Některé rozumné věci nelze uskutečnit ani za prase. Naráží to na neuvěřitelné překážky, tradice, neochotu nebo nepochopení. Nechce se mi kvůli tomu dělat vojenský převrat, který by mi umožnil vládnout pomocí nějakých dekretů. Byla by to sice první vojenská junta na světě vedená demobilizovaným vojínem absolventem v záloze, ale nestojí mi to za to, kdo má po sedmdesáti letech pak poslouchat, že ty dekrety sepsal špatně. Trpělivě čekám na svou chvíli. Věřím, že ta se spolu se Smolíčkovým jelenem pase nedaleko. Vítěz boje o investituru mě usadí na trůn a dáme se do toho.

První co udělám, až se tím ředitelem stanu, bude instalace rušičky debilních telefonů do prostředků MHD. Sice budu připraven o některé surrealistické poloviny dialogů (nojo, nojo, nojo, to je hrozný, to je hrozný, nojo, nojo, to je hrozný, ještě že jsi to stačila uklidit, což mi nabídlo představu domácího vraždění a následného úklidu mrtvol, jakož i vzniklého nepořádku), které v prostoru tramvaje, autobusu a někdy také metra (tam méně) létají, ale udělám to. Pak tam ještě zařídím lux, vysavač, obří vývěvu vybavenou nesmírnou silou, co odsaje chlebíčky, které lidé nade mnou pojídají a saláty s majonézou na mě pouštějí, když sedím, nebo mi je obtiskují na šatstvo, když stojím. Zmrzlinu jim v tramvaji též odsaju a nedopřeju, ani tu v kornoutku, ani tu na klacíku.

Poslední, co tam udělám: zakážu nově instalovanou klimakterizaci. Je sice zajímavé, když přehřátý, upocený člověk z dvaatřicetistupňové ulice vstoupí do něčeho, co mu v ten moment připadá jako předsíň mrazíren a navíc mu na záda a do ksichtu fouká větřík plný různých bakterií, ale já to svým Pražanům nedopřeju. Proč asi? Protože jsem zakyslý starý dědek, jak tuhle někdo bystře poznal a hned uveřejnil v diskusi pod mým blogem.

Co tam ponechám? Právo krášlit se, jak mi tuhle předvedla jedna krasavice, která ve dvacítce u Anděla otvřela šminkkastli a pracovala na tom, aby si na ksicht namalovala obličej až na Špejchar, stanice Hradčanská, kde přestoupila na linku eS. Možná, že bych pro takové zavedl i zásuvku na fén, protože dva hřebeny nestačily dost na její bujnou kštici, kterou nakonec musela zkrotit nějakým smradem ve spreji.

Co tam přidám? Invalidní sedadla budou elektrifikována a pokud tam jako pecka zůstane sedět mladý a krásný člověk kteréhokoliv pohlaví (včetně druhého od Simone de Beauvoir a třetího) invalidní všeho všudy na slušné vychování a nad ním bude vlát starší pasažér/ka, těhotná žena, nebo maminka s tříletým capartem, zmáčkne povolaná osoba spínač...

Motorkám přesahujícím svým provozem hladinu hluku 85 db nepovolím provoz ve městě. Chápu, že jejich majitelé je nemají pro dopravu, ale pro exhibování, ať jsou tedy rádi, že nebudou stíháni pro exhibicionismus. Pokud by se přece jen do města dopracovali, budou jim motorky zabaveny a poslány chudým obyvatelům Tasmánie.

Řidičům, kteří vjedou do ucpané křižovatky ještě na oranžovou za výmluvu, že „mysleli“ nechám odebírat řidičský průkaz na jeden rok s odůvodněním „pro blbost“, protože takové myšlení se touto kvalitou vyznačuje. Před jeho podmíněným navrácením jim bude změřeno IQ, proveden (na náklady dotyčné/ho) psychologický test a zkouška na trenažéru s mnoha návnadami. Pokud takto přistižený řidič dozná, že je prase a nebude vykládat, že myslel, bude mu řidičák odebrán jen na půl roku, během kteréžto doby bude viditelně na oděvu nostit placku s portrétem prasete za volantem; podmínky vrácení budou stejné.

Třeba tak naučím Pražany a návštěvníky naší matičky metropole, že veřejný prostor není jen jejich prostorem, v němž si mohou počínat jako Cortéz v Americe nebo spřátelená vojska v osmašedesátém u nás.