Je krásné jarní dopoledne, pupence pučí, tráva v parku se zelená, sluneční paprsky začínají svádět k odložení kabátu, nebo alespoň jeho rozepnutí, ptáčkové švitoří, veverky jsou roztomile oprsklé, jedním slovem: pohoda.

Nic dramatického ve vašem životě se neděje a lidé jsou milí, skoro je tak sladce jak v ukolébavce Summertime, kde se pěje, že your dad is rich and your mum is good looking... A vtom to přijde jak blesk z čistého nebe.

Mírně se vám zatočí hlava a silně se rozbuší srdce. Nohy neposlouchají a s narůstajícím děsem, že upadnete, že se vaše tělo roztrhne, že je to vaše poslední chvíle se doplazíte k lavičce. Třesouc se usednete (ta forma přechodníku ukazuje na mnohem častější výskyt těchto obtíží u žen), ale ono to nepolevuje. Hrudník se svírá, máte pocit, že se zalknete, zadusíte, chladné ruce se potí, v břiše to víří, zuby drkotají, chvějete se jak hrouda pudinku, chce se vám čurat a máte strach, že se tak i stane, rozráží vás horko a zase zima, v ústech je vyschlo, že se jazyk lepí na patro, takže ani mluvit, ani volat o pomoc nemůžete. Svaly v obličeji s vám cukají (proboha, jak asi vypadám?!), ruce neposlouchají, marně šátráte po mobilu, ale stejně nevíte, kam zavolat. Svět se točí, je divný, nepřátelský, špičatý... Co se to proboha děje? Pak to opadne jako vlna tsunami a zanechává vás to zničené, zesláblé, nejisté, zasažené.

Dovrávoráte na nejistých nohách na nejbližší lékařské stanoviště, které je dostupné, máte to štěstí, že jste i řádně vyšetřeni a pak se dozvíte, že se nic neděje, že jste úplně v pořádku. Cože?!?! Ten doktor snad je blbec!!! Vždyť před půlhodinou jsem měla dojem, že umírám. Rozhodně musíte zítra sehnat pořádné vyšetření, aby našli to, co mě tak vykolejilo. Přes známé se dopracujete na kardiologii, kde po všech vyšetřeních vám řeknou totéž. Když to není od srdce, mohli by příčinu najít neurologové. U nich ale po velice složité cestě je verdikt stejný. Takže já patřím na psychiatrii? Že si to jako vymýšlím? Ne mezi cvoky nepůjdu!

Jenže zanedlouho přijde další děsivá ataka. Nezabere ani jindy vždy pomáhající Lexaurin a strašlivá čtvrthodina, které subjektivně trvá věčnost, mě nakonec přesvědčí, že to ponížení podstoupím, přestože nejsem žádný blázen!

To je úvodní část naší nové knihy KRÁLOVNA DĚSU aneb panická porucha, autorské trojice Agáta Pilátová, Aleš Cibulka a já, která teď vyšla v nakladatelství Vyšehrad jako druhý díl edice Destigma po celkem úspěšném prvním titulu: Vyhořet může každý. Protože možnosti propagace i prodeje jsou značně omezené, uchyluji se k této formě. O svých panikách tam vypráví (po ábecedě) Petra Kruntorádoví, Věra Martinová, Iva Pazderková, Pavel Ráž a Petra Špalková, je tu řada rad, jak na to bez doktrora i s doktorem a závěrem pomocná telefonická aplikace. Když jsme to psali, netušili jsme, jak užitečná kniha bude!

Jak říkávaly reklamy v dávných dobách: K dostání u všech slušných knihkupců.