26. 04.

Dál už zbývá jen ticho

Petr Minařík Přečteno 1900 krát Přidat komentář

Minulý týden odešel Zdenek Plachý. Hudební skladatel, divadelní a televizní režisér. Tvůrce, který opovrhoval průměrem natolik, že byl ochotný, podle strategie nepřítel mého nepřítele je můj přítel, raději dočasně akceptovat podprůměr.

Jako student kompozice na JAMU měl možnost se svým profesorem Aloisem Piňosem vycestovat do Německa na několikatýdenní studijní pobyt. Všude kolem normalizace a Plachý má možnost setkávat se s legendami současné moderní hudby. Třeba to s Johnem Cagem považoval pro sebe za formotvorné. I proto pro něj bylo vyloučeno dělat kompromisy. Přesněji řečeno, byl absolutistou umění, který nebyl ochotný ustoupit ani o centimetr. A tak vyloučení ze studia před absolutoriem, když jako závěrečnou práci odevzdal partituru s pěticípou hvězdou, bylo tím nejmenším. Tenkrát nezmohli nic prosby ani litanie pedagogů, dobré rady, že si zkazí celý život, ale později, byť ve svobodných časech, to nebylo v ničem jiné.

Po roce 1989 založil nezávislou scénu Skleněná louka, kam vozil to nejlepší ze současné světové hudby. V černém kabátu obcházel své publikum, které se na produkci ocitlo buď náhodou, nebo omylem, a vysvětloval, že to, co se právě děje na scéně, je zcela mimořádné. Nemožnost prorazit s náročným programem byla jen palivem k dalším pokusům.

Zdenek Plachý měl neuvěřitelný smysl pro humor. Neuvěřitelný doslova. Neprovozoval anekdoty a historky, ale bavil se situacemi kolem, nejčastěji těmi, ve kterých byl sám hlavním hrdinou i outsiderem. Dokázal se královsky bavit na svých neúspěších, což ovšem neznamená, že ho současně netrápily. Měl rád svůj svět, ve kterém banalitám dával až mystické významy. Žádný brněnský Cimrman, spíš kouzelník.

Společně se spisovatelem Jiřím Šimáčkem založili v devadesátých letech sdružení Střežený Parnass a psali hry pro divadlo, které pak Plachý režíroval na nejrůznějších scénách po celé zemi. Skoro nikde to neproběhlo hladce. Hercům se zdálo, že neumí aranžovat, divadelním kritikům, že je to moc složité, aby se to dalo popsat do tzv. recenze, a kulturní veřejnost se vyděsila, když se Plachý rozhodl spolupracovat s Danielem Landou, normotvornou bójkou maloměšťácké etiky. Skoro všude, kam Plachý coby inscenátor vkročil, vzbudil zájem a důvod přemýšlet a možná byl ten přínos největší pro ty nejpohoršenější.

Zdenek Plachý stál osm let v čele činohry Národního divadla Brno. Velmi mu na té práci a na tom divadle záleželo. Neodcházel rozhodně v nejlepším, spousta lidí si odechla, když byl definitivně pryč. Myslím, že to považoval za křivdu a nepochopení, se kterým se nikdy úplně nevyrovnal. Určitě by šlo sestavit výčet inscenací, které se mu v brněnském Národním podařily, ale to není nejdůležitější. Otevřel debatu o tom, jaké to divadlo vlastně má být, kam má směřovat, odpoutal ho od nostalgického vzpomínání na „zlatá šedesátá“. Podobný kus neviditelné a nevděčné práce odvedl v roli revolucionáře během takzvané televizní krize, a to opět v odstartování polemiky o veřejnoprávním médiu, diskuse, která je klíčová dnes možná ještě víc než tenkrát.

Vše výše popsané je důležité, ovšem jakoby jen druhotně, coby výstupy krátkého života. Hlavní je něco jiného. Někdy až absurdně malicherně bojovná povaha Plachému nikdy nezabránila, aby k sobě přichýlil každý náznak talentu. Alternativní umělci, kteří už „byli příliš“ i pro nezávislou scénu, u něj našli zastání a prostor na Skleněné louce jako jeho spolupracovníci. Často to nevyšlo, vždycky to mělo smysl. Dokázal brát vážně ty, kterým se ostatní smáli. Umění mu nebylo jedno. Měl v sobě hlubokou lidskost, což kdyby teď mohl číst, vysmál by se tomu, jeho image byla budována odlišně: tvrdě proti všem. Tak se, Zdenku Plachý, omlouvám, ale jsem přesvědčený, že jsi byl dobrým a laskavým člověkem.

(Vyšlo 25. 4. 2018 v LN)

01. 03.

Vražda měla destabilizovat stát, píše iDnes

Petr Minařík Přečteno 2780 krát Přidat komentář

MF Dnes poslala své redaktory na Slovensko, aby přinesli svým čtenářům zprávu o tom, co se to u sousedů děje. Byla to zbytečná cesta. Mohli zůstat sedět na Andělu a jen zavolat do centrály vládní stany SMER nebo na sekretariát slovenského policejního prezidenta. Za hodinku by to měli naťukané. A byli by opravdu u zdroje. A není v tom špetka ironie, bohužel. To, co píšou lidé z agroholdingu MAFRA, vzniká u lidí kolem premiéra Fica a policejního prezidenta Gašpara. České noviny to jen přežvýkaly.

Od předvčerejší půlnoci, po zveřejnění článku nebohého Jána Kuciaka, víme, že právě lidé z okolí předsedy vlády (a nepochybně za pomoci některých příslušníků policie) tvořili slovenskou mafii. Ta se stala zdrojem českých žurnalistů. Trošku neskromně se na Slovensku mluví o italské mafii, ale myslím, že to není třeba. Ano, v nejděsivějším případu od časů mečiarismu na Slovensku jsou nejviditelnějšími aktéry Italové z Východu. Je to taky nejatraktivnější. Ale hodinu za hodinou se ukazuje, že domácí přínos není zdaleka zanedbatelný. A v tuto chvíli už nejde jen o vraždu novináře, jakkoliv je jasné, že jméno Ján Kuciak se stane podobně naléhavým symbolem jako kdysi Róbert Remiáš.

Nyní není na stole, vedle Ficova milionu, o nic menší otázka než ta, jestli Slovensko v tuto chvíli neřídí politicko-policejní mafie, nikoliv kalábrijská, ale ryze domácí, poctivě slovenská. Slovenský příběh není u konce. Stane se toho nejspíš ještě hodně. Možná brzy padne celá vláda, budou předčasné volby.

Pro Česko je ten vývoj nesmírně důležité sledovat. Jde o to, jestli se celý pás Visegrádské čtyřky propadne do černé díry, anebo tu zbude malý ostrůvek naděje: Slovensko. Země, která se i pro nás – v situaci, kdy jen očekáváme, jak moc „soft“ nebo „hard“ ten český autoritářský režim bude – může stát inspirací a jakýmsi odvoláním se na to, že i ve střední Evropě to lze dělat jinak. Nemějme velké iluze, že to na Slovensku dopadne dobře, ale prohrané to tam, na rozdíl od Česka, Polska a Maďarska, ještě není.

iDnes.cz, nikoliv proruské servery nebo televizní blázen s pětitisícovkami, přebírá rétoriku těch sil, které unášejí Slovensko zpět do děsivých devadesátých let. Přinášejí informaci, že možná měla vražda jediný cíl, totiž destabilizovat stát. Tedy že si vraždu objednala opozice?! Proto, aby shodila nevinného Fica, modelku Troškovou a policejního prezidenta Gašpara, který svolává tiskové konference, ačkoliv mu to generální prokurátor zakázal?!
Jak je možné destabilizovat stát, který možná není státem, ale jen strukturou organizovaného zločinu?!

01. 01.

Zaplaťme Babišovi výkupné

Petr Minařík Přečteno 14268 krát Přidat komentář

Pojďme si to krátce shrnout. Andrej Babiš je předsedou vlády, protože si spočítal, že to bude efektivnější než platit každého jednoho politika zvlášť. Parlamentní demokracie, která u nás fungovala po roce 1989, mu taky nic moc nedokázala garantovat, tedy dlouhodobě. Pořád jsou nějaké volby, nová jména, nové výdaje a nikdy nejde absolutně vyloučit, že se moci ujme idealista anebo aspoň nezkušený politik, který přestane poskytovat krytí. Historickou shodou okolností je společnost taky unavená prázdnými hesly a každodenním provozem, a tak naskytla příležitost k životní akvizici.

Předseda hnutí ANO 2011 získává víc, než možná kdy ve skutečnosti chtěl. Je prvním mužem v čele systému, který je mu nepochybně z duše protivný. Je šéfem desetimiliónového chumlu zaměstnanců, ze kterých by většinu osobně do práce nikdy nepřijal. Řídí se to nesmírně komplikovaně, všude nějaké omezení, zákony a žvanírna, kde musí poslouchat Kalouska. Udělat z toho firmu podle jeho gusta nikdy nepůjde, to už ví. Ale co mohl dělat, když to všechno leželo na ulici a stačilo to sebrat? Nechat to být neodpovídá jeho naturelu.

Proti Babišovi, který se v republice rozhlíží jako v supermarketu, který právě opustili poslední pokladní, stojí demokratická opozice, která se rozhodla bojovat opravdu těžkým kalibrem: nezašpiníme se. Ať si Babiš a jeho lidé dělají, co chtějí, my to budeme tvrdě komentovat a s predátorem nepromluvíme ani slovo. Politické strany se proměnily v jakési nezávislé arbitry, kteří nám ani neporadí koho volit v klíčové prezidentské volbě, buď proto, že opravdu podlehli dojmu, že do vrcholné politické události sezóny nemají politici co mluvit, anebo jsou zbabělci, kteří se bojí, že je špatný tip může připravit o pár desetin procent, které je v předčasných volbách připraví o dobrá místa s hezkým výhledem v novém Babišově parlamentu. Je to samozřejmě chyba.

Když padají čísla, tak se od rulety neodchází, výhodou ovšem je, že Andrej Babiš je především a hlavně obchodník. Počítá náklady a možné výnosy, bude hazardovat, pouze když nebude jiná možnost, anebo si vezme všechno, když se taková příležitost objeví. Obecně rozšířené tvrzení, že Babiš nemá žádné hodnotové ukotvení a věci veřejné jsou mu tak nějak jedno, skýtá jistou naději. Dá se s ním obchodovat. Cena i úroky letí samozřejmě vzhůru, ale lkát zrovna nad tím teď postrádá smysl.

Náš problém s Babišem nesouvisí s tzv. Čapím hnízdem, konečně jsou to drobné proti (nejen) eurodotačním jízdám členů oněch tradičních politických stran a dětem se tam prý i líbí. Ani nejde o ten jeho byznys, řepku a tak. Zcela reálně nám hrozí, že se ocitneme chvíli ve středu, a pak na východě Evropy, kam sice kulturně-historicky nepatříme, ale to bude jediné, co si pro útěchu budeme po večerech říkat. Nemá smysl opakovat, jaké štěstí to bylo, že západoevropští politici kdysi na chvíli zavřeli obě oči, mysleli na Havla a řekli, že můžeme dál. Nebyla to samozřejmost a předběhli jsme vývoj – což se nám sice vrací právě taky v Babišovi, ale pořád je to o dost lepší než třeba na Ukrajině, která už možná taky tuší, že už si asi v dohledné době nezahraje ani baráž o členství v EU, protože už se oči nikomu zavírat nechce a žádný Havel, tam ani tady, není na obzoru.

Z Evropy a západní civilizace nás nedostane ruská propaganda Sputniku, Parlamentních listů, polymoderátor Soukup nebo prognostici Zeman s Klausem, ale to, že zisky se budou dát efektivněji spravovat, když bude firma vyvedena z většího celku. Babiš to udělá, když to bude výhodné a když cena nebude příliš vysoká. A na tu cenotvorbu má naše politická elita pořád ještě vliv.

Je to stará písnička, ale hraje se pořád: s únosci se nevyjednává… Opak je ovšem pravdou. Nejenže se vyjednává, ale taky se jim platí výkupné. Jako Česká republika jsme v nepříjemné situaci, takových zemí kolem je ale víc, pořád je ještě čas situaci řešit, pojďme to udělat. Přestaňme živit iluzi, že se to nějak napraví samo. Nenapraví. Udělali jsme řadu nevratných chyb a je třeba se vyplatit. Pozitivní na tom všem je, že Babiš si zřejmě zaplatit nechá. Ale času není nekonečně, musíme to stihnout, dokud máme čím platit, dokud náš politický účet není zcela vynulován, tedy do oné soboty po poledni, kdy nám Marcela Augustová oznámí nové složení sněmovny po předčasných volbách.

Dolní komora parlamentu není biskupská synoda a její členové by neměli primárně aspirovat na to, že budou jejich ostatky jednou na Svatopetrském náměstí prohlášeny za relikvie svatých. Politický souboj zredukovaný na bonmoty Miroslava Kalouska (aspoň něco) a pevné odhodlání netančit s vlky nestačí. Chce-li Babiš moc a vládu, ať ji raději zobchoduje s demokratickými stranami, byť by je to mohlo stát život, než s Okamurou a Filipem.

Zaplatit se bude muset hodně, ale zisk nemusí být taky zanedbatelný. Stačilo by pár maličkostí: nezávislá justice, policie, veřejnoprávní média a nezvratnost euroatlantické orientace země. Zkusme se na současnost podívat Babišovýma očima. Podporou menšinové vlády šikovného podnikatele přijdeme o hodně, ale neztratíme všechno. Především šanci, že se to může změnit dřív než za dlouhá desetiletí.

21. 05.

Ne rudý, ale růžový tank osvobozuje

Petr Minařík Přečteno 3215 krát Přidat komentář

Zatímco Praha na konci druhé světové války nedočkavě vyhlížela svůj první sovětský tank, Brno bylo osvobozeno a tovární dělníci a pracující inteligence už si vesele vyřizovali účty s Němci, kterým se nepodařilo vzít nohy na ramena (a že nebylo moc kam, dobře víme) a kterým ještě před pár dny pomáhali montovat poslední zbraně do jejich utopického konceptuálního snu o sjednocené Evropě s jedním až hanebně silným národním státem v čele. V květnových dnech roku 2017 se situace otočila.

Růžový tank se zpožděním bezmála třiceti let přivezli do Brna. Stal se magnetem cenné výstavy Kmeny 90 Moravské galerie. A pro někoho se pak transformoval v představu, že už si moravská metropole (jak tomu tady z rozmaru říkáváme) neví se sebou natolik rady, že vzpomíná na slavné pražské časy, které nikdy neprožila.

Podstatou současného společenského neklidu je však časová okolnost instalace tanku Davida Černého před brněnským Červeným kostelem. Stalo se to v týdnu od 8. května, který si od devadesátých let připomínáme jako Den osvobození. V Praze se totiž na první tank sovětské armády muselo čekat, protože Stalin si nechal vypsat šek za Prahu už na Jaltě, ne-li dřív (což je stejné, jako když zaplatíte řemeslníkovi předem: když už má své jisté, do práce se moc nehrne). Takže výstava nevýstava, část Brňanů a návštěvníků veletržního města považovala za faul právě to, že Růžový tank zdobí jeho malebné ulice v hodinách, kdy má jen jako symfonie větru prosyceného vůní šeříků znít alexandrovský chorál Svatá válka.

Růžový tank ale do Brna dorazil přesně včas – a o Brno samozřejmě vůbec nejde. Objekt není pouhým plakátem k retro výstavě, ale zhmotněním jevu, který si několik posledních let jako společnost i jedinci uvědomujeme jen s nevolí a jen neobratně k němu hledáme argumenty. Máme potíže už se samotným popisem, o řešení jsme se myslím ani nepokusili. O co jde? Ano, o onu frustraci z vývoje po roce 89, o únavu z floskulí o lidských právech, která svojí nepoctivostí týrá posluchače i samy deklamátory, o stydlivost vyslovit jednoduché slovo budoucnost, které jsme nahradili otázkou „euro, nebo koruna?“, o podrážděnost na intelektuální stav veřejného prostoru – ačkoliv běžný „konzument veřejného prostoru“ nemá šanci skutečného intelektuála potkat, tento prostor je dnes dokonale uklizen. A ano, vrací se nám ten zápas, který někdo nazývá sporem kultur a civilizací. K tomu máme něco našetřeno, najde se i dost zájemců, kteří nás ochotně vyšlou na tu nejméně komplikovanou cestu.

Tak jako v devadesátých letech stojíme na křižovatce, což je floskule obsažená v každém pořádném českém eseji, prohlášení či petici v nejistých časech. V časech, kdy si musíme vybrat, což děláme nejméně rádi ze všeho. Je pak náhodným paradoxem života a tvorby Davida Černého, autora onoho Růžového tanku, který nás volá znovu do debaty a k rozhodnutí, jestli chceme patřit tam nebo tam, že k jeho důležitým zákazníkům patřil Andrej Babiš, jenž jako zkušený podnikatel nejbystřeji rozpoznal poptávku po nové smlouvě, která už má nepříjemné podmínky sepsány písmem typu bonsai minimum, ovšem zaručuje blesková řešení.

I dnes se musíme bavit o Rudé armádě, Sovětském svazu, našem osvobození a následné okupaci. Bohužel ani dnes to nejsou jednoznačné historické milníky. Růžový tank v Brně je aktuální, protože i nám hrozí, že budeme mít úspěšné, kýmsi plánované hospodářství, jehož konjunktura zřejmě nebude nezávislá na dobrovolném zapovězení demokratických sentimentů. I nám se otevírá náruč neskutečné stability, klidu na práci, kde už si nebudeme muset s ničím lámat hlavu.

Diskuse o dilematech s Východem, kterou snad dílo pražského umělce před brněnským protestantským kostelem otevře, může pochopitelně podráždit upřímnost, s níž si chceme a máme připomenout permského soustružníka, rostovského inženýra či doněckého horníka, kteří se i na našem území stali obětmi neopakovatelné hitlerovské bestiality – ovšem s pachutí západního ironického úšklebku západní části světa, který nad sklenkou whisky pozoroval, jak Stalin vlévá do ohně místo benzínu vlastní občany.

Jak se tedy současně klanět padlým na straně jedné i jejich armádě na straně druhé, když se ta armáda na půl století stane kolportérem běsů v polovině Evropy? K našemu osvobození nepřispěla stalinská mašinérie a aparát Rudé armády, ale milióny bezejmenných vojáků. Růžová je sexy a muži, kteří položili život stovky kilometrů od domova se takovými, byť jistě ne radostně a vesele, stali. Má-li být tank maskován khaki barvou před nepřítelem, je dobře, když se v mírových časech převleče do barvy, která přesněji vystihuje jeho funkci jako pomníku, památníku – má být nositelem míru, úcty k lidským právům, svobody projevu, zkrátka být sexy. Ano, barvy jsou jen symboly, klidně choďte v černém; dnes se rozhoduje o tom, jestli chceme být historicky sexy, anebo ne. V Brně k tomu vystavili tank – a udělali dobře.

09. 10.

Uražení a ponížení na ukrajinské hranici

Petr Minařík Přečteno 3959 krát Přidat komentář

Dnes večer v pražském Národní divadle budou dávat Havla. Ačkoliv podle mnoha renomovaných divadelních kritiků, kteří své recenze publikují na Facebooku a včera asi volili Okamuru, jde o mrtvého autora (doslovně vzato mají pravdu), který už nemá světu co říct, jeho Asanaci (to není ta s Landovským) nastudovalo ukrajinské Národní divadlo. A protože je to jubileum, tak s tím přijedou do Prahy, Brna a Pardubic. Myslím, že je to událost, a to nejen kulturního významu, která dokazuje, že Havel – autor mrtvým není.

Už za pár hodin to začne. Bude kolem toho řada řečí, přípitků a povzbuzování Ukrajiny a jejího boje. Nejedná se tam o nic podstatnějšího, než o vlastní suverenitu a státnost, konečně to dobře známe taky.

Soubor Národního divadla Ivana Franka, který k nám z Ukrajiny přijel, aby dnes večer odehrál Asanaci, čekal na hranicích do Evropské unie 6 hodin. Prý se to neobešlo bez osobních prohlídek. Samozřejmě všichni s platnými vízy. V pořádku měli i palce; každý Ukrajinec musí při vstupu do Schengenu dát otisk do pohraničníkova památníku.

Divadelníci jsou povahy nejen veselé, ale i velkorysé, tak na tu epizodu z hraničního přechodu zapomenou. Převáží jiné dojmy, jistě lepší. A konečně, převážíte-li Havla z Východu na Západ, nemůžete čekat, že to nebude lehce absurdní.

Obdobné situace, často i výrazně horší, zažívají denně tisíce běžných Ukrajinců. V ponižujících frontách stojí před polskou nebo slovenskou hranicí a čekají na vpuštění. Nejbohatší region světa, velmoc technologií a lidských práv nedokáže zařídit, aby člověk při vstupu na její území nebyl ponížen. Jak chceme bojovat s propagandou Kremlu, vyřídit lidem na Východě, že existují alternativy vůči autoritářským způsobům spravování země, když nedokážeme takovou maličkost? Tedy, aby to na hranicích fungovalo normálně, čekalo se do hodiny a cestující s ukrajinským pasem si nepřipadal jako člověk druhé kategorie.

Nikdo na Ukrajině si nemyslí, že v brzké době jejich země vstoupí do EU či NATO. Vědí, že naše pomoc má limity HDP a odhodlání, a že když to bude bolet, tak se prostě uzavřeme do sebe. Ale těžko uvěřit, že jede-li dnes hrát ukrajinské „národní“ do pražského „národního“ s Havlem, tak jim k tomu při vstupu do velmoci civilizací zařídíme scénu, která by se mohla odehrávat někde v tupých časech vzniku divadelní hry Asanace.

28. 07.

Národní romantici 2016

Petr Minařík Přečteno 4796 krát Přidat komentář

Na pana Konvičku nebo na pana Klause se pořádně zlobit nedá.

Každý z nich je trochu jiný. Jeden kariéru formálně ukončil ve vrcholné funkci a trošku legračně se pokouší, aby po něm cosi podstatného zůstalo, ale do dějin pochopitelně zapsán je. Druhý politickou kariéru pořádně ani nezačal, a už je konec. Každý bude jiné povahy, s Konvičkou by se na pustém ostrově na nějakém systému společné koexistence domluvit dalo, aspoň se mi to tak jeví. Každý z pánů má jiné vzdělání, Václav Klaus to nesporně lépe umí na kameru a s davem. Oba mají ale hodně společného. Jsou to nenapravitelní romantici, a proto se na ně nejde zlobit.

Ale samozřejmě nejde o nějakého pana Klause nebo pana Konvičku, to jsou jen figuranti pěny dní. Obdobnému schématu naivního vnímání světa kolem propadly v dnešním Česku a Evropě statisíce, ba miliony lidí. Amatérští kutilové napříč společností věří, že je možné vrátit se zpět do starých dobrých časů. Do doby, kdy na hranicích stáli muži v pěkných stejnokrojích. Po ujetých pár stech kilometrech Evropou se nezměnil jen název země, ale na přepážce vám vyměnili peníze, v každé zemi jiné, pěkné národní motivy, takové kontinuální výtvarné bienále pro nejširší vrstvy.

Zkrátka existuje nemalá skupina lidí, která propadla iluzi, že návrat ke kořenům, rozuměj do devatenáctého století, je ten nejúžasnější nápad. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se pan Klaus s panem Konvičkou potkávali na půdě nějakého folklorního sdružení, které má za cíl uchovávat staré obyčeje. Dokonce si myslím, že ministerstvo kultury by jim na takovou činnost mělo udělit grant. Mezi sebou by si vyměňovali franky za západoněmecké marky a razítkovali celní deklarace. Přidružený sportovní oddíl by pro rodiče a přátele členů secvičil rekonstrukci boje o ochranu západních hranic.

Jenže žádné staré dobré časy nebyly. Účastníci každoročních napoleonských válek přece nechtějí, aby je na tom poli někdo doopravdy rozmixoval na fašírku. A myslím, že by se císař František I. nebo car Alexander I. ve Slavkově u Brna nedostali ani do druhého kola v senátních volbách. Pan Klaus, pan Konvička a milióny podobných idealistů by měli vědět, že něco jiného je slabost pro četbu ve starých kratochvilných časopisech a případně nošení retro kostýmů, a něco jiného je realita. Stárneme všichni a všichni asi budeme tvrdit, že když my jsme byli mladí, tak bylo všechno voňavější a lepší, ale kriticky uvažující vědí, že to bylo tím naším mládím, že jde jen o sen a vzpomínku, subjektivně jistě libou.

Splnění utopické vize návratu k národním státům, tak jak se honí v hlavách pana Konvičky a pana Klause, by Evropě přineslo nefalšované masakry a stovky mrtvých, se skutečnou krví, ne s třešňovou šťávou, jakou se mažou účastníci historických rekonstrukcí slavných bitev. A konkrétně pro Česko by to jistě znamenalo znovunastolení otázky naší samotné existence, tedy jako národa, oprávněnosti žít v suverénním státním útvaru.

Taky mám rád ten dramatický milostný příběh Scarlett O'Harové, a jistě nejsem sám, ale nechtěl bych pro tuto svoji vášeň rozpoutat novou válku Severu proti Jihu. Prostě si to jenom někdy znovu přečtu nebo pustím na DVD a totéž bych doporučil panu Konvičkovi a panu Klausovi.

19. 06.

Zrušme svatby

Petr Minařík Přečteno 11089 krát Přidat komentář

Od konce devatenáctého století se Jeníček s Mařenkou v našich zemích ‒ pokud patřili k bezvěrcům anebo věřili v něco, co nemělo mocnářovo povolení ‒ museli brát na úřadech. Říká se tomu občanský sňatek. Mezi dvěma válkami si mohli vybrat. Buď si slíbí věrné milování v kostele, nebo na úřadě. Před rokem 1989 panovalo sňatkové podobojí, tedy pro ty, kteří chtěli svatbu za zvuků varhan a slibem k Pánu Bohu: museli jít od oltáře přísahat ještě věrnost mezinárodnímu dělnickému hnutí na příslušný národní výbor.

Stát nabízí dvojicím, které se rozhodnou spolu sdílet nejen lože, ale zejména stůl, jistá práva. Aby to mělo společenskou a zejména ekonomickou logiku, pak je třeba jistého nekompromisního úhlu pohledu, a každý tak může mít rozestlánu jen jednu postel a stravovat se jen u jednoho stolu. Tedy pokud chce čerpat benefity ze společné kasy. Na poctivost lidí se v tomto ohledu spoléhat nedá, je třeba Jeníčka s Mařenkou registrovat. Nikoliv pouhou deklarací, že tato postel, a žádná jiná, ale až zanesením do análů vzniká nárok na daňovou úlevu anebo exkluzivní informaci, že váš nejmilejší má rakovinu plic.

Těžko si lze představit tragikomičtější výjev než ten, který se v nejrůznějších podobách odehrává denně na radnicích, respektive dalších lokacích. Ani „ano“ vyslovené při tandemovém seskoku, tisíc mil pod mořem či na hradě Kokořín nesmazává onu trapnost, když se vás volený zastupitel, ať straník nebo bezpartijní, ptá, jestli s tou či oním chcete trávit všechny zbývající dny života. A jeho asistentka (možná s ní spí, to se v tom švunku nedá najisto potvrdit, ale lepší je věřit stereotypům, takže spí) přidá pár veršů ze zlatého fondu české poezie. A muž, který se před vás dostal na kandidátce Občanů pro lepší Podivín 2014, vás dehonestuje četbou moralistních imperativů o životě bok po boku z příručky uvolněného komunálního politika.

Okolnosti jsou dostatečně karikaturní, není třeba je zahušťovat. Nelze ale ani popsat absurdnost, s níž se do státního cirkusu hrnou tisíce spoluobčanů. Prý dobrovolně. S jistou přepjatostí, obvyklou nejen u nastávající a paní matky, nýbrž vlastní všem svatebčanů, lze tvrdit, že jde o nejstrašnější genocidu našeho ducha, jakou na nás státní správa vykonává. Všechny ostatní pokusy, od deklamací, že jako občané máme na něco vliv, až po „jednou bude líp“, jsou toliko nevinné povídačky, které si koneckonců zasloužíme.

Pokrytecký rituál na začátku oné společné cesty životem (držme slovník) doopravdy škodí vztahu mezi partnery. Je to koncentrované „jako“ s příchutí politického kabaretu, kdy před vámi nestojí klerik zastupující nejvyšší moc, ale výkonná síla moci, které obecná část populace nevěří, pohrdá jí, ať již právem či nikoliv. Vaše domácí štěstí začíná spolčením se lží politiky, byť leckdy na té nejnevinnější komunální úrovni. Ani v časech, kdy se s praktikou sňatků na radnicích u nás začalo, neměl starosta autoritu srovnatelnou s venkovským farářem. Ten druhý ji odvozuje od světa, o němž si mnozí z nás pěstují iluze, ten první od reality, ve které jsme iluze ztratili. Pokud dva stoprocentně věří, že po jejich smrti je sežerou červi, popel roznese vítr a šmytec, pak je nesmyslné ritualizovat jejich a státní potřebu být spolu. Ať si jsou.

Nevěřícího Jeníčka s Mařenkou má registrovat obecní úřad, mají mít stejná práva jako dva Jeníčkové, kteří už registraci umožněnu mají. Občany nedělíme podle pohlaví, ač občan pohlavní cestou vzniká. Registrace ať proběhne stroze, jak se na byrokracii sluší a patří, je k tomu kolek, razítko a přepážka. Žádná deklarace před pánem s deskami a jeho asistentkou. Celé by to mohl zařizovat notář a s právním postavením dvojice by to nijak proti současnosti nezamávalo. Doktor by jim sdělil nepříjemnou pravdu a každý březen by si jeden z dvojice toho druhého mohl odečíst v růžovém formuláři.

Odstranění občanského sňatku by bylo civilizačním pokrokem. Samozřejmě registrátorem může být kněz v kostele, rabín v synagoze nebo instruktor potápění v Jaderském moři, to už je věcí volby každé dvojice, jestli chtějí parádu nebo ne. Stejně jako stát nezařizuje svatební hostinu, neměl by se angažovat při společném formulování našeho příštího intimního prostoru. Slibovat věrnost, pomoc a důstojnost můžeme sami ve dvojici anebo před svědky, které si vybereme. Při vší úctě k republice, obec není strážcem duchovního života jedince, ani v páru.

Zrušením přísah v obřadních síních by se navrátila svátost manželství tam, odkud byla ukradena. Kdo si věří, slibuje rovnou před Bohem. Kdo ne, nemusí nikde, anebo si koupí seskok padákem. A zrušení občanského sňatku přispěje k občanským svobodám. Jeníček i Mařenka se můžou registrovat s kýmkoliv a kdekoliv, Mařenka si vezme Mařenku a Jeníček Esmeraldu nebo Vaška převlečeného za medvěda. Platit daně budou podobně. A jestli ten příslib budoucnosti na hromadě oslaví v katedrále, nebo v hospodě na rohu, slíbí to Bohu, nebo sousedům, to je na nich.

Slibovat si manželství na celý život, „budeme stát při sobě“, to je krásná idea, ale u hazardních sázek nemusí asistovat obecní zastupitelstvo. Stačí, když vytvoří rámec pro důstojný pokus.

18. 09.

Žebrající milionář

Petr Minařík Přečteno 3247 krát Přidat komentář

Martin Reiner, který v poslední sezóně vyhrál všechny domácí literární ceny s románem Básník, chystá ve svém nakladatelství Druhé město vydat básnickou sbírku Nové decimy. Podle ukázek, které byly publikovány, například v Lidových novinách, na což si ale autor stěžuje, protože mu tam nasekali chyby, půjde o dobrou poezii.

Martin Reiner hraje poměrně nepřehlednou hru s identitou. Nechci se v tom vrtat, protože se samozřejmě často potkáváme, většinu roku jsme i kamarádi, takže bych to nerad schytal, ale drobně se u toho zastavit musím, už kvůli příštím generacím – na to by Martin mohl slyšet.

Tedy, milé děti, Martin Reiner se dříve jmenoval Martin Pluháček, vedl mimořádné nakladatelství Petrov, aby pak prošel záhadnou proměnou, kdy všechno pobořil a začal stavět znova. Širší veřejnosti byl znám především jako vydavatel knih Michala Viewegha, u čehož zůstává. Slávu literární si vydobyl výše zmíněnou knihou Básník o Ivanu Blatném, na jejichž kvalitách se shodla kritika, byť se občas hádali, jestli to je, anebo není román.

V domácím, rozuměj jihomoravském prostředí má Martin Reiner také pečlivě budovanou pověst milionáře. Sám k tomu přispěl články do regionální přílohy MF Dnes, kde život boháče i bohatýra sarkasticky glosoval. A protože šlo o seriál, tak postřehy vyšly knižně. Nyní vydává Reiner další knihu, půjde o básně s názvem Nové decimy, jelikož kniha Decimy od téhož autora již vyšla.

Problém poezie není v tom, že ji nikdo moc nekupuje a nečte, ale že většina obyvatel ztratila schopnost jí rozumět. Nikoliv povinná matematika, nýbrž povinná zkouška z porozumění básním by měla být součástí maturity, ale to je na jindy. Nové decimy Martina Reinera vydává sám Martin Reiner, peníze na knihu žádá přes server HitHit od budoucích čtenářů, ale spíš fanoušků. Je za polovinou a dopadne to jako skoro všechny Reinerovy projekty, úspěšně.

Nám méně schopným to na první pohled přijde divné, když bohatý člověk žádá peníze na svoji knihu, kterou si i vydává. Jako by to bylo proti duchu oněch internetových sbírek, ve kterých jde o projekty alternativní a tzv. nekomerční (význam toho slova taky neřešme). Sám s tím mám trošku problém a nepřispěju, naopak kolega z práce Pavel Řehořík přispěje, alespoň to včera tvrdil. Vedli jsme o tom polemiku po cestě do polské Vratislavi, což nemá žádnou významotvornou souvislost, měli jsme tam cestu.

Samozřejmě je dobré, že se o poezii občas mluví, ovšem jak již naznačeno výše, myslím jí to už nepomůže. Marketing je asi hlavním důvodem, proč se Reiner do virtuálního žebrání zapojil. V jiné zemi, kde žijí lidé orientovaní více na úspěch a přejícnější, by se nad Reinerovým počinem nikdo nepozastavil. Proč by si bohatý člověk nemohl alternativně hledat zdroje na činnost, která z podstaty nemá ekonomické řešení?

U nás ve východní Evropě je tomu jinak. Autor a jeho dílo nejsou dva světy, byť by si to Milan Kundera přál ještě o něco víc. Reiner sám svým podnikem nemá co tratit, o důvěryhodnost by se měl spíš obávat HitHit.

Případné pachutě z této exhibice by neměly zadusit fakta. Reinerova sbírka bude kvalitní, neprodá se a podporu potřebuje. Že by si ji autor a nakladatel mohl zaplatit sám, je sice pravda, ale proč by to dělal? V devadesátých letech mluvil jeden brněnský divadelník o tom, že nyní se bude provozovat pravicová avantgarda. Úplně jsem mu nerozuměl. Až doteď. Martin Reiner je příkladem, že ani liberálové nemusí být jen nudní účetní. Pravicová avantgarda povstala.

Sbírka na knížku Martina Reinera na HitHitu ukazuje, že taky charita je někdy zase a jenom byznys, lze jí využit marketingově nebo sbírat na své sny. Úspěch mají úspěšní, kterým se už daří. Idealismus je mrtev a u přerozdělování jsou první ti, kteří proti němu nejvíce brojí. Těším se, až si Zdeněk Bakala podá na HitHitu žádost o podporu některého z prodělečných, ale kvalitních titulů svého vydavatelství.

Martin Reiner není lakomá bestie. Z výnosů knih Michala Viewegha držel po dlouhá léta celou řadu kvalitních, leč neprodejných knižních edic (dělal festival, splavoval literáty po Brněnské přehradě etc.). On má právo žádat veřejnost o finanční podporu, my mu ji nepochybně dlužíme. Udělal to přímo a čistě, tak jak je jeho zvykem, jenom rozdílnost nátury mi brání, abych jej podpořil. Nutno však dodat, že obvykle se při debatách mýlím já, nikoliv Martin Reiner.


08. 08.

Česko hledá běžence. Budete tu šťastní.

Petr Minařík Přečteno 6429 krát Přidat komentář

Zatímco na světelných tabulích nad jihoevropskými uprchlickými tábory svítí už několik týdnů červeně OBSAZENO, české zejí prázdnotou. Česko hledá běžence. Nejsme přece o nic horší než Němci nebo Britové. Kvóty z Evropy nepotřebujeme, klienty pro svá zařízení si opatříme sami, tak se pozná moderní a sebevědomí stát.

K odchytu nešťastníků, kteří si neuvědomují, jak krásný může život na Moravě a v Čechách být, používá stát represivní složky, a to na kolejích i silnicích.

Samozřejmě nesmíme zapomenout na součinnost obyvatelstva. Dobří lidé sami hlásí pohyb podezřelých skupin nečesky vyhlížejících osob. Našinci mají na imigranty mimořádný čuch. Některým nejenže cizinec, neoprávněně vstoupivší na území státu, neunikne po skalinách ani na lučinách, poznají také na první pohled, jestli jde o ekonomického či jinak problematického uprchlíka. Ministerstvo vnitra si této práce nesmírně váží a připravuje, jako malé poděkování, pro nejaktivnější jednotlivce speciální pásky na rameno s nápisem „Pomocný občan“.

Uprchlíci jsou ovšem nevděční. Chtěli by do Německa, ale to nejde. Česká země je krásná, je třeba jí jen přijít na chuť. A tak policisté uprchlíky spoutají a převážejí z jednoho tábora do druhého, aby neměli moc času přemýšlet o dezerci. V táborech je o ně postaráno, včera třeba měli rizoto a přišel se na ně podívat pan doktor, který konstatoval, že jsou všichni zdraví jako řípy a nemnohé stížnosti správně vyhodnotil jako simulaci. „Taková ta slepá střeva, žlučníkové záchvaty a infarkty, tak to už vůbec neřešíme, to je nafilmované v deseti případech z deseti,“ vysvětlil lékař. „Často je taky bolí zuby, ale plomby nám Ministerstvo vnitra neproplatí, tak to trháme, což vždycky pomůže,“ doplnil lékaře jeho kolega zubař.

Nejdůležitější je osvěta, a proto ministerstvo vnitra chystá společně s Czechtourismem kampaň, v níž bude odchyceným, anebo těm, které odchyt teprve čeká, vysvětlovat přednosti naší země v oblasti emigrace. Nebude chybět povinné historické okénko. Bylo to někdejší Československo, které dokázalo vytvořit takové podmínky k emigraci, že zůstali opravdu jen ti nejpevnější, jenž dokázali s nepřízní podmínek bojovat takticky, na tolik sofistikované úrovni, že ani soudobá historie není s to tento boj zmapovat. O neboji v časech nesvobody přislíbil promluvit na některém shromáždišti v záchytném táboře emeritní prezident Klaus.

V klipech, které budou vysílat arabské televize po celém světě, chce potom náměstek ministra vnitra komunikovat především český talent na rozpoznání pravého od nepravého uprchlíka. „Všechno je to o příběhu,“ prohlásil na tiskové konferenci náměstek. Filip Renč už má představu, že hlavní osou spotu bude osud sudetských Němců. „Oni odešli po druhé světové válce do západního Německa, protože jim to tu nepřišlo dost dobré, nemilovali to stejně jako třeba já nebo někdo jiný. Šli za lepším, a ani se nerozloučili. Do Bavorska by chtěl každý, ale to je nesmysl, to chceme běžencům vysvětlit,“ shrnuje úvodní úvahy talentovaný režisér.

Nemá smysl si zastírat, že i místní občané, třeba na Hodonínsku, mají k cizincům bez platných cestovních dokladů trošku přezíravější postoj. „Já možu dat za dovolenú maximálně do pěti set euro, a to raz za rok, oni si kupujú zájezdy k nám okolo pěti tisíc euro, pak přijedú a nemajú skoro nic, tož to je nezodpovědnost. To sme u nás zase trošku víc na výši, myslím, velice se mi toto nelíbí, tato nezodpovědnost. Já také, když jedu do Bulharska, tak mám sebú leva,“ svědčí k problematice hodonínský občan, shodou okolností také dlouholetý zastupitel, člen dobrovolných hasičů a vzorný otec a manžel.

Česko je ráj na pohled, zpívá se o tom v první zdejší písni. Uprchlíci ze všech zemí by si to měli uvědomit. Musíme jen kolem táborů urychleně dodělat ty žiletkové ploty, a to by v tom byl čert, aby z nás do pár let nebyl uprchlický středoevropský tygr.

12. 06.

Velká cena symbolů Brna

Petr Minařík Přečteno 5912 krát Přidat komentář

Má-li Praha jako symbol tunel Blanku (což je zjednodušení), pak je na tom opticky Brno zase o něco lépe. Máme Pasáž Jalta. V ní vyrůstaly generace sebevědomých moravských veksláků, jelikož tu sídlila prodejna zahraničního obchodu s komickým názvem TUZEX, což znamenalo tuzemský export, což pro změnu neznamenalo vůbec nic. Po roce ´89 generace překupníků přivítala vítězství svobody a demokracie a vrhla se na podnikání, buď v sektoru vystavuj faktury, ale nikdy je neplať, anebo šla přímo do politiky. Pasáž Jalta má ve své podlomené konstrukci zdokumentované oba modelové příběhy. Jeden vypráví o podnikateli Hošnovi, který chtěl trhat fialky dynamitem. To by mu v těch časech jistě povolil i referát životního prostředí brněnského magistrátu, jestli takový orgán vůbec byl ve zlatých devadesátých, kdy i obyčejný právník byl totéž co mandelinka bramborová v letech padesátých, ale měl smůlu na špatný podnikatelský záměr, jako konečně tolik lidí, kteří byli solí této země na cestě budování reálného kapitalismu. A tak si pan Hošna v pasáži Jalta otevřel diskotéku, ale nemohl ji pořádně provozovat, od výkonu podnikání ho zdržovalo celostátní pátrání, pobyty ve vazbě i výkonu trestu, kam jej dotlačili méně pracovití příznivci třetích cest. Osud pasáže Jalta byl zpečetěn.

Naštěstí už na radnici seděla další generace, která se před Jaltou učila nákup a prodej, sice jen s falešnými perestrojkovými bony, ale přesto schopna činu. Radnice v čele s primátorem Richardem Svobodou, který si užil bídy coby vycházející hvězda literární kritiky, pochopila, že Jalta bude ta správná střecha pro brněnské úřednictvo, které je roztroušeno po celém městě, a má tedy málo času na bumážkování. Cena nehraje roli a o slávu nikomu nejde. Takže rozhodnutí rady bylo skromně anonymní a cena královská.

Pasáž Jalta už léta zeje prázdnotou. Podle svědectví se jen v noci vynořují hlasy brněnských úředníků, kteří padli ve výkonu služby, dejme tomu při razítkování. Anonymita rozhodnutí zajistila, že nikdo z radničních podnikatelů nemusel nastoupit potupnou cestu discomana Hošny, ale vesele pomáhají dál, kde jen můžou. Oproti tunelu Blanka je pasáž Jalta prkotina za pár stovek miliónů; upřímná nenávist prvních polistopadových garnitur k decentralizaci tak nese ovoce.

Někdo by mohl namítnout, že symbolem Brna je stadion za Lužánkami (na tzv. brněnské atributy „drak, kolo a zvonění v 11“ už nevěří ani zarputilí brunensisti z Turistického informačního centra) – a měl by zase pravdu. Zdevastovaný sportovní areál získal díky výměně na brněnské radnici novou naději, tedy ne k rekonstrukci, ale občas si ho může pronajmout bývalý fotbalista, ekolog nebo kněz a vykonat tam, za symbolickou cenu pronájmu, něco dobrého. Kritický stav areálu se nemění, a pořádat v roce 2015 na Brněnsku Woodstock je sice zpozdilost, ale málokteré oko zůstane suché.

V těchto dnech se dramaticky rozhoduje, jestli se v Brně pojedou závody silničních motocyklů Grand Prix. Lidová zábava, která na konci osmdesátých let dávala občanům Německé demokratické republiky zapomenout, že skoro nikam nesmějí cestovat, přežila, její osud je však významně ohrožen. Proč, to pořádně nikdo neví. Pomoci chce Jihomoravský kraj i město Brno. Hejtman Hašek pro Grand Prix procestoval nejrůznější exotické země, jestli se nesešel i s dalajlámou, tak jenom pro dočasnou nekompatibilitu kalendářů obou osobností. Primátor Vokřál zase nabízí 50 milionů; zlé jazyky, jež mívají obvykle pravdu, tvrdí, že už je to vyhlížení krajských voleb. Nicméně město Brno má rozhodnout. Otázkou je, jestli má město Brno ze svého rozpočtu podporovat soukromou akci milovníků pudru a benzínu, jestli oněch padesát miliónů, za které se dá v tunelu Blanka pořídit i několik rozdvojek, není příliš.

Odpověď je nemilá: není. Není na výběr. Gazdování posledních dvaceti pěti let v Brně a kraji dospělo tak daleko, že dnes si nemůže vybírat, jestli motorky podpořit, anebo ne. Nic jiného tu totiž není. Žádná konkurenční akce, která by přilákala do města Svratky a Svitavy statisíce návštěvníků, neexistuje, město samo magnetem není. Bývalé politické garnitury nepřišly s žádnou strategií, která by opustila papír a přinesla městu byť aspoň jednu srozumitelnou leteckou linku na velké německé letiště. Korporátní identita města z pera minulého vedení uspíšila jen jeho konec a černému koni minulých voleb, protestnímu hnutí Žít Brno, umožnila zasednout na Nové radnici. Žádná společná myšlenka, idea.

V Brně máme jen prázdnou pasáž Jalta s unavenými hlasy mrtvých úředníků a vzpomínkami veksláků na tuzexové časy, lužánecký areál, kam směřují fanoušci na brigádu, aby nemuseli chodit na skutečný brněnský fotbal, a Grand Prix. Jestli za těch padesát miliónů někomu dojde, že když nebudou motorky, můžeme zhasnout a dát rozchod, pak jde o cenu přátelskou.

A Blanka stála víc, že jo?

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy