Bojím se, že to nedopadne s prezidentskou volbou dobře, ale úplně nejvíce se bojím, že bych k tomu přispěl sám setrváváním na postoji, že prostě z nabízené devítky není koho vybrat. Je třeba přebírat, ale nakonec se volitelný kandidát pro první kolo nalézt dá.

Strategie Miloše Zemana v cílové rovince je geniální. Uzavřel s Janem Fischerem opoziční smlouvu ještě před tím, než první volič vejde do té které třídy základní školy, aby do urny vhodil hlas. Taktika je nebezpečně jednoduchá. Fischer se stáhne a Miloš Zeman přidá, vytvoří se dojem, že už první kolo se točí na principu většinového systému, takže si můžete svobodně vybrat mezi Zemanem a Fischerem - ve skutečnosti ale jen mezi Zemanem a Zemanem, protože v tom opravdovém duelu už je Jan Fischer bez valné šance. Dlouho očekávaný Fischer je zkrátka příliš nudný a prázdný, než aby dokázal bojovat s mužem, který rád hladí hezké stomy, který je sice důvěřivý, až mu to někdy škodí, ale zato má sebevědomí, že by se dalo krájet jako špek. Kontinuita Klaus-Zeman nám bude zachována.

Zvolit Jana Fischera za prezdienta neznamená katastrofu, na Hradě bude dlít produkt české normalizace, který to dotáhnul daleko i po dějiném zvratu, jemuž neodporoval a nejspíš ho i vítal. Ovšem nastavovat si takto silně zrcadlo je buď znakem masochismu, anebo totální tuposti. Myslím, že jde o druhou možnost.

Miloš Zeman není produktem normalizace a vše kolem něj nasvědčuje, že je vše jen ne šedá kreaturní myš minulosti. Přesto se o light normalizaci s lidskou tváří pokusil několikrát. Byl blízko, a ačkoliv s nynějším prezidentem prohráli, pomníky tržní perestrojky, kdy můžete svobodně cestovat a jíst kila pomerančů, ale nemáte jistoty spravedlnosti a rovnosti, jsou tu doteď a oba pánové na ně denně nosí čerstvé květiny.

Opoziční smlouva neměla naši zemi zajistit proti otřesům způsobeným politickými trpaslíky, jak se nynější lídr neparlamentní SPOZ vyjádřil o třetí nějsilnější parlamentní straně té doby, anebo přivést Česko na cestu prosperity a la Rakousko, kde se také léta střídali lidovci se socialisty jako na pražském orloji. Banky byly vybrány a strategický průmysl rozkraden. Byl čas udělat tlustou čáru a ze zlodějů, korupčníků a jejich lokajů vytvořit elitu, která bude mít nejen peníze a moc, ale také legitimitu. O to tu šlo v časech premiérování Miloše Zemana.

Přemysl Sobotka na příštím kongresu ODS získá titul čestného předsedy, čímž novodobý guru reálpolitiky Nečas zabije dvě mouchy jednou ranou. Splní Klausovo přání, aby na Hrad usedl Zeman, a obsadí formální post ve straně, o který nikdo z emeritních předsedů nemá zájem (opět se skloňuje podle vzoru Klaus). Prezidentský kandidát smutné postavy Sobotka si čestného přededu zaslouží, protože tohle by pro občanské demokraty kdekdo neudělal. Jestli ho porazí Fischerová s Roithovou, je ve hvězdách, nicméně s jistotou lze tvrdit, že Sobotkův výsledek je jedno všem napravo i nalevo.

Nevolit Táňu Fischerovou, Zuzanu Roithovou a Vladimíra Franze jen proto, že nemají žádnou šanci, mi přijde málo. Kdybych cítil, že Zuzana Roithová chce zvítězit a věří tomu, uvažoval bych o ní. Kdybych si o Táně Fischerové nemyslel, že je obecně proti světu jako takovému, protože v něm žijí špatní lidé, zvážil bych to, ale nejspíš ani to, nesedí tam toho víc. Vladimír Franz by měl můj hlas za příslib, že přispěje ke zrušení prezidentského úřadu, což by museli kontrasignovat i všichni předsedové komor paralamentu, politických stran a pro jistotu i pan Zavadil za odbory.

Karel Schwarzenberg vykonal heroické činy, které mu nikdy nesmějí být zapomenuty, ale odehrály se většinou před rokem 1989 anebo krátce po něm. Schwarzenberg nebyl nikdy úspěšný ve volbách v Rakousku a do české politiky se dostal přes pověst tajemného knížete a chybu Martina Bursíka, které zřejmě lituje. Dnes nelze Karla Schwazenberga obviňovat z ničeho, není za své jednání úplně odpovědný, ale také proto ho nelze volit za prezidenta České republiky. Bez jakékoliv ironie si myslím, že pro Karla Schwarzenberga je politika trápením, které si neměl dopřát. Zaslouží si úctu a odpočinek. Zvolením bychom ho uvedli do ponižujícího postavení, a to si prostě nezaslouží.

A zbývá tedy volit Jiřího Dienstbiera, kterého podporuje Bohuslav Sobotka, který poslušně seděl v Grossově vládě, aby pomáhal sesadit nejspanilejšího předsedu vlády Vladimíra Špidlu, mezitím si postavil za parlamentní náhrady barák, za což by v normální zemi skončil. Ale pořád je Bohuslav Sobotka z té party "dobrých," kteří Dienstbiera podporují. Sociální demokraté, kteří volí Zemana, si možná pro sněmovní náhrady ani nechodili, jelikož to bylo, řečeno s hradním klasikem, pod jejich rozlišovací úrovní. O Dienstbierovi toho mnoho nevíme, nijak bouřlivě se neprojevuje a i jeho zápasy v rámci pražského magistrátu byly z kategorie "zásadně nenarazit," ale je to jediná volba.

Bude zázrak, když se Dienstbier dostane do druhého kola se Zemanem, ale v takovém případě má už skutečnou šanci, narozdíl od Fischera. Zápas se ponese v duchu "všichni proti Zemanovi," jako před lety na Slovensku "všichni proti Mečiarovi," který do Grassalkovičova paláce v Bratislavě poslal podivného Ivana Gašparoviče. Analogie se Slovenskem obvykle moc nefungují, a ani v tomto případě. Přesto je Fischer více Gašparovičem, Dienstbier jím není ani náhodou. Zeman a Mečiar, šoupneme-li před závorku odlišné kontexty a národní povahy, srovnatelní jsou. Konečně Mečiar i Zeman jsou oblíbenci současného Pána Hradu.

Příští týden nepůjdu k prezidentským volbám, ale k referendu o pokračování opoziční smlouvy: hodím svůj hlas Jiřímu Dienstbierovi a budu tiše doufat, že tím zabránímt dalšímu tolerančnímu patentu. A protože na všem špatném je dobré si najít něco pěkného a povzbudivého, zkusím si představovat, že tato šance z Jiřího Dienstbiera neudělá pouze prezidenta, ale rovněž prvního pokračovatele českých "Kennedyů".



P.S.: O Bobošíkové se mi psát nechtělo.