České přísloví popisující marné snažení říká poněkud drsnějším jazykem, než jak to zde převyprávím, že z výkalů bič neupleteš, a když, tak s ním nezapráskáš. Musím říci, že přísloví se hluboce mýlí. Kdybys osla do Paříže vedl, komoně z něj neuděláš, je věrohodnější.

Nové tisíciletí nám přineslo do běžného života a do medicíny nový orgán – střevní mikrobiom. Poté, co vědci zmapovali lidský genom, aby zjistili, že se lišíme od myší jen v pěti procentech a od šimpanzů dokonce jen ve dvou, měli v ruce vercajk, který umí levně, rychle a spolehlivě mapovat geny. Proceduře se říká sekvenování a je to metoda velmi užitečná.

Přestože jsme tušili, že v temnotách našich střev, kde je ještě větší tma než na jejich konci (a tam je opravdu velká tma, jak zní slova chorálu vysvětlující, že je to proto, že „tam nejsou žádný vokna“) se skrývají nějaké bakterie, netušili jsme, že je jich tolik a že je to společenství natolik pestré. Střevní mikrobiom obsahuje celkem deset na čtrnáctou jedinců, což je jednička následovaná čtrnácti nulami a pro srovnání desetkrát větší počet buněk, než jich má lidské tělo. Proto se také hezká knížka Allany Collen jmenuje 10 % člověka, protože těch 10 %, to jsme my a zbytek jsou mikrobi, kterým já – poučen před 65 roky spolužákem Jardou Haškem – říkám mikrouti. Mohu zde doporučit tím pádem také svou knížku s názvem Ať žijou mikrouti, která vypráví, jak to máme spolu s těmi malými zviřátky, jak jim prý říkal Pasteur, rozdané.

S pevnou vírou, že si všichni obě knížky koupí, budu v následujícím popisu stručný. V břiše nám sedí totiž složitý systém, kterému už se dnes říká „útrobní mozek“ (gut brain – pro ty, co potřebují být „in“). Spolupracuje tam hustá nervová pleteň ve střevní stěně, která má stejný počet neuronů, jaký má mícha, velká část imunitního systému, jednobuněčná výstelka střeva, bariéra, která rozhoduje, co pustí do organismu a co ne a těch sto bilionů breberek. Jsou mezi nimi především bakterie (jak ty dle našich představ hodné, tak patogenní), dále viry, kvasinky, plísně, malí paraziti a dokonce priony). Počet cizích genů, které v sobě nosíme je skoro tisíckrát větší, než počet našich genů, což se také může projevovat zajímavým způsobem.

Mikrobiom nám pomáhá zpracovat potravu, podílí se na metabolismu, pomáhá imunitnímu systému a brání sebe i nás před vstupem cizáků, vyrábí celou řadu produktů, které jsou pro organismus užitečné, ba nezbytné a tvoří velkou část celé slavné“mozkové chemie“ vznešeně nazývané neurotransmitery. Pokud je složení mikrobiomu správné (eubióza), všechno běhá, jak má, ale pokud se naruší a něčeho výrazně ubude a/nebo jiného nepřiměřeně naroste (dysbióza), začnou se dít věci špatně. A protože dneska medicína ví, že vše špatné začíná zánětem, ví také, že při dysbióze se zánětlivé děje odehrávají napřed ve střevě, ale pak se různými cestami dostávají dál.

Tak se může stát projevem dysbiózy a následného zánětu řada chorob od obezity až po depresi. Jednou z cest, jak tyto choroby řešit je náhrada vadného mikrobiomu ve střevě mikrobiomem zdravým, tedy transplantací stolice. To už dělali ve čtvrtém století v Číně, moderní medicína se k tomuto způsobu léčby uchýlila v roce 1958 a od té doby he se střídavými úspěchy používá. USA už tuto terapii mají zavedenu jako řádnou pod kontrolou FDA, u nás je zatím jako experimentální.

Paní Petra Fojtíková trpěla dlouhá léta depresí, klasická léčba jí moc nepomohla a tak se nakonec rozhodla, že nebude čekat, až se česká psychiatrie odhodlá k léčbě deprese transplantací stolice a když si opatřila vše potřebné a také dárce, uspořádala léčebný pokus jen s pomocí přátel. Vyšlo to! Naplno sice až na podruhé, ale vyšlo. A tak o tom napsala knížku nazvanou Transplantace střevní mikroflory mě vyléčila z deprese a v Brně u nakladatelství Andrea Sasínová – Šuplík, ji před pár týdny vydala. Je to opravdu zajímavé čtení a já jí gratuluju.

Ze své sbírky kognitivní poezie k tomu mohu přidat text naučné (tragické) básně: