Ve věcech vzniku, trvání a dalších osudů vesmíru je třeba vyvarovat se unáhlených úsudků, protože to je nejjistější způsob jak se pro budoucnost zesměšnit. Dnes už i děti ve školách s inkluzí se pohrdavě ošklíbají nad Eddingtonovou představou jednosměrného časového šípu. Jak hluboce se mýlil laureát Nobelovy ceny Steven Weinberg, když na adresu černých děr prohlašoval „there is no [black hole] in the gravitational field of any known object of the universe.“ A jak pošetilí byli popírači bílých děr, o jejichž existenci nás poprvé informovali astronomové již v 80. letech minulého století.

Dnes už dobře víme, že na počátku nebylo nic, jen Bůh se vznášel nad vodami, v nichž nebylo nic jiného, než samé bílé díry, jedna ve druhé, trochu na způsob matrjošky a trochu na způsob čínské skříňky a pak přišel velký třesk. Po něm jako symbol ne vždy šťastné a veselé budoucnosti se objevily černé díry, do kterých to všechno padá, zatímco do bílé díry nic nemůže přijít a všechno z ní prýští. Pročež dnes víme, že černé díry představují budoucnost, z níž se stává minulost a ty bílé minulost, z níž roste budoucnost, my zde žijem ve třetím dosud neobjeveném, leč nesporně existujícím vesmírném útvaru.

Jsou to SPIN DÍRY, kterým lid český říká přátelsky a přítulně špindíry. Ve špindírách mizí pozitivní hodnoty a mění se v záporné, probíhá tu výměna charakteru za moc, poctivosti za majetek, lásky za pornografii, zdraví za doping vznešeně nazvaný „enhancování“, vzdělanosti za Google, moudrosti za fachidiocii, pravdy za postfaktické kecy, upřímnosti za poťouchlost, setkávání za elektrokomunikaci, aj. Takzvané Fecund universes se zde mění na FAKE universes. A v tom žijem, dokud nás nespolkne černá díra.

A pak je tu ještě pár bojovníků s větrnými mlýny, které svými lopatkami špindíry jako vzduchové víry vyrábějí a posílají do světa. Ti odhodlaní mají sice jen koně, dřevce a čest, ale to není zdaleka tak málo, jak by se mohlo zdát.