Tak zní první věta slavného Bradburyho románu 451 stupňů Fahrnheita, který jsem tehdy přečetl v zátahu a vůbec nedbal toho, že přede mnou leží desítky jiných stránek k blížící se zkoušce.

Tuhle románovou podobu více než důstojně kontrapunktuje vědecká práce milovníka knih Fernanda Báeze: Obecné dějiny ničení knih, vydaná poprvé před deseti roky, výborně přeložené do češtiny a uvedené za všeobecného nezájmu na český trh v roce 2012. A to přesto (nebo právě proto?), že již v úvodním slově autor cituje Bohumila Hrabala a jeho zkušenost s touto pramálo ušlechtilou zálibou zachycenou v Příliš hlučné samotě.

Na Fahrnheit 451 jsem se chytil, když jsem přečetl Jimenézovo motto: Dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč! K Báezovi mě přivedla náhodně zachycená ukázka oznamující, že z tříset Sofoklových her se jich dochovalo (kromě sta zlomků) pouze sedm!

Autor se noří až k samé psychologicko-mýtické podstatě tohoto počínání a objevuje zde pradávný cyklus ničení a tvoření, jímž se vyznačovala všechna božstva. Zatímco v Sumeru a po něm nastoupivších civilizacích u Eufratu a Tigridu byla nepřítelem paměti (i takto kondenzované) božstva vod, ve většině dalších civilizací se jím stal oheň proměňující navíc bílou (papír) informaci v černé nic.

Bylo by chybou se domnívat, že biblioklasti patřili k mentálním zakrslíkům. Právě naopak! Byli a jsou to lidé vzdělaní, sečetlí, nicméně omezení zamindrákovaní narcisti. Myšlenku, kterou nedokázali přijmout, s níž nedokázali polemizovat, která neoslavoval jejich ego a nekořila se mu, potřebovali zničit. Navždy. Báez odhaduje, že jen kolem čtyřiceti procent knih bylo zničeno působením nejrůznějších katastrof (požáry, zemětřesení a záplavy) a zbylých šedesát že se stalo obětí bibliokaustu.

Šestset stránek textu je otřesnou přehlídkou lidské zhovadilosti od prapočátků existence písma, po poslední evropské válčení na Balkáně a truchlivé osudy knih (včetně těch až donedávna zachovaných na hliněných tabulkách) v Bagdádu. Římské damnatio memoriae paradoxně zachovalo jména zavržených osob a zvýraznilo je víc, než jména těch, kteří je odsoudili, spálené knihy ale už nepřečteme nikdy. Četl jsem to se stejným zaujetím jako Bradburyho a s myšlenkou, že možná inkvisitoři intuitivně věděli to, co neurovědci dnes složitě prokazují.

Shodou okolností se mi totiž dostala do ruky práce osvětlující z poněkud jiného úhlu, který autor nezmiňuje, to, co jsem si nazval bibliofobií, tedy strachem, který posléze probouzí destruktivní pud. Neurovědci dokazují, že přečtení knihy může změnit člověka, a to doslova. Čtenář se nevědomky identifikuje s hrdinou (hrdiny) a jeho nervové spoje se v tomto smyslu rozvíjejí. Mozek produkuje funkci a funkce přetváří mozek, to je známá věc. Může ho tedy ovlivnit také literární postava. Už po jednom seznámení se s ní.

Alespoň tak to tvrdí Gregory Berns a jeho spolupracovníci z Emory University ve své čerstvé práci, Short- and Long-Term Effects of a Novel on Connectivity in the Brain. Ti dali skupině studentů – dobrovolníků číst postupně po devět večerů román popisující osudy fiktivního hrdiny v historickém období zkázy Pompéjí a sledovali jak jejich zaujetí dějem (to narůstalo) a pomocí mazaných zobrazovacích metod jejich mozky.

Během četby se významně zmnožily nervové spoje v oblastech, které se podílejí na porozumění problémům a zaujímáním perspektivy, ty však záhy po dočtení románu zase zmizely, několik dalších dnů ale přetrvaly nové spoje v oblasti „ztělesněné sémantiky“. Jak vysvětlují autoři, čtenáři se doslova „obuli do hrdinových bot“. A to může být zatraceně nebezpečné, když hrdina není vazalem současného vládce.

Napadají mě v těchto souvislostech různé asociace. Kapitán Beatty vysvětluje počínání hasičů takto: „Černochům vadí Černoušek Bimbo, spalte ho! Bělochům vadí Chaloupka strýčka Toma, spalte ji!“ Všichni jsme xenofobní, máme to biologicky kódované. Je to jen kulturní nátěr, který umožňuje spolunažívání. Kdo nevěří, nechť to vyzkouší: https://implicit.harvard.edu/implicit/czech/ . Nejsme ale všichni zamindrákovaní narcisti! Pomohla by minoritám „povinná četba“ děl majoritní společnosti a naopak? Chápali bychom se lépe? Pomohla by k lepší toleranci četba o těch, kteří jsou našimi odpůrci, kdybychom ji přijímali bez apriorního předsudku? Na jednom kvalitním semináři o biblioterapii hlásali lektoři, že knihy o nemocných, tedy o pacientech, by měli číst především zdravotníci, aby je lépe pochopili.

Dosáhneme vůbec někdy toho, co mi vtloukal do hlavy můj učitel – a zde šlo o partnerské soužití – „nauč se souhlasit s nesouhlasem“? Nebo je bezpečnější ohavně nesouhlasné myšlenky spálit? A učit se v akčních fimech dokonaleji zabíjet?