21. 05.

Ne rudý, ale růžový tank osvobozuje

Petr Minařík Přečteno 2822 krát Přidat komentář

Zatímco Praha na konci druhé světové války nedočkavě vyhlížela svůj první sovětský tank, Brno bylo osvobozeno a tovární dělníci a pracující inteligence už si vesele vyřizovali účty s Němci, kterým se nepodařilo vzít nohy na ramena (a že nebylo moc kam, dobře víme) a kterým ještě před pár dny pomáhali montovat poslední zbraně do jejich utopického konceptuálního snu o sjednocené Evropě s jedním až hanebně silným národním státem v čele. V květnových dnech roku 2017 se situace otočila.

Růžový tank se zpožděním bezmála třiceti let přivezli do Brna. Stal se magnetem cenné výstavy Kmeny 90 Moravské galerie. A pro někoho se pak transformoval v představu, že už si moravská metropole (jak tomu tady z rozmaru říkáváme) neví se sebou natolik rady, že vzpomíná na slavné pražské časy, které nikdy neprožila.

Podstatou současného společenského neklidu je však časová okolnost instalace tanku Davida Černého před brněnským Červeným kostelem. Stalo se to v týdnu od 8. května, který si od devadesátých let připomínáme jako Den osvobození. V Praze se totiž na první tank sovětské armády muselo čekat, protože Stalin si nechal vypsat šek za Prahu už na Jaltě, ne-li dřív (což je stejné, jako když zaplatíte řemeslníkovi předem: když už má své jisté, do práce se moc nehrne). Takže výstava nevýstava, část Brňanů a návštěvníků veletržního města považovala za faul právě to, že Růžový tank zdobí jeho malebné ulice v hodinách, kdy má jen jako symfonie větru prosyceného vůní šeříků znít alexandrovský chorál Svatá válka.

Růžový tank ale do Brna dorazil přesně včas – a o Brno samozřejmě vůbec nejde. Objekt není pouhým plakátem k retro výstavě, ale zhmotněním jevu, který si několik posledních let jako společnost i jedinci uvědomujeme jen s nevolí a jen neobratně k němu hledáme argumenty. Máme potíže už se samotným popisem, o řešení jsme se myslím ani nepokusili. O co jde? Ano, o onu frustraci z vývoje po roce 89, o únavu z floskulí o lidských právech, která svojí nepoctivostí týrá posluchače i samy deklamátory, o stydlivost vyslovit jednoduché slovo budoucnost, které jsme nahradili otázkou „euro, nebo koruna?“, o podrážděnost na intelektuální stav veřejného prostoru – ačkoliv běžný „konzument veřejného prostoru“ nemá šanci skutečného intelektuála potkat, tento prostor je dnes dokonale uklizen. A ano, vrací se nám ten zápas, který někdo nazývá sporem kultur a civilizací. K tomu máme něco našetřeno, najde se i dost zájemců, kteří nás ochotně vyšlou na tu nejméně komplikovanou cestu.

Tak jako v devadesátých letech stojíme na křižovatce, což je floskule obsažená v každém pořádném českém eseji, prohlášení či petici v nejistých časech. V časech, kdy si musíme vybrat, což děláme nejméně rádi ze všeho. Je pak náhodným paradoxem života a tvorby Davida Černého, autora onoho Růžového tanku, který nás volá znovu do debaty a k rozhodnutí, jestli chceme patřit tam nebo tam, že k jeho důležitým zákazníkům patřil Andrej Babiš, jenž jako zkušený podnikatel nejbystřeji rozpoznal poptávku po nové smlouvě, která už má nepříjemné podmínky sepsány písmem typu bonsai minimum, ovšem zaručuje blesková řešení.

I dnes se musíme bavit o Rudé armádě, Sovětském svazu, našem osvobození a následné okupaci. Bohužel ani dnes to nejsou jednoznačné historické milníky. Růžový tank v Brně je aktuální, protože i nám hrozí, že budeme mít úspěšné, kýmsi plánované hospodářství, jehož konjunktura zřejmě nebude nezávislá na dobrovolném zapovězení demokratických sentimentů. I nám se otevírá náruč neskutečné stability, klidu na práci, kde už si nebudeme muset s ničím lámat hlavu.

Diskuse o dilematech s Východem, kterou snad dílo pražského umělce před brněnským protestantským kostelem otevře, může pochopitelně podráždit upřímnost, s níž si chceme a máme připomenout permského soustružníka, rostovského inženýra či doněckého horníka, kteří se i na našem území stali obětmi neopakovatelné hitlerovské bestiality – ovšem s pachutí západního ironického úšklebku západní části světa, který nad sklenkou whisky pozoroval, jak Stalin vlévá do ohně místo benzínu vlastní občany.

Jak se tedy současně klanět padlým na straně jedné i jejich armádě na straně druhé, když se ta armáda na půl století stane kolportérem běsů v polovině Evropy? K našemu osvobození nepřispěla stalinská mašinérie a aparát Rudé armády, ale milióny bezejmenných vojáků. Růžová je sexy a muži, kteří položili život stovky kilometrů od domova se takovými, byť jistě ne radostně a vesele, stali. Má-li být tank maskován khaki barvou před nepřítelem, je dobře, když se v mírových časech převleče do barvy, která přesněji vystihuje jeho funkci jako pomníku, památníku – má být nositelem míru, úcty k lidským právům, svobody projevu, zkrátka být sexy. Ano, barvy jsou jen symboly, klidně choďte v černém; dnes se rozhoduje o tom, jestli chceme být historicky sexy, anebo ne. V Brně k tomu vystavili tank – a udělali dobře.

