Polsko: společnost se vzepřela vládě jedné strany

28. 07. 2017 | 09:45
Přečteno 4461 krát
Minulých deset dní si Polsko zažilo tak trochu návrat do časů Solidarity 80. let. Vzedmutí občanské aktivity, masovou a neočekávanou mobilizaci občanů, protivládní tvrdošíjnost. Vláda jedné strany narazila na nečekanou sílu a neústupnost společnosti, všech věkových skupin. Poláci znovu ukázali, že dokážou, co jim můžeme závidět: nenechat věci plavat, zmobilizovat se, propojit se navzájem, formulovat požadavky. Myslet a jednat politicky. Nejen odbýt politiku vtípky, ale zorganizovat se k hromadné politické akci a vytrvat až do úspěchu. Mírumilovně, často se vtipem a s úsměvem, cool.

Veřejnost nejdřív protestovala v malých skupinách, brzy se ale protest rozrostl a nebýt prezidentova bleskového veta zákonů, byly by na náměstích možná stovky tisíc lidí. Rozzlobenost obyvatel byla spontánní, deset dní je ale naučilo se strukturovat a organizovat, připomenout si reflexy dávných protikomunistických aktivit opozice. Na to se nezapomíná, při příštím protestu budou mít na co navázat a co rozvíjet. Organizátory byly často spontánní skupinky obyvatel, někde dvacetiletá mládež, často se angažovaly skupinky Výboru na obranu demokracie (KOD), které se pomalu konstituují v každém městě.

Protiústavní vláda politiků nad soudy

Co bylo příčinou: vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS) J. Kaczyńského se před týdnem pokusila prosadit si expresním způsobem podřízení všech soudů. Nic menšího, než zajistit vládě beztrestnost. Odhlasovala si během pěti dnů tři zákony, které podle odborníků jednoduše znamenaly protiústavní změnu režimu. Změnu ústavy cestou obyčejných zákonů, bez hlasování ústavní většinou a bez toho, že by se procedura nazvala změnou konstituce. Podle některých politiků opozice šlo přímo o „puč“. Předseda lidovců (dnes opozice) to shrnul: „Strana vládne, strana soudí“.

Zákony, které parlament minulý týden odhlasoval (výlučně hlasy vládnoucí koalice PiS, nikdo jiný pro ně nezvedl ruku), se týkají obecných soudů, Nejvyššího sudu a Polské soudcovské rady (autonomní orgán, který ČR nemá). Až mrazí v zádech, v kolika případech ty zákony porušily podle právních autorit ústavu.

Všechny tři měly jedno společné: podřídit soudy ministru spravedlnosti, tedy vládní straně, tedy jejímu předsedovi J. Kaczyńskému. Ten je dnes skutečným vládcem v zemi. Ministr spravedlnosti Z. Ziobro by podle nových zákonů mohl s okamžitou platností penzionovat všechny soudce Nejvyššího soudu a Soudcovské rady (protiústavní krok, dle ústavy jsou po jmenování neodvolatelní). Ledaže by pár soudcům z Nejvyššího soudu o své vůli ministr mandát ponechal (protiústavní, vláda nestojí nad Nejvyšším soudem). Potom by měl právo za všechny penzionované najmenovat soudce nové (opět protiústavní). Rovněž měl dostat právo odvolat předsedy a místopředsedy soudů všech stupňů a najmenovat nové blízké jeho straně. Ti zase mohli vyměnit soudce v jejich působnosti. Čistky. A nebyly by za poslední rok první.

Prezident nepodepsal dva ze tří zákonů

K všeobecnému překvapení a k šoku ve vládní straně odmítl prezident A. Duda podepsat minulé pondělí dva ze tří zákonů. Byl přitom zvolený za PiS, díky kampani J. Kaczyńského, jemuž šel dosud vždy na ruku. Podepsal však třetí zákon týkající se obecných soudů, který teď pořád dává ministru spravedlnosti právo okamžitě odvolat předsedy všech soudů kromě Nejvyššího. Neskutečná moc, má v rukou osudy údajně devíti tisíc soudců. Co je dále šokující, odnedávna je ministr zároveň generálním prokurátorem. Je tedy politikem, členem nejužšího vedení a Kaczyńského pravou rukou, a zároveň má jako generální prokurátor vhled do projednávaných kauz. Bude jmenovat soudce v případech, v nichž sám jako prokurátor vystupuje. Vládní strana tvrdí, že tak vypadá záruka nestrannosti soudů.

