03. 12.

Maximální plocha monokultur je krok správným směrem

Petr Havel Přečteno 1227 krát Přidat komentář

Je-li nějaké opatření vedoucí k prevenci rizik sucha a eroze na zemědělské půdě pro naší krajinu skutečně zásadní, pak je to nížení rozsáhlých nepřerušovaných ploch polí, na kterých se pěstuje pouze jen druh plodiny. Tedy monokultur.

Skutečnost, že nyní navrhuje ministr zemědělství Miroslav Toman maximální výměru monokultur na erozí středně a mírně ohrožených pozemcích (tzv. SEO a MEO) na 30 hektarů, je tak mnohem systémovějším opatřením, než je třeba střídání tří nebo čtyř (nebo třeba šesti) plodin na příslušných pozemcích. Na nutnosti zmenšit naše „velké, širé, rodné lány“ se až na zástupce velkoprůmyslových zemědělců shodují všichni, od vodohospodářů, meteorologů, soukromých zemědělců, vědeckých a výzkumných pracovníků, ochránců přírody až po akademickou sféru.

Opatření není však jen v zájmu krajiny, která na rozčleněných pozemcích může lépe zadržovat a vsakovat vodu, ale i v zájmu všech, tedy i velkých zemědělců. Dešťové srážky, zvláště ty přívalové, se totiž na rozsáhlých nepřerušovaných plochách nemají kde zastavit a i v mírném svahu nabírá voda na síle, takže ze zemědělských pozemků splachuje nejsvrchnější a nejcennější svrchní část ornice, jejíž mocnost a kvalita rozhoduje o výši a kvalitě úrody. Sami zemědělci by tak měli svá pole ve vlastním zájmu zmenšovat, i bez zákonů a nařízení.

I zmiňovaných 30 hektarů monokultur je přitom stále ještě velká plocha, pokud uvážíme, že průměrná velikost farem v rámci EU je 16,6 hektaru, přičemž je zřejmé, že tamní zemědělci určitě nepěstují na celé obhospodařované výměře jednu plodinu. Pokud by někdo chtěl v této souvislosti operovat velkými nepřerušovanými půdními bloky například v USA nebo Austrálii, pak je třeba vědět, že tam taková území nejsou ani náhodou tak hustě osídlena, jako je tomu v EU, a navíc má ČR po Francii vůbec nejhustší osídlení i v rámci Evropy. To zároveň znamená, že splach (bahno) z polí končí u nás často na zahrádkách obyvatel obcí pod svažitými pozemky (i pod velmi mírně svažitými pozemky), nebo dokonce v podsklepených bytových prostorách, takže snížení rizik eroze formou maximální výměry monokultur je zároveň také opatřením na ochranu privátního, obecního i státního majetku.

Záměr Ministerstva zemědělství se kromě toho týká jen 600 000 hektarů půdy, tedy zdaleka ne veškeré zemědělské půdy v ČR, která je zhruba 3,5 milionu hektarů. Lze jej tak hodnotit pozitivně, ale ne jako konečné řešení. To by mělo spočívat v rozčlenění zemědělské krajiny na ještě menší plochy, obdobně, jako je tomu ve většině zemí EU, což může každý porovnat při pohledu z letadla. Menší plochy polí přitom rozhodně nepředstavují nižší konkurenceschopnost zemědělců. Je tomu spíše naopak, jinak by neměla celá řada zemědělců hospodařících na desítkách, ale i jen jednotkách hektarů pokrytých monokulturami vyšší hektarové výnosy, než je tomu na mnohých našich velkých, širých rodných lánech, které navíc ani v potřebné míře pro správný vývoj hospodářských plodin nezadrží vodu. Nebo právě proto.

05. 10.

Likvidace kůrovce jako nástroj k další likvidaci soukromého podnikání

Petr Havel Přečteno 1308 krát Přidat komentář

O kůrovcové kvalitě toho bylo v posledních měsících napsáno tolik, že by se mohlo zdát, že jakékoli další texty s tímto tématem jsou doslova nošením dříví do lesa. Problém ale je, že řada údajů ohledně skutečných příčin, mezi něž zdaleka nepatří jen sucho, ale i důsledků a širších souvislostí, zas tak často publikována nebyla.

Nepochybně nejdůležitější „širší souvislostí“ je přesah kůrovcové kalamity do odolnosti naší krajiny vůči erozi a její schopnosti zadržovat vodu. Je totiž zcela zřejmé a doložitelné, že i špatně obhospodařovaný les dokáže zadržet více vody než zemědělská půda - pokud ovšem stojí. Když ale budou (a již jsou) vykáceny tisíce hektarů lesa jakožto metoda k zamezení dalšího šíření kůrovce, výrazně se sníží celkový potenciál krajiny zadržovat vodu. To v praxi povede do stavu, kdy drobné vodní toky napájené z lesů vyschnou, nemluvě o riziku dalšího poklesu hladin spodních vod v krajině i v soukromých studních. Samozřejmě se také na velkém území zvýší riziko eroze, protože stromy (les) svým, oproti jiným rostlinám rozsáhlým kořenovým systémem, dokáží erozi efektivněji čelit.

Paradoxní je, že zatímco zemědělci dostávají pravidelně, a dostanou i letos, finanční kompenzace za újmu způsobenou suchem, vlastníci lesních pozemků a lesničtí hospodáři nedostanou z tohoto pohledu nic, přestože dosud vyčíslené ztráty, také způsobené primárně suchem, činí podle vlastníků lesů prakticky stejnou částku, o jaké mluví zemědělci. Tedy asi 12 miliard korun. Možná je to jistou ideovou bariérou, podle níž je vlastník v myšlení společnosti „ten bohatý, který peníze nepotřebuje“, zatímco zemědělec, u nás obvykle hospodařící na pronajatých pozemcích, je „ten chudý, který živí národ“. Minimálně v náhledu na sanaci kůrovcové kalamity je ale nanejvýš třeba se od takového přístupu oprostit a finančně pomoci i vlastníkům lesa.

Podle platných zákonů musí vlastník po vykácení lesa a vzniku holiny toto území nejpozději do dvou let zalesnit, jinak se vystavuje sankcím. Jenže zalesnit se dá jen poté, co vlastník nakoupí nové sazenice, na které ale díky propadu tržeb za prodej dřeva nemá v současné době peníze. Urychlené zalesnění je přitom, z důvodů výše popsaných (eroze, retenční schopnost) v zájmu celé společnosti, dokonce i zemědělců, právě kvůli snížení rizik zemědělského sucha. Kompenzace ekonomické újmy pro vlastníky lesa je tak v tomto případě velmi žádoucí.

Již na začátku bylo řečeno, že sucho nebylo a není jedinou příčinou současného stavu našich lesů. Na problému se totiž také podílí dlouhodobá lesnická politika státu, která postupně více a více sázela na byznys a vytváření co největšího zisku státního podniku Lesy České republiky (Lesy ČR), a to na politické zadání. Maximalizaci zisků Lesů ČR zahájil už někdejší jejich generální ředitel Svatopluk Sýkora, pokud se pak týká politického zadání, tak tam má největší odpovědnost exministr Marian Jurečka, z jehož popudu se jednak rozpustila léty vytvářená rezerva Lesů ČR čítající mnoho miliard korun a z jehož popudu také putoval zisk Lesů ČR do státního rozpočtu, aby tak měl ministr Jurečka důvod požadovat po ministru financí posílení rozpočtu Ministerstva zemědělství (MZe). Což se po celou dobu předchozího volebního období dělo.

Posílení rozpočtu MZe ale odbor lesního hospodářství vůbec nepocítil a naopak rozpočtová kapitola lesnictví se neustále tenčila. V návrhu na příští rok je pro lesnictví vyčleněno ubohých 650 milionů korun, zatímco na dotace do zemědělství zhruba 44 miliard korun. Od stávajícího ministra Miroslava Tomana mají sice lesníci přislíbeno navýšení na 1,2 miliardy korun, což lze kvitovat s povděkem, ale samozřejmě to nestačí. Z nízkého základu se ovšem špatně navyšuje…

To ale stále není to nejdůležitější. Zásadní totiž je, že propad tržeb z cen dřeva a nemožnost generovat finanční prostředky na opětovné zalesňování může vést, a v některých případech už vede, do zásadních ekonomických problémů jak vlastníků lesů, tak menších a středních firem podnikajících v lesním hospodářství. Tedy v tom samém oboru, do kterého vstoupil již před několika lety také Holding Agrofert (AGF), který v něm od té doby stále expanduje. Vzhledem ke své kapitálové vybavenosti přitom firmy AGF nedostatek provozního kapitálu „přežijí“ - avšak na úkor menších a středních privátních firem a lesních společností. Třeba i tím, že dokáží dočasně přeplatit potřebné zaměstnance, nebo nabídnout výhodnější cenu třeba za budování oplocení, i za asistence Lesů ČR. Lze přitom připomenout, že lesní hospodářství je nejvíce rozvinuto v nejchudších oblastech a místy je jedinou pracovní příležitostí v lokalitě. Pokud na trhu skončí malé firmy, menší vlastníci a obecně venkovské podniky spojené s lesnictvím, bude to další zásah do zaměstnanosti na venkově, rozvoje venkova, a zejména do podnikatelského sektoru v naší zemi. Kůrovcová kalamita má tak i své rozměry sociální a ideově podnikatelské, což možná není na první pohled tak vidět, ze střednědobého a dlouhodobého hlediska jde ale o zásadní dopad, jehož důsledky ještě velmi negativně pocítíme.

27. 08.

V prevenci rizik sucha se konečně připravují správné kroky

Petr Havel Přečteno 1758 krát Přidat komentář

Na první pohled se zdá, že stále ještě probíhající nejdůležitější tuzemská zemědělská výstava Země živitelka v Českých Budějovicích se zabývá zejména bilancí letošní úrody a ztrát. Důležitější ale je, že se na ní domlouvají konkrétní kroky, jak snížit dopady projevů sucha.

Více »

01. 08.

Výklady podmínek dotací popírají jejich účel i zdravý selský rozum

Petr Havel Přečteno 1341 krát Přidat komentář

Ačkoli slýcháme dnes a denně z úst našich státních úředníků teze o potřebě snižovat neustále bující byrokracii v oblasti zemědělství, realita je zcela opačná. Přeborníkem ve vytváření nesmyslných podmínek pro čerpání dotací do zemědělství je přitom již delší dobu Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), který již v minulosti získal od Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ) anticenu „Byrokrat roku“. Vedení SZIF se však nejenže od té doby nepoučilo, ale naopak ještě více a naprosto nesmyslně nadále komplikuje zemědělcům život, což samozřejmě nejvíc dopadá na menší a střední podnikatele, podnikající především na bázi rodinných farem.

Přímo na rodinné farmy přitom míří nejnovější „kreativní“ výklad SZIF týkající se nákupů zvířat nebo třeba strojů „od osoby blízké či osoby majetkově nebo personálně propojené“. Ten totiž fakticky zakazuje mladým začínajícím zemědělcům nakoupit si základní vybavení pro svůj start do podnikání, například zvířata ze statku svých rodičů bez toho, aniž by bylo na takový nákup vypsáno veřejné výběrové řízení. To je naprostým popřením nejen principu rodinných farem, ale také opatřením, které je přímo namířeno proti obecnému rozvoji venkova, potřebné generační výměně a proti smyslu evropských dotací. A dokonce i proti pohodě zvířat (animal welfare), neboť možným důsledkem plnění podmínky SZIF může být přesun zvířat ze známého do neznámého prostředí, podle toho, kdo „cizí“ výběrové řízení vyhraje. Kromě toho takové opatření nahrává kapitálově silnějším subjektům typu AGROFERT, které si mohou dovolit nabídnout poptávaná zvířata nebo stroje pod cenou, a administrativně je tak vnutit začínajícím zemědělcům. Že je to další nástroj k posilování vlivu průmyslových zemědělců na rodinné farmy, je nasnadě.

Nejde o jediné nastavování pravidel v podání SZIF podle toho, jak to velkým průmyslovým, nejen zemědělským korporacím vyhovuje. Dalším z aktuálních příkladů je povinnost vyhlašovat výběrová řízení na nákup vybavení agropenzionů v režimu „funkční celek“, což mimochodem neumožňuje nakoupit část takového vybavení přímým nákupem od místních podnikatelů. Respektive umožňuje, ale na každou část by bylo třeba vypsat samostatné výběrové řízení, což je při spektru potřebných předmětů byrokratická vražda, pokud ovšem jedinec nekoupí „funkční celek“ v rámci příslušného výběrového řízení v nadnárodních sítích, jako je třeba IKEA. To přitom žadatelům o dotace bezostyšně radí sami úředníci SZIFu. To ovšem v praxi znamená, že SZIF se snaží aktivně vyloučit z výběrových řízení místní drobné a stření podnikatele, a tedy administrativně omezovat základní principy rozvoje venkova.

Dlužno dodat, že od podobných výkladů se v minulosti distancovala i některá regionální pracoviště SZIF i samo ministerstvo zemědělství, což ovšem ukazuje na skutečnost, že pachatelem byrokracie je vedení SZIF. To si na svou obranu nechalo zpracovat metodiku, jejíž principy zveřejnilo v tiskové zprávě, a úředníky vymyšlené nesmyslné podmínky jsou tak závazné pro všechny. To je ovšem zcela nepřijatelné, protože úřednické metodiky nemohou jít z podstaty věci nad rámec zákonů, neřku-li podmínek čerpání evropských dotací a jejich smyslu. Jako možné řešení se tak nabízí podnět k Evropské Komisi nebo DG AGRI poukazující na diskriminaci menších a středních zemědělců v ČR na bázi rodinných farem a obecně menších a středních nezemědělských podniků na českém a moravském venkově.

Ilustrativní je, že pojmem diskriminace naši zemědělci, především ti z Agrární komory ČR, ve vztahu k zemědělcům v zahraničí velmi často operují. O tom, jak naše vlastní platební agentura (SZIF) aktivně diskriminuje rodinné farmy, se ale nikde nemluví. Bylo by proto načase, aby se tak stalo. Stejně tak by bylo žádoucí žádat veřejné vysvětlení SZIFu ke zvoleným výkladům, ke kterým ho žádný evropský ani tuzemský předpis nenutí, a výslednou odpověď SZIF prezentovat v Bruselu. Ostatně i zákon o veřejných zakázkách v §30 písm. i) uvádí, že „zadavatel není povinen zadat v zadávacím řízení podlimitní veřejnou zakázku, jejímž předmětem je pořízení zvířete za účelem chovu nebo plemenitby“. Téměř u všech zakázek zadávaných mladými zemědělci nicméně nejde o podlimitní zakázky, ale o zakázky malého rozsahu, které zákon neupravuje. Bohužel právě to dává úředníkům SZIF prostor pro vytváření svých vlastních byrokratických pravidel prostřednictvím zmíněné metodiky.

Dlužno nicméně dodat, že přeprodej zvířat nebo strojů mezi jednotlivými majetkově a personálně propojenými subjekty, nebo nákup ve velkém s nejasnými bonusy a podmínkami může být skutečně problém - avšak pro úplně jiný typ hospodářství, než jsou rodinné farmy. I tak je ale třeba říci, že veřejná výběrová řízení se mají principiálně nařizovat pouze v případech, kdy jde o čerpání veřejných (státních, evropských, obecních) finančních prostředků, a ne v případě, kdy jde o obchod mezi dvěma nebo více soukromými subjekty. Pakliže vedení SZIF do takových obchodů hodlá svévolně zasahovat, jde o porušení principu svobody podnikání, což je třeba také podnět pro Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Zároveň je to ale také podnět pro tuzemské soudy, včetně Ústavního, neboť svoboda podnikání je jedním z práv zaručených i naší Ústavou. Možná by si jí měli úředníci SZIF přečíst - není zas tak dlouhá.

29. 06.

Restituční tečka

Petr Havel Přečteno 1505 krát Přidat komentář

V pořadí již druhý verdikt Ústavního soudu ČR (ÚS) rušící takzvanou restituční tečku, po níž by měli mít zemědělští restituenti (v terminologii zákona oprávněné osoby) na vypořádání svých pozemkových nároků šanci už jen prostřednictvím finančních kompenzací, je z právního a obecného hlediska zcela správný krok. Z praktického hlediska však ÚS téměř 30 let trvající proces zemědělských restitucí neurychlí, neboť stát nemá dostatek náhradních pozemků, které by mohl restituentům nabídnout.

Ne že by vůbec žádné pozemky nebyly, jde však především o pozemky v takových lokalitách, v nichž nebyl v polistopadové minulosti o pozemky zvláštní zájem a nebude o ně z řad restituentů ani v budoucnosti. Většina oprávněných osob žije totiž úplně jinde, než kde jim stát pozemky nabízí, takže se nezájmu nelze divit. I kdyby se ale zájem zvýšil, pozemků i tak nebude dost.

Hlavní příčinou současného stavu je přitom zbytečně rozsáhlá privatizace státní půdy, po níž státu zbyla jen nepatrná pozemková rezerva. O tom však v souvislosti s restituční tečkou nikdo nemluví. Na to, že se stát zbavuje pozemků, které měl nejen kvůli restitucím, ale z celé řady dalších strategických důvodů držet, přitom upozorňovali odborníci po řadu let, a i já sám jsem na to téma publikovat desítky článků. Apely ale nebyly vyslyšeny, neboť dlouhodobé strategické uvažování je něco, co drtivé většině politiků a státních úředníků v ČR chybí nejen dnes, ale bylo tomu tak i v nedávné minulosti. Dostatečné státní rezerva půdy, odhadem alespoň 200 000 hektarů, je totiž důležitá, kromě uspokojování restitučních nároků, také třeba jako náhrada za půdu, o kterou se sníží výměra pozemků některým vlastníkům při komplexních pozemkových úpravách. Také ale při budování páteřních komunikací a liniových staveb, při vyhlašování nových lokalit pro zvláště chráněná území nebo pro rozvojové plány obcí. K zachování dostatečné rezervy ale nebyla politická vůle, i kvůli obcím nebo zemědělcům, kteří dostali při získávání původně státní půdy přednost před restituenty. To hodně vypovídá o přetrvávajícím přezíravém vztahu naší společnosti a politiků k vlastníkům, v tomto případě půdy, kteří, ačkoli měli být při vydávání náhradních pozemků první, byli ve skutečnosti až poslední. Byť měli a stále mají podle zákona absolutní přednost - jenže na pozemky, které nikdo nechce, zatímco ty, o které zájem byl, byly a jsou pro restituenty v zásadě nedosažitelné.

Pokud tak má být proces zemědělských restitucí alespoň s částečně vztyčenou hlavou státu urychlen a dokončen, což je nenajíš žádoucí, musí se při uspokojování restitučních nároků stejně počítat s finančními kompenzacemi. Ne však v cenách z dob restitučních zákonů a nároků z počátku 90. let minulého století, ale v hodnotě blízké současné tržní ceně nárokovaných náhradních pozemků. Pro řadu restituentů, ale i pro stát, by to bylo vysvobozením, neboť správa restitučních nároků je drahá a oprávněné osoby patří spíše mezi důchodovou generaci, které by se přilepšení nějakou finanční částkou hodilo, a u nichž stejně nelze očekávat, že by navrácené pozemky tito lidé nějak využívali, zejména ne zemědělsky. Dá se tak předpokládat, že by je stejně buď obratem prodali, nebo pronajali, což dokonce může být i jistým rizikem, neboť důvěřivost starších lidí v naší zemi je pověstná, a snadno by tak mohli při prodeji nebo pronájmu navrácených pozemků podlehnout nějakému podvodníkovi. Má-li tedy být nějaká restituční tečka, pak na základě valorizace finančních kompenzací, což by v praxi znamenalo novelizaci restitučních zákonů nebo specifický zákon, který by ostudně dlouho trvající proces skutečně ukončil. Jinak se v této věci i nadále téměř nepohneme z místa.

23. 06.

Antiglobalizační trendy v obchodu mohou mít někdy i logiku

Petr Havel Přečteno 1400 krát Přidat komentář

Hned na úvod by bylo správné konstatovat, že na obchodních válkách, které mezi sebou vedla a vedou různé ekonomická teritoria, ve finále většinou prodělá spotřebitel. Omezení zahraniční konkurence totiž logicky umožňuje národním výrobcům bez takové konkurence vyšší možnost uplatnit se na vlastním trhu a také zvýšit ceny svých produktů. Proto také většina ekonomů jakékoli regulace zahraničního obchodu kritizuje a odsuzuje, a obecně mají pravdu. Trochu se ale přitom zapomíná na poněkud specifickou oblast zemědělství a potravinářství, v níž nemusí totální liberalizace přinášet vždy jen „samá pozitiva“ a kde tak úplně neplatí teze o zlém Trumpovi a hodné a logicky se bránící EU.

I když se v „obchodní válce“ mezi USA a EU mluví především v souvislosti s průmyslovými produkty, je to zejména oblast zemědělství a potravinářství, v níž EU klade americké produkci po desítky let mnohé netarifní i tarifní překážky při vstupu na evropský trh. Známý je především odpor EU vůči potravinám (nebo krmivům) vyrobených z GMO (geneticky modifikovaných organismů), které jsou v Evropě považovány za rizikové, nicméně celý svět s nimi obchoduje a používá je. EU také v soudních sporech u WTO (Světová obchodní organizace) všechny soudy týkající se zákazu dovozů GMO na své území prohrála, jako netarifní překážku obchodu ale fakticky zákaz uplatňuje dál. To může někdo považovat za pozitivní a jiný za negativní stav, ale uvedený příklad ukazuje, že například na tuto oblast nelze vztahovat černobílé vidění. Naopak nepříliš známou skutečností je, že EU uplatňuje v zásadě astronomická cla na dovoz třinového cukru, typické to komoditě severní a jižní Ameriky. Uvedená cla dosahovala v minulosti i více než 300 procent, v poslední době se sice mírně snížila, ale i tak jde o výraznou celní obranu EU před dovozy této komodity. Trochu se také již zapomnělo na dlouho připravovanou dohodu TTIP (Transatlantické strategické a obchodní partnerství), která nebyla dokončena právě kvůli kapitole zemědělství a potravinářství, a to zejména z iniciativy EU. Příkladů z této oblasti, kdy sama EU liberalizaci zahraničního obchodu cíleně blokuje, je ale celá řada. Tak trochu pak není divu, že v jiných oblastech se o to nyní snaží i USA a EU na tu hru docela ráda přistoupí.

Zůstaneme-li v oblasti zemědělství a potravinářství, je třeba připomenout si také stále trvající rizika, provázející dovoz takových produktů na území EU i ČR ze zemí, které nedisponují moderními pěstebními, výrobními a kontrolními technologiemi, přičemž výsledkem jsou produkty obsahující nadlimitní množství pro člověka rizikových látek. I když se u nás diskutuje hlavně o rizicích polské produkce, statisticky jsou mnohem častější dovozy takových potravin a pochutin z asijských zemí, například (ale nejen) z Číny. V současném světě charakterizovaném nebývalým rozvojem alergií všeho druhu je také na místě připomenout, že vyšší alergenní rizika představují výrobky ze surovin, které nepochází z prostředí spotřebitele, a jeho organismus tak vůči nim nemá obranné látky. A konečně z pohledu ekologie a stavu životního prostředí Země se nezdá zrovna rozumné dovážet zemědělské suroviny a potraviny z opačného konce planety, zvláště v těch případech, kdy jde o produkty, které lze vyrobit buď na vlastním území, nebo prostě „někde blíž“.

Na začátku jsem konstatoval, že na obchodních válkách prodělá většinou spotřebitel. Ano, většinou, především ale z hlediska cen, za které „obchodně neliberalizované“ produkty kupuje, tedy z pohledu ekonomického. Ve hře jsou ale i jiné faktory, které lze označit jako „antiglobalizační trendy“, a které začínají hrát stále větší roli. Není to přitom tak fatálně negativní, jak by se mohlo na první pohled zdát - například i proto, že svět vždy byl a měl by zůstat pestrý, což mimo jiné představuje možnost zachovat si jedinečnost a identitu. Dát si tak třeba na Aljašce, v Praze nebo v Sydney stejný hamburger zřejmě není to, po čem člověk při návštěvě té či které destinace touží, což svým způsobem platí i na globálně stejné trubky z hliníku. Jinými slovy, ať se to komu líbí nebo ne, zdá se, že období globální liberalizace obchodu spěje ke svému konci, a nemusí to být vždy jen prohra.

14. 06.

Voda může být dočasně levnější, ale asi ne na dlouho

Petr Havel Přečteno 1051 krát Přidat komentář

Naděje na snížení nebo alespoň stagnaci cen vodného a stočného poté, co Vláda ČR schválila snížení daně z přidané hodnoty (DPH) na některé služby, což se týká i vodného a stočného, nemusí splnit očekávání veřejnosti.

Stále rostoucí požadavky na čistotu vody totiž vytvářejí a budou vytvářet tlaky na růst cen vodného a stočného, což ovšem politici poněkud opomíjejí veřejnosti sdělit. V praxi tak mohou ceny přechodně klesnout, ale již po několika málo letech zase vzrůst. Hodně přitom napoví připravovaná novelizace Nařízení vlády 401 „o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech“, které je účinné teprve od počátku roku 2016, ale v současnosti se už připravují další změny.

Impuls k růstu cen vody také představuje nové zpoplatnění odlehčovaných vod na čistírnách odpadních vod (ČOV), kterou prosadilo Ministerstvo životního prostředí (MŽP) v nedávno přijaté novele vodního zákona. Uvedené opatření přijde vodohospodáře podle kvalifikovaných odhadů navíc na 300 milionů korun, to je však jen marginální položka ve srovnání s možným zpřísněním limitů na obsah fosforu v odpadních vodách u stávajících ČOV, jak to požadují některé kraje. Požadavek je to svým způsobem logický, mimo jiné proto, aby se snížilo riziko množení sinic ve vodních nádržích a tocích, jeho naplnění ale samozřejmě nebude zadarmo. V případě menších ČOV do 2000 ekvivalentních obyvatel tím vzrostou náklady na nákup srážedel fosforu, v případě zpřísnění stávajících limitů pro velké ČOV nad 2 000 obyvatel bude nutná instalace dalšího stupně čištění. K tomu lze jen dodat, že v současné době již zdaleka nejsou zdrojem fosforu (a jiných látek) ve vodách bodové zdroje znečištění, mezi které patří mimo jiné ČOV. Hlavním zdrojem je totiž zemědělství, které se podílí na množství (nejen) fosforu ve vodě 70 procenty. Také na budoucí politice Ministerstva zemědělství proto bude proto záležet, jaké náklady budou spojené s čištěním vod a tedy, kolik budeme za tyto služby platit.

Jak se budou ceny vodného a stočného vyvíjet, záleží tak především na podobě tuzemské legislativy, zejména ale podmínek, které nastavuje a nastaví MŽP. Snížení DPH je krok správným směrem, ve hře ale je a bude celá řada dalších opatření, která budou působit opačným směrem, a je otázka, zdali legislativou vyvolané budoucí vícenáklady na čištění vod možný pokles cen vody prostřednictvím snížení DPH nepřeváží.

05. 06.

Preference průmyslového zemědělství je realitou

Petr Havel Přečteno 3500 krát Přidat komentář

Nepřehledná houšť zemědělských dotací obsahující pilíře, programy, podprogramy, bodovací kritéria, výzvy nebo kritéria podmíněnosti vytvořila stav, kdy může cíle, oprávněnost či naopak zbytečnost prakticky jakékoli podpory zpochybnit nebo obhajovat každý - a může mít ze svého pohledu pravdu. Tím je ovšem prakticky paralyzována diskuse o tom, co vhodné a je a co vhodné není, zdali dotace zlepšují nebo naopak zhoršují konkurenceschopnost našeho zemědělství nebo potravinářství a především, co je zásadní a co je vedlejší.

Jak složité je vyznat se v dotačním koglomerátu, ukázaly nedávné výsledky kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) týkající se poskytování dotací v rámci Programu rozvoje venkova (PRV) v několika předcházejících letech a reakce médií i politiků na tyto výsledky. V první řadě je k tomu vhodné poznamenat, že NKÚ kontroloval poměrně netypický dotační program, jeden z mála zaměřený na potravinářství, konkrétně na inovace, skrývající se pod kódem 16.2.2., který ve svých základních parametrech nerozlišuje podniky na malé a velké, a protože výrobu potravin v ČR dominantně zajišťují průmysloví výrobci, je také celkem logické, že z programu čerpají více peněz. Výhrady, která vznesla vůči interpretacím výsledků NKÚ Potravinářská komora ČR, jsou tak - ať se to komu líbí nebo ne, docela oprávněné.

To ovšem neplatí pro nastavení podmínek dotací v rámci PRV jako celku. Podmínky PRV totiž fandí průmyslovému zemědělství zcela nepokrytě, přičemž generálním důkazem je krok bývalého ministra zemědělství Mariana Jurečky, který zvýšil horní hranici jednoho projektu v rámci PRV na pětinásobek původní hranice, konkrétně z 30 milionů korun na 150 milionů. Lze jen připomenout, že se tak stalo poprvé od vstupu ČR do EU. Tento krok samozřejmě znamenal, že se prostor pro objem dotací pro malé a střední zemědělské podnikatele zásadně snížil, neboť jeden projekt pro velkého znamenal v praxi „vyluxování“ peněz na 100 až 200 projektů pro podporu malých. Na ty nejmenší navíc PRV původně ani nemyslel - teprve po zásahu Asociace soukromého zemědělství ČR se z programů PRV vydělily programy na dotace do částky jednoho milionu korun, které alespoň nějakým způsobem vycházely vstříc subjektům, kterých je v našem zemědělství 30x více, než velkých průmyslových aglomerátů.

Je také třeba připomenout, jak Ministerstvo zemědělství obhajovalo „spravedlnost“ dotací v PRV - totiž tím, že spravedlnost spočívá ve stejných podmínkách pro všechny. Jenže právě to je nespravedlivé, protože se splněním podmínek dotací, spočívajících v řadě evidencí, formulářů, povolení a vyjádření má samozřejmě podnik typu rodinná farma mnohem více práce, než průmyslová firma, neboť ta má na takové účely vyčleněné zaměstnance, případně si najme na žádosti specializovanou firmu. Sedlák na farmě to ale vše musí udělat sám, čímž ztrácí díky byrokracii čas, který by měl primárně věnovat zemědělství. I díky tomu část malých farmářů o některé typy dotací ani nežádá - a opět - tím více zbude na ty velké.

To však zdaleka není vše. Velké projekty v rámci PRV zajišťují dodavatelsky a technologicky velké firmy, například společnost Farmtec, která shodou okolností patří po portfolia Holdingu Agrofert. Dotace pro velké průmyslové zemědělce jsou tak zároveň dotacemi pro průmyslové podniky se zemědělstvím spojené, což má ovšem se skutečným rozvojem venkova pramálo společného. Peníze totiž nekončí tam, kam měly být původně, ostatně i podle názvu PRV, směrovány - tedy na venkov. To ovšem stále není vše. Velké zemědělské podniky hospodaří - celkem logicky z podstaty věci, na velkých lánech polí, které jsou kromě zastavování zemědělské půdy hlavní příčinou zemědělského sucha, neboť na širých lánech se nemá voda z dešťů kde zachytit, zastavit a vsáknout. Nasměrování podpor v rámci PRV je tak nepřímou příčinou extrémnějších projevů měnícího se počasí, jehož výsledkem je nedostatek vody v půdě, vodní eroze a zvýšení rizika povodní z přívalových dešťů. Ani to ale není vše. Stále klesající schopnost zemědělské krajiny zadržovat vodu se svým dílem podepisuje také na vysychání našich lesů, a tedy na riziku expanzí kůrovce, protože, jak si každý z pohledů na naši krajinu jistě vybaví, lesní porosty většinou sousedí s polem a naopak. To v praxi znamená omezení zásob vody v podpovrchové vrstvě půdy v lese sousedícím s vyprahlým polem. Na skutečnost, že dnes hojně diskutovaný problém kůrovce musí ČR řešit nejen v samotných lesích, ale i na vedlejších polích, přitom zatím nikdo ze spasitelů naší krajiny neupozornil.

Mimochodem, ani dnes zkratkovité dělení zemědělců na zlé velké a hodné malé tak úplně nefunguje - správně by se mělo rozlišovat na zodpovědné a nezodpovědné, a právě podle toho nastavovat pravidla dotací, když už se tedy bez nich neobejdeme. Logickým principem by přitom měla být vyšší odměna za vyšší zajištění veřejného zájmu, kterým ale není potravinová soběstačnost, ale udržení produkčního potenciálu zemědělské půdy a dostatečných zdrojů vody. Pro zabezpečení obého zmiňovaného jsou přitom - a to je známo z celého světa, vyspělého i rozvojového, zásadně vhodnější menší souvislé plochy polí, které lépe odolávají klimatickým vlivům. Právě proto EU prosazuje a prosadí zastropování (krácení dotací největším průmyslovým zemědělcům). Nejde tedy o „diskriminaci velkých“, ale zajištění primárního opodstatnění zemědělských dotací, což je onen veřejný zájem, který lze popsat i tak, že by naše generace neměla vybydlovat přírodu generacím následujícím.

Nakonec ještě jedna poznámka - totiž, že EU podporuje integraci zemědělců, a s tím že je tedy krácení dotací velkým v rozporu. Slovně ano, fakticky ale ne - ona integrace evropských zemědělců totiž spočívá ve spojování hospodářství o ploše pěti, deseti, nebo dvaceti hektarů, což ovšem ČR svými lány a podniky obhospodařující stovky a tisíce hektarů mnohonásobně a ke škodě naší krajiny už dávno v praxi splnila a překročila.

28. 05.

Elektrárny lobují za své zájmy nesprávnými údaji

Petr Havel Přečteno 1305 krát Přidat komentář

Novelu vodního zákona, která je v současné době v legislativním procesu, provází celá řada pozměňovacích návrhů, přičemž argumentace pro a proti je docela modelovou ukázkou, jak se v naší zemi nakládá s daty. Například s těmi, s nimiž pracuje Hospodářská komora ČR (HK) a také předkladatel novely, kterým je Ministerstvo životního prostředí (MŽP). Základním principem totiž je, že prezentovaná data jsou správná, jenže vůbec neodpovídají realitě.

Příslušné údaje přitom poskytli politikům provozovatelé malých vodních elektráren (MVE) především proto, aby demonstrovali možné ztráty při byznysu s obnovitelnými energiemi v případě, že by se zvýšily takzvané minimální zůstatkové průtoky na některých českých řekách. To naopak požadují vodáci reprezentující zhruba čtvrt milionu občanů každoročně splouvajících naše řeky, přičemž vodáci v uvedené novele nechtějí nic jiného, než aby se do jednoho z paragrafů vtělila formulace, podle které slouží řeky také právě k rekreačnímu splouvání.

Proti tomu ovšem vystartovala lobby MVE, která se obává, že by více vody v korytech řek znamenalo méně vody pro jejich elektrárny, a představitelé MVE proto hbitě vypočítali ekonomickou újmu, který jim z toho vznikne. Ani jediný údaj, který MVE politikům poskytli, ale neodpovídá realitě. Takzvaný „kvalifikovaný odhad“ MVE pracuje s počtem 773 elektráren, kterým by mohla újma vzniknout. Ve skutečnosti se ale požadavek vodáků týká jen 58 elektráren, a to pouze těch, které jsou na řekách pravidelně vodáky splouvanými, a které zároveň patří mezi derivační elektrárny, což jsou takové, k nimž vede mimo koryto řeky speciální náhon, kterým je voda z řeky odkloněna na zařízení vyrábějící energii. I ten nejhloupější člověk musí uznat, že mezi čísly 773 a 58 je skutečně velký rozdíl. V naší zemi se to ale zřejmě zdá předkladatelům novely a HK jako zcela srovnatelné.

Ekonomickým nesmyslem, i v obecném slova smyslu, je pak teze, podle které se má újma elektrárníků počítat z instalovaného výkonu, což je ovšem veličina, kterou není téměř nikdy možné v praxi dosáhnout. Kromě toho je újma z instalovaného výkonu vztažena na celých 24 hodin a na celý rok, ačkoli vodáci nejezdí v noci a kromě toho se počítá s maximálním využitím MVE za plného průtoku, ačkoli reálný výkon elektrárny například v létě, kdy jsou díky suchu a teplému počasí nižší průtoky vody, činí v praxi 20 procent. A kromě toho vodáci nejezdí v zimě. Skutečnost je tedy taková, že zatímco instalovaný výkon je 13 MWh, reálný výkon, kde by mohlo dojít k újmě díky tomu, že poteče více vody na úkor MVE v některých řekách, je 2,6 MWh. Možné ztráty, které jsou ale i tak hypotetické, tak mohou dosáhnout zhruba 1,5 milionu korun za rok, zatímco každoroční obrat aktivit spojených s vodáckým sportem činí 2 až 3 miliardy.

Nejen ekonomická kritéria ale mluví ve prospěch vodáků. Zcela jistě ještě pádnějším argumentem pro možné zvýšení minimálních zůstatkových průtoků přes jezy na řekách na území naší země je prostý fakt, že díky tomu může být v řekách více vody, a díky tomu může v řece a v jejím okolí žít více živočichů a rostlin. Jinými slovy, vyšší průtoky jsou pozitivní pro stav životního prostředí. Je tak opravdu otázkou, proč překladatel novely, tedy MŽP, nehájí zájmy životního prostředí, ale elektrárenské lobby.

18. 05.

Obsazení postu ministra zemědělství Tomanem je aktuálně nejlepší řešení

Petr Havel Přečteno 1861 krát Přidat komentář

Dlouhodobý nepříliš velký zájem politických stran v naší zemi o problémy, výzvy, rizika a potřeby našeho zemědělství vyústil do paradoxní situace - prakticky žádná ze stran nemá ve svých řadách člověka, který by mohl s nějakou koncepční vidinou vést resort zemědělství. Nestraník Miroslav Toman, který již jednou Ministerstvo zemědělství vedl, je tak prakticky jedinou možností, jak post ministra zemědělství aktuálně smysluplně obsadit.

Ať se to přitom komu líbí nebo ne, není to zas tak špatná volba. Zejména v současném období, kdy na půdě EU vrcholí jednání o podobě Společné zemědělské politiky EU (SZP) na dobu po roce 2020 a kdy bude třeba značného úsilí, aby se do priorit Unie české zemědělství „vešlo“, aby tak nepřišlo o část evropských dotací, na nichž je nebezpečně hodně závislé. Toman přitom bude muset napravovat, pokud se skutečně ministrem stane, strategické chyby svých předchůdců právě ve vztahu k EU, a vzhledem k tomu, že vyjednávání o SZP značně pokročila, nemusí se mu to nakonec podařit. Jisté předpoklady ale pro to má, i díky tomu, že má s bruselskými úředníky své zkušenosti a disponuje také znalostí prostředí v zemědělství USA, neboť v minulosti také za oceánem působil. Výhodou je i Tomanova znalost samotného ministerstva i lidí v něm, kteří na ministerstvu působili ještě za jeho vedení - a není jich málo.

V prostředí naší země je pak bonusem skutečnost, že Toman není zemědělec, ale potravinář - ostatně vede v současné době Potravinářskou komoru ČR. Lze tak předpokládat, že nebude tak, jako jakýkoli jiný zástupce zemědělců, tolik podléhat různým komoditním a regionálním zemědělským lobby, což je zase předpokladem pro komplexní pohled na řešení problémů zemědělství jako celku. Kromě toho - a to je v ČR také důležité, má respekt značné části potravinářské i zemědělské veřejnosti. A také - a to se moc neví, vnímá klíčový problém naší krajiny i zemědělství samotného - rizika sucha a stability vodního režimu v zemi. To za jeho působení na postu ministra zemědělství vznikla pracovní komise „Voda“, která se stala inspirací pro vznik obdobné komise na Ministerstvu zemědělství s názvem „Sucho“, aby se pak obě komise spojily za účasti dalších resortů v nadresortní komisi Voda/Sucho, která zpracovala pro vládu strategii pro předcházení dopadů změn počasí na ČR, byť poněkud obecnější podobě, než by si realita vyžadovala.

Miroslav Toman je na druhou stranu zastáncem produkčního zemědělství a spíše větších než menších zemědělských podniků. V rámci možností ale dokáže vyjít i se stavovskou organizací sedláků sdružených v Asociaci soukromého zemědělství ČR, která patrně jeho angažmá na Těšnově s potěšením nepřivítá. Přesto i sedláci mohou na zvoleném řešení profitovat, pokud bude v EU Toman úspěšný. Bylo by to žádoucí pro naše zemědělství jako celek, které zdaleka není v tak špatné kondici, jak se to snaží veřejnosti a médiím prezentovat jeho někteří představitelé, čímž jednak degradují výsledky své práce a jednak odrazují od vstupu do oboru potenciální nové zájemce, které ale naše zemědělství potřebuje jako sůl. Což Toman - ví.


Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy