- Vždycky jsem si říkala, proč lidi berou drogy? Vždyť stačí jeden kvintakord, aby se vyrojily úžasné barevné gejzíry...

- Housle – když slyším tóny houslí, vidím jasně červený válec, asi takhle..., zatímco trubka je žlutá koule a každý další nástroj tvoří neuvěřitelné tvary a to všechno je v prostoru, který má víc než tři rozměry. Hrozně bych si přála to namalovat, ale nemohu to zachytit...
- Já jsem dvojče od té, co má zeleného manžela. Ona nemohla dneska přijet, tak vás pozdravuje.
- A je čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek...
- Nene, A je červené!
- Jasně, A nemůže být jiné než červené.
- Ale já mám A modré...
- C-dur je tmavě béžový, a-moll je také v teplém odstínu...





- Já jsem tady nakreslila, jak vypadá čas: vidíte, zítřek je přede mnou, takhle se to kroutí, včerejšek je za mnou a tohle už bylo předtím. Tohle je pátek, ale mám tuzelený obdélník, protože to bylo třetího, kdy jsem měla něco domluveného a datum bylo významnější než den v týdnu, jinak totiž má pátek jinou barvu Tohle, co tomu říkáte tasemnice je jméno, tady měla sestřenice svátek.

- Já vidím DNA a strašné je, že když to barvím, tak to má jinou barvu, než tam má být...
- Ano, já když píšu, tak třeba mám odstavec modrý a pak hledám ta správná slova, která mi tu modrou doplní. A když mám dělat třeba modré písmo na fialovém podkladě, tak se mi to doslova příčí...
- Ta aura kolem vás není stálá, ona se mění podle toho, co děláte. Když jste támhle vykládal, tak daleko víc oscilovala...
-----
Tento barevný rozhovor se sice odehrával v psychiatrické léčebně, navíc v divadle tamtéž, nešlo však o pacienty, ani o herce nacvičující zvláštní představení, ale o zcela zdravé, velmi civilně zaměstnané osoby. Převahu tvořily ženy, jak se sluší a patří na lidi obdařené zázračnou vlastností, která se nazývá synestézie. A já jim ji jen tiše závidím...

Před časem jsem o tom napsal panu Stejskalovi, který mi text laskavě uveřejnil, a protože když mě něco chytne, vytrvale o tom kecávám, se svou zálibou jsem seznámil ještě více lidí s nadějí, že přírodou obdaření se lapnou jak mouchy na mucholapku. A stalo se.

Na stránkách psychologie.cz se ozvalo několik dam, že by si přály sejít se a porovnat si fazónky svých zážitků a jedna z nich se nakonec ujala organizace SLES (SLEzina Synestetiků). Ke své smůle se nemohla zůčastnit, protože v předvečer setkání ji téměř ubodaly včely. Abychom jí to kompenzovali, nazvali jsme ten surrealistický mejdan Prvním Simoniným dnem. Bylo nás něco ke dvaceti, dámy nádherně vyprávěly, muži teoretizovali a já jsem se tetelil radostí.

A protože se nám to všem velice líbilo, dohodli (tady by mělo být spíše ypsilon) jsme se, že se musíme sejít znovu. Termín jsme určili „někdy na září“, což doladím podle prostorových možností.

Tímto tedy rozvinuji další mucholapky a jelikož známé přísloví říká, že září se zeptá, co jsme dělali v dubnu, nabízím zde zájemcům adresu: darsynestezie@seznam.cz , na které je možné se přihlásit k účasti na II. Simonině dnu.