Pohled z nekonečna

11. 03. 2011 | 20:05
Přečteno 4094 krát
O tom, proč jsme včelami nekonečna a jak vypadáme jeho pohledem.

Když se na nás nekonečno dívá, připomínáme mu dlouhou pružnou zkumavku uzavřenou zátkou. Jsme uvnitř a ať jdeme, jedeme na kole, letíme letadlem nebo v raketě, zkumavka se před námi natahuje. Neznáme poslední číslo. Neznáme poslední bod. Vždy se jen přibližujeme bez možnosti nekonečna dosáhnout. Nekonečno bydlí na vnější straně zátky a považuje nás za své pracovité včely.

Nekonecno
Nekonecno

V případě placaté planety jsme chtěli objevit rovinnou nekonečnost. Planeta však je neohraničená, ale konečná. V případě prostoru jsme chtěli objevit prostorovou nekonečnost. Vesmír však je neohraničený, ale konečný. Chtěli jsme objevit nekonečné číslo. Jakkoliv velké číslo však není nekonečno. Nenacházeli jsme nic, co je nekonečně velké nebo nekonečně malé. Přesto nás hledání nekonečna neopustilo. Byli jsme v tomto směru pracovitými včelami a teprve po mnoha staletích přišli s řešením.

Nekonečno a přirozená nepřetržitá snaha po jeho nalezení může tedy souviset s nějakou hlubší vlastností, než je jenom např. dělení stejného čísla stále menším číslem. Pokud bychom tuto vlastnost neměli, nebylo by možné nekonečno objevit. Zkusme tedy směr obrátit. Je možné z existence nekonečna najít něco více o této vlastnosti? Podle tzv. antropického principu ano. Jeho existence může vypovídat o vlastnosti vysvětlovat jevy a aspekty vesmíru nejzákladnějším způsobem. Také o vesmíru, který je právě takový, že v něm můžeme být včelami nekonečna.

Nekonečno své pracovité včely ovlivňuje jen velmi málo. Přesto ho vidí každý den v mnoha podobách. Žene je dopředu. Jinak by již nebyly a nemohly vzájemně popřát krásný víkend ve své nekonečné nesmrtelnosti. Nebo se tomuto stavu nekonečně blížit.

P.S. Obrázek nakreslila Eva Pospíšilová podle námětu autora. Děkuju.

Antropický princip: Existence Homo sapiens může, v kontextu vědy, sloužit jako vysvětlení pro jevy a aspekty hmotného vesmíru (tedy toho, který na nás může působit a my můžeme působit na něj, alespoň myslitelně). Takto získaná vysvětlení mají nejzákladnější povahu.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

voroshilov napsal(a):

No zavolejte uz nekdo autoru sanitku,nevidite jak je cloveku spatne?
11. 03. 2011 | 20:23

JenTak napsal(a):

Entropie buněk v antropickém vesmíru může zrodit tvora, který je schopen produkovat hloupost. Protože tomuto tvoru chybí řád, nestane se včelou ale vesmírnou vosou schopnou navodit stav nekonečna své mysli. Přeloženo do češtiny; takový člověk je nekonečně blbý.
Pak zde diskutuje na blozích, a pan Stejskal si zasluhuje svoji mzdu.
11. 03. 2011 | 21:00

ZAM napsal(a):

voroshilov:
Evidentně nejste Lobačevskij ani jeho žák. ☺
A teď si představte, že matematické nekonečno, jak mě informovala moje dcera matematička, není jenom jedno. ☺☺
11. 03. 2011 | 21:02

Elena napsal(a):

Milý pán Klán,
som z vínarskéj rodiny , mám diplom digustatora, momentalné ochutnavam Chardonnay bielý , to je práve o tom :
proč jsme včelami nekonečna a jak vypadáme jeho pohledem.

Veľmi si Vás vážim ako profesoraq, ako blogera, človeka, proste mám Vás rada!

vďaka Vám ža blog
11. 03. 2011 | 21:04

ZAM napsal(a):

JenTak:
Máte pravdu, vosa je neřád.
11. 03. 2011 | 21:05

voroshilov napsal(a):

ZAM:
Zname takove Klany-Lobecevske,mudrovat nesmysly to jim jde a sami neumi ani zatlouct hrebik nebo vymenit kolo u auta.
11. 03. 2011 | 21:06

ZAM napsal(a):

Elenka,
vitaj! Tiež Ťa mám rád. ☺
11. 03. 2011 | 21:06

ZAM napsal(a):

voroshilov:
Na to mají přece takové voroshilovy.
11. 03. 2011 | 21:07

eisenstein napsal(a):

No, jsme jen malí brabenečci, pachtící se za nějakým svým nesmyslem a myslíme si, že jsme pupkem světa.
To ví každý blbec.
Ale neví to Kalous a jemu podobní. Proto by se tak nepachtil za penězmi a mocí a raději by si léčil tu svoji cukrovčičku. Brzy ho to vezme hákem a bude šlus. Pak mu prašule i korunka z diamantů budou slušně řečeno k ničemu. Až natáhne brka. A bude mu stačit když ne 2x1x1 nebo ještě menší URNA.
11. 03. 2011 | 21:08

Cech napsal(a):

Je nám jasné,že jste se snažil aplikovat nekonečno na dvě rovnoběžky a to ODS a ČSSD.
Tajně doufáte že to vyjde a Joštova Ak. vytvoří tolik potřebnou oranžovou ODS.
11. 03. 2011 | 21:08

Drzá zrzka napsal(a):

V nekonečnu možností stačí najít jednu konečnou a tu opylovat pilně jako včela.
11. 03. 2011 | 21:11

Milan Bukovecký napsal(a):

Petr Klán
Viděl jsem pohledem malé včely, velkou včelu nekonečna. Hrála na klavír. Dirigent k ní máchal rukama. Její šedé dlouhé vlasy schválně krabatěly a krmily malá čísla not. Allegro vivace tančilo sálem vesmíru. Šel jsem do kuchyně a nasypal do řeky pytlík fazolí na zítřejší oběd. Nafoukly se jako tváře hráčů na fagot, možná pozoun, aby ta velká squaw se skoro neohrabanými prsty hrála o dýmku míru a na její pestré květované sukni seděly malé magnetické včely a jejich síla nesla dýnku nekonečna sladký mok.
Všechno dobré i Vám, pane Kláne, kolotoč štěstí se točí. Nesmrtelná čísla padají na zem.
11. 03. 2011 | 21:44

Maximus napsal(a):

Poznání člověka jen toho co je zde na zemi je určitě někde pod promilem možného, nejde to však abstrahovat od dění ve vesmíru, který je z našeho pohledu ohromný a v podstatě nepoznatelný. Jsme na tom zatím jako rybičky ve větším akváriu, které vidí ven a to je tak vše, možná ještě mohou v raketě na chvilku a kousek ven na orbit. Člověk však dokázal navršováním objevů z jednotlivých oborů vědy a techniky a vzájemnou syntézou objevů podivuhodné věci! Třeba možnosti výpočetní nebo telekomunikační techniky jsou dnes takové, že tady už obyčejný selský rozum zcela určitě nestačí. Třeba obory jako automatizace, kybernetika, jaderná technika, fyzika nebo jejich podsystémy elektrotechnika, strojírenství aj. doznaly neskutečných rozměrů. A všechno to objímá a spojuje královna matematika. Jen ekonomie (ryze lidská věda) se vymyká, ale to není tím, že by to byla pavěda, ale tím, že je zde příliž proměnných z jiných disciplín, které formují a ovlivňují celý složitý proces. Přesto však stupeň poznání lidí je jen neskutečně nepatrný a vůbec ještě netušíme co vše skrývá hmota a vše co s ní souvisí a jaké možnosti nám dává. Kdo tušil před 150 lety, že existuje třeba Roentgenovo záření a že z atomu budeme vyrábět energii, kdo tušil, že obrovské kovové obludy budou létat ve vzduchu a převážet náklady a lidi atd. Vůbec obrovský stupeň lidské vynalézavosti jsou mikroprocesory v technice IT, pokud se seznámíte trochu s celou složitostí celého systému, tak se tají dech a říkáte si zda to vůbec mohli vynalézt lidé! No nic, ale ven z povrchu téhle obrovské koule, kterou však známe jen do hloubky pár kilometrů nemůžeme. Snad v budoucnosti se díky už ověřené teorii A.Einsteina, že čas za určitých okolností není konstantní dostaneme k teoreticky jiným možnostem přenosu hmoty a tudíž i vývoji třeba raket, které by se pohybovaly mnohem větší rychlostí než současné.Pesimismus je však stejně na místě. Vždyť k nejbližší cizí velké hvězdě mimo naší galaxii je to snad 100 let, pokud by raketa letěla rychlostí světla ~300tis.km/sec.!
P.S.
Našel jsem však velmi dobrý způsob jak se odpoutat od povrchu zemského a dokonce se dostat mimo naší galaxii! Je to individuální, většinou stačí láhvinka dobrého moravského bílého nebo červeného vína a je to! Navíc stupeň poznání a inteligence se prudce u většiny lidí zvyšuje! (-:
11. 03. 2011 | 21:47

v + f = s + 2 napsal(a):

tvrzení "Jakkoliv velké číslo je však konečné" neplatí, a to jsem chemik. Doporučuji cantorovu množinu, resp. cantorovu diagonální metodu
11. 03. 2011 | 22:03

Cech napsal(a):

Bohužel je to na py... v + f = s + 2.
Ke každému algoritmu existuje ekvivalentní Turingův stroj.
11. 03. 2011 | 22:13

Targus napsal(a):

Jsem nekonečně vzdálen od své blízké osoby, a přece tak nekonečně blízko. Dělí nás půlka světa, vzálenost nepřekonatelná pro jednoho pěšáka, byť by byl odhodlán a přesvědčen o svém úkolu překonat tuto vzdálenost, jako středověký rónin.
Je to tak dávno, co jsme se naposledy viděli, co se naše prsty rozpojily, a přece to je, jako by ten okamžik ještě nevyprchal.

Jak dlouho putuje paprsek světla přes půl Země? Doputuje vůbec někdy na správné místo? A přeci tu vzdálenost urazí za čas trvající dotek víček při mrknutí.
S kolika spřízněnými se vyslaný paprsek setká?

A přece stačí tak málo.
Napřít mysl k blízké a milované, vybavit si jeji oči - okna do duše.
Nevím, kde jsi a co děláš, a přece vím, že na mne také myslíš. Teď, v tomto mžiku, kdy světelný paprsek je někde na půli cesty mezi námi a nikdy nedorazí tam, kam jej posíláme.
Zvoní budík a svítí červená kontrolka.
To není budík, to jen mysl napovídá, že milovaná bytost vysílá vzkaz, pozdrav, prosbu. Nikdy necvičená, okoralá léty, otupená materiálnem, zahlcená kvanty spamu a balastu, neumí vyfiltrovat poselství.
Jen rozsvítí varovné světlo, které vyhlašuje stav pohotovosti. Stav vyburcovaného vědomí hlásajícího, že éterem putuje idea.
Je potřeba se snížit k přízemní technice 21. století, zapnout počítač či mobil a čekat pár sekund či minut, až idea zmaterializovaná do pár elektrických záchvěvů zjeví to, co znavená mysl už nikdy nedokáže.
"Mám tě ráda."
"Myslím na tebe."
"Co tě dnes bolí?"
"Máš hezký den."
"S tebou je mi príma".

Tak nekonečně blízko a tak daleko...
11. 03. 2011 | 22:53

Tužka napsal(a):

Tužka napíše, dobrý večer, pane Kláne. Tak, jak popsat cestu z konečna do nekonečna a zpět. Optám se včel, až se s teplými slunečními paprsky probudí, řídí se podle Slunce, snad budou vědět, snad odpoví, jak je to s tím nekonečnem. Kdo ví, zda to nekonečno nejsou jen dvě ležící nuly, které se jednou tváří, že jsou kladné a pak jsou zase záporné. Takové to velké nic, zcela nespolehlivé. Moji oblíbenci jsou přirozená čísla. Tužka a úsměv,jedendvatřičtyři....
11. 03. 2011 | 23:08

Ládik!!! napsal(a):

Společenská poptávka očekává zprávu o jasných zákonitostech. Jenže ve světě kolem nás žádné přímočaré příčiny nerozhodují... Třeba v dnešním světě - žádné zákonitosti neshledáváme, snad bychom měli počkat na historický odstup. V historickém odstupu tyto zákonitosti taky nikdo nikdy nenašel, prý proto, že o minulosti víme málo..... nekonečně málo.
12. 03. 2011 | 07:23

mirekP napsal(a):

Dovolím si polemizovat s autorovým druhým odstavcem.
Nenacházeli jsme nic ...
S úspěchem se dá konstatovat, že ano, lidská blbost je
nekonečná. Česko budiž toho příkladem.
V tomto propojení vidím krásu souznění exaktních
a sociálních věd.
12. 03. 2011 | 09:51

Míval napsal(a):

Velmi hezké pojednání, pane Klán. Jen té nekonečné nesmrtelnosti bych se bál. Moc únavná.
12. 03. 2011 | 10:18

Milan Bukovecký napsal(a):

Targus
Príma, Targusi, posílám text a doufám, že evokuji vzpomínky Vaše. Strana dvě povídky Nukleární Pánbůh, kde Bubeník balí profesorku Kristýnu Benkovou.
… „Ty vole, tys teda šrotil,“ řekl žák Šimáček a Haleš k tomu prohodil:
„Bubeníček se bude doučovat, ale my, hrdinové severu, my jdeme z matiky! Tahle děvenka by nás udělala na lžíci vody!“
„Asi jo, ale já se tu fyziku musím nadrtit. Na něco sem přišel a musím si to ověřit.“ oznámil Bubeník, myslel na objevy a slávu.
„He, he, he, musí si to ověřit.“ vysmíval se Šimáček, dělal oplzlé ksichty,
„Určitě je kudrnatá, jó, hochu, znáš ten vtip?“
„Nech toho, prase jedno nechutný, nic ti není svatý, náhodou je to fajn ženská!“ bránil Bubeník učitelku, přičísl si vlasy, vyšel ze třídy, šel chodbou k jejímu kabinetu. Nesměle zaťukal. Inženýrka Kristýna Benková otevřela dveře, držela se kliky, ukazovala dlouhou ruku, zvědavě kulila velké oči, řekla:
„Copak, Vážený, jaké máte přání?“
„Kávu, paní profesorko, kávu,“ prohlásil Bubeník s nezvyklým důrazem, podvědomě si uvolňoval košili a svetr, jakoby mu chyběl vzduch a Kristýna, oproti svým zvyklostem a zásadám, pokynula rukou, zavřela dveře.
Bubeník byl v kabinetu poprvé. Rozhlížel se. Přehršle přístrojů, tabulek, knih, štafle, kovový věšák, na jednom stole stydnul vařič, zalila si z něj kávu.
„Posaďte se,“ řekla, přistrčila židli, vzala do ruky hrnek, usypala kávy, skoro přesně, jak si vařil sám, vhodila kostku cukru, trochu směs posolila, znovu zapnula vařič.
„Co nesete?“ obrátila se na něj, čekala.
Bubeník kulil buličí oči, začal počítat, kolikpak je jí let a kolik jemu, kalkuloval, znovu počítal, bylo jí třicet devět, měla nejkrásnější nohy v Praze, dlouhé a pěkně u sebe, byla rozvedená, nos jako skobu, dceru na vdávání, byteček na Žižkově a Bubeník, ten měl maminku, rezavé auto, sexuální zkušenosti pětatřicetiletého muže, jinak nic, ani střední školu, ve Spořitelně pár stovek, ještě ke všemu byl kulaťoučký, nejvíc na břiše. Kruci, taková drzost, balit takovou kost a inteligentní. A jak tak bulil buličí oči, zalila z konvice hrnek kávy, podala ji s podšálkem, natočila se k němu a řekla, zrovna dozvonilo, žáci se šourali do tříd.
„Kristýna! Můžeš mi tykat a odvézt mě dnes domů. Prohlásila, roztřásla se.
„Michal,“ nabídl, napohled úplně klidně, tykání také, ale neuvěřitelné tiky, v celé jeho rozloze, mu nedovolily nic, jen oddychovat a srkat horké kafe. Melánie si zapálila cigaretu, protože i ona hořela jako noviny namočené v benzinu, skoro až brutálně letěly v imaginárním komínu. To snad není možné, takhle zblbnout, úplně se zpotit a přitom nic, jen on, jeho pohled, sahala si do paměti, kdy to naposled cítila. Bubeník vstal, nařídil systému vyrovnávání, aby se vyrovnal, potvrdil:
„Počkám v půl osmé před školou!“ zavřel dveře, věděl, že udělal správně, že mohl zůstat a úplně ji zcvokovatět, pochopitelně i sebe, a jako správný muž udělal něco, co se od něho neočekávalo, nechal chtíč, to zvíře, v kleci, a šel se něco přiučit na hodinu Ekonomika a řízení…
Přeji hezké počtení, nejen Vám.
Milan Bukovecký
12. 03. 2011 | 10:23

Tenco napsal(a):

Co je protiklad k nekonečnu ?
Vydělením toho protikladu - mezí, je definovatelné konečno.
Ale co je protikladem k nekonečnu ?
:)))
12. 03. 2011 | 14:14

Elena napsal(a):

Tenco, dobrá otazka,
Ale co je protikladem k nekonečnu ? mám dojem že by to mohlo byť počatok=začatok,
Vesmir je nekonečný prvý povedal na hlas Giordano Bruno,
bol aj bude, nekonečný proces premeny hmoty v nehmotne a naopak, v matematickom, náboženskom filozofickom ponatí.
niet začiatku, niet konca!
12. 03. 2011 | 15:42

Tenco napsal(a):

Elena
Protikladem k nekonečnu je rozum. Který má své meze a svůj protiklad - nekonečno.
Protože nekonečná je jen blbost.
:))

http://aktualne.centrum.cz/zahranici/fotogalerie/2011/03/01/nasa-ukazala-dalsi-fotky-z-hlubokeho-vesmiru/
12. 03. 2011 | 15:54

Elena napsal(a):

Pán Klán poem nekonečna a jeho pohľad na nas by som vyslovila jednou ľudovou mudrosťou:

Nikdy nevstupiš do tej istej rieky !
12. 03. 2011 | 15:58

Elena napsal(a):

na Vášu úvahu pán Klán : proč jsme včelami nekonečna ,

preto že sme naprogramovane, zakodované dopredu, to je DNA , inštinkt , komlex celkových vlastnosťi ktoré sme dostali predom do vienka, boj o prežitie, dokonalý organizmus zo všetkimi procesmi, riadime sa, inštinktom, zvikmi, proste sa riadime programom, preto sme všelky , oni sice davaju medik , ale mi ľudia ???
12. 03. 2011 | 16:07

kacíř napsal(a):

Nežvaňme, žijme!
12. 03. 2011 | 16:57

Elena napsal(a):

pohľad z nekonečna pre Japoncov bol v tých dňoch naozaj drastický, ten to svoj blog pán Klán ste avizoval pred dvoma tyždňami, ani si neviete predtaviť aká je mimoriadné aktualný, vzhľadom k celozemskéj podnutej osy , Japonci sa ocitli v novom čase a novej zemepisnej širke , pre naše ľudské mravinicko je to skaza, vo vesmirnom meritku je to nekonečno.
12. 03. 2011 | 19:55

Targus napsal(a):

To Milan Bukovecký:

Teda, kdybych k Vám nechoval úctu, napsal bych Vám tady, že jste pořádné prase, nechat tam navlhlou inženýrku a Bubeníka poslat na Ekonomiku a řízení. To je fakt hnus.
:-)))

Bez chyby... A takový je život, že ano.
12. 03. 2011 | 23:19

Milan Bukovecký napsal(a):

Targus
Když mi nebudete tak hezky nadávat, mohla by povídka pokračovat. Ekonomika a řízení je také záživná. Zkusím stránku 3, pak se uvidí.
---
… Inženýr Jiří Hoteliér chodil vždy pozdě. Nebyla s ním, pravda, žádná legrace, byla to však, jako každé pondělí, hodina poslední. Neporušil tradici, Michal mohl uklidňovat vybičované nervy. Čtvrt hodiny před koncem přišel. Jako vždy voňavý, pokaždé v perfektních kalhotách, opatřených módním páskem, trčel naondulovanými vlasy a přezíravým ksichtíkem, plný krému. Ještě než dosedl a rozhodil po stole své diktovací sešity, řekl:
„Bubeník k tabuli a další se připraví. Podle abecedy. Tak!
No, tě Bůh, dnes mě dostane, přemítal Bubeník, vybral si mě správně. Bylo na něm vidět, že mu dělá dobře, zesměšňovat tyhle staré a olysalé školáky, zejména před dvacetiletými holčičkami, které s nimi chodily do třídy.
„Dočkám se Bubeníka a jeho sešitu?“ tlačil sarkasticky a otočil se na čtyři děvy, které se chichotaly, protože ve dvaceti se chichotá. Jeho otázka visela ve vzduchu a on už lačně vpíjel své oči do obrovského nápisu na prsou žákyně, brunetky Jarmily.
„Bohemians! Vy jste Klokanka? Kde se dá sehnat tak krásné tričko?“ vyzvídal ten úlisně a při flirtování dával Bubeníkovi otázky, jednu za druhou, až se ho úplně uondaného zeptal:
„Jak, podle Vás, má vypadat, takový typ vedoucího. Jaký je, jeho charakteristiku a tak dál?“
„Úspěšný vedoucí je androidní typ!“ odpověděl Bubeník, díval se výsměšně a nasraně.
Profesor, který si zrovna hrál s propisovací tužkou, pomalu rozšrouboval kryt náplně, rozložil díly pěkně vedle sebe, nechal si v ruce kovovou náplň, prohlížel si ji a celou svou bytostí chtěl vědět, co je to ten androidní typ, styděl se však zeptat, chvíli váhal, pak to z něj vyhrklo:
„Co je to vlastně, ten androidní typ, Bubeník?“
„No, pane profesore, je to muž, který je tlustý na břiše!“
Pan inženýr zrudnul vzteky, přímo se dusil, taková drzost. Změřil si útočníka, na kterém bylo vidět, že je mu jedno co udělal, jakou známku dostane za drzost. Celá třída se dobře bavila, Jarmilka Klofová hýbala klokánkem, pan profesor rozhodl:
„Jedna, Bubeník, sedněte si!“
Michal věděl, že vyhrál. Profesor ale také. Kdyby Bubeníka ponížil, znepřátelil by si je, takhle si utužil kázeň, jen mu v ruce zůstala totálně zlomená vložka do tužky a modré prsty, které pomalu utíral do kapesníku. Začalo zvonit. Žáci zvedali židle, pokládali je na poškrábané lavice. Pan profesor si neodpustil, se alespoň nějak pomstít. Bubeník musel sbírat papírky ve třídě, ale docela se mu to hodilo, nepospíchal, necítil se poražený, dělal pomalu, učitel šel, zámek u dveří byl rozbitý, třída se nemusela zamykat, ještě si v ní umyl ruce, kloktal v puse teplou vodu, hýbal sanicí, vymačkal všechno to neřádstvo, plival a znovu mačkal dásně, utřel se do kapesníku, šel do šatny, oblékl si boty, moc nepospíchal a když vyšel s kabátem v ruce před školu, zůstalo u chodníku zaparkováno jen několik nastartovaných aut, Kristýna nikde, hledal její sukni, nějak jsem to zvoral, jsem blb, takhle se tituloval a když pomalu odjížděl od školy, malou uličkou k hlavní silnici, stála tam, úplně orosený přirazil k chodníku, ojíněná se pomalu sunula na přední sedadlo…
---
Targusi, včela, která slibovala nekonečno.
Dobrou noc! Milan Bukovecký
13. 03. 2011 | 00:39

dN+Mp napsal(a):

Asi i nekonečno je konečné. Jen to možná nevíme, protože čas na cestu zkumavkou je víceméně dán. Kéž by každému bylo umožněno si tu svou zkumavku úspěšně vyzdobit podle svého nejlepšího svědomí.
Jeden obrázek, který máme vystřižený z novin, jednu takovou cestu ukazuje. Postavička v lodičce jedoucí kanálem, který před lodičkou takový anonymní prst v zemi prokopává...a lodička jede a jede...
Díky nejen za blog, pane Kláne.
13. 03. 2011 | 00:45

JV napsal(a):

Dobrý večer pane Kláne.
Přemýšlím, co jste napsal, a najednou se ptám jaké nekonečno (kromě toho matematického) jsme to vlastně našli. Mám zato, že všechny naše znalosti, a to nejen ty vědecké, mají vždy své meze, v rámci kterých je všechno, byť ohromující rozsahem, přece jenom konečné. Myslím, že nekonečno je jenom extrapolace rozměrů prostoru, času, hloubky struktur, které objevujeme a poznání, že zatím vždy zbývá k objevení něco dalšího.
Nekonečno nás ale nepohání. Hnací silou všeho živého je udržet se naživu a na té cestě přežívání objevujeme stále nové. A protože je toho tolik, vytvořili jsme si představu nekonečna.

Zdraví Jiří Vorlíček.
13. 03. 2011 | 01:35

Fialenka napsal(a):

Docela ráda bych se očima nekonečna uměla dívat. Žijeme a přitom ten zázrak většinou ani nevnímáme.

Vaše poslední věta je nádherná.
13. 03. 2011 | 09:16

MA-FU napsal(a):

Pane Kláne-
-Nekonečno to mne fascinuje,je stísňující,že nikdy nedohlédnu,zda zanechám otisk,či žihadlo??
13. 03. 2011 | 11:37

Elena napsal(a):

potulkami v dejinach ľudstva , stretavaju sa paradoxy ozvenú ktorých máme dodnes .

pre fascinujucím je prvý štát z občianským pravom : Sparta, založený cca 995 roku pred kristom, Dorovia, neboli pôvodným obyvaťeľstvom starogreckých dedin dedín Limnai, Kynosúra, Mesoa, Pritané a Amyklai , oni tam prišli , ale odkiaľ?
Odkial sa zobral, vzdelaný, kuľturný národ, zo svojim pismom, občianským pravom, metodami vzdelavania , vychovy potomstva, mali konstituciu , filosofiu, vedu, umenie, kde sa zobral národ neuveriťeľne vyspelý ked kolom dokola ľudska spoločnosť bola len v rozvojí?
Sparta existovala cca 700 rokov , nakoniec poba dobyta a porazena peržanmi, zaujmave jedním z vladcov starodavnéj Sparty bol syn Alexandra veľkého Leonidas, ktorý hrdinsky zahynul v bojí za Sparťanskú svobodu.

nam s tých davných čas zostal len nárov športových klubov :)))

Pekný zostatok vykendu prajem!
13. 03. 2011 | 12:26

wbgarden napsal(a):

Budu neustále opakovat, o nekonečně pracovitých včelkách, žihadlech a ženském dívání též tu. Alternativně pochopitelně.

Patricie slečno
Jedno nekonečno
Je pro tebe málo

Ty jsi prostě slečna
Na dvě
nekonečna

Možná neskutečno
Trochu vyhovělo
by ti

Tam jedině se žena
Snad neskutečně
Cítí...

http://www.bestwallpapers.net.ru/private/img/prikol/prikol_22.09.2010_bw_038.jpg
Veselé krizování bude líp....
13. 03. 2011 | 13:44

Milan Bukovecký napsal(a):

Petr Klán
Boj o prostor. Včera, ve své nekonečné nesmrtelnosti jsem navštívil duch místa svých dětských prázdnin u rodičů na Letné v Praze. Jel navštívit sestru, která před několika dny ovdověla. Nikde jsem nemohl zaparkovat, tak jako spousty návštěvníků Technického muzea a Matějské pouti. Policie, která pomáhá a chrání, byla připravena. Bedlivě hlídala poloprázdná místa rezidentů a nemilosrdně trestala jakýkoliv, i malý přestupek proti řádu. Prozíravě si připravila i odtahové vozy pro zvědavce, kteří, prý za přemrštěné vstupné, chtěli ukázat svým dětem, civilizaci. No, řekněte, vstupné. Byl jsem ukázněný a v představě spravedlivé pokuty marně projížděl místa. Kdosi říkal, takové rito a ještě honí lidi. Souboj kulminoval. Policistky-sedmikrásky rozdávaly bloky. Rozhodli jsme se pro ZOO. Parkoviště za 100 a jeho milý hlídač překvapil, skoro dobrovolně jsem mu nechal účet za parkovné. Ani jsem se nepodivoval. Bingo. Pes měl žízeň. Stál jsem frontu, někdo prohodil, na předraženou vodu bez bublinek. Rád jsem zaplatil a požádal ještě o kelímek. Milý prodavač dal zadarmo vodu z kohoutku a druhý, rozmilý, ho málem udeřil. Pochopil jsem to. Myslel tržně. V ZOO se nám nelíbilo. Škoda, Fejk by se zlobil a nedivil bych se mu. Takový krásný kousek země a křik plameňáků. Vrátili jsme se do Letenských sadů, dlouho projížděli kolem stále prázdných míst rezidentů, hlídali je akční policisté. Slunce svítilo a zimní bunda se zdála zbytečná. Pak jsme zaparkovali a ani se neporvali o volné místo na placeném stání. Porvali se jiní. Krásné. Vypustili jsme psa. Včely jako my pustily psy také. Začal jsem myslet třídně. Některé feny si lehaly před naším Arnoldem na záda. V duchu mu vybíral jen ty, které stály za to, měly oblečky a fajn kšíry, majitelky se svůdně smály. Zahnaly ho. Jejich partneři pili pivo, utírali pěnu od úst, nepojmenovatelně koukali. Spadla tma. Pomalu se vytrácel boj o prostor. Znovu se ze mě stala správná včela. Udělala, co bylo třeba, šla spát do nekonečna. Zdálo se jí o Slunci v zádech, a co bude příště. Co bude, pane Kláne? Prý, nebude nic. Jen každá včela se bude starat sama o sebe?
Hezký den
Milan Bukovecký
13. 03. 2011 | 13:55

Tužka napsal(a):

Tužka napíše, pane Milane Bukovecký, četla jsem si, četla, děkuji. Poslední věta, dobře, že má otazník. Každá evropská včela/teda, ta naše, medonosná, jsou i jiné druhy, ničitelky útočné/,takže včela medonosná má zakódováno starat se o jiné, pracovat pro ostatní, pracovat pro včelí královnu, prostě úkol, který do ní zakóduje vývoj z vajíčka. Každá se stará o prosperitu celého seskupení, bez zaváhání pro ostatní pokládá i svůj život. Jeden příklad za všechny, zcela nesobecky okamžitě oznamuje "zvláštním tancem", kde, v jaké vzdálenosti je zdroj sladkých šťáv a pylu. Je vskutku zářným příkladem nesobeckosti, obětavosti, družnosti a pracovitosti.Tužka, a občas se i někdo z lidí podobá včele, po pravdě řeknu, já ne, něco mi chybí, abych byla včeličkou.
13. 03. 2011 | 14:24

Dáša napsal(a):

Tužka
Košíčky na pyl?
13. 03. 2011 | 16:22

Ghost Dog napsal(a):

Nekonečno...

.. nekonečný Vesmír je konečný, tedy tak to vidím, tam kde je poslední částice našeho Vesmíru, tam je i jeho konec .. nekonečný prostor za koncem Vesmíru, tam nic nevidím, není tam bod, ke kterému bych změřil vzdálenost a kde není rozměr, není nic, není tam ani čas, je tam jen nic, nic, nic ..

.. a na počátku bylo slovo, píše se v Bibli .. náš konečný Vesmír počal z nicoty a bez naší fantazie do nicoty opět zmizí, tedy ON bude existovat dál, jak dlouho, to asi nedohlédnem, ale pro nás jednou skončí, pro nás, jako lidstvo .. a bude jednou zase to ticho nad vodami..

.. nekonečno, stejně jako věčno, nehynoucno je konečné .. jakkoli velké číslo je konečné .. ano, to chápu .. každé jiné číslo jen o jednotku vyšší je jiné číslo, a také ono je konečné .. jen pokus po počítání stále a stále by se mohlo zdát nekonečné s výsledkem nekonečné řady čísel .. ale i toto počítání má svůj konec, s koncem počtáře ..

.. nevím, jak je to s tou včelkou, mně byla docela sympatická včelka Mája .. jen nevím, jakou by mohla mít souvislost s nekonečnem (odpadlice líná :) )

.. heký večer všem, panu Bukoveckému a jeho nekonečné literární tvorbě, paní Tužce a její nekonečné trpělivosti, panu Klánovi aa jeho nekonečné laskavosti a sluníčku naivce, které tu nekonečně vyhlížím, abych jí vyjádřil své nehynoucí přátelství ..
13. 03. 2011 | 17:32

Petr Klán napsal(a):

Pane Voroshilove, mnohokrát děkuju, přijde další, jako s nekonečnem.

Pane JenTak, mnohokrát děkuju. Vyvodím, jestliže nemá řád, není chytrý. Tedy ekvivalentně opačně, jestliže je chytrý, má řád. Proč?

Paní Eleno, mnohokrát děkuju, za Vaše slova, jsem šťastný s Vámi, že jsme včelami nekonečného Chardonnay bílého a nechť to Vám i Vašim generacím vydrží navěky.

Pane Einsensteine, mnohokrát děkuju, dovolte to prosím otočit, kdybychom nebyli "brabenečci," pachtili bychom se za smyslem?

Pane Cechu, mnohokrát děkuju. To je přímka a mimo ní je osamělý bod. Na té přímce do dáli volíme další body, které spojujeme s tím osamělým. K rovnoběžce se "jen" blížíme ...
13. 03. 2011 | 18:12

Tužka napsal(a):

Tužka napíše pro Dáša, děkuji, ale v ten moment jsem myslela na to, že jsem nedokázala být bezmezně oddaná nějaké autoritě, natož nějaké královně, a o matce královně se v mém případě nedá mluvit vůbec. Košíčky na pyl, to zní poeticky, mám košíčky na byliny, nic jiného do nich nedávám, aby to nějaké houby nezesvětily. Tužka a úsměv, prosím.
13. 03. 2011 | 23:07

Tužka napsal(a):

Tužka napíše pro Ghost Dog, děkuji, pane, tou trpělivostí jste mne potěšil, někdy si připadám až moc netrpělivá, neměřím třikrát, jak se doporučuje, ale hned do toho říznu. To ale praktikuji v praktickém životě, virtuálně si lze dát na čas. Přeji krásné a spokojené dny, Tužka a úsměvy jedendvatřičtyři...
13. 03. 2011 | 23:14

Targus napsal(a):

To Milan Bukovecký:

No, to už je lepší, ačkoli nevím, jestli olysalí a obtloustlí fotříci sbírají večer po třídě papírky. Ale možná jo, večerně jsem do školy nechodil, jen dálkově. vypadalo to tam tak nějak.
______________________________________________________

Jíra si se sluchátky walkmana v uších blaženě pobrukoval u posledního elpíčka Mannowaru, přivíral oči a lehoučce bubnoval do lavice.
"Holeš, Pokorný, rušíte!", zavolala od tabule profesorka Pavelková. "To, že už máte maturitu z matematiky, neznamená, že mi budete bourat výuku!"
"Nebubnuj, vole,"pravil Pokorný Jírovi, sám mlaskaje nad vlašákem se třemi loupáky.
"Strč do něj, ten walkman řve tak, že to slyšíme až tady u tabule" houkla od tabule těžce životem a profesorkou zkoušená Brabcová.
"Nebudu do něj strkat," odvětil Pokorný, "minule jsem do něj strčil a on sebou hňápl na přechodu pro chodce, byla námraza jako kráva. To bys měla dobře vědět, když děláš dispečerku na silničece."
Brabcová se nafrněla a uraženě se otočila ke kvadratické nerovnici.
"Tak jak počítáme kořen rovnice, paní Brabcová?" snažila se navodit dělnou atmosféru profesorka.
"Týývole, co děláš, dyť mám ten vlašák na labině!", šílel Pokorný.
"Já se lekl, jaks do mě strčil", odsekl Jíra Holeš a hned dodal. "Minule jsi do mě strčil na přechodě a já tam sebou flákl jak pytel hoven."
"Za to mohla Brabcová! Ta dělá na silničce!"
"Já měla volno, byla jsem po noční", bránila se od tabule Brabcová.
"Tím hůř, zase jste celou noc chrápali", triumfoval Pokorný.
Paní profesorko, nemělo by se náhodou říkat kořen nerovnice?", tázal se zblblý Kryštof Hnátek.
"Pane Hnátku, už jsem vám několikrát říkala, že nerovnice se počítá stejně jako rovnice, ale dejme tomu, že máte pravdu. tedy kořen nerovnice. Výsledek však bude stejný."
"No jo," filozofoval Hnátek, "ale když se tam mění znaménko nerovnosti, nebo néé?"
"Pružný Pepek mě zabije", děl Pokorný, "labina s vlašákem mi neprojde".
"Co by tě zabíjel, vole, dá ti dělo!", odvětil ledově klidný soused Holeš, takto spolutvůrce skvrny od vlašského salátu na laboratorní práci z pružnosti a pevnosti.
"Když tady budou neustále vyrušovat vaši spolužáci, tak asi neodmaturujete", vyhrožovala zvýšeným hlasem profesorka maturantům - čekatelům.
"Klucíí", žebronil vědění lačný Hnátek.
"A ty výrazy!" přisolila si Brabcová.
"Yks je odmocnina z pěti sedmin", otráveně prohlásil Pokorný, "a ty, Hanko, si nepřisoluj, jo? Solit máš, když je námraza."
"To je fakt," přizvukoval Holeš.
"Co je fakt? Že mám solit, nebo že pět sedmin?" ztrácela se Brabcová.
"Jak na to přišel?" podivoval se snaživý, leč tupý Kryštof.
"Běžte do šatny", jala se vyhánět rozbíječe profesorka Pavelková.
"Tam je kosa a já musím znova psát tu labinu, jinak přes Pepka neprojdu", konstatoval smutně Pokorný.
"Pan profesor Janáček", opravila jej Pavelková.
"Janáček nic moc", pronesl Holeš, "já radši Floydy".
"Tak si běžte sednout do jídelny", nevzdávala se profesorka.
"A no jóó, tak jóó," smutnil Pokorný. "Hele, roznásobíš závorky pak to pokrátíš a ze zbytku vytkneš yks mínus jedna. Pak to frkneš vpravo a násobíš všecko sedmi třináctinami, abys mohl vyvalit ten trapný složený zlomek, víš? No a pravou stranu musíš vynásobit a pak můžeš tvořit diskriminant," radil při odchodu snaživci Hnátkovi.
"Tos spočítal jen tak teď z hlavy?" blekotal mírně zavzdušněný Hnátek.
"Dyť to je pro pitomce," otráveně volal přes rameno Pokorný mizející ve dveřích.
Hnátek si ze zoufalství nacpal do úst téměř celou pěst.
"Tak dnes vás nedozkouším, když tady Pokorný vytroubil postup i výsledek", zoufala si Pavelková a zuřivě přemýšlela, za kterým kolegou by zašla a poprosila ho, aby těm dvěma zadal nějakou práci navíc.
14. 03. 2011 | 00:04

Milan Bukovecký napsal(a):

Targus
Príma, bude to těžký kus, až to napíšete. Posílám stránku 4 a zdá se, že tu zaneřádíme panu Klánovi básnickou matematiku. Pane Kláne?
---
„Ahoj!“ řekla, políbila ho na rty, to je dobře, že jsem kloktal, chválil se, hladil ji celou napnutou a rozvzlykanou, jeli dolů do města, krápalo, ve voze bylo teplo, stěrače šmudlaly mastné sklo, po několika minutách bylo čisťounké jako zástěra, to proto, že měl na takové překvapení líh, vyhodil rychlost, jeli z kopce, sunuli se, jakoby letěli dolů, do tiché malé vinárny na Starém Městě, Michala tam znali, budou jim podstrojovat levná a moc dobrá vína, úžasná jídla připraví námořník Flint, moc fajn se budou chovat a když se přihrnuli do zaplněné a zakouřené vinárničky, posedávali a popíjeli v pomocné kuchyňce, čekali až se uvolní místo a když Flint začal připravovat uprostřed kruhu baru jídlo, to už seděli, ukázal Kristýně maso, čekal na její pokyn jestli může začít, nalil jí i sobě skleničku vodky, mrkl na Michala, rychle do sebe převrátil obsah, to aby neviděla manželka, zrovna kasírovala, byl to rodinný podnik, žádný klan, normální lidé, Kristýna byla šťastná, Michal se ani neptal, kdy bude chtít jet domů, nevěděl jak to s ní dopadne a Flint se ukázal, nahrával Michalovi, snad to bylo tím, že Kristýna byla větší než Michal a Flint mu jí moc přál, snad se bál, že Michal to s ní pomotá, či jinak to zkazí, nebo na nich viděl, že jsou šťastní a budou se mít rádi.
Nikdo nevěděl, jak se to stalo, ale přinesli pohodu a štěstí, nevyřvávaly se oplzlé písničky, žádný otrapa nekazil atmosféru, a když starý námořník Flint vzal do ruky harmoniku, celá léta jezdil na moři jako lodník a kuchař, roztáhl vějíř nástroje a mačkal černé klapky a ještě černější puntíky, tahal z nich to nejlepší, co v nich bylo, Michal zpíval, snad trochu falešně, ne tak krásně jako Flint a Kristýna, ale zpíval. Servírky odnaproti, které vyběhly na chvilku si zakouřit, se přidaly také, kolíbaly se ze strany na stranu, Flint hrál jako ďábel, usmíval se, Michal zaplatil, vzal Kristýnu kolem ramen, byl překvapen, jak byla najednou křehká, myslel si, když jí políbím, narazím na ruce velké jak vrata stodoly, rozbila všechny předpoklady, byla tak vláčná a poddajná, mávli na Taxi, Kristýna nahlásila pošuklému řidiči adresu, dělal takové nervózní trhavé pohyby, rukama i nohama, roztahoval a přitahoval si kolena,
„Na Ohradu, prosím Vás“ a stulila se do Michalovy náruče.
Taxíkář, zjevně neurotik, jel klidně, nohy, ruce a hlavu však nenechával na pokoji, přesto v jedné ulici, blízko náměstí, bezpečně zastavil. Kristýna hledala klíče, Michal platil.
„Musíš jít potichu, aby Tě nikdo neslyšel. To víš, lidi v baráku!“ myslela, že šeptá, dávala prst na ústa, mluvila však hlasitě, přesně tak, jak učí, šlapala před ním, ochranářsky ji zajišťoval, byla v bezpečí, připadalo mu, že ji zná dlouho, že se musí znát věčně, pak stáli u jejích dveří, zula se, vzala boty do rukou, opatrně našlapovala, ukazovala cestu, nabídla místo v křesle a zmizela.
Rozhlédl se. Červené závěsy překrývaly velká okna, samorosty na parapetu připomínaly Krista, obrovská postel byla přikryta ještě větší dekou, určitě tvrdou jako koberec, zrcadlo, dámské sarapatičky, dřevěná stolička a elektrické digitální hodiny, při každé další minutě protivně klaply, každý kus byl její součástí, tak nějak ukončil myšlenky na obhlídce, když přišla omytá městskou vodou, v županu zapnutém až ke krku, v kožešinových bačkorách, určitě si na nich nechala přilepit gumovou podrážku, v rukou měla tác s konvicí kávy a dvěma starožitnými hrnky. Položila na stolek podnos, vzala si cigaretu, nervózně točila zapalovačem v ruce, probleskl oheň, a ve sporém světle místnosti zahlédl ustrašenou dívčí tvář.
---
Zdravím paní Tužku, čtu Ghost Doga, přemýšlím o Bohu, uvařil jsem si meduňku.
Milan Bukovecký
14. 03. 2011 | 07:01

naivka napsal(a):

Prosím, dovolím si připojit se ke slovům paní Eleny, kterými zmiňuje nesmírnou tragédii, odehrávající se v těchto dnech v zemi vycházejícího slunce, v Japonsku.. při sledování přírodní katastrofy, nemilosrdně ničící životy i výdobytky lidské civilizace, maně mě napadá, že to nejcennější, co člověk možná někdy a občas vlastní, jsou lidské emoce, city, na žádném jiném majetku tolik nezáleží, je kolikrát marný...
..

a teď snad trochu úsměvu: nekonečno si představuji, že je něco, co nevíme, jak vypadá, ani jak je to daleko či blízko, ale rozhodně víme, že to existuje :-)

Infinity - Nekonečno:
http://www.youtube.com/watch?v=FTY_bsgnpr0&feature=related

děkuji za milé pozdravení. děkuji za krásné texty. na jiné blogy již dávno nechodím, jen sem. je tu možné občas se setkat s nekonečnem...

hezký a voňavý den.
14. 03. 2011 | 08:50

Ghost Dog napsal(a):

sluníčku naivce

.. svírá se mi srdce při pohledu na neštěstí těch skromných a pracovitých lidí v Japonsku, moje myšlenky jim vyjadřují hluboké soucítění .. zatím nemohu více ..

.. nekonečno začíná koncem posledního bodu, posuneme li tento bod o nějakých pár světelných let dále, je to zase již prostor konečný, který se natahuje s každým posunem tohoto bodu, něco jako ta zkumavka (pokud jsem to s ní pochopil správně)..

moc si mi tu chyběla, až jsem z toho málem onemocněl :) ..
14. 03. 2011 | 09:28

Petr Klán napsal(a):

Paní Drzá Zrzko, mnohokrát děkuju, takhle vnímám lásku ...

Pane Milane Bukovecký, mnohokrát děkuju, i za přání. Pěkné dny Vám i Vašemu tvůrčímu duchu. Hledal jsem u řeky sen. "Nemůžeš mít sen, když nespíš," řekla řeka. "Když tedy kolem nepoplavou fazole, znamená to, že je tam nikdo nenasypal" odpověděl jsem. "Ano," souhlasila řeka," když máš sen, poznáš, že spíš, když vidíš plavat fazole, poznáš jejich sypače a když vidíš mou hladinu třpytně vlnit, poznáš původ třpytu i vítr." "A když myslím na nekonečno?" zeptal jsem se řeky. "Tak poznáváš mě i sebe," odpověděla řeka.

Pane Maxime, mnohokrát děkuju, dovolte se připojit k naší základní roli ve snaze přírodě objektivně porozumět a přitom určitě být součástí hmotného vesmíru. Zvídavost nás vede k vysvětlování naší existence pomocí jiných aspektů přírody a vesmíru. Děláme to jak netranscendentními (např. Darwinova teorie) nebo transcendentními (např. Inteligentní design) pokusy. Když se "odpoutáme," tak oběma najednou.

Paní, pane v+f=s+2, mnohokrát děkuju, ano, jakékoliv číslo, jakkoliv velké, není nekonečno.

Pane Targusi, mnohokrát děkuju. Čtu tady Vaše řádky a přemýšlím, že 2/2=1; 2/1=2; 2/0,1=20; 2/0,01=200; 2/0,001=2000; atd. Vaše řádky ustanovují "hru," kdy čitatel je stejný a jmenovatel se neustále zmenšuje. Smyslem hry je dát do jmenovatele 0 a přitom víme, že to není možné, že je to svým způsobem "faul," ale to přibližování je fajn.

Paní Tužko, mnohokrát děkuju, ano, dovolte se přidat a zeptat se včel. Jak půvabné. I pěkná přirozená čísla mají své vampíry. Číslice přeskupíme do dvou menších čísel tak, že jejich součinem je původní číslo. Např. 102510=201*510.

Pane Ládiku, mnohokrát děkuju, ano, dovolte prosím se přidat, že "žádné přímočaré příčiny nerozhodují." Je to z důvodu, že rozhodují jejich přímočaré následky. Víme o nich totiž nekonečně hodně.

Pane MirkuP, mnohokrát děkuju, matematika naštěstí nabízí i kompenzaci, totiž že - * - = +.

Pane Mívale, mnohokrát děkuju za Vaše moc neúnavná slova ...

Pane Tenco, mnohokrát děkuju, lidský pozorovatel ...

Paní Eleno, mnohokrát děkuju, dovolte se přidat, je tam "neohraničenost" řeky. Jsou tam fyzikální konstanty, které mají "správnou" hodnotu i poměry. Je tam "Myslím, proto existuji." Je tam antropický princip k našemu činění ...

Pane Kacíři, mnohokrát děkuju, myslíme, tedy jsme ...
14. 03. 2011 | 12:34

Milan Bukovecký napsal(a):

Petr Klán
Díky za odpověď. Je hodná Vašeho věhlasu. Přestože mám smuteční den, chtěl bych se o něj podělit. Potkal jsem na pohřbu skoro všechna děvčata mého života. Zavřel jsem oči, šeptal, až umřu a uviděl slzy velké jako fazole. Stékaly strání jejich tváří do řeky. Otevřel jsem oči, abych napsal za nebožtíka báseň a všechny ženy jeho života políbil.
---
Až půjdete domů a podíváte se do nebe, vzpomeňte
Vzpomenu si také
Pak se rozhlédněte a seberte mé sny
Uvidíte, jak se Vašim podobají
U toho potkáte mé děti, pohlaďte je
Pohladí vás také
Potkáte i moji ženu, když bude chtít, pomožte ji
Určitě Vám pomůže jiný
To Vám vzkazuje Petr V. Jeho život a práce ho zastihli nepřipraveného. Nestačil dokončit své sny. Už nemůže pomoci synovi na cestě za ideály, které sám nenaplnil. Nestačil říci dceři, jak ji má rád. Neukázal manželce, jak je ještě dobrý. Plány, které spřádal na prahu stáří, prchavé chvíle štěstí, mu přerušila smrt. Teď už je to jen na vás. Petr V. chodí po nebi a dívá se.
Bůh s ním a s Vámi!
Milan Bukovecký
14. 03. 2011 | 14:28

Petr Klán napsal(a):

Paní dN+Mp, mnohokrát děkuju, za potěšení z Vašich řádků, za přání vyzdobit zkumavku, ke kterému se rád přidávám. Dovolte prosím přidat možnost přijít na očekávanou návštěvu do jiné zkumavky, občas se zastavit ve zkumavce s pamlsky, nechat se zkumavkou vybavenou sedačkami přivézt do zkumavky vybavené stromy ...

Pane Jiří Vorlíčku, mnohokrát děkuju za Vaše řádky i myšlenky. Ano, "ohromující rozsahem," neohraničené, extrapolující. Může tedy naše existence, náš objev nekonečna, sloužit k vysvětlení něčeho tak základního, jako třeba proč je vesmír právě tak starý, proč má gravitační síla právě takovou velikost? Je to jisté přiblížení mezi tím, že víme všechno (nekonečné boží království, nesmrtelnost) a mezi tím, že můžeme znát něco, co směřuje k elementárnějšímu. Také Vás zdravím a děkuji.

Paní Fialenko, mnohokrát děkuju za Vaše slova. Teď na jaře vyjdeme ze zkumavek připraveni nekonečno nekonečně obdivovat.

Paní MA-FU, mnohokrát děkuju, když čtu Vaše milé výměny s paní Tužkou, je mi hezky.

Pane WbGardene, mnohokrát děkuju za antropickou Pat.

Pane Ghost Dogu, mnohokrát děkuju za rozezvučené myšlenky, za Vaše slova. Věřím, že nekonečno nemá svůj konec s matematikem, réva s vinařem, počátek se slovem, vesmír s bodem, vzdálenost s časem. Děkuju.

Paní Naivko, mnohokrát děkuju, za Vaše slova, za připomenutí přítomnosti v nás. Ano, víme že existuje a snad je i svým způsobem invariantní, pokud by se historie i "trochu" změnila.

Věřím ve společnost, která má současně Schopnosti, Dobrou vůli a Občanskou statečnost. Věřím, že taková společnost vždycky dostane určitý čas na záchranu. I možnost vrátit se.
14. 03. 2011 | 15:31

Targus napsal(a):

To Milan Bukovecký:

To jsem teda zvědav, na které stránce (ne)dojde k přefiknutí. Podle mého by dojít nemělo. Pan Klán to nádherně vysvětlil za mne. Limita se to jmenuje, nemýlím-li se.
Přibližování je krásné, ale v momentě, kdy dojdem cíle, ztrácíme se v nekonečnu, jako ta nemožná nula ve jmenovateli.
No a to je tak vše, na co dnes z počtů stačím :-)))

Já jsem měl tak smutný den včera. Seděl jsem u nemocného železného obra, už se stmívalo. Napadlo mne, že jej znám už patnácte let, a že jeho život už je spočten. Srdcem ještě zdatný Jura, avšak kolečka v transmisích už neslouží a nehodný pán už nechce investovat do reparování a transplantací.
"Nejspíš skončíš rozložen na kusy a pozřou tě mladší, zachovalejší klony," poplácal jsem jej po boku a chtěl vstát od lahváče z dřevěného špalku.
Tu jsem pocítil tíhu svých let, tíhu života, tíhu všech nákladů, které ten sedmitunový obr vedle mne odtahal lidem na svých zádech. Na kratičký okamžik se mi zastavilo srdce a zableskla kontrolka v mysli.
Obvyklé podsvícení na displeji mého mozku se rozzářilo jasněji a v tu chvíli jsem věděl, že na mne myslí moje znovu nalezená sestra.
Ta, která si mne našla, protože jsem jí nedočetl pohádku a už se nenašel nikdo jiný, kdo by jí mne nahradil.
Uvědomil jsem si, jak byv smířen se životem a smrtí znovu jsem začal před čtvrt rokem lpět na bytí, jak zoufale škemrám všemohoucího o každou sekundu života navíc, protože jsem jich ztratil tolik, co se jich vejde do čtvrt století.
Abych dohnal to, co se dohnat nedá.
Abych vynahradil to, co vynahradit nelze.
Abych ještě jednou urval ze života kus krásna.
Abych alespoň ještě jednou uviděl milovanou bytost, tak blízkou mému srdci a tak vzdálenou mým očím.
Ano, naše srdce jsou vzdálená na limitě nuly, naše oči jsou od sebe limitě nekonečna.
Jaký paradox, ani nemusíme do vesmíru, máme vesmír ve své duši.
14. 03. 2011 | 21:11

Milan Bukovecký napsal(a):

Petr Klán.
Slova jako lvi v trávě. Číhají na savaně, fouká vítr, ani slon je nezadupe.
Ghost Dog.
Vaše kvílení. Úžasné.
Naivka. Jsem rád, že Vás vidím. Čtu a musím myslet.
---
BOHORODIČKA OSTROBRAMSKÁ

18. prosince 1987, v půl šesté večer, pršelo, nebylo se kam schovat
Déšť mlátil do zad, deštník přikryl jenom hlavu, aby mě pořád hnala
Někam dopředu, vyráběla neustálé zmatky, jakoby hledala palec pro
Požehnání, tatínkovy krásně modré oči, očarující, ale teď už vážné
Už dávno vážné, nenávratně pryč, ležely uprostřed Čech, hned vedle
Drahé babičky, nevlastního dědy Josefa, dárku pokorných očí matky
Pršelo, tak děsně v Polsku pršelo, teklo po zádech, aby pak v jedné
Kavárně měli volno pro zapalovač Ronson, kouř z cigarety Carmen
Olivu v Martini s ledem, byl jsem divně nervózní, upíjel a z gotického
Okna byly vidět jen proudy vody, veliké stíny domů s příšerou kostela
Za obrovskými vraty, se dala tušit jedinečná kování i šouravé kroky
Babiček s šátky na hlavách, děsivé chrliče odpalovaly vodopád vody
Ale že shůry spadne do kavárny Galaxie, rozmazleně zařve z nebe
Abych vstal, to jsem netušil, že se zvednu, zaplatím, navléknu kabát
Vystřelím kopuli deštníku, půjdu motat klubíčkem štěstí, které počká
Až, přejede autobus, na přechodu zanechá nit mezi bláhovci, kteří se
Schovali, čekali, až nápor deště zmírní, právě naopak, tříště kapek
Lavinovitě drhly a napadaly čistý asfalt, kde ani hovínka od pejsků
Nebyla vidět, pak se zastavilo u katolického kostela, ve staré čtvrti
U středověkých baráků, mocné portály a zpupné pískovcové límce
Táhly do černých mračen, zadupaly do země skleníky mrakodrapu
Otevřel jsem dveře, sundal čepici a ve stínu obavy zatáhl deštník
Našel si správný vchod, abych pak vypustil oči až do hloubky lodi
Zpovědnice hořela, nasvítila kynutou černou bibli, kterou kostelník
Připravil faráři, rétor však neměl čas na stesky strázně lidí, klečeli
Smířlivě čekali Boha, hostie ležely v misce, stál jsem hříšník, stále
Ještě na nohou, něco od sebe očekával, ne pokoru, možná vzdor
I když jsem vlastně nevěděl, proč odporuji, dal jsem si otázku, jestli
Nežiju v marasmu, protože jsem si nedovedl představit své selhání
Biče morální bídy, chtěl jsem ji poznat, možná to byla nekulturnost
Neznal jsem určitého Boha, možná jsem neměl věc, na jakou bych
Se, mohl obrátit, asi jsem také lenoch, který si neuměl Boha vyrobit
Přišel jsem, někdo mě držel za ruku, postrkoval od času halucinací
Byla to opravdická Galaxie, asi jsem byl její majetek, muž zajatec
Ve starém kostele bydlela, a i když se mi tam nelíbilo, musel jsem
Zůstat, dívat se na ostatní kolem sebe, chodit po nich a nechat je
Chodit po sobě, uvědomil jsem si, že ten kostel znám, sice ne tak
Bohatý, ale naprosto stejný, jako u Jakuba v Praze, v mžiku jsem
Chtěl vycouvat, ale čekal na mě duch s duší modrookého tatínka
Donutil mě sáhnout do kapsy, otevřít peněženku a rukou, na které
Chyběl malíček z války, mě postrčil ke kostelní prodejně, kde paní
Neviděla drobné v tatínkově ruce, měl je od nás na cestu do nebe
Ukázala mi Bohorodičku Czsenstochowou, zář šípů Ostrobramské

-pokračování-
14. 03. 2011 | 21:33

Milan Bukovecký napsal(a):

-pokračování- Bohorodičky Ostrobramské

Určitě jsem věděl, když ji koupím, tak z Vilna, nezapomínám běh
Paustovského, potkalo ho pochybné štěstí, dostalo se do čítanek
Příběh o Mariánské pouti, už před lety jsem porozuměl síle davu
Osudové chvíli fanatismu Czsenstochowé, když kardinál nastavil
Prsten, nepolíbil ho, souboj dítěte s mužem, tak proto jsem boha
Nevyrobil, neměl nárok, ale tatínek bděl, připravil penízky abych
Si koupil a pověsil na krk stříbrný řetízek, na něm božskou krásu
Měl ji chlapeček u sebe, když tak těžce a pomalu umíral, až jsem
Nechápal, jak, se k ní, tak neskutečně chudý a ošoupaný kluk
Upínal, méďa, k té opeřené kráse, Zakarpatský medvěd, kterému
Bolševici nedali k rakvi ani jehličí věnce a z takového jsem vypadl
Je tolik dní po smrti, napršelo celé moře, vyplakal jsem kastrůlek
Slz, možná jsem byl bezmezně opuštěný, sám se svým mozkem
Přízrak fantazie, nevěděl si s ní rady, ještě že mi přišly na pomoc
Ženské ruce, měkká bříška dlouhých prstů Velké matky, teplé oči
Tělo plné horkého mléka, vysoké prsy, spočinula mi na nich hlava
Děťátka z Čech, začala mě kolébat, slzy samy tekly, mizely na její
Mohérový svetr, na pruhy černé sukně, okamžitě schly, navzdory
Tomu, že bylo vlhko a nezadržitelně v Polsku pršelo, že jsem se
Odtrhl, odcouval až dovnitř, šel do kolen, svolně, tak samozřejmě
Čekal, až si zástupce na zemi zamete pometlem suknice podlahu
Kropítkem mi potrhá duši, a když jsem ucítil na hrudi rub přívěsku
Který připomněl, že žiju, houpám věčným pohybem Bohorodičky
Z Vilna, tak složitý systém, a jestli se mýlí
O tom si rozhodnu sám

Milan Bukovecký
14. 03. 2011 | 21:36

Milan Bukovecký napsal(a):

Targusi,
jo, to můžu. Myslím, to je ono. Pomalu a jistě se přibližujete. Pod drsnou slupkou je poezie. Skoro bych se vsadil, když přidáte, mohl byste jako Nohavica zlidovět. Je to mužský svět, železo a sklo. Je to ženský svět, který Vás pohání. Tak tedy naposledy, Targusi, Nukleární Pánbůh, Kristýna Benková. Mám její profil, všechny její trumfy a slabosti. Narodila se v mé první knize, Most. Její kádrový dotazník mám z roku 2005. Nelze publikovat zde. Stačí komorní stránka 5. Dnes končím, pane Kláne, končím. Mám toho na vidle.
---
„Mohl bych si někde umýt ruce a udělat čuču?“ zeptal se, ona se smála, zavedla ho, aby věděl, co a jak, všude bylo pečlivě uklizeno, zásoby mýdla, různé prášky do pračky, velké ručníky, čistý záchod. Tak a máš to za sebou, kontrolore, počastoval se, aby pak šel za ní, do stínu jejího tepla, hladil jí po spáncích, zavřela oči, líbal ji na víčka, vrásku na krku, připadal si, že je maximálně zatížený, program je nastaven, nic ho nemůže zadržet.
„Musíš si na mě vzít pilu, miláčku, dva roky si o mě nikdo neopřel ani kolo“ špitala profláklý slogan, stále zachumlaná do obřího županu.
„Neboj, ani to nebudeš vědět“, oznámil a začal rozbalovat dárek, podle klasického návodu, odhalte dámu, nepospíchal, Kristýna jihla, podvědomě tušila, že se to možná, v takové pohodě, nebude nikdy opakovat.
„Bude to její večer“, tak si Michal předsevzal, vedl ji bát se, a svezl na pouťové Lochnesce, aby pak volně padali mrakodrapovou šachtou nahoru a dolů a ještě než přišel liftboy do práce zmačknout knoflík, bylo pět ráno.
Potom ho šla vyprovodit, v kabátě, jen tak přehozeným přes noční košili, k domovním dveřím. Klepala se zimou, mávala a Michal si připomněl, mimo toho, že nechal ve městě auto, že Kristýna je to, co chce, byl jí plný, dostal nápad, měl by si ji vzít za ženu, nutkavě jí to šel oznámit. Telefonní budka fungovala.
„Haló, Melánie?“
„Melánie!“
„Miluji Tě. Chtěl bych Ti říct, prožil jsem nádhernej den. Ještě nikdy jsem takovej nezažil. Kdybys chtěla, vzal bych si tě za ženu.“
„Ale, blázínku. Počkej ještě chvíli, musím si odechnout a přivyknout, nemyslíš?“
„Jistě. Jenom, aby to netrvalo pět let, rozmejšlej!“
„Neurážej se, miláčku, neurážej. Musím si zvyknout. Je toho na mě najednou moc. A ty musíš domů, k mámě, bude mít starost.“
„Tak jo! Pa. Posílám pusu.“ A opravdu ji poslal do kdesi zaklapávaného přístroje, podíval se na orosené mluvítko, ucítil pach tisíce dechů před ním, lehkým krokem přešel na stanici tramvaje a spolu se všemi těmi, kteří musí brzy do práce, nastoupil do vozu, zavěsil se na přidržovací tyč a tramvaj je vezla a vlekla do hlučícího města, které jak vybrakovaný úl čekalo pracovní síly, aby se pak mohlo rozjet do nekonečného času, v prostoru, kterému se říká Československo, je březnový pátek a člověk si na to může vzít i baloňák.
Milan Bukovecký
14. 03. 2011 | 22:01

Viola napsal(a):

Asi není dobré psát o nekonečnu jedenáctého - den zesilující vytrvalosti. :-)
14. 03. 2011 | 23:02

Milan Bukovecký napsal(a):

Petr Klán
Všechno funguje. Koukám z okna. Přijela včela zubařka do ordinace. Pořád se ještě nenaučila parkovat. Jednou jsem jí ukázal zub, který dělal židovský lékař v Dallasu. Nevěděla si s ním rady. Drátky a šroubky, páky a důmysl. Ta její načesaná hlava mě ale vždy dostane. Po silnici se začaly hýbat včely naší ulice. Viditelně je poloprázdná. Chybí tu děti včelstva. Mají prázdniny. Včela Já, pojedu do města na poledne. Pracovat. Dohadovat se, co jsem to napsal, co za to. Pak si dám u vietnamských včel rizoto. Navečer budu u jednoho včelstva na komorní vernisáži. Můj kamarád malíř, Pavel Smolík, a jeho obrazy. Přinese víno, obklopen svými včelami, ukáže, co umí. Umí. Budou tam i děti z mého včelstva. Přednesou projev. Kdybych já měl možnost, řekl bych to asi takhle:
Dámy a pánové,
sešli jsme se u příležitosti komorní výstavy akademického malíře Pavla Smolíka. Předem děkuji jménem pořadatele za účast a majiteli objektu za možnost předvést fragment díla. Je třeba se předem zmínit o rodině malíře a jeho manželce, kteří ho v jeho tvorbě bez výhrad podporují. Právě v této svobodě se našel obsah jeho výpovědi a ve spojení s přírodou a kosmem, vždy pod nárazem světla, nás autor uvedl do prýštivých barev temper a jejich výraz vyvolal konotace porozumění. To přesně měl a má malíř na mysli, aby nás atakoval do hlubin nevědomí, her a stínů, které nás životem provází. Defilují tak před námi naše fantazie, jejich autentické poznání, které, skoro až neuchopitelná umělecká výpověď evokuje. Postojíme-li chvíli před obrazy, pohltí nás všeoblažující laskavostí, géniem přírody a pomůže nám pochopit vlastní já ve století vědy. Motivy a hloubka vidění, které se nikdy neokoukají, nás budou provázet, i když tu nebudeme. Takový má rozměr díla Pavla Smolíka, kdy obraz je solitér, kvůli kterému musíme někdy přestavit i interiér a nikdy se ho už nezbavíme.
Když si rozdělíme etapy jeho tvůrčího zápolení, začněme mládím a končeme promocí na Akademii výtvarných umění. Další etapou je poznání a zrání až do jakéhosi rozcestí. V poslední etapě jsou tu ty pomyslné schody do nebe, které znovu a znovu nabízí poznání, a výpověď sunou výš a výš. Nyní už zralý muž a umělec poučený filozofy a vědeckými objevy, rozdává na rozsáhlém schodišti světa sílu uměleckého projevu, kterou mu propůjčil rozum a civilizace. V záplavě konzumu a konceptuálnímu pokřiku by se mohlo zdát, že by jeho vynález světla mohl zaniknout. Omyl, i když každá doba něčemu tleská a tančí pomyslný valčík. Pavel Smolík a jeho dílo přesvědčuje, že není nikdy pozdě nahlédnout do duše něčeho velkého. Je příslibem nového pohledu na kulturu a její velké roli na přežití lidstva.
Milan Bukovecký
P. S. Proč to píšu? Na stěně pod proskleným stropem bude viset 25 kilový obraz Zahrada nekonečno. Ten byl v roce 2002 předmětem obdivu v 1 patře obchodního domu Rott. Pamatuji se, jak některé prodavačky a zákaznice před ním ohromeně stály a ptaly se, co to je. Nekonečno, říkal malíř. Myslím, že byste si rozuměli, pane Kláne. Je to přesně to, co jste napsal.
16. 03. 2011 | 08:02

Targus napsal(a):

To Milan Bukovecký:

Díky. Povedlo se Vám to. Opravdu ano. I když ji ve finále přefikl (, čehož jsem se obával. Nikoli kvůli ní, ale kvůli příběhu, určitě mi rozumíte).
:-)))
17. 03. 2011 | 21:57

Milan Bukovecký napsal(a):

Targusi,
Vy jste na ženský a rozumíte peklu, když je to jinak. Víte, že je to autor, který to má v ruce. Já jsem jí fandil, Targusi a fandím dodnes. Posílám Vám trýzeň starého muže. To Vás čeká a nemine. Mezitím byste mohl být spisovatel.
---
Nepomiluješ mě, miláčku

Nepomiluješ, nebudu létat, nebudu žít slastí
Asi jsem spadl z višně, abys znala mé strasti
Tvé oči mě spálily, zlí draci maskárou dávili
Šíbují tváří okatou, stánek s cukrovou vatou

Chtěl bych čárku, rosu pahorku mezi stehny
Do dlaně várku vlasů, mnít je jak zrní klasu
Plést jazykem na ploše kůže, pít amulety růže
Nemocný jak agresoři, gambleři v hříchu těla

Kde pažit slunce upražil do běla mandle
Na udici, jak smíšek, házel cukrkandlem
Miláčku, jsem pouhý muž na háčku
Nepomiluješ mě, nepomiluješ
---
Milan Bukovecký
18. 03. 2011 | 08:51

Tužka napsal(a):

Tužka napíše, četla jsem si, pane Milane Bukovecký, tak trýzeň starého muže, dobře, když trýzeň, tak trýzeň trochu jinak.

Sonet opožděné touhy.

Kvítečku, krásko, půvabe,
co na tváři máš pohozených pih.
Nosík a ouška, něžný podbradek,
kradmo jsem jediným pohledem stih.

Tančilas ulicí, rychlostí svého mládí,
v dálce se útržek růžových šatů mih.
Touha se stářím zápas svádí,
proto, jsem raději k obloze oči zdvih.

Ztratil sjem poslední záblesk tvého jasu.
Neznám tvou vůni, ani tvůj smích.
Na hlavě jíní, na duši sníh.

Čekám tě v prostorách času,
stojím jak promoklý vích.
Hledal jsem tisíckrát na noční obloze souhvězdí z pih.

Dodatek: Z dálky zní šaškův smích,..nebo lásky,?...kdepak, jen té s kosou, co příjde pokosit i naší zahradu.
První jarní den čeká na horizontu času, znám jednu paní, co si jako dárek k osmdesátinám dala svatbu se stejně starým mužem a říkala mi, toho jsem měla potkat alespoň před dvaceti lety, takže, není všem dnům konec, život a čas nečeká. Tužka a úsměv, prosím.
18. 03. 2011 | 09:25

Milan Bukovecký napsal(a):

Tužka

Vážená paní. Když jsem si přečetl to Vaše krásno, chvíli jsem chtěl soupeřit. Jako byste vstoupila do arény pro muže, kteří bojují o moc a ženy. Byla to jen chvilka. Agrese zmizela. Jako omluvu, posílám úryvek básně v próze Indiánský měsíc hladu. Je o roku 1978 a boji rotmistra v záloze s démony neviditelné ruky války.

… Tak hrozně se nám stejskalo

Věděli jsme, že kdesi v baráku je klavír
Našel ho balík uvolněného toku vědomí
Přešel až do smysluplného pocitu svobody
Začal jsem dupat na dřevěnou podlahu
„Dem ke klavíru!“
„Dem tlouct do kláves!“
Běželi jsme chodbou pro koně
Odhodili vatované vesty
Rozrazili dveře promrzlého sálu
A z otevřeného nástroje vyrazili bílí sloni
Tak hrozně se nám stejskalo

Kdo mi dá to jediný ráno s Tebou, ječím
Odjížděl jsem pryč, jakoby na věky
Pod vysokou klenbou nádraží jsi odcházela
Matka stála s postavičkou syna a mávala
Do vyhřátého pokoje jsi šla
Psát na tenký papír teplo stesku
Pověsit ho na šibenici
A spustit neviditelné kruhy okovu
Nic jiného jsme ani nechtěli slyšet
Ani Armstronga
Jenom falešný tón klavíru
A svůj nakřáplý hlas

Tak hrozně se nám stejskalo
---
Hezký den paní Tužko.
Milan Bukovecký
18. 03. 2011 | 10:22

Tužka napsal(a):

Tužka napíše, děkuji, pane Milane Bukovecký, inspirativní, ano, velmi, tak přidám, život bez lásky.

Život bez lásky.

Krajina z kamení a černých slzí,
uprostřed jezero plné vzteku.
Oblázky vzpomínek, co nás mrzí,
hromady slibů, zrušených bez doteků.

Večer, co večer, přichází čaroděj,
rozžíná nám lampu beznaděje,
obrazy v temnotě ztrácí děj,
prokřehlé srdce už láska neoděje.

Řetězy přikován poslední slib,
k neslyšným slovům, že bude líp,
diamant zanechá bolestný vryp.

Nechal kdos stopu v pobřežním bahně,
čekal, že uslyší sténavý vzlyk.
Pak mu tam uvízla šaškova škorně.

Dodatek: A šašek?, další bolest nám přinese v torně.

Venku začalo sněžit, všechno souvisí se vším, jaro, kam se schováváš?? Tužka a úsměv, navzdory mokrým studeným vločkám sněhu.
18. 03. 2011 | 11:17

Milan Bukovecký napsal(a):

Tužka
Vážená paní, svět je rozdělen na Jin a Jang. Karty jsou rozdány. Přeji dělnou empatii k lidem a vlastní zážitky a emoce s nimi sestavit do nekonečných slov formy a obsahu.

Jel jsem v dešti a s vločkami sněhu leštil Evropu
Mlhou ztěžklý Brenner mě vpustil na tah Itálie
Schválně kolem jezer, světlem pobřežních lamp
Doleva na Dolomity, a u barevných hor zastavil

San Martino di Castrozza

Uprostřed hor a peřiny sněhu číhal démon zimy
Měl velký spěch, poslední zbytek představivosti
Ve stráni s potoky, mi v soutoku, svlékl myšlenku
Chytil vzteklé slovo, olovo výpovědi, pak to už šlo
Kukačka paměti čekala, až naletí medvědi vševědi
Ale hodní démoni ho spláchli pro tento den

Přeji hezký den a za týden
Milan Bukovecký
19. 03. 2011 | 12:41

Targus napsal(a):

To Milan Bukovecký a Tužka:

Vážení, Vy jste mi:
1/ pozvedli nijak valnou náladu. Po přečtení se mi hned nějak lépe dýchá a dívá na večerní krajinku
2/ naprosto zničili mé iluze o tom, že bych se kdy naučil alespoň trochu psát. I když na rovinu přiznávám, že jsem naprosto nikdy takové ambice neměl, spíše mi je jaksi nutilo okolí.

Nicméně si Dílka stáhnu a přečtu na dobrou noc. Bohužel jsem vypadl z baráku brzy ráno a k večeru jsem přišel zcela nepoužitelný, takže po třech hodinkách oživování polomrtvého tělíčka jdu ještě na dvě hoďky odhazovat sníh, kterého tu spadlo na dvacet čísel a je mokrý,až běda. Krásno je super věc, ale nedá se žrát, tož musím ještě ven s "kytarou" a přihnat nějakou korunku...

Přeji Vám dvěma vše dobré.
19. 03. 2011 | 21:09

Tužka napsal(a):

Tužka napíše pro Targus, díky, pane. Neklesejte na mysli, máte moc dobrý osobitý styl, moc dobře se čtete. Všechno chce cvik, pokračovat, někdy to jde ráz na ráz, někdy nic, ať je píle sebe větší. Já píšu, když dostanu impuls, je to jen pro vlastní zábavu. Přeji krásné dny, sníh mi uklidilo slunce dřív naž zapadlo. Venku je nádherný úplněk, takže přeji magickou noc. Tužka
19. 03. 2011 | 21:52

Targus napsal(a):

To Tužka:

Kvůli psaní na mysli rozhodně neklesám. Já teda píšu dokonce za prachy (tři kila za stránku), ale jsou to odborné věci. Pochybuju, že byste plesala např. nad problematikou vážení kamionů pomocí dynamických vah.
:-)))

U Vás je úplněk, u nás prý taky. Dcera pravila, že přes ty mraky je vidět ÚPLNÉ ho..., tudíž je úplněk, a dostala výchovný pohlavek, načež drze opáčila, kdo dal pohlavek mně, když jsem zakur..val při oblékání bundy, neb jsem zničil zip. Ale házela se mnou, i když už je z ní dospělák..., hodná.

To Milan Bukovecký:

Tak to jsem starý od narození, mě baby nikdy nechtěly, takže jsem se trýznil pořád. Teď nevím, jestli to je k smíchu nebo k pláči. A jelikož jsem tvor po výtce přízemní a básničky jsem coby dítě z duše nenáviděl, pošlu vám vyznání jedné osůbce z toho mála, které mě kdy měly rády.

KOCHANIE
Vzpomínám, když jsme se milovali v trávě u nedaleké řeky.
Objímals mne a říkala mi kochanie.
Vzpomínám, když jsem ležel na nosítkách, černý od uhlí, rudý od krve a tys mne hladila po špinavé tváři, umývala jsi mne potoky svých slz, smála se na mne a rozkousanými rty jsi šeptala: "Bude to zas dobré, kochanie."
Vzpomínám na den, kdy jsi mi pyšně přinesla ukázat naše první dítě, líbala jsi ho na čelíčko a broukala mu, kochanie.
Dnes už nejsi ta droboučká malá dívka nesoucí se jak vzácný šperk po boku těžkého atleta, kochanie.
Skráně Ti už prokvétají, vyplakané oči jsou zdobeny vějířky vrásek a ruce pomalu svraskávají, kochanie.
Ty ruce, které mne stokrát hladily, kdy jsem byl zas malým vystrašeným kloučkem ve Tvém náručí, kochanie.
Ty ruce, kterými jsi mne na stokrát zvedala ze země, kochanie.
Atlet zeslábl a onemocněl a ty jsi zestárla, tvé tělo už vadne, kochanie.
Ale Tvá duše je stále tak mladá a silná, jako tenkrát, když ses rozhodla, že si Tě vyberu za svou ženu, kochanie.
Jsi žena, která utváří svého muže v rytíře a ochránce, kochanie.
Tvé slzy bez milosti rozbíjejí můj ocelový pancíř chlapské tvrdosti, kochanie.
Přijdu zas za Tebou, sevřu Tě pevně v náručí a políbím Tě do vlasů, kochanie.
Jsi moje láska, kochanie.
Jsi můj život, kochanie.
20. 03. 2011 | 00:37

naivka napsal(a):

pan Targus

bach, busoni: chaconne
http://www.youtube.com/watch?v=1JZzAupJap0&feature=related

vaše křehké vyznání je tolik silné a něžné.. promiňte, prosím, jestli se vám skladba nebude líbit, lépe jsem vybrat neuměla...

přeji krásný den.
20. 03. 2011 | 08:01

Milan Bukovecký napsal(a):

Targus

Bohové to chtěli

Zvon slunce chtěl obléknout srdce
Hodil mi k nohám zlaté šaty
Jak velbloudí karavanu od hrbu kopce
Třpytily se v kapkách vody
Bloudivé prsty je chtěly krotce zvednout
A spálily si o lem bříška
Pustil jsem šaty, hekly,
Vlekl škaredy do sněhové koule
Královna zimy chladila mé ruce
Abych oblékl srdce a jaro přišlo
---
Bohové chtěli, abych to napsal. Bohové chtěli, abyste to napsal i Vy. Paní Naivka a její vyznání. Připojuji se.
Milan Bukovecký
20. 03. 2011 | 11:17

Targus napsal(a):

To naivka:

Ač nejsem zapáleným fandou klavíru, tohle mne opravdu potěšilo.
Jak skladba samotná - vzbuzuje silné emoce - tak i grácie, která ji přednesla. Vidět ji při přednesu je opravdu zážitek, emoce tryskají jak jak horká voda z gejzíru.
20. 03. 2011 | 19:37

Petr Klán napsal(a):

Paní Naivko, paní Tužko, pane Bukovecký, pane Targusi, když tu pročítám Vaše řádky, myslím na vzácnou a křehkou blízkost a otevřenost, kterou můžeme sdílet. Děkuju.
22. 03. 2011 | 09:30

Tužka napsal(a):

Tužka napíše pro Petr Klán, děkuji, pane, děkuji za možnost díky Vaším textům, přiblížit se lidem, které znám jen podle jejich slov, stejně jako Vás, a děkuji za možnost, být jim blízko, číst je, nahlížet do jejich myšlenek, to znamená i do jejich duše,...a tohle já miluji,... Lidská schránka mne zajímá, ale ještě víc mne zajímá, co v sobě ukrývá, těch přihrádek, těch šuplíčků, otvíráte, ...žasnete,... někdy,...??? však vite, jak to někdy bývá. Tužka a přeji krásné jarní dny.
22. 03. 2011 | 10:17

Targus napsal(a):

To Petr Klán:

Já děkuji rovněž. Nevím, jak to děláte, ale umíte nabudit svými slovesnými výtvory tu pravou žádanou atmosféru. Atmosféru, bez které křehkost zůstane tvrdá a odolná jak předpjatý železobeton, blízkost je kdesi v druhém vesmíru a otevřenost překonává vrata bankovního sejfu.

To Tužka:

Dejte bacha, ať v těch šuplatech nehrábnete do nějakého nevábného obsahu, zvláště v těch vzdálených, tajných a zapomenutých se ukrývají obzvlášť podaření bubáci.
22. 03. 2011 | 23:10

Tužka napsal(a):

Tužka napíše pro Targus, děkuji, pane,.... jedna Vaše věta a jakou mi vybavila vzpomínku. Psala jsem to už mockrát, ráda chodím sama, takže jsem prochodila okolí každého místa, kde jsem žila. Bylo to i pohraničí. Jednou mne na cestě zastihla prudká letní bouře, šla jsem lesem, bylo to nepříjemné jít v bouřce pod stromy, ale najednou se vylouplo opuštěné stavení. Ne, že bych měla v oblibě vstupovat do polorozpadlých domů, ale blesky nad hlavou, tak jsem volila to stavení. Byl tam i starý, vlhkem poničený nábytek. Stůl měl povytaženou zásuvku, zdála se mi malá, když jsem se shýbla, zjistila jsem, že je za ní ještě jedna, ta se dala vysunout, jen když se vyndala ta první. Udělala jsem to,.. ve druhé zásuvce byly ve starých hadrech zabalené krátké vojenské dýky, měly krásné rukověti, ornamenty, monogramy, vyrytá věnování, ale, skvrny na hadrech, které jsem objevila mi připomínaly krev. Naprosto mne to vyyvedlo z rovnováhy. Rychle jsem to dala vše zpět a pádila z domu,...šel mi mráz po zádech, nechtěla jsem přemýšlet o události, která zanechala stopy v tom opuštěném domě. Občas si na to vzpomenu, už jsem tam nikdy nešla, takováto tajemství mne nelákají, ale překvapit umí. Vyprávěla jsem to v minulosti už víckrát, jednou se jeden muž rozhodl, že si tam dojde pro ty dýky,...našel ze stavení už jen komín, dům vyhořel, bylo to několik let od mé "schovávané před bouří." A zas přemýšlím, jaký příběh ukrývala ta tajná druhá zásuvka. Pane Targusi, to kochanie je moc krásné, taky mi vyvolalo vzpomínku na jedno vyznání lásky,...Vy něco napíšete,..a u mne rezonují vzpomínky, já vzpomínám docela ráda, dík, Tužka.
23. 03. 2011 | 00:12

Milan Bukovecký napsal(a):

Petr Klán
Díky, jsem u Vás rád, asi jsem se uvelebil, možná byste mně mohl napomenout, abych tak neexhiboval, ale k něčemu to snad bylo dobré, Targus, ta jeho otevřenost a výpověď o obyčejnosti života, myslím, můžete být spokojený, paní Tužka, talent s projíždějícím kočárem imaginace a Vy, a Vaše poetické provokace s hlavolamy, světlo v okolním sevření prázdným škvárem, ostrůvek plynoucího času, u kterého se dá zastavit a zavzpomínat, dáváte kroužku kolem sebe prostor, chce to jen odvahu k výpovědi, pryč jsou frustrace, skoro bych řekl, svoboda, když na ulici na čekají šelmy a řvou.
Milan Bukovecký
23. 03. 2011 | 08:22

Targus napsal(a):

Teda já se tu pomalu stydím, jak mě tu chválíte a ono dohromady není za co.
Jinak hlavní pointa toho vyznání mojí drahé polovičce je v tom názvu. Nevím, jak dalece ovládáte polštinu, slovo "kochanie" má několik významů, může to znamenat oslovení - miláčku, pak slovo láska, dále význam mít hodně rád (cokoli) i samotné milování. Samotné věty pak nabývají poněkud odlišných významových nuancí. Manželka to jako rodilá Polka vcelku ocenila.
Ovšem hned na to mi vynadala, že jsem jí zašlapal schody ve špinavých botách. To aby nevyšla ze cviku a já abych nezapomněl, kam patřím, že ano.
:-)))
23. 03. 2011 | 20:20

Targus napsal(a):

To Tužka:

Abych odlehčil pochmurnou atmosféru krví nasáklých svršků, zde jeden minipříběh o sahání do tajných přihrádek.

Na vojně měli naši velitelé neblahý zvyk každé pondělí o přestávce mezi hodinami Politického školení mužstva (PŠM) procházet ložnice a kontrolovat skříňky, resp. jejich obsah a pořádek. Při tomto bohulibém díle pátrali po jídle, které jsme ušetřili na cvičení, koupili v Armě či nějak šikovně protáhli na barák při směnách v kuchyni, kde jsme myli nádobí a podlahu. Každý objev tzv. bufetu doprovázel jejich vítězný ryk a další pátrání po našich prohřešcích, jejichž nepotrestání jsme byli nuceni směnit za uzmutí potravin.
To mne celkem vytáčelo, neb jsem byl tenkráte člověk extrémně vztahovačný, úzkostlivě spravedlivý a přesvědčený o tom, že vbrzku pohnu Zeměkoulí (prostě mladý blbec).
I tak se jednou jala parta důstojníků loupit v pokoji nepřítomných kancelářských krys pracujících na štábu od ranních hodin. Až došla řada na skřínku jistého svobodníka P. K. proslulého laxním přístupem k otázce hygieny a pořádku vůbec.
První otevření skříňky poskytlo známý obraz zmuchlaného šatstva smíšeného s krajíci chleba, sáčkem od cukru a vyjezených paštik. I jal se jeden z důstojníků tuto skřínku čistit, ovšem po druhém zabrání tlapou jaksi strnul, neboť sáhl do mnou nastraženého exkrementu lidského původu. I tu jej popadla zlost a uchopiv výstrojní materiál prudce jím škubl směrem k sobě. A to neměl dělat, protože spolu se šatstvem vypadla ze skříňky třílitrová plechovka od guláše, bohužel ovšem otevřená, vyjezená a téměř k okraji naplněná obsahem obdobným, jako se nalézá obvykle v žumpách, ovšem poněkud zředěným. S třeskotem vypadla na podlahu a vyprskla svůj obsah po všech okolostojících.
Další průběh už byla celkem nuda, to sama jistě chápete...
:-)))
23. 03. 2011 | 20:41

Tužka napsal(a):

Tužka napíše pro Targus, díky, pane, od dětství jsem ráda poslouchala řeči mužů,..a dobře jsem dělala, pomohlo mi to orientovat se "v jejich světě, názorech, vzorcích chování, myšlení," a úspěšně pak v dalších letech mnohé s předstihem rozkrýt a někdy si do slova a do písmene zachránit nejen srdce, duši, ale i život. Informací z "druhé poloviny " není nikdy dost. A zas se mi něco vybavilo,..a sice, jak jsme na svobodárně pekly trenérovi k narozeninám dort, já ho chtěla "načinčat", ale byla jsem ostatními přehlasována, tak mu čtyřicítku naaranžovaly z čokoládové masy a ty části velice připomínaly,...je jasné, co, ... ale byl dobrý a po tréninku jsme ho společně snědli,... čokoládové hovínko jako čtyřicítku musel sníst sám. Díky, přeji radost ze života, Tužka.
23. 03. 2011 | 23:14

Targus napsal(a):

To Tužka:

"...od dětství jsem ráda poslouchala řeči mužů..."
Jémine, tak to Vás lituju, Nic mi nešlo víc na nervy, než pitomé, prázdné a nic neřešící kecy, lhostejno zda u kafe nebo u piva. Z toho vyplývají 2 možnosti:
A/ nejsem chlap
B/ mám místo mozku antihmotu

Což by mimochodem bylo naprosto skvělé téma pro další blog, pane Kláne. Čiňte se, ať máme čím zahřát své duše.
25. 03. 2011 | 00:18

Tužka napsal(a):

Tužka napíše pro Targus, tak ty řeči, to byli muži, vlastně už staří muži, kolem mého nevlastního dědečka. On byl kovář, za mlada byl na lodích válečného námořnictva mnoha monarchů. Nebyl voják, byl najímán jako civil. Procestoval celý svět, mimo Austrálii. Sedávala jsem v kovárně na lavici, nebo venku při kování koní, to byly mé lekce ze života mužů. Určitě byste také poslouchal, zkušenosti, které dnes už nezískáte, protože se asi nebudete plavit na lodích, kde se svítí petrolejkami, dýmají parní kotle, vržou klády dřev, a kromě těch parních kotlů a děl a střelných zbraní, je všechno poháněno "lidským sádlem", ručně. Škoda, že jsem si ta vypravování všechna nezapsala, něco už mou hlavu určitě opustilo. A když Vám bude zima na duši a na srdci, napřáhněte dlaně ke slunci, i když je za mraky, chvíli čekejte, ono je tou vše řídící silou, dodá ji, a lze zas doplnit energii a tím i sílu a radost ze života. Tužka a úsměv, prosím.
25. 03. 2011 | 00:47

naivka napsal(a):

Nu, napadlo mě včera pozdě večer, že bych snad mohla přidat do diskuze o nekonečnu příspěvek, který jsem psala před několika měsíci na blogu pana Sedláčka (pod jiným nickem). Byla tam tehdy velmi zajímavá diskuze, zvláště díky panu Zbyňku Matyášovi (ZAM). Zaujalo mě téma mozku, vědomí a emocí.
Vědomí je pro nás, pro člověka, základem všeho, co považujeme za lidské a ušlechtilé. Jeho ztrátu lze přirovnat ke smrti, i když tělo vykazuje známky života. Staří Řekové a mnozí další věřili, že vědomí sídlí v srdci. Dnes více věříme, že vědomí je produktem organizace a procesů v mozku, toto tvrzení je podpořeno ohromným množstvím empirických důkazů.
Pro moji představu o vědomí je zásadní, že je "vtělené" a úplně nejdůležitější, vědomí je proces, nikoliv věc.

Nyní si dovolím překopírovat úryvek zmíněného příspěvku někdy z léta minulého roku, omlouvám se, pokud není vhod, i za jeho délku, ale snad lze v něm nalézt souvislosti právě s nekonečnem. Nekonečno spatřuji v každém z nás, každý člověk je součástí vesmírného nekonečna...
25. 03. 2011 | 08:34

naivka napsal(a):

Užívám některé citace z knihy Draci z ráje od Carl Sagana. Kniha vyšla již v roce 1977 (New York):

Většina neurobiologů věří, že neurony jsou činnými prvky při fungování mozku, třebaže existují důkazy o tom, že určité vzpomínky a jiné poznávací funkce mohou být obsaženy v mozku ve zvláštních molekulách, například RNA nebo malých bílkovinách. Na každý neuron v mozku připadá asi deset gliových buněk, jež poskytují lešení pro neuronové stavby. Průměrný neuron lidského mozku má 1000 až 10000 synapsí neboli napojení na přihlehlé neurony. Pokud každá ze synapsí odpovídá jednou odpovědí ano/ne na elementární otázku, jako je tomu u přepínacích prvků elektronických počítačů, maximální počet odpovědí ano/ne neboli bitů (potenciálně) v mozku obsažených je asi 10 na desátou krát 10 na třetí = 10 na třináctou, čili 10 bilionů bitů (nebo 100 bilionů, pokud bychom použili hodnotu 10 na čtvrtou synapsí na neuron). Některé z těchto synapsí musí obsahovat informaci, jež je již obsažena v jiných synapsích; některé se musí zabývat motorickými a dalšími (nikoli poznávacími) funkcemi a některé mohou být prostě prázdné, vyrovnávací tlumič, jenž čeká, až ho rozechvěje nějaká zítřejší informace.

Kdyby lidský mozek obsahoval jen jednu synapsi - předobraz monumentální hlouposti - dokázali bychom si navodit toliko dva mentální stavy. Kdybychom měli dvě synapse, pak 2 na druhou = 4 stavy; při třech synapsích 2 na třetí = 8 a obecně při N synapsích 2 na N stavů. Avšak lidský mozek je charakterizován zhruba 10 na 13. synapsemi. Tudíž počet rozličných stavů lidského mozku je roven 2 povýšeno na tuto mocninu - tj. vynásobeno sebou desetbilionkrát. To je nepředstavitelně velké číslo, daleko větší než kupříkladu počet elementárních částic (protonů a elektronů) v celém vesmíru. Právě tento nesmírný počet funkčně odlišných konfigurací lidského mozku je příčinou toho, že si žádní dva lidé, dokonce ani společně vychovávaná identická dvojčata, vlastně nemohou nikdy být příliš podobní. Tato ohromná čísla možná také vysvětlují něco z nepředvídatelnosti lidského chování a z okamžiků, kdy svým jednáním překvapujeme i sami sebe. Vlastně, v konfrontaci s těmito čísly je div, že v lidském chování existuje vůbec nějaká pravidelnost. Odpověď musí být taková, že rozhodně ne všechny mozkové stavy jsou obsazovány; musí existovat nesmírné množství mentálních konfigurací, které žádný člověk v dějinách lidstva nikdy ani zábleskem nepoznal a nezahlédl. Z tohoto pohledu je každý člověk vskutku originál a posvátnost lidského života je snad etickou konsekvencí.

V posledních letech se podařilo zjistit, že v mozku existují elektrické mikroobvody. V rámci těchto obvodů jsou jejich stavební neurony schopny daleko širšího okruhu reakcí než jen prostého "ano" nebo "ne" přepínacích prvků elektronických počítačů. Mikroobvody mají velmi malé rozměry (typický rozměr je 1/10000cm), a jsou tak schopny zpracovávat data velkou rychlostí. Reagují už na napětí rovnající se 1/100 toho, jež je zapotřebí k vybuzení obyčejných neuronů, a jsou tudíž schopny daleko jemnějších a delikátnějších reakcí. Hojnost těchto mikroobvodů se podle všeho zvyšuje podle schématu ladícího s naším obvyklým pojetím komplexnosti (komplikovanosti) u živočichů, přičemž nejvyššího rozšíření, jak v absolutních, tak v relativních číslech, dosahuje u člověka. Také se objevují až v pozdní fázi vývoje lidského embrya. Existence mikroobvodů naznačuje, že inteligence nemusí být důsledkem toliko vysokého hmotnostního poměru mozku a těla, nýbrž také hojnosti specializovaných přepínacích prvků (v mozku). Mikroobvody dále zvyšují množství možných stavů mozku i za hodnotu vypočítanou v minulém odstavci, čímž dále přispívají k oné ohromné jedinečnosti každého člověka....

:-) přeji krásný, růžový den.
25. 03. 2011 | 08:34

Targus napsal(a):

To Tužka:

To mi připomíná mé prapředky, se kterými jsem sedával u rozžhavených kamen v době, které se říkávalo černá hodinka. Bylo ještě světlo,ale pro staré a unavené oči už ho bylo málo, a tak se na chvíli všichni zastavili a popovídali si.
Jako malý klučík jsem poslouchával
o práci v dolech bez sbíječek a hajcmanů, razicích štítů, kombajnů a metr širokých dopravníkových pásů,
o ruční výrobě automobilů bez svářecích automatů a lakovacích linek,
o válce velké a ještě větší - té první i té druhé,
o národnostní nenávisti,
o lásce mezi dvěma lidmi,
o bolesti, když některý z chlapů se už nikdy nevrátil domů k těm rozpáleným kamnům.
A sedřené pokřivené ruce podobné vyschlým pařátům mi podávaly neodmyslitelný hrneček melty, stařečci ji pili hořkou, já jsem dostával do květovaného plecháčku lžičku domácího zdravotně závadného medu posbíraného včelkami z plevele ostravských hald.
Jak tam ty včelky mohly přežít, je mi dodnes záhadou.
A srdce se mi svírá, když si na ty životem pochroumané stařečky vzpomenu. Jako by mi někdo kus duše uťal...
25. 03. 2011 | 21:06

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy