Kdo jsou vlastně sebevražední atentátníci? Odpovědi jsou poskládány z pátrání novinářů, výpovědí příbuzných, následném vyšetřování „selhavších“ dopadených teroristů psychiatry, psychology a sociology, z úvah a závěrů antropologů a z vyšetřování a analýz bezpečnostních složek. Vyplývá z nich jediné: nejde o sebevrahy v běžném slova smyslu, což potvrzují rovněž expertízy suicidologů, odborníků na tuto tematiku. Verbíři těchto osob jako kdyby měli na vratech napsáno: Cvoky neberem!

„Na to, abyste se mohli stát atentátníky – mučedníky, musíte chtít žít.“ Tak popsal psychologii vybraných jeden ze zadržených teroristů. Zkušený klinický psycholog, Ariel Merari, který se v Izraeli touto problematikou zabývá téměř čtyřicet let, uvádí, že vybrané osoby jsou vesměs „slušní mladí muži, zdvořilí a vážní“. Jsou většinou svobodní. Hamás a Palestinský džihád důsledně odmítají ženaté a mladší 18 let, dále takové, kteří jsou živitelé rodiny nebo za chod rodiny nesou značný díl odpovědnosti.

Netrpí žádnou osobnostní patologií ve smyslu poruch osobnosti nebo nezdrženlivosti či impulzivity. Musí vydržet stres, který je s jejich úkolem spojen. Jejich motivací je vojenská kázeň, strategie a účinek teroristického činu, národní hrdost, potřeba pomstít svůj národ a osobní nenávist k Izraeli a USA. (K tomu mě napadá: generace mého otce vystoupila při mobilizaci v roce 1938 jako jeden muž na obranu svého státu. Kolik lidí by se hnalo hájit tuhle zemi dneska?)

Jestliže mladí muži jsou ochotni obětovat své životy, znamená to, že ty samy o sobě pro ně nemají zdaleka takovou cenu, jakou jim například přičítáme v naší kultuře. Rozhodně nebudou – jako madame du Barry – pobíhat a křičet: Encore un moment, monsieur le bourreau, un petit moment („ještě chviličku, pane kate, maličkou chvilku“). Cena jejich života spočívá v jejich identitě. Identita nám určuje, jak budeme žít a také jak budeme umírat. Identita mučedníka za národ má vysokou hodnotu, která spočívá ale právě v naplnění celého scénáře. Myslím, že průměrný Čech – soudím tak z reakcí na výročí činu Jana Palacha – dnes už jen těžko pochopí, že je nejen možné, ale vysoce společensky hodnocené, obětovat se pro něco tak vzdáleného, jako je národ nebo dokonce vlast. Tam to existuje a media to ještě umocňují. Objevuje se „Wertherův efekt“ (po prvním vydání Goethova románu Utrpení mladého Werthera se prudce zvýšila sebevražednost u mladých lidí podobně na několik týdnů stoupla sebevražednost mladých žen v Anglii po smrti princezny Diany).

Tuto skutečnost dobře ilustrují slova mladého Palestince po „úspěšném“ bombovém útoku: „Viděli jste v televizi, jak Židi po útoku naříkali? Přeju si stát se Mučedníkem, jako tihle, kteří citelně zasahují Izrael a posílají ho do pekel.“ Vliv medií je v těchto případech značný a nahrává teroristům. Když se mladá žena – vysokoškolačka vyhodí do povětří v kavárně, kde zabije více než dvacet mladých lidí, stává se automaticky hvězdou. Tou černou pro oběti, mezi nimiž dál šíří strach, a tou sociometrickou pro „své“. Několik dnů se ocitá na prvních stránkách, její životopis, zájmy, myšlenky, zvyklosti, atd., jak je běžné u celebrit, se stávají hlavním tématem společnosti. A oslovují další adepty nebo adeptky.

Jak říká jeden z expertů, vztahy mezi medii a teroristy mají charakter vzájemné symbiózy: terorismus živí media a media živí teroristy. Tudy probíhá indoktrinace mladých lidí; ale je třeba vědět, že nejen tudy. Atentátníci, kteří se rekrutují z druhé generace přistěhovalců v evropských zemích, nejsou často napojeni na blízkovýchodní centrály, postupují vesměs zcela samostatně („selfignite“) a podobnou indoktrinaci a reflexi jejich činů zajišťují hlavně sociální sítě.

To, že atentátníci nevykazují manifestní psychopatologii, neznamená, že mladí adepti role mučedníka jsou mentálně zdraví a zralí. Je to patrně naopak krize dospívání (=krize identity), která je v prostředí všeobecně podporujícím sebedestrukci v zájmu vyšších cílů přivede k takovému rozhodnutí. Psychoanalytici zde nacházejí reakce na narcistické zranění vyplývající ze skutečnosti, že nelze dosáhnout optimálního naplnění představ jedince.

Přibývající množství žen mezi těmi, kdo se dobrovolně hlásí k sebevražedné misi, je přičítáno jednak jejich emancipaci, jednak – u části – potřebě „očistit se“ nejčastěji jako oběť znásilnění, ale i jiného typu ponižování nebo šikany. Tento aspekt je zachycován zejména u kurdských bojovnic, které podle sociologů mají v takovéto roli pocit osvobození z dlouhého poddanství, které je v tamní společnosti tradičně zakotvené. Ženy jsou popisovány jako fanatičtější než muži a více ochotné se angažovat z nacionálních než z náboženských pohnutek. Z taktického hlediska jsou ženy úspěšnější, snáze oklamou svou „nevinností“ protivníky, bomby jsou často maskovány jako těhotenství. Tamilští tygři využívají ženy u 11 z 15 útoků, ženské komando Birds of Freedom čítá více než 5000 příslušnic a neváhá naverbovat desetiletá děvčátka.

Jaké jsou kulturně religiózní faktory tohoto počínání, bude mít problém velká část naší mladší populace vůbec přijmout, protože vyrostla a žije v postmoderním relativismu s konzumními hodnotami. Takže – abychom se nemuseli pouštět do širokých výkladů o základních potřebách – přijměte prosím jako axiom, že člověk (nejen člověk, řada sociálních živočichů také) kromě potřeb fyziologických, sociálních a psychologických má také potřeby spirituální. Ty v praxi naplňují nejrůznější kulturně religiózní hnutí a instituce, různé víry, utříděné do různých náboženství spravovaných a kodifikovaných různými církvemi (ať už si říkaly a říkají jakkoliv).

To, že se Češi (nevím proč) vytahují, že jsou nejateističtější národ na světě, neznamená, že nemají spirituální potřeby. Čím je při nezájmu o skutečně duchovní hodnoty sytí? Špiritusem a trávou. To, že jsme zavrhli kultivovanější způsoby, nenese sebou ztrátu hladu po nich, ani jejich nepotřebnost. Potřeba sebe-přesahu, transcendence, mystického zážitku, splynutí s vyššími hladinami – to vše se odehrává na velice primitivní úrovni. Jsme NEJ...! Ano, nejuchlastanější a THC nejprokouřenější společenství Evropy. Nejprimitivnější, co do sycení těchto potřeb.

Nicméně tyto potřeby existují a jak zobrazovací metody přinášejí svědectví, mají dokonce v mozku své sídlo. „V publikaci nazvané Proč Bůh neodešel jsem ukázal, že lidský mozek je jedinečným způsobem konstruován k vnímání a také vytváření spirituální reality...
Náš výzkumný tým prokázal, že Bůh je součástí našeho vědomí a že čím více na Boha myslíte, tím více měníte své neuronální okruhy ve specifických oblastech mozku. A nezáleží na tom, jestli jste křesťany, židy, muslimy, hinduisty, ateisty či agnostiky..,.“ píší ve své publikaci How God Changes your Brain dva pensylvánští vědci, Andrew Newberg a Mark Robert Waldman.

„Některé náboženské rituály neposkytují více, než relaxaci, jiné napomáhají soustředění a zvýšení bdělosti a některé se jeví jako cesta k transcendenci a mystickým zážitkům, které mohou zcela změnit život... Ve skutečnosti – pokud to tak můžeme říci – většina mozku si vůbec nedělá starosti s tím, zda věci, které vidí, jsou reálné. Místo toho potřebuje především znát, co je užitečné pro přežití. Jestliže vám víra v Boha zajišťuje pocit bezpečí a jistoty, pak Bůh obohacuje váš život. Ale jestli je váš Bůh nenávistnou silou, která vám dává právo ubližovat ostatním, taková víra skutečně může poškozovat váš mozek a motivovat vás k společensky destruktivním činům.“

Víra, zejména slepá, fanatická, nahrazující racionální myšlení, může být – a v těchto případech je – mocnou manipulativní sociální silou. Vzpomínáme-li letos 600. výročí upálení Mistra Jana Husa, musíme vzpomenout i na to, co se dělo potom. A jestli se nás tehdy celá Evropa bála stejně, jako je zděšeno dnes okolí Islámského státu, můžeme navzdory současné skepsi nahlédnout na sílu víry. Spojí-li se sociální indoktrinace s tímto tlakem (a má-li proti sobě navíc zdatného „nepřítele“, ať skutečného nebo fiktivního), významně sjednocuje dané společenství a umožňuje agilním jedincům páchat ve jménu těchto idejí hrdinské kousky.

Závěrem se sluší uvést i názor nepsychologický, který říká, že navzdory tomu, že suicidální bombové útoky jsou jistou inovací celé strategie, ta sama o sobě není nijak nová. Motivy útočníků se nijak neliší od motivů teroristů obecně: provokace, zastrašování, pomsta, odplata. Teror je strategie, nikoliv důsledek nějakých psychologických či sociálních faktorů. Kdyby zde ale nebyly určité sociální podmínky, kulturní a religiózní klima a psychologické motivy (proč jsme nikdy neslyšeli například o švýcarských teroristech?), patrně by nebylo nutné uplatňovat určité strategie sebeprosazování.

Psáno pro stránku psychologie.cz