Zvýšený zájem státních dozorových orgánů o kvalitu dovážených potravin na území ČR je jistě žádoucí a správný. Symbolem těchto aktivit jsou v současnosti zejména dovážená kuřata, v nichž našli veterináři rizikové bakterie salmonel. To je však jen vrchol pyramidy obecně nazývané bezpečnost a kvalita potravin či zájem spotřebitele. V případě kuřat ale nejde jen o salmonely, které se tepelným zpracováním zničí a riziko pro spotřebitele by tím mělo skončit. Možná větším problémem jsou totiž rozdíly v technologiích používaných k chlazení a mražení drůbeže. Zatímco v ČR je stoprocentně používané chlazení vzduchem, řada zemí používá levnější a rizikovější chlazení drůbeže vodou. Kromě sousedního Polska jde ze zemí EU například i o Řecko, a v některých případech i o země, kde by to člověk nečekal, jako je Nizozemí nebo Velká Británie. Legislativa EU přitom povoluje při chlazení vodou „zbytkový“ obsah vody v kuřecím mase až ve výši 5,1 procenta, podle typu výrobků. To v praxi znamená, že spotřebitel kupuje v ceně masa i vodu, což se blíží hranici klamání spotřebitele, neboť o tom, jaká technologie byla k chlazení či mražení drůbeže použita, se z obalu výrobku nic nedozví. Nedozví se ovšem ani zemi původu kuřat, ostatně stejně, jako se to nedozví u žádných potravin. Legislativa EU totiž označování zemí původu nenařizuje. Samozřejmě se spotřebitelé s identifikací státu na obalu setkat mohou, je to ale dobrovolné rozhodnutí příslušných výrobců.
Postoj EU je v tomhle docela licoměrný. Na jednu stranu se zaštiťuje zájmem spotřebitele pokaždé, když bruselští úředníci vymýšlí nové a nové povinnosti výrobců potravin a povinnosti informovat spotřebitele na obalech potravin o kdejakém detailu, na straně druhé tak důležité sdělení, které je zcela v souladu se zájmem spotřebitele, totiž odkud kupovaná potravina pochází, EU nenařizuje. Přitom mnoho spotřebitelů v mnoha zemích se při nákupu potravin jejich původem, mají-li o tom informaci, řídí. To bohužel dlouho neplatilo pro ČR, a i proto nebylo v minulosti příliš důvodů k tomu, aby naše země na půdě EU povinnost označování původu potravin na obalech výrobků prosazovala. V poslední době se ale i u nás situace mění, a přestože cena zůstane asi vždy pro většinu spotřebitelů rozhodujícím faktorem při nákupu potravin, množství lidí zajímajících se také o původ nakupovaného zboží roste. Bylo by proto žádoucí usilovat o změnu současné legislativy EU – v zájmu nejen evropského, ale i tuzemského spotřebitele.
Dosavadní protiargument – totiž že označování země původu je netarifní bariérou v obchodu mezi státy EU, dost kulhá. Ze stále četnějších případů identifikace porušení pravidel při výrobě a označování potravin totiž vyplývá, že bariérou by se naopak mohlo stát neoznačované zboží. Dalším argumentem je, že zemi původu je obtížné určit v případě, kdy se skládá z několika surovin, z nichž každá má původ nějkde jinde. I to je ale řešitelné – prostě se za základ vezme ta surovina, jejíž obsah je v dané potravině nejvyšší.
To podstatné je ale skutečný zájem spotřebitele. A myslím, že nejen občan ČR, ale i občan Německa, Švédska, Polska nebo Litvy a vůbec všech zemí, a dokonce nejen pouze v EU, by povinně zveřejňovaný údaj o tom, odkud vlastně výrobek, který kupuje, pochází, jednoznačně přivítal.