Mnozí se za roky, kdy se o to snažíme, již doslechli, že prosazujeme doktrínu „můj dům, můj hrad“. Podle nás i většiny obyvatel ČR je otřesné, když je člověk odsouzen za to, že se „nepřiměřeně bránil“ někomu cizímu, kdo mu nedovoleně vnikl do obydlí. A stejně tak jako chceme dát do pořádku českou legislativu a nastavit ji konečně ve prospěch bránícího se napadeného, nikoliv jako dosud, ve prospěch útočícího grázla, nechceme také dovolit, aby nám iniciativní eurobyrokráti z Bruselu zatrhli v České republice jakoukoliv možnost sebeobrany. Přesně tímhle směrem totiž dnes upřeli svou snahu.

Jenže to bychom nebyli v Česku, kdyby každému, kdo chce udělat dobrou věc, nestálo v cestě uskupení politiků, kteří to nehodlají dopustit. Nedávno jsem se kvůli tomu střetl v televizní diskusi Václava Moravce s panem ministrem Chovancem, který prohlásil, cituji: „Já tu nechci zavádět divoký západ.“ To, že zde dnes v této oblasti vládne divoký východ již pana ministra evidentně tak moc netrápí.

Nejčastěji opakovanou tezí politiků bránících změně přitom je, že vše je vlastně v pořádku! Bojím se, že tento názor kultivovaný ve skleníku Poslanecké sněmovny, mají v této zemi jenom oni. Počet vyloučených lokalit v ČR nekontrolovaně roste, počet násilných trestných činů jenom za minulý rok stoupl na 18 689 – a to se do statistiky nepočítají znásilnění. A zločinci – lupiči, vrazi, násilnicí - nemusí mít při svých akcích proti občanům žádný strach. Slušný člověk se bojí bránit, protože jeho samotného by za to potom mohli zavřít. A dojezdové časy policie se v takových případech blíží dvaceti minutám. V té době už je samozřejmě dávno po všem, násilník spokojeně zmizel se svým případným lupem a hurá na další přepadení.

Aby bylo jasno. Neříkám, pojďme rozdat každému v České republice bouchačku a pak tu bude bezpečno, jak se to snaží parodovat politici bránící změně. Něco takového by opravdu zvýšení bezpečnosti nepřineslo. Říkám pouze, že normální slušný občan má na zbraň pro svou sebeobranu právo! A platí to nejenom pro seniory a ženy, které bývají násilníkům vydány na milost a nemilost. A že v situaci nouze se může napadený ve svém příbytku bránit útočníkovi bez strachu, že za to bude postižen? Má snad útočníkovi raději uvařit kafé a počkat až si ho dopije a dá mu ránu? Strach že by napadený mohl být za sebeobranu postižen ho paralyzuje. Dělá z něj snadnou oběť útočníka.
Pokud ho přepadne někdo u něj doma, měl by mít možnost bez strachu použít cokoliv, čím se lze bránit. To, že mu potom naše soudy moudře vysvětluji, že dle paragrafu toho a toho, odstavce onoho měl pečlivě zanalyzovat přiměřenost své obrany vůči útoku, který na něj byl veden, je naprostý nesmysl! Útočník má vždy výhodu – je připravený a odhodlaný – sotva se ve své sebeobraně může překvapená oběť zastavit a zdvořile se optat, zda ten grázl přišel pouze loupit nebo i vraždit. Zda náhodou nemá nůž třeba za opaskem a zda ho snad nedej bože nehodlá později použít. A i kdyby to šlo, žije v České republice, v tomto ráji pro útočníky a pekle pro napadené, někdo, kdo si myslí, že mu dá zločinec pravdivou odpověď?