Nastoupil jsem do osmnáctky. Abych nebyl na pochybách, kde vlastně jsem, zařval za mnou mládenec sedící na invalidním sedadle (nejspíš invalida na hlavu): „Jedu tramvají.“ Tuto neobyčejnou historickou událost sdělil spolucestujícím a někomu na druhém konci telefonického spojení. „Jedu na Karlák,“ upřesnil cíl své cesty. „Budu tam tak za čtvrt hoďky a možná dřív.“ Hodnotu časové informace jsem ocenil. Za tu dobu totiž stačil seznámit se svými záměry ještě tři lidi, přičemž jednoho, který zřejmě něco namítal, stihnul ještě pokárat: „Neser, vole!“