09. 10.

Uražení a ponížení na ukrajinské hranici

Petr Minařík Přečteno 3664 krát Přidat komentář

Dnes večer v pražském Národní divadle budou dávat Havla. Ačkoliv podle mnoha renomovaných divadelních kritiků, kteří své recenze publikují na Facebooku a včera asi volili Okamuru, jde o mrtvého autora (doslovně vzato mají pravdu), který už nemá světu co říct, jeho Asanaci (to není ta s Landovským) nastudovalo ukrajinské Národní divadlo. A protože je to jubileum, tak s tím přijedou do Prahy, Brna a Pardubic. Myslím, že je to událost, a to nejen kulturního významu, která dokazuje, že Havel – autor mrtvým není.

Už za pár hodin to začne. Bude kolem toho řada řečí, přípitků a povzbuzování Ukrajiny a jejího boje. Nejedná se tam o nic podstatnějšího, než o vlastní suverenitu a státnost, konečně to dobře známe taky.

Soubor Národního divadla Ivana Franka, který k nám z Ukrajiny přijel, aby dnes večer odehrál Asanaci, čekal na hranicích do Evropské unie 6 hodin. Prý se to neobešlo bez osobních prohlídek. Samozřejmě všichni s platnými vízy. V pořádku měli i palce; každý Ukrajinec musí při vstupu do Schengenu dát otisk do pohraničníkova památníku.

Divadelníci jsou povahy nejen veselé, ale i velkorysé, tak na tu epizodu z hraničního přechodu zapomenou. Převáží jiné dojmy, jistě lepší. A konečně, převážíte-li Havla z Východu na Západ, nemůžete čekat, že to nebude lehce absurdní.

Obdobné situace, často i výrazně horší, zažívají denně tisíce běžných Ukrajinců. V ponižujících frontách stojí před polskou nebo slovenskou hranicí a čekají na vpuštění. Nejbohatší region světa, velmoc technologií a lidských práv nedokáže zařídit, aby člověk při vstupu na její území nebyl ponížen. Jak chceme bojovat s propagandou Kremlu, vyřídit lidem na Východě, že existují alternativy vůči autoritářským způsobům spravování země, když nedokážeme takovou maličkost? Tedy, aby to na hranicích fungovalo normálně, čekalo se do hodiny a cestující s ukrajinským pasem si nepřipadal jako člověk druhé kategorie.

Nikdo na Ukrajině si nemyslí, že v brzké době jejich země vstoupí do EU či NATO. Vědí, že naše pomoc má limity HDP a odhodlání, a že když to bude bolet, tak se prostě uzavřeme do sebe. Ale těžko uvěřit, že jede-li dnes hrát ukrajinské „národní“ do pražského „národního“ s Havlem, tak jim k tomu při vstupu do velmoci civilizací zařídíme scénu, která by se mohla odehrávat někde v tupých časech vzniku divadelní hry Asanace.

28. 07.

Národní romantici 2016

Petr Minařík Přečteno 4525 krát Přidat komentář

Na pana Konvičku nebo na pana Klause se pořádně zlobit nedá.

Každý z nich je trochu jiný. Jeden kariéru formálně ukončil ve vrcholné funkci a trošku legračně se pokouší, aby po něm cosi podstatného zůstalo, ale do dějin pochopitelně zapsán je. Druhý politickou kariéru pořádně ani nezačal, a už je konec. Každý bude jiné povahy, s Konvičkou by se na pustém ostrově na nějakém systému společné koexistence domluvit dalo, aspoň se mi to tak jeví. Každý z pánů má jiné vzdělání, Václav Klaus to nesporně lépe umí na kameru a s davem. Oba mají ale hodně společného. Jsou to nenapravitelní romantici, a proto se na ně nejde zlobit.

Ale samozřejmě nejde o nějakého pana Klause nebo pana Konvičku, to jsou jen figuranti pěny dní. Obdobnému schématu naivního vnímání světa kolem propadly v dnešním Česku a Evropě statisíce, ba miliony lidí. Amatérští kutilové napříč společností věří, že je možné vrátit se zpět do starých dobrých časů. Do doby, kdy na hranicích stáli muži v pěkných stejnokrojích. Po ujetých pár stech kilometrech Evropou se nezměnil jen název země, ale na přepážce vám vyměnili peníze, v každé zemi jiné, pěkné národní motivy, takové kontinuální výtvarné bienále pro nejširší vrstvy.

Zkrátka existuje nemalá skupina lidí, která propadla iluzi, že návrat ke kořenům, rozuměj do devatenáctého století, je ten nejúžasnější nápad. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se pan Klaus s panem Konvičkou potkávali na půdě nějakého folklorního sdružení, které má za cíl uchovávat staré obyčeje. Dokonce si myslím, že ministerstvo kultury by jim na takovou činnost mělo udělit grant. Mezi sebou by si vyměňovali franky za západoněmecké marky a razítkovali celní deklarace. Přidružený sportovní oddíl by pro rodiče a přátele členů secvičil rekonstrukci boje o ochranu západních hranic.

Jenže žádné staré dobré časy nebyly. Účastníci každoročních napoleonských válek přece nechtějí, aby je na tom poli někdo doopravdy rozmixoval na fašírku. A myslím, že by se císař František I. nebo car Alexander I. ve Slavkově u Brna nedostali ani do druhého kola v senátních volbách. Pan Klaus, pan Konvička a milióny podobných idealistů by měli vědět, že něco jiného je slabost pro četbu ve starých kratochvilných časopisech a případně nošení retro kostýmů, a něco jiného je realita. Stárneme všichni a všichni asi budeme tvrdit, že když my jsme byli mladí, tak bylo všechno voňavější a lepší, ale kriticky uvažující vědí, že to bylo tím naším mládím, že jde jen o sen a vzpomínku, subjektivně jistě libou.

Splnění utopické vize návratu k národním státům, tak jak se honí v hlavách pana Konvičky a pana Klause, by Evropě přineslo nefalšované masakry a stovky mrtvých, se skutečnou krví, ne s třešňovou šťávou, jakou se mažou účastníci historických rekonstrukcí slavných bitev. A konkrétně pro Česko by to jistě znamenalo znovunastolení otázky naší samotné existence, tedy jako národa, oprávněnosti žít v suverénním státním útvaru.

Taky mám rád ten dramatický milostný příběh Scarlett O'Harové, a jistě nejsem sám, ale nechtěl bych pro tuto svoji vášeň rozpoutat novou válku Severu proti Jihu. Prostě si to jenom někdy znovu přečtu nebo pustím na DVD a totéž bych doporučil panu Konvičkovi a panu Klausovi.

19. 06.

Zrušme svatby

Petr Minařík Přečteno 10742 krát Přidat komentář

Od konce devatenáctého století se Jeníček s Mařenkou v našich zemích ‒ pokud patřili k bezvěrcům anebo věřili v něco, co nemělo mocnářovo povolení ‒ museli brát na úřadech. Říká se tomu občanský sňatek. Mezi dvěma válkami si mohli vybrat. Buď si slíbí věrné milování v kostele, nebo na úřadě. Před rokem 1989 panovalo sňatkové podobojí, tedy pro ty, kteří chtěli svatbu za zvuků varhan a slibem k Pánu Bohu: museli jít od oltáře přísahat ještě věrnost mezinárodnímu dělnickému hnutí na příslušný národní výbor.

Stát nabízí dvojicím, které se rozhodnou spolu sdílet nejen lože, ale zejména stůl, jistá práva. Aby to mělo společenskou a zejména ekonomickou logiku, pak je třeba jistého nekompromisního úhlu pohledu, a každý tak může mít rozestlánu jen jednu postel a stravovat se jen u jednoho stolu. Tedy pokud chce čerpat benefity ze společné kasy. Na poctivost lidí se v tomto ohledu spoléhat nedá, je třeba Jeníčka s Mařenkou registrovat. Nikoliv pouhou deklarací, že tato postel, a žádná jiná, ale až zanesením do análů vzniká nárok na daňovou úlevu anebo exkluzivní informaci, že váš nejmilejší má rakovinu plic.

Těžko si lze představit tragikomičtější výjev než ten, který se v nejrůznějších podobách odehrává denně na radnicích, respektive dalších lokacích. Ani „ano“ vyslovené při tandemovém seskoku, tisíc mil pod mořem či na hradě Kokořín nesmazává onu trapnost, když se vás volený zastupitel, ať straník nebo bezpartijní, ptá, jestli s tou či oním chcete trávit všechny zbývající dny života. A jeho asistentka (možná s ní spí, to se v tom švunku nedá najisto potvrdit, ale lepší je věřit stereotypům, takže spí) přidá pár veršů ze zlatého fondu české poezie. A muž, který se před vás dostal na kandidátce Občanů pro lepší Podivín 2014, vás dehonestuje četbou moralistních imperativů o životě bok po boku z příručky uvolněného komunálního politika.

Okolnosti jsou dostatečně karikaturní, není třeba je zahušťovat. Nelze ale ani popsat absurdnost, s níž se do státního cirkusu hrnou tisíce spoluobčanů. Prý dobrovolně. S jistou přepjatostí, obvyklou nejen u nastávající a paní matky, nýbrž vlastní všem svatebčanů, lze tvrdit, že jde o nejstrašnější genocidu našeho ducha, jakou na nás státní správa vykonává. Všechny ostatní pokusy, od deklamací, že jako občané máme na něco vliv, až po „jednou bude líp“, jsou toliko nevinné povídačky, které si koneckonců zasloužíme.

Pokrytecký rituál na začátku oné společné cesty životem (držme slovník) doopravdy škodí vztahu mezi partnery. Je to koncentrované „jako“ s příchutí politického kabaretu, kdy před vámi nestojí klerik zastupující nejvyšší moc, ale výkonná síla moci, které obecná část populace nevěří, pohrdá jí, ať již právem či nikoliv. Vaše domácí štěstí začíná spolčením se lží politiky, byť leckdy na té nejnevinnější komunální úrovni. Ani v časech, kdy se s praktikou sňatků na radnicích u nás začalo, neměl starosta autoritu srovnatelnou s venkovským farářem. Ten druhý ji odvozuje od světa, o němž si mnozí z nás pěstují iluze, ten první od reality, ve které jsme iluze ztratili. Pokud dva stoprocentně věří, že po jejich smrti je sežerou červi, popel roznese vítr a šmytec, pak je nesmyslné ritualizovat jejich a státní potřebu být spolu. Ať si jsou.

Nevěřícího Jeníčka s Mařenkou má registrovat obecní úřad, mají mít stejná práva jako dva Jeníčkové, kteří už registraci umožněnu mají. Občany nedělíme podle pohlaví, ač občan pohlavní cestou vzniká. Registrace ať proběhne stroze, jak se na byrokracii sluší a patří, je k tomu kolek, razítko a přepážka. Žádná deklarace před pánem s deskami a jeho asistentkou. Celé by to mohl zařizovat notář a s právním postavením dvojice by to nijak proti současnosti nezamávalo. Doktor by jim sdělil nepříjemnou pravdu a každý březen by si jeden z dvojice toho druhého mohl odečíst v růžovém formuláři.

Odstranění občanského sňatku by bylo civilizačním pokrokem. Samozřejmě registrátorem může být kněz v kostele, rabín v synagoze nebo instruktor potápění v Jaderském moři, to už je věcí volby každé dvojice, jestli chtějí parádu nebo ne. Stejně jako stát nezařizuje svatební hostinu, neměl by se angažovat při společném formulování našeho příštího intimního prostoru. Slibovat věrnost, pomoc a důstojnost můžeme sami ve dvojici anebo před svědky, které si vybereme. Při vší úctě k republice, obec není strážcem duchovního života jedince, ani v páru.

Zrušením přísah v obřadních síních by se navrátila svátost manželství tam, odkud byla ukradena. Kdo si věří, slibuje rovnou před Bohem. Kdo ne, nemusí nikde, anebo si koupí seskok padákem. A zrušení občanského sňatku přispěje k občanským svobodám. Jeníček i Mařenka se můžou registrovat s kýmkoliv a kdekoliv, Mařenka si vezme Mařenku a Jeníček Esmeraldu nebo Vaška převlečeného za medvěda. Platit daně budou podobně. A jestli ten příslib budoucnosti na hromadě oslaví v katedrále, nebo v hospodě na rohu, slíbí to Bohu, nebo sousedům, to je na nich.

Slibovat si manželství na celý život, „budeme stát při sobě“, to je krásná idea, ale u hazardních sázek nemusí asistovat obecní zastupitelstvo. Stačí, když vytvoří rámec pro důstojný pokus.

18. 09.

Žebrající milionář

Petr Minařík Přečteno 2963 krát Přidat komentář

Martin Reiner, který v poslední sezóně vyhrál všechny domácí literární ceny s románem Básník, chystá ve svém nakladatelství Druhé město vydat básnickou sbírku Nové decimy. Podle ukázek, které byly publikovány, například v Lidových novinách, na což si ale autor stěžuje, protože mu tam nasekali chyby, půjde o dobrou poezii.

Martin Reiner hraje poměrně nepřehlednou hru s identitou. Nechci se v tom vrtat, protože se samozřejmě často potkáváme, většinu roku jsme i kamarádi, takže bych to nerad schytal, ale drobně se u toho zastavit musím, už kvůli příštím generacím – na to by Martin mohl slyšet.

Tedy, milé děti, Martin Reiner se dříve jmenoval Martin Pluháček, vedl mimořádné nakladatelství Petrov, aby pak prošel záhadnou proměnou, kdy všechno pobořil a začal stavět znova. Širší veřejnosti byl znám především jako vydavatel knih Michala Viewegha, u čehož zůstává. Slávu literární si vydobyl výše zmíněnou knihou Básník o Ivanu Blatném, na jejichž kvalitách se shodla kritika, byť se občas hádali, jestli to je, anebo není román.

V domácím, rozuměj jihomoravském prostředí má Martin Reiner také pečlivě budovanou pověst milionáře. Sám k tomu přispěl články do regionální přílohy MF Dnes, kde život boháče i bohatýra sarkasticky glosoval. A protože šlo o seriál, tak postřehy vyšly knižně. Nyní vydává Reiner další knihu, půjde o básně s názvem Nové decimy, jelikož kniha Decimy od téhož autora již vyšla.

Problém poezie není v tom, že ji nikdo moc nekupuje a nečte, ale že většina obyvatel ztratila schopnost jí rozumět. Nikoliv povinná matematika, nýbrž povinná zkouška z porozumění básním by měla být součástí maturity, ale to je na jindy. Nové decimy Martina Reinera vydává sám Martin Reiner, peníze na knihu žádá přes server HitHit od budoucích čtenářů, ale spíš fanoušků. Je za polovinou a dopadne to jako skoro všechny Reinerovy projekty, úspěšně.

Nám méně schopným to na první pohled přijde divné, když bohatý člověk žádá peníze na svoji knihu, kterou si i vydává. Jako by to bylo proti duchu oněch internetových sbírek, ve kterých jde o projekty alternativní a tzv. nekomerční (význam toho slova taky neřešme). Sám s tím mám trošku problém a nepřispěju, naopak kolega z práce Pavel Řehořík přispěje, alespoň to včera tvrdil. Vedli jsme o tom polemiku po cestě do polské Vratislavi, což nemá žádnou významotvornou souvislost, měli jsme tam cestu.

Samozřejmě je dobré, že se o poezii občas mluví, ovšem jak již naznačeno výše, myslím jí to už nepomůže. Marketing je asi hlavním důvodem, proč se Reiner do virtuálního žebrání zapojil. V jiné zemi, kde žijí lidé orientovaní více na úspěch a přejícnější, by se nad Reinerovým počinem nikdo nepozastavil. Proč by si bohatý člověk nemohl alternativně hledat zdroje na činnost, která z podstaty nemá ekonomické řešení?

U nás ve východní Evropě je tomu jinak. Autor a jeho dílo nejsou dva světy, byť by si to Milan Kundera přál ještě o něco víc. Reiner sám svým podnikem nemá co tratit, o důvěryhodnost by se měl spíš obávat HitHit.

Případné pachutě z této exhibice by neměly zadusit fakta. Reinerova sbírka bude kvalitní, neprodá se a podporu potřebuje. Že by si ji autor a nakladatel mohl zaplatit sám, je sice pravda, ale proč by to dělal? V devadesátých letech mluvil jeden brněnský divadelník o tom, že nyní se bude provozovat pravicová avantgarda. Úplně jsem mu nerozuměl. Až doteď. Martin Reiner je příkladem, že ani liberálové nemusí být jen nudní účetní. Pravicová avantgarda povstala.

Sbírka na knížku Martina Reinera na HitHitu ukazuje, že taky charita je někdy zase a jenom byznys, lze jí využit marketingově nebo sbírat na své sny. Úspěch mají úspěšní, kterým se už daří. Idealismus je mrtev a u přerozdělování jsou první ti, kteří proti němu nejvíce brojí. Těším se, až si Zdeněk Bakala podá na HitHitu žádost o podporu některého z prodělečných, ale kvalitních titulů svého vydavatelství.

Martin Reiner není lakomá bestie. Z výnosů knih Michala Viewegha držel po dlouhá léta celou řadu kvalitních, leč neprodejných knižních edic (dělal festival, splavoval literáty po Brněnské přehradě etc.). On má právo žádat veřejnost o finanční podporu, my mu ji nepochybně dlužíme. Udělal to přímo a čistě, tak jak je jeho zvykem, jenom rozdílnost nátury mi brání, abych jej podpořil. Nutno však dodat, že obvykle se při debatách mýlím já, nikoliv Martin Reiner.


08. 08.

Česko hledá běžence. Budete tu šťastní.

Petr Minařík Přečteno 6112 krát Přidat komentář

Zatímco na světelných tabulích nad jihoevropskými uprchlickými tábory svítí už několik týdnů červeně OBSAZENO, české zejí prázdnotou. Česko hledá běžence. Nejsme přece o nic horší než Němci nebo Britové. Kvóty z Evropy nepotřebujeme, klienty pro svá zařízení si opatříme sami, tak se pozná moderní a sebevědomí stát.

K odchytu nešťastníků, kteří si neuvědomují, jak krásný může život na Moravě a v Čechách být, používá stát represivní složky, a to na kolejích i silnicích.

Samozřejmě nesmíme zapomenout na součinnost obyvatelstva. Dobří lidé sami hlásí pohyb podezřelých skupin nečesky vyhlížejících osob. Našinci mají na imigranty mimořádný čuch. Některým nejenže cizinec, neoprávněně vstoupivší na území státu, neunikne po skalinách ani na lučinách, poznají také na první pohled, jestli jde o ekonomického či jinak problematického uprchlíka. Ministerstvo vnitra si této práce nesmírně váží a připravuje, jako malé poděkování, pro nejaktivnější jednotlivce speciální pásky na rameno s nápisem „Pomocný občan“.

Uprchlíci jsou ovšem nevděční. Chtěli by do Německa, ale to nejde. Česká země je krásná, je třeba jí jen přijít na chuť. A tak policisté uprchlíky spoutají a převážejí z jednoho tábora do druhého, aby neměli moc času přemýšlet o dezerci. V táborech je o ně postaráno, včera třeba měli rizoto a přišel se na ně podívat pan doktor, který konstatoval, že jsou všichni zdraví jako řípy a nemnohé stížnosti správně vyhodnotil jako simulaci. „Taková ta slepá střeva, žlučníkové záchvaty a infarkty, tak to už vůbec neřešíme, to je nafilmované v deseti případech z deseti,“ vysvětlil lékař. „Často je taky bolí zuby, ale plomby nám Ministerstvo vnitra neproplatí, tak to trháme, což vždycky pomůže,“ doplnil lékaře jeho kolega zubař.

Nejdůležitější je osvěta, a proto ministerstvo vnitra chystá společně s Czechtourismem kampaň, v níž bude odchyceným, anebo těm, které odchyt teprve čeká, vysvětlovat přednosti naší země v oblasti emigrace. Nebude chybět povinné historické okénko. Bylo to někdejší Československo, které dokázalo vytvořit takové podmínky k emigraci, že zůstali opravdu jen ti nejpevnější, jenž dokázali s nepřízní podmínek bojovat takticky, na tolik sofistikované úrovni, že ani soudobá historie není s to tento boj zmapovat. O neboji v časech nesvobody přislíbil promluvit na některém shromáždišti v záchytném táboře emeritní prezident Klaus.

V klipech, které budou vysílat arabské televize po celém světě, chce potom náměstek ministra vnitra komunikovat především český talent na rozpoznání pravého od nepravého uprchlíka. „Všechno je to o příběhu,“ prohlásil na tiskové konferenci náměstek. Filip Renč už má představu, že hlavní osou spotu bude osud sudetských Němců. „Oni odešli po druhé světové válce do západního Německa, protože jim to tu nepřišlo dost dobré, nemilovali to stejně jako třeba já nebo někdo jiný. Šli za lepším, a ani se nerozloučili. Do Bavorska by chtěl každý, ale to je nesmysl, to chceme běžencům vysvětlit,“ shrnuje úvodní úvahy talentovaný režisér.

Nemá smysl si zastírat, že i místní občané, třeba na Hodonínsku, mají k cizincům bez platných cestovních dokladů trošku přezíravější postoj. „Já možu dat za dovolenú maximálně do pěti set euro, a to raz za rok, oni si kupujú zájezdy k nám okolo pěti tisíc euro, pak přijedú a nemajú skoro nic, tož to je nezodpovědnost. To sme u nás zase trošku víc na výši, myslím, velice se mi toto nelíbí, tato nezodpovědnost. Já také, když jedu do Bulharska, tak mám sebú leva,“ svědčí k problematice hodonínský občan, shodou okolností také dlouholetý zastupitel, člen dobrovolných hasičů a vzorný otec a manžel.

Česko je ráj na pohled, zpívá se o tom v první zdejší písni. Uprchlíci ze všech zemí by si to měli uvědomit. Musíme jen kolem táborů urychleně dodělat ty žiletkové ploty, a to by v tom byl čert, aby z nás do pár let nebyl uprchlický středoevropský tygr.

12. 06.

Velká cena symbolů Brna

Petr Minařík Přečteno 5651 krát Přidat komentář

Má-li Praha jako symbol tunel Blanku (což je zjednodušení), pak je na tom opticky Brno zase o něco lépe. Máme Pasáž Jalta. V ní vyrůstaly generace sebevědomých moravských veksláků, jelikož tu sídlila prodejna zahraničního obchodu s komickým názvem TUZEX, což znamenalo tuzemský export, což pro změnu neznamenalo vůbec nic. Po roce ´89 generace překupníků přivítala vítězství svobody a demokracie a vrhla se na podnikání, buď v sektoru vystavuj faktury, ale nikdy je neplať, anebo šla přímo do politiky. Pasáž Jalta má ve své podlomené konstrukci zdokumentované oba modelové příběhy. Jeden vypráví o podnikateli Hošnovi, který chtěl trhat fialky dynamitem. To by mu v těch časech jistě povolil i referát životního prostředí brněnského magistrátu, jestli takový orgán vůbec byl ve zlatých devadesátých, kdy i obyčejný právník byl totéž co mandelinka bramborová v letech padesátých, ale měl smůlu na špatný podnikatelský záměr, jako konečně tolik lidí, kteří byli solí této země na cestě budování reálného kapitalismu. A tak si pan Hošna v pasáži Jalta otevřel diskotéku, ale nemohl ji pořádně provozovat, od výkonu podnikání ho zdržovalo celostátní pátrání, pobyty ve vazbě i výkonu trestu, kam jej dotlačili méně pracovití příznivci třetích cest. Osud pasáže Jalta byl zpečetěn.

Naštěstí už na radnici seděla další generace, která se před Jaltou učila nákup a prodej, sice jen s falešnými perestrojkovými bony, ale přesto schopna činu. Radnice v čele s primátorem Richardem Svobodou, který si užil bídy coby vycházející hvězda literární kritiky, pochopila, že Jalta bude ta správná střecha pro brněnské úřednictvo, které je roztroušeno po celém městě, a má tedy málo času na bumážkování. Cena nehraje roli a o slávu nikomu nejde. Takže rozhodnutí rady bylo skromně anonymní a cena královská.

Pasáž Jalta už léta zeje prázdnotou. Podle svědectví se jen v noci vynořují hlasy brněnských úředníků, kteří padli ve výkonu služby, dejme tomu při razítkování. Anonymita rozhodnutí zajistila, že nikdo z radničních podnikatelů nemusel nastoupit potupnou cestu discomana Hošny, ale vesele pomáhají dál, kde jen můžou. Oproti tunelu Blanka je pasáž Jalta prkotina za pár stovek miliónů; upřímná nenávist prvních polistopadových garnitur k decentralizaci tak nese ovoce.

Někdo by mohl namítnout, že symbolem Brna je stadion za Lužánkami (na tzv. brněnské atributy „drak, kolo a zvonění v 11“ už nevěří ani zarputilí brunensisti z Turistického informačního centra) – a měl by zase pravdu. Zdevastovaný sportovní areál získal díky výměně na brněnské radnici novou naději, tedy ne k rekonstrukci, ale občas si ho může pronajmout bývalý fotbalista, ekolog nebo kněz a vykonat tam, za symbolickou cenu pronájmu, něco dobrého. Kritický stav areálu se nemění, a pořádat v roce 2015 na Brněnsku Woodstock je sice zpozdilost, ale málokteré oko zůstane suché.

V těchto dnech se dramaticky rozhoduje, jestli se v Brně pojedou závody silničních motocyklů Grand Prix. Lidová zábava, která na konci osmdesátých let dávala občanům Německé demokratické republiky zapomenout, že skoro nikam nesmějí cestovat, přežila, její osud je však významně ohrožen. Proč, to pořádně nikdo neví. Pomoci chce Jihomoravský kraj i město Brno. Hejtman Hašek pro Grand Prix procestoval nejrůznější exotické země, jestli se nesešel i s dalajlámou, tak jenom pro dočasnou nekompatibilitu kalendářů obou osobností. Primátor Vokřál zase nabízí 50 milionů; zlé jazyky, jež mívají obvykle pravdu, tvrdí, že už je to vyhlížení krajských voleb. Nicméně město Brno má rozhodnout. Otázkou je, jestli má město Brno ze svého rozpočtu podporovat soukromou akci milovníků pudru a benzínu, jestli oněch padesát miliónů, za které se dá v tunelu Blanka pořídit i několik rozdvojek, není příliš.

Odpověď je nemilá: není. Není na výběr. Gazdování posledních dvaceti pěti let v Brně a kraji dospělo tak daleko, že dnes si nemůže vybírat, jestli motorky podpořit, anebo ne. Nic jiného tu totiž není. Žádná konkurenční akce, která by přilákala do města Svratky a Svitavy statisíce návštěvníků, neexistuje, město samo magnetem není. Bývalé politické garnitury nepřišly s žádnou strategií, která by opustila papír a přinesla městu byť aspoň jednu srozumitelnou leteckou linku na velké německé letiště. Korporátní identita města z pera minulého vedení uspíšila jen jeho konec a černému koni minulých voleb, protestnímu hnutí Žít Brno, umožnila zasednout na Nové radnici. Žádná společná myšlenka, idea.

V Brně máme jen prázdnou pasáž Jalta s unavenými hlasy mrtvých úředníků a vzpomínkami veksláků na tuzexové časy, lužánecký areál, kam směřují fanoušci na brigádu, aby nemuseli chodit na skutečný brněnský fotbal, a Grand Prix. Jestli za těch padesát miliónů někomu dojde, že když nebudou motorky, můžeme zhasnout a dát rozchod, pak jde o cenu přátelskou.

A Blanka stála víc, že jo?

06. 06.

Kundera, sjezd, Vaculík

Petr Minařík Přečteno 4869 krát Přidat komentář

V Praze v sobotu skončil Sjezd spisovatelů, který pořádala nově ustavená Asociace spisovatelů (v současnosti fakticky jediný relevantní literární spolek). Aktivitě mladých spisovatelů, kteří volají po aktivnější roli literatury ve společnosti, nejspíš nejde nic vytknout. Obecně je dobře, že se sešli.

Že literatura existuje mimo normované struktury, a přesto zcela uvnitř společnosti, neprokázaly zřejmě referáty jednotlivých delegátů, ale příběh sjezdu samotný. Úvodní zdravice sjezdu patřila Milanu Kunderovi, žijící legendě, která kolem vlastní nedotknutelnosti vystavěla konstrukci z teze, že ne autor a jeho život, ale dílo má promlouvat. V českých podmínkách se jemná libůstka mění v dokonalou taškařici s absurdními prvky.

Kundera své opusy doma nedovoluje vydávat, a tak se namísto nich šíří nejen v širší laické, ale také v užší odborné veřejnosti fetišistická záliba, zkoumající takřka živočišnou podstatu autora samého. Kdo je M. K. a proč se chová tak podivně?, ptáme se a sama nepřítomnost díla je v tomto případě jen zanedbatelnou nepříjemností. Promluví tentokrát? Vzkáže něco významnějšího? Není naděje, že by vystoupil s referátem za slib, že jeho obraz i zvuk bude počítačově upraven?

Nakonec je na úvod sjezdu přečtena zdravice, která vskutku není ničím více než zdravicí. Kundera skrze předsedajícího prohlásí, že přeje sjezdu zdar. Relikvie z posvátných slov byla vystavena uším rokujících. Už se to může všechno začít. Podle strohých statusů na sociálních sítích, protože masmédia návrat literatury na přední pozice ve společnosti ještě šířeji neakceptovala, se pak po krůčcích postupovalo rok za rokem až do mytického šedesátého sedmého. Ale to nehodnoťme, počkejme na oficiální sjezdový materiál s přetištěnými projevy a záznamem diskuse.

Zasedací klenba doputovala v sobotu až k dvěma událostem, které jsou pochopitelně náhodné, pokud věříme na náhodu. Zemřel nejprve herec, který Vinnetoua hrál, potom spisovatel Ludvík Vaculík, který jeho život žil. Nabízí se to snadno: mladí spisovatelé ve svém kruhu hrají hru na Indiány z šedesátých let, a Vinnetou odchází do věčných lovišť, asi někam na Brumovsko. Milan Kundera sjezd pozdravil, Pavel Kohout nepřišel, Milan Uhde zavzpomínal a Ludvík Vaculík zemřel.

Pokus o kontinuitu v docela jiném časoprostoru může působit nanejvýš jako folklór; nová generace musí vytyčit i nové mantinely. O to se Asociace spisovatelů jistě snaží. Nelze než popřát všem dalším jednáním a schůzím úspěch.

30. 10.

Havel ve svetru, Sedláček v mikině

Petr Minařík Přečteno 6201 krát Přidat komentář

Ladislav Špaček, který kočuje po českých a moravských městech s programem, ve kterém lid učí správně zacházet s vidličkou a nožem, vyjádřil politování nad nedbalým oblečením režiséra, který z rukou prezidenta Zemana obdržel státní vyznamenání. Protože lid má své učitele v úctě, je rád, že vyšel z temnoty a nepožírá šošovici rukama, do schodů pouští první ženu, aby se muž mohl pokochat jejím zadkem, rozjela se na internetu ohnivá, ovšemže kultivovaná debata.

Kupříkladu jedna mladá česká spisovatelka napsala: „á jsem se k tomu Sedláčkovi původně nechtěla vyjadřovat, ale když vidim teď všude ty fotky, tak musím teď použít moje oblíbený slovní spojení. Ubohej zmrd. možná je to moc. ale možná ne.“ Šaty zkrátka dělají člověka.

Vypadalo to, že nejoriginálnějším momentem letošního předávání státních vyznamenání bude výpadek energie a zpoždění televizního přenosu o téměř deset minut. Nakonec národ zvednul ze židle Robert Sedláček, který si troufnul přijít na Pražský hrad pro medaili v mikině a nikdo mu v tom nezabránil.

Byl to Václav Havel, který se odlišil od světa nomenklaturních papalášů vytrvalým nošením svetrů, které po zvolení do nejvyšší funkce sice vyměnil za oblek, jistě ne s velkou potěchou; důstojnost si uchoval délkou kalhot, které se staly symbolem i v dnech krátce po jeho úmrtí.

Na výročí vzniku republiky nebyl režisér Sedláček zvolen do ústavní funkce, ba do ní ani nekandidoval, a tak přišel na Hrad, jak chodí všude a zřejmě rád. Měla ho Hradní stráž zastavit a pod hrozbou bajonetů přinutit k převleku do lepšího?

Ta mikina Roberta Sedláčka, bez ohledu na to, jestli měl dostat medaili či neměl, byla tím nejsympatičtějším z celého večera a puritánská debata v někdejší provincii C.K. překonala humorem i desetiminutovou přestávku v úvodu celého přenosu.

17. 07.

Vzpoura zkratek

Petr Minařík Přečteno 4780 krát Přidat komentář

Do čela brněnské fakulty architektury byl zvolen Rostislav Koryčánek. Muž s dobrou pověstí, elánem a erudicí. Má být děkanem. Popravdě jsem donedávna netušil, jak děkan ke své funkci přijde. Bylo mi to jedno. Ať si akademici rozdávají funkce dle libosti a nám středoškolákům dají pokoj. Spoléhal jsem na tzv. nezávislost vysokých škol. Teď už vím víc, než jsem kdy potřeboval vědět. Informace ze suchopárného světa „od katedry k lavici a zpět“ se šíří sociálními sítěmi, ze kterých to přebírají poslední žijící printová média
.
Točil jsem s televizním štábem o zvoleném, ale nejmenovaném děkanovi architektury Rostislavu Koryčánkovi. Nápaditě jsme si stoupli ke dveřím fakulty, aby za námi zářil nápis Fakulta architektury; časy, kdy se za takovou obrazovou doslovnost i na Nově vyhazovalo, odešly s Vladimírem Železným. Než se cokoliv odehrálo, vykutálel se ze dveří muž kolem padesátky. Samozřejmě, mohl to být kdokoliv, instalatér, bytař na obhlídce objektu nebo vrátný. Podle suverénního zájmu o věc to ale byl zdejší pedagog. Ptal se, co točíme a proč. Televize je mrtvé médium, každý zájem potěší. (Zvlášť když ti nejstarší žijící kolegové vyprávějí o časech, kdy přijeli třeba do Gottwaldova a místní pracovníci národního výboru zabili prase a na noc i poslednímu nosiči káblů dali do postele dceru, popřípadě zachovalou novomanželku. To už dnes zní jako Černá sanitka, přičemž znám kolegy, kteří přísahají na bleskovou smrt celé své rodiny, že opravdu jezdila a houkala.)

Pedagog mi ozřejmil, aniž jsem se ptal: „Média celou záležitost zbytečně nafukují, je to interní záležitost.“ Zeptal jsem se, jestli by neměl být děkan, který byl zvolen, i jmenován. „Dvakrát se už v Česku stalo, že když byl zvolený děkan nekompetentní, že ho rektor nevyjmenoval.“
„Je tedy nekompetentní celý systém voleb akademických pracovníků, když demokraticky zvolí kandidáta, zřejmě nejlepšího dle svého kolektivního uvážení, ale ten je zpochybněn těmi, kteří právo volit nemají? Kdo by tedy měl rozhodovat? Podle čeho se má rozhodovat rektor? Podle stanoviska volitelů, anebo těch, kteří nevolí, ale chtějí rozhodovat?“ snažil jsem se doptat.
„Pane, to budou tlaky, které jsou z Prahy, závidí nám naši fakultu,“ řekl pedagog a já si uvědomil, že jsem skočil na lep nějakému vrátnému, instalatérovi nebo bytaři na obhlídce, který se jen vydával za pedagoga fakulty architektury.

Děkanem fakulty architektury byl zvolen Rostislav Koryčánek. Muž, který má dobrou pověst a za sebou slušné profesní výsledky. Parta těch, kteří ho v čele fakulty nechtějí a kteří argumentují profesními a akademickými nedostatky zvoleného děkana, vyhrožuje, že odejde ze školy pryč, když rektor VUT, pod které fakulta spadá, Koryčánka jmenuje. A neodejdou sami. Odejdou s nimi zkratky před jmény, kterými se pyšní. Nevím, oč jde, doc je nejobyčejnější přípona wordového souboru, zkratku prof. nečtu vůbec, ale zřejmě mají tyto zkratky neobyčejnou sílu. S jejich odchodem škola může přijít o akreditaci, přesněji ‒ zkratky tím vyhrožují. Zkratky jsou nejcennější kapitál odpůrců, to, oč se mohou opírat, čím můžou vyhrožovat.

Brněnská fakulta architektury se zapsala do dějin českého veřejného života v roce 1989, když studenti nařkli komunistického pedagoga z toho, že je komunistický pedagog. Byl soud, který trval dvacet let, než se prokázalo, že komunistický pedagog je komunistický pedagog. Nejnovější vzpoura zkratek snad nebude mít tak dlouhý život. Byl-li někdo oprávněně zvolen, měl by být jmenován, i kdyby se zkratky na hlavu stavěly. Kdo povede fakultu architektury, je odborná záležitost, do které nám středoškolákům nic není, ovšem některé procesy zvrátit nemůžou ani zkratky. Brněnská fakulta architektury, občané města Brna a jeho téměř desetimiliónové okolí si zaslouží, aby se škola profilovala v celých větách… dobře, i v těch suchopárných akademických souvětích. Zkratky vět a myšlení na akademickou půdu nepatří.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy