To jsem si nevymyslel, s tímto oslovením mě seznámila krajně znechucená osoba, poté co jsem jí opravil jeden slovní tvar do ženského rodu. Nemám důvod jí nedůvěřovat, z principu, neboť je profesorkou etiky. Krom toho se také vážně věnuje cverkologii, což je nauka o trpaslících, takže je zvyklá na různé nehoráznosti, ale výraz „hostky“ s ní otřásl a dotkl se jí stejně, jako když se dozvěděla, že Šmudla zažádal o léčbu růstovým hormonem.

Tohle oslovení zaznělo na jakési konferenci, nad kterou mávaly bičem zdivočelé feministky. Na dotaz, co novotvaru říkal Ústav pro prznění jazyka českého, se mi dostalo očekávané odpovědi, že ho schválil. Jazyk se nám vyvíjí. Toho se drží moje vnučka, která začala loni literárně tvořit bez ohledu na gramatiku a napsala: Víprava za tříhlavím drakem Faustem, navíc masožravím, bude nebespečná.

Feministky mě dlouho nechávaly klidným, protože ty, které jsem znal, byly docela rozumné. Oni taky muži ve středoevropské kotlině nebyli žádní tyrani. Zato ty americké byly divošky a domáhaly se všech práv volnostylovými cestami. To muže zaskočilo a nejprve nevěděli, co mají dělat. Pak nějaký genius vymyslel, že se musí učit dávat najevo své city. Na počátku osmdesátých let proto propuklo běsnění a v televizi dával Paul Newman kurzy mužného pláče poté, co se přiznal veřejně ke své sexuální orientaci. Nejprve uronil mužnou slzu a pak ji mužnou pěstí zatlačil do mužného oka.

Ani to mě nebralo, protože do USA bylo daleko a výjezdní doložka mi byla dopřána jen jednou. Nebezpečí zahrozilo až na počátku let devadesátých, kdy mě společnost APA pozvala do Washingtonu D.C. na výroční psychiatrický kongres. Před kongresem zavítala do Prahy jejich sekretářka. Byla velmi příjemná a vstřícná, chovala se přátelsky, na dotaz, zda jí čeští muži nepřipadají dotěrní a harašící, pravila, že nikoliv, ale radila mi, abych si dal na východě USA zpátečku. neboť – jak pravila – Kalifornie, kterou jsem předtím navštívil, je něco jiného.

Zeptal jsem se proto zcestovalého a světa znalého učitele, přítele – psychologa, který se právě vrátil z Bostonu, jak to tam v těchto věcech chodí. „Týýýýý vole!“ řekl tázaný, „ani se neptej! To bylo na fakultě. Takovej cumploch, vypadala, jak když se vynoří ze sudu s volejem, vytahanej svetr, voka na punčoše, já jí podržel dveře, jako že v ní stále vidím dámu. Hele, chytil jsem od ní loktem do břicha a pak zasyčela, že příště si půjde stěžovat na moje vlezlé chování děkanovi.“ Nicméně přežil jsem kongres s účastí 18 000 psychiatrů a psychiatryň bez újmy.

Měl jsem dojem, že naše země je místo, kde pokojné nažívání obou pohlaví neruší ani požadavek kvót v politických funkcích, protože si myslím, že ženy jsou rozumnější než muži a do takové špíny se nijak nehrnou a vědí dobře proč. Souhlasím s nimi, když chtějí ve stejných postaveních za stejnou práci stejnou odměnu jako muži a beru jako danost, že mají víc depresí a úzkostí než muži, kteří zase jakoby na oplátku o několik let dříve umírají a úspěšněji se sebevraždí. Dokonce mi vadí, když ženy říkají: jsem členem té či oné organizace.

Na druhé straně souhlasím s výrokem: Prsa jsou od toho, aby se na ně koukalo. Zejména když jsou aranžována ve vyzývavém výstřihu. Mám za to, že není nic hanebného na tom, když se mužům líbí ženy, ani když se ženám líbí muži a když tato skutečnost není skrývána pod závoj všelijak pokřivených společenských pseudokorektních pravidel. „Vám to sluší“, nepovažuji za nic obscénního.

Ani nahota mě nepobuřuje, ženské tělo je to nejhezčí, co pro oči muže existuje, stejně jako tělo hadice pro oči hada, až na to, že hadi nemají estetické cítění srovnatelné s lidským. Proto také nenapsali Píseň písní (doufám, že tady se ozve můj fízlovský fanatik, co mě osočí z šíření náboženských bludů, pokud ovšem ví, že to je součást Bible). Smyslem života je jeho pokračování; zatím nikdo nic lepšího nevymyslel. Milujte se a množte se.

Proto mě překvapily tetky, které se cítily pobouřené, uražené, ponížené a poplivané výstavou fotografií v knihovně ČAV na Národní třídě, které Karel Richtr pořídil historickou technikou mokrého kolodiového procesu, jak se užívala ve druhé polovině 19. Století, a stejně tak mě překvapila reakce zřizovatelů, kteří po tomhle kvákání výstavu stáhli. Doporučoval bych proto také zakrýt sochy polonahých žen podobně jak se stalo v některých puritánských státech USA ve veřejných budovách a neskončit zde, nýbrž vtrhnout do Národní galerie, zde začít u antiky a končit u Toyen a všechny ty sexistické výtvory spálit! Přijde mi nespravedlivé vůči samicím domácího kuru a skotu, že jejich jmen je v těchto souvislostech zneužíváno. Takovouto věc by tedy vskutku nedokázaly! Hostky ano.