Polsko se dnes vyrovnává s šokující protižidovskou kampaní, kterou v r. 1968 rozpoutal tehdejší Gomulkův režim, aby se udržel a potlačil studentskou revoltu. Chtěl jí také odvést pozornost od přitažlivosti demokratizačních požadavků Pražského jara. Svojí prudkostí oživila běsy holocaustu, z českého pohledu připomínala Slánského proces a 50. léta. Prezident Duda dnes poprosil o odpuštění, někteří v Polsku ale odmítají, že by bylo za co se omlouvat. Nebezpečně tak relativizují zlou minulost.

„Prosím ty, kdo byli vyhnáni: odpusťte Polské republice, odpusťte Polákům, odpusťte tehdejšímu Polsku, že spáchalo tak hanebný čin.“ To jsou slova prezidenta A. Dudy z 8. března t. r. Významná a odvážná. Snažil se tak jménem polského státu omluvit za vypuzení obyvatel židovského původu na jaře 1968, jaké nemělo od 2. války v Evropě obdoby. Po jejich odjezdu zbyla v zemi už jen nepočetná skupina osob s židovskými kořeny.


Revoltující rok 1968-69 měl v každé zemi trochu jinou podobu. V Polsku takovou, jako nikde jinde. Aby se tam režim udržel, vyvolal oficiálně, z nejvyšších míst, masovou vlnu protižidovství a exodus 12 000 až 15 000 osob. Čtvrt století po 2. sv. válce, poté, co země zažila jako málokterá tak strašné hrůzy holocaustu, kde démoni vyvražďování Židů byli ještě čerství. Nacisté přeci zavraždili tři miliony polských Židů, devadesát procent. A teď se ty noční můry vracely. Mezi ten maličký zbytek obyvatel židovského původu, kteří ještě v Polsku přežili, kteří tu žili asimilováni a své židovství často nevnímali, se vrátil strach.

Jejich země je najednou nazývala oficiálně „pátou kolonou“, byli vyhazováni z práce, na jejich dveřích se někde objevily načmárané Davidovy hvězdy, sousedé a kolegové v práci se od nich odvraceli. Židé se opět báli, hrůza vyvražďování byla ještě příliš čerstvá, slovník protižidovských projevů v nich vyvolával ty nejhorší obavy. Jakož i vzpomínky na domácí pogromy ve 40. letech nebo na pogrom v Kielcích těsně po válce. Antisemitismus se v Polsku před padesáti lety ukázal znovu jako nástroj, kterým je možné manipulovat masy.

Vrátil se strach z pronásledování Židů za války

Několik svědectví: Irena Sendlerová, účastnice varšavského povstání, začíná v r. 1968 v reakci na kampaň zase jako za povstání organizovat neoficiální sítě svépomoci. Učitelku Annu Radziwillovou kolegyně ve škole prosí, zda by jí mohla přenechat svého synka, kdyby došlo k nejhoršímu. Lékařka, kterou jako šestiletou vyvezli z ghetta, nechá pokřtít své tři malé holčičky a odveze je do klášterní školy. To jen jako ilustrace.

Šéf strany Gomulka a premiér Cyrankiewicz hlásají z tribun, že Židé jsou pátou kolonou a že „není možná loajálnost zároveň k socialistickému Polsku a k imperialistickému Izraeli“. Vyhrožují a vybízejí k emigraci. Nastolí takovou atmosféru strachu, že vypudí významnou část obyvatel židovského původu, kteří tam ještě žili. Většinou lékařů, inženýrů, zkrátka elitu, která přitom po válce zemi citelně scházela.

Od jara 1968 do podzimu 1969 požádá o emigraci 500 vědců a vysokoškolských pedagogů, 200 novinářů a redaktorů, stovka umělců, hudebníků a výtvarníků, 60 pracovníků rádia a televize, 26 filmařů, 23 herců varšavského Židovského divadla (jediného v Polsku), včetně jeho ředitelky slavné herečky Idy Kamińské (hrála těsně předtím v oscarovém Obchodu na korze). Jsou mezi nimi špičky polské inteligence: sociolog Zygmunt Baumann (dnes světově uznávaná autorita), historik Krzysztof Pomian, režisér Aleksander Ford (film Křižáci) a další. Legendární Marek Edelman, jediný z vůdců povstání ve varšavském ghettu, který je přežil, sice paličatě zůstal, do Francie ale utekla celá jeho rodina, žena lékařka, kterou vyhodili z práce, i děti.

Polsko nás vyplivlo

Proč ti lidé odjeli, s jakými pocity? Několik svědectví. „Helena Zorska: Proto, že se v Polsku objevil antisemitismus, ten jsme nečekali. Všechno jsme tam museli nechat. Pro mě to byla třetí světová válka.“ Janusz Tencer: „Protože se kolem mě najednou udělalo prázdno, lidé mizeli a já cítil, že zůstávám stále víc sám.“ Nina Himelstein: „Protože jsem cítila, že nás Polsko vyplivlo.“ Gabryś Lawitt: „Zavolali si mě na policii a tam mi podporučík Szlachetny řekl: Jestli ty hajzle do 1. září nevyjedeš, udělám ti ze života takové peklo, že si radši hodíš špagát.“

Emigrace nebyla nic snadného, děla se v atmosféře strachu a nejasnosti z toho, co bude. Lidé museli o emigraci žádat, doložit svůj židovský původ (v Evropě v r. 1968!), podstoupit nekonečnou sérii administrativních šikan. Na každý svůj vyvezený předmět potřebovali povolení celnice. Museli se zříci polského občanství, zanechat nemovitý majetek, nesměli si s sebou vzít větší obnos. Na cestu dostali zvláštní dokument tvrdící, že nejsou obyvateli Polska, stali se z nich apatridé, lidé bez státního občanství.

Irena Grudzińska-Gross si s sebou jako mladé 24leté děvče do neznáma prý vezla: „Kožich, koberec, čtyři hrnečky s podšálky a peřinu. A čtyřicet knížek.“ To bylo vše.

Vyjet museli do měsíce od začátku vyřizování formalit. Čtvrt století poté, co podobně musely opustit své domovy miliony jejich příbuzných. Symbolika byla každému jasná.
Směli požádat o výjezd pouze do Izraele, vlaky je vezly z varšavského Gdaňského nádraží v uzavřených vagonech, v nichž nesměli otevřít ani okno, do Vídně. Tam se rozhodovali, kam dál a která země je vezme.

Odjížděli ve strachu z toho, co doma zažívali, mnoho z nich nemělo jasno, kam směřovat. Octli se v zemích, jejichž jazyk často neznali, jejichž způsob života byl pro ně zpočátku nečitelný, byl už jiný než chudého socialistického Polska. Někteří, jejichž jména známe, se prosadili, jiní, kteří neměli kontakty, úspěch neměli.

Studentská revolta v březnu 1968

Proč ta ostrá, v Evropě šokující protižidovská vlna? Vládnoucí partaj se jí snažila udusit v zárodku studentské protesty, které na jaře r. 1968 začaly na varšavské univerzitě po zákazu divadelního představení Mickiewiczových „Dziadů“, klasiky polské literatury. Jako všude ve východním bloku, tak jako i v Praze v tom roce, se zpočátku nevinný protest pár varšavských studentů rozrostl, přišly požadavky demokracie, svobody slova, zrušení cenzury. Policie studenty surově mlátila, byly soudy, vězení, samozřejmě vyhazovy ze studií.

Jejich jména: Adam Michnik, Jan Lityński, Seweryn Blumsztajn a další. Jména, která se potom budou vyskytovat v centru opozice až do Solidarity a do změny režimu v r. 1989. Dnes jsou všichni, jakož i další z tehdejších studentských vůdců, proti vládě J.Kaczyńského, a ten jim nemůže přijít na jméno.

Zároveň šlo o vnitropartajní boj několika skupin, o snahu mladých vlků dostat se k moci, kterou Gomulka za cenu vypuzení dvanácti tisíc Židů odrazil. Dal populisticky zelenou nacionalistickému křídlu v partaji. Studentskou revoltu režim prohlásil za židovské dílo, média se rochnila v odhalování židovských jmen rodičů studentů, tvrdila, že to byly děti vysokých hodnostářů, které „znaly zemi jen z oken služebních limuzín“ a „cigarety típaly v džemu“.

Protestující studenti byli vesměs levicového smýšlení, často mladí komunisté, jazykem československého jara 68 by se řeklo „reformátoři“. Gomulkova ostrá kampaň byla také samozřejmě motivována obavou z československé nákazy, studentský protest potřeboval udusit v zárodku. A je pravdou, že Pražské jaro nenašlo v širších masách Polska větší odezvu, režimu se podařilo uhasit vzpouru mládeže velmi rychle. Zadělal si tím ale na Solidaritu v r. 1980.


Svést všechno na Židy

Gomulka sáhl po metodě, o níž byl vzhledem k minulosti přesvědčen, že nemůže nezabrat: ukázat prstem na Židy, svést na ně lidový hněv, představit je jako pátou kolonu. Vyvolal paranoidní protižidovskou atmosféru, po celé zemi organizoval stovky masových lidových shromáždění (v Katovicích na ní třeba bylo údajně sto tisíc osob), kde pod hesly proti „sionismu“ nechal vyvřít všemožným antižidovským náladám a hulákání. Tisk zaplavily protižidovské články, nechutné karikatury. Nepoužívalo se slovo Židé, ale „sionisté“. Všichni ale důkladně rozuměli, oč jde.

Krátce předtím skončila šestidenní válka, v níž Izrael porazil koalici arabských států, jež vojensky a politicky podporoval Sovětský svaz a jeho satelité. Proto se najednou objevil „sionismus“. Připomínalo to Slánského proces v 50. letech v Čechách.

Režim velmi rychle začal vypichovat židovský původ protestujících studentů, pokud takový měli, a sugerovat tak masám, že za nepokoje můžou Židé a slušných Poláků se netýkají. Organizoval masové demonstrace „pracujících“. Samozřejmě že byly organizované oficiálně a účast na nich byla všelijak vynucována a kontrolována. Těžko však popřít, že by mezi masami nenašly širokou odezvu, a že by si ulice nepřisadila. Na pracovištích se na schůzích všude odhalovali „sionističtí spiklenci,“ tj. lidé s židovskými jmény, a dostávali vyhazovy. Často intelektuálové, v Lodži ale podle svědectví třeba i ševci.
Na dobových fotografiích jsou vidět davy třímající transparenty s nápisy „Sionisté do Izraele“ v sousedství s klasickými „Ať žije strana“ a „Ať žije soudruh Gomulka“.

Dnešní vztah Poláků a Židů

Antisemitismus v Polsku, vztah Poláků a židovského obyvatelstva je komplikovaným fenomenem, jejž nelze probrat na prostoru jednoho článku. Historická, demografická a vzdělanostní situace v Čechách a po r. 1918 v Československu byla jiná než v Polsku, postavení židovského obyvatelstva se lišilo. Jiný byl vliv katolické církve, která v Polsku v protižidovských náladách hrála nezanedbatelnou roli. Porozumět polským událostem není pro Čecha snadné. Našince třeba překvapí, že když je v Polsku o někom řeč, často se najde někdo, kdo neopomene zmínit údajný židovský původ dotyčného. Považuje se za událost, že nový premiér Morawiecki ve svém projevu nedávno „přiznal“, jak to formulovala média, že jeho rodina má židovské kořeny. Když byl zvolen A. Duda prezidentem, přetřásalo se zase, že rodina jeho ženy je židovská.

Ve druhé válce se v lidech projevily, jak to bývá, nejlepší a u jiných nejhorší vlastnosti. Byli tenkrát katoličtí Poláci, kteří pomáhali Židům, ukrývali je i za rizika, že každou, i nejmenší pomoc Židům trestali nacisté popravou. Polský odboj měl jako asi jediný v Evropě instituci na pomoc Židům, tzv. „Żegotu“. V památníku Yad Vashem v Izraeli je mezi „spravedlivými světa“ čtvrtina Poláků, přesně 6706 osob. Je to hodně, je to málo? Několik členů polského odboje vyneslo do Británie zprávy o situaci ve vyhlazovacích táborech a v ghettech (legendární Jan Karski). O tom všem se samozřejmě hodně mluví a píše, prezident letos zavedl Národní den paměti Poláků, kteří pomáhali za války Židům.

Zároveň ale spousta lidí Židy, kteří se někde ukrývali, Němcům udávala, vydírala je, v některých případech se na jejich smrti i podílela. Takových případů aktivit obyvatelstva byly dle historiků tisíce. Jsou to témata, o nichž žádný národ nemluví rád, vždy to bolí a oficiální místa mívají tendenci takové diskuse utlumit, ne-li umlčet. Klobouk dolů před každou vládou a politiky, kteří se takového odhalování bílých míst nebojí a neumlčují ho. Obyčejně to trvá, než se pravda začne klubat ven.

Jedwabne a další pogromy

Takovou pravdou byla kniha „Sousedé“ historika J.T.Grosse (jako student byl v r. 1968 ve Varšavě pět měsíců vězněn, než emigroval) o masakru v městečku Jedwabne, kde během války v r. 1941 polské obyvatelstvo, vyhecované Němci, nahnalo do stodoly a zaživa upálilo podle autora asi 900 osob židovského původu, podle dnešních údajů Institutu paměti národa „ne méně než 340“. Ve stejné době došlo k podobnému pogromu a zavraždění zřejmě 500 osob v Radziƚově, k jiným velmi bestiálním pogromům ve Wąsoszi, Goniądzi, Szczuczynie, Rajgrodzi… Podle historiků bylo takových násilností a vraždění na východě dnešního Polska asi třicet, prakticky se o nich nemluví. Navazovaly na pogromy z let 1935-36.

Tyto hrůzné události byly po desetiletí tabu, a jsou stále některými zpochybňovány a vina domácích umenšována. A to přišly i pogromy těsně po válce (třeba Cheƚm, Rzeszów, Krakov, Kielce červenec 1946). Vedly tenkrát k vystěhování dle některých pramenů asi 30 000, podle jiných až 100 000 Židů, kteří v zemi ještě zůstali. Viděli, že s válkou nenávist některých k Židům neskončila. Přišla další antižidovská vlna v r. 1956, jež vedla k vystěhování 47 000 Poláků židovského původu. Otevírat tyto a případně nové kauzy vyžaduje vždy velkou investigativní odvahu novináře nebo historika.

Když zmíněný historik prof. Gross na základě svých bádání napsal, že Poláci za války zabili mnohem víc Židů než Němců, snesla se na něj lavina kritiky a výhrůžek. V r. 2015 jeho výrok začala vyšetřovat prokuratura a o rok později kancelář prezidenta podnikala kroky k odebrání vysokého státního vyznamenání, jež mu o pár let dříve udělila jiná hlava polského státu.

Polsko pouze heroické, o vině nemá být řeč

Minulé polské vlády po r. 1989 a některé instituce podporovaly mapování bílých míst a nebránily svobodnému bádání. Bolestná fakta o smutných židovských osudech začala vyplouvat na povrch.

Současná vláda změnila kurz o 180 stupňů, razí pojetí, že nebylo dobré se omlouvat a přijímat vinu. Dnešní trend, oficiálně prosazovaný institucemi a na všech úrovních, ministerstvem kultury, školství, ve veřejných médiích plus ve většině tzv. pravicových soukromých médií, je: předkládat veřejnosti, mládeži a cizině pouze hrdinský obraz Polska a jeho minulosti. A kritiky nejlépe prohlásit za škůdce národa. Erdogan či Putin jdou podobnou cestou.

Existuje oficiální pobídka, podporovaná oficiálními granty, točit jen takové filmy a seriály, které ponesou pouze hrdinské poselství. Které i za cenu přepisování dějin budou stylizovat obraz minulosti do technicoloru. A to v Polsku, které má tradičně vysokou úroveň filmů o historii země.

Určitou národovecko-katolickou stylizaci minulosti hrdinného bezproblémového Polska používá současná vláda k tomu, aby o ni opřela legitimitu svých dnešních kroků, zákazů a protiopatření. Před rokem, dvěma vznikla ne sice vládní, ale na vládu napojená instituce „Tvrz dobrého jména“, která má za hranicemi stopovat, zda se v místních médiích, mezi historiky, na konferencích apod. neobjevují hlasy „ničící dobré jméno“ Polska. A na ně upozornit a došlápnout si včetně žalob.

„Ida“ jen s ideologickým úvodem

Někteří jistě znají polský film „Ida“, natočený před pár lety a pojednávající o tom, jak mladá jeptiška v 50.letech zjistí, že je Židovkou a že její rodiče ubil za války sedlák a zabral jim dům. Film dostal desítky ocenění v zahraničí včetně Oscara za nejlepší neanglickojazyčný film. Doma ho viděla kvanta lidí, stal se velkou událostí roku. Nutil přemýšlet a otevíral oči.

Všude chválen, pouze v Polsku se stal terčem pomluv určitých kruhů. Národovecký tisk a někteří pravicoví politici tvrdili, že Polsko očerňuje a že takové filmy by neměly dostávat žádnou podporu z Fondu kinematografie a že by ji měl režisér vrátit. A že v cizině by měl být film promítán pouze s předtitulkem, že Polsko takové nebylo a že Poláci zachránili spousty Židů. Po volebním vítězství J.Kaczyńského se film stal obětním beránkem za jiná díla na podobné téma. Po dlouhých peripetiích byl sice uveden v televizi, předcházel mu ale asi hodinový úvod několika provládních publicistů (nikoli filmových kritiků), kteří ho rozcupovali. Až potom směl být divákovi ukázán.

Je proto úctyhodné, že dnešní polský prezident řekl tak jasně, co řekl. Nevím, že by se k němu přidali další. Objevuje se naopak nejrůznější relativizování nepříjemných událostí.

Bylo tak slyšet hlasy, včetně premiéra Morawieckého, že Poláci nenesou zodpovědnost, protože protižidovskou kampaň v r. 1968 rozpoutal režim podřízený Moskvě. „Byla to cizí vláda, která představovala cizí mocnost,“ řekl premiér. Jeho otec, významný politik, prohlásil veřejně, že na Umschlagplatz, místo ve Varšavě, odkud Němci vyváželi Židy do vyhlazovacích táborů, „nevyháněli Židy Němci, ale Židé, židovská policie“. Jeho syn premiér prohlásil nedávno v Mnichově, že za války nebyli jen němečtí zločinci, „ale také židovští, ukrajinští nebo ruští“.

Podle současné ministryně školství (za stranu PiS) je fakt, že v Jedvábném spálili židovské obyvatele ve stodole Poláci, pouhým „názorem novinářky“. Tu událost ale podrobně zkoumali historikové včetně Ústavu paměti národa IPN a její průběh je dnes brán jako prokázaný fakt. Nikoli jako soukromý názor. Co se ale po slovech ministryně asi odváží ve škole říkat učitelé?

Stín na polsko-židovských vztazích

Prezident řekl svá slova mj. v kontextu současného, posledního konfliktu na polsko-židovské téma: zákona, který zkratkovitě řečeno má umožnit trestat ty, kdo takzvaně falšují obraz polských dějin. Zákon prezident alibisticky podepsal, ale ihned ho odeslal k novému Ústavnímu soudu v naději, že ten ho odmítne. Zákon vyvolal nebývalý konflikt s USA a s Izraelem, o němž se v Čechách psalo. V těchto zemích je vnímán jako pokus znemožnit bádání nad pravdou o zabíjení Židů.

Tím, že vládní tábor v Polsku vyvolal dojem, že tu je najednou velký mezinárodní problém, a že za ním jsou Židé, vypustil z lahve džina lidového antisemitismu. Tomuto džinovi nechává současná moc unikat jednou tu, jednou tam, už tři roky. Protižidovská hesla na velkých demonstracích k výročí polské nezávislosti, upálení figuríny Žida na náměstí ve Wroclawi... Na současnou atmosféru reagoval nedávno otevřený dopis řady polských nevládek a sdružení: „Nesouhlasíme s tím, jak dnešní politika klade stín na polsko-židovské vztahy, budované po léta“.

Poznámka: Nucené vystěhování 12 tisíc Židů a jeho padesátileté výročí připomnělo v Polsku několik institucí. Muzeum židovské historie Polin, varšavská instituce světové úrovně, nabízí velkou výstavu “Cizincem doma“ (otevřenou až do podzimu) a debaty. Události připomíná také dokumentární film Krystyny Piotrowské „Vyjel/a jsem, protože…“, kde ti, kteří byli nuceni opustit zemi, popisují své tehdejší důvody a atmosféru. Je na něj velký ohlas, putuje celým Polskem.
A možná by ta výstava, eventuálně film, vyvolaly zájem i v Čechách? O exodu Poláků židovského původu před padesáti lety toho moc nevíme.

Text vyšel v mírně odlišné podobě také v Deníku referendum