S úslovím pustit peníze po vodě mě seznámila jedna moje mladá kolegyně, nicméně jeho náplň jsem znal dlouho předtím, od své dávné stejně staré kolegyně. A obojí se mi líbí, tedy jak úsloví, tak jeho obsah.

Nejprve skutková podstata, jak mi ji kdysi převyprávěla doktorka, která má ráda lidi i zvířata a čím víc poznává zvířata, tím raději je má a co se týká lidí, je to stejné a obojím pomáhá.

Tehdy, v hlubokém socialismu, dostala do ambulantní ochranné léčby jednu mladou dívku, která byla sice přičinlivá v oblasti sexu, zato se vyhýbala jiné práci a byla proto nejprve souzena pro „příživnictví“. Posléze bylo shledáno, že existují okolnosti, které ukazují na to, že si ani nezaslouží být trestána, ale zaslouží být léčena, protože byla hodně veselá nejen sexuálně, ale také celkově a že tedy trpí maniodepresivní chorobou, jak se tomu tehdy říkalo, kam takhle rozverné chování patří jako příznak.

Bylo to v dobách, kdy jsme o této chorobě příliš mnoho nevěděli, lithium bylo už sice objeveno, ale zkušenosti s ním byly v samých začátcích a tak „léčení“ spočívalo v tom, že pacienti chodili do ambulance na kontroly a když se objevily nějaké příznaky, dělalo se, co se dalo.

Leč tahle mladá žena to měla od soudu přikázáno a na kontrolu se musela dostavovat pravidelně každých šest týdnů. Časem vyplulo na povrch, že ani s tou závažností psychiatrického postižení to nebylo zas tak hrozné a kontroly se odbývaly v přátelském duchu jako víceméně nezávazná konverzace. Proto kolegyni zarazilo, že se pacientka neobjevila, napřed jednou, pak ani v dalším termínu; poslala jí proto dost drsný vzkaz, po němž pacientka přišla se svěšenýma ušima.

Nicméně rozhovor se odbyl zas v přátelském duchu s upozorněním na to, že musí chodit pravidelně, jinak hrozí maléry, protože nařízení od soudu je třeba dodržovat. Pacientčina omluva ale byla překvapivá: nemohla přijít, protože neměla pořádné boty. A neměla ani na ně. To zase mojí kolegyni připomnělo, že v literatuře se uvádí, jak pro tyto činnosti jsou nezbytné boty (protože nejen strážníci šlapou chodník).

I zželelo se lékařce ubohé dívky a sáhla do šrajtofle a dala jí tři zelené stokoruny s Hradčany na jedné straně a hutníkem s družstevnicí na druhé se slovy, že až je bude mít, ať jí je vrátí a s vědomím, že už je nikdy neuvidí. A to byly tenkrát velké peníze, za které by si byla mohla pořídit nejméně jednu lopatku Kaplanovy turbiny, které toho roku výrazně zlevnily.

Osvojil jsem si ten zvyk a seznamoval s ním lidi kolem sebe. Není to almužna, protože jsme to trochu vylepšili závazkem, že přihodí-li se tomu, ke komu teď peníze připluly, že jich jednou bude mít sám dost, je jeho čestnou povinností šířit tyhle způsoby dál.

Ono to není nic moc, každý může leccos postrádat, když si řekne, že si může něco nepodstatného odříct. Lidé to udělají docela rádi, když je nějaká „akce“, ať už je to benefiční koncert, nebo sbírka na cosi, co o to opravdu naléhavě volá, zdravotní problém, záplavy, atd. Pustit peníze po vodě znamená ale osobní uvědomění si potřeby někoho druhého a ochota vyjít mu vstříc. Udělat něco navíc k tomu, co se musí, nebo co se hromadně dělá. Altruistický čin, třeba malý, spáchaný spontánně, zlepšuje atmosféru ve společnosti.

Peníze se hodí, nejsou ale všechno, lidé někdy potřebují spíš vědět, že je někdo na jejich straně, že o ně má zájem. Lidé se potřebují dívat na svět tak, aby měli současně pocit úžasu i pocit, že jsou na světě vítáni, napsal kdysi G. K. Chesterton. Zájem o druhé a drobná péče o ně – to je daleko užitečnější a daleko efektivnější než velká prohlášení.

Naše ego však trpí, protože to není vlastně vidět a nepřináší mu to žádný lesk... Když se však naučíte pouštět peníze po vodě, zjistíte, že to pozlátko nepotřebujete, protože dostáváte jinou a větší hodnotu. Chce to ale vytrvat u těchto aktivit, třebaže někdy přichází nutkavá myšlenka, že si to ti naši bližní nezaslouží.

Ale kdo si co zaslouží?