Zajímalo by mne, jestli byl Jan Werich brblal. Anebo jestli spíš byl duší optimista a spokojenec.

„Každej sme ňákej..." začíná pohádka Jana Wericha v knížce Fimfárum. Jmenuje se František Nebojsa, ta pohádka. „...Koukal z peřinky po světě, smál se a už třetí den mrkal po lidech jedním okem, za ženskými si hlavu mohl uvrtět a těm pěkným salutoval....Kluk rostl, sílil, dařil se, ale nemluvil." (Znáte to, žejo?) Až pak když už byl Frantík zralý na školu, vzal ho táta Huťásek na zámek, kde hrál a neměl hlídání. Kluk dostal polívku a pronesl svoji první větu: „Krucinálfagot, ta polívka stojí za starou bačkoru!“ Byl z toho poprask, lidi byli paf, že mladej Huťásek mluví a ptali se ho, proč tak dlouho mlčel: „Nebyl dosud žádný důvod ke stížnostem,“ a dodal: „Další chod, prosím!“

Četl jsem to poprvé jako malý kluk a zavrtalo se mi to do hlavy. Nojo, správnej chlap toho moc nenakecá. A hlavně neříká blbiny. Tím pádem správnej chlap by měl mluvit jenom tehdy, když něco kritizuje. Pokud mě někdo znáte, víte, že jsem tuto teorii moc dlouho neudržel, a že to vidím dost jinak:-))) Jsem ukecanej a spíš než kritiku, radši si pochvaluji, jak se věci mají.

Nedávno jsem učinil podivný objev: Mám kolem sebe řadu lidí, kteří spíš brblají. (To ještě není ten objev, to zas tak nic moc výjimečného není!) Mám je rád, jsou príma a vždycky jsem si říkal, jakou mají smůlu v tom životě, že se jim moc nedaří, mají příliš mnoho práce, blízcí na ně nemyslí, práce se nevede, a že je to škoda, že bych jim přál, aby se měli líp. Nějak mi ruplo v palici a s pár z nich jsem to téma otevřel. Byli z mé otázky úplně paf: „co blbneš, já se přece mám docela dobře!" „Tyjo", já na to „ale nikdy jsem tě neviděl že by ses řehtal, anebo že by sis něco pochvaloval. Spíš vždycky mluvíš o tom, kde se co nepovedlo, kde tě kdo naštval a tak." „No jo no, to víš...o tom, co je v pohodě přece nebudu mluvit!"

Některá šamanská učení říkají, že vyslovením tvoříme svět. Co nemá jméno, co je nepojmenované, co nestvoříme slovem, tedy to, co neřekneme, to v reálném světě neexistuje.
Tak to vypadá, že v tom vnitřním virtuálním osobním světě je možná spousta lidí spokojená. Ale náš společný svět, ten pojmenovaný, vyřčený, zjevený, vytváříme ze stížností, vytváříme jej, až když je důvod ke stížnostem - řečeno slovy Františka Nebojsy.

Tak by mne zajímalo, jestli byl pan Werich brblal, anebo jestli se mu to třeba jenom hodilo do knížky, jestli to třeba náhodou nebyla jeho malá, malilinkatá kritika jednoho z českých rysů....anebo jestli jsme byli brblající národ už za dob Osvobozeného divadla...anebo..odjakživa...?