Po úspěšné loňské, po dlouhé době první systémovější tuzemské „sezóně farmářských trhů“ startuje letos sezóna druhá, která má předpoklady stát se ještě úspěšnější. Spotřebitelé, ale i politici si farmářská tržiště zamilovali a to je dobře, protože trhy s potravinami a zemědělskými produkty jsou tradiční ve všech, nejen vyspělých zemích. ČR tento návrat k tradici určitě potřebovala, i proto, že farmářské trhy mohou napomoci propagaci tuzemské produkce a regionálních specialit, které díky nižšímu objemu výroby nemohou tvořit součást nabídky maloobchodních sítí. Spotřebitel má prostě další alternativu a alternativ není nikdy dost.
Jenže ne všechno s farmářskými trhy je v pořádku. Vlastně skoro nic. Přestože je spotřebitelům vkládáno do myslí přesvědčení, že jde o pomalu nejkvalitnější potravinářské výrobky na tuzemském trhu, nelze fakticky toto tvrzení dokázat. Na rozdíl od klasických prodejních míst nejsou totiž, jak jsem si ověřil, farmářská tržiště prakticky vůbec dozorovými orgány kontrolována. Zejména prodej masných výrobků či obecně živočišné produkce stojí na farmářských tržištích fakticky mimo zákon. Podle něj například musí maso uváděné do oběhu a výrobky z něj pocházet ze schválených jatek nebo ze schválené výrobny opatřené identifikačním číslem. To není totéž jako IČO podnikatele, který na trhu prodává. V praxi se na tržištích prodávají ale spíše výrobky z domácích porážek, jenže produkty z domácích porážek jsou určeny jen pro potřebu chovatele, ne pro volný prodej. Tržiště také nejsou, až na výjimky, jako je pražská holešovická tržnice, součástí seznamu oficiálních tržišť. A pokud se týká podmínek prodeje, pak musí být masné výrobky tepelně opracované (tedy všechny domácí klobásy, špekáčky, salámy atd.) skladovány před prodejem v teplotě do 5 stupňů, což zejména v letních měsících není možné na tržištích dodržet ani náhodou.
Mnohé zboží je anonymní, spotřebitel ale pozitivně reaguje na přídavná jména typu „domácí“, „selský“, „farmářský“, „babiččin“, „dědečkův“ a podobně. To je v pořádku, pokud je to opravdu výrobek malého podnikatele a má to své oprávnění, když surovina pro jeho výrobu pochází z tuzemska. Jenže je tomu opravdu tak?
Na tržištích se již v současné době nabízí „čerstvá zelenina“, bohužel je třeba konstatovat, že zima skončila teprve před pár dny a tuzemští producenti zeleniny či ovoce ještě nemohli stačit nic vypěstovat. Jistě, jsou tu skleníky, to ale není úplně správné naplnění pojmu „čerstvá“. Zajímavá je také (zejména loni) nabídka českého česneku, o kterém všichni tvrdili, že není k mání, ale na tržištích k mání byl. Byl ale opravdu český? Nemusel být nutně z Číny, ale třeba z Polska...
Možná máme špatné zákony a je třeba je ve prospěch farmářských center změnit. V zahraničí je přece běžné prodávat na ulicích leccos, co má v tamních podmínkách prodeje hodně daleko do nějakých zákonných a hygienických norem. Je ale zřejmé, že je na čase o prodejích na farmářských centrech seriózně diskutovat, protože by se jinak mohlo stát (a podle mého názoru se tak již děje, jen není jasné, v jaké míře), že vstřícnost spotřebitelů k prodejím na farmářských tržištích zneužijí někteří podnikatelé ve svůj prospěch – právě na úkor spotřebuitele. Každopádně – výrobky prodávané na tržištích nejsou kontrolovány, jsou oproti obdobným výrobkům z maloobchodních sítí velmi drahé, klidně o 50 až 100 procent, a kdyby se prodej měl řídit stávajícími zákony, asi by toho na tržištích mnoho nezbylo. Paradoxní v této souvislosti je, že spotřebitelská veřejnost panikaří z dioxinů v mase, které se v něm neprokázaly, z radioakticních potravin z Japonska, které tu nejsou, nebo se cpou v rámci zdravého životního stylu potravinovými doplňky, které mohou při dlouhodobější kumulaci v organismu být naopak prostředkem k nezdravému životnímu stylu. Velmi zjednodušeně řečeno – bojíme se toho, čeho se bát nemusíme, a naopak.
A ještě jedna poznámka. Prodej na farmářských tržištích by měl odrážet specifika místní zemědělské a potravinářské produkce a plnit, jak už jsem zmínil, jistou marketingovou roli při prezentaci tuzemských potravin. Vysoké ceny jsou ale pro řadu spotřebitelů spíše odrazující a zároveň explicitně ukazují na to, že tuzemské výrobky jsou velmi drahé. To není asi ta nejšťastnější služba pro propagaci českých potravin, byť se může donekonečně opakovat, že za vyšší kvalitu by měl spotřebitel zaplatit vyšší cenu. To ano, ale příliš vysoká cena nad únosnou mez nemusí již odrážet míru vyšší kvality, ale vyšší profit prodejce. Samozřejmě, když to spotřebitel koupí, proč by to prodejce neudělal – jenže tím nastavuje sobě i jiným limity objemu možného odbytu do budoucnosti. Vyšší ceny na farmářských trzích jsou podle všeho také dány náklady na dopravu do prodejního místa, které se zejména při menších objemech prodávaných výrobků musí ve spotřebitelských cenách logicky odrazit. Je ale otázkou, zdali je nutné do Prahy vozit výrobky z Moravy a naopak, neboť v takovém případě opět spějeme jinou formou k unifikaci, a ne k žádoucí identitě a regionální specializaci.
Na závěr bych jen zdůraznil, že nejsem ani náhodou proti farmářským tržnicím, naopak jsem jejich velkým příznivcem. Nekritický obdiv k nim a zavírání očí před možnými problémy s dodržováním nějakých pravidel se ale může obrátit proti farmářským trhům, a pokud by se tak stalo, bude se opětná důvěra spotřebitele budovat složitě a dlouho.
Mimochodem, farmářská tržiště odbyt tuzemských zemědělských výrobků a potravin nezachrání, jen může napomoci k jejich propagaci a některým menším výrobcům vylepšit hospodářský výsledek. To skutečně podstatné pro budoucnost našich potravin a tím i pro množství poptávané suroviny od zemědělců se odehrává v průmyslové výrobě. Pokud tu (její výrobky) nebude spotřebitel preferovat, nebudou vyhlídky třetího největšího průmyslového oboru v ČR zrovna růžové...