Pane prezidente, měl byste si rozmyslet, co je a není ukryto ve vaší geniální paměti a co z toho a jakým způsobem chcete českému národu prezentovat. Pokud si nepamatujete na Michala Horáčka (z doby, kdy podle vlastních slov jste ještě demencí netrpěl), tak něco nehraje. Buď máte na tu dobu velkolepé alkoholické okno, takzvané francouzské trojdílné, nebo lžete, nebo vaše paměť není tak dokonalá, jak s oblibou tvrdíte.

Ještě je tu také možnost, že ti dva fantastové, kteří se tehdy náhle vynořili, Horáček a Kocáb (neplést si s Horáčkem a Pažoutem), byli vašimi (stejně jako dnes) moskevsky prověřenými poradci označeni za nuly, které nemají v programu co dělat a ničeho tedy také nedosáhnou. Oni ale dosáhli a Horáček se poté jako inteligentní tvor vrhl na úplně jiné věci, než na politiku.

Chápu, že kultura není vaše hobby a také vás nepodezírám, že byste si potřeboval přivydělávat sázením. Nicméně v oněch listopadových a dalších dnech, byli tihle dva tvůrci Mostů opravdu jen těžko přehlédnutelní. Michal Horáček dokonce na knize, kterou o tom napsal, vydělal tolik, že mohl rozjet podnikání.

Říkával Jiří Sovák: „Vola ze mne můžete dělat, ale délku rohů si budu určovat sám.“ Tentokrát se vám ale z lidí, kteří paměť mají, voly udělat nepovedlo. Spíš se vám povedlo totéž, co Radionu Mac Peresamovi v té modřanské hospodě U zlaté koruny, kde se potkal s Jackem Aspirinem; střelit se do vlastních zad. Včetně posledních slov: „Jediný, kdo mohl přemoci Mac Peresama, byl Mac Peresam sám.“ Když jste se takhle porazil, co nám teď povíte o své paměti?