Lesk a bída právního pozitivismu

23. 08. 2010 | 10:17
Přečteno 6322 krát
Před nedávnem uveřejnil Karel Hvížďala ve svém blogu úvahu o tom, zda smí být soudce ombudsmanen. V textu polemizoval s Janem Komárkem z Ústavního soudu, který mu pak v dalším blogu odpověděl (Jsou naši právníci pozadu za "starou Evropu"? Odpověď Karlu Hvížďalovi).

Do debaty se nyní zapojil Jiří Přibáň, profesor právní filozofie a sociologie na Cardiff Law School. S jeho svolením zde přetiskuji text, který napsal pro Lidové noviny (polemika mi přišla i jako laikovi velmi zajímavá. Snad zaujme i další čtenáře).
Libor Stejskal

Lesk a bída právního pozitivismu

Během nedávné neúspěšné volby nového ombudsmana došlo k zajímavé polemice mezi novinářem a esejistou Karlem Hvížďalou a asistentem předsedy Ústavního soudu Janem Komárkem.

Hvížďala kritizoval názor, podle něhož zákon výslovně brání kandidatuře soudců na ombudsmana s tím, že se jedná o textový a pozitivistický výklad práva, který odporuje materiálnímu a hodnotovému výkladu. Komárek tuto kritiku odmítl jako povrchní a účelový výklad, kterým by docházelo v daném případě k porušování principu zákonnosti, a navíc se ohradil proti Hvížďalově kritice právního pozitivismu.

Ze zcela konkrétního sporu se tak stala obecná polemika o tom, zda smyslem zákona je jen to, že je zákonem, nebo zda musí být jeho výklad podřízen nějakým obecnějším hodnotám. Nepředstavuje ale hodnotová interpretace riziko ohýbání práva, které se v důsledku neliší od zneužívání práva k politickým účelům? A co je vlastně právním pozitivismem a formalismem ve společnosti, jež se otevřeně hlásí k liberálně demokratickým principům a hodnotám, které musí každý zákon respektovat?

Na celkové výměně názorů bylo zajímavé, jak silně v ní rezonovaly názory, kterými naši první ústavní soudci již v roce 1993 definovali podstatu našeho právě se rodícího demokratického právního státu v nálezu k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu. Soudci tehdy odsoudili úzkoprsý právní formalismus a přihlásili se k doktrínám, které ústavní demokracii nechápou jen jako politickou moc vykonávanou právními nástroji, ale i jako moc založenou určitými hodnotami a principy.

V názoru Ústavního soudu, z něhož vycházel ve své kritice Hvížďala, i v následné Komárkově reakci se samozřejmě zrcadlí klasický spor mezi přirozeným a pozitivním právem, který od nepaměti utváří právní i politické myšlení.

Dodnes se tak hraje Sofoklova hra o Antigoně, kde jádrem tragédie není spor dobra a zla, ale střet mezi dvěma různými a nesouměřitelnými pojmy spravedlnosti. Na jedné straně Antigone s jasným příkazem pohřbít bratra podle tradičního zvyku a na straně druhé populární Kreon, který musí zákonem chránit politickou obec před všemi nepřáteli. Vláda tradice, která je projevem lidské přirozenosti a platí věčně, proti vládě pozitivních zákonů schvalovaných politickou obcí. V jejich střetu spočívá podstata lidské tragédie, v jejich záměně se potom rodí politická i morální tyranie.

V moderní době tato klasická tragédie nabývá různých podob, od sporu mezi svazující tradicí a osvobozující modernitou přes oblíbené handrkování se o literu a ducha zákona až po kritiku totalitarismu založeného na slepé poslušnosti k zákonu, jehož obsahem bylo masové vraždění vybraných skupin obyvatelstva i celých národů. Každá generace tak hraje „svou“ Antigone a nejrozmanitější filozofické školy a směry se musejí znovu a znovu vypořádat s jejími paradoxy a tématy. Zkusme se proto zamyslet, jaké má tento prastarý spor podoby a význam pro dnešní ústavnědemokratické společnosti.

Politická modernita je neodmyslitelně spojena s budováním národního státu, který se postupem doby stále víc demokratizuje a současně funguje v mezích a na základě ústavy a zákonů, tj. jako právní stát.

Tato původní osvícenská představa se pochopitelně prosazovala v jednotlivých zemích Evropy různými způsoby. Proces postupné demokratizace společnosti, v níž legitimní vláda vládne podle zákonů, před kterými jsou si všichni občané rovni, se však ještě před sto lety považoval za stejně logický a nezvratitelný jako například industrializace, růst tržní ekonomiky nebo byrokratizace společnosti.

Politické katastrofy minulého století ovšem otřásly do té doby sebevědomou evropskou civilizací, která se považovala za imperiálně nadřazenou nejen vůči kolonizovaným národům, ale i ve vztahu k všeobecně zaostalému Rusku nebo technicky progresivní, nicméně kulturně povrchní a primitivní Americe. V Rusku se součástí bolševické modernizace staly politické procesy, ve kterých se obžalovaní raději přiznávali k nejnesmyslnějším činům, jen aby už mohli zemřít a nebyli nadále vystaveni mučení a teroru maskovanému jako řádný soudní proces a ruka zákona. Naproti tomu v Německu, pyšném na svou kulturu a intelektuální hlubokomyslnost, nacisté za zvuku Wagnerových oper vydávali právní předpisy, na jejichž základě docházelo rovnou k vyvražďování celých národů.

