Štvaný muž, Múzo, bloudí sinými moři, ztroskotal svoje lodi, přišel o všechny druhy...

Kdybych hodnotil Odysseovu pouť pouze podle tohoto úvodu (doufám, že alespoň zčásti věrně ocitovaného), musel bych hrdinu jen a jen litovat. Po přečtení celého díla – jež podle posledních vědeckých výzkumů nenapsal Homér, ale jeho bratranec, který se shodou okolností také jmenoval Homér a byl slepý – se lstivý Ulysses zas tak tragickým hrdinou nejeví. Poslechl si koncert výborné dívčí pěvecké skupiny Sirény, aniž si musel pořídit předraženou vstupenku a vyvázl z toho jen s odřeným hřbetem. Ani adrenalinový zážitek v Hádu se mu nijak neprodražil. To, že přišel o všechny druhy, bych jako velkou ztrátu nehodnotil, protože to byli pitomci, kteří ho přivedli do trablů, v nichž by se sám asi neocitl. Napřed vypustili větry, což byl značný rachot a potom si nedokázali odříci biftek z posvátných krav. Jeho sedmiletý románek s Kalypsó byl delší než trvání většiny současných manželství, nymfa se s ním rozešla v pokoji, nosila mu v kastrůlku obědy, když si stavěl vor a co je známo, nikdy dodatečně nevymáhala žádné alimenty. Když se vrátil domů, díky Athéně omládl a se svým dospělým synem pobili ženichy, načež jim „vyrvali mužství a syrové hodili psicím“, to jsem si zapamatoval. Akorát ten koberec nebyl dodělanej.

Oběti Odysseova syndromu v medicíně to nemají zpříjemněno, jak už to v replikách bývá, oddychovými mezičasy, protože na rozdíl od originálu pronásledovaného na cestách nezodpovědnými druhy a Poseidonem, jsou pacienti štváni jak Eryniemi vlastní hypochondrií a špatně pochopenou odpovědností doktorů. Co je podstatou Odysseova syndromu? Tak jak je možné v hedonistické touze ubavit se k smrti, je možné ve shora zadané kombinaci se uvyšetřovat až na její dohled. To paradoxně platí především pro pacienty, kteří nemají žádný závažnější biomedicínský problém, česky řečeno: mají sice nějaké subjektivní obtíže, ale žádnou vážnou nemoc.

Profesor Votava před několika roky napsal: „Čím většímu počtu vyšetření, zejména laboratorních, pacienta podrobíme, tím větší je šance, že některý výsledek čistě ze statistických důvodů vybočí z normálních mezí. Stejně jako Odysseus prožil mnohá dobrodružství, než se vrátil domů, tak i pacienti prodělávají celou odyseu nákladných, mnohdy nepříjemných, potenciálně nebezpečných a nakonec zbytečných dalších vyšetření, než se vrátí tam, odkud vyšli. Příčina neobvyklého nálezu nebývá odhalena a závěr zní, že pacient je v podstatě zdráv.“

Jak je možné, že se s pomocí moderní a na důkazech založené medicíny vyrobí ze zdravého jedince nemocný člověk? Pro odpověď je třeba zajít do historie. Když medicína v dobách postgalileovských zatoužila být také plnohodnotnou vědou, vymezovala se jako věda o člověku, nikoliv jako věda o nemocech, o nichž toho tehdy ještě mnoho neznala. A člověk byl v té době obdařen nesmrtelnou duší, kterou církev nehodlala pustit ze své kompetence. Připomeňme si navíc, že v oněch časech ještě plály po Evropě hranice s kacíři. Tehdy nabídl francouzský filosof a matematik René Descartes mladé vědě elegantní řešení: člověka – předmět svého zájmu – nechť pojednává jako „rozumný stroj“ (to byl tenkrát běžný terminus technicus) a duši ponechá v kompetenci církve a filosofie. Tak se také stalo.

Člověk je však tvor nespolehlivý: může zapomínat, přehánět, lhát, vymýšlet si, nadsazovat nebo zapírat, podstrkovat okolnosti a příznaky nevýznamné a skrývat významné a vůbec švindlovat... Nelze se na něj spolehnout a je proto třeba stanovit objektivní příznaky a projevy, které kdykoliv a kdekoliv může kdokoliv zopakovat. Zrodil se poklep (odkoukaný od tatínka vinaře, který tak zjišťoval hladinu nápoje v sudech), poslech, vyšetření moči, stanovení nejrůznějších molekul a ukazatelů z krve, rentgenové paprsky a další a další metody, které dokážou zobrazit kdekterý orgán a změřit jeho funkci.

Nemoc, jako čistě medicínský konstrukt, má však při své faktické neexistenci (viděl už někdo nemoc? já ne, vždycky jen nemocného!) janusovskou dvojí tvář. To věděl před více než stoletím profesor Thomayer, když upozorňoval, že lékař se dívá na nemoc zcela jinak, než jeho pacient. Nicméně od šedesátých let zde máme tuto skutečnost kodifikovanou dělením na illness (do češtiny neobratně převedeno jako stonání) a disease (choroba z medicínského pohledu). Illness je subjektivní zkušenost člověka s jeho zdravotním stavem, disease naproti tomu již zmíněný medicínský konstrukt. Jeden z klasiků psychosomatiky to vystihl jednoduše: Illness je to, s čím jde člověk k doktorovi a disease naopak to, s čím jde domů.

Uvedené dva pohledy ale vůbec nemusí korespondovat. Člověku může být zle jak malému psovi, o nemoc se však nejedná ani omylem. Mohou za to rozbouřené, či chronicky nepříznivé emoce, na které ale vědecká medicína velkoryse kašle. Emoce totiž nejsou nějací efemérní motýlci, ale neurobiologické regulační procesy. Dlouhodobě frustrovaný, nespokojený a naštvaný jedinec bude mít celou řadu nemilých tělesných pocitů. Asi by mu je skutečně lépe pomohl zvládnout a regulovat farář, ale za tím on nepůjde. On má v takové situaci o sobě představu porouchaného stroje, který má opravit doktor. Ten ale na něm „nic nenajde“.

Tak se začne hledat. Lékařská diagnostika ale není zdaleka tak jednoznačná jako diagnostika v autoservisu. Medicína podleožená důkazy (EBM = Evidence Based Medicine) totiž taktně zamlčela, že je podložena důkazy statistickými, kam se každý pacient nevměstná. To zase znejisťuje doktora. A tak se hledá dále, čím dále tím složitěji, až se něco najde. Toto „něco“ podnítí další vyšetření a putování labyrintem zdravotnictví může být teoreticky nekonečné.

Vezmeme-li v úvahu, že v prvním sítu u praktického lékaře uvízne pacientů s funkčními symptomy (tedy s obtížemi, ale bez objektivních nálezů) přibližně čtvrtina ze všech jeho klientů, je jasné, že když se na odysseovskou pouť vydá jen pár procent z nich, úhrnem vznikne docela slušné procesí. Psychosomatický přístup by to řešil levněji, ale medicínský establishment o něj nejeví zájem.

---

Mytologie reflektuje lidskou zkušenost na obecném horizontu. Není třeba být králem Ithaky, aby člověk zažil mnohá příhody, mnohá nebezpečí a mnohá setkání. Pro mne patří setkání s profesorem MUDr. Miroslavem Votavou, který mě s problematikou Odysseova syndromu seznámil a který vždy hlásal a hlásá, že je nutné léčit pacienta, nikoliv jeho laboratorní výsledky, k těm nejmilejším. Je to člověk pracovitý, moudrý a slušný. To, že se letos 15. ledna dožívá sedmdesátky, mu mnozí nebudou věřit; i když práce je za ním zase na mnohem více let.

Vážený pane profesore, dovolte abych Vám gratuloval k hezkému výročí, přál vše nejlepší a ze své pozice mága nikoliv první kategorie Vám popřál, aby Vám štěstí přálo. A děkuji Vám.