Archiv článků: září 2016

06. 09.

Provozování vodohospodářských služeb má svá rizika

Petr Havel Přečteno 2962 krát Přidat komentář

Již několikrát a také ve svém posledním příspěvku jsem konstatoval, že téma vody se v ČR prezentuje velmi často jednostranným způsobem a zcela bez znalosti historických souvislostí. Právě to je pak vodou na mlýn vodohospodářským spasitelům, kteří nabízejí řešení na první pohled líbivá, ba dokonce i možná, avšak ne vždy a všude. Především pak tezi, podle níž si mají vodovody a kanalizace, úpravny vod a vlastně celou takzvanou vodohospodářskou infrastrukturu provozovat vlastníci tohoto majetku, tedy města a obce. Jejich představitelé ale o problematice, její historii a především o rizicích spojených s takovým krokem nic nebo skoro nic nevědí, což může v některých případech ústit buď do zásadního nárůstu zadluženosti obcí, nebo pro jejich obyvatele k zásadnímu růstu cen vodného a stočného.
Na začátek je třeba vrátit se do historie, do počátku 90. let minulého století, kdy proběhla privatizace vodárenství v ČR. V souladu se všemi kritiky současného stavu jsem přesvědčen, že tato privatizace byla skutečně špatná, ale z jiných důvodů, než se v kraji říká. Stát si totiž měl ve svém vlastnictví a správě ponechat páteřní vodohospodářskou síť propojující regiony s přebytkem a nedostatkem vody, což se nestalo. Novelizací Ústavy pak došlo k vyjmutí vodohospodářství ze síťových oborů, jako je například energetika. Výsledkem byla stávající atomizace vlastníků i vodohospodářských společností a subjektů poskytujících tyto služby je dnes skoro na tři tisíce.
Podstatné na celé věci je, že stát dal fakticky od vody ruce pryč, a obce a města, kterým podle podílového výpočtu dle počtu obyvatel vodohospodářský majetek formou akcií připadl, neměla ani na jeho potřebnou obnovu, ani nedisponovala, až na vzácné výjimky, potřebným odborným zázemím pro vodohospodářské služby. Je také třeba připomenout, že o majetkový vstup do vodohospodářství neprojevil zájem žádný český subjekt, takže fakticky jediným východiskem byl vstup strategických zahraničních investorů. Ti skupovali akciové podíly obcí a postupně koncentrovali spádová území, na kterých vodohospodářské služby následně provozovali. Obcím ani městům takový postup nikdo nenařizoval, záleželo tedy na osvícenosti starostů měst a obcí, jak s vodohospodářským majetkem naloží a jakou zvolí strategii.
Není přitom pravda, že model „obec vlastní, jiný subjekt provozuje“ je špatný (nebo ideální, jak tvrdí provozovatelé), stejně tak není pravda, že optimální je vlastnictví a provozování stejným subjektem (obcí či městem). Rozdílné modely fungují i v zahraničí, stejně tak jako jsou i v zahraničí mezi městy a obcemi uzavírány dlouholeté, třeba i dvacetileté smlouvy. Není pravda ani to, že nám EU odmítla financovat obnovu vodohospodářského majetku, pokud jde o dvacetileté smlouvy a jde tedy o zakázanou podporu privátních subjektů. Tento limit jsme si vystavili při jednání s EU sami v konkretizovaných podmínkách podpory investic, zejména do výstavby čistíren odpadních vod. Sousední Slovensko nebo Polsko takové limity nemá.
Není pravda ani to, že pouze nadnárodní vodohospodářské společnosti vytvářejí z poplatků za vodné a stočné zisk, ten samozřejmě vytvářejí i společnosti, kde vodohospodářské služby provozují obce. Není také pravda, že jde o zisky nadměrné, neboť cena vody je v ČR stále cena regulovaná (přesně řečeno věcně usměrňovaná), a například pro loňský rok činil podle věstníku ministerstva financí „přiměřený zisk“ 7 procent. Důležité je také vědět, že zejména u větších společností nepředstavuje celkový zisk pouze zisk z vody, ale také z celé řady dalších činností, například stavebních. Vytvářet zisk je přitom nutné právě k obnově vodohospodářského majetku – z jiných zdrojů to není možné, a proto musí zisk vytvářet všichni. Důležité ale je, aby tyto finanční prostředky na obnovu stačily.
