Kdykoli se v souvislosti s problémy kvality, původu, ceny nebo bezpečnosti potravin o potravinách píše a diskutuje, jsou nedílnou součástí takových diskusí teze o potřebě osvěty spotřebitele. To je v podmínkách ČR, kde není řada lidí zvyklá aktivně se zajímat o potřebné informace a kde o svá práva spotřebitel jen velmi řídce usiluje, jistě zcela správné teze. Osvětová praxe je ale naprosto tristní, zejména proto, že se v této oblasti považuje za samozvaného odborníka každý, aniž by měl dostatek věrohodných informací ke svým často velmi zavádějícím doporučením a radám.
Vše začíná již u pro spotřebitele přirozených autorit – lékařů. Z toho, co se lze o jejich dietologických doporučeních od pacientů dozvědět, bohužel vyplývá, že drtivá většina lékařů nemá vůbec zdání o výsledcích vědy a výzkumu v oblasti účinku potravin na lidský organismus minimálně za posledních 20 let, takže svým pacientům doporučují buď to, co se učili před 40 lety při studiu, nebo to, co se dozvěděli z médií. Samozřejmě, že praktický lékař, který není nutriční specialista, nejnovější informace vědět nemusí. Pak je ale lépe nedoporučovat nic a ponechat odpovědi na požadované otázky skutečným odborníkům. Tak či tak, jde v případě nespecializovaných lékařů o ovlivnění rozhodnutí jedince, což je pouze menší část problému.
Rozhodující je totiž role médií, zejména televizních, která v současné době oplývají pořady na téma jídlo a jeho vliv na lidské zdraví. A přestože je prakticky ve všech pořadech cítit snaha o vyjádření lékařských autorit – specialistů, nelze ani v tomto případě říci, že by spotřebitel dostával objektivní informace. Největší manipulace se přitom odehrávají na poli propagace biopotravin a obecně potravin pro zdravý životní styl. Výhody biopotravin jsou obvykle výrazně nadhodnoceny, což je ale jen ta méně závažná část manipulace. Horší je, že pro zvýraznění výhod biopotravin se používají prostředky, které degradují a fakticky pomlouvají klasické „nebio“ potraviny. Spotřebitel se tak například mohl v minulosti z televize dozvědět, že hovězí „nebio“ maso může být rizikové díky možné přítomnost lepku z krmení hospodářských zvířat. Jenže i biohovězí, i kdyby bylo krmeno biopšenicí, v sobě obsahuje obdobné látky z krmiv také. Pravidelně se také dozvídáme o tom, že biokuřata nejsou krmena antibiotiky, z čehož jaksi vyplývá, že normální kuřata krmena antibiotiky jsou. Není to pravda, antibiotika jsou (kromě léčení zvířat, ale ve stanoveném období před porážkou se musí vysadit tak, aby se jejich pozůstatky v masu neobjevily) ze zákona zakázána.
Jiná z televizních gastronomických hvězd zase před časem prezentovala na příkladu polštáře z peří, kolik peří sní spotřebitel konzumující uzeniny, k jejichž výrobě byl použit drůbeží separát. Problém je, že peří součástí separátu není, protože drůbež je oškubána ještě předtím, než je surovina pro výrobu separátu zpracovávána. Kdo nevěří, ať se jde do drůbežáren podívat.
Jsou ale i závažnější sdělení. Například, že špenát a obecně zelenina obsahující nitráty jsou dobrým „mazadlem“ pro svaly, a proto bychom měly tyto produkty co nejvíce konzumovat. Ve skutečnosti se nitráty v těle postupně mění až na oxid dusnatý, který se váže na hemoglobin a způsobuje omezený přenos kyslíku v krvi, což může v případě kojenců způsobit i smrt. Nejvíce dusíkatých látek má díky hnojení a přítomnosti dusíku v půdě právě listová zelenina.
Pojďme dále. Tento týden se mohli zvědaví spotřebitelé během jediné hodiny například dozvědět, že „některá Éčka jsou nebezpečná“. Kdyby tomu tak bylo, tak by byla příslušná Éčka zakázána, což je mimochodem trend, který razí někteří extrémní zastánci zdravé stravy. Je ale třeba říci, že bez Éček bychom jedli neslaná jídla jako v pohádce „sůl nad zlato“, všechny potraviny by se v řádu hodin zkazily, a kromě toho bychom nezavařili například jedinou znojemskou okurku nebo jakoukoli zeleninu či ovoce, neboť příslušný konzervant – kyselina citronová, je také Éčko. Dále se mohli spotřebitelé dozvědět, že „jasné složení potravin je jen u biopotravin“ (není to pravda, závazné složení má ze zákona celá řada potravin, například i máslo, v ČR je navíc v platnosti „špekáčková vyhláška“ stanovující závazný podíl surovin u zhruba 40 základních druhů uzenin), že z potravin vyráběných v ČR jsou na zahraničních trzích konkurenceschopné maximálně tak některé mlékárenské výrobky, například sýry (není to pravda, samotné sýry jsou na tom navíc ze všech mlékárenských produktů nejbídněji), že česká kuchyně je nezdravá (to je jen částečná pravda, naše omáčková gastronomie je rozhodně lepším řešením než produkty rychlého stravování), že u sladidla aspartam je jasně prokázaná škodlivost (i to je polopravda, toto umělé sladidlo bez kalorií je vhodné pro obézní jedince, škodí jen lidem s vrozenou poruchou mozku – fenylketonurií), že křehčením masa se prodejci snaží přiblížit chuti jihoamerických steaků (ve skutečnosti jde o technologii vpravování soli a dalších zvýrazňovačů chuti rozpuštěných ve vodě do masa, které tak obsahuje mnohem větší podíl vody), nebo že vejce mohou a nemusí být zdravá (pozitivní účinky vajec na lidský organismus prokázaly nesčetné výzkumy, jejich konzumace snižuje hladinu cholesterolu).
Seriál příkladů matoucích či manipulujících spotřebitele by byl prakticky nekonečný, otázkou je, jak takovému stavu zamezit. Jediným řešením je přitom orientovat se na skutečné autority, které mají potřebné vzdělání a schopnost předávat skutečně věrohodné informace laické veřejnosti. Takových lidí u nás existuje celá řada, mnozí z nich pracují na VŠCHT v Praze, mnozí spolupracují s Technologickou platformou Potravinářské komory ČR, která vydává řadu osvětových brožurek, které však nikdo nečte. Řada skutečných dietologů je roztroušena po zdravotních zařízeních, někteří jsou sdruženi v organizacích typu Fórum zdravé výživy. Odborníci tedy jsou. Co není, je dostatečný prostor pro takové lidi v médiích.