21. 06.

Regionální knihovna a velký svět literatury

Petr Minařík Přečteno 1216 krát Přidat komentář

V centru české literatury to vře. Přesněji v Českém literárním centru (ČLC), organizaci zřízené (zejména) k podpoře a propagaci domácích spisovatelů a jejich knih v zahraničí. Co je pár písmen pro laika, to jsou nekonečná souvětí pro zaujatou veřejnost.

Více »

17. 02.

Kdybych já byl Marek Prchal

Petr Minařík Přečteno 2819 krát Přidat komentář

Dnes všichni s napětím očekáváme, jak dopadne zasedání vládního hnutí ANO, kdo bude zvolen předsedou a tak podobně. Ale zítra je taky den, a bude potřeba podávat důkazy o tom, že se nekecá, ale maká.

Kdybych já byl Marek Prchal, tedy muž, který dokáže myšlenku proměnit v čin tím, že ji napíše na sociální sítě, napsal bych za svého předsedu, že tu vládní čtvrť postavíme, ale v Mostě.

Babiš má rád Baťu. Baťa vybudoval Zlín, proč by Babiš nemohl z Mostu udělat takový severočeský Bonn, kam se nastěhuje úřednictvo z Malé Strany a okolí. Centrum Prahy se po vystěhování administrativy, jak správně poznamenal Václav Klaus starší, stane Klinikou, tedy místem pro normální život, který si hlavní město zaslouží.

Centralizovat na jedno místo státní správu není špatná myšlenka. Není důvod, aby ministerstva a jejich detašovaná pracoviště sídlila v nejkrásnějších budovách Prahy, ale proč tuhle centralizaci nevyužít k decentralizaci země, kterou nutně potřebujeme?

Dočteme se to z výsledků každých voleb, že naše země je rozdělená na bohaté a chudé oblasti. Pokud nechceme, aby Praha pokračovala v nesmyslném bohatnutí, se kterým si vlastně neví rady, aby Česko B dál nechápalo, co se v tom hlavním městě zase děje, potřebujeme, aby regiony ožily, zůstávali v nich schopní lidé s potenciálem bohatnout a tvořit, ne aby všichni ti aspoň trošku nadějní hned chtěli jezdit metrem.

Zbohatnutí chudého Česka je v zájmu Prahy a Pražanů, protože jinak ten milión úspěšných bude prohrávat dál každé příští volby a prosperita bude k ničemu (o zdrojích nebudou rozhodovat ti, kteří je vytvářejí).

Stát má různé nástroje, jak bojovat s regionálními rozdíly. Vládní čtvrť mimo Prahu by znamenala, že se desítky tisíc státních zaměstnanců přestěhují na sever nebo, protože hodně z nich asi nebude chtít chodit na meníčko do Severky, najmou se jiní zaměstnanci přímo v novém místě.
Marek Prchal ví, že Most teď hýbe Českem. Andrej Babiš má rád Baťu, který ze Zlína udělal prvorepublikovou perlu průmyslu. A na těchto koníčcích mocných bychom mohli vydělat my všichni. Jasně, nebude to jednoduché. Proti budou komunisti, kteří odjakživa nemají rádi chudé a menšiny, sociální demokraté tomu neporozumí, ale to by pro AB neměl být problém, prostě to udělá.

13. 07.

Druhá republiko, dobrý den. A Sencov má narozeniny

Petr Minařík Přečteno 2745 krát Přidat komentář

Ukrajinský režisér sedí ve vězení daleko na Sibiři. Jenže my máme svých starostí dost. Sencov má dnes narozeniny. Ale kdo má čas to slavit, když ještě zapíjíme vznik druhé republiky. Jen chybí někdo, kdo by prohlásil: Druhá republiko, dobrý den.

Sencova poslal do vězení ruský soud, takže bude nejspíš všechno podle práva. O premiérovi druhé republiky taky brzy rozhodne soud, protože chtěl, aby děti měli kam jezdit na víkendy a seznámili se trošku s faunou.

Podle ruské justice je Sencov terorista. My si to nemyslíme, proto jsme fandili Chorvatsku ve fotbale a dobrá práce se podařila. Šampionát v Moskvě nevyhrají Rusové, ale Chorvati nebo Francouzi. Ukrajinský režisér se nejspíš dívat nebude, protože drží hladovku a hrozí mu smrt. Jenže co s tím můžeme dělat? My se naopak dívat musíme, aby nám něco neuteklo. A dál fandit Chorvatsku, protože tam rádi jezdíme k moři, i když Chorvati si o nás myslí své, ale my o nic taky, tedy remíza.