Moderní pozitivistická představa, že legitimní je vše, co je zákonné, se rozpadla, když se ve 20. století zákon stal zločinem. Radbruchova formule Zatímco Hannah Arendtová se po druhé světové válce snažila porozumět totalitarismu v kontextu dějin evropského imperialismu a byrokratizace společnosti, Karl Jaspers oživil téma kolektivní viny za vlastní vládu a dějiny, které se stalo základem budování poválečné německé demokracie. Tváří v tvář zrůdnosti nacistického bezpráví páchaného řečí zákonů se tehdy také velká řada německých právních teoretiků a filozofů zřekla pozitivismu a především legalistické představy, že vše, co je legální, je také automaticky legitimní.

Nejvýznamnějším z těchto teoretických „přeběhlíků“ byl bezesporu Gustav Radbruch, jehož slavná, tzv. Radbruchova formule se stala důležitým prostředkem denacifikační politiky a dodnes tvoří jeden z hlavních pilířů poválečné německé ústavnosti. Podle této formule soudce, který by měl aplikovat zákon hrubě porušující princip spravedlnosti jako všeobecné rovnosti, musí vycházet z této spravedlnosti a literu zákona ignorovat jako tzv. bezprávní právo (unrichtiges Recht).

Podobně i němečtí ústavní soudci přijali doktrínu tzv. „vyzařování“ nadpozitivních principů demokratické ústavnosti a základních práv do systému pozitivního práva. A jistě není bez zajímavosti, že po sjednocení Německa soudci znovu oživili Radbruchovu formuli v procesech střelby na východoněmecké státní hranici.

Pozitivistický formalismus však nebyl zpochybněn jen v posttotalitních zemích nebo v rovině mezinárodního humanitárního práva. Zrovna tak i v anglicky hovořícím světě probíhala v 60. letech zásadní diskuse mezi oxfordským profesorem Herbertem L. A. Hartem a harvardským právním filozofem Lonem L. Fullerem, jejíž součástí byl problém vyrovnávání se s politickou tyranií a bezprávím. Pro české poměry je ovšem příznačné, že této slavné polemice se věnuje vzdělaný publicista Hvížďala a oponuje mu oxfordský doktorand Komárek, zatímco běžný absolvent našich právnických fakult většinou nemá tušení, čeho se diskuse týká.

Hart sice v díle Pojem práva (1961, česky 2004) kritizuje klasický pozitivistický názor, podle něhož je právo „příkaz suveréna“, ale důsledně odděluje právo od morálky a popisuje ho jako autonomně fungující a seberegulační systém pravidel. Ačkoli uznává tzv. minimální obsah přirozeného práva v právu pozitivním, jedná se o antropologické danosti, ne o nějaké morální soudy, jimž by muselo být právo podřízeno.

Takovou daností je například lidská zranitelnost, ze které vycházejí právní normy omezující použití násilí, nebo omezenost zdrojů, ze které zase vychází právní regulace různých forem vlastnictví. Podle Harta však neexistuje žádné přirozenoprávní pravidlo, podle něhož by bylo možné například rozhodnout, zda máme v důsledku lidské zranitelnosti zakázat prodej nožů mladistvým nebo zda by určité zdroje měly být výlučně ve státním vlastnictví. Tíha takového rozhodnutí spočívá výlučně na zákonodárci nebo soudech.

Naproti tomu Fuller v knize Morálka práva (1969, česky 1998) tvrdí, že funkcí práva je podřídit lidské chování pravidlům a že právo musí respektovat určitá obecná kritéria a principy. V této souvislosti hovoří o tzv. morálce práva, která ovšem není nějakým metafyzickým základem práva, ale jeho vnitřní náležitostí, která umožňuje fungování práva ve společnosti. Nejedná se o shůry dané pravdy, ale o pragmatické poznání toho, jak se má „dělat právo“.

Fuller za takové náležitosti považuje například obecnost a stálost práva, jasnost a nerozpornost zákonů nebo vyhlašování zákonů a zákaz jejich zpětné časové působnosti, tzv. retroaktivity. Jak ale zdůrazňuje, tvorba i aplikování práva je praktickou dovedností, a proto i tyto náležitosti nejsou absolutními dogmaty, ale mnohem víc otázkou kompromisu a volby nejméně škodlivého řešení. Někdy je proto lépe špatný zákon změnit, a ne prosazovat jeho stálost. Ne každý zákon také může být zcela obecný, a někdy je dokonce třeba přijmout retroaktivní zákon, aby se odstranily křiklavé nespravedlnosti, jako například rasově motivované konfiskace majetku.

Teoretická diskuse obou výtečných právních filozofů trvala celé desetiletí a zmínku o ní najdete v každé anglicky psané učebnici právní teorie. Hart později v eseji věnovaném výročí americké revoluce s jistou kulturně historizující manýrou, která byla pro analytického ducha jeho formátu netypická, vyslovil názor, že epocha klasického pozitivismu končí a namísto ní se v právní teorii prosazuje stále víc hodnotový výklad práva vycházející z revolučního odkazu občanských a lidských práv.

Na jeho polemice s Fullerem je ovšem nejdůležitější obecné poznání, že v dnešní době neplatí ani pozitivistický legalismus s představou práva jako politického příkazu či vůle, ani metafyzické přirozenoprávní teorie, podle kterých každý zákon musí být podřízen věčným pravdám přirozeného práva. Oba právní filozofové totiž vycházejí ze sociologické analýzy práva, což znamená, že právo se musí zkoumat jako sociální, nikoli morální či politický fenomén. Spor mezi přirozeným a pozitivním právem se napříště může vést jen zbraněmi z arzenálu sociálních věd, nikoli spekulativní filozofie či morální dogmatiky. V tomto smyslu jsme dnes opravdu všichni pozitivisté, i když tento sociologický pozitivismus má s původním právním pozitivismem a legalismem 19. století pramálo společného. Dnes jsme totiž poučeni Hartem, Fullerem amnoha dalšími právními filozofy a sociology, že právo není ani politická vůle, ani soubor morálních přikázání, ale systém obecných pravidel regulujících sociální chování.

Pozitivní právo ústavních demokracií sice vychází z neporušitelnosti a nezcizitelnosti základních práv, ale na druhé straně tato „nadpozitivní“ práva a právní principy lze vynutit jen prostřednictvím platného práva a náležitého právního procesu. Nemá smysl ptát se, zda je přirozené právo nadřazeno právu pozitivnímu, protože je jeho vnitřní součástí, bez které by zákony postrádaly smysl.

Tato změna v právní vědě má vážné politické i občanské důsledky, protože napříště víme, že otázka po podstatě práva nemůže být metafyzická, ale jen pragmatická, a proto se vždy bude týkat našeho práva, tj. práva platného v dnešních ústavnědemokratických společnostech. Čas hledání univerzální ideje práva pominul, ale o to usilovněji se ptáme, jak se má právo tvořit, interpretovat a aplikovat, abychom ho v dnešních demokratických společnostech mohli uznat jako legitimní.

Když v první polovině 90. let čeští ústavní soudci postavili proti formalistickému legalismu hodnotovou interpretaci práva, zvolili tak vědomě cestu, kterou se po druhé světové válce vydali jejich němečtí kolegové a která dnes patří k hlavnímu proudu právní a politické filozofie a teorie. Právě to od nich ostatně demokratická občanská veřejnost očekává i dnes a spoléhá se na jejich ochranu před tyranií parlamentní většiny nebo vládní moci. Současně se však musíme mít na pozoru, aby se soudci ve jménu obecných hodnot a principů nedopouštěli svévolného výkladu práva, kterým by ohrožovali samu podstatu demokratického procesu a zákonodárné vůle.

V demokratické společnosti právo nefunguje jako statický normativní řád, ale jako neustálý interpretační proces, který je plný paradoxů a napětí mezi právním textem a společenským kontextem. Umění spravedlnosti potom spočívá ve schopnosti snižovat a zvládat toto napětí a paradoxy. A tuto ryze praktickou činnost můžeme bez obav označit za přirozený předpoklad práva i v naší postmetafyzické demokratické době.

Vyšlo 21. 8. v Lidových novinách

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

Lex napsal(a):

Myslím, že není co dodat. Do značné míry by mělo být odzvoněno "důchařům" zákonů, protože je imperativním požadavkem, aby "duch zákona", tj. ona přirozenoprávní tendence, kterou "duchaři" hledají ještě mimo zákon, byla vtělena do samotného znění zákona a byla jeho nedílnou součástí. V tom tkví umění legislativní tvorby, včetně její techniky, nad kterou by dnes leckdo zaplakal. A soud je zákonem vázán, samozřejmě za použití všech výkladových pravidel, která právní teorie i praxe uznává. Nemůže ale "pohrdnout" textem zákona s odvoláním se na jeho "duch". Tak mj. chápu autorovu větu "Současně se však musíme mít na pozoru, aby se soudci ve jménu obecných hodnot a principů nedopouštěli svévolného výkladu práva, kterým by ohrožovali samu podstatu demokratického procesu a zákonodárné vůle." Domnívám se, že pokud soudce nechce souhlasit se zněním zákona, které se mu zdá být "nespravedlivé", nezbývá mu, než věc odročit a předložit Ústavnímu soudu návrh na změnu zákona.
Nakonec však stejně zůstává nezodpovězena otázka "A co ústavní soudci? Nakolik oni smějí opustit zákon o Ústavním soudu i Ústavu samu a rozhodovat o věcech, které jim tyto zákony výslovně k rozhodování nesvěřují?".

PS
A myslím si, že v konkrétní rovině je stále třeba vnímat rozdíly mezi "kontinentálním" a "anglosaským" právním systémem, byť postupně dochází k jistému sbližování, nicméně výkon soudnictví je stále diametrálně odlišný.
23. 08. 2010 | 10:54

Tencokida Hnuj napsal(a):

Já si myslím, že naše soudnictví potřebuje instituci porotních soudů.
Jeden neanonymní dav vyvážit jiným neanonymním davem.
Respektive moc kasty vyvážit mocí veřejnou.
23. 08. 2010 | 10:55

Vilém napsal(a):

Všiml jsem si tohoto článku už v Lidovkách a příliš mne nepotěšil, dokonce se mi zdá chabý. Popírání metafyzického i morálního založení nadpozitivního práva a odkaz na společenské dění, které je údajně nezbytné (to je mi novinka) k tomu, aby se právní principy prosadily, není odpovědí na problémy totalitních režimů a vůbec nelegitimnost práva. Možná jsem argumentaci nepochopil, ale v tomto článku se jeví to údajně nové, postmetafyzické stádium poznání povahy práva jako docela obyčejný návrat k falešné naturalizaci práva jako společenského jevu, který prostě nějak probíhá, a občas se někde postaví koncentráky a jindy zase vznikne demokratická společnost, ale nemáme nic - protože nemůžeme metafyzicky spekulovat ani morálně hodnotit - co by nám umožnilo popřít legitimnost koncentráků v případě, že jaksi odpovídají základní povaze společnosti, která si je postavila. Nechápu, na základě čeho bychom se totiž v takto pojatém právu mohli "o to usilovněji ptát, jak se má právo tvořit, interpretovat a aplikovat, abychom ho v dnešních demokratických společnostech mohli uznat jako legitimní.", když ne na základě obecně platných apriorních principů.

Samozřejmě si nemyslím, že Hart a Fuller vedli svou debatu v tak naivní rovině, že si toho nevšimli, zřejmě autor nereprodukuje jejich stanovisko správně.
23. 08. 2010 | 10:55

Technik napsal(a):

Profesor Přibáň ukázal, že i právníci jsou někdy na úrovni.
Ale napsal: "běžný absolvent našich právnických fakult většinou nemá tušení, čeho se diskuse týká."
To jenom potvrzuje můj dlouholetý názor, že na práva u nás chodí ti hloupější.
23. 08. 2010 | 11:12

stejskal napsal(a):

Zdravím Vás, pane Lexi.

Na Váš komentář jsem byl hodně zvědav. Díky za něj.

Libor Stejskal
23. 08. 2010 | 11:18

Tencokida Hnuj napsal(a):

Pozitivní právo např. zde :

http://aktualne.centrum.cz/...

Herdek, chtěl bych se dožít toho, že v téhle zemičce alespoň částečně bude vládnout rozum místo tohodle "pozitivního práva se slabým duchem"./nebo pro slabé duchem ??/
23. 08. 2010 | 11:42

Vico napsal(a):

Je rozdíl hraje-li Paganiniho houslový koncert Mistr anebo doprovodný klavírista.

Hvížďala svou vulgární interpretací vyprovokoval pana Jana Komárka k odpovědi a následně i pana Přibáně. A najednou se dozvídáme, že právní pozitivismus versus přirozenoprávní chápání práva nejsou navzájem se vylučující alternativy, ale jen dvě strany jedné mince.
23. 08. 2010 | 12:01

Tencokida Hnuj napsal(a):

Existuje už ten test osobní integrity ?
Rád bych ho podstoupil. Neb si v tomto pozitivním státě už nejsem jist ani svou vlastní integritou :

http://aktualne.centrum.cz/...

Začínám si totiž myslet, že když nekradu, nejednám v souladu s pozitivním právním státem. Nebo tak nějak. /Uf, teď tomu nemůže rozumět ani Ústavní soud, o co mi vlastně šlo./ :))

P.S. Mám nápad. Nešel by na zdejší úplatnou, línou a nevychovanou byrokracii použít cimrmanovský bezmotorový důlní výtah ?

http://www.novinky.cz/veda-...

Ale vyhrazuji si, aby někdo chtěl zřídit ten důl třeba na mém dvorku ! Už tak mám na něm sajrajtu až až !
23. 08. 2010 | 12:41

Al Jouda napsal(a):

Tak už je mi to jasné! Aby naši ústavní soudci nebyli nařčeni z právního pozitivizmu, tak schválili vybírání poplatků u lékaře v hotovosti přesto, že ústava hovoří o právu každého občana na bezplatnou lékařskou péči.

Autorovo : "Současně se však musíme mít na pozoru, aby se soudci ve jménu obecných hodnot a principů nedopouštěli svévolného výkladu práva, kterým by ohrožovali samu podstatu demokratického procesu a zákonodárné vůle."Cha, cha, cha! Jak tomuto jevu chcete zabránit? Mít se na pozoru je k ho....nu.
23. 08. 2010 | 12:54

Levičák napsal(a):

Vůle zákonodárce není metodou výkladu,nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu,výrazem pro apriorní nezbytnost systémově - nerozporného výkladu celého právního řádu.Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to,co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno.Interpret může zákonu rozumět lépe,než mu rozuměl jeho tvůrce,zákon může být moudřejší než jeho autor - on právě musí být moudřejší jak jeho autor.- citováno dle Hollander,P.Filosofie práva.
To je myslím v rozporu s tím,co autor blogu napsal.Dle mého musí mít soudce vždy na paměti,aby jeho rozhodnutí nebylo v rozporu s právem a jeho pohled na zákon nebyl jen slepým výkladem neživých paragrafů.
23. 08. 2010 | 13:21

clavi napsal(a):

ad Technik napsal(a):
Profesor Přibáň ukázal, že i právníci jsou někdy na úrovni.
Ale napsal: "běžný absolvent našich právnických fakult většinou nemá tušení, čeho se diskuse týká."
To jenom potvrzuje můj dlouholetý názor, že na práva u nás chodí ti hloupější.
23.08.2010 11:12:10
____________________________

Tak techniku, já si myslím, že proti tomu, co naleze na techniky, je to na právech velmi dobré.
23. 08. 2010 | 14:00

Medikolog napsal(a):

Dobrý blog, děkuji.

Pane Lex, ano, Zákon musí mít jednotný výklad a jednotnou aplikaci na celém území té které země. Jenom tak bude dosaženo právní jistoty a proto je nepřípustná jakákoliv retroaktivita práva. Praxe ukažuje, že vždy byla politicky zneužita. Vždy, bohužel.

V demokracii platí nadřazenost volených orgánů nad ogány jmenovanými příslušných stupňů, a podřízenost jich všech VŠEOBECNÉMU REFERENDU - jako vrcholnému projevu vůle elektorátu. Kdyby jakýkoliv kýmsi (ne celým elektorátem) doživotně jmenovaný orgán byl nadřazen i nejvyššímu zákonodárnému VOLENÉMU orgánu a mohlby dokonce svévolně měnit nebo rušit jeho rozhodnutí, nešlo by již o demokracii, ale o SOUDCOKRACII (druh totality) má-li takový orgán náhodou ve jméně slovo "soud".. Ústavní soud by v ideálním případě měl upozornit Parlament, že určitý zákon (v čem, jak) je v rozporu s ústavu a je proto třeba změnit buď zákon (v čem a jak) nebo ústavu (v čem a jak) a laskavě nechat na zákonodárcích, pro kterou variantu se rozhodnou, nebo zda pro to ve skutečné demokracii vypíší referendum. Ústavní soud ČR však svými rozhodnutími dává jasně najevo, že soudcokracii by se ani trochu nebránil. Podle mě již v několika případech tuto tendenci dokonce prokázal a nevratně ovlivnil např. výsledek voleb. Bylo to "duchařství", nebo zneužití pravomoci?

Pane Lexi, jestli soudce zjistí, že aplikovat správně platný zákon je v rozporu např. s jeho svědomím, je podle mě povinen odevzdat causu a sundat talár. Jako každý jiný občan má právo se demokraticky obrátit na svého poslance, na svého senátora se svým problémem.... Causu odročit a obrátit se na ústavní soud by měl mít možnost pouze v případě naprostého legislativního zmetku - typu slavné věty bez interpunkce "POPRAVIT NE PROPUSTIT" s možností dvojího protichůdného výkladu.

V poslední době se nějak podezřele objevují "sondičky" na téma omezení zákazu retroaktivity práva pouze na trestní právo. Nezdá se vám to podezřelé, nebo alespoň divné? Které právní (dosud) jistoty a komu dnešním mocným tolik vadí? Které (zatím které?)
23. 08. 2010 | 14:06

Technik napsal(a):

clavi:
Co si myslíte je celkem jedno. Podstatné, a pro právníky typické, je, že nemáte důkazy.
23. 08. 2010 | 14:08

Gerd napsal(a):

Velmi dobrý blog a velmi dobrá diskuze k němu. Přesto bych však doplnil, co ve sporu o klasickém a pozitivním právu vyznívá jen částečně. A tím je fakt, že v době, kdy dva celkem protikladné výklady jsou sloučeny v jedno nesmírně záleží na osobě soudce, který tento spor řeší v konkrétních příkladech.
Jestliže se však většina českých soudců kloní k právnímu pozitivismu, textovou dikcí a formálním naplňováním litery zákona, nemůžeme se divit současnému stavu justice. Jejich morální vlastnosti a ohled ke spravedlnosti také nevzbuzují příliš vlekou důvěru v právo v ČR.
Fanoušci fotbalu by řekli, že s mužstvem z pralesní ligy nelze vyhrát mistrovství.

Hezké odpoledne!
23. 08. 2010 | 15:46

Tencokida Hnuj napsal(a):

A tímhle odkazem je můj názor na pozitivní právní stát zcela završen :

http://aktualne.centrum.cz/...

Raději jdu kydat hnůj.
Ten tolik nesmrdí. A mám na něj alespoň nějaký vliv.
23. 08. 2010 | 16:14

Monika napsal(a):

Lex

Soud přirozeně může "pohrdnout" textem zákona, pokud by výslovné lpění na jeho liteře bylo v rozporu s účelem a smyslem zákona. Soudní výrok někdy může působit dokonce i contra legem, neboť účel a smysl zákona nemůže vězet "pouze ve slovech a větách" toho či onoho paragrafu. Soudce by tedy měl především umět sledovat nejen pouhé vyjádření zákona, ale i jeho ÚČEL a SMYSL. Podle mého názoru je právě v tomto vyvážení mezi vlastním textem a postižením jeho ducha možno aplikovat právo a hovořit o právním státu.

Soudce Nejvyššího soudu L. David uvádí v jednom článku tento příklad: Jeden z velkých českých šlechtických rodů vlastnil před 2. světovou válkou rozsáhlé zemědělské pozemky. V roce 1938 vlastník zemřel a v bezprostředně započatém dědickém řízení podaly zůstavitelovy dcery dědickou přihlášku, čímž se dědictví dostalo do stadia hereditas iacens (§ 547 OZO). Zbylý syn dědickou přihlášku nepodal, neboť ještě za tzv. druhé republiky odjel do Anglie (tam zůstal i za německé okupace, zastával významnou funkci v aparátu exilové vlády a svou činnost v Londýně ukončil až v roce 1947). Dědické řízení o rodových nemovitostech po vypuknutí války nepokračovalo, pozemky byly naopak na samém počátku okupace převzaty do vlastnictví říšskou právnickou osobou – fondem zřízeným ke správě nemovitostí – a po osvobození se staly, poté, co dcery zůstavitele odešly do Německa, objektem konfiskace. Konfiskační proces podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dovršen až po 25. 2. 1948 vydáním souhrnného konfiskačního výměru, což nyní podle konstantní judikatury znamená zneužití konfiskací v rozhodném období komunistickou mocí a tedy potenciální restituční nárok. Soud ovšem ve shodě s textem zákona POŽADOVAL při restituci nemovitostí, konfiskovaných z hlediska čs. právní úpravy ve fázi ležící pozůstalosti, aby bylo prokázáno podání dědické přihlášky oprávněnou osobou nebo jejím právním předchůdcem. Nejvyšší soud pak rozhodoval o restituční žalobě potomka v mezidobí zemřelého syna zůstavitele a dospěl k závěru, že nepodání dědické přihlášky synem zůstavitele nemůže být restituci na překážku. V rozsudku ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1706/2005, dovodil, že by bylo V ROZPORU S ÚČELEM A SMYSLEM restituční úpravy, kdyby měla nepřítomnost dědice v Československu v období let 1938–1947, motivovaná navíc činností ve prospěch státu v zahraničí, zabránit uspokojení jinak oprávněně uplatněného restitučního nároku…

Tento výrok soudu opřený o výklad e ratione legis byl sice v rozporu s textem zákona, ale plně sledoval jeho účel a smysl. Pokud by soudce lpěl na pouhém textu, tak v tomto - stejně jako tisícovce dalších konkrétních případů - by se o spravedlnosti hovořit nedalo. Bohužel ne vždy to u českých soudů takto dopadá.

Problém totiž je, že život je příliš rozmanitý, než aby se dal postihnout pouze textem zákonů, byť by byly sebedokonaleji napsány, což přirozeně nejsou a nikdy nebudou. Druhou věcí je pak otázka vnitřní konzistence právního řádu, která je nedosažitelná již s ohledem na samotný lingvistický systém.
23. 08. 2010 | 17:26

Luba napsal(a):

V autorově textu nenacházím nic světoborného či objevného.

Samotné sepsání právních norem přece vyžaduje pozitivistický přístup, který sleduje obecnou, či co možná nejširší platnost, a snaží se minimalizovat riziko dezinterpretace proti jeho smyslu či duchu.

No a samozřejmě - morální aspekty jsou v zákonech přítomny tisíce let, jako třeba v Desateru:
Vždyť ta Boží přikázání jsou přece souhrnem velmi praktických a pragmatických pravidel, umožňujících bezkonfliktní soužití lidského společenství.

Zajímavější by byla diskuse právních odborníků na téma obohacování kontinentálního práva o precedenty, typické pro právo anglosasské, které více respektuje jedinečnost situace, kontextu a lidskou individualitu.
23. 08. 2010 | 18:01

Lex napsal(a):

Monika
Nebudu to studovat, nebudu na toto téma ani polemizovat. Nejsem si tedy ani jist, zda se Vámi zmiňovaný případ dotýkal restitučního zákona (a v kterém ustanovení) nebo občanského zákoníku. Ale buď jak buď, kolikrát v moderní historii státu se v legislativním procesu tvoří zákon typu českých restitičních, a který autor návrhu v této souvislosti dokáže domyslet eventuality typu přerušení právních vztahů vyvoláním a trváním světové války s převzetím zákonodárství i výkonu práva okupační mocí, jako tomu bylo v tomto případě, navíc s neuplatněním práva oprávněnou osobou po obnovení demokratického právního pořádku, aby z této situce bylo možné vyvozovat obecné závěry?
Znáte to rčení o výjimce, co potvrzuje pravidlo?
Docela chápu, že pro takto výjimečný případ by bylo nadbytečné postupovat vyvoláním změny zákona.
Na nepřípustnosti "soudcovské svévole" tento případ nic nemění.

Ale zeptám se Vás zase pro změnu já - A co říkáte na spravedlnost výroku soudů v nedávno meidalizovaném případě, kdy rodina koupila v šedesátých letech od obce (státu) domek po emigrantech, a to v dobré víře a za plnou cenu, rodina (neúplná -matka s nezletilým synem) léta splácela půjčku na kupní cenu, později (v tomto století) původní chaloupku přestavěli na komfortní vilu, znovu se zadlužili, a nyní jsou povinni nemovitost vydat restituentovi.
A jim zůstanou ty dluhy a tisíce odpracovaných hodin.
Co říkáte, neměl by soudce David také nějaké (spravedlivé) řešení? Tohle je v souladu s účelem a smyslem restituční úpravy?
23. 08. 2010 | 22:33

Levičák napsal(a):

Spravedlnost by měla být jednoznačná,ano restituent emigrant má právo na domek v takovém stavu,ve kterém ho v šedesátých letech opustil.Protože to ale není možné - domek byl mezitím zhodnocen přestavbou jsou jen dvě možnosti,buď domek restituentovi vrátit s tím,že by uhradil nové majitelce vše co bylo do domku vloženo včetně úroků z půjček anebo by namísto domku dostal od státu finanční hotovost ve výši tržní ceny této nemovitosti v 60 - letech obvyklé a nové majitelce by nemovitost zůstala a to proto,že z její strany nedošlo k nezákonému obohacení.Domek řádně koupila.Tak to je můj názor na spravedlivé řešení,ale mohu se mýlit,nejsem právník,ale selský rozum mi tohle řešení napovídá.
24. 08. 2010 | 07:58

Robin napsal(a):

Lex:

Zdravím Vás Lexi,
v diskuzi k tomuto tématu se mohu jen připojit k názoru, který zde již tak excelentně vyjádřila Monika.

Dovolím si pouze připojit mou oblíbenou pasáž z nálezu Ústavního soudu I.ÚS 663/06 ze dne 24.06.2009:

,,Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.

Při výkladu a aplikaci právních předpisů tedy nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.´´

Domnívám se, že v obecné rovině nelze uvedenému názoru ÚS mnoho vyčítat. Případné excesy jsou pochopitelně mimo mísu.
24. 08. 2010 | 11:58

Lex napsal(a):

Robin
Víte, Robine, myslím, že problém je v tom, co jste naznačil hned úvodními slovy svého příspěvku - cituji - "Dovolím si pouze připojit mou oblíbenou pasáž z nálezu Ústavního soudu ...".
Tedy v tom, že Vaše oblíbená pasáž je právě a jen tato. Protože ta argumentace Ústavního soudu je podstatně širší - širší v tom, jak zužuje to, co obsahuje Vaše oblíbená pasáž. Ústavní soud vůbec neřekl, že by obecné soudy vůbec ("absolutně") neměly respektovat znění zákonů, nýbrž fakticky jen zdůraznil, že mají použít všech legitimních forem výkladu, aby bylo dosaženo spravedlivého rozsudku. A také zmínil vyjímečnost skutkových okolností případu. Což - dodávám já - je obdobné, jako v případě, který uvedla Monika.
A další "čertovo kopýtko" je přímo v onom slově "absolutně". Zatímco laik by si ho mohl vysvětlit (a takový Karel Hvížďala si ho rád vysvětlí), že soudy nejsou prakticky vůbec závislé na formálním znění textu zákona, my si snad nemusím připomínat, že význam toho slova v daném kontextu je takový, že neplatí absolutní podřízenost soudů formálnímu textu zákonů. Naví za pomocí krokolomných formulací odůvodnění takových rozhodnutí. No bodejť!!! Což je jako s tou monstrancí a menstruací. Ústavní soud však nikde neuvádí, že by obecné soudy mohly rozhodovat v ROZPORU se zákonem. Nemohou. Ani zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu nic nemění na nepřípustnosti "soudcovské svévole".
24. 08. 2010 | 12:42

Robin napsal(a):

Lex:

Přiznám se, že si nejsem vůbec jistý, zda Vám rozumím Lexi.

Zcela záměrně jsem uvedl argumentaci ÚS v celé její šíři a nesnažil jsem se ji nijak zužovat.

Samozřejmě že ÚS neřekl, že by obecné soudy vůbec neměly respektovat znění zákonů. Za takový názor bych soudce Ústavního soudu rozhodně nepochválil.

Ústavní soud podle mého názoru řekl, že soudci nejsou při interpretaci a aplikaci práva vázáni toliko textem zákona, ale jsou povinni zákon vykládat v souladu s jeho smyslem a v kontextu konkrétních okolností případu. Smysl zákona však nezle hledat pouze v jeho textu.

Takovýto postup může někdy vyústit i v soudní rozhodnutí, které bude zcela jasně v rozporu s textem zákona, tedy tzv. contra legem (viz. příklad, který zde uvedla Monika), ale bude v souladu s jeho smyslem a tudíž legitimní. Naopak takové rozhodnutí, které by bylo sice v plném souladu s textem právního předpisu, ale v naprostém rozporu s jeho smyslem, by legitimní nebylo.
24. 08. 2010 | 13:29

Lex napsal(a):

Robin
Nejsem si jistý, zda soudci Ústvního soudu jsou závislí na Vašem pochválení či nikoliv.
Jsem si jistý, že argumentaci Ústavního soudu jste necitoval celou, a že si ji vykládáte jasně ve prospěch svého názoru.
Jsem si téměř jistý, že Ústavní soud nikdy neřekl Vaše "Takovýto postup může někdy vyústit i v soudní rozhodnutí, které bude zcela jasně v rozporu s textem zákona, tedy tzv. contra legem..".
Ale mohu se mýlit, od českého Ústavního soudu se lze nadít čehokoliv, včetně argumentace "Pecunia non olet" - jistě víte o čem mluvím.
Buďte, prosím, tak laskav a dejte odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, které apriori legitimizuje rozhodnutí obecného soudu "contra legem" (ve vztahu k znění textu zákona, je-li v souladu s jeho "duchem").
Děkuji.
24. 08. 2010 | 15:29

Robin napsal(a):

Lex:

1) Soudci ÚS nejsou zcela jistě závislí na mém pochválení a všimněte si, že to nikde ani netvrdím, ba ani nenaznačuji.

2) Pokud si myslíte, že jsem argumentaci ÚS necitoval celou, tak se velmi mýlíte. Ostatně pokud by jste měl zájem, tak jste si to mohl sám ověřit podle čísla mnou citovaného nálezu, které jsem ve svém příspěvku uvedl. Z důvodu snazší orientace v předmětném nálezu ÚS upřesňuji, že uvedenou argumentaci naleznete pod bodem IV. odst. 1 citovaného nálezu, který je dostupný zde:
http://nalus.usoud.cz/Searc...

3) Předpokládám, že Ústavní soud mou vámi citovanou větu opravdu nikdy neřekl, ani to nikde netvrdím.

Ústavní soud nicméně řekl, že : ,,obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku..´´

V konkrétním případě může tedy vzniknout nikoli pouze možnost ale dokonce i povinnost judikovat contra legem tedy v rozporu s textem zákona popřípadě s jeho neúplností. To, že se bude jednat o situaci výjimečnou je předpokládám zřejmé.

4) Požádal jste mne, abych uvedl odkaz na rozhodnutí ÚS, které apriori legitimizuje rozhodnutí obecného soudu contra legem. Po pravdě řečeno mám za to, že jsem tak již učinil. Mohu však odkázat i některá další rozhodnutí ÚS, která takovou legitimizaci obsahují: II.ÚS 3168/09 ze dne 05.08.2010 nebo I.ÚS 2736/07 ze dne 14.04.2010.
24. 08. 2010 | 18:03

Lex napsal(a):

Robin
ad 1)
"Za takový názor bych soudce Ústavního soudu rozhodně nepochválil."
ad 2)
Kdybych si celý nález Ústavního soudu podrobně nepřečetl, slovo od slova, zejména onu část IV., nebyl bych s Vámi na toto téma vedl debatu. Když tedy dovolíte, argumentace Ústavního soudu pokračuje - "Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9).
Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem nevypořádaly. Ve zkoumané věci se totiž vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a zejména ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nesprávné trvat na závěrech, ke kterým obecné soudy dospěly." Bez této části není argumentace, kterou jste předložil Vy, úplná, a vede k zavádějícím závěrům, jako v tomto případě, že je přípustné rozhodnutí obecných soudů "contra legem".
ad 3, 4)
Viz ad 2.
Ale nejde o mne a můj názor, ten nehraje roli. Jde o trvající rozdílnost pohledů "právních pozitivistů" a "duchařů zákona".
Na které straně stojíte Vy s Monikou, a na které já, je zřejmé.
Jsem rád, že mé názory konvenují s názory prof. Přibáně, které obsahuje blog. Vy si jistě najdete řadu jiných koryfejů, kteří budou mít podobný názor jako Vy.
Mějte se. Další diskuse na toto téma postrádá smysl. Nemám ambici Vás o něčem přesvědčovat, a naopak, nejsem připraven se nechat přesvědčit Vaší pravdou.
24. 08. 2010 | 21:51

Robin napsal(a):

Lex:

Přestože se domníváte, že další diskuze již nemá smysl, tak přeci jen neodolám a zareaguji na Váš poslední příspěvek.

1) Nechápu, jak je možné z mého konstatování, že bych ústavní soudce za určitý názor nepochválil dovozovat, že k němu potřebují mé schválení.

2) To že jste si zde diskutovaný nález ÚS podrobně přečetl je chvályhodné. Opakuji, že jsem názor ÚS citoval přesně a bez jakéhokoli zúžení. Citace, kterou jste uvedl Vy, se již zjevně týká jiného problému. Důležitější je zde ovšem skutečnost, že ani tato Vámi citovaná argumentace vyslovený názor ÚS ohledně obecné možnosti/povinnosti judikovat v rozporu s textem zákona nikterak neoslabuje. A nebo snad ano? A jak tedy?

3) Mohu Vás ubezpečit, že nestojím ani na jedné straně barikády mezi právním pozitivismem a právním naturalismem. Otevřeně se však hlásím k ,,hodnotové interpretaci práva´´, a stavím se tak proti ,,formalistickému legalismu.´´

Přeji Vám hezký večer Lexi a děkuji za zajímavou diskuzi.

PS: Zvláštní je, že mě ani moc nepřipadá, že by Vaše názory konvenovaly s názory prof. Přibáně, které jsou obsaženy na tomto blogu.
24. 08. 2010 | 23:02

poste.restante napsal(a):

kvalitní článek i kvalitní diskuse, pánové Lexi i Robine.

Téma diskuse chápu jako spíše filosofické, jakkoliv přímé dopady pro právní praxi jsou, myslím, zřejmé.
V oblasti práva jsem pouhým laikem, ale stavím se do řad těch, kteří nad formální výklad textů zákona i nad úvahy o "duchu" zákona staví ještě imaginární a nedefinovatelný "vyšší princip mravní". Podle mne je totiž tato kategorie právě tím, co je očekáváno od soudce.

Formalistický přístup je totiž často používán jako alibi pro odůvodnění rozhodnutí, která jsou sice právně v pořádku, ale všichni cítí, že Spravedlnost dostala zase na zadnici.

Když to zjednoduším, pak od SOUDCE požaduji právě to, aby SOUDIL. Tedy posuzoval, vážil a zohledňoval.
(Proto také jsem zajedno s názorem, že soudcem by měl být až člověk s určitými životními zkušenostmi - tak cca 40 let, jako pro volbu do Senátu.)
Rozhodně se nechci spokojit se soudcem, který je pouhým "vykladačem zákona".
Jinak by mi v totiž podstatě mohl stačit nějaký sofistikovanější software, do kterého vložím popis skutku a vypadne mi trestní sazba. Něco a la "internetoví lékaři", kam vložíte příznaky a vypadne vám seznam možných diagnoz.

Právě v tomto kontextu chápu i Vámi zmiňovaný výrok Ústavního soudu.

Jakožto laik Vám neposloužím judikáty.
O co mi jde snad demonstruje vzpomínka na televizní inscenaci, ve které se bývalý vězeňský lékař (Karel Höger) dožadoval odškodnění, za újmu, která mu byla způsobena, když byl bez důkazů obviněn z nelidských pokusů na vězeňkyních.
Soud musí nakonec uznat oprávněnost žaloby. Rozhodne tedy o odškodném ve výši půlpenny - nejmenší dostupné mince.

Já vím, že podobný příklad je v našem právním prostředí neaplikovatelný.
Ale tleskám každému soudci, který alespoň v odůvodnění rozsudku uvede "je důvod se domnívat ..., ale nepodařilo se prokázat ...".
Alespoň tu morální facku, když už ne spravedlnost.
25. 08. 2010 | 23:12

Karla* napsal(a):

To Robin
Přikláním se k vašemu názoru a argumentaci.

Nemám dnes náladu psát více(ani čas), tak přidám jen drobný postřeh: Narozdíl od výroků nižších soudů jsou nálezy NS velmi dobře a srozumitelně formulované,logické, nezatížené právnickým ptydepe. Kéž by se v soudnictví jako odborný předpoklad zavedlo alespoň to, že že soudci umějí česky. I poslancům a ostatním zákonodárcům by to prospělo.
31. 08. 2010 | 01:09

stejskal napsal(a):

Ta hra se jmenovala podle výše odškodnění - Půlpenny, pane poste.restante.

Též si na ní pamatuji, byla skvělá (ostatně jako celá řada tehdejších českých i slovenských TV inscenací v té době). Když jste jí připomněl, "vygůgloval" jsem jí, jen tak pro zajímavost http://www.csfd.cz/film/224...

Jinak díky všem za velmi zajímavé a poučené vstupy. Přesně kvůli těmto debatám (byť k řadě nemám, co říci, za to se mohu spoustu dozvědět, nabrat látku k přemýšlení) mě tyto stránky i po třech letech ještě docela baví.

Hezký den.

Libor Stejskal
31. 08. 2010 | 12:04

ex-nemo napsal(a):

Prokristapána !

Tady se probírají jemné právní nuance.Ve státě kde majetek národa v hodnotě bilionů byl jasně a manifestačně protiprávně zprivatizován do rukou bolševiků, bez jakýchkoli právnických námitek.Kde politika veřejně hlásala předstih této loupeže před právem.Kde porušování zákona bylo explicitně vyňato z pravomoci soudů.Kde je legalizováno doslovné loupení majetku exekutorskými mafiemi bez možnosti odvolání.
Kde zaměstnanci nedostanou mzdu bez možnosti právního vymáhání.Kde prokázaný vrah třech lidí dostane symbolický trest. Kde SOUDCI sestavují a vedou zločinecké mafie.
A tak dále, nechce se mi to už vypočítávat.
Pane Hvížďalo, je Vám v tom Absurdistánu opravdu dobře?
31. 08. 2010 | 23:24

p90x Workout DVD napsal(a):

17. 09. 2010 | 07:20

auto insurance rates napsal(a):

We're a gaggle of volunteers and starting a new scheme in our community. Your website provided us with valuable info to paintings on. You have done a formidable process and our whole community shall be thankful to you. <a href="http://topautoinsurancerates.net/">car insurance rates</a>
16. 10. 2011 | 22:54

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy