Dotaz: Bude mi už čtyřicet let, ale stále jsem se nenaučil odhadnout některé situace, zejména takové, z nichž by mi mohlo hrozit nějaké nebezpečí, nebo nějaká nepříjemnost. Přátelé vždycky říkají: „Jak jsi to mohl nevidět! Vždyť to bylo jasné jak facka!“ Ale já na ty špatné věci přijdu, až když se stanou. Dá se s tím něco dělat?

Odpověď: Uvedený problém je již zařazen v návrhu páté revize amerického manuálu DSM, a to v oddílu specifických vývojových poruch (Specific Developmental Disorders – SDD), protože se zakládá již v dětství, u někoho během dospívání vymizí, u někoho přetrvává, podobně jako ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder).

Abychom porozuměli podstatě problému, je nutné objasnit jeho neuropatofyziologické kořeny; zde prosím o trochu trpělivosti na stručný výklad. Ve spodních etážích centrálního nervového systému všech obratlovců jsou umístěna dvě významná mozková jádra: locus coeruleus a nucleus raphae, která tvoří funkční jednotku zvanou „behaviorální inhibiční systém“.

Ten reaguje na signály bolesti, nebezpečí, frustrace, na některé dosud přesně nezmapované podněty z organismu a na neznámé podněty. Jeho nejjednodušší odpovědí je orientační reflex, při němž jedinec zastaví své dosavadní chování (inhibice), v různé míře začne pátrat (větřit) a aktivuje svalový aparát. Je-li signál nevýznamný, pokračuje jedinec ve své činnosti, je-li ohrožující, zahájí přípravy ke spuštění první – poplachové – fáze stresové odpovědi, jejímž smyslem je připravit organismus na boj nebo útěk (fight or flight).

Aktivita tohoto systému je jednak reflexní, ale její část může být také naučená (podmíněně reflexně, kognitivně, imprintem, atd.). Jestliže je systém možné něco naučit, je možné také jej něco odnaučit (viz klasické behaviorální studie, ale i vyhasínání podmíněných reflexů). Snáze vyhasínají složitější řetězce než jednoduché reakce, rychleji sociální podněty než biologické.

Uvedený problém je v literatuře uváděn také jako model „si vis pacem, para bellum“, který postuluje hypotézu, že čím dobyvačnější (soupeřivost, steničnost, agresivita, výbojnost, tendence k rozšíření teritoria) je jedinec, tím více je nastražen na rozpoznání potenciálně ohrožujících signálů a vice versa, čím více se u něj projevuje tendence ke spolupráci, altruismus a nižší arousal, tím méně si takovýchto signálů všímá. Na konci spektra je pak v prvním případě naznačená interpersonální senzitivita až paranoidita, ve druhém případě SDD, která je rozdělena do tří stupňů podle závažnosti.

Připravovaná klasifikace považuje první dva stupně SDD (tedy SSD a SSIM) ještě za varietu, třetí stupeň (SSID) již za hraniční osobnostní rys. Diagnostická kriteria (zde orientačně – podrobně viz DSM-V) jsou:

• SSD (Selective Social Debility): věří předpovědi počasí, nečeká v neděli návštěvu tchyně, věří, že obchodníci nešidí na váze, věří tomu, že v kolkované lahvi je pravý značkový alkohol, nepodezírá flirtující kamarádku, že jí chce nového partnera vyfouknout.

• SSIM (Selective Social Imbecility): přehlédne značku radaru obhospodařovaného městskými strážníky, půjčí kamarádovi částku větší než deset korun, sází Sportku, věří na splnění předvolebních slibů, na sdělované drby reaguje větou: „to nemůže být pravda, vždyť je to slušný člověk“.

• SSID (Selective Social Idiocy): všimne si, že sekera letí luftem, ale někdy ani to ne.

Sociální debilita a imbecilita je v příznivém případě léčitelná šokem, léčba SSID (která je někdy také označovaná jako „paranoia naruby“) je zcela marná a tudíž jako bezpředmětná není zařazena ani v APA Guidelines = doporučených postupech Americké psychiatrické společnosti.

Více na: www.psychologie.cz