Mnoho uznávaných právníků v Polsku připomínalo, že takto to naposledy fungovalo za komunismu. Prezidentovi to řekla dokonce legendární postava bývalé opozice Zofia Romaszewská, zakladatelka KOR (obdoba českého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných VONS) a obránkyně stovek obětí komunismu, dnes stará dáma a prezidentova poradkyně: „Nechtěla bych, aby se něco takového opakovalo.“ Obyčejný člověk narazí ve svém životě právě na obyčejný soud. A pokud teď bude ve sporu s nějakým politikem nebo s institucí, nemůže si už být jist nestranností soudce, když ten je pod tlakem ministra/generálního prokurátora.

Prosadit změny během pár nocí

PiS se snažil toto vše prosadit pod pláštíkem reformy soudnictví, o níž se v Polsku už dlouho mluví jako o potřebné. Lidé se stěžují, že soudní řízení se vlečou léta. Odvolávání soudců ministrem to ale nijak nevyřeší, reformy vláda použila jako kouřové clony.

Bylo léto, vláda klasicky počítala, že si lidé nebudou u vody lámat hlavu s čímsi jako je Nejvyšší soud, a že jí v tichosti projde prakticky změna režimu. Proto se taky celou záležitost zkusila vyřídit během týdne, nebývale zrychleným postupem v parlamentu, který neměl s klasickým projednáváním zákonů příliš společného. Jako bychom se octli v Bělorusku či v normalizačním Československu. Měla záměr spustit vše dřív, čekala ale, až z Varšavy odjede D. Trump (který vystoupil nedávno se svým projevem o bojovné historii země paradoxně právě před Nejvyšším soudem).

Vládní metoda prosadit si stůj co stůj své vyvolala týden trvající manifestace až ve 150 městech a městečkách. Před každým okresním a jiným soudem demonstrovaly stovky lidí. V Poznani patnáct tisíc, ve Varšavě před prezidentským palácem padesát, v celé zemi nejméně sto tisíc. Hlavně ale všude. Dokonce i v Londýně, Berlíně, Bruselu a jinde v Evropě. A co v Praze? Nezapomněli jsme?

V Polsku plná náměstí, mírumilovní lidé, nic podobného agresivitě demonstrací proti G7. Probudil se duch pacifistické protikomunistické opozice, lidí, kteří si nechtějí nechat vzít svoji zemi, svoji ústavu a svoje právo na nezávislého soudce, jaké má každý Evropan. Nejdřív s bílými růžemi v rukou, potom se svíčkami: vytvářeli všude řetězy světla, ze svíček nápis „Veto“, noční náměstí se mihotala tisíci světélek. Vznikly desítky vtipných sloganů a rýmovaných pokřiků jako za časů opozice. Policie se chovala většinou korektně, tj. vynášela za ruce a nohy protestující, konfiskovala megafony a reproduktory, dávala pokuty.

Proti všichni právníci

Zákony kritizovalo nejen obyvatelstvo, ale otevřenými dopisy a peticemi rovněž všechny odborné a intelektuální kruhy, které často ani nepatřily k opozici proti PiS. Kvalifikovanou argumentací protestovaly proti všem třem navrhovaným zákonům všechny právnické, soudcovské, advokátní kruhy. Naopak nikdo z nich návrhy vlády nepodpořil. Protestovalo společným dopisem několik desítek rektorů vysokých škol, přišel dopis několika stovek právníků velkých firem. Protestovala první předsedkyně Nejvyššího soudu, bývalý předseda Ústavního soudu, ombudsman A. Bodnar. Protestovaly i podnikatelské kruhy: business a investice mohou fungovat jen tam, kde je záruka nestrannosti soudů a nové návrhy ji prý likvidovaly.

Hlasování bylo kritizováno i pro falešnou spěšnost, s jakou byly zákony projednány (v obou komorách během jednoho týdne) a pro zmanipulovaný způsob. Opozice neměla příležitost cokoli říci, předložila sice 1300 pozměňovacích návrhů, poslanci ve výboru dostali na jejich prostudování prý 14 minut, potom je vládní PiS en bloc zamítl. Žádný pozměňovací návrh jiné strany než PiS nebyl projednán. Kvůli spěšnosti byly zákony předloženy jako poslanecké, avšak vládní poslanec, který byl pod nimi podepsán jako předkladatel, se prý od podpisu distancoval. Ukázalo se, že zákony sepsali horkou jehlou lidé ministra spravedlnosti, a vládní návrhy musejí být projednávány jiným způsobem než takhle spěšným. Verze schválené v každé z komor parlamentu, jež dostal prezident k podpisu, se mezi sebou lišily v řadě bodů. Atd. atd.

Proti elita kultury

Přišel dopis 318 známých jmen kultury, režisérů, spisovatelů, hudebníků vážné hudby i rocku, vyzývající prezidenta, aby návrhy všech tří zákonů vetoval. Během pár dní se k němu připojila velká část kulturní elity národa. Krzysztof Penderecki, světově proslulý skladatel, asi všichni spisovatelé, kteří vyšli i v Čechách, Józef Hen, který přežil koncentrák, A. Stasiuk, O. Tokarczuková, D. Maslowská, M. Bieńczyk, režisérka A. Hollandová, herečky Krystyna Janda, Maja Komorowská, Jan Holoubek. Podepsal i bratr prezidentovy ženy Jakub Konhauser, literárního vědec a básník.

Polsko svým intelektuálním elitám vždy naslouchalo, byly pro ně svědomím národa, tyhle hlasy nebylo možné přehlédnout. Protesty tolika kvalifikovaných lidí nemohly nedojít sluchu prezidenta, i vzdělanecké části PiS.

Pravicoví publicisté a někteří politici PiS sice v reakci mluvili o „starých komunistických pořádcích“ a „elitářích“, jeden z nich třeba přišel s klasicky populistickou otázkou, z čeho že si paní předsedkyně Nejvyššího soudu asi tak našetřila na byt (aniž by kdy byla jakkoliv podezřívána, že k němu přišla nelegálně). Ale způsoby odkoukané z bývalých komunistických novin nezabraly. Manifestující i odborníci vůbec často poukazovali na podobnost postupů bývalého komunistického režimu a současné moci. Kdysi veřejná, od půl roku prakticky vládní televize, ty velké demonstrace skoro neukazovala. Teprve po týdnu protestů přišel jediný, slabý hlas na podporu zákonů podepsaný několika málo profesorskými jmény. Nikdo se nechtěl zjevně kompromitovat.

Nemlčela zcela ani katolická církev, která má v Polsku ve veřejném životě místo sui generis a není záležitosti, k níž by se nevyjadřovala. Několik biskupů postup PiS kritizovalo, především neústavnost podřízenosti soudců prokurátorovi. Oficiální list Vatikánu „Osservatore romano“ napsal o PiS, že je „pravicový, nacionalistický, protievropský“. Prezidentovi přišla po jeho vetu podpora přímo od předsedy Biskupské konference: „Rád bych vám pane prezidente blahopřál ke způsobu, jakým jste se zachoval ve věci zákonů…“

Mládež se nově mobilizuje

Během toho horkého týdne, kdy nebylo raněných a nikdo na nikoho fyzicky neútočil, se nebývale zmobilizovala mládež. Před rokem a půl bránila legalitu Ústavního soudu zejména starší generace (jeho zablokování ze strany vlády tehdy prezident Duda protiústavně podpořil). Lidé bývalé protikomunistické opozice, kteří zažili nesvobodu a věděli, co znamená svobodu nabýt, vytvořili KOD. Teď se objevily skupiny mladých. Přinesli své metody a hesla, odmítli použití svých shromáždění politickými stranami. Žádali prostě vládu práva pro všechny.

Proti návrhům zákonů také protestoval svět: společný dopis nejvyšších představitelů české justice, zahraniční právníci, soudci, politici řady západoevropských států včetně ministra zahraničí Německa, ministerstvo zahraničí USA, Evropská komise. Ta má v popisu své práce bdít nad právním stavem členských států a v případě, že se od něj odchylují, ho upozornit a případně alarmovat ostatní členy EU (tzv. čl. 7 Evropské smlouvy). Ti, kdo tvrdí, že Komise jsou úředníci, kteří se svévolně pletou do věcí suverénních států, nevědí, o čem mluví. Dobré je také nezapomínat, že Polsko je už léta největším příjemcem evropských peněz, dostává miliardy.

Plytká česká reakce

Zahraniční média referovala o polských událostech často na prvních stranách, weby je měly v headlinech. Financial Times Dudově vetu věnovaly první stranu a celou jednu vnitřní. Hlavní české noviny překvapivě nic, jen malé zprávičky kdesi uvnitř listu, nebo pár řádků doprovázejících jednu fotku. Tak daleko došla ideologická předpojatost, že co se a priori nehodí, se prostě ignoruje? Zamilovanost do údajné pravicovosti J. Kaczyńského a zaslepenost vůči tomu, že už rok destruuje stát? Rozdat každé rodině 3500 Kč na dítě, chtěl bych vidět, jak by nad takovou pravicovostí M.Thatcherová zvedala obočí. Stačí k tomu, aby byl Kaczyńský považován za pravici, že se na jeho shromážděních hlasitě křičí o bití „levičáků“? Bylo možné se u nás dokonce dočíst, že minulá polská vláda, ekonomicky čistě liberální a rozhodně prokapitalistická, odpovídající plus minus české TOP 09, byla prý „levičácká“. Pár komentátorů se snažilo zákony navrhované polskou vládou bagatelizovat s tím, že vlastně jen zavádějí, co už máme v ČR. Jenže nemáme. Odvolat šmahem soudce Nejvyššího soudu či předsedy všech soudů tu nikdy nikdo nezažil. Aby generální prokurátor byl ministrem, také ne. Aby měl právo jmenovat soudce, rovněž ne. Aby se měnila ústava pár zákony šitými horkou jehlou, taky ne.

Ani oficiální politická místa, vláda, Ministerstvo zahraničí, neměla odvahu pojmenovat, o čem tam přitom dobře vědí. Protizákonnost u souseda se nás dotýká víc, než takových Londýňanů. Kde je nějaké prohlášení?

V Polsku měl velký ohlas dopis představitelů české a slovenské justice, předsedů nejvyšších soudů a ombudsmanky. Poláci se domnívají, že Češi, národ V. Havla a listopadu 89, s nimi útok na ústavu prožívají a solidarizují s nimi. Ještě že soudci zachránili národní čest. Co ale, když se něco podobného stane v budoucnosti u nás? Budeme si jistě myslet, že na nás patří celý svět a že máme nárok na jeho solidaritu. Budeme předpokládat, že máme nárok na výzvy, petice, podporu, když hájíme pravdu a právo? Budeme. Tak proč teď mlčíme vůči sousedovi, bez jehož Solidarity a opakovaných povstání od 50. do 80.let bychom stále žili pod komunistickou vládou? Odkud ta lhostejnost k dění u sousedů, nechuť říci, že se tam dějí nebezpečné věci? Které se nám nemusí vyhnout? Zase to věčné přehlížení Poláků?

Prezidentova neúplná vzpoura

Poté, co si poslanci PiS minulý pátek v noci odhlasovali dotyčné zákony a poslali je prezidentovi k podpisu, se veřejnost i právníci maximálně mobilizovali: 150 měst, tj. téměř každé. A v pondělí na to prezident prohlásil, že dva zákony nepodepíše. Jako argument: „PiS v programu neměl dozor generálního prokurátora nad Nejvyšším soudem ani jmenování soudců prokurátorem.“

Pro všechny v Polsku to bylo překvapením. Do té doby byl prezident považován za notáře vlády a za his master´s voice Kaczyńského. Tomu vděčí za své zvolení, ten ho politicky před dvěma lety vyrobil. Zatím mu vždy ustoupil a podepsal mu všechno, s čím ten přišel. Šel před rokem Kaczyńskému na ruku při paralyzování Ústavního soudu (ten posuzuje ústavnost zákonů), když odmítl přijmout přísahu tří řádně zvolených soudců Ústavního soudu a když naopak urychleně, těsně před půlnoci v narychlo rozsvíceném sálu, přijal přísahu tří jiných. Podle ústavních právníků tehdy jednal proti konstituci a mohl by za to být jednou pohnán k zodpovědnosti. Jako prezident přísahal, že bude bdít nad dodržováním konstituce. Je vystudovaným právníkem, dobře ví, co činí. Kritizovali ho tenkrát advokáti, právníci, právnické fakulty nejlepších univerzit, dokonce jeho vlastní profesor z krakovské univerzity.

Od počátku roku si ale A. Duda pomalu vytváří svoji autonomii, vyměňuje potichu kabinet a obklopuje se lidmi, kteří s každým jeho výrokem neběží hned za Kaczyńským. Nedávno přišel s vlastním projektem referenda v r. 2018, to předsedu PiS překvapilo, nekonzultoval to s ním.

Prezident měl výhrady ke třem zmiňovaným zákonům už těsně před jejich odhlasováním v Senátu. Parlament mu vyšel ihned vstříc a zdálo se, že tím jeho vzpoura skončila. On však po celý víkend horlivě konzultoval a v pondělí 24.7. neustoupil a dva zákony ze tří odmítl podepsat.

„Zrádcovské huby, hovada“

Jeho krok vyvolal v řadách PiS paniku, veto nečekali. Někteří politici a publicisté začali mluvit o zradě, o spiknutí, PiS zmobilizoval během pár hodin stranické vedení. Vyslali předsedy obou komor a premiérku zatlačit na prezidenta. Podle úniků z jednání, jež se dostaly do médií, hlava státu údajně uslyšela: „Jaroslaw (tj. Kaczyński) vzkazuje, abyste do hodiny podepsal“. Prezident odmítl.

Kaczyńskému na zákonech evidentně hodně záleželo. V parlamentu mu nervy ujely natolik, že se jednu chvíli vedral bez pořadí na tribunu a křičel na poslance opozice: „Nevytírejte si vaše zrádcovské huby jménem mého bratra, zabili jste ho. Jste hovada.“ A na poslankyni opoziční strany řval: „Vypadněte“. To bylo hodně i na jeho přívržence.

Vládní tábor se klíží

Dudova rebelie přinesla do Polska ohromnou změnu, první od volebního vítězství PiS. Poprvé dala nahlédnout vnitřní rozpory vládnoucího tábora. Od té chvíle bude všechno jinak, i ve vládním táboře i v opozici. Během dvou dnů se politický život přestrukturoval. Prezident ukázal, že zdánlivý monolit má pukliny a také lidi myslící vlastní hlavou. A že prezident se stává subjektem s vlastní autonomií. A. Duda se jistě nestane žádným vůdcem odboje, ví ale, že nese před ústavou a soudy zodpovědnost. A že kdyby se jednou změnily poměry, může se zodpovídat. Tuto zodpovědnost J. Kaczyński chytře nemá, není nadán žádnou ústavní funkcí. Teoreticky je jen předsedou strany a obyčejným poslancem.

