„Alkohol je metla lidstva.
Metla vyhání děti z pekla.
Alkohol vyhání děti z pekla.“

Během čtení knihy Jana Nováka Kundera Český život a doba jsem si na dedukci z jedné ze skvělých povídek Ivana Vyskočila vzpomněla několikrát: právě podle této fazóny jsou totiž střižena některá tvrzení v tomto obsažném díle. Zpočátku mě to štvalo, často znechutilo, ale čím dál víc jsem se vlastně bavila.

Někdy mi autorovy úvahy, předpoklady i odpovědi na otázky, které sobě i čtenáři kladl, aby odhalil bídáka v jednom z nejpřekládanějších a nejvydávanějších autorů 20. i počátku 21. století, připomínaly až vtipy Rádia Jerevan. Kdo je neznáte, zeptejte se pamětníků.

V tak rozsáhlém celku je můj „případ“ jen zcela okrajový. Zrnko písku v mozaice, kterou autor tak pracně sestavil, aby svůj názor na Kunderu vštípil čtenáři prostřednictvím nezvratných důkazů, že tak to bylo a nemohlo to být jinak. Nicméně v umění dlí Bůh v detailech, praví jeden řecký filosof. Žádný detail tedy není zanedbatelný, zejména když odráží metodu celého toho obžalovacího spisu.

V kapitole Juro Jánošík autor odhaluje, že hru napsal Kundera v době, kdy už nesměl publikovat a pod jménem Karla Steigerwalda (svého bývalého posluchače z FAMU) ji zadal do Divadla Jiřího Wolkera pro děti a mládež. Jako v celé své knize, i tady spoléhá Novák jen na svou první signální soustavu: Jánošíkem se prý chtěl Kundera - jako už tolikrát - napakovat. Tady jsem se zasmála nahlas a vzpomněla na Rádio Jerevan.

Je pravda, že se hra v DJW hrála, ale celkem lukrativní tu byly pouze pohádky, hrané i o sobotách a nedělích. Nízké vstupné na školní představení věru neslibovalo horentní sumy, reprízovost byla omezená, a pokud to někdo nevěděl, hned zkraje jsem na to těch pár autorů, které se mi podařilo získat, upozornila. Ani sám Shakespeare, který sem tam pro mládež taky hrál, nemohl na této scéně očekávat tučné tantiémy, i kdyby ještě autorská práva měl. První signální ovšem jiné než finanční důvody ke psaní nezná.

Další autorovy spekulace mi připomněly tu dedukci Ivana Vyskočila. Jak a proč se dostala hra právě do Divadla Jiřího Wolkra?!? ptá se Novák, a dle své osvědčené logiky hned také odpovídá: když je Knitlová z dramaturgie DJW současně i švagrovou Kunderova dobrého přítele Šedivého (už zmiňovaného v jiných pasážích knihy), je to jasné každému. Zbývá už jen do tvrzení vložit zanedbatelné asi.

Slůvka jako možná; pravděpodobně; myslím, že; vypadá to; Novák užívá často. Připouští tak, že jeho geniálním odhalením může do dokonalosti pár setin procenta chybět. Jinou možnost volby ale nenabídne, a když vše vypadá tak pravděpodobně, jistě to pravda bude.

V tomhle případě bylo vše totálně jinak. Nejen švagr Šedivý, ale ani jeho žena, moje dvojče a celoživotní důvěrnice o téhle mé akci vůbec nevěděli. Našla jsem si zcela jiné spoje. I to pokrytí Karlem Steigerwaldem bylo zvoleno až jako druhá možnost, když první nevyšla. A proč investigativec, který neomylně spojuje nespojitelné, cituje zcela bez propojení na str. 742 ze složky MV? „Pár dní po svém příletu z Paříže zašel Kundera do Wolkrova divadla, kde pod jménem Procházka hledal jistou Poslušnou.“ Protože si ani nezjistil, jak jsem se tehdy jmenovala.

Když mi volal (před rokem? Před dvěma?) poprvé, řekla jsem mu, že pokud Kundera o připravované knize neví, nepovažuju za etické cokoli o něm říkat. Nebyl rád. Rozloučil se slovy: „Když to nenapíšu já, napíše to někdo horší.“ Ano, z úst toho, kdo obviňuje Kunderu i z chronického stalinismu, opravdu zazněla věta drahá všem, kdo tak za totality odůvodňovali svůj vstup do Komunistické strany.

Když volal podruhé, chtěla jsem zavěsit hned, ale on ujišťoval, že mě nebude nutit k vyjádřením o Kunderovi, že ho prostě jen ohromně zajímá, jak to chodilo v Divadle Jiřího Wolkra. To už jsem se jen zasmála a s tím, že nejsem tak blbá, zavěsila.

Pan Novák mě podvakrát hodně zklamal. A to jsem ho se zájmem a sympatiemi sledovala už od jeho prvních povídek v Tigridově Svědectví!

I proto jsem se do četby jeho knihy nehnala. Pak mi to ale přece jen nedalo a četla jsem s pocity už popsanými. Bavit jsem se začala, když tam opět zacinkaly peníze, v celém jeho díle povýšené skoro na dramatické postavy. Tyhle ale přišly Kunderovi z Barrandova. Považte, Kundera, oči zúžené lakotou, přijal za svůj vlastní námět a filmovou povídku honorář! Nahrabal tisíce, ačkoli povídku Nikdo se nebude smát jen opsal ze Směšných lásek! Fuj!

Po epizodě v DJW jsem (už jako Knitlová) pracovala v dramaturgii Barrandova až do jeho zprivatizování. Taxy za literární přípravu uvádí pan Novák zcela přesně. Asi ale neví, že filmová povídka vyžaduje: děj budoucího filmu, hlavní postavy a aspoň některé dialogy. To vše v Kunderově tištěné povídce už bohatě je. Proč mu tedy vytýkat zcela regulérní odměnu? Bez jeho výborného námětu by Hynek Bočan nenatočil výborný film a nedostal by cenu v Mannheimu. Není to důvod spíš k uznání, radosti a hrdosti na naše tvůrce?

Ze života i z literatury víme, jak lehce se vzbuzuje podezření a jak lehce se mu uvěří. Panu Novákovi věru nechybí nenávist a závist hodná Jaga. Přesné vykolíkování cesty vedoucí k znehodnocení člověka manipulátora Kundery však nakonec odhaluje hlavně urputného a jednostranného manipulátora Nováka.

Pokropenému kropiči se smějeme a současně je nám ho i trochu líto. Chudák pan Novák! Tolik „ hukotu v břiše“, tolik let sběru usvědčujícího materiálu k velkému dramatu - a nakonec z toho vyjde ubohá fraška: příběh člověka, který si v jámě, pracně kopané jinému, naběhl na vlastní vidle. Strelil na lišku, trefil Maryšku.

Co kdyby místo parazitování na slávě někoho jiného napsal něco pořádného? Zálohu renomovaných nakladatelství ani procenta z vysokých nákladů by mu to možná nevyneslo, ale jemu jistě – na rozdíl od hamižného Kundery – o peníze vůbec nejde.

Jana Knitlová (jistá Poslušná)