Nastartuje-li člověk svou životní dráhu jako nalezenec v igelitové tašce před porodnicí, má zajímavý osud jistý. Steven Mitchell, který se takto ocitl 29. 12. 1959 v Londýně, to může potvrdit. Kriminální puberta a armádní adolescence završená v časné dospělosti účastí v „nejometálovanější jednotce“ v Británii ho ve zralém věku přivedly až na dráhu úspěšného spisovatele thrillerů s pseudonymem Andy McNab. V této životní etapě se seznámil s oxfordským psychologem Kevinem Duttonem.

Ten – jako jiní sbírají motýly, ale také známky, mince, ženy, staré žehličky, prvotisky, či sportovní triumfy – sbírá psychopaty. Má k tomu své důvody, jak prozrazuje jeho úspěšná kniha Moudrost psychopatů, která začíná strohou oznamovací větou: Můj táta byl psychopat. Snad proto chová k této kategorii bližních daleko vřelejší vztah než jejich neméně úspěšný lovec, kanadský psycholog Robert Hare.

Dutton razí pojem dobrý psychopat a je přesvědčen, že psychopat nemusí být jen zlý a škodlivý, že ve šťastné konstelaci, má-li nastaveny negativní sociální vlastnosti do nízkého modu, takže se nedostanou ke slovu, nebo dokonce umí-li tohle zajistit, může být jak úspěšný, tak prospěšný. Prototypem je například Neil Armstrong, který díky tomu, že byl „mužem bez nervů“, úspěšně přistál na Měsíci, ale také špičkoví neurochirurgové a ledově klidní pyrotechnici, jimž se nezachvěje ruka, dobří záchranáři, moudří panovníci (těch je vskutku poskrovnu) a v minulosti třeba takoví, kteří se zapsali do historie jako světci.

Většina z této skupiny je někde na polovině cesty; někdy svůj zlý, asociální a prudký potenciál ukočírují, někdy ne. Ukázkovým příkladem je geniální básník Sergej Jesenin. Co soudil o svém egu, skvěle zaznamenal v básni Dopis jedné ženě, v níž skromně zmínil svůj rozměr: „Má drahá, jak jste mě to milovala?! Velikost vidíme až z dálky...“ Přesto však svou velikost potřeboval přizdobit ještě větším leskem a bohužel to realizoval přes svá manželství s nositelkami slavných jmen, Isidorou Duncanovou a Sofií Tolstou, vnučkou Lva Nikolajeviče, a je známo, že také (jen pro větší slávu) pošilhával po Šaljapinově dceři.

Na druhé straně, když ho i s přáteli zatkli rudoarmejci, neztratil hlavu. Jeho druh Marijengof to popsal takto: V jednu hodinu v noci nás na dvou nákladních automobilech a pod eskortou šedesáti strážných odvážejí do věznice na Lubjance. Jesenin prakticky nepřipustil odmluvy, vybavil sebe, mne i našeho „Začjesůl“ polštáři Zoji Petrovny, pokrývkami, hroudami sýrů, husami, slepicemi, uzenými vepřovými žebírky a telecími nožičkami. Ve „vyšetřovačce“ projevil stejnou praktičnost a organizační schopnosti. Pryčny vystlané sametovými přikrývkami vypadají docela útulně...

McNabova doporučení, jak si podobným způsobem zajistit lepší život, se v textu organicky a nenápadně prolínají s Duttonovými psychologickými a sociologickými vysvětleními, která odhalují jak obecné vlastnosti lidské psychiky, tak cesty, kudy jich využít. Že se nejedná o moudra ze IV. cenové skupiny, dokládá seznam oblíbených restaurací z Duttonovy osobní stránky, míst, kde můžete věhlasného oxfordského profesora potkat, eventuálně tam i povečeřet ve společnosti jeho kamaráda McNaba. Kdybyste tam chtěli zajet, tak to jsou: La Truffiere (Paříž); Tantris (Mnichov); Kittichai (New York); Quay Restaurant (Sydney); Scarista House (Harrisův ostrov); First Floor (Londýn). Prý se tam dobře jí i pije a obsluha je také ucházející...

Dobří kantoři se vyznačují tím, že jsou přesvědčiví (a to psychopati jsou, dokonce se mluví o jejich charismatu), že umějí své pravdy podat jednoduše, aby pronikly snadno do mozku posluchače, že udrží vaši pozornost a současně ji umí na zlomek sekundy odklonit tak, abyste snáze spolkli to, co vám předkládají, a že vás zcela nenápadně donutí, abyste si z jejich lekce odnesli to podstatné. Oba autoři tyhle požadavky splňují na výtečnou s pochvalou.

To, co nám brání dosahovat životních cílů, jsou velmi často neurotické zábrany, které způsobují, že si nevěříme, že se potíme, třeseme, že se v některých situacích chováme jako poseroutkové. Jejich překonání není lehké ani jednoduché, protože je máme vtisknuté jako závazná pravidla od dětství. Na druhé straně naše schopnost učit se nekončí s opuštěním školních škamen.

Předložený návod obou autorů jak vypěstovat a využít kvality, jakými jsou osobní šarm, odvaha, chladnokrevnost (i pod tlakem) a sebedůvěra, není zdaleka tak náročný, aby nestál za zkoušku. Jsem si zcela jist, že tento Manifest Dobrých Psychopatů pomůže mnoha lidem, jejichž prokletím je jenom to, že si netroufají stát se sami sebou.

Z mojí přemluvy ke knize
McNab A, Dutton K: Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu. Emitos, Brno, 2015. ISBN: 978-80-87171-44-8