představuju si, že bychom se mohli potkat v letním večeru, kdy nad dálkou temných hor by poslední požár plál, na úpatí kopce, na němž se tyčí trosky hradu Bezděz.

Věřím, že jako čeští vlastenci bychom si mohli tykat. Mně to nikdy nedělalo problém, dokud mi k tomu nepřidávali oslovení „soudruhu“. My dva bychom to měli v duch pravidla: Jsme jedné krve, ty i já, jen z jiné časové kolébky.

Co by nás přes časy propojilo? Že bychom spolu viděli ženu, která nese mrtvé dítě v nůši.

Přestože jsme z jiných dob, jednali bychom asi stejně: poklonili se před majestátem smrti a nechali tu nebohou ženu dokončit její rituál. Já bych neměl problém s hygienickou službou a tebe by netrápilo ani v nejmenším svědomí (to by možná zvedlo matrikáře Erbena k nějaké tvorbě).

Chtěl bych ti tam, než zapadne slunce úplně, říct, že žiješ, přestože tě dvakrát pohřbili. Především v srdcích mladých. Měl jsem v době svého dospívání tvůj portrét na zdi svého kutlochu, nejraději jsem tehdy četl tvé cestopisy a nebudeš tomu věřit, i dnes mezi námi takoví existují. Jeden z nich – naprostý cvok Jiří Přibáň (pochopitelně, že Padevět; když mě ten omyl napadl, neměl jsem k textu přístup; oběma se omlouvám) – prošel všechny tvé výlety, oceňuje je a jen mu vadí, že se změnila vyhlídka. Náletové porosty, které dřív lidé užívali k topení, se dnes změnily v lesy. K souznění s Májem jsem se dopracoval až po třicítce, nicméně od té doby se setkáváme několikrát do roka a je nám spolu dobře Nemusíš žárlit na Seiferta a další, vejdete se tam všichni.

Máš sochu na Petříně, kam chodívají milenci, kteří to dnes mají mnohem snazší, než jsi to měl ty a kam chodili v šedesátých letech esenbáci mlátit a zatýkat studenty. Ti jim to časem oplatili. Od tvého hrobu na Slavíně vyšel den po výročí tvého narození průvod, který došel až do svobody.

Tvůj Máj vyšel v desítkách vydání, a byl mnohokrát hudebně zpracován, zfilmován, v předmětu češtiny je ti věnována celá jedna hodina, když jsou kantoři osvícení, tak i víc. Jezero hladké v křovích stinných, ten velký rybník založený Karlem IV., nese dnes tvé jméno a na jeho břehu bydlí Čtyřlístek, který přitahuje více návštěvníků, než před léty; i tehdy jich bylo až dost.

Jen v jedné či dvou věcech ses zmýlil, a to, když jsi napsal, že Čechové jsou národ dobrý a neblahý jenž v nouzi lká, že se zde dočká pomoci. Ale nikdo není ve své vlasti prorokem. Pak jsi také napsal: „A než se příští skončí den, / v to pusté nic jsem uveden. - - -" Ujišťuji tě, že nejsi, že žiješ tak, jak málokdo z tvé generace měl štěstí žít. Žiješ v našich srdcích a přestože se tvé narozeniny ztrácejí ve stínu oslav 17. listopadu, neznamená to, že jsi zapomenut a že ses obrátil v pusté nic. Přijmi prosím na důkaz toho dnes mou skromnou kytku k tvým kulatým narozeninám.