Lidská mysl je nástroj nespolehlivý a lze ji celkem snadno ošálit, jak vědí všichni obchodníci s deštěm, ať už prodávají zaručeně zlaté šperky nebo volební sliby. Stačí trochu přitlačit na hradlo u vyhýbky mezi dvěma možnými alternativami a tu svou zabalit do třpytivější embaláže. Vznešeně se této chybě říká kognitivní disonance. Je definována jako nevědomá reakce mysli na rozpory mezi postoji (znalostmi, vírou, chováním) a skutečným stavem věci.

Při nácviku kreativity metodou brain-stormingu používám nástroj sloužící v minulém tisíciletí – kdy jsme pošetile věřili, že bacily se dají uvařit a neuvařený jejich zbytek pobít karbolkou – jako futrál na pinzety, nůžky a další mučidla, používaný tehdy ve všech lékařských ordinacích, v němž byly tyto propriety ponořeny ve zmíněném láku. Ptám se, na co vše by bylo možné pevný dutý nerez válec s jedním dnem použít. Dozvídám se nádherné možnosti, i když málokdo zatím přišel na to, že jím lze také zatloukat hřebíky. Prezentuji-li však tuto pomůcku jednoznačně jako FUTRÁL, v odpovědích jeho futrálovost výrazně převáží a ostatní možnosti zatlačí do koutku směšné menšiny.

Někdy nás lepší řešení „ani nenapadne“. Při nácviku komunikace posílám jednoho člena dvojice do vedlejší místnosti, kde je nástěnný kalendář pokaždé jinak nastavený a student má za úkol popsat svému partnerovi, co má hledat, aby příslušný měsíc správně našel. Prozatím všechny dvojice úspěšně splnily úkol, ačkoliv popisy obrázků byly někdy krkolomné. Dosud však nikdo nepřišel na to, že by sdělil prostou pravdu: „Je to otevřené na listopadu“. Na můj dotaz svorně odpovědělo postupně více než stopadesát mladých lidí se zdravým rozumem a úsudkem naprosto uniformně, že je to ani nenapadlo.

Sekal jsem dneska trávu na zahradě a má mysl bloumala svobodně v surrealistických asociacích, přemýšlel jsem, zda bych stejně jako Yeatsův vesničan bezpečně poznal, že ježek chrochtal jako křesťan, vymýšlel svým holčičkám pohádky a dospěl k přesvědčení, že Bojínek a Psárka byli milenci, ale protože neměli možnost pohostit nikoho z olympských bohů, nedostali se do mytologie jako Filemon a Baucis, přestože Psárka byla nejhezčí dívka širokodaleko a Bojínek vynikal chrabrostí i moudrostí nade všechny… A hejčkal jsem si své ego, jak nejsem ničím omezen, až jsem došel s kosou ke kanadským cukrovým javorům, které mě vrátily do reality.

No – javory… Jsou to zatím větší pruty. Jejich semínka mi přivezl před dvěma roky spolubojovník doprovázející mě mou krátkou leč bouřlivou vojenskou kariérou zakončenou hodností vojín – absolvent, s nímž jsem se neviděl od roku 1964, ale který na mě narazil při svém bloumání po internetu. Olda Paták a jeho žena Lea zde neměli na růžích ustláno (stejně by se jim na nich blbě spalo, mysleli si soudruzi) a tak po několika pokusech získali vystěhovalecký pas a žijí ve Vancouveru, kde se nejprve starali o emigranty a dnes mimo jiné také hrajou české divadlo. Když Olda jel do Prahy, ptal se, co by mi mohl přivézt a mě napadla tato kanadská specialita.

Sázeli jsme je s Aničkou před dvěma roky a byl to velký obřad. Po zahrnutí posledního kopečku země se vnučka pídila, kdy si budeme moci dát javorový sirup na palačinky. Po pravdě jsem odpověděl, že všechny kvalitní informační zdroje mluví o čtyřiceti letech. Podívala se na mě. V jejích očích byla kouzelná směs čisté dětské naivity a tisíciletého vědění, stejně jako v otázce byla i jasná odpověď a řekla: „Ale to už ty tady asi nebudeš?“

Přiznám se, že pět vteřin předtím mě to ani nenapadlo.