To je celkem bez problémů možné u všech větších měst, minimálně u těch s počtem obyvatel kolem 100 000, i u nás existují ale i příklady menších aglomerací, v nichž lze na obnovu vygenerovat dostatek peněz (Mladá Boleslav, Uherské Hradiště). Obecně však platí, že pod zhruba 30 000 obyvatel (neřku-li 1 000 a méně obyvatel) není z příjmů za stočné a vodné obnova možná. Právě to představuje zásadní riziko neuváženého osamostatňování obcí a měst s cílem převzít kontrolu nad vodohospodářskými službami.
Pro ilustraci jen pár obecných čísel, například týkající se obnovy majetku. Za situace, kdy činí náklady na položení jednoho metru kapacitnějšího potrubí do země zhruba 13 000 korun (včetně výkopových a projektantských prací a poplatků za zábory půdy) a kdy je průměrná životnost potrubí 50 let, činí roční náklady (odpisy) na údržbu kilometru potrubí v průměru asi 250 000 korun. Pokud by města a obce přebírala vodohospodářské služby, musela by zaměstnat stávající pracovníky vodohospodářských společností a náklady na jejich mzdy hradit ze svých rozpočtů. Pokud by navíc přejímala k výkonu takových služeb nutné technologie, včetně vozového parku, laboratoří a veškerých s provozem souvisejících technologií, činily by jednorázové náklady na takovou investici v případě města o 30 000 obyvatelích řádově stamiliony korun. Další jednorázové náklady by obcím vznikly nutností zaplatit stávajícím provozovatelům několikanásobný roční zisk, neboť jde o předmět podnikání, který zisk generuje, a ten by byl v budoucnosti příjmem nových provozovatelů vodohospodářských služeb z řad obcí a měst. Kromě toho by se obce a města stala vlastníky se všemi z tohoto statutu vyplývajícími povinnostmi, jako jsou různá hlášení a evidence, což sice musí činit i nyní, jenomže tyto povinnosti za vlastníky obvykle vykonávají vodohospodáři.
Samozřejmě, že se tohle vše dá zvládnout. Ne každý ale na to má, jak by řekl někdejší premiér, a zdaleka nejde jen o peníze. Pokud se tedy chtějí obce a města osamostatnit, odejít ze stávajících svazků a smluv a „udělat se pro sebe“, mohou tak učinit, ale s vědomím uvedených rizik, která jsou navíc různá v různých lokalitách.
Na závěr ještě pár slov o bojovníkovi za vodu, který je v posledních několika letech dodavatelem informací o vodohospodářství v ČR pro všechna myslitelná média, a je tak fakticky tvůrcem názoru veřejnosti na tuto problematiku. Že se mu to podařilo, za to jistě klobouk dolů. Je však třeba vědět, že jde o člověka, jehož praktiky a historii popisuje článek z listopadu 2014, týkající se současného soudního sporu ohledně VaK Zlín. Z uvedeného článku dvě citace:
První…..
„V devadesátých letech patřil k nezbytnému koloritu valných hromad nově vzniklých akciových společností fenomén minoritního „akcionáře – škodiče“. Šlo o praxi, kdy někteří podnikavci nebo firmy založili svůj obchodní model na vydírání většinových akcionářů nebo potenciálních investorů prostřednictvím obstrukcí na nekonečných valných hromadách, hrozeb, žalob a komplikováním právních procedur v dané společnosti. Škodiči využívali komplikovanost a nepružnost legislativy, případně neznalost některých majitelů akcií.“
…a druhá….
„Podobně je tomu i v případě Zlína. Celá kauza sahá zpět až k roku 2002, kdy podle kritiků mělo město Zlín laicky řečeno porušit formální evidenční povinnost, v důsledku čehož by, pokud to nebude soudem vyvráceno, měla být neplatná jednání všech dalších valných hromad společnosti. Tím, kdo město Zlín napadá, je společnost Compas Capital Consult, která se už ve vodárenství v minulosti podobným způsobem angažovala. Tato firma vlastní kromě menšinového podílu ve VaK Zlín akcie i v řadě dalších vodárenských společností po celé České republice. V roce 2005 byl její jednatel Radek Novotný členem vodohospodářské komise ministerstva financí. Poté, co Česká televize odvysílala reportáž s nahrávkou schůzky, na níž zazněla vůči představitelům společností Penta a Veolia žádost o úplatek 50 milionů a když vyšlo najevo, že jako „nezávislý odborník“ je zároveň akcionářem několika vodohospodářských firem, musel z komise okamžitě odejít a ta byla nakonec rozpuštěna“.
Samozřejmě, jak to tak v našich zemích chodí, nemusí být všechno dáno, co je psáno. Nicméně závěr ať si každý udělá podle svého vědomí s vědomí sám.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy