Klasické tradiční strany přenechaly volbu soukromníkům, jako by se jich netýkala. Přitom jde o vrcholnou politickou událost v zemi. Za výsledek ponesou zodpovědnost, z toho se nevyvážou.

Prezident republiky je politická funkce, na tom se asi všichni shodneme. Dokonce nejvyšší ústavní funkce, má velké pravomoci a může leccos ovlivnit. Instituce, které mají v popisu práce politickou činnost, se nazývají strany. Jak to, že na výběr prezidentského kandidáta zcela abdikovaly, že všechny klasické demokratické strany daly od volby hlavy státu ruce pryč? Že ho přenechaly soukromníkům ve stylu kdo má zrovna chuť a volno, ať to zkusí, však ono to nějak dopadne? Vždyť s ním budou muset pět let spolupracovat a vyjít?

V Evropě jsme v tom zase jednou výjimkou. A ještě překvapivější je, že tu už máme varování z minulé volby před pěti lety. Tam se taky Miloši Zemanovi postavilo pár politických neprofesionálů a dopadlo to, jak dopadlo. Prostě svého rivala převálcoval. To, že jsme tu měli ještě druhé období Miloše Zemana, je velkou zodpovědností všech stran, které se tehdy tvářily, že jim do volby hlavy státu nic není. Kvůli této zvláštní inercii potom s prezidentem zažily pět krušných let. A zažila je celá země.

A teď se strany zase tváří, že se jich volba hlavy státu netýká. V médiích a v politických kuloárech se rozšířila představa, že tzv. stranický kandidát by neměl šanci, že spojení s nějakou stranou je polibkem smrti, a politici se toho chytli. Nikdo to ale nijak neprokázal. Je sice pravda, že Emmanuel Macron byl ve Francii také poprvé zvolen mimo zavedené strany, jenže předtím už byl ministrem a znal důvěrně fungování státu.

Kdyby české strany včas, tedy někdy před rokem a půl, vytipovaly slušného kandidáta či kandidátku, který ve své minulosti prokázal mravní integritu i zkušenost s mechanismy státu, a začaly ho ve společnosti zviditelňovat, byli bychom dnes v rozhodování mezi pretendenty na Hrad úplně jinde. Nemusela by se řešit minulost jedné osoby či fámy o tom, zda jiná nemůže být něčím bílým koněm.

Strany mají mechanismy na výběr politických osobností, mohou si takového člověka ověřit dřív, než ho vystaví před veřejnost. Nemám na mysli někoho, kdo by vystupoval v dresu jedné partaje, ale člověka přijatelného pro širší spektrum občanů. Kdyby mu strany, které si říkají demokratické, udělaly slušný píár a veřejnosti představily jeho silné stránky, mohl by mít silnou šanci. A takoví lidé tu jsou, ať už v občanské společnosti či třeba mezi soudci a soudkyněmi.

Od loňska bylo pravděpodobné, že Babiš bude kandidovat

Od parlamentních voleb loni na podzim, které Andrej Babiš prohrál, bylo víceméně jasné, že se pokusí o volbu prezidentskou. V té chvíli mělo být jasné, že pokud ho některé strany považují za nebezpečí, musí proti němu postavit někoho se silnou šancí. Volby jsou profesionální záležitost, na kterou jsou potřeba velké peníze i organizační zázemí a know-how. Miliardář Babiš má obojí včetně volebních marketérů a proto měl proti němu stát někdo se srovnatelně silným zázemím.

Takhle se už kolik týdnů o naši důvěru ucházejí lidé, o nichž donedávna nikdo příliš nevěděl. Místo toho, aby už prošli ohněm politiky, kde by prokázali, o jaké hodnoty jsou ochotni se bít, dozvídáme se o jejich životní dráze a postojích jen díky rozhovorům v médiích, na nichž je ovšem často patrná ruka poradců. Když se o Hrad ucházel T.G.Masaryk či Václav Havel, mluvily za ně jejich životy a činy.

Klasické strany nesou velkou zodpovědnost za to, že kdysi prosadily ten absurdní nápad přímé volby hlavy státu. A teď vládní strany nesou zodpovědnost za to, že se z té volby vyvlékly a že šalamounsky podpořily hned tři kandidáty. A koho podpoří, pokud se do druhého kola dostanou dva z nich? Budou se tvářit, že se jich to netýká?


Psáno pro ČRo