A. Duda je součástí vládní strany a její ideologie, s opozicí nemá nic společného (leda to, že jeho tchán, výrazný krakovský intelektuál, i jeho švagr nemůžou J. Kaczyńského vystát). Jeho stranická vzpoura z něj ale může učinit, možná i proti jeho vůli, středobod části pravice, která se identifikuje ideologicky s PiS, ale nikoli s Kaczyńského metodami a destruktivností. Dosud nebyla šance, aby někdo takovou sílu personifikoval. Ač A. Duda nebyl od svého zvolení viditelným aktérem, má pravomoci prezidenta a ty může začít používat. Jeho poradce ve středu v rámci jiskření mezi PiS a prezidentem nečekaně prohlásil na adresu vlády a ministra Ziobry: „Prezident Duda má legitimitu osmi milionů hlasů ve volbách.“ Takhle se dosud prezident nikdy neprojevil. Nevážnost, s jakou ho vnímal předseda PiS, ukazuje třeba to, že se s ním naposledy setkal k rozhovoru někdy před rokem. A že návrhy zákonů, které měl prezident podepsat, nedostal předem ani ke konzultaci.

Vření ve vládním táboře ukazuje i to, že se vzepřeli poslanci strany P. Kukize, dosud ve všem PiS podporující. Hlasovali buď přímo proti nebo se zdrželi, pro nezvedl ruku jediný. To tu ještě nebylo, najednou zůstal PiS sám.

Co vedlo prezidenta k tomu, že se vzepřel? Pokud nechtěl podepsat, mohl se vyvléknout z ústavní zodpovědnosti tak, že by přehodil návrhy zákonů na Ústavní soud, který si nedávno PiS naformátoval k obrazu svému. Ten by zákony pravděpodobně prohlásil za odpovídající ústavě, a A. Duda si mohl umýt ruce a podepsat. Převážil ale strach z právní zodpovědnosti, tlak uvnitř vlastní rodiny, diskrétní tlak církve, která v Polsku tahá za nitky politiky? V neděli se jel modlit do Jasné Hory (takto tráví v Polsku prezident chvíle ústavní krize). Pocit ponížení, že vládě ani parlamentu nestál za to, aby s ním návrhy konzultovali? Nebo skutečně viditelný a slyšitelný tlak veřejnosti, a všech právních autorit? Přesvědčil ho bleskový průzkum mínění z pátku 21. 7., ukazující, že 55% Poláků si přeje, aby všechny tři zákony vetoval a jen 29% aby je podepsal (zbytek se nedovedl vyjádřit)? Že i mezi voliči PiS bylo 30% těch, kdo si přáli jeho veto? Ve svém krátkém projevu v televizi se zaštítil Z. Romaszewskou, legendou opozice, takovou polskou Danou Němcovou či Hanou Šabatovou, která jej od podpisu zrazovala.

Prosadí PiS zákony úskokem? Moc ministra zůstává

Co teď udělá PiS? Prezident prohlásil, že se svým týmem vypracuje do dvou měsíců nové zákony, aby byly v souladu s ústavou. Budou skutečně jiné nebo jen kosmeticky upravené? Přijme je potom parlament, tj. poslanci Pis? Hlava státu takto přebírá iniciativu. Na rozdíl od ČR má právo předkládat zákony. Premiérka na něj reagovala ovšem s tím, že vláda odhlasované zákony protlačí stůj co stůj. Neposlouchá, co říká dokonce ani hlava státu. V PiS to vře. Nelze vyloučit, že se strana pokusí zákony v létě nějak prohlasovat. Potřebují k tomu 3/5 přítomných poslanců. Ty by při účasti všech poslanců neměli šanci získat, mají těsně nad 50% křesel. Podařit by se jim to mohlo jen kdyby opozici zaskočili a využili její letní nepřítomnosti. Například svolali v létě narychlo své poslance a zákony si odhlasovali dřív, než se ostatní stačí vrátit. Opozice je proto na stráži, ruší dovolené.

Politicky hodil prezident do veřejného prostoru bombu. Z pohledu občana ovšem podstatně ustoupil: tím, že podepsal zákon o obecných soudech, dal ministru stále možnost odvolávat soudce všech soudů a tím je podrobit politické moci. A občan bude mít do činění právě s těmito soudy, ne s Nejvyšším. Občan bude ve sporu s institucemi tahat za výrazně kratší konec. Prezident šel evidentně na kompromis, aby ho vládnoucí strana neosočila z otevřené vzpoury. Kompromis na účet běžného občana.

Veškerá moc koncentrovaná v rukou předsedy PiS

Při odhlasování zákonů minulý týden pro ně zvedli ruku přesně všichni poslanci vládní koalice PiS, ani jedna ruka další. Svojí silou si tato strana odhlasovává už druhým rokem všechno (a že zákonů byla už řada). Ve volbách dostala 38% hlasů, účast byla jen poloviční, má tedy legitimitu cca 17% všech voličů. Rozhodně žádný mandát k celkovému přeorání země a systému, což od voleb ale Kaczyńského strana dělá. Vzhledem k volební aritmetice jí spadla do klína nadpoloviční většina čtyř křesel (v Polsku něco nebývalého). Tvrdí, že má oprávnění celou zemi proměnit. Ohání se mandátem „lidu“, říká mu „suverén“.

Jakým směrem proměnit? Do systému moci koncentrované do rukou jednoho člověka, který přitom v polské verzi nemá ani ústavní pravomoci. Který otevřeně tvrdí, že chce zlikvidovat, co Polsko za pětadvacet let vytvořilo a co ho postavilo od komunismu na nohy, protože Polsko „je v ruině“. Zlikvidovat vše co je liberální, volnomyšlenkářské, prozápadní, otevřené, vstřícné. Co jezdí na kolech a jí zeleninu. Křísí všemožnou polskou „velikost“ - proto v zahraniční politice snaha hrát hegemona Střední Evropy, proto polský výmysl „Trojmoří“, kde by Varšava hrála roli vůdce bloku stojícího proti zakladatelským státům EU. Jeho lidé vyvolávají různé neblahé minulosti, vyostřují vztahy s menšinami a se sousedy (s Ukrajinou, s Litvou). Samozřejmě s Ruskem. Mají odpor vůči sjednocené Evropě, vůči jejím pilířům demokracie, kompromisu, respektu k menšinovému názoru a menšinovému způsobu života. Instrumentalizují katolickou církev, zavádějí do všech sfér včetně nejintimnějších katolickou doktrínu jako jediný model života lidí 21.století.

Kaczyński se už pustil do všech sfér společnosti: vyměnil tisíce lidí ve státní správě, ve špičkách armády, policie, zvláštních služeb. PiS zrušil zákon o státní službě (který Polsko mělo od r. 2000, my od loňska), zajišťující, že na vysoké posty státní správy nemohou být najmenováni lidé přicházející se stranickou legitimací, ale ti, kdo prošli konkurzem. Změnil zákonem veřejná média v hlas vládní propagandy, přinutil k odchodu stovky novinářů, vesměs nejznámější jména. Mnoho Poláků říká, že mají pocit návratu zpráv z 80.let a přecházejí k soukromým TV stanicím. Na ty se PiS soustřeďuje teď. Zrušil od příštího září gymnázia, což znamená rušení desítek škol, stovek učitelských a ředitelských míst, jmenování na tyto posty lidí blízkých vládní straně. To vše za protestů odborníků, veřejnosti, rodičů, učitelů, odborů, bez učebnic a osnov. V parlamentu se za dva roky nestalo, že by přijal jediný pozměňovací návrh opozice, vládnoucí strana jde slepě za svým.

I v tomhle kontextu je třeba vidět velkou vlnu protestů minulý týden. Nešlo pouze o tři izolované zákony, lidé za nimi dobře cítí další podstatný krok k sešněrování jejich života, metodu, jak je připravit o jejich práva a životní jistoty. Věděli, že jde o kamínek v celkové mozaice nastolení jiného režimu. Proto se na nich objevuje a bude objevovat stále víc mládeže. V Polsku jde o střet mezi autoritářskou rukou, vedenou národovecky-konzervativní ideologií, jejíž metody jsou totožné s Putinovými či Erdoganovými, a liberální, racionální, nefanatickou verzí Evropy 21. století.

Ke třem navrhovaným zákonům se už objevila řada právnických analýz. Jednu lze např. nalézt v dokumentu mezinárodní nevládky Frank Bold (anglicky).

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy