Prý před vyloděním v Normandii recitovali důstojníci mužstvu Shakespeara, pro povzbuzení. Co by znělo dnes, kdyby se česká armáda ocitla na hranici, kdy je třeba počítat s eventualitou vlastní oběti? Těžko říct, jsou to taková kdyby. V představě horší „když se u nás chlapi poperou“, v té drobně přijatelnější něco od Kryla interpretováno Danielem Landou. Ale je to jedno, protože všechno je jedno.

Před rokem 1989 mělo pár procent občanů potřebu vyjádřit svůj postoj k nesvobodným volbám, většina souhlasila s kandidátkou Národní fronty. Že chybí alternativa, stejně jako plenta, jim bylo jedno a přišli podpořit. Třeba právě teď mají populární argument, že volby v Jižní Americe byly ještě zmanipulovanější, takže co.

V květnu 2014 skoro ve stejném počtu naopak volit nepřišli. Šlo o volby do Evropského parlamentu, o kterých jim prezident Falešná Větička řekl, že postrádají demokratický deficit, a tak zůstali doma. Škoda že dnes už jsou volby tajné, nedá se explicitně prokázat, že ti, co byli u urny tenkrát první, proseděli letos volby na zadku.

Empiricky je však definitivně prokázáno, že Václav Havel seděl ve vězení málo. Na omluvu přílišné shovívavosti tehdejších prokurátorů, bachařů a estébáků je třeba říct, že nemohli tušit, jakých zvěrstev se bude V. H. dál dopouštět. Kdyby věděli, že se zaplete třeba s dalajlámou anebo bude tvrdit, že Spojené státy jsou náš spojenec, dostal by minimálně tolik co Jirous, anebo i víc. Máme ale premiéra a ministra zahraničí tak válcované předsedou představenstva, že aktivovali morální autopilot a všechno vracejí do starých kolejí: NATO tu nechceme, dalajlámu neznáme (Škromachovi vysvětlit, že to není nic proti dalamánkům s drásovským nářezem). Kurva, je to přece jedno.

Hlavní polský deník Gazeta Wyborcza, neopominutelný oslavenec letošního 25. výročí první polských svobodných voleb, má v titulku „Nám není všechno jedno“. Ale nebuďme polonofilně teskní, že nic takového u nás nenajdeme ‒ nic takového totiž nepotřebujeme. Miloš Zeman by k tomu řekl: Pane redaktore, jména hloupých na všech sloupích; Andrej Babiš, že neví, že to prověří, a že teď hlavně makáme a všechno je nám jedno.

Prezident Falešná Větička miluje národ, tedy toliko český národ, ale neřekl, co si pod tím pojmem představuje; nepochybně však ještě neřekl svá poslední slova, jež samozřejmě všichni napjatě očekáváme. Třeba v tom Polsku, kde mají noviny s tím titulkem, že jim není všechno jedno, považují za hlavní atribut národa kulturu. Tu u nás střídavě řídí neviditelná ruka trhu a duch těžkých kroků Františka Janečka. Je pro prezidenta Falešnou Větičku kulturou (a tedy národem) míněno konkrétní dosažené procento HDP?

Mělo by to logiku, protože sazby se mezi národy liší, a jde tedy vystopovat kulturní rozdíly. Kupříkladu Němci mají HDP košatější a plnotučnější než poněkud strozí Řekové, Slováci a my máme kontury svého HDP brilantně variabilní, skoro mutující… Ale co když dva národy dosáhnou stejných ukazatelů národního důchodu na hlavu? Splyne pak národ s národem v jednom toku oněch ukazatelů? Odpověď na otázky nežádám, protože je to jedno.