentář

Ačkoli je veřejnost stejně jako v předchozích letech také po většinu letošního roku informována prostřednictvím médií o pokračujících rizicích sucha a nutnosti se na důsledky projevů sucha cíleně adaptovat, nelze zatím rok 2019 ani náhodou zařadit za předchozích pět let jako další suchý rok.

Kdo alespoň občas jezdí českou a moravskou krajinou – a prázdninové období je k tomu nejvhodnější příležitostí - musí objektivně uznat, že většina území naší země je a po většinu letošního roku byla zelená. Tedy až na holiny po kůrovcových těžbách a území severozápadně od hlavního města, kde ani letos mnoho nezapršelo. Jistě by se našly i další lokality (Orlík), kde s projevy sucha tamní obyvatelé bojují. Naproti tomu jsou ale letos v ČR místa, na nichž tamní zemědělci dosáhli třech dobrých sklizní některých pícnin, například vojtěšky. A s druhou sečí, jíž se ještě před měsícem všichni obávali, to rozhodně nedopadne tak zle, jak se mnozí domnívali a domnívají, a to i přesto, že například na Karlovarsku mohou mít někteří pěstitelé pícnin a chovatelé hospodářských zvířat problém. Tamní oblast ve srážkovém stínu Krušných Hor je ovšem vláhově deficitní desítky let, takže letošní situace není ničím nová. Bohužel je ovšem vydávána za plošný stav, což ale není pravda. Jinými slovy – dosavadní průběh počasí v ČR nasvědčuje tomu, že letos zatím prší dostatečně, a v některých lokalitách dokonce i nadprůměrně.

Potvrzují to ostatně i statistiky Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), podle nichž činilo množství dešťových srážek v průměru na území ČR od počátku roku do července 91 procent dlouhodobého normálu z let 1981 do 2010, přičemž uvedené statistiky ještě nezahrnují měsíc srpen, v němž spadlo na řadě míst naší země mnoho milimetrů vody. Mimochodem – uvedených 91 procent představuje podle ČHMÚ deficit 40 mm, což je – zjednodušeně řečeno – jeden silnější déšť. Samozřejmě je otázkou, jakým směrem se bude množství srážek letos ubírat dál, vše ale nasvědčuje tomu, že pětileté období nedostatku srážek v ČR bude rokem letošním přerušeno. Kardinální otázkou pak je, zdali je výjimkou spíše rok letošní, nebo bylo výjimkou předchozích pět let. To ale nikdo neví.

Co je ovšem charakteristické jak pro předchozích pět let, tak pro ten letošní, a co bylo zřejmé i v letech před tím, než se začala veřejnost a média o téma sucha intenzivně zajímat, je nerovnoměrné rozložení srážek po území naší země. Nejde přitom jen a pouze o intenzitu a rozložení množství srážek v jednotlivých měsících, což se obvykle zmiňuje, ale také o prohlubující se nerovnoměrné rozložení dešťových srážek v jednotlivých lokalitách. Rozdíly, i z historických statistik, jsou obrovské, několikaleté průměry na různých místech ČR kolísají od přibližně 400 mm ročně až po zhruba 1450 mm ročně. Některé lokality jsou tak (a budou) dlouhodobě na suchu, jiné jsou (a budou) vláhou z dešťů zásobeny „až moc“. Za této situace je tak hlavní výzvou pro ČR zajistit rovnoměrnější distribuci vody po celém svém území, než je tomu dosud.

To je v praxi možné především prostřednictvím převaděčů a přivaděčů vody z jednoho území do druhého, jinými slovy dobudováním páteřní vodohospodářské soustavy. Zatímco z pohledu zemědělství a přírody jako takové je rozhodující obnovovat a zvyšovat množství drobných vodních ploch v krajině, z hlediska zajištění zdrojů vody pro průmysl a zajištění pitné vody pro obyvatele ČR je nejdůležitější podpora rozvádění vody mezi jednotlivými regiony a lokalitami. Řešením naopak není budovat nové vrty za situace, kdy jsou hladiny podzemních vod výrazně sníženy a jen tak se nedoplní, nehledě na to, že při doložitelném nerovnoměrném plošném rozložení srážek v ČR není žádná záruka, že v místě plánovaných nebo již uskutečněných vrtů za situace, kdy tam dnes ještě zdroje vody jsou, tam budou také za pět, deset, nebo 20 let.

I ve srážkově nejméně bohatých letech naprší v ČR v průměru více než 40 miliard kubíků vody ročně (v posledních letech to bylo v roce 2015 – zhruba 42 miliard kubíků). To v praxi znamená téměř 30x více vody (ve srážkově bohatých letech 40x více), než činí celková roční spotřeba vody v ČR pro průmysl, zemědělství a pitné vody pro obyvatele dohromady. Pokud se přitom více vody z dešťů vsákne do půdy (jen potenciál zemědělských půd činí 8,5 miliardy kubíků), stačí stávající srážky bohatě i pro přírodu, i pro člověka. Bohužel ale naše zemědělská půda dokáže zadržet jen něco přes polovinu uvedeného množství (5,1 miliardy kubíků), další rezervy jsou pak v obcích či městech, která by měla snižovat množství asfaltových a betonových ploch s neprostupným povrchem. ČR nicméně rozhodně nehrozí, že „bude na suchu“ – deště je stále dostatek, a žádný katastrofický scénář nepočítá s tím, že by nad střední Evropou v budoucnosti přestalo pršet. Výzvou pro ČR je tak především srážkovou vodu zadržet v krajině a do lokalit, kde příliš pršet nebude, rozvést tuto vodu „trubkami“. Nic víc, nic míň. Bylo by vhodné si tuto skutečnost při stále vynalézavějších katastrofických scénářích včas uvědomit, abychom zbytečně neplýtvali penězi – i svými nervy.
Petr Havel

23. 07.

Co je podstatné v prevenci rizik sucha? Ústava to není

Petr Havel Přečteno 3508 krát Přidat komentář

Ústavní ochrana vody, což je aktuální hit legislativních aktivit napříč spektrem politických stran, není na první pohled „nic proti ničemu“, a pro někoho může mít i svou logiku. Bohužel je ale třeba zdůraznit, že původně i dobře míněný úmysl se může zvrtnout do velmi složité právní situace a v důsledku přinést mnohem více škody než užitku. Podstatně důležitější a pro prevenci rizik sucha praktičtější by přitom byla spíše další plánovaná, ale stále nevyhlášená kola příjmů žádostí na dotační programy Ministerstva zemědělství - 129 290 „Podpora opatření na drobných vodních tocích a malých vodních nádržích“ a 129 300 „Podpora výstavby a technického zhodnocení infrastruktury vodovodů a kanalizací“. Na ty čekají zemědělci, obce, a především samotná krajina – ale zatím kde nic, tu nic.

Více »

25. 06.

Letenská demonstrace Prahu a venkov nerozdělila, naopak

Petr Havel Přečteno 4402 krát Přidat komentář

Původně jsem si říkal, že hodnocení, komentáře a možné dopady nedělní demonstrace občanů ČR na Letné je především záležitostí politologů a lidí obvykle se k takovým protestům vyjadřujících. Vzhledem k tomu ale, že v těchto hodnoceních buď chybí, nebo je velmi nesprávně vnímán postoj našeho venkova, a speciálně zemědělců hospodařících na bázi rodinných farem, přece jen jsem se k několika řádkům odhodlal.

Více »

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy