Ministr školství Plaga nejprve zrušil povinnou maturitu z matematiky, protože školy údajně neumí žáky matematiku naučit, a teď nás učí matematiku vlastní:


Jak to? Učitelé příští rok dostanou v tarifním základu osm procent a dvě procenta poputují do nadtarifní složky, aby je ředitelé mohli přerozdělit na odměnách. A to je prý lepší, než kdyby dostali rovnou deset procent v základu.

Zdá se to být logické: podle Plagy je třeba zachovat možnost odměn v kompetenci ředitelů škol, protože pomáhají pedagogy motivovat. A politici napříč politickým spektrem souhlasí: „Ředitel školy by měl mít možnosti, jak učitele ohodnotit, a ta pohyblivá složka je důležitá,“ míní poslankyně KSČM Miloslava Vostrá. Petr Gazdík z hnutí STAN argumentuje: „…ředitel musí mít možnost zaplatit ty kvalitnější a přilákat do školy kvalitní učitele“. Mikuláš Ferjenčík z Pirátů souhlasí s navýšením příspěvků do složky odměn především z toho důvodu, aby mohli ředitelé lépe zaplatit začínající učitele.

Shrnuto a podtrženo: Není učitel jako učitel. Někteří jsou dobří, někteří průměrní a někteří nestojí za nic. A je v zájmu vzdělávání motivovat ty dobré a upozadit ty špatné. Také je třeba do škol nalákat nové kvalitní učitele, hlavně ty mladé. A kdo jiný by to měl dokázat než ředitelé, kteří jsou především zodpovědní za stav svých škol? Nadtarifní složka se jasně jeví jako ideální prostředek k cíli, jímž je vyšší kvalita výuky a nové mladé tváře v učitelských sborech.

Tak v čem je tedy problém? Proč jsou ona dvě procenta odborům a učitelům takovým trnem v oku, že je přiměla stávkovat? Nechtějí odbory a učitelé totéž, tedy kvalitní školství a mladé pedagogické sbory? Nejsou stávkující učitelé právě ti, kteří se bojí, že by v kritériích kvality neobstáli?

Především je třeba říct, že jsme nestávkovali kvůli dvěma procentům (alespoň já rozhodně ne) – ačkoliv se to tak vinou odborů může jevit. Důvod byl v neustálých porušováních slibů vládou, když z původních slibovaných 15 procent bylo najednou 10 + 5, následně pouze 10 a nyní 8 + 2. Učitelé (nebo alespoň jejich nadpoloviční většina) si zkrátka nechtějí nechat všechno líbit.

Odbory se však ke škodě věci do sporu o dvě procenta zapojily. Opakovaně vyjádřily v médiích obavu, že se peníze z oněch disponibilních dvou procent k učitelům vůbec nedostanou – budou použity k jiným účelům, třeba na regionální rozvoj, případně se k učitelům dostanou se zpožděním. Řada ředitelů prý odměny nevyplácí v prvním půlroce, protože by se jim promítly do náhrad za dovolené v červenci a srpnu. Bonusy se tak učitelům na výplatních páskách objeví často až v druhé polovině roku.

Podle nich, zdá se, je správné řešení Plagovy rovnice toto:


Podezírají ředitele, že zneužijí svého postavení a peníze použijí jinak, než pro blaho svého učitelského sboru - vidí je zkrátka jako partu potenciálních podvodníků. Odborová matematika, jak je v současnosti mediálně prezentována, je matematika založená na nedůvěře. Opíraje se o domněnky a pouliční klepy, pouze přiživuje atmosféru podezíravosti, až příliš typickou pro naši ustrašenou postkomunistickou politickou (i jinou) kulturu. Kdo chce, může tuto disciplínu provozovat – podezírání a nedůvěra ale nikdy nevedly k žádnému zlepšení. Jsem přesvědčen, a v tomto souhlasím s prohlášeními ministra Plagy, že většina ředitelů je poctivých a používá a nadále bude používat svěřené peníze pro účely jim určené, v našem případě na odměny učitelů.

Je tedy Plagovo řešení rovnice správné? Je 8 + 2 skutečně více než deset? Abychom se dobrali odpovědi, musíme pochopit, že ministrova matematika spočívá na dvou chybných, i když obecně přijímaných, předpokladech.

Prvním z nich je mýtus kvalitního učitele, který by měl být přilákán do škol.