Z přísně českého pohledu si Sencov vybral špatnou dobu. Za Havla bychom se ho zastali, ale kde je tomu konec. Valí se na nás hordy uprchlíků, Trump chce zvedat rozpočty na zbrojení a jsme rádi, že konečně máme stabilní vládu. Posílat na Sibiř za Sencovem chemiky nebo potápěče se jaksi nehodí, bůhví jestli by to vůbec Putin dovolil.

Asi nejsmysluplnější bude napsat panu Sencovovi do vězení nějaký dopis s omluvou, že jsou těžké časy, rozestavěné dálnice a tak. Ale jinak, že se samozřejmě s jeho údělem solidarizujeme, protože k nám taky vtrhli Rusové a letos to bude kulaté jubileum. Jsme nepatrná země ve střední Evropě, příliš bezvýznamná, než abychom si mohli něco dovolit, třeba nejít na oslavy státního svátku Ruska do jejich rezidenčních prostor v Praze. Pro každý případ by ten dopis měl být anonymní, aby nebylo zřejmé, která visegrádská země ho psala.

Oleg Sencov má dnes narozeniny, sedí ve vězení, přestože nic nespáchal, je obětí ruské státní zvůle a my už žijeme první hodiny druhé republiky a možná nás tentokrát nečeká protektorát, protože už se svobody snadno dokážeme zbavit sami.

27. 05.

Chytří lidé

Petr Minařík Přečteno 4034 krát Přidat komentář

Nová brněnská vlna včera dosáhla svého vrcholu. A nejde o to, že výstavu ke stému výročí Československa otevírali na brněnském výstavišti dva premiéři ze Slovenska, byť jeden z nich je předsedou vlády České republiky ve vyšetřování. Bylo to ke Slovákům nejen zdvořilé, ale i milé gesto.

Veškerou pozornost sociálních sítí si urvalo večerní představení „Naše násilí a vaše násilí“ slovinského (nikoliv slovenského) divadla v rámci festivalu Divadelní svět Brno. Hned první recenzní zhodnocení přinesl kardinál Duka, který mimo jiné připomenul, že až do začátku 19. století vládl na jihu Evropy Islám, taky třeba v Maďarsku, což se týká, pro ty, kteří by to nepochopili, rovněž Slovenska (nikoliv Slovinska). Z toho je hned jasné, že není možné ani na vteřinu uvažovat o tom, že by se křesťané (rozuměj Západ) mohli dopustit na Blízkém východě něčeho špatného ve 21. století.

Pevně doufám, že kardinál Duka se intenzivně podílí na formulování české zahraniční politiky, radí panu prezidentovi a jeho mužům, přesto si dovolím drobně pozdvihnout ukazováček. Máme-li jako spojenci k dispozici analytika takového formátu, potom je nehorázné, že ho v rámci NATO nenabízíme. O kolik dál mohla být americká administrativa při vysvětlování neexistence chemických zbraní v Iráku, kdyby věděla, že do začátku 19. století vládl v Evropě Islám?

Asi víte, že nejznámější osobností, která se účastnila včerejšího představení před Divadlem Husa na provázku, byl PhDr. Miroslav Sládek. Jen na okraj. Vypadá dobře, je ve formě a lze si představit, že by se mu come back mohl podařit. Lidí zklamných elitami, Bruselem a světem všeobecně je hodně a PhDr. Miroslav Sládek nabízí tradiční řešení už téměř třicet let, z čehož lze dovodit, že to myslí s touto republikou a námi všemi smrtelně vážně.

Hned po začátku představení se slovinští herci (ne slovenští herci) svlékli do naha; to rozčílilo menší, ale výraznou, skupinku diváků v modrých trikotech. Modrá je dobrá. Podle jejich pískotu a házení vstupenek smotaných do kuliček bylo jasné, že se letos na podzim chystají v Brně účastnit komunálních voleb. A i když katedra politologie při Masarykově univerzitě bude nejspíš proti, troufám si tvrdit, že nejsou bez šance. Nabízejí velmi srozumitelný program a jsou schopni přinést na radnici jiný styl a novou politickou kulturu.

Z divadelního hlediska si lidé v modrém nevedli zle. Podařilo se jim zrušit onu odvěkou hrozbu každého avantgardního divadelníka: hranici mezi jevištěm a hledištěm. Výkony byly topornější, ovšem nebuďme přezíraví k někomu, kdo nejen poprvé v životě stojí na jevišti, ale samotná návštěva divadla je pro něj nejspíš premiérou.

Modří lidé si říkají Slušní lidé, což je zbytečně doslovné, to přece každý vidí. Je to stejné, jako kdyby si říkali Chytří lidé, je přece vidět, že hlupáka by taková věc nikdy nenapadla. Ale veselé přezdívky a humorné situace k takovým kolektivům patří, nemějme jim tedy tuto drobnou neobratnost za zlé.

Ptáte se, jestli je vůbec ještě něco, co může překonat takto báječně vystavěný divadelní zážitek s organicky zapojeným hlasem veřejnosti? Ale ano, může. Jsou to příslušníci Policie České republiky, z povahy práce spíš vážní lidé, kteří se nenechali zahanbit a hráli s námi se všemi. Bylo to takové improvizační cvičení na 40 minut, ale nutno říci, že na té nejvyšší umělecké úrovni. Během toho času nechali ředitele Národního divadla Brno a dosluhujícího ředitele Centra experimentálního divadla a nastupujícího ředitele Centra experimentálního divadla, aby jim sdělili svá data narození a argumenty, proč mají zasáhnout. Byli v těch rolích dokonalí. Ano, nepohnuli brvou, když vysvětlovali, že obsazení jeviště není důvod k zákroku, a že si to má divadlo vyřešit samo, protože se vlastně vůbec nic neděje. Happening hodný mistrů těch největších policejních šlágrů třicátých let.

No, na závěr už jen nuda v Brně. Ježíš potká Muslimku, což jak víme, je proti historickým faktům, na rozdíl od toho, že muslimové okupovali Evropu až do začátku devatenáctého století, sundá si trenky a zalehne na ni. A pochopitelně je to podvod, neboť je to jen jako, jak to v divadle bývá.

26. 04.

Dál už zbývá jen ticho

Petr Minařík Přečteno 3030 krát Přidat komentář

Minulý týden odešel Zdenek Plachý. Hudební skladatel, divadelní a televizní režisér. Tvůrce, který opovrhoval průměrem natolik, že byl ochotný, podle strategie nepřítel mého nepřítele je můj přítel, raději dočasně akceptovat podprůměr.

Jako student kompozice na JAMU měl možnost se svým profesorem Aloisem Piňosem vycestovat do Německa na několikatýdenní studijní pobyt. Všude kolem normalizace a Plachý má možnost setkávat se s legendami současné moderní hudby. Třeba to s Johnem Cagem považoval pro sebe za formotvorné. I proto pro něj bylo vyloučeno dělat kompromisy. Přesněji řečeno, byl absolutistou umění, který nebyl ochotný ustoupit ani o centimetr. A tak vyloučení ze studia před absolutoriem, když jako závěrečnou práci odevzdal partituru s pěticípou hvězdou, bylo tím nejmenším. Tenkrát nezmohli nic prosby ani litanie pedagogů, dobré rady, že si zkazí celý život, ale později, byť ve svobodných časech, to nebylo v ničem jiné.

Po roce 1989 založil nezávislou scénu Skleněná louka, kam vozil to nejlepší ze současné světové hudby. V černém kabátu obcházel své publikum, které se na produkci ocitlo buď náhodou, nebo omylem, a vysvětloval, že to, co se právě děje na scéně, je zcela mimořádné. Nemožnost prorazit s náročným programem byla jen palivem k dalším pokusům.

Zdenek Plachý měl neuvěřitelný smysl pro humor. Neuvěřitelný doslova. Neprovozoval anekdoty a historky, ale bavil se situacemi kolem, nejčastěji těmi, ve kterých byl sám hlavním hrdinou i outsiderem. Dokázal se královsky bavit na svých neúspěších, což ovšem neznamená, že ho současně netrápily. Měl rád svůj svět, ve kterém banalitám dával až mystické významy. Žádný brněnský Cimrman, spíš kouzelník.

Společně se spisovatelem Jiřím Šimáčkem založili v devadesátých letech sdružení Střežený Parnass a psali hry pro divadlo, které pak Plachý režíroval na nejrůznějších scénách po celé zemi. Skoro nikde to neproběhlo hladce. Hercům se zdálo, že neumí aranžovat, divadelním kritikům, že je to moc složité, aby se to dalo popsat do tzv. recenze, a kulturní veřejnost se vyděsila, když se Plachý rozhodl spolupracovat s Danielem Landou, normotvornou bójkou maloměšťácké etiky. Skoro všude, kam Plachý coby inscenátor vkročil, vzbudil zájem a důvod přemýšlet a možná byl ten přínos největší pro ty nejpohoršenější.

Zdenek Plachý stál osm let v čele činohry Národního divadla Brno. Velmi mu na té práci a na tom divadle záleželo. Neodcházel rozhodně v nejlepším, spousta lidí si odechla, když byl definitivně pryč. Myslím, že to považoval za křivdu a nepochopení, se kterým se nikdy úplně nevyrovnal. Určitě by šlo sestavit výčet inscenací, které se mu v brněnském Národním podařily, ale to není nejdůležitější. Otevřel debatu o tom, jaké to divadlo vlastně má být, kam má směřovat, odpoutal ho od nostalgického vzpomínání na „zlatá šedesátá“. Podobný kus neviditelné a nevděčné práce odvedl v roli revolucionáře během takzvané televizní krize, a to opět v odstartování polemiky o veřejnoprávním médiu, diskuse, která je klíčová dnes možná ještě víc než tenkrát.

Vše výše popsané je důležité, ovšem jakoby jen druhotně, coby výstupy krátkého života. Hlavní je něco jiného. Někdy až absurdně malicherně bojovná povaha Plachému nikdy nezabránila, aby k sobě přichýlil každý náznak talentu. Alternativní umělci, kteří už „byli příliš“ i pro nezávislou scénu, u něj našli zastání a prostor na Skleněné louce jako jeho spolupracovníci. Často to nevyšlo, vždycky to mělo smysl. Dokázal brát vážně ty, kterým se ostatní smáli. Umění mu nebylo jedno. Měl v sobě hlubokou lidskost, což kdyby teď mohl číst, vysmál by se tomu, jeho image byla budována odlišně: tvrdě proti všem. Tak se, Zdenku Plachý, omlouvám, ale jsem přesvědčený, že jsi byl dobrým a laskavým člověkem.

(Vyšlo 25. 4. 2018 v LN)

01. 03.

Vražda měla destabilizovat stát, píše iDnes

Petr Minařík Přečteno 3950 krát Přidat komentář

MF Dnes poslala své redaktory na Slovensko, aby přinesli svým čtenářům zprávu o tom, co se to u sousedů děje. Byla to zbytečná cesta. Mohli zůstat sedět na Andělu a jen zavolat do centrály vládní stany SMER nebo na sekretariát slovenského policejního prezidenta. Za hodinku by to měli naťukané. A byli by opravdu u zdroje. A není v tom špetka ironie, bohužel. To, co píšou lidé z agroholdingu MAFRA, vzniká u lidí kolem premiéra Fica a policejního prezidenta Gašpara. České noviny to jen přežvýkaly.

Od předvčerejší půlnoci, po zveřejnění článku nebohého Jána Kuciaka, víme, že právě lidé z okolí předsedy vlády (a nepochybně za pomoci některých příslušníků policie) tvořili slovenskou mafii. Ta se stala zdrojem českých žurnalistů. Trošku neskromně se na Slovensku mluví o italské mafii, ale myslím, že to není třeba. Ano, v nejděsivějším případu od časů mečiarismu na Slovensku jsou nejviditelnějšími aktéry Italové z Východu. Je to taky nejatraktivnější. Ale hodinu za hodinou se ukazuje, že domácí přínos není zdaleka zanedbatelný. A v tuto chvíli už nejde jen o vraždu novináře, jakkoliv je jasné, že jméno Ján Kuciak se stane podobně naléhavým symbolem jako kdysi Róbert Remiáš.

Nyní není na stole, vedle Ficova milionu, o nic menší otázka než ta, jestli Slovensko v tuto chvíli neřídí politicko-policejní mafie, nikoliv kalábrijská, ale ryze domácí, poctivě slovenská. Slovenský příběh není u konce. Stane se toho nejspíš ještě hodně. Možná brzy padne celá vláda, budou předčasné volby.

Pro Česko je ten vývoj nesmírně důležité sledovat. Jde o to, jestli se celý pás Visegrádské čtyřky propadne do černé díry, anebo tu zbude malý ostrůvek naděje: Slovensko. Země, která se i pro nás – v situaci, kdy jen očekáváme, jak moc „soft“ nebo „hard“ ten český autoritářský režim bude – může stát inspirací a jakýmsi odvoláním se na to, že i ve střední Evropě to lze dělat jinak. Nemějme velké iluze, že to na Slovensku dopadne dobře, ale prohrané to tam, na rozdíl od Česka, Polska a Maďarska, ještě není.

iDnes.cz, nikoliv proruské servery nebo televizní blázen s pětitisícovkami, přebírá rétoriku těch sil, které unášejí Slovensko zpět do děsivých devadesátých let. Přinášejí informaci, že možná měla vražda jediný cíl, totiž destabilizovat stát. Tedy že si vraždu objednala opozice?! Proto, aby shodila nevinného Fica, modelku Troškovou a policejního prezidenta Gašpara, který svolává tiskové konference, ačkoliv mu to generální prokurátor zakázal?!
Jak je možné destabilizovat stát, který možná není státem, ale jen strukturou organizovaného zločinu?!

01. 01.

Zaplaťme Babišovi výkupné

Petr Minařík Přečteno 15566 krát Přidat komentář

Pojďme si to krátce shrnout. Andrej Babiš je předsedou vlády, protože si spočítal, že to bude efektivnější než platit každého jednoho politika zvlášť. Parlamentní demokracie, která u nás fungovala po roce 1989, mu taky nic moc nedokázala garantovat, tedy dlouhodobě. Pořád jsou nějaké volby, nová jména, nové výdaje a nikdy nejde absolutně vyloučit, že se moci ujme idealista anebo aspoň nezkušený politik, který přestane poskytovat krytí. Historickou shodou okolností je společnost taky unavená prázdnými hesly a každodenním provozem, a tak naskytla příležitost k životní akvizici.

Předseda hnutí ANO 2011 získává víc, než možná kdy ve skutečnosti chtěl. Je prvním mužem v čele systému, který je mu nepochybně z duše protivný. Je šéfem desetimiliónového chumlu zaměstnanců, ze kterých by většinu osobně do práce nikdy nepřijal. Řídí se to nesmírně komplikovaně, všude nějaké omezení, zákony a žvanírna, kde musí poslouchat Kalouska. Udělat z toho firmu podle jeho gusta nikdy nepůjde, to už ví. Ale co mohl dělat, když to všechno leželo na ulici a stačilo to sebrat? Nechat to být neodpovídá jeho naturelu.

Proti Babišovi, který se v republice rozhlíží jako v supermarketu, který právě opustili poslední pokladní, stojí demokratická opozice, která se rozhodla bojovat opravdu těžkým kalibrem: nezašpiníme se. Ať si Babiš a jeho lidé dělají, co chtějí, my to budeme tvrdě komentovat a s predátorem nepromluvíme ani slovo. Politické strany se proměnily v jakési nezávislé arbitry, kteří nám ani neporadí koho volit v klíčové prezidentské volbě, buď proto, že opravdu podlehli dojmu, že do vrcholné politické události sezóny nemají politici co mluvit, anebo jsou zbabělci, kteří se bojí, že je špatný tip může připravit o pár desetin procent, které je v předčasných volbách připraví o dobrá místa s hezkým výhledem v novém Babišově parlamentu. Je to samozřejmě chyba.

Když padají čísla, tak se od rulety neodchází, výhodou ovšem je, že Andrej Babiš je především a hlavně obchodník. Počítá náklady a možné výnosy, bude hazardovat, pouze když nebude jiná možnost, anebo si vezme všechno, když se taková příležitost objeví. Obecně rozšířené tvrzení, že Babiš nemá žádné hodnotové ukotvení a věci veřejné jsou mu tak nějak jedno, skýtá jistou naději. Dá se s ním obchodovat. Cena i úroky letí samozřejmě vzhůru, ale lkát zrovna nad tím teď postrádá smysl.

Náš problém s Babišem nesouvisí s tzv. Čapím hnízdem, konečně jsou to drobné proti (nejen) eurodotačním jízdám členů oněch tradičních politických stran a dětem se tam prý i líbí. Ani nejde o ten jeho byznys, řepku a tak. Zcela reálně nám hrozí, že se ocitneme chvíli ve středu, a pak na východě Evropy, kam sice kulturně-historicky nepatříme, ale to bude jediné, co si pro útěchu budeme po večerech říkat. Nemá smysl opakovat, jaké štěstí to bylo, že západoevropští politici kdysi na chvíli zavřeli obě oči, mysleli na Havla a řekli, že můžeme dál. Nebyla to samozřejmost a předběhli jsme vývoj – což se nám sice vrací právě taky v Babišovi, ale pořád je to o dost lepší než třeba na Ukrajině, která už možná taky tuší, že už si asi v dohledné době nezahraje ani baráž o členství v EU, protože už se oči nikomu zavírat nechce a žádný Havel, tam ani tady, není na obzoru.

Z Evropy a západní civilizace nás nedostane ruská propaganda Sputniku, Parlamentních listů, polymoderátor Soukup nebo prognostici Zeman s Klausem, ale to, že zisky se budou dát efektivněji spravovat, když bude firma vyvedena z většího celku. Babiš to udělá, když to bude výhodné a když cena nebude příliš vysoká. A na tu cenotvorbu má naše politická elita pořád ještě vliv.

Je to stará písnička, ale hraje se pořád: s únosci se nevyjednává… Opak je ovšem pravdou. Nejenže se vyjednává, ale taky se jim platí výkupné. Jako Česká republika jsme v nepříjemné situaci, takových zemí kolem je ale víc, pořád je ještě čas situaci řešit, pojďme to udělat. Přestaňme živit iluzi, že se to nějak napraví samo. Nenapraví. Udělali jsme řadu nevratných chyb a je třeba se vyplatit. Pozitivní na tom všem je, že Babiš si zřejmě zaplatit nechá. Ale času není nekonečně, musíme to stihnout, dokud máme čím platit, dokud náš politický účet není zcela vynulován, tedy do oné soboty po poledni, kdy nám Marcela Augustová oznámí nové složení sněmovny po předčasných volbách.

Dolní komora parlamentu není biskupská synoda a její členové by neměli primárně aspirovat na to, že budou jejich ostatky jednou na Svatopetrském náměstí prohlášeny za relikvie svatých. Politický souboj zredukovaný na bonmoty Miroslava Kalouska (aspoň něco) a pevné odhodlání netančit s vlky nestačí. Chce-li Babiš moc a vládu, ať ji raději zobchoduje s demokratickými stranami, byť by je to mohlo stát život, než s Okamurou a Filipem.

Zaplatit se bude muset hodně, ale zisk nemusí být taky zanedbatelný. Stačilo by pár maličkostí: nezávislá justice, policie, veřejnoprávní média a nezvratnost euroatlantické orientace země. Zkusme se na současnost podívat Babišovýma očima. Podporou menšinové vlády šikovného podnikatele přijdeme o hodně, ale neztratíme všechno. Především šanci, že se to může změnit dřív než za dlouhá desetiletí.

21. 05.

Ne rudý, ale růžový tank osvobozuje

Petr Minařík Přečteno 4071 krát Přidat komentář

Zatímco Praha na konci druhé světové války nedočkavě vyhlížela svůj první sovětský tank, Brno bylo osvobozeno a tovární dělníci a pracující inteligence už si vesele vyřizovali účty s Němci, kterým se nepodařilo vzít nohy na ramena (a že nebylo moc kam, dobře víme) a kterým ještě před pár dny pomáhali montovat poslední zbraně do jejich utopického konceptuálního snu o sjednocené Evropě s jedním až hanebně silným národním státem v čele. V květnových dnech roku 2017 se situace otočila.

Růžový tank se zpožděním bezmála třiceti let přivezli do Brna. Stal se magnetem cenné výstavy Kmeny 90 Moravské galerie. A pro někoho se pak transformoval v představu, že už si moravská metropole (jak tomu tady z rozmaru říkáváme) neví se sebou natolik rady, že vzpomíná na slavné pražské časy, které nikdy neprožila.

Podstatou současného společenského neklidu je však časová okolnost instalace tanku Davida Černého před brněnským Červeným kostelem. Stalo se to v týdnu od 8. května, který si od devadesátých let připomínáme jako Den osvobození. V Praze se totiž na první tank sovětské armády muselo čekat, protože Stalin si nechal vypsat šek za Prahu už na Jaltě, ne-li dřív (což je stejné, jako když zaplatíte řemeslníkovi předem: když už má své jisté, do práce se moc nehrne). Takže výstava nevýstava, část Brňanů a návštěvníků veletržního města považovala za faul právě to, že Růžový tank zdobí jeho malebné ulice v hodinách, kdy má jen jako symfonie větru prosyceného vůní šeříků znít alexandrovský chorál Svatá válka.

Růžový tank ale do Brna dorazil přesně včas – a o Brno samozřejmě vůbec nejde. Objekt není pouhým plakátem k retro výstavě, ale zhmotněním jevu, který si několik posledních let jako společnost i jedinci uvědomujeme jen s nevolí a jen neobratně k němu hledáme argumenty. Máme potíže už se samotným popisem, o řešení jsme se myslím ani nepokusili. O co jde? Ano, o onu frustraci z vývoje po roce 89, o únavu z floskulí o lidských právech, která svojí nepoctivostí týrá posluchače i samy deklamátory, o stydlivost vyslovit jednoduché slovo budoucnost, které jsme nahradili otázkou „euro, nebo koruna?“, o podrážděnost na intelektuální stav veřejného prostoru – ačkoliv běžný „konzument veřejného prostoru“ nemá šanci skutečného intelektuála potkat, tento prostor je dnes dokonale uklizen. A ano, vrací se nám ten zápas, který někdo nazývá sporem kultur a civilizací. K tomu máme něco našetřeno, najde se i dost zájemců, kteří nás ochotně vyšlou na tu nejméně komplikovanou cestu.

Tak jako v devadesátých letech stojíme na křižovatce, což je floskule obsažená v každém pořádném českém eseji, prohlášení či petici v nejistých časech. V časech, kdy si musíme vybrat, což děláme nejméně rádi ze všeho. Je pak náhodným paradoxem života a tvorby Davida Černého, autora onoho Růžového tanku, který nás volá znovu do debaty a k rozhodnutí, jestli chceme patřit tam nebo tam, že k jeho důležitým zákazníkům patřil Andrej Babiš, jenž jako zkušený podnikatel nejbystřeji rozpoznal poptávku po nové smlouvě, která už má nepříjemné podmínky sepsány písmem typu bonsai minimum, ovšem zaručuje blesková řešení.

I dnes se musíme bavit o Rudé armádě, Sovětském svazu, našem osvobození a následné okupaci. Bohužel ani dnes to nejsou jednoznačné historické milníky. Růžový tank v Brně je aktuální, protože i nám hrozí, že budeme mít úspěšné, kýmsi plánované hospodářství, jehož konjunktura zřejmě nebude nezávislá na dobrovolném zapovězení demokratických sentimentů. I nám se otevírá náruč neskutečné stability, klidu na práci, kde už si nebudeme muset s ničím lámat hlavu.

Diskuse o dilematech s Východem, kterou snad dílo pražského umělce před brněnským protestantským kostelem otevře, může pochopitelně podráždit upřímnost, s níž si chceme a máme připomenout permského soustružníka, rostovského inženýra či doněckého horníka, kteří se i na našem území stali obětmi neopakovatelné hitlerovské bestiality – ovšem s pachutí západního ironického úšklebku západní části světa, který nad sklenkou whisky pozoroval, jak Stalin vlévá do ohně místo benzínu vlastní občany.

Jak se tedy současně klanět padlým na straně jedné i jejich armádě na straně druhé, když se ta armáda na půl století stane kolportérem běsů v polovině Evropy? K našemu osvobození nepřispěla stalinská mašinérie a aparát Rudé armády, ale milióny bezejmenných vojáků. Růžová je sexy a muži, kteří položili život stovky kilometrů od domova se takovými, byť jistě ne radostně a vesele, stali. Má-li být tank maskován khaki barvou před nepřítelem, je dobře, když se v mírových časech převleče do barvy, která přesněji vystihuje jeho funkci jako pomníku, památníku – má být nositelem míru, úcty k lidským právům, svobody projevu, zkrátka být sexy. Ano, barvy jsou jen symboly, klidně choďte v černém; dnes se rozhoduje o tom, jestli chceme být historicky sexy, anebo ne. V Brně k tomu vystavili tank – a udělali dobře.

09. 10.

Uražení a ponížení na ukrajinské hranici

Petr Minařík Přečteno 4774 krát Přidat komentář

Dnes večer v pražském Národní divadle budou dávat Havla. Ačkoliv podle mnoha renomovaných divadelních kritiků, kteří své recenze publikují na Facebooku a včera asi volili Okamuru, jde o mrtvého autora (doslovně vzato mají pravdu), který už nemá světu co říct, jeho Asanaci (to není ta s Landovským) nastudovalo ukrajinské Národní divadlo. A protože je to jubileum, tak s tím přijedou do Prahy, Brna a Pardubic. Myslím, že je to událost, a to nejen kulturního významu, která dokazuje, že Havel – autor mrtvým není.

Už za pár hodin to začne. Bude kolem toho řada řečí, přípitků a povzbuzování Ukrajiny a jejího boje. Nejedná se tam o nic podstatnějšího, než o vlastní suverenitu a státnost, konečně to dobře známe taky.

Soubor Národního divadla Ivana Franka, který k nám z Ukrajiny přijel, aby dnes večer odehrál Asanaci, čekal na hranicích do Evropské unie 6 hodin. Prý se to neobešlo bez osobních prohlídek. Samozřejmě všichni s platnými vízy. V pořádku měli i palce; každý Ukrajinec musí při vstupu do Schengenu dát otisk do pohraničníkova památníku.

Divadelníci jsou povahy nejen veselé, ale i velkorysé, tak na tu epizodu z hraničního přechodu zapomenou. Převáží jiné dojmy, jistě lepší. A konečně, převážíte-li Havla z Východu na Západ, nemůžete čekat, že to nebude lehce absurdní.

Obdobné situace, často i výrazně horší, zažívají denně tisíce běžných Ukrajinců. V ponižujících frontách stojí před polskou nebo slovenskou hranicí a čekají na vpuštění. Nejbohatší region světa, velmoc technologií a lidských práv nedokáže zařídit, aby člověk při vstupu na její území nebyl ponížen. Jak chceme bojovat s propagandou Kremlu, vyřídit lidem na Východě, že existují alternativy vůči autoritářským způsobům spravování země, když nedokážeme takovou maličkost? Tedy, aby to na hranicích fungovalo normálně, čekalo se do hodiny a cestující s ukrajinským pasem si nepřipadal jako člověk druhé kategorie.

Nikdo na Ukrajině si nemyslí, že v brzké době jejich země vstoupí do EU či NATO. Vědí, že naše pomoc má limity HDP a odhodlání, a že když to bude bolet, tak se prostě uzavřeme do sebe. Ale těžko uvěřit, že jede-li dnes hrát ukrajinské „národní“ do pražského „národního“ s Havlem, tak jim k tomu při vstupu do velmoci civilizací zařídíme scénu, která by se mohla odehrávat někde v tupých časech vzniku divadelní hry Asanace.

28. 07.

Národní romantici 2016

Petr Minařík Přečteno 5542 krát Přidat komentář

Na pana Konvičku nebo na pana Klause se pořádně zlobit nedá.

Každý z nich je trochu jiný. Jeden kariéru formálně ukončil ve vrcholné funkci a trošku legračně se pokouší, aby po něm cosi podstatného zůstalo, ale do dějin pochopitelně zapsán je. Druhý politickou kariéru pořádně ani nezačal, a už je konec. Každý bude jiné povahy, s Konvičkou by se na pustém ostrově na nějakém systému společné koexistence domluvit dalo, aspoň se mi to tak jeví. Každý z pánů má jiné vzdělání, Václav Klaus to nesporně lépe umí na kameru a s davem. Oba mají ale hodně společného. Jsou to nenapravitelní romantici, a proto se na ně nejde zlobit.

Ale samozřejmě nejde o nějakého pana Klause nebo pana Konvičku, to jsou jen figuranti pěny dní. Obdobnému schématu naivního vnímání světa kolem propadly v dnešním Česku a Evropě statisíce, ba miliony lidí. Amatérští kutilové napříč společností věří, že je možné vrátit se zpět do starých dobrých časů. Do doby, kdy na hranicích stáli muži v pěkných stejnokrojích. Po ujetých pár stech kilometrech Evropou se nezměnil jen název země, ale na přepážce vám vyměnili peníze, v každé zemi jiné, pěkné národní motivy, takové kontinuální výtvarné bienále pro nejširší vrstvy.

Zkrátka existuje nemalá skupina lidí, která propadla iluzi, že návrat ke kořenům, rozuměj do devatenáctého století, je ten nejúžasnější nápad. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se pan Klaus s panem Konvičkou potkávali na půdě nějakého folklorního sdružení, které má za cíl uchovávat staré obyčeje. Dokonce si myslím, že ministerstvo kultury by jim na takovou činnost mělo udělit grant. Mezi sebou by si vyměňovali franky za západoněmecké marky a razítkovali celní deklarace. Přidružený sportovní oddíl by pro rodiče a přátele členů secvičil rekonstrukci boje o ochranu západních hranic.

Jenže žádné staré dobré časy nebyly. Účastníci každoročních napoleonských válek přece nechtějí, aby je na tom poli někdo doopravdy rozmixoval na fašírku. A myslím, že by se císař František I. nebo car Alexander I. ve Slavkově u Brna nedostali ani do druhého kola v senátních volbách. Pan Klaus, pan Konvička a milióny podobných idealistů by měli vědět, že něco jiného je slabost pro četbu ve starých kratochvilných časopisech a případně nošení retro kostýmů, a něco jiného je realita. Stárneme všichni a všichni asi budeme tvrdit, že když my jsme byli mladí, tak bylo všechno voňavější a lepší, ale kriticky uvažující vědí, že to bylo tím naším mládím, že jde jen o sen a vzpomínku, subjektivně jistě libou.

Splnění utopické vize návratu k národním státům, tak jak se honí v hlavách pana Konvičky a pana Klause, by Evropě přineslo nefalšované masakry a stovky mrtvých, se skutečnou krví, ne s třešňovou šťávou, jakou se mažou účastníci historických rekonstrukcí slavných bitev. A konkrétně pro Česko by to jistě znamenalo znovunastolení otázky naší samotné existence, tedy jako národa, oprávněnosti žít v suverénním státním útvaru.

Taky mám rád ten dramatický milostný příběh Scarlett O'Harové, a jistě nejsem sám, ale nechtěl bych pro tuto svoji vášeň rozpoutat novou válku Severu proti Jihu. Prostě si to jenom někdy znovu přečtu nebo pustím na DVD a totéž bych doporučil panu Konvičkovi a panu Klausovi.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy