Národní lékařská knihovna je organizační složkou státu, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo zdravotnictví. Otázka zní: Kam tuto organizaci poslat?

Byl Hamlet Čech? nebyl! Protože poslal Ofelii do kláštera. Čech by ji poslal úplně jinam.

Poslat někoho k šípku, není eufemismus známého vulgarismu. Je to dokonce dokonalejší prokletí, než ho poslat tam, kam ho pošle drtivá většina Čechů. Z konce trávící trubice se lze vylámat, eventuálně její majitel zatlačí a je hotovo. S šípkem to není tak jednoduché; podle magických poznatků, u šípku bývala díra, která vedla přímo do pekla. Takže pravý význam zdánlivě něžného výroku je: Táhněte k čertu! A odtud se dostat je opravdu svízelné. Kéž by to fungovalo...

Všechny instituce medicínského establishmentu mají plnou hubu biopsychosociálního přístupu od roku 1945, kdy tento požadavek deklarovala Světová zdravotnická organizace. Zatím jsem nezažil, že by některá z nich, kromě takovéhoto okecávání, pro to něco udělala. Ministerstvo se v tomto ohledu chová snad nejdestruktivněji. Uznání psychosomatické medicíny, jako široko daleko jediné důsledné obhájkyně biopsychosociálního myšlení a praktikování, odkládalo po dlouhá desetiletí. V současné době, kdy už ji tedy máme, jí připravilo úžasné věci. Národní lékařská knihovna, spravovaná MZ, odhlásila před pár roky dva mezinárodní časopisy (Psychosomatic Medicine a Psychosomatics), které spojovaly naši v tomto ohledu dost a dlouho zanedbanou kotlinu se světem.

Po nabytí této informace jsem se vydal do Národní lékařské knihovny pěšky, podívat se a zjistit, co se dá dělat. Dozvěděl jsem se, že dělat se nedá nic, vědecké poznatky si máme odchytávat na internetu a o jejich plné znění žebrat u autorů, kteří nám je jistě rádi pošlou. Kdybychom ale chtěli konkrétní článek, musí ho knihovna odkoupit v papírové podobě a odprodat nám ho za pár stovek. V éře elektronicky se šířících informací to považuji za vrchol, který bylo možné v této oblasti dosáhnout a jsem rád, že už minulo období klínového písma a babylonských tabulek.

Návštěva čítárny Národní lékařské knihovny mi vyvolala vzpomínku na vyprávění jednoho z kolegů mediků před dávnými pětapadesáti lety, v době kdy kniha mívala svou nezpochybnitelnou hodnotu i cenu. Historka byla o jeho kamarádovi, který si vylepšoval apanáž tak, že občas z veliké rodinné knihovny něco úspěšně prodal v antikvariátu. Vznikající a rozšiřující se mezery zaplňoval vázičkami, kterých bylo v rodině také dost.

V knihovně se vázičky nenašly, zato se našly knihy. Zející regály byly částečně zaplněny knížkami o medicíně a doktorech, páté přes deváté, od Gordona po Stýblovou. Osudy dobrého vojáka Švejka tam však chyběly. Zbývající regály připomínají defektní chrup starého bezdomovce. Poklady se ale najdou. Pod číslem 1266 (resp. nad ním) je uložen skvost medicínského poznání, časopis Blesk – Zdraví.

Vyprávěla mi kdysi třídní učitelka třeťáků, jak holčička napsala do slohové úlohy, že v sále byla umístěna pohlaví našich státníků. Poprsí se jí totiž jevilo jako sprosté slovo. Myslím, že Národní lékařská knihovna by měla její příklad následovat a na prázdná místa v regálech instalovat pohlaví pana ministra a jeho spolupracovníků, kteří jsou za tento katastrofální stav odpovědní. Chápu, že by ta pohlaví byla uvadlá pod náporem jiných povinností a vydávala tak němé svědectví o impotenci.

Také by ale mohlo jít důsledné sledování myšlenky Erica Landera, který prohlásil: Věřím v metody postavené na lidské blbosti, protože mezi lidmi je opravdu mnoho blbosti a je třeba hrát na naši silnou strunu.