Je to představa jakési volně, mimo školu se vyskytující bytosti, kterou stačí odchytit a nasadit, aby jaksi automaticky začala vykonávat kvalitní učitelskou praxi. Budiž jasně řečeno: takováto bytost neexistuje. Tak jako v mnoha dalších oborech lidské činnosti, ať už se jedná o hru v šachy, ovládnutí hudebního nástroje nebo analýzu rentgenových snímků, je i v učitelství potřeba specializovaná expertíza, kterou nelze získat jinak než lety záměrného a uvědomělého učení v praxi. Výzkumy ukazují, že průměrná doba získání takovéto expertízy je deset let.
Každý z nás má jiné předpoklady pro různé věci. Nejinak je tomu v oblasti učení. Jsou lidé, kteří se výbornými učiteli stanou snadněji než jiní. Je ale velmi nepravděpodobné, ne-li nemožné, aby se nám po ulici potuloval expertní učitel, který by se byť jen vzdáleně vyrovnal i tomu nejhoršímu učiteli s praxí (samozřejmě zde nehovořím o extrémních případech vyhořelých trosek, kterých jsem ale za dvacet let své praxe potkal jen velmi málo). Každý začínající učitel, mladý nebo starý, si musí projít strastiplnou cestou poznání toho, co obnáší učitelská expertíza, aby se učitelem – dobrým nebo špatným – vůbec stal.

Chceme-li přilákat mladé lidi do školství, učiňme z učitelství důstojné povolání. To se stane v okamžiku, kdy učitel – začínající i rutinér – bude v základním tarifu dostávat tolik peněz, aby důstojně uživil svou rodinu. Nutno říci, že současný stav k tomu má daleko.

Za druhé je to mýtus ředitele, který odměnami motivuje kvalitní učitele.

Abychom mohli tento mýtus vyvrátit, musíme nejprve určit, co je to kvalitní učitel. Nebude to tak těžké: kvalitní učitel je přece učitel, který kvalitně učí, to jest takový, jehož žáci mají dobré studijní výsledky.

A zde je jádro pudla: peníze od ředitelů jdou učitelům. Podle jakých kritérií jsou ale skutečně přidělovány? Autor nemá k dispozici objektivní údaje a může se opírat pouze o vlastní, byť poměrně bohatou zkušenost. Je ale pravděpodobné, že na většině škol to budou takováto nebo podobná kriteria:

• Organizace zájezdů a mimoškolních akcí
• Školní PR (články na web, podíl na přípravě PR akcí typu ples, vánoční jarmark, zahradní slavnost)
• Příprava teambuildingů
• Výzdoba a úklid
• Vylepšení funkčních tarifů (peníze navíc za třídnictví, integrované děti, výchovné poradenství, atd.)
• Přípravy nadstavbových akcí – soutěže apod.
• Dlouhodobě kvalitně odváděná práce

Kromě poměrně neurčité „dlouhodobě kvalitně odváděné práce“, což může zahrnovat cokoliv na tomto seznamu i jinde, nenajdeme položku, která by se přímo týkala toho, k čemu byl první řadě učitel zaměstnám a co od něj společnost očekává: vlastní výuky. Jinými slovy, učitele, který „jenom učí“, není důvod odměňovat. Je-li odměnami učitel nějak motivován, tedy k tomu, aby kromě svého povolání a poslání vykonával nekonečnou řadu dalších činností – administrativních, organizačních, public relations atd.

Správné řešení Plagovy rovnice, odpovídající současné realitě v českém školství, je tedy následující:


Nadtarifní prostředky, které mají ředitelé k dispozici, jdou na činnosti, které nemají s vyučováním nic, nebo málo společného a motivují učitele k jiným než vzdělávacím činnostem.

Cílem tohoto článku, a to budiž jasně řečeno, není hanět ředitele. Je jím ukázat chybnost Plagovy matematiky. Představme si situaci ve školství, kdy by ředitelé konečně přestali být nuceni nadbíhat rodičům v honbě za přihlášenými žáky a čelit často nesmyslným tlakům od zřizovatelů a začali se více soustředit na kvalitu svých učitelů. Začali by více chodit do hodin a sledovat kvalitu výuky, využívali by dotazníky žáků, sledovali by výsledky žáků v testech a jejich zlepšení a na základě těchto zjištění by mohli učitele spravedlivě ohodnotit: ty kvalitní motivovat a těch málo kvalitních se zbavit. Nestala by se z mýtu skutečnost?

Nikoliv. Mýtus je proto nazván mýtem, protože skutečností být nemůže. Ředitel, který odměňuje učitele za to, jak dobře učí, je mýtus – ne proto, že by nechtěl, ale protože to principiálně není možné. Jako důkaz pro toto tvrzení použijme argumentaci, kterou ve své přednášce předkládá přední expert na vzdělávání Dylan Wiliam.

1) kvalitního učitele je prakticky nemožné poznat na základě pozorování jeho hodin. Dylan zmiňuje dva výzkumné experimenty, ve kterých měli různí lidé (celkově přes 250 respondentů) odhadnout kvalitu učitelů (v prvním případě čtyř průměrných a tří nadprůměrných, ve druhém případě čtyř podprůměrných a čtyř nadprůměrných) na základě videozáznamu z jejich výuky. Ukázalo se, že ředitelé a zástupci ředitelů (podobně jako všechny ostatní skupiny respondentů včetně učitelů, mentorů či školních inspektorů) nedokážou poznat kvalitního učitele ani s 50% pravděpodobností. Jinými slovy: kdybychom házeli mincí, byli bychom ve svých odhadech přesnější – kdokoliv z nás!

2) Studentské dotazníky jsou jako prediktor takřka bezcenné. Podle výzkumů předpovídají kvalitního učitele s pravděpodobností 2%.

3) Podle Wiliama nepřesnějším prediktorem toho, jak kvalitně bude učitel učit další rok, jsou výsledky žáků v testech, a to z 81%. Máme-li ovšem dále použít výsledky v běžných školních testech pro předpověď úspěšnosti v testech, které hodnotí hlubší znalosti, schopnost uvažování a kreativitu, uspějeme pouze z 29%. Co více, spolehlivost (reliabilita) takovéhoto prediktoru je pouze 51%! Výzkum ukázal, že, abychom zvýšili reliabilitu na 90%, musíme sbírat data o výkonech učitele po dobu 11 let!

Tedy opravuji: mýtus ředitele, který spravedlivě odměňuje učitele podle jejich výkonů, se může stát skutečností: bude to ale stát nějakých 11 let soustavné práce. Nabízí se otázka, jestli nemáme lepší využití pro čas a energii, které by byli ředitelé nuceni takto vynaložit? A i kdyby se ředitelé nakrásně rozhodli splnit Plagovo zadání a investovat svůj čas tímto způsobem, vede výsledek, tedy dělení sboroven na ty dobré a odměňované, ty průměrné, co utřeli, a na ty špatné, s nimiž se už vůbec nepočítá, ke skutečnému zkvalitnění výuky na školách?

11 let je strašné množství času. Svět se mění každý den, přicházejí nové technologie, nové požadavky a nové výzvy – pro žáky, kteří do tohoto světa vstoupí stejně tak jako pro učitele, kteří je pro tento svět chtějí připravit. Pokud chtějí učitelé ve své práci obstát, musí (stejně tak jako jiní špičkoví odborníci – doktoři, jaderní fyzikové, IT specialisti, atd.), růst, to je čistý imperativ. A aby mohli růst, musí k tomu mít podmínky, které jim musí vytvořit ředitelé, zřizovatelé a vláda.

Cesta nevede přes stavění jedněch proti druhým – vlády proti odborům, ředitelů pro ti učitelům, učitelů proti sobě navzájem. Plagova rovnice 8 + 2 nemá řešení.

Učitel musí především důstojně žít a ne se třást o to, jestli zaplatí složenky a na konci měsíce bude jeho rodina mít co jíst (věřte, že autor dobře ví, o čem mluví). Důstojné živobytí je podmínkou sine qua non. Musí dostat dost peněz, a to v základním tarifu. Teprve potom se můžeme ptát po dalším.

Jaká je tedy cesta? Odpověď by vydala minimálně na další článek. Naznačme ji pouze citováním Dylana Wiliama: „Potřebujeme vytvořit takovou kulturu, v níž každý učitel věří, že je potřeba se zlepšovat, ne proto, že by nebyl dost dobrý, ale proto, že může být ještě lepší.“ Je to kultura kooperace, sdílení, důvěry a vzájemné podpory. Úkolem nás všech je takovou kulturu, a to nejen na školách, podporovat a kultivovat. Začít se ale musí od shora.

Lukáš Bůžek
Autor pracuje jako učitel na